ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jedna a dvacátá nóta tým pastýrúm sluší, [jenž] pri ovcách betlehemských meli čujné uši. Svatý Lukáš takú zmínku o pastýroch činí, když Kristove narodzení opisovať míní. Když se Kristus v Betleheme narodil z svej matky, pastýri ponocovali bedlive nad statky. Tehdy když tak nad ovcami stáli v bedlivosti, prišel k nim Anjel nebeský s velikú jasností. Oni Anjela vidíce velmi se ulekli, a od strachu velikého slova mu nerékli. Povedel k nim Anjel takto: báti se nechtejte, zvestujem vám radosť velkú, málo poslúchejte. Narodil se vám Spasitel v Betlehemském meste, pred mestskú bránú v maštali, pri studni, pri ceste. To vám bude na znamení, najdete tam díte, v plenkách na jeslech vložené, bežte, uvidíte. Potem mnozí anjelové s Anjelem mluvícím ukázali se pastýrúm pri ovcách bedlícím. A když se anjelé od nich k nebi zdvihovali, túto písničku veselú hlasite spívali: Sláva na výsostech Bohu; milovník je lidský, a na zemi pokoj lidem dobrej vúle vždycky. A když ušli od pastýrúv anjeli do nebe, tehdy pastýri vespolek mluvili ku sebe: Poďme až do Betlehema Slovo to videti, pravdu, kterú mluvil Anjel múžeme zvedeti. Schýlili se pastýrové na nohy hned v noci, pobrali s sebú obušky spešnosti k pomoci. Když k maštali betlehemskej pribehli čím spíše, našli Máriu, Jozefa, i v jeslech Ježiše. Slovo telem učineno, Búh lidem podobný, leží medzi hovádkami velký král chudobný. V plenkách na slame vložený plače žalostive, vúl a osel ho zehrívá, šanuje úctive. Mladá matka, starý pestún pri jesličkách stojí, čistý pestún, čistá matka čistotného kojí. Tehoto svet očekával juž od mnohých rokúv, ten byl svetu ohlašován zdávna od prorokúv. Teho Sibylle hlásili, i mnozí proroci, že prijde díte nebeské svetu ku pomoci. Raduje se celý Limbus, svet je pri pokoji, nebe i zem je v radosti a peklo se bojí. Tuto viďá pastýrové, čo se prihodilo, čo mnohým králúm videti sloboda nebylo. Když viďá s očima svýma Boha v lidském tele, anjelské zjevení jiným rozmlúvajú smele. Všeci se divili síce na pastýrské reči, ale poklonu díteťu nevzdávali všeci. Najprv hovadá v maštali, potem pastýrové, viďá Boha vteleného, potem tri králové. aťasliví ste na tisíce, pastýrkové moji[,] videli ste Krále teho, na kterém svet stojí. Tento Dávid v duchu videl, a Mojžiš v plameni, a vy ho v plenkách vidíte podle oznámení. Radujte se plesajíce, když ste zaslúžili, by ste najprv temu Králi poklonu činili. Vaša sprostosť s nevinnosťú docela spojená najprv ke cti Boha svého sklonila kolená. Videli ste i anjelúv, a i jejich krále, videli ste Pannu Matku, i nebe z maštale. Čož vám vícej pozústává, jedine plesání, chválte Boha celým srdcem vždycky bez prestání. Držte si čisté svedomí, nech svet robí čo chce, víme, že ten Boha vidí, kdo má čisté srdce. Buďto máte stav chudobný, žijte dobre v cnosti, dá vám Kristus v nebi venec šťaslivej večnosti[.]

Kde je vyššá zem od nebe? jak kdo zvedeť hledí, odpovím mu, že u Boha na pravici sedí. Syn Boží človekem zostal, vzal telo na sebe, a telo je jedine zem, s ním vstúpil na nebe. Z lásky človekem učinen a ne z potrebnosti, aby lidí skrz zásluhy navrátil do vlasti. Vykúpil od zatracení lidské pokolení, vynaučil, čo má činiť, kdo chce byť spasený. Po Vzkríšení v čtyricátem dni odešel k Otci, na pravici jeho sedí, je i nám k pomoci. Nebo za nás jakžto človek k Otci oroduje, nevdečný kdo Spasitele svého nemiluje.

Kdo je krvavej nátury, této má vlasnosti, jako píšú filozofi podle skúselosti. Obyčajne bývá ščedrý, bývá milující, i v úzkosti je veselý, často se smející. Má barvu červenú v tvári, často sobe spívá, neni chudý, ale tlustý, mnoho tela mívá. Neleká se lecičeho, v smelosti je živý, je mnohým k obveselení, všeckým dobrotivý. Stává se, že z veselosti upadá do zlého, ale hnedky, když zmerkuje, zas lituje teho. Nerád se dá zahanbiti, o statečnosť stojí, veselý je, však každého nechává v pokoji.

Cholerika, neb hnevlivá je nátura taká, kterážto neozdobuje pána, i sedláka. Nech bude čas jakýkoliv, zima aneb leto, cholerikus z prirodzení má vlastnosti této: Opatrný, marnotratný, chytrý, v mnohém spešný, je smelý opovážlive, nemálo falešný. Rád se hnevá pro malú vec, v prchlivosti žije, neústupný, hned se vadí, a nekdy i bije. Nemiluje lenivosti, chudý je v svém tele, ten má barvu šefranovú v tvári i na čele. Suchý všecek, nemá tela krem kožu a kosti, i té sliny v ústech jeho sú v samej horkosti.

Melancholické neb zemské jest to prirodzení, které se z nasledujících poznává znamení. Melancholik obyčajne závistlivý bývá, radnej bere, nežli dává, skúpé ruky mívá. Nemá v srdci potešení, pri zármutku stojí, pro žádosti všelijaké nebývá v pokoji. Je naklonen k falešnosti v skutku a i v reči, bojazlivý je nad míru a i v malej veci. Blatňavú má barvu v tvári, míň mluví než žádá, v snoch strašne po dírách lazí, neb dolu upadá. Závistlivý, i falešný, skúpý, žádostivý, v tvári svej má zemskú barvu, smutný, bojazlivý.

Flegmatikus flusovitý studenej vlhkosti, Z čeho se múže poznati, oznámím v krátkosti. Ten spí v noci, a i ve dne vždy je ospanlivý, a ku prác[á]m i nejmenším velmi je lenivý. Často pluje, neb je flusem všecek naplnený, nemívá vtipu dobrého jako omámený. Má dost tela na všech údoch, v tvári nejvíc tlustý, hlas draplavý, tlusté pysky, vlas na hlave hustý. Barva v jeho obličeji nejvíc má belosti, málo krvi v tvári poznať pro zbytek vlhkosti. Temu se snívá o vodách, a často se topí, když se nečo chce naučiť, težko to pochopí.

Z týchto juž predmenovaných čtyr prirodzeností každý človek má z nich nečo krem všej pochybnosti. Všecké v každém nenalezneš, neb sú pomíchané, nekterému ze trech nátur sú vlasnosti dané. Jestli kdo z jednej nátury má dve, tri vlastnosti, tehdy je nejvíc poddaný tej prirodzenosti. Pravda síce, že nátura vícej se nezmení, ale však o náchylnosťách to je pravda neni. Ačkoliv te síc nátura skloňuje ku zlému, ale múžeš, jestli sám chceš neprivoliť k temu. Tela tvého nepromeníš; zmeníš náchylnosti, jak se budeš pridržovať pravej rozumnosti.

Jestli žádáš v tomto svete Bohu mile žíti, této veci k zachování máš v pameti míti. Nadevšecko zachovávaj prikázání boží, neb to ku blahoslavenství nejvíce osoží. Potem príkaz cirkv[e] svatej jako milej matky, dokud žiješ, nevyvrhuj nikdy z tvej památky. Potem čo se ustanoví od svetskej vrchnosti, to též nechtej prestupovať, jak si v statečnosti. Za nejlepšú v živobytí mej rozum regulu, nikdy naproti svedomí neobracaj vúlu. Potem čo milá statečnosť kedy činiť radí, to i k tvojej počestnosti činiť nezavadí.

Když budeš pri cudzém stole, té zachovaj veci: Ponajprv to, abys' nebyl rozpustilý v reči. Buď spokojen s podlým místem, a i s podlým jídlem, s [ ]ú žádného nepichaj jako švec ze šidlem. Jídlo i nápoj požívaj pri stole v skrovnosti, s nikým pri stole nevchádzaj z hnevu k nesvornosti. Buďto je nekdo pri stole od teba podlejší, domnívej se, že gazdovi múže byť milejší. Kohokoliv k svému stolu hospodár pripúšťá, teho znevážiť pri stole snadno nedopúšťá. Jak mu nechceš česť dať zjevne, aspoň neznevažuj, že on je hosť, jako i ty, to sobe považuj.

Kdo koho má v nenávisti, nikdy ho nechválí, a jak slyší chválu jeho, hned se preč oddálí. Mevius Virgiliusa v nenávisti drží, i chvála Virgiliuse velice ho mrzí. Tak se domnívá Mevius, že ho potupuje ten, který Virgiliusa v nečem vychvaluje. Asinius Cicerona scela nenávidí, i teho, který ho chválí v srdci, nerád vidí. Když Cicero všeckú chválu zaslúžil od obce, Asinius ku potupe chválu obrátiť chce. Chvála lidí zaslúželých, zlým je k obtížení, a vzlášte tým, v kterých zhola nic dobrého neni.

Osel videl, že vesele psík na pána skáče, a preto ho pán miluje, dává mu koláče. Chtejíc osel skrz skákaní gráciu dostati, dal se s nohami na pána též vyskakovati. A pán osla se ulekel, osla dal zabíti, tak osel, chtíc lásku získať, stratil živobytí. Ne každému všecko svečí; to temu, to temu, v ničem se, jestli nemusíš, nerovnaj žádnému. Timagenes pekne spíval; Hiarbitu učil, Hiarbita, též tak chtejíc spívať, se rozpučil. Čo nekoho ozdobuje, to teba zašpatí, jestli proti tvej schopnosti to chceš probovati.

Nejprv chválu dobrých vecí známú musíš míti, jestli horlivosť k dobrému chceš v sobe vzbuditi. Chvála horlivosť vzbudzuje, a horlivosť cnosti, cnosť vede k blahoslavenství, a ku všej svatosti. Jestli trúfáš, žes' v svatosti: To nemysli sobe, žes' hodnejší od zlých lidí v tvej svatej podobe. Ale se rmúť, a uznávaj, že si nejpodlejší, medzi tými, kterí život vedú pobožnejší. Teho hnedky nepotupuj, kdo se ti zlý vidí, nekdy je dobré pred Bohem, čo je zlé u lidí. Teho lituj, kdo je v hríchu zjevne ledajaký, a sám se boj, abys' nekdy nebyl s ním jednaký.

Pekná vec jest, když muž žije dobre s svú manželkú, jejich manželstvo pro lásku má ozdobu velkú. Ale když sú proti sebe, jako bravy divé, beda je v takém manželství, neb je peklo živé. Kde muž hluchý, žena slepá, tam se dobre vodí, v tem manželství velmi težko lásce se uškodí. Žena schopná k podezrení jak hamuje oči, potem zbytečne na muža jazykem netočí. A muž hluchý, když na neho žena nečo búchá, dobre činí, jestli jej hlas púščá mimo ucha. Hluché uši manželovi, a slepotu žene Alfonsus z lásky vinšuje v svém královském mene.

Pes svú radosť, anebo strach s chvostom ukazuje, má obyčej s chvostem krútiť, jestli se raduje. Chvost opúšťá od zármutku, a od strachu kryje, svoju chtivosť známú činí s chvostem, dokud žije. Ale srdce v človekovi poznáš z obličeje, když je srdce pri zármutku, tvár se mu nesmeje. Zdaliž je srdce v zármutku, neb ve veselosti, to se z tvári múže zvedeť, bez všej pochybnosti. Vždy tvár, podle Cicerona, obraz duše bývá, každý afekt vynde na tvár, když se v srdci skrývá. Jak ti vznikne v srdci afekt, hned do tvári beží, aby i jiní poznali, čo ti v srdci leží.

Alexander Macedonský když ve vojnách býval, to prísloví velmi často v ústech svojich míval. Když kdo ranu jakúkoliv od meča dostává, ačkoliv si ranu zhojí, ale šrám zostává. Pomine mu síce bolesť, když se rana zhojí, ale šrám k večnej památce na míste obstojí. Tak i krivda, kterú komu učiníš ze zlosti, učiníš mu ranu v srdci ku jeho bolesti. Ačkoliv se krivda zhladí, i bolesť pomine, ale krivdy učinenej památka nezhyne. Na krivdu nezapomene i lačný i sytý, buďto časná rana bývá, ale šrám večitý.

Ovídius takto mluví: za jisté máš míti, čo je v srdci potajemné, to se v tvári svítí. Hnev, zármutek, i nenávisť, hanba, potešení, strach, nádej, láska, i pýcha, žádosť, prohrešení. Hnev červenú barvu činí, strach, zármutek bledú, i hríchy tvár promeňujú bez všeho ohledu. Čeho jazyk nechce zjeviť, tvár nechce tajiti, v tej veci pravdivým svedkem chce Seneka býti. Jako klbko se nachádzá za nitkú pomaly, tak juž mnohé tajné veci z tvári se poznali. Nečiň nic zlé i v tajnosti, neb te tvár prozradí, a když stratíš tvú statečnosť, kdož ti ju nahradí?

Lépej ranu netýkati, než ju rozmnožiti, lépej pri malej bolesti, než ve velkej žíti. Zvady, súdy uspokojiť dobrá vec je síce, ale múdre, by se nejak nerozmohli více. Nekterá rana od flajstru z tela nevyleze, dokud se ven z místa svého s britvú nevyreže. Tak nekterí medzi sebú silné zvady majú, skrz prostrédky dobrých lidí zmeriť se nedajú. Čím víc se kdo usiluje privésť jich k svornosti, tým víc oni medzi sebú vchádzajú do zlosti. Daj jim pokoj, by se ješte do teba nedali, prijde na nich britva boská, na kterú nedbali.

Nikdy nebudeš tak dobrý, že bys' se všem líbil, budeš hanen, ačkoliv bys' v ničem nepochybil. Mnozí lidé potupujú i nejlepšé veci, byl by zázrak, kdyby te v čem vychválili všeci. Na to se ty neusiluj, čo ti nemožného, ale ve všem hledaj chválu Pána Boha tvého. Jaks' prijal pobožnosť jakú, drž ju jako svečí, a nechtej ju zanechávať pre posmešné reči. Mnozí dobré veci tupá, v skúselosti máme, však ne preto, že sú dobré, než že sú neznámé. Všem dobrú vec pri spúsobe privádzaj k známosti, jak nemúžeš, tehdy ju drž u seba v tajnosti.

Najskorej se tam uderíš, kde te nečo bolí, jako by ti kdo nasypal na bolačku soli. A nekdy ti a i jiný krem všej vedomosti, skrze maličké dotknutí rozmnoží bolesti. Nekdy čím víc ranu skrýváš, skorej se vyjaví, když skríkneš na uražení, a zdáš se byť zdravý. Neporádná zvyklosť v srdci, veliká je rana, k obražení duše tvojej vždycky jest oddaná. Hned se potkne k upadnutí, a dušu urazí, jak se do príležitosti i nejmenšej vrazí. A nekdy i k zahanbení potupnému vznikne, jak zlosť tajná k vyhlásení skrz chýr lidský skríkne.

Zisk a škoda medzi sebú tovaristvo majú, velmi težko v kterej veci rozlúčiť se dajú. Jarmek k zisku urídzený v mnohých klamstvách bývá, nekdo v nem ješte víc škody, nežli zisku mívá. Pri každej príležitosti je nepríležitosť, tam kde nejvíc je užitku, tam je i škody dost. Užitek jest, když nečo zj[í]š, však i škoda spolu, neb když telo pozdvihuješ, práca jide dolu. Služebník ti užitečný, však mu platiť musíš, Z neho síc zisk, však v penízoch zmenšení okusíš. Z jednej strany zisk prichádzá, z druhej škoda jide, nedbaj nic na malú škodu, jak zisk velký prijde.

Hodnejší sú zlí od dobrých ve svete zajiste, skorej zlý lásku obdrží v jakémkoliv míste. Zlý nedba[jíc] na svedomí, ale na gráciu, tú sobe snadno dostává skrze policiu. Jiným se akomoduje, aby byl v milosti, ukazuje policiu pod parsúnem cnosti. Ze žartami, i s cigánstvím všeličo vyvracá, tak cudzé oči i srdc[e] ku sobe obracá. Ale dobrý po zdaleku plecami utíská, když nechce tak tancovati, jako mu svet píská. Odtud, podle Pliniusa, v obyčeji bývá, že zlý vícej, nežli dobrý v svete lásky mívá.

Každý človek v každej veci chce užitek míti. Bez užitku i v prítelstvo nežádá vstúpiti. Pro zisk i k nestatečnosti mnohý se obracá, nekdy vdečne Boha, nebe pro žišček utrácá. Nebude ti žáden prítel bez nádeje zisku, jak netrúfá, že dostane čo do svého pysku. Velmi težko z tisíc lidu nalezneš jedného, který by z tvého prítelstva nechtel zisku svého. Zrídka se ti pro cnostlivý život kdo pripojí, každý vícej o časnú vec, nežli o cnosť stojí. Ty žádnému nebuď prítel, jedine pro cnosti, nedbaj na zisk, nebuď s takým, který je pri zlosti.

Užerníci sú zbojníci, i spolu mordári, tí úbožá chudých lidí, i jejich chotáry. Požičávajú peníze pro zisk interesu, berú v zisku víc než sluší bez všeho móresu. Ne fedrujú než mordujú chudého v potrebe, zisk zbytečný hledajíce na cudzém pohrebe. Chudý človek v interesi víc slíbí než sluší, když ho k temu v núdzi jeho potreba primusí. A úžerník zlorečený nejvíc číhá na to, chtejíc sobe rozmnožiti stríbro, a i zlato. Jiným hrdlo podrezává s dl[u]hem i s úžerú, jeho telo s dušú diabli pekelní zožerú.

Čo se často potrebuje, prichádzá k skazení, neb i v nejpevnejších vecách večitosti neni. A i odev, a i prsteň skorej se zedere, jak se často ven z truhlice k potrebnosti bere. Krapka vody na kameni velkú činí díru, jestli často naň ze strechy padá jednú mírú. Ani to plužné železo celosť neobrání, jak se často potrebuje k tvrdému orání. Tak i tvúj láskavý prítel jednúc se pokazí, jak ho často v čem unuješ, dobrotu svú zrazí. Skrovné veci obyčejne dluhší čas trvajú, ale časté, a zbytečné dluhý čas nemajú.

Deveť údúv potrebuje človek ku mluvení, nebo nezní reč z úst dobre jak jich deveť neni. Hrdlo, jazyk, i podnebí, i dva pysky spolu, a i predné čtyri zuby, hore, a i dolu. Jestli z tých devátich jedno v ústech tvojich chybí, juž slovíčka nevypovíš, tak, jak se ti líbí. Tak statečnosť neb dobrota, by byla v celosti, nic nemusí utracovat z mravúv, ani z cností. Jak se nečo málo stratí, ubude i chvály, ze štrbiny se učiní i d[í]ra pomaly. Čokoliv ku statečnosti slúží, varuj pilne, i malú vec z mravúv stratiť, škodí neomylne.

Kdo činí žarty veselé pri slušném spúsobe, ne potupu, ale chválu zasluhuje sobe. Ale kdo v žartoch veselých spúsob prestupuje, teho ctný Aristoteles šibalem menuje. Kdo nemluví nic vesele, ani slyšeť nechce, teho za nezdvorlivého múže volať kdo chce. Múdré žarty dost sú milé, když sú pri skrovnosti, však i múdré sú k potupe, jak sú v zbytečnosti. Stává se, že žart veselý mnohému osoží, tak pri žartoch i šibalstvu zučili se mnozí. Jak se mu v čem kdo zasmeje, víc jazykem mele, potem i to, čo mel mlčeť ohlasuje smele.

Mole hryzú šaty v truhle, ale cnosti chvála, když se chvála k cnostem zblíží, škoda je nemalá. Všeličo se proti molom medzi šaty klade, by mole nebyli šatom k skazení, k závade. Plinius píše: že mole netknú rúcha teho, který juž byl na pohrebe u tela mrtvého. Je-li pravda, o tem nevím. To však vec jest jistá, jestli na smrť pamatuješ, zostaneť' cnosť čistá. Cnosť je odev, a mol chvála, a smrť medicína, nezežere chvála cnosti, jak smrť pred očima. Nepripustíš k tvému srdcu hríchu ani chvály, jak o smrti spravedlive rozjímáš pomaly.

Ne len sobe, než i stavu svému hanbu činí, který zjevne v jakém hríchu proti cti proviní. I rodina, i stav jeho za neho se vstydí, když zlosť jeho medzi lidmi rozchýrenú vidí. Ty jak slyšíš nečo zlého o kterej osobe, pro špatnú zlosť, stavu jeho nepotupuj v sobe. Stav mu to nerozkazuje, by byl v zlém hotový, odtud nemluv, že sú všeci v stave tem takoví. Medzi dvanáct apoštolmi též se zlosť nachádzá, však preto víra Kristova k skaze neprichádzá. Kdo kyselé hrozno žváchá, tŕpnú zuby jeho, kdo v čem hreší, žáden nechce pokuty za neho.

Pastýrovi kterémusi stratilo se tele[.] Jak mu Búh zlodeja zjeví, dá mu capka vcele. A když trefil na lva v hore, že tele zežírá, uleknúc se, hned zas k slibu ústa své otvírá: Pane Bože, dám ti capka, i celého vola, jak mi včul lev na mém tele neublíží zhola. Tak mnozí lehkomyslne všeličo slibujú, a když jim duch horlivosti pomine, litujú. Neni to duch horlivosti, ale bláznivosti, když se Bohu čo slibuje bez všej rozumnosti. Čo se Bohu kdy slibuje, má byť povážlivé, aby sliby nebyli zlé, nemožné, bláznivé.

Nikdy malár tak spanilý obraz nemaluje, jako je panna, která si panenství varuje. Panna má na hlave venček k znamení zvíteství, když si hájí pracovite v celosti panenství. Mnoho zvítez zasluhuje, ale panna více, vždy je v boji, sama sobe násilnosť činíce. Hodna nosiť drahý venec z všelikého kvítí, když se v jej srdci panenství jak diamant svítí. Čím má vícej neprítelúv, peknejšá zostává, dokud na svojem panenství ranu nedostává. A jak ranu i nejmenšú prijme, venec stratí, nikdy se juž potem pannú nemá nazývati.

Lítal havran za vlkami, kterí maso žrali, prez celý deň pýtal od nich, aby mu též dali. Celý deň za vami lítám, tovaristvu slúžím, dajte mi též čo vy jete, nebo o to túžím. Vlci mu odpovedeli[;] darmo se unuješ, ne nám k vúli, než pro maso s nami poletuješ. Áno kdyby naše telá mršiny zostali, tvoje pysky bez pochyby do nás by se dali. Nehleď na to čo kdo činí, ale z jakej chuti, ne tebe chce slúžiť, než tvé veci chce táhnúti. A když prijde príležitosť, bude proti tebe, nebude dbať, žes' ho držel pri tvém vlastném chlebe.

Vícej rozkoš, nežli práca zdraví naše kazí, však se každý radnej v rozkoš, než do práce vrazí. Stežujeme si na prácu, že nám mdlobu dává, a rozkoš oblibujeme, buďto smrť podává. Čokoliv v svete vidíme, psoty aneb zlosti, to z rozkoše jak ze studne pochádzá v hojnosti. Nedívaj se na rozkoše, když bežá ku tobe, nebo majú ku klamání peknú tvár na sobe. Ale se na ne podívaj, když od tebe jidú, zvíš, že nic nenechávajú po sobe, krem bídu. Ale pozde milý drozde na ne hledeť potem, když te juž zvalá do bídy, nechajú pod plotem.

Težko je síc znášať krivdy, a nežádať mstení, ale nad tú trpezlivosť silnejšího neni. Horšá vec jest krivdu činiť, nežli ju trpeti, kdo ju činí, vždycky je zlý, cnosť nemá v pameti. A kdo znášá krivdy jaké, múže byť nevinný, tým je lepší, čím víc mlčí, trpíce bez viny. Jak kdo mluví proti tobe, to, v čem si ty neni, polituj ho, že je v hneve, a i v zlém domnení. Takto mu na hlavu uhlí vysypeš ohnivé, jak mu zmlčíš, aneb povíš slovo dobrotivé. A tým vícej ho zunuješ, jak budeš žiť pekne, když nic nezví zlé o tobe, od jedu uklekne.

Chtejíc mnozí medzi lidmi peknú vúňu míti, berú olej, neb korení, neb zahradné kvítí. To peknú vydává vúňu, čo majú pri sobe, v tele však vúne nemajú, neb v svojej osobe. Vúňa z kvítkúv užitečná, mozgy posilňuje, a korení všelijaké jídla napravuje. Olej slúží i na jídla, i na medicíny, ale vúňu telu tvému požičať nemíní. Čím se vícej kdo cifruje, tým bývá špatnejší, a čím vícej chce voneti, tým je smradlavejší. Jak máš mravy, ctné chování, dobré skutky, cnosti, vtedy vydáš sám ze seba vúňu k líbežnosti.

Neosoží mnoho orať, meť penezí mnoho, líhať na drahej posteli, nedbať na nikoho. Od všech lidí meť úctivosť, jídať pokrm hladký, a i ze zlatých pohárúv píjať nápoj sladký. Jestli si sám neni dobrý, to je všecko za nic, dobrého te neučiní, bys' mel všeho najvíc. Chceš byť dobrý, tehdy vúlu ku rozumu spojuj, nic zle nečiň, cvič se v cnosti, proti sebe bojuj. Jedinká cnosť dokonale te dobrým učiní, jak se vúla pri rozume v nej obírať míní. Sama cnosť k blahoslavenství človeka položí, tehdy cnosť je jeden poklad nad vše jiné zboží.

Neni dobrý kdo se z dobrých vecí neraduje, Aristoteles v Ethice svojej oznamuje. To dobrému je za dobré, čo je dobré v sobe, a ten i zlosť má za dobrú, kdo je zlý v osobe. Dobrý myslí dobré veci, zlé z mysli vyvírá, zlý pak dobré odhadzuje, zlosti samé zbírá. Dobrý to nečiní nikdy, čo by mel banovať, zlý činí i to, čo potem musí oplakávať. Dobrý jak seba, tak bližních v srdci má hluboko, zlý pak i svojich prítelúv miluje naoko. Dobrý v štestí i v neštestí dobrotu nezmení, ale teho obyčeje u zlých lidí neni.

Dobrý človek všem pomáhá, komu pomócť múže, samochtíc nikoho nikdy nežene do núdze. Čo mu mluviť nesloboda, to v mysli nedrží, čokoliv je nestatečné, srdečne ho mrzí. Nemá klamstva v žádném skutku, ani lhárstva v reči, ani ze žartu ku zlosti schválne neprikročí. Všeckých súdí za nejlepších, a seba za zlého, buďto nejvíc dobre činí, nemá nic dobrého. Z chuti činí, čo je dobré, i své povinnosti, Boha pre Boha miluje, všech drží v milosti. Má od lidí v svete závisť, a po smrti chválu, dává mu Pán Búh odplatu v nebi radosť stálú.

Jak psa nútíš za zajacem, tehdy ho nechytí, nebo k temu musí vúla, a i schopnosť bytí. Buďto by mel k tomu schopnosť, a jak vúle neni, jiste darmo ho ponúkáš s palicú k honení. Buďto je vec nejsnadnejšá, velmi težká bude, jak komu potrebná vúla ku práci ubude. Kdo pracuje z prinúcení, nemá v tem pilnosti, práca bez vúle nejide ku dobrej celosti. Kdo čo robí z násilnosti, práca ho sužuje, a ten vícej, kdo násilne robiť rozkazuje. Čo ti kážú, pracuj mile podle tvej možnosti, když vúlu ku práci pridáš, budeš vesel dosti.

Stojí vdova za dverami, plače a naríká, plač její pravej žalosti až nebe proniká. Svet jej mnohé krivdy činí, áno i prítelé, nemá komu by srdce své otvorila smele. Žalosť srdce svého zhojiť žádá skrz kvílení, když zástupca nenachádzá ve velkém súžení. Namísto spravedlivosti potupení mívá, kdo ju nejvícej sužuje, víc se jej vysmívá. Búh prikázal zastávati siroty a vdovy, tých, kterí jim krivdu čiňá trestať je hotový. Nebude se ona brániť, však premóže tebe, nebo o pomoc slzy jej volajú do nebe.

Skusujeme, že ve svete promena veliká, a žádná vec i najmenšá k stálosti nezvyká. Zima, jar, podzimek, leto, čtyri částky roku nic nestoja, ale bežá v ustavičném kroku. Čo vidíme nyní staré, kdysi bylo nové, když se mu juž pominuli mesíce i dňové. Dvanáct mesícúv je v roku, týdňúv dva padesát, dní pak okrem šesti hodín tristo, peť, šestdesát. Hodín v roku osemtisíc sto šestdesát i šesť, čtyri čtvrti do hodiny šestdesát minút jest. Všecké časy se míňajú, i ty s nimi mineš, když si promene poddaný, též jednúc uhyneš.

Kdo je v kríži, hnedky plače, jak ho kdo lituje, neb žalosť skrz litování víc se rozmnožuje. Žalosť v srdci jako oheň zahrabaný leží, když prijde naň mokré drevo, dym do očí beží. Spravedlivú žalosť uznaj, a nelituje zjevne, bys' do srdca víc žalosti nenasadil pevne. Potešuj síc zarmúcených, ale s rečú zdravú, bys' jim místo medicíny nepodal otravu. Skorej žalosť, než príčina žalosti prestává, jak žáden skrz litování žalosť nepridává. Jestli ale ku pokání slz[úv] mu namnožíš, tehdy jiste ku spasení vtedy mu osožíš.

Každý človek má jinú tvár, a rozličnú chtivosť, tento chlipnosť oblibuje, a tento vstydlivosť. Tisíc nájdeš obyčejúv u tisíce lidí, a čo tento oblibuje, tento nenávidí. Korhel strízlivých nelíbí, korhela strízliví, zarmúcený veselého, smelých bojazliví. Nech sú tré pri jedném stole, však tri jejich ústa ne jednako skontentuje hrach aneb kapusta. Všade veliká rozličnosť, a i v mravoch bývá, porozumí zretedlne, kdo se na to dívá. Ty jak chceš s kým obcovati, zvedz najprv jaký je, bys' mu vedel podle nóty gajdovať jak žije.

Nekdy se bojíme teho, čo se báť nemáme, a čo je zlé samo v sobe, na to nic nedbáme. Nekdo se hrmení bojí, od strachu se kryje, to anebo z prirodzení, aneb v kríčkoch žije. Bojíme se škody, kríža, a i smrti všeci, a Boha se nebojíme v neporádnej veci. Čo Pán Búh v nás nenávidí, to smele činíme, buďto, že Búh hríchy tresce, o tem dobre víme. Všecké strachy sú daremné, jedna bázeň boží, tá je lidem užitečná, neb dušám osoží. Vtedy se boj, když máš hrešiť, nebo te Búh vidí, ten se nebojí i zemreť, kdo se hrešiť vstydí.

Polekal se lev kedysi, hlas žaby slyšíce, šel však za hlasem, to zvíre videti chtejíce. Vidíc žabu, že hlas vetší nežli ona sama, rozhneval se, a zabil ju na míste s nohama. Tak nekterí vícej kriku nežli sily majú, když sila mdlá, tehdy v kriku zvítestvo hledajú. Chtejú s krikem jiných lidí do strachu dohnati, by od strachu nevedeli zvíteství hledati. Velké strachy od neznámých vecí dostáváme, strachy na nic prichádzajú, když mdlosť poznáváme. Nekdo krem samého hlasu nemá nic jiného, ty se neboj krikúv velkých, když nemáš nic zlého.

Svedkem nájemným nikomu nehádaj si býti, abys' nemusel za koho falešnosť mluviti. Nájemný svedek falešné prísahy predává, když i to o čem neslýchal za pravdu vyznává. Temu kvúli musí mluviť, od koho plat čeká, tak falešnosť místo pravdy nevstydlive ščeká. Najprv Boha obraňuje, potem sudca klame, potem škodí nevinnému, své svedomí láme. I dušu svú za malý plat smrtedlne raní, a teho v zlém upevňuje, koho s lhárstvím brání. Jak se zví jeho svedectví falešné pri súde, mnoho mu ze statečnosti, i z mena ubude.

Prítel svedek za prítela v práve málo platí, nebo múže prítel z lásky za prítela lháti. Vícej platí cudzí svedek, než svedek domácí, kterí sobe sú príbuzní, múžú byť jednací. Když neprítel neprítela v súde v čem zastává, to zastávání své místo u sudcúv dostává. A jak vinný svým jazykem chce vinu uznati, své vyznání dobrovolné za sto svedkúv platí. Sudce svedkem byť nemúže, ani sudcem svedek, v súde ze všech jiných svedkúv, kdo videl, má predek. Muž vzácný, múdrý a dobrý, juž v dospelém veku má svú víru, a i díte, když je v [pát]em roku.

Zármutek jest žalosť srdce, zrídka koho mine, neb vznikuje ze súžení v neznámej hodine. Má ze sebú v tovaristve slzy, plač, kvílení, jak je zbytečný, i zdraví na nemoc promení. Zármutek se umenšuje, když se kríž oddálí, anebo když z jinej strany štestí se privalí. Čo je proti černej žluči, to zármutek zhladí, proti zármutku i víno nekdy piť nevadí. Videť, slyšeť nové veci zármutek odmyká, žartovná reč kazí žalosť, a nekdy muzika. Jestli na kríž zapomeneš, zármutek udusíš, a jak ne, tehdy si mysli, že ho znášať musíš.

Jak se múžeš uvarovať od zármutku všeho, prodlužíš si živobytí vzdálený od neho. A jak ho máš z tvej príčiny, nezjevuj ho všemu, by ti nebyl tvúj zármutek k potupení tvému. Když te nekdo v čem žaluje, a ty se v tem rmútíš, tak se, buďto si nevinný, k podezrení vrútíš. Nemúže byť bez zármutku, kdo s jinými bývá, neb zármutek obyčejne z jiných púvod mívá. Nekdy pochádzá ze statku znáhla straceného, to však neraní, jak nechceš, v ničem srdce tvého. Jak chceš býti bez zármutku; tak mej zlé prípadky, jako bys' mel v nich bohactví, nechané od matky.

K službe boskej vystavený je každý chrám boží, ten ho nectí, kdo rozprávky rozličné v nem množí. Dúm boží jest dúm modlitby, ne rozprávek, smíchu, kdo chrám boží znevažuje, nebývá bez hríchu. Boha síce vychvalovat sluší v každém míste, nejvíc v chráme, kde prítomnosť jest boská zajiste. Všade síce Búh prítomný, čo silne veríme, n[ejvíc] v chráme chce cten býti, za čo ho prosíme. Kam se jiní k chvále boskej schádzajú horlive, tam ty nečiň s rozprávkami smíchy žartovlivé. Tam jiným byť na prekázce, i sobe ne k zisku, zaslúžil bys', kdyby ti kdo dobre dal po pysku.

Nikde nikomu prekážky nesluší činiti, nejvíc v chráme, kde každý chce pobožnosť činiti. Když pobožnosť vykonáváš, konaj ju v tichosti, bys' prítomným skrz šeptání nebyl v ošklivosti. Anna, žena Alkánova tichá súc v kostele vyprosila samým srdcem sobe Samuele. Víc je srdce v pobožnosti, když je v rozjímání, Búh vyslyší tvoje srdce, nedbá na šeptání. I srdcem, a i jazykem tak se ticho modli, aby i jiní pri tobe chváliť Boha mohli. Zbytkem šeptavé modlení malého má ducha, málo chybí, že bez srdca jazyk čo chce búchá.

Nejvícej ti má osožiť pri pokoji býti, k jiným málo, ale k sobe nejvíce mluviti. Radnej ty poslúchaj jiných, nežli teba jiní, to nezjevuj, čo tvé srdce v tajnosti meť míní. Čo chceš jiným povedeti, najprv povedz sobe, by ti tvá reč neškodila, neb jinej osobe. Vícej uši nežli jazyk užívati svečí, nebo nekdy škoda, i smrť vypryskuje z reči. Izidor mluví: že sú dva časy ku mluvení, jistota i s potrebnostú, a tretího neni. Jestli musíš pravdu mluviť, mlčeť nesloboda, v jinších vecách zisk je mlčeť, a mluviť je škoda.

Upadel ze stromu sedlák, poranil si kríže, druhý mu chtel radu mluviť, prišel k nemu blíže. Poslyš, človeče, radu mú, jak uveríš tomu, a zachováš, nikdy zatým nespadneš ze stromu. Ach, čož mi je po tvej rade, prv si mel raditi, dokud sem dolu ze stromu nespadel k zabití. Ale jak je dobrá rada, múžeš ju zjeviti, když ne včulek, aspoň zatým múže mi slúžiti. Tak dluhý čas musíš stráviť ze stromu jidúce, jako si dluhý čas strávil hore neň lezúce. I tobe, milý [čtenáru], opozdilosť svečí v tem činení, kdekoliv je nebezpečnosť vetší.

Jaký je kdo v svojej koži, takých jiných súdí, domnívá se, že v tem každý, v čem a i on blúdí. Jako težko dobrý človek súdí koho v zlosti, tak zlý težko se domnívá koho byť pri cnosti. Každý človek sám ze seba bližního súdívá, domnívá se, že v tem každý, v čem i on, chodívá. Chlipný človek nižádného nemá za čistého, pyšný nezná ponížených z znamení jistého. Obecné prísloví mluví: kdo líhává v peci, myslí sobe, že v popele líhávajú všeci. V jakém hríchu pohledává kdo zlostne druhého, známo činí, že sám neni vzdálený od neho.

Nevaď se hned o leci[č]o, vzlášte o čem nevíš, neb nejskorej tým spúsobem tvú bláznivosť zjevíš. Lépej jest, v čem pochybuješ, jiným privoliti, nežli o tem, čo sám nevíš, s nimi se vaditi. Ošklivá vec falešnosti za pravdu zhlašovať, a neznámú vec za známú s krikem upevňovať. Čo ješte nikdy nebylo, ani se nestane, o tem blázen k zunování kričeť neprestane. Buďto je tak jako mluvíš, a jináčej neni, kdo se tvej pravde protiví, nechaj ho v domnení. Vzlášte když nečekáš z toho užitku neb škodu, budeš múdrý, jak mu necháš k mluvení slobodu.

Jak chceš nekdy sám nad sebú s užitkem panovať, musíš se naučiť týmto vecám rozkazovať. Žalúdkovi, a i snovi, hnevu, a chlipnosti, jazykovi, i všem zmyslúm, a i zbytečnosti. Vúli tvej, i náchylnosťám, i všetečnej chuti, i zármutku škodlivému, i čo k zlému nútí. Jak veci predmenované nemáš v tvojej vláde, ony te jak služebníka budú zmáhať všade. Neb ty s nimi, aneb ony musá s tebú vládnuť, jak jich ne ty, ony teba, kde chcú, budú táhnuť. Jak te jednúc osedlajú, a do uzdy skloňá, nebudeš sám sebú vládnuť, budeš jim za koňa.

Zdržanlivosť dušu vede k stálému pokoji, zlosti kaziť, cnosti množiť v tem úmyslu stojí. Chlipnosti vodí na uzde, krotí náchylnosti, rozmnožuje v srdci svatosť, karhá všecké zlosti. Čokoliv je v nás zbúrené, v porádek uvádzá, hasí v nás oheň chlipnosti, a umení vsádzá. V mysli pokoj upevňuje, v srdci veselosti, a svedomí obhajuje od prívalúv zlosti. Kdokoliv ctnú zdržanlivosť v srdci svojem mívá, u teho strídmosť, vstydlivosť, mlčanlivosť bývá. Zdržanlivosť a i jiné pekné cnosti množí, tehdy tobe zdržanlivosť též držeť osoží.

Pýcha diablem učinila anjela pekného, učinila i človeka smrti poddaného. Pýchu nebe znésť nemúže, ani zem načisto, buďto se nejvíc zvyšuje, v pekle má své místo. Pýcha je studnica hríchúv, a matka všej zlosti, žila ducha podvodného, bez dobrej povesti. Skusíl ju Farao, Aman, Antioch na sobe, i Goliát, Senacherib poví o nej tobe. Pýcha sobe chválu hledá, jiným potupení, neposlušná, mnohorečná, nic v nej dobré neni. U Boha je v nenávisti, v potupe u lidí, kdokoliv se s ňú obírá, seba nenávidí.

Chalazius morská perla vždycky je studená, studenosti nezanechá do ohne vhodená. Tak též mnozí lidé v svete sú tej studenosti, že se nedajú nakloniť k mravom, ani k cnosti. Čím ho vícej ku dobrému budeš napomínať, tým víc bude proti tebe pysky své vypínať. Prv nežli ho, jako bys' chtel, ku cnosti privedeš, skorej mrtvého ven z hrobu k životu vyvedeš. Má svú kožu jak tarandus, nic se ho nechytí, daremná vec jest takému o cnostech mluviti. Nechytí se ho štráfání, v zlém ti neustúpí, jestli múžeš, daj mu pokoj, vidíc že je hlúpý.

Ozdobil se havran s permi cudzími namále, a chtel, by ho všeci ptáci zvolili za krále. A když každý pták své perko zas vytrhel z neho, pekný havran zostal holý, hoden smíchu všeho. Neni vetšej bláznivosti, jako tá u lidí, kdo z teho, čo neni jeho chváliť se nevstydí. Taký človek ku posmechu velmi se zbližuje, když nic nemá, ale v cudzém pyšne se zvyšuje. Čo nemáš, nechvál se z teho, ani z cudzej veci, privedú te ku potupe daremné tvé reči. Ani z vlastnej svojej veci chváliť se nesluší, vlastného jazyka chvála obrazuje uši.

Búh je Alfa i Omega všeckého stvorení, a bez neho v človekovi nic dobrého neni. Jestli on v čem napomáhá, daremná je práca, a kdo bez Boha pracuje, darmo čas utrácá. V Bohu sem to začal písať, v Bohu dokonávám, a jemu na večnú chválu všecko odevzdávám. Nech bude od všej literky svaté jeho Meno i ode mne ničemného večne zvelebeno. Hoden chvály bez odplaty, neb je Búh veliký, uznávám, že nejsem hoden jemu vzdávať díky. On je spravedlivej lásky vždy horící plameň, nech ho duše má miluje až naveky amen.