ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na vrchu Horeb dvanáctú nótu Mojžiš spívá, když zavracá ovce z vrchu, na Boha se dívá. Mojžiš v Egypte zrodzený snad v meste Kairu, neb tam Farao kraloval zlý Židúm nad míru. Mel svého otce Amrama z levitského rodu, a matku mel Jochabetu ctnú též z teho plodu. Preto Mojžišem nazvaný, že je z vody vzatý, potem od dcéry královskej za svého prijatý. Jochabet mu dojka byla, vlastn[í] matka jeho, královská dcéra ho mela jako syna svého. V královském dvore vyrostel, v rozkoši žijíce, však se velmi rmútil, psotu židovskú vidíce. Videl kdysi, že Egypčan kyjem tluče Žida, vzdechnul v srdci svojem mluvíc: ach, jaká to bída. Tehdy teho Egypčana Mojžiš zamordoval, aby se to neschýrilo, v písku ho pochoval. To se vskryte učinilo, a Farao zvedel, proto Farao Mojžiše na smrť dostať hledel. Mojžiš, by se v živobýti mohel žadržati, do Madiánskej krajiny m[o]sel utíkati. Tam pri studni madiánskej k odpočinku sedel, dívčence Jetrove brániť od pastýrúv vedel. A z tej príčiny od Jetra velkú milosť dostal, dal mu dcéru za manželku, by u neho zostal. U kneza madiánského jakžto zať prebýval, jedine v pasení ovec svoje práce míval. Potem juž doma bývali Jetrove dívčence, když za ne Mojžiš pásaval po vrškoch ovčence. Pohvizduje za ovcami, zháňá do doliny, a prichádzá na vrch Horeb skrze pustatiny. Tam se mu Búh Izrahelský v plameni ukázal, aby jišel do Egypta, ústne mu prikázal. By vyvédel lid židovský z težkého vezení, dal mu moc zázraky činiť, a velké znamení. By Faraonovi zjevil prísne rozkaz boský, nech propustí ze svej zeme všecek lid židovský, Že čas prišel, aby jišel do svojej krajiny, a prestal se sužovati v Egypte bez viny. Farao síc i zázraky i rozkaz potupí, dokud celý Egypt deseť neznese pokuty. Mojžiš nechtejíc zanechať ovce i salaše, nemá vúle se navrátiť do Egypta zase. Vymlúvá se všelijako; že mluviť neumí, ani jako to má býti, temu nerozumí. Že ani král, ani Židé nebudú veriti, žeby on s rozkazem boským ku nim mel prijíti. Potem predce musel jíti prinúcený súce, prút pastýrský a zázračný v ruce svej nesúce. Jišel tehdy, a vyvédel pokrevnosť židovskú, z težkej služby faraonskej skrze ruku boskú. Prešel prez more Červené, po púšti všech védel, čtyricet rokúv na púšti chléb nebeský jedel. Čtyricet dní bez pokrmu byl i bez nápoje, když mu dal Búh na Sinai prikázání svoje. Veliké zázraky činil, s Bohem mluvil zjevne, žádal zákon boží v lidu zakoreniť pevne. Vyúčal lid vúlu boskú, jako majú žíti, a do zeme zaslíbenej kterú cestú jíti. Potem vyšel na vrch Nébo v Moabskej krajine, z neho vidíc zem slíbenú, zemrel v tej hodine. Pochoval ho Búh v doline Moabskej v skrytosti, by za Boha nebyl ctený ze židovskej zlosti. Na zuby, na oči zdravý žil sto dvacet rokúv, má památku u valachúv a i u prorokúv. Ej hle! který mel zahynúť maličký ve vode, skrze neho Búh privádzá mnohých ku slobode.

Búh je všem vecám prítomný: ani místa neni, žeby od neho v který čas Búh byl oddálený. V nebi na trúne sedící naveky panuje, a tam svojich milovníkúv večne korunuje. I v pekle je, tam každého spravedlive tresce, kterýkoliv v živobytí jemu slúžiť nechce. I na zemi s prítomnosťú má své obydlení, má obšírnú opatrnosť na svoje stvorení. I od teba nevzdaluje svojej prítomnosti, jako všeckých tak i teba má v opatrnosti. Tehdy ho máš milovati jako jiní všeci, bys' byl jeho prítomnosti milý jako svečí.

Prv nežli čo komu slíbíš dať neb vykonati, jako múžeš slib vyplniť, máš pozorovati. Snadno slíbiť, ale splniť nekdy težko bývá, mnohokráte i nemožnosť výmluvy nemívá. Když chceš slíbiť, hned máš vedeť čo je v tvej možnosti, jak nevíš, tehdy slib tvúj je z opovážlivosti. Jiní na tvoje težkosti nic neb málo dbajú, ale veci prislíbené dostati žádajú. To druhému neprislibuj, čo skrz vykonání, mohlo by nejak tretímu byli k obrazení. Čo má tobe neb jinému ostudu sploditi, to neslibuj, jestli nechceš sám sobe škoditi.

Nem[o]síš v každém činení zjavovať múdrosti, nekedy velmi osoží zústať pri sprostosti. Velká múdrosť ze sprostosťú múdrosť zakrývati, kdo ví ten kumšt, ten rozumí múdrosť užívati. Podle súdu obecného v tem múdrosti neni, který svoje, kde netreba, odkrývá umení. Ten k titulu bláznivému cestu sobe činí, kdo zjavuje svoju múdrosť bez všeckej príčiny. V nekterých vecách buď sprostý, i také lenivý, a v nekterých buď rozumný, a spolu bedlivý. Nekteré veci nevedeť na múdrosti stojí, ten múdrý, kdo dobré činí, a zlého se bojí.

Dúm k divadlúm spúsobený theatrum menujú, kde se časem komédie lidem ukazujú. Tam nekedy chudobný žák i cisárem bývá, ale ze svého cisárství užitku nemívá. Tam nekedy i nejhorší má osobu krále, ale v královskej osobe kraluje namále. Když se mine komédia, pomine i hodnosť, když prestane perorovať, sám poví, že má dost. Svet tento marný theatrum se pripodobňuje, v kterém i nejhorší človek dobrým rozkazuje. Ale když se komédia života skonává, všej hodnosti i rozkoši jistý konec dává.

Kdybys' vedel, jaké jiní znášajú težkosti, trpezlivejšej bys' znášal tvé malé úzkosti. Všeckých lidí velké kríže, tvúj je maličký kríž, neznášáš ho trpezlive, když o jiných nevíš. Nevíš čo padúcá nemoc, čo je dn[ú]v zlámání, čo je kameň, čo podagra, čo zubúv bolení. Čo jiná rozličná nemoc bolesti prinášá, neví mluviť o nemoci, který ju neznášá. Nedal ti Búh jako jiným takého trápení, prútem te bije[,] ne mečem, mej malé strpení. Nestežuj si, ale dekuj Pánu Bohu mile, že te drží milostive až do tejto chvíle.

Težko zlato a i stríbro ze zeme vychádzá, proto žádnému bez práce do rúk neprichádzá. Velikú má hodnosť v svete, nebo všecko múže, kdo má peníze, ku všemu snadno si pomúže. Celý svet pre ne pracuje, každý jich chce míti, nebo bez nich velmi težko je na svete žíti. Slabý je král v panování, jak nemá penezí, nebo hodnosť, vzácnosť, sila v penízoch záleží. Peníz jako svet okrúhlý ku marnosti súcí, v mnohých svú žádosť vzbudzuje a k fortílúm učí. Mnozí za jedným okrúhlým penízem behajú, nekdy proň život i dušu utratiť nedbajú.

Nekterí od narodzení zemanstvo mívajú, kterí z rodičúv zemanských zrodzení bývajú. A nekterí za peníze ku slobode jidú, by znášeti nemoseli služebnosti bídu. Nekterí berú zemanstvo z královskej milosti, místo platu, když slúžili královi s verností. A nekterý podle štestí k zemanstvu prichádzá, když hrdinské za krajinu zvíteství vyvádzá. Však ale zeman nejlepší ten se mi zdá býti, který je dobrý, a [umí] zlého se chrániti. Zlá náchylnosť víc než pevnosť! který ju premóže, ten k zemanstvu pravdivému jiste si pomóže.

Po potope u Arménúv literné umení nejprv melo svúj začátek, to je všech domnení. A u Grékúv rozmnožené ku Rimanúm prišlo, n[yní] na velkú úctivosť v celém svete vyšlo. Ne nadarmo má úctivosť, neb je užitečné, k ozdobení, k potešení, k všemu dostatečné. V Kariatzefer že bylo literné umení, nazvali ho mestem krásy a i ozdobení. Kdo má literné umení juž je spanilý dost, a kdo nemá, ten tak žije jako neznámy hosť. Ze všech časných sladkých vecí nejsladšé umení, nebo dává i v zármutku jisté potešení.

Ne ten, kdo má moc penezí, v svete ščaslivý je, než ten, který bez zármutku vždy vesele žije. Čím má kdo vícej penezí, vícej má starostí, je chudobný, jestli pre ne jide do žalosti. Temu je zle, kdo nemá nic, ale horej temu, kdo pripúšťá pro peníze starosť k srdcu svému. Lépej by bylo zajiste nic zhola nemíti, než pro starosť ustavičnú v nepokoji býti. Buďto máš nečo penezí, anebo nemáš nic, nikdy nepúščaj zármutku do srdca samochtíc. Dobre čiň, varuj se zlého, strp zlé prípadnosti, zrovnaj vúlu s vúlú boskú, nezískaš žalosti.

Prečo macocha je vždy zlá, ačkoliv nejlepšá, a matka je vždycky dobrá, ačkoliv nejhoršá. Preto, že čo matka činí, to činí z milosti, a macochu každý súdí činiti ze zlosti. Rovným spúsobem i otčim vždy je v podezrení, ačkoliv by na pastorka mel nejlepšé zrení. Milejší je prút otcovský, nežli otčimúv med, prút otčimúv se pokladá vždy za nejhorší jed. Otec syna z lásky tresce k zisku synovému, ne pro sebe, než pro neho, by prišel k dobrému. Ale otčim z nenávisti nekdy mnoho repce, odtud pastorek poznává, že juž nemá otce.

Životu lidskému víno podobenství dává, jako s vínem tak s človekem jednako se stává. Zmenšuje se víno v sude když s čepem vychádzá, a jak dluho v sude stojí, na ocet prichádzá. Tak život lidský na zemi v každé okamžení v rokoch svojich ustavičné cítí umenšení. A jestli se mu pritrefí prijíť do starosti, v starém veku do kyselej vstupuje ostrosti. Čím silnejší ocet nekdo jazykem koštuje, tým víc ústa, oči čelo, celú tvár falduje. Tým spúsobem kdo do vetšej prichádzá starosti, vícej v tvári mívá faldúv, a v tele bolesti.

Mlčanlivosť v mnohých vecách je človeka krása, mnoho dobrého každému ze sebú prinášá. Mlčanlivosť v každém stave pokoj rozmnožuje, cnosti v srdci zhromáždené v stálosti zdržuje. Mlčanlivosť obyčajne jide z nevinnosti, zbližuje se chválitebne pomaly k múdrosti. Mlčanlivosť zlé i dobré v tichosti poslúchá, jiným daremných rozprávek nesype do ucha. Mlčanlivosť všeckých lidí žádá ozdobiti, proto i blázen když mlčí, zdá se múdrý býti. Povedz, synu, čo je lepšé od mlčanlivosti, a jestli nevíš, tehdy mlč, a buď pri tichosti.

Sol pochádzá ze dvúch živlúv, z vody a i z ohne, pripravuje jídla k chuti solené spúsobne. J[í]dlo varené, bez soli nemá síce chuti, ale zbytkem presolené k ošklivosti nútí. V rozprávce namísto soli múžeš žart pridati, aby mohel druhý vdečne reč tvú poslúchati. Ale jak zbytečným žartem presolíš rozprávku, žáden neuzná mysel tvú za dobrú kuchárku. Čerstvé maso posolené neskoro se skazí, neskoro je soliť maso, když s hnilosťú razí. Múdré reči ze spúsobným žartem nepokazíš, ale zlú reč s jakýmkoliv žartem nenapravíš.

Kdo je dobrého života, víc má u všech víry, než ten, který se rád často prisahá bez míry. Víc dobrý život u lidí než prísaha platí, neb je známo, že cnostlivý človek neví lháti. Kdo se často prisahává, v podezrení bývá, že snad Boha i ku fal[ž]u na svedectví vzývá. Kdo se nebojí zlé veci pred Bohem páchati, nebojí se i falešne nekdy prisahati. Obyčajne jaký život, i prísaha taká, jak zlý život, i prísaha bude ledajaká. Drž se pravdy, pekných mravúv, cností, jako svečí, bez prísahy bude veriť každý tvojej reči.

Kdo je ve svete slobodný podle zmyslu tvého? Ten, který nemá nad sebú vladára žádného. Ale ten, kterému jiný múže rozkazovať, nemúže svoju slobodu slušne vychvalovať. Jak tebe tvé náchylnosti v nečem rozkazujú, mej za jisté, že v tej veci nad tebú panujú. Služebník si, když jim k vúli činíš, čo chcú míti, v služebnosti, ne v slobode uznávaj se býti. Kdo nad sebú nepanuje, neni slobodníkem, ale svojich náchylností sprostým služebníkem. Jak chceš v kresťanskej slobode chválitebne žíti, m[o]síš sám seba celého v svojej moci míti.

Takých statkúv ješte žáden nezmrhal samochtíc, které sobe kdo zhromáždil mozolne pracujíc. Ale mnohí to bohactvo marne utratili, které od jiných nechané bez práce nabyli. Také statky, které prijdú bez všeckej starosti, obyčajne ponúkajú ku samopašnosti. Čo kdo lehko dostal, neví, zdaliž mnoho platí, čo kdo sám nevypracoval, to snadno utratí. Jak zbytečné statky synúm rodič zanechává, nevím, zdaliž jim k marnosti príčinu nedává. Mnohým synúm byli k škode rodičovské statky, v krátkém čase na nic vyšli bez dobrej památky.

Mlč, mládenče[;] mlčanlivosť má mnoho dobrého, ona te učiní dobrých vecí účasného. Nerozpúščaj, kde netreba, k mluvení jazýčka, by te jazyk nevyvédel z dobrého chodníčka. Když čo mluvá múdrí lidé, poslúchaj v tichosti, a čo slyšíš, zapamatuj, prijdeš ku múdrosti. Jednu krátku daj odpoveď na tázání dvoje, mnoho slyšeť, málo mluviť to má býti tvoje. Čo potrebnosť, neb užitek, aneb láska radí, to i tebe pri spúsobe mluviť nezavadí. A čo krem predmenovaných trech vecí se týká, k temu nikdy nerozpúščaj slobodne jazyka.

Para mechúr naplňuje, a blázna domnení, v jedném i v druhém krem vetru nic jiného neni. Prázný mechúr skrze paru dá se naplniti, a blázen podle domnení žádá velkým býti. Blázen ze svého domnení klade se za mnoho, v čem se vícej zvelebuje, menej mívá z toho. Když je sprostým kalafúsem, za pána se hlásí, a neví, že má s plevami pudrované vlasy. Myslí si, že je na koni, avšak peši chodí, falešné jeho domnení velice ho zvodí. Nadúvá ho, proto trúfá, že má všeho nejvíc, však krem vetru bláznivého sám v sebe nemá nic.

Jak se chceš z koho vysmívať, pohlédni na sobe, zdaliž to, čo chceš vysmívať, též neni na tobe. Jak bys' i ty pro takú vec mel vysmíván býti, m[o]sel bys' z tvého posmechu potupení vzíti. Darmo bude vysmívati kulhavý chromého, a černého neumytý, žebrák chudobného. Jak podobný podobného v potupení mívá, když mu je v tej veci rovný, sám seba vysmívá. Čož máš koho vysmívati, že on je zubatý, když sám v smíchu vyškeruješ zuby jak lopaty. Z teho, čo máš sám na sobe, jiných vysmívati, znamení jest, že sám seba nevíš poznávati.

Čo je v svete nejsnadnejšé? Bližního štráfati. A čo je v svete nejtežšé? Seba poznávati. Poznať seba je kumšt velký, a i užitečný, kdo se ho scela naučí, ten má byť statečný. Víme jiných napomínať, a seba nevíme, nebo sami naše chyby poznať neumíme. Máme oči, ale tvári svojej nevidíme, a preto za naše chyby málo se vstydíme. Slepý ščúr, když se prechodí, dežde oznamuje, ale sám v svojem chodení sem i tam chybuje. Všem buď slepý, ale oči otevri na seba, abys' mohel meť nejvetšé potešení z teba.

Jak máš od každého hríchu svedomí tvé čisté, ščaslivý si, neb máš v srdci potešení jisté. Tá je rozkoš spravedlivá, ani vetšej neni, tá oblahoslav[e]ňuje rozumné stvorení. Každá rozkoš je súžení, která v hríchu stojí, a kdo má dobré svedomí, smrti se nebojí. Dobré svedomí veselé i v žalári spívá, rozkoš ze svej nevinnosti i pri smrti mívá. Chrám boží je srdce čisté, celé je v radosti, kdo ho má, zústává dedič ščaslivej večnosti. Ale ten je neščaslivý, naveky mu beda, který svoje potešení v nepravosti hledá.

Mej sám seba v úctivosti, a sám seba se vstyď, jestli nechceš pred jinými nikdy zahanben byť. Kdo sám seba nečo zlého činiti se vstydí, to též nebude činiti, když ho jiný vidí. Který seba v každej veci pravdive šanuje, od teho, čo je k potupe, pilne se varuje. Kdo se vstydí zlé činiti, když je v samotnosti, do zlého se nedopustí v jiných prítomnosti. Kdo v tajnosti k zlému zvykne, potem činí zjevne, že se sám seba nevstydí, ukazuje pevne. aanuj seba, a i jiných budeš šanovati, vstyď se seba, a budeš se zlého varovati.

Žluč človeka, když se pohne, ku hnevání nútí, a hnev jestli je zbytečný, i rozum pomútí. A kdo často zbytečnému hnevu se poddává, ten i zdraví tela svého k nemoci oddává. Nemoc zroste prirodzená z častého hnevání, kterej telo sužovati doktor nezabrání. Zvyklosť k hnevu jistá nemoc, težko ju hojiti, zelina proti zvyklosti nedá se najíti. Jestli žádáš byť vzdálený od tejto nemoci, vezmi rozum za doktora ku dobrej pomoci. Hned spočátku hnev ukracuj, žluči nevylívaj, bys' neprišel do zvyklosti, na rozum se dívaj.

Kdo je v svete nejbohatší? ten, kdo nežádá nic, a s tým, čo má, je spokojen, jakoby mel nejvíc. Každý človek spravedlive chudobný v žádosti, juž preto, že nic nežádá, všecko má v hojnosti. Kdo víc žádá, než to čo má, do chudoby jide, nebo tá žádosť človeka privádzá ku bíde. Žádosť nekdy i nemožné veci žádá míti, a čo dostatí nemúže, s tým se nenasytí. Sama žádosť kohokoliv chudobného činí, když s ničím svého žalúdka nasytiť nemíní. Čím více má, více žádá, pretože je žádosť, byť by mela tisíc svetúv, nebude míti dost.

Z mnohých hroznúv víno jide, mnohým mnoho škodí, a i mužúv nejmúdrejších k bláznivosti vodí. Když se múdrý vína z chuti zbytečne napije, i to čo nejvíc mel mlčeť, pred všemi odkryje. A když se mu múdrá hlava od vína zatočí, velmi snadno od svedomí dobrého odkročí. Když z hustého pripíjání koncepty dohoní, potem bude paripovať na dreven[o]m koni. Z rozpustilej veselosti obrátí se k smíchu, potem z dreveného koňa upadne do hríchu. Mnohých víno utopilo, zvédlo od múdrosti, nežádaj ho užívati nikdy v zbytečnosti.

Žáden človek žiť nemúže bez jídla, nápoje, to však sluší pri skrovnosti užívať oboje. Poneváč každý deň pokrm i nápoj nám slúží, proto sobe zdržanlivosť mnohokráte túží. Nejtežšá vec v živobytí chrániť zdržanlivosť, když vždy proti nej bojovať máme príležitosť. Privykáme každodenne k jedení i k pití, a proto je velmi težko zdržanlivosť míti. Chuť ponúká v požívaní nekdy k zbytečnosti, a kdo chuť svoju poslúchá, jide proti cnosti. A kdo očám k vúli činíc víc je, jako se chce, bývať s takým mastibruchem zdržanlivosť nechce.

Čokoliv je nestatečné, a i zlé v činení, to též bývá nestatečné, a i zlé v mluvení. Čo se nedá komukoliv bez hríchu činiti, to se nedá pro zlosť svoju bez hríchu mluviti. Čo je v skutku nečistého, rozprávať nesluší, abys' čistému svedomí neobrazil uši. Ne len skutek, ale i reč, áno i myslení, odvráť od veci takovej, která čistá neni. Kdo svúj jazyk nemá čistý, ten srdce má v zlosti, jazyk mluví obyčajne ze srdce hojnosti. Čo pred Bohem i pred lidmi v skutku je nečisté, to nemluv, jak si statečný, jináč zblúdíš jiste.

Temu mnoho nepostačí, kdo v mále nemá dost, ach, bláznivosť v marném svete býti nesytý hosť. Málo človek potrebuje k svému vyživení, ale marnosť i v sýtosti nemá nasycení. Čokoliv je krem potreby, to juž stojí v zbytku, zbytek v stoloch velké statky vyháňá z príbytku. Jak budeš s tým spokojený, čo ti je k potrebe, tehdy budeš dost bohatý v nejvetšej chudobe. Prirodzenosť sama v sobe nežádá hojnosti, dost má na tem, když má v svúj čas chleba do sytosti. Kdo pre marnosť, ne pre sytosť rozmnožuje stoly, ten pre schvostnosť i nejvetšé vyprázní stodoly.

Čokoliv z hnevu učiníš, to chyby nemine, poznáš chybu v skutku tvojem, když te hnev pomine. Hnev je slepý, dobrej cesty neví ukazovať, v tem pochybíš, v čem ho kedy budeš nasledovať. Poneváč hnev pri rozumnej nestojí reguli, preto znáhla zlé činiti rozkazuje vúli. Nikdy hnev neradí dobré, ale vede k zlému, čo činíš z hnevu, to bude ku úpadku tvému. Podvodný, je a i náhlý, hned rozum zastíní, aby to rozum nevidel, k čemu te zvésť míní. Vtedy nic nečiň, i nemluv, když te hnev rozpálí, lepšú mysel budeš míti, když se hnev oddálí.

Obyčajne kdo víc hreší, ten vícej lži mívá, neb lež rada svú společnosť s nepravosťú mívá. Hrích nemá žádnej smelosti, nechce zjevný býti, tehdy pod plášť lži falešnej žádá se ukrýti. Lhárstvo i nejmenšej pravdy nechce promluviti, aby mohlo bezpečnejšej s nepravosťú býti. Lhárstvo je reč proti mysli, divnú má muziku, jiné drží v srdci svojem, jiné na jazyku. Ne jen s rečú, než i skutkem falešnost ví lháti, aby jiných, v tem v čem míní, mohla oklamati. Spravedlivý svetlo líbí, nežádá temnosti, a ten lhárstvo potrebuje, kdo je v bezbožnosti.

Čo potrebné k živobytí, lacno se predává, a čo je nepotrebného, za mnoho se dává. Skorej kúpiš trochu múky k tvému obživení, než diamant, který k žití potrebný je neni. Perly, pantliky, špendlíky, horpúdr hledáme, na to čo je potrebnejšé, velmi málo dbáme. Vícej nám vec nepotrebná dodává starosti, než potrebná: to pochádzá ze samej marnosti. Kdyby všeho sveta zlato v tvojej moci bylo, za nic všecko, kdyby chleba k živnosti chybilo. Zlata požívať nebudeš, chléb je ku živnosti, ach, jak je mnoho ve svete daremnej starosti.

Mnozí boháčové nejsú svého statku páni, než toliko služebníci peníz[ú]m poddaní. Své peníze v svej truhlici skované varujú, svoje panství s služebnosťú špatne promeňujú. Zlato, stríbro a peníze sú lidem k potrebe, nemúžú byť ku užitku, jak ležá u tebe. Z nich užitek nevyroste, ani žádné kvítí, kreme tebe sploďá starosť, když jim chceš slúžiti. Kdo koho drží v žalári bez slušnej príčiny, nemúže byť chválitebný, ani bez všej viny. Pusť peníze ze žalára, chcejú slúžiť tebe, ty buď pánem, a rozkazuj, nech slúžá v potrebe.

Lhárstvo vždycky proti pravde rídí reči svoje, a vždy proti mysli mluvíc delí se na troje. Jedno lhárstvo je žartovné, a to sm[í]chy plodí, klame jiných kratochvilne, ale jim neškodí. Druhé lhárstvo je služebné, pro užitek kmíní, [lžú] se chce od škody vzdáliť, neb zisk dostať míní. Poneváč je i to lhárstvo bez škody bližního, jedno i druhé se klade do hríchu všedního. Tretí lhárstvo je škodlivé, ze zlosti vychádzá, bližního nespravedlive do škody privádzá. Toto tretí častokráte smrtedlné bývá, dobrý človek žádné lhárstvo v zvyklosti nemívá.

Žalúdek je medzi údy nejvetší pán v tele, nic nerobí, a všem údúm rozkazuje smele. Každý úd mu posluhuje a robí na neho, on všecko troví, čo zuby zemelú do neho. Jako málo tak i mnoho do neho se zmestí, vždy žádá meť jistý pokrm, nedbá na neštestí. Jak mu dáš všecko po vúli, nestačíš naň robiť, dostatečný je i velké panstvá v sobe stroviť. Nemusíš mu podle vúle, jako chce, slúžiti, aby vedel k zdraví svému pri skrovnosti žíti. A i jiným údúm v tele býva k obtížení, jak je jídlem neb nápojem velmi preplnený.

Kdo se usiluje s lhárstvím zlosť svú zakrývati, ten víc s lhárstvím nežli s vinú meno svoje špatí. Vina múže pochádzeti i z nevedomosti, [a]le lhárstvo dobrovolné vždy jide ze zlosti. Krehkosť lidská častokráte do viny upadá, ale pravdivé vyznání vinu zmazať žádá. Je začátek dobrých skutkúv viny svej vyznání, a kdo lžú zlosť svú zakrývá, v zlém má zetrvání. Na statečného človeka nikdy lhať nesvečí, nebo ze zlosti i z lhárstva má potupu vetší. Obyčajne víc lež špatí človeka než vina, nech ti lhárstvo k zahanbení ne[bývá] príčina.

Voda ze žrídla vyvírá, a zlosť ze zlých rečí, zlosť vzbudzuje, když kdo mluví, čo mluvit nesvečí. Ach, mládenče! z nečistých slov jide mnoho zlého, neopovažuj se mluviť slova nečistého. Který mládenec nečiste mluviť se nebojí, ten o svúj mládenský venec velmi málo stojí. Slová nečisté víc srdce k zlému zapalujú, i k úpadku nečistému cestu ukazujú. A když srdce k nečistote jednúc privoluje, juž se stratí, a všecek vstyd od tvári vzdaluje. Ach, jak mnohým jedno slovo bylo ku úpadku, zanechali neštaslivú po sebe památku.

Dostával by taký doktor penezí v hojnosti, který by vedel privádzať starých ku mladosti. A ten by byl dostatečný zlaté zámky stavať, který by rozumel lidem od smrti pomáhať. Ale neni taký doktor, ani ho nebude, kreme pri skonání veku po ostatném Súde. Tam se starosť jakákoliv na mladosť obrátí, všecké nemoci zahynú, a i smrť se stratí. Včul te zlato neobrání od smrti, nemoci, i starosti neobejdeš z doktorskej pomoci. Žij pobožné, bys' po smrti Fénix mohel býti, a na Súd boží i s telem k životu ožíti.

Prečo chudobných prítelúv žáden neverbuje, ale radnej od chudobných každý se vzdaluje. Preto, že prítelé majú všecko v obecnosti, a chudobný nemá čo dať do tej společnosti. Každý ví, že nic nikomu chudý dať nemúže, [ale] by mu radnej m[o]sel pomáhati z núdze. Od neho nic nedostane, pomócť mu nemíní, a preto žáden s chudobným prítelstvo nečiní. Nechce byť žáden účasný psoty chudobného, proto každý radnej hledá sobe podobného. Vícej táhne ku prítelstvu statek než osoba, m[o]si zústať bez prítelúv nebohá chudoba.

Mnozí sobe milé zdraví od Boha žádajú, a sami ho skrz obžernosť utratiť nedbajú. Ach, bláznivosť! nemúže byť zdraví pri celosti, když se rozkoš vyhledává často v obžernosti. Dal ti Pán Búh dobré zdraví, a ty ho skazuješ, když ho skrz častú obžernosť k nemoci zrazuješ. Čo s modlitbú sobe žádáš, skutkem nechceš míti, jak chceš zdraví, tehdy m[o]síš zdržanlive žíti. Mnohým jidú ze žalúdka do tela nemoci, a v tem skrze zdržanlivosť nechcú si pomoci. Které ti dal Pán Búh zdraví, chce ho upevniti, jestli ho ty skrz občerství nebudeš kaziti.

Oheň má svoju horúčosť, voda své vlhkosti, a nepravosť jakákoliv drží svoje zlosti. Čokoliv zlého učiníš, bude zlosť svú míti, ačkoliv to, čo zlé činíš, chceš vskryte činiti. Čo si tajne spáchal zlého, o čem žáden neví, zlé je, a dobré nebude, buďto se nezjeví. Kdyby tajný hrích zlý nebyl, netrápil by srdce, ale i on tvé svedomí i dušu skaziť chce. Tajnosť hríchu nezmenšuje, jaký je, taký je, jak je velký, vezmeť' Boha, a dušu zabije. Tajný hrích je tajný lidem, známý Bohu, tebe, jak pokání zaň nečiníš, neprídeš do nebe.

Múdrosť je hlavn[í] regula dobrého činení, i učeným bez múdrosti za nic jest umení. Múdrosť je furman rozumný, ten te nevyvrátí, ale ho m[o]síš pozorne ve všem poslúchati. Múdrého človeka poznáš nejspíš v tejto veci: jak ví znášať nemúdrého v skutku a i v reči. Težko je znésť nemúdrého, když mluví z hlúposti, a domnívá se[,] že mluví sam[ú] strď múdrosti. Kdo ho znáša trpezlive, sám seba premáhá, u neho je ctnej múdrosti chválitebná váha. Obyčajne blázen s bláznem nebude v pokoji, ten je múdrý, který s bláznem pri lásce obstojí.

Každý človek jinší parsún má v svém obličeji, odtud kol[ik] lidí v svete, tolko obyčejí. Jaký je kdo v tvári svojej, zrcadlo zjavuje, a jaký kdo v náchylnosti, víno prozradzuje. Víno je zrcadlo mysli, to oznámí tobe, k čemu je kdo naklonený, a jaký je v sobe. Jeden hvízdá, druhý laje, ten plače, ten spívá, jiný mlčí, jiný mluví, ten pobožný bývá. Jeden k tancu z vína beží, a druhý ku spaní, Nero jide ku chlipnosti, Caezar k mordování. V zrcadle se tvár spatruje, a ve víne srdce, nech nepije mnoho vína, kdo se zjeviť nechce.

Olej i víno na stromkoch porádne se rodí, olejem telo mazati, víno piť neškodí. Nejlepší je nápoj víno, když je pri mírnosti, a nejhorší lidem bývá, jak je v zbytečnosti. Podle reči Pliniusa víno je krev zemská, když se pije, v človekovi krev zehríť nezmešká. Ale mnozí ku nemoci opiť se nedbajú, a i z vody ku opilstvu nápoje hledajú. Sto devadesát a i peť nápojúv krem vína, které k jistému opilstvu múzu byť príčina. Rozkoš lidská vymyslela rozličné nápoje, mnozí víc rozkoš milujú nežli zdraví svoje.

Lépej se vyspí na zemi, kdo je bez hodnosti, nežli na zlatej posteli, kdo má moc starostí. Ten i z tvrdého kameňa mekú má podušku, který od mnohých starostí nemívá pokúšku. Starosť na mekých poduškách nedá dobre spati, když myslí čo, jako, kedy má se vykonati. Kdo dostává jaký úrad, i starosť prijímá, čím je vetšá starosť, vícej z pokoje ujímá. A jestli je zlé svedomí k starosti spojené, juž nemúže nikdy býti srdce spokojené. Ach, nejlepší odpočinek bývá v nevinnosti, jak starosti nechceš míti, nežádaj hodnosti.

V prísloví je, že zlodeja príležitosť činí, však len teho, kdo zlodejstva chrániť se nemíní. Kdyby každá príležitosť zlodejúv činila, bylo by s tebú zlodejúv v svete velká sila. Príležitosť zlých nečiní, ale ukazuje, jaký je človek sám v sebe, a čo oblibuje. Ten hreší, kdo zlosť miluje v svej príležitosti, ne ten, který vším spúsobem chrání se od zlosti. Jináč by bylo sloboda každého zlým zvati, kdo se do príležitosti zlej nechtíc obráti. Príležitosť ukazuje kdo má chuť do čeho, to učení jest Tomáše, muže Kempenského.

Mnozí statky zhromáždzujú, všecko chcejú míti, jakoby meli naveky v svete temto žíti. Čím vetšú na časné veci starosť v srdci majú, tým menej na dušu, nebe a na večnosť dbajú. Jiní zas o vyživení svoje nedbajíce, nic nepracujú, celý čas v zahálce trávíce. Jiní myslá, že snad zítra musejú zemríti, za bláznivosť pokládajú na koho robiti. Ty však, synu, buď rozumný, mej úmysel taký: krátký život aneb dluhý že ti je jednaký. Žij pobožne, a buď vždycky hotový umríti, a i pracuj, jako bys' mel za dluhý čas žíti.

Teho za boháča máme, kdo má moc penezí, ale čož, když na bohactví sytosť nezáleží. Ten je boháč spravedlivý, kdo je s malým sytý, a takým boháčem, jak chceš, múžeš byť a i ty. Ku penízúm a k bohactvu snadno nepristúpíš, ani vola na jarmeku za babku nekúpíš. Jak si s malým spokojený, babka ti je dosti, budeš boháč, jak budeš meť babku do sytosti. Skorej vychováš sto vrabcúv, než jedného koňa, neb vrabec nepotrebuje ku obedu slona. Ten je boháč, který s malým spokojený bývá. a ku žádnej zbytečnosti chuti nevylívá.

Prikázání obcu rídí, král se na to dívá, nech se bojí, kdo naproti príkazu chodívá. Snadno zrušiť prikázání, težko znést pokutu, když pokuta má spojenú pri sobe potupu. Čo je neni proti Bohu, a proti možnosti, v tem poslúchaj spravedlive královskej hodnosti. Zlý konec mel, kdokoliv se královi sprotivil, i sám seba i svúj národ naveky zošklivil. Buď poddaný ve všem dobrém každej tvej vrchnosti, Búh ju zrídil na svém míste, má byť v úctivosti. Kdyby vrchnosti nebylo, príkazu, trestání, celý svet by zlosti páchal zjevne bez prestání.

Komu z cesty protivenství ustupovať sluší, oznámím ti, k poslúchání otevri tvé uši: Královi, a i rodičúm, prikázání všemu, hnevlivému, opilému, a i múdrejšému, pánu tvému, všeckým bláznom, a lidem zvadlivým, pyšným, od tebe silnejším, v reči nevstydlivým, staršému, i nemocnému, i dobrodincovi, temu kdo ví tvé tajnosti, a i prítelovi, dobrej rade, učitelúm, temu kdo te chová, nech nebude k odpornosti vúle tvá hotová. Knezúm, v obci vzácným lidem, i každej vrchnosti, jak chceš byť statečný človek, nestoj v odpornosti.

Z nedostatku se zrodila nemilá potrebnosť, a zústala učitelem, nalézla kumštúv dost. Chudobu vzala k pomoci pro lepšú jistotu, aby lepšími kumštami zahubila psotu. Všelijaké v svete kumšty hojne rozšírila, i ze slamy plésť klobúky lidí naučila. Juž vi za prach i za popel čisté zlato brati, nebo kumšt i v malej veci víc než zlato platí. Nemilá, však užitečná ve svete potreba, naučila namleť múky, a i napécť chleba. Kdyby potreby nebylo, i kumšt by se stratil, ani sedlák bez potreby ovsa by nemlátil.

Neraduj se s vysmíváním z druhého neštestí, zítrejší deň vetšú psotu múže ti prinésti. Čo zlé koho dnes potkalo, tobe se stať múže, nemysli si, žes' prebŕdel úzkosti kaluže. Neosoží povedeť hop[!] dokud nepreskočíš, snad se v skoku zas naspátek do blata potočíš. V takém si míste, jak druhý, kde plno úzkosti, žáden nemá, dokud žije, v ničem bezpečnosti. Znášá bližní úzkosť, i ty máš ju očekávať, nebo úzkosť nemá dosti jedného sužovať. To starodávné prísloví: dnes mne, zítra tobe, když bližního vidíš v psote, pripomínaj sobe.

Pekná vec jest živý človek, jak človekem bývá, Boha v srdci, a v chování pekné mravy mívá. A když se od statečnosti, od Boha odvracá, juž všeckú krásu spanilú človectva utrácá. Když k hríchom proti rozumu srdce nakloňuje, mení krásu, a k hovadúm se pripodobňuje. Kdo chce vždy krásu človeka držeť jako sluší, té veci nasledujícé zachovávať musí. Lásku k Bohu i k bližnímu, boské prikázání, cnosti, víru, dobré skutky, hríchúv varování. Dobré mravy, i statečnosť, i milosrdenství, slovo držeť, byť bez hnevu, a nežádať pomstvy.

Čož víc človek potrebuje k svému živobytí? krem chleba ku požívání, a vodu ku pití. Dost k nápoji prirodzenosť vody zanechala, ale chléb ku vyživení pri práci nechala. Kdyby tolko chleba bylo bez práce, jak vody, nic by sme se nestarali o zemské úrody. Byl by každý v lenivosti, nedbal by o sebe, byvše vždycky pri sytosti nežádal by nebe. Na chléb máme pracovati skrze pomoc boží, jak nám práce Búh požehná, urodí se zboží. Nehledaj víc v prácách tvojich krem k pokrmu chleba, abys' lépej slúžil Bohu, a prišel do neba.

Hnev je rovný s bláznivosťú, neb rovno s ňu chodí, když pameti i rozumu v človekovi škodí. Kdo se hnevem rozpaluje, v ten čas rozum tratí, dokud se hnevá, tak mnoho jako blázen platí. Horší je hnev, než bláznivosť podle skúselosti, nebo hnev škodí i zdraví, a i rozumnosti. Pán Búh múže rozum ujať podle svej líbosti, a kdo rozum skrz hnev tratí, nebývá bez zlosti. V tem hnevlivý je šťaslivý podle mého hlasu, že blázen je vždycky blázen, hnevlivý do času. Nikdy nechtej býti bláznem, drž se pri múdrosti, stahuj všem možným spúsobem tvoje náchylnosti.

Máš byť všemožne pokorný u cudzého stolu, dost mej na tem, že s jinými múžeš sedeť spolu. Když te chová dobrodinec z svej dobrotivosti, preto nemáš se oddávať do rozpustilosti. Že hospodár má na teba dobrotivé oko, ty nebuď zlý, ani srdce nedvíhaj vysoko. Když si pri stole z grácie, a ne z povinnosti, pro malú vec múžeš vpadnúť k velkej nemilosti. Reči, skutky, i chování drž v krátkej oprate, nebo každý pristolící pozoruje na te. Jak se držíš rozpustile, hospodára mrzí, že takého daremníka pri svém stole drží.

Jako víno octovité neni milé k pití, tak nemravný v tovaristv[e] zdá se lidem býti. Tŕpnú zuby, a i jazyk od vína kyslého, a ostuda všem prítomným jide z nemravného. Když nemravný i s drevenú pílú drevo reže, skrz škrípání nepríjemné i do zubúv vleze. Ku lidskému tovaristvu nebývá spúsobný, kreme temu, který mu je v nemravoch podobný. Jestli chceš ze statečnými tovaristvo míti, m[o]síš též múdrým, i mravným, i statečným býti. Kdekoliv budeš s jinými, máš meť starosť všeckú, abys' komu místo žita nepredával sečku.

Chválu dostať žádajíce udatní vojáci, ve vojnách dost nebezpečných strvali pri práci. Práca je matka povesti a i peknej chvály, a i ten má svú úctivosť, kdo je v práci stálý. Ustavičnosť v dobrej práci všecko dobré plodí, kdo se od práce vzdaluje, ten i cti svej škodí. Ani Pán Búh te bez práce nepustí do nebe, ačkoliv ho z svej milosti spúsobil pro tebe. Jak chceš Ráchelu dostati, najprv vezmi Liu, kterí nechcú pracovati, tí bez chvály žijú. Z dobrej práce marnú chválu žádať síc nesluší, ale ten kdo vidí dobre, to chváliti musí.

Ach, jak mnoho zlého lidem pochádzá z chlipnosti, kdo nedbá o své spasení, ten ju má v milosti. Chlipnosť oči zaslepuje, a statky utrácá, mysel trápí ustavične, a k zlému obracá. Pozbavuje dobrej rady, i rozumu spolu, kalí srdce, i svedomí s nečistoty smolú. Kdo ju sobe zamiluje, v dobrém je nestálý, ide z myslení do skutku znáhla, ne pomaly. Sám seba velmi miluje, nenávidí Boha, vždy k chlipnej príležitosti cílí jeho noha. Aby chlipnosti užíval, žádá dluho žíti, že ho peklo očekává, bojí se umríti.

Nic v svete potrebnejšího nad posluhování, avšak nejvetšé ze služby jide zunování. Bez služebných jakýchkoliv svet nemúže býti, neni žáden dostatečný bez druhého žíti. I tá ruka druhej ruce posluhovať musí, a kdo pracuje, ten úzkosť v robote okusí. Čo je lidem ku užitku, bez práce nebývá, a ten kdo nejvíc pracuje, nejvíc psoty mívá. Jak ty komu robiť m[o]síš, buď v trpezlivosti, a jak tebe nekdo slúží, mej ho v útrpnosti. Jak ho i ty chceš sužovať, pridáš psotu k psote, tu te Pán Búh nepožehná, i v druhém živote.