ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Desátá nóta vychádzá od Hírasa chlapa, ten nosil od Judy k Tamar slíbeného capa. Judas mel trech svojich synúv: Her, Onan, a Sela, Tamar Hera, i Onana mela za manžela. Zle užívali manželstva, by dítek nemeli, tehdy z trestání boského nanáhle zemreli. Tretí syn Judy nejmladší menoval se Sela, teho Tamar za manžela ješte dostať chtela. Ale Judas Selu syna zbytkem milujíce, nechtel ho dať do manželstva žene Tamar více. Chtíc Tamar podle zákona potomka dostati, z tej príčiny chtela Judu k sobe privolati. Když zvedela, že do Thamny jide strihať ovce, predbehla ho na rozcestu vzdálenú od obce. Nepoznal Judas nevestu, neb odev zmenila, na spúsob obecnej ženy tvár svoju zakryla. Když ju chce telesne poznať, capa jej slibuje, prsteň, podvazek, palicu na záloh zručuje. Judas odešel na salaš, a ona do domu, o zálohu, i o skutku nerékla nikomu. Judas chtejíce svúj záloh naspátek dostati, musel capa skrz pastýra čím skorej poslati. Vložil capa pastírovi svému na ramená, by ho dal žene pri meste, která jest bez mena. Ale Tamar juž tehotná, nepoznaná súce, hnedky odešla do domu záloh nosíc v ruce. Když prichádzá valach s capem ku Odoll[a] mestu, kterú hledá, nenachádzá obecnú nevestu. Capa nosí na ramenách, a obecnú hledá, spytuje se i od lidí, kde obecná sedá? Lidé mu odpovídajú: zlé je tvé domnení, ty tu u nás nenalezneš lehkochlebnej ženy. Ani na našich rozcestách statečného mesta, nikdy ješte nesedala taková nevesta. Valach darmo capa nosí, ženy nenachádzá, zas naspátek ku Judovi na salaš prichádzá. Pane, tu máš capa tvého, darmo sem ho nosil, nenosil bych ho druhý raz, čo by si ma prosil. Čo si jej dal do zálohu, to od tebe vzala, odešla preč, a nevím kam, capa nečekala. Tak sem se s ním namordoval, až ma chrbet bolí, a ženy sem nenalézel v meste, ani v poli. Dals' jej palicu, podvazek, na prsteni zlato, ja sem se capa nanosil, i nestojí za to. Daj mi, pane, capa teho, zderem ho na dudy, nech nechodí za ženami od valaskej búdy. Mohel sem radnej na ten čas baranúv strihati, nežli sem se po rozcestách mel s capem túlati. Načo mňa po daremnici posíláš kdekade, málo chybí, že bych s tebú hned prišel ku zvade. Híras na slovenský jazyk volá se bedlivý, každý valach m[o]sí bedliť, jestli chce byť živý. Jak je vždycky ospanlivý, dobytek potratí, když mu peníze schádzajú, s kožú svú zaplatí. Který valach je statečný, i poslušný bývá, ale posmechu žádného nikdy nerád mívá. Jak pán valacha vexuje, stáda mu ubude, zlému pánovi služebník dúverný nebude. Když valach má hnev na pána, ovce mu popere, a namísto zdechlej ovce i zdravú odere. Jak ho pán v nečem vexuje, hned dolu nos zvesí, a hledí svú príležitosť, by se zemstil kdesi. Pán múdrý i služebníkúv všemožne šanuje, tým spúsobem hospodárství svoje rozmnožuje. Jak pán pekne rozkazuje, a služebných chválí, tak služebných k práci vzbudí, a škody oddálí.

Zlá je nemoc, tak súdíme, zlý je hlad, mor, vojna, horšé peklo, a i večnosť nikdy nespokojná. A nejhoršá vec od Boha opovržen býti, tú zlú vec nemúže lidský jazyk vysloviti. Snadnej znášať tisíc pekel na večné večnosti, než zústať opovrženým od boskej milosti. Na tvár boskú se dívati když neni slobody, to je nejvetšé trápení, a pokuta škody. V nebi všecká radosť svatým z tvári boskej jide, v pekle boská neprítomnosť je k nejvetšej bíde. Tá bída z hríchu pochádzá, hrích se z vúle plodí, kdo zlú vúlu nasleduje, sám sobe uškodí.

Neni ve vecách stvorených tej dokonalosti, žeby lepšá byť nemohla v cnostech neb v bytnosti. Neskončenú dokonalosť Búh zanechal sobe, nikomu dokonalosti nedal, ani tobe. Protož se nechtej domnívať, že v tvojem činení, samá leží dokonalosť, žádnej chyby neni. V každém lidském pracování chyba místo mívá, a pyšné usilování ze skutku vysmívá. Kdo víc činí, víc chybuje z nedokonalosti, kde víc práce, víc myslení, menej pozornosti. I v jednej veci dost malej, kterú činíš pilne, kdo chce chybu vyhledávať, nájde neomylne.

Ku čemu sme naklonení od prirodzenosti, k temu snadno privykáme bez všej násilnosti. Čo zvyklosť a prirodzenosť sobe zamiluje, ne tak skoro z teho človek se oslobodzuje. Vlka za uši chytati, a na vode psáti, tak zlého od zlej zvyklosti jest odtahovati. Jak se do času popraví, netrvá v dobrote, neb má lepšé potešení v predešlém živote. Líška svú srsť promeňuje, však mravúv nemení, kdo privykne raz ku zlému, težko se promení. Zvyklosť druhá prirodzenosť slúží náchylnosti, kdo ju z gruntu vykorení, hoden úctivosti.

Dary sú milé každému, neb o srdce hrajú, když z prirodzení dvojakú sladkosť v sebe majú: Jedna sladkosť skrze uši do srdca vstupuje, vtedy když kdo nečo dati komu prislibuje. Druhú sladkosť bez pochyby oko srdcu dává, když vidí, že vec slíbenú skutečne dostává. N[a]jprv slíbit, a potem dať za dva dary platí, však čo slíbíš, podle slova pamatuj to dati. Obyčajne také veci vetš[ú] sladkosť majú, které se s dluhočekáním nekdy dostávajú. Ale veci darované hned z prvnej náhlosti, sú síc milé, ale takej nemajú sladkosti.

Jak chceš protiveň prevýšiť, ustúp protivnému, nevyzdvihuj tvej hodnosti naprotiva nemu. Odíď, a znes trpezlive, a odpusť krehkosti, zlý čas mnoho zlého činí v zlej príležitosti. Tvrdý kremeň se roztluče na mekej podusce, na tvrdej zemi tak skoro roztrískať se nechce; odporného s poníženým slovíčkem ukrotíš, spurného [pak] ze spurnosťú nic neudobrotíš. Jak se budeš protiviti, snad nemáš tej sily, abys' ho nahnul k tichosti, ačkolivs' mu milý. Staré prítelstvo i milosť na stranu odloží, jak ti v nečem juž ublížil, ješte víc priloží.

Sladký je chren červíčkovi, když se v nem uláhne, a jak z neho kdy vyleze, zas se k nemu táhne. Sladká je vlasť človekovi, v kterej se narodí, kterú sladkosť v človekovi prirodzenosť plodí. Blázen je, kdo pred jinými vlasť svú potupuje, s potupením svojej vlasti cudzú vychvaluje. Kdo vlasť svoju potupuje, i sám seba haní, nevdečný je, kdo úctivosť svej matky nebrání. Když je vlasť v neúctivosti, i ten bez cti bývá, který v neúctivej vlasti narodzení mívá. A tým vetšé pro nevdečnosť potupení získá, jak nálezky, cudzé mravy do svej vlasti vtíská.

Fortuna má zlý obyčej, i rozličné chuti, čo dá komu, zase bere, tak k zármutku nútí. Je celému svetu známo, že neni v stálosti, čo samopašná Fortuna drží v svej mocnosti. Hodnosť, statek, krása, sila svú promenu vidí, prečo? preto, že nestálá Fortuna s tým rídí. V jednej veci nemá vládu: v cnosti, a v umení, to proti vúli človeka Fortuna nezmení. Taký statek nadobývať tobe, synu, sluší, který na rozkaz Fortuny poslúchať nemusí. Čo Fortuna komu dává, zas mu z rúk vyrazí, jak si zhromaždíš umení, to ti nepokazí.

Ne jednaké v jednej veci vždycky potešení, nekdy čo bylo v milosti, v nenávisť se zmení. Nekterá vec človekovi milá když prichádzá, a nekterá je milejšá vtedy když odchádzá. Nekterá vec v prítomnosti unování dává, ale když dálej odchádzá, sladkosť zanechává. Každá práca užitečná, ačkoliv je sprostá, když se dobre dokonává, sladkosť z nej vyrostá. Žáden neví, jaká sladkosť z práce se dostává, jedine ten, kdo pracujíc dobre dokonává. Pomine se težká práca, sužovať prestane, jestli ju dobre dokonáš, sladkosť z nej zostane.

V prísloví svém obyčajne povedajú lidé, že velká vec človekovi bez práce nepríde. I tú mannu z Izrahelúv kdo chtel požívati, mosel včas stať, a pred sluncem hned ráno zbírati. Pracoval, ačkoliv král byl, aalam[o]n rečený, neb bez práce holub do úst nevletí pečený. Jak kdo čo má, lehko stroví, jestli nepracuje, a čo žádá, to bez práce si nedosahuje. Prebere se voda v studni, i tekúcá réka, jak do nej voda ze žrídel zase nepriteká. Čím víc chceš meť, m[o]síš vícej pracovati pilne, veliká vec velkú prácu žádá neomylne.

Když te kdo málo obrazí, za zlé nepokládaj, za nejmenšé obrazení [m]s[títi] se nežádaj. Mysli sobe, že učinil to z nevedomosti, abys' nevšel pro malú vec s ním do nesvornosti. Kterí se pro vec nejmenšú snadno hnevávajú, obyčejne velmi málo prítelúv mívajú. Každý zvera ukrutného náremne se bojí, preč uteká, poneváč ví, že s ním neobstojí. Jak ti zjevne kdo ublíží ze samopašnosti, nechtej se mstiť, ale štráfaj krivdu s udatností. By nazatým neproboval kaziť dobrú vúlu, nedbá o česť, který kazí cnostlivú regulu.

Jestli chceš kedy jednému dobré učiniti, nechtej skrz to dobrodiní druhému škoditi. Jak je tvoje dobrodiní spojené ku krivde, tehdy tvoju dobrotivosť nepochválá nikde. Od jedného mlyna zrážať na druhý mlyn vodu, jest jednému osoh činiť, a druhému škodu. To rád vidí jeden mlynár, ale druhý laje, nebo každý vícej sobe, než druhému praje. Jak jednému dobre činíš ze škodú druhého, slušnej cti nezasluhuješ ani od jedného. U teho si v nenávisti, koho oškodzuješ, i temu nemilý, komu cudzú vec daruješ.

Lepší je neprítel zjevný nežli potajemný, vzlášte když je pod spúsobem prítelským príjemný. Od neprítela zjevného skorej se ochráníš, pred skrytým pak neprítelem težko se obráníš. Jak zbroj vidíš proti sobe, obejdeš zdaleka, ale podvodnosť ukrytá zabíjá človeka. Protož když nevíš čo je kde, čo se odkud točí, neškodí meť na vše strany pozorlivé oči. Ty však radnej s prohlídáním buď pravým prítelem, nikomu se neukazuj zjevným neprítelem. Múžeš mnoho ukrotiti v statečném spúsobe, čo bys' videl, že by mohlo býti proti tobe.

Proto lidé mnohoreční mnoho rozmlúvajú, že skrz rečnosť milosť lidskú získati žádajú. Mnohorečník se domnívá, že lásku dostane, když podle svej bláznivosti mluviť neprestane. A medzitým nerozumí, že skrz rozmlúvání, velkú težkosť jiným činí v jejich poslúchání. Radnej budú, když prestane ohrozovať uši, nikdy neni dobre mluviť vícej jako sluší. Ani med nebýva milý, kdo ho j[e] zbytečne. Tak žáden hojné mluvení neposlúchá vdečne. Jestli žádáš skrz mluvení jiným býti milý, mluv zrídka, múdre a málo, v príležitej chvíli.

Prívetivosť tovaristvo dobre upevňuje, žart zbytečný i prítelúv nekdy roztrhuje. Když žart z lehkomyslnosti svúj začátek mívá, obyčejne k obražení bližních se vylívá. Rozpustilosť ku mluvení, a dva zmysly v slove, hnevlivej roztržitosti bývajú predkové. A když koncepty pichlavé chválu chtejú míti, musá do zvady ostudnej k ostatku prijíti. A i Boha, i bližního žart zbytečný raní, kdo má rozum, zlým titulem každý ho pohaní. Prívetivosť, a veselosť v žartoch nezáleží, zbytečný žart obyčejne z bláznivosti beží.

Pravda je, že i žart nekdy je reči príprava, když se zrídka, a ze solú k mluvení pridává. Ale jak je ustavičný, byť byl z dúvernosti, na spúsob j[í]dla častého bývá v ošklivosti. Jak v tvém žarte bude nečo nenávisti hodné, juž nebude k veselosti, a k smíchu podobné. Jak obrážíš v žarte koho, žart ten je bláznivosť, ačkoliv by byl nejlepší, stratí svú úctivosť. V žarte mena nenadávaj, nemluv k zahanbení, nečiň škody, ani žalu, ani pohanení. Z detinskej rozpustilosti prítomných netýkaj, a o známých neprítomných mluviť neprivykaj.

Jak prítela štráfať míníš, odveď ho k tajnosti, a tam ho múdre napomeň ve všej statečnosti. Jak te obrazí, hned nechtej vedeť čo se stalo, aby dluhšej s prohlídáním prítelstvo trvalo. Neprobuj jeho chování na vážkach vážiti, jak s ním míníš i nadálej pri pokoji žíti. Jak mu všecko, v čem pochybí, na oči nadhodíš, tak prítelstvu srdečnému ne málo uškodíš. Bude se domnívať, že si jeho pozorníkem, a ne podle tovaristva verným milovníkem. M[o]síš síce prítelovi dať velkú slobodu, však napomeň, jestli by mel meť na duši škodu.

Žáden mešťan zahálčivý neni dobrý v meste, nebo zahálka ze zlosťú na jednej je ceste. Zahálčivý obyvatel velmi mestu škodí, nebo zlosti všelijaké k nepokoji plodí. Zahálka je zlosti matka, neprivykla k práci, proto zlý a zahálčivý oba sú jednací. Kdo od užitečnej práce ruky odtahuje, obyčejne jich ku zlosťám mnohým roztahuje. Každý m[o]sí nečo robiť; jak dobre nečiní, tehdy ho zahálka k zlému ponúkati míní. Rozkoše, i omlúvání, i roztržitosti, a mnohé veci nedobré jidú z lenivosti.

Neni hanba pracovati, ale zahálati, sám si škodu činí, kdo čas v zahálce utratí. Každá práca jaký taký užiteček nese, zahálka pak všecko dobré ku skaze prinese. Tvrdé ruky od roboty svetu užitečné, ku užitku pracujícé bývajú statečné. Ale kdo bez všeckej práce v lenivosti sedí, zlosti zmýšlá, i čas tratí, a k potupe hledí. Nechce ruky zmozolovať, chce bez práce žíti, za hanbu sobe pokládá v pracování býti. Všeci k prácám sme stvorení, celý svet ví o tem, i ten Cigán kuje klince mozolne pod plotem.

Človek prez celý svúj život ze všech strán šťaslivý múže se nazývať jiste od všech zázrak živý. Když je človek z prirodzení poddaný úzkosti, velký zázrak, jak necítí v živote bolesti. Ani nenájdeš ve svete človeka takého, žeby v živote zármutku nemel nijakého. Neni, nebyl, i nebude žáden v takém štestí, které by se nesklonilo ku žádnej úzkosti. Mnoho je psoty ve svete, každého se týká, teho velmi nesužuje, kdo ku nej privyká. A jak by se našel nekdo vždy ve všeckém štestí, to je zázrak, který se stal krem prirodzenosti.

Héli knez od Boha získal i to zlorečení: že žáden nebude starý v jeho pokolení. Poneváč je za pokutu nedočkať starosti, tehdy starosť bývá v dare od boskej milosti. Když si mladý, tehdy starých v ničem neznevažuj, ale na starých dar boží úctive považuj. Kdo je starý, juž byl mladý v tem veku jako ty, zdaliž ty dočkáš starosti, nemáš v tem jistoty. Anis' neni hoden dočkať dospelej starosti, jak na jiných vzácnú starosť nemáš v úctivosti. Kdo starých znevažovati príležitosť hledá, temu jako nehodnému Búh starosti nedá.

Kdyby žádnej u nikoho nádeje nebylo, mnoho práce, mnoho kumštúv v svete by chybilo. Ale nádej k všelijakým prácám podzbudzuje, v každej práci dobrý konec s užitkem slibuje. Kdo má nádej v každej veci, ten v ničem nezúfá, čo mu nádej prislibuje, to dostati trúfá. Ačkoliv ho nekdy sklame; však jak zas čo poví, zas hned na rozkaz nádeje slúžiť je hotový. Nekdo krem samej nádeje nemá nic jiného, pracuje i s ublížením živobytí svého. Domnívám se, že nejlepšá je nádej pro tebe, podle kterej pracujíce žádáš dostať nebe.

Jak u prítela rovného nechceš stratiť milosť, musíš v cnostlivém chování míti dobrú pilnosť. Jak se má hanbiť za teba, a býti v ostude, tvojím k svému zahanbení prítelem nebude. Nemluv k nemu bez príčiny, často nenavštivuj, nespytuj se čo netreba, ctiť se ho usiluj. Jak pýtáš od neho radu, pýtaj ju lahodne, s lenivosťú, ne s pilnosťú, s bázňú, ne slobodne. Jak uvidí, že bez neho sám činiť nevíš nic, bude míti chválu z teho, teba potupí víc. Mysleť bude, že užitku z teba nedostane, a tak zatým býti tvojím prítelem prestane.

Jak kdo pred tebú o nekem spomíná čo zlého, neprivoluj, než obraňuj česť neprítomného. Statečný je, kdo statečnosť cudzú obhajuje, ten a i pred omlúvačem chválu zasluhuje. Zatým nebude pred tebú druhých omlúvati, když pozná, že neprítomných [um]íš zastávati. Bude mysleť, že i jeho u jiných zastaneš, a tak vzácnosť, i úctivosť od neho dostaneš. Jak privolíš k omlúvání, budeš v podezrení, že též o nem pred jinými zlé chceš meť mluvení. Neb kdo rečám utrhačným ví privolovati, potem zas i omlúvačúv [umí] omlúvati.

Žádného neprítomného nechvál, ani nehaň, nech je zlý, anebo dobrý, nemej starosti naň. Čo je po tvojej starosti, kdy mu neosožíš, cnosť mu nedáš, ani hríchu naňho nepoložíš. Prítomného nikdy nechvál, ani nepotupuj, ani jedno, ani druhé nemá užitek svúj. Neb ten, kterého pochválíš, snad obleče pýchu, a koho zhaníš, ten z hnevu snad vleze do hríchu. Koho pochválíš do očí, vsadíš ho na koňa, jiných i teba potlačí, kdy i pýchu zavoňá. A ten bude proti tebe, kterého pohaníš, domnívej se, že víc seba, než jeho poraníš.

Když ti prítel neučinil nečo podle vúle, nesúď ho, že nechce [drž]et prítelskej regule. Nekteré veci se múžú stať z nevedomosti, a vykonať se nemúžú mnohé z nemožnosti. V kterej veci dobrý prítel nebyl k tvojej chuti, k takej ho príležitosti nechtej víc táhnúti. Že ti v jednej veci slúžiť nebyl dostatečný, nepotup ho; bude k jinej veci užitečný. Nenalezneš v celém svete prítela takého, žeby činil všecko vždycky podle zmyslu tvého. Sám víš o tem: že i ty tak ne[jsi] dokonalý, abys' v dobrém ku užitku tvému vždy byl stálý.

Nehnevaj se, jestli kedy vidíš cudzé chyby, i ty máš dost, čo se jiným na tebe nelíbí. Sám seba nemúžeš nahnúť ku dokonalosti, a jiných chceš, by chodili podle tvej líbosti. Iných ve všem dokonalých videti žádáme, a naše chyby napraviť zhola nic nedbáme. Žádáš, aby se trestalo cudzé provinení, a ty nechceš štráfán býti za tvé prohrešení. Nelíbíš hojnú slobodu na jiném videti, a ty ve všem rozpustilosť žádáš pridržeti. Chceš všeckých držeť na uzde, sám býti v slobode, když se sám vezmeš na uzdu, nebude ti k škode.

Vícej lidí dobrých najdeš z dobrého cvičení, nevím, kdo by dobrým zústal hned od narodzení. Cvik náturu napravuje nahnutú ku zlému, a od zlého pracovite táhne ju k dobrému. Nátura neb prirodzenosť dává síce žití, a cvičení dává lidem v pekných cnostech býti. Život máme od natury, cnosti od cvičení, ale život bez všej cnosti nejide k spasení. Což za osoh žiť na svete, a bez cnosti býti, i hovado od natury má své živobytí. Čo schádzá tvojej náture, to z cviku dostávaj, jak chceš dobrý život míti, cviku nenechávaj.

Jak se ti čo nepodarí v užitečném skutku, preto ze zúfanlivosti nevchoď do zármutku. Múžeš znovu probovati, jestli máš slobodu, nahradíš s pilnejšú prácú tvú prvnejšú škodu. I Matiáš, král uherský, prvňú bitku stratil, však udatnosť, a i nádej preto neutratil. Naučil se z toho lépej bitky začínati, prvňá škoda ví budúcé štestí znamenati. Začni jináč, aneb lépej, čo ti prv zle vyšlo, aby i prvnejšé dílo ku užitku prišlo. Nemúdrí, kterí pro chybu dílo nechávajú, obyčejne prvné díla bez chýb nebývajú.

Velké šífy na velikej vode snadno jidú, ale se m[o]sejú staviť, když na malú prijdú. Tak nekterí vtipní lidé k velkým vecám súcí, v malých vecách ustávajú, nejsú všemohúcí. K vykonání velkých vecí kdo má vetšú lehkosť, obyčajne v malých vecách mívá vetšú težkosť. Malá vec ne ze svú silú, ale s maličkosťú nekdy vexuje učených i s jejich vtipnosťú. Nezvazuje síť konopná lva, než zamotává, tak vtipnému maličká vec roboty dodává. Aby vedel, že na všecko nemúže súcí byť, když múže i v malej veci velice pochybiť.

Čo je nemožné nepýtaj, ani nerozkazuj, jináč bude potupený nemožný rozkaz tvúj. Nemožnosť neni povinen žáden vykonati, nevím, že bys' smel takový výstupek trestati. Najprv tvé ustanovení v nenávisti bude, potem o tebe poveďá, žes' blázen v tvém súde. Ani Pán Búh nemožnosti nežádá od lidí, ten je tyran, kdo nemožnosť trestať se nevstydí. Čo je možné, a i slušné, k tomu lid privolí, neb i rana pro obecný užitek nebolí. Když si vrchní, k obecnému užitku cíliť máš, hleď abys' nebyl škodlivý, když komu príkaz dáš.

Prv nežli čo začneš činiť, dobre sobe pováž, zdaliž k vykonání veci natolko sily máš. Jak bys' nemel dokonati, radnej nezačínaj, a jak začneš, k vykonání všeckú silu oddaj. Nebo kdo se dvakrát pot[ch]ne na jedném kameni, neb nevidí, aneb nedbá, je jisté znamení. A krem teho potupení od lidí dostává, když se bez všeho rozumu do skutku oddává. Když zlosť tvej veci začatej ukáže se v práve, jak odstúpiš od úmyslu, máš svedomí zdravé. Pekná vec jest dobré veci slušne dokonati, ale peknejšá zlé veci začaté nechati.

Jak chceš večne byť ščaslivý, vykoreňuj zlosti, a pomaly ze dňa na deň privykaj ku cnosti. Často vstupuj do svedomí, knižečky čítávaj, a ku tvému naučení kázne poslúchávaj. Jak čo dobrého uvidíš u koho, nasleduj, všecko probuj, a čo dobré nalezneš, pri tem stúj. Koho vidíš v dobrých mravoch, a i v cnostech žíti, teho chtej k tvému príkladu pred očima míti. O smrti, súde, o pekle, o nebi rozjímaj, na Boha, na dušu, večnosť nic nezapomínaj. Krátká rozkoš v každém hríchu, v pekle dluhá psota, ale za cnosť nebe dává Búh, večná dobrota.

Nekdy na synúv a dcéry zapomeň samochtíc, tak se ukáž jak bys' na ne starosti nemel nic. Když zjevnú starosť na deti majú rodičové, tehdy deti v lenivosti trává roky svoje. Majíc nádej v svých rodičoch žijú v lenivosti, potem nemívajú žádnú prácu v skúselosti. Musíš jich (však ale múdre) jako zanedbati, aby se tak naučili sobe pracovati. Obyčejne pracovati víc se usiluje, který ku svému užitku sám sobe pracuje. Skrze časté pracování privyká k robote, a skrz pilné pracování obrání se psote.

Zbytečná konfidencia slobodne chce žíti, tovarišúv svým titulem vstydí se uctiti. Neví jiného titulu, jedine: ty a ty, potem nenávisť vzbudzuje medzi ctnými braty. Když smele jeden druhého ty a ty menuje, ctná dobrota v tem prítelství dluho nepanuje. Pro malú vec se povaďá, hnedky budú v sobe, nebo neni úctivosti pri žádnej osobe. Když zbytečné tovaristvo potupení plodí, potupení tovaristvu velmi mnoho škodí. Jak žádáš bez potupení v tovaristve býti, nechtej ze žádným zbytečné tovaristvo míti.

Mlčanlivosť vždy oblibuj, víc čiň než rozprávaj, a na rečách chválitebných skutky nepokládaj. Vyplň slovo komukoliv, s kterým se zavážeš, stratíš víru, jestli skutkem slovo neukážeš. Nebuď dotržný a lehký nemúdre do všeho, neb veliká opovrženosť vyroste ti z teho. Jak v ničemných a v daremných vecách se rád bavíš, tehdy lehko tvej vzácnosti jiste se pozbavíš. Usiluj se pomáhati každému v potrebe, žádaj byť jiným k užitku, ale najprv sebe. Často bývaj v samotnosti, že si nic, považuj, a takým se, jakýs' neni, n[e]kdy neukazuj.

Dve smrti v svete panujú, ale ne jednako, jedna všeckým dobré preje, druhá ledajako. Smrť hríšnikúv je nejhoršá, vede k zatracení, a sužuje ohnem večným bez vyslobodzení. Druhá smrť je spravedlivých, je brána do nebe, a tá dobrú v Písme svatém má zmínku o sebe. Nic neškodí spravedlivým: všecko dobré dává temu, který ve všem dobrém život dokonává. Hle! jedna smrť jest hríšnikúv, druhá spravedlivých, tá dokonce usmrcuje; tá nechává živých. Jakýkoliv život vedeš, i smrť bude taká, neb vždy smrť ze živobytím žádá byť jednaká.

Dve cesty máme do neba z tej smrtedlnosti, druhá cesta je pokání, prvňá nevinnosti. Skrze cestu nevinnosti do neba prichádzá, který po krstu bez hríchu ze sveta vychádzá. A kdo cestu nevinnosti skrze hrích utratí, múže vjíť do nebe, jak se k pokání obrátí. A jak cestu nevinnosti, i pokání mine, tehdy bez všej pochybnosti v zlej ceste zahyne. Kristus Pán cestu svatého pokání urídil, by podle nej každý hríšnik se do neba rídil. Kdo od cíle svého zblúdí, naveky neščasný, ach, nemúdrý, kdo zle žije tento život časný.

Stará sa o seba ptáček v hnízdečku na strome, i hospodár má se starať o domácích v dome. M[o]sí hledeť na domácích s dvoma peršpektivy, aby každý v dome jeho statečne byl živý. Povinen jest od domácích oddalovať zlosti, s naučením i s príkladem pritakávať k cnosti. A po druhé: vyživení opatriť jak sluší, nebo každý, kdo je živý, s pokrmem žiť musí. To zavčasu zaopatri, čo má byť k potrebe, by celý dúm z nedostatku nebyl proti tebe. Neskoro chléb vtedy hledať, když má byť na stole, vzlášte když nemáš penezí, ani nic v stodole.

Čo chceš činiť ku užitku, to najprv zvar v mysli, aby ku dobrému konci tvé koncepty prišli. Jináč bys' posmech i hanbu s potupením dostal, kdybys' začal, a neskonal, a na chvoste zostal. A tvúj koncept, jak nemusíš, nezjevuj druhému, by ti mosta nepokazil snad k posmechu tvému. A jak zjevíš, bez meškání, když múžeš, vykonaj, by te druhý nepredbehel, dluho neodkládaj. Nekdy dobré ku užitku koncepty bývajú, ale v rukách k vykonání rýchlosti nemajú. Druhý má rozum i rýchlosť, [j]ak zví tvé myslení, predbehne te, a zisk vezme krem tvého domnení.

Ty zbytečným tovarišem žádnému nebývaj, a pro lásku tovaristva srdca nevylívaj. Pravda síc, že nebudeš meť zbytkem veselosti, ale tak[é] budeš menej mívať trúchlivosti. Mnohých lidí tovaristva do konce se varuj, od mnohých podle možnosti vždycky se oddaluj. Víc medzi mnohými lidmi bezbožnosti bývá, zlý zústává, kdo ze zlými tovaristvo mívá. Jestli ku zlému privolíš, boskú milosť stratíš, a jak k zlému neprivolíš, prítelúv utratíš. Neomylne této obe zlé veci obejdeš, jak nikdy do tovaristva s mnohými nevejdeš.

Jestli te protivné veci nasledujú jiste, neutekaj, ale silne stoj na jedném míste. Jak utekáš, proti tebe víc majú smelosti, a jak stojíš, snad ukrotíš jejich ukrutnosti. Víc pes beží za človekem, když pred ním utíká, tratí smelosť, jak se ho kyj po hlave dotýká. Vetšá bída ti vyroste, jak se pred ňú skryješ, však nemúžeš jej minúti, dokudkoliv žiješ. Radnej ju znes, když tak má byť, poka[vád] je malá, by ti vícej, jak vyroste, psoty nedodala. Snadnejšá vec psotu znášať, nežli ju minúti, když ju zneseš trpezlive, snad bude k tvej chuti.

Žáden muzikant nemúže hrať naraz dve nóty, i ty sobe nepredkladaj naraz dve roboty. Kdo rozličné práce naraz vykonati míní, ani jednej, ani druhej jak svečí[,] nesplní. Slunce dva dni prez jeden deň s behem neodbaví, tak žáden rozličné práce v jeden raz nespraví. Jednu prácu sobe vezmi, a slušne vykonaj, a potem, když tú vykonáš, do druhej se oddaj. To čo ti je nejpilnejšé, najprv chtej spraviti, dokud nespravíš, k jinému nežádaj odjíti. Jedno po druhém pracujíc ku koncu privedeš, ale naraz v mnohých prácách velmi málo zvedeš.

Jak chceš od velikých hríchúv oddálený býti, m[o]síš od malých výstupkúv pilne se chrániti. Nebo kdo mnoho o malé defekty nestojí, ten svým časem do velikých vpadnúť se nebojí. Časem velký strom vyrostá z prútika malého, jako velká hlubočina z potóčka jedného. Hrích maličký ku velkému cestu ukazuje, prijde k velkým, kdo maličké hríchy nasleduje. Žáden človek hned velikým hríšnikem nebývá, od malých hríchúv do velkých svúj začátek mívá. Potem vleze až po uši do všej bezbožnosti, nekdy pro hríchy prichádzá do zúfanlivosti.

Na hostinu, neb na hody jak te kde volajú, a i tebe, a i sebe česť skrz to dávajú. Ty jestli chceš, múžeš jíti, však vezmi ze sebú: prázný žalúdek, i kapsu na jistú potrebu. Žalúdek, by mohel j[í]dla chutne požívati, by te hospodár nem[u]sel k jídlám ponúkati. A jak by se pritrefilo, že bys' slyšel vexy, prijímaj jich bez protivne, a skládaj do kapsy. Fabulujú pri hostinách nekdy z veselosti, ty veselosť skrz hnev zjevný neobracaj k zlosti. Pravda je, že nekdy vexa srdca se dotýká, ale kdo hody miluje, nech k vexám privyká.

Cudzích reči neprevracaj, ani nepodchytuj, ani jak bys' nerozumel, dvakrát se nespytuj. Kterí slová, jako ševci boty, obracajú, u všech v opovrženosti ošklivej bývajú. Aneb sú rozpustní, neb zlí, anebo zvadliví, mnohoreční, aneb pyšní, neb opovážliví, aneb rozumu nemajú jako blázni hlúpí, snad zmúdrejú, jak jim nekdo do strmeňa stúpí. Ty jak takých podchytačúv vždycky se varuješ, dobre činíš, tak v tvém srdci pokoj obhajuješ. Nebo i z dobrého slova zlé zvady vzbudzujú, i teho kdo zlé nemyslí, k hnevu podzbudzujú.

Nebuď vždycky žartovlivý, ani mnohorečný, zbytečné žarty nelíbí, který je statečný. Ne užitek než potupa ze žartu vyrostá, míšá amfibol[o]gie, kde reč má byť sprostá. Obyčajne víru tratí, kdo vždycky žartuje, ani pravda místa nemá, kterú oznamuje. U nekterých je v posmechu, u nekterých v reči, čím vetšé sm[í]chy vzbudzuje, tým je blázen vetší. Smejú se mu, když žartuje, potem omlúvajú, potem pro žarty zbytečné bláznem nazývajú. Žart jiného platu nemá, krem sm[í]chu samého, ale jak je ustavičný, nemá ani teho.

Rozmnožovať chválu boskú sluší z horlivosti, víru Kristovu zastávať ze vší udatností. Jeden je Búh, i krst jeden, a i jedna víra, kterážto je grunt spasení, a nebe otvírá. Kterí sú ven z jednej víry, neprídú k spasení; bys' poznal [víru] Kristovu, má čtyri znamení: Jedna, svatá, apoštolská, a i katolická, Kristus ju tak ustanovil, a ne mysel lidská. Jak se tej [víry] nedržíš, si potok bez žrídla, šíf bez vesla, pták bez krídel, životčí bez j[í]dla. Jak se budeš Písma držeť podle zmyslu tvého, každý deň máš jinú víru z konceptu nového.

Smelosť múže vtedy zostať chválitebnú cnostú, když je ve vecách potrebných spojená s múdrosťú. A když schopnosť, a i stálosť sobe pripojuje, tým chválitebnejšej težkosť v práci prevyšuje. Nekterí sú dost rozumní, veďá radu dávať, však nemúžú bez smelosti, čo chcú, vykonávať. A nekterí majú schopnosť, ale bez stálosti, nemúžú, čo začínajú, ku koncu privésti. A nekterí vícej skutkem, nežli slovem čiňá, když se z náhlého prípadku vyslobodiť míňá. Smelosť s rozumem spojená udatnosť má býti, težké veci že stálosťú múže prevýšiti.

Když se núdzní utíkajú pod tvoju ochranu, tehdy podle tvej možnosti podaj jim obranu. Neopúšťaj žádajících tvoje útočište, milosť boskú, a i lidskú zaslúžíš zajiste. Však pozoruj, abys' vždycky zlostných nezastával, a tak vetšú príležitosť ku zlosti nedával. Nechtel Búh dať útočište zlým v Starém zákone, vzlášte tým, kterí páchali zlosti dobrovolne. Dobrým škodí, kdo bezbožných trestati zastává, a i zlému, nebo v zlosti žíti neprestává. Ale zastaň nevinného, nedaj mu škoditi, i hrešícího z krehkosti, jak chce dobrý býti.

Jak kdo chce čo velikého od nekoho míti, tehdy v pýtání tej veci musí stálý býti. Jak raz pýtá, a z príčiny hnedky nedostává, znamení je, že nechce meť, když pýtať prestává. Nekterí na prosbu hnedky dávajú z vdečnosti, a jiní zase dávajú z nepríležitosti. Na jednu neb na dve prosby dať neprivolujú, až když ustavičné prosby poslúchať zunujú. Nebuď omrzlý v pýtaní, to já radím tebe, jak si neni postavený v ostatnej potrebe. A jak te k temu ostatní potreba prinútí, nemúže meť žáden za zlé, když pýtaš s nechutí.

Když čo rozmlúváš druhému, a nechce veriti, k víre skrz dišputáciu nechtej ho siliti. Ani pravdu reči tvojej s krikem nezastávaj, a ku zvade príležitosť nadarmo nedávaj. Čo nového komu mluvíš, to mluv bez afektu, jak neverí, nechaj ho tak, budeš bez defektu. Jestli on tobe slobodu ku mluvení dává, a i sobe ku verení slobodu nechává. Kdyby m[o]sel každý veriť, čo slyší od koho, jiste veliký nepokoj byl by v svete z toho. Když tak mluvíš, jako cítíš, máš príčinu tvoju, i on též ku neverení má podporu svoju.

Kdo se s jinými samochtíc oddává do práva, nech nebanuje, když se mu proti vúli stává. Vzlášte kdo se s mocnejšími skrz súdy pravotí, nic nevyhrá, čo málo má, a i to utratí. Práva mesce vyprázňujú: když penezí neni, tehdy a i prokurátor svú výmluvnosť zmení. Pátý príkaz: Nezabiješ! ten je pre doktorúv, a sedmý je: Nepokradneš! pre prokurátorúv. Ačkoliv pravdy prineseš i plné visahy, nic nezvedeš, vyzlečú te, a zastaneš nahý. Nikdy proti mocnejšímu neukazuj sily, jestli nechceš stratiť, čo máš, a i pokoj milý.

Čos' zle zešil, neroztrhuj, než rozpáraj niti, neb skrz trhání odevu mohel bys' škoditi. Jak máš zlého tovariša, a chceš byť bez neho, nemusíš se odtrhovať v jeden raz od neho. Jak ho naraz opovrhneš, buď v tej veci jistý, že zústaneš, dokud žiješ, uňho v nenávisti. Z nenávisti nepokoje proti tebe vzbudí, a i jiných proti tebe k svej pomoci zlúdí. Pomaličky ho nechávaj, až od tebe zvykne, pozbavíš se ho pomaly, když k jiným privykne. Nebudeš mu dúverlivým, ani neprítelem, a tak se pekne rozejdeš s nemilým prítelem.

Jak te kdo jakým spúsobem ku zlému chce zvésti, ty od dobrého ku zlému nedaj se navésti. Oznám pravdu, a i škodu, která nasleduje, temu[,] který od dobrého k zlému pristupuje. Povedz mu tvoje príčiny z vnuknutí dobrého, že jináč mluviť nemúžeš ze svedomí tvého. A i on jak zrelý rozum chce nasledovati, že sám m[o]sí od zlej veci srdce varovati. Lépej bude, když ho s pravdú v tej veci obrazíš, nežli když z jeho návodu do zlého se vrazíš. Nedrž nikdy policiu proti boskej lásce, povedz mu pravdu ze srdce, nech se hnevá jak chce.

Jestli máš vícej prítelúv, a tobe sú milí, nechtej jich v ničem obraziť, než cti v každú chvíli. Jak žádáš radu obecnú, všech do rady volaj, podle jedného prítela rady nic nekonaj. Jestli jedného zavoláš, a druhých opustíš, budú držeť za potupu, že jich též neuctíš. Odtud vezmú podezrelé o tebe myslení, že máš o nich v tvojem srdci pochybné domnení. A ten jeden snad do pýchy srdce své obrátí, když jeho samého radu chceš nasledovati. Neb žádného, aneb všeckých pripúšťaj do rady, abys' dobrému prítelstvu nepodal závady.

Opatrnosti nezbývá i v nejmenšej veci, protož bývaj pozorlivý v každej tvojej reči. Když rozmlúváš s tvým prítelem, drž se pri pameti, abyť slovo z úst nevyšlo, kterés' mel držeti. Když vypustíš, čos' mel držeť, do ucha druhému, tak učiníš sám nepokoj, i strach srdci tvému. Budeš se báť, by to jiný od neho nezvedel, a tak budeš banovati, žes' mu to povedel. To nezjevuj prítelovi, s čím ti múže škodiť, domnívej se, že prítelstvo múže zítra zhodiť. Za čo bys' se m[o]sel vstyd[e]ť, kdyby bylo zjevné, neoznamuj to nikomu v tajnosti dúverne.

Nikdy se tak nespolíhaj na jedinkém míste, Žebys' na druhém dokonce nemel útočište. Nebo štestí je okrúhlé, i místo se mení, vždycky na bezpečném míste bezpečnosti neni. I na jedném prítelovi nezakladaj mnoho, Žebys' krem neho k pomoci nežádal nikoho. Teho šanuj, ale jiných zhromážďuj po strane, bys' mel druhých ku pomoci, když první ustane. I kováč má víc než jedné kléšče ku potrebe, múže býti v tejto veci ku príkladu tebe. Když si zdravý, kam chceš jíti, na dvoch nohách chodíš, jak vždycky na jednej skáčeš, zdraví tvému škodíš.

Když si v štestí postavený, v štestí nezakládaj, ani mnoho sám o sebe pyšne nepokládaj. Ne proto te postavila Fortuna na nohy, abys' pyšne vystavoval na tvú hlavu rohy. Klamlivá je síc Fortuna, však ti dobré preje, bys' prítelúv zhromáždzoval, k[dyť'] se dobre deje. Bys' mel pomoc od prítelúv, když se štestí zmení, nebo zlá vec žiť v neštestí, jak prítelúv neni. Jak prítelúv neopatríš pokavád si v štestí, ani jedného nenájdeš, když budeš v neštestí. Získáš posmech i potupu, že si pyšný býval, nic si nedbal na prítelúv, když si štestí míval.

Protivník od neprítela tak se rozdeluje, že neprítel nenávidí, protivník miluje. Nenávidí síc protivník čo je zlé na tobe, ale je dobrým prítelem tvej vlastnej osobe. Tvej osoby je milovník, zlosť tvú nenávidí, protiví se temu zlému, čo na tebe vidí. Jak chceš skrotiť protivníka, zlož ze seba zlosti, nebude se ti protiviť, než bude k [lí]bosti. Neprítel pak ze svej zlosti jináč umí chodiť, i tvým vecám, a i tvojej osobe chce škodiť. Z tvého zlého se raduje, tvojej lásky nechce, ščaslivý je, kdo s užitkem neprítela stresce.