ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kristus porúčá své ovce Petrovi k pasení. By všech podle svej možnosti privádzal k spasení. Každý vrchní na poddaných musí starosť míti, aby nedal od spasení žádnému blúditi. Otec dítkám, pán poddaným, gazda svej čeledi z poručení Kristového nech užitek hledí. Áno i ty tvojej duše pastýrem byť musíš, jak ju stratíš jakokoliv, hrozný Súd okusíš. Čo múže byť ku spasení jiným, nezanedbaj, ale nejprv na tvú dušu nejlepší pozor daj. Jak tvú dušu, a i jiných privedeš k spasení, budeš srdci Kristovému jiste k potešení.

Absolón na dube visí, i umírá spolu, od Joaba s kopijami probitý pospolu. Absolón nejspanilejší bez všeckej makule, špatne na dube umírá krem otcovskej vúle. Joab s trema kopijami srdce jeho raní, visíc za vlasy na dube hyne krem nadání. Že otce svého Dávida šanovati nechce, Búh mu života ujímá, a smrťú ho tresce. Když povstává proti otci, v mladosti svej hyne, kdo rodičúv znevažuje, potupy nemine. Tri kopije, neb tri smrti ten syn zasluhuje, který nectí svých rodičúv, a jich nešanuje.

Líška chtela dostať hrozno zrelé z ratolesti, chuť do hrozna dostanúce, žádala ho jesti. Ale když vysoko bylo, nemohla ho dostať, musela ho tam nechati, a pri chuti zostať. Dost síce až k zunovaní proň vyskakovala, naposledy preč odešla, když se zunovala. A sama se tak tešila: neni zrelé ješte, nechcem ho, buďto by bylo hned tuto na ceste. Tak i ty se nechtej rmútiť, když to nedostáváš, čo nekdy i s unováním dosáhnúti žádáš. Sám se poteš, mluvíc sobe: neni pro mne súcé, proto ho Pán Búh nedává medzi moje ruce.

Ad[o]nibezek v Chanaan ukrutne kraloval, sedemdesát králúv špatne v dome svém sužoval. Ruky, nohy bez milosti dal jim zutínati, tak pod jeho stolem drobty museli zbírati. Když ho Judáš i Simeon do ruky dostali, jako on s jinými činil, tak ho též trestali. Sám se priznal, když království jeho juž prestalo[:] Jako sem já jiným činil, tak se mi též stalo. Když si v štestí postavený, nebude tak vždycky, ku všem a i k neprítelúm vždycky bývaj lidský. Dost vysoko ptáček lítá, predce do rúk prijde, jakú bídu jiným činíš, snad prijdeš k tej bíde.

Plutarchus byl preceptorem Trajana knížete, čtyri veci mu predkládal, by držel v živote. Ponajprv to: by na Boha vždycky pamatoval a jeho boskú velebnosť všemožne šanoval. Po druhé to: aby seba v odeve i v reči i v chov8ní tak spravoval, jak na krále svečí. Po tretí: aby dvoranúv na uzde zdržoval, aby žáden z nich nikomu nic neubližoval. Po čtvrté to: aby držel poddaných v milosti, aby jich vždy ochraňoval podle všej možnosti. Čo Plutarchus Trajanovi zachovávať radí, to i tobe v dome tvojem držet nezavadí.

Aristoteles tri veci v živote banoval, čo i jiným k naučení často oznamoval. Jedno je to: že tajnú vec raz oznámil žene, a tak zostal nebezpečný o svém dobrém mene. A druhé je: že se plavil na šífe po vode, když mohel na rovnej zemi jíti po slobode. A tretá vec byla táto: že jeden deň strávil, a žádného testamentu písebne nespravil. Kdyby byl bez testamentu v ten deň život stratil, jeho statek od potomkúv snad by se odvrátil. Žena, voda, i hodina stoja v podvodnosti, varuj se jich, nebo o nich máš príkladúv dosti.

Z nosa svého pred jinými vybírať holuby statečný a mravný človek nikedy nelúbí. Pri stole se pekne drží, jako jež nefučí, nefúká s celú papulú na pokrm horúcí. Od rihání hlasitého pilne se varuje, ani flusy ku zhnusení pred jiných nepluje. Ani ze zadkem po vlasky pri stole nerihá, ani s očima na druhých jak ka[u]kl[í]r nemihá. Jak vlas, neb čo jiné v j[í]dle nájde, nezjavuje, a v čem múže pristolícím spešne posluhuje. Soplavý ručník pred oči jiným nerozstírá, s prstem zuby, s pasťú nosa zjevne neutírá.

Baltazár král babylonský když činil hostinu, na svej stene ortel smrti videl v tú hodinu. Když z kostelných nádob pije, a své modly chválí, pokuta z nebe veliká na neho se valí. Vidí prsty písajícé, nevi čo se píše, ulekl se, a hned zvolal mudrcúv čím spíše. Žáden mudrc krem Daniel neví vykládati, čo to: Mane, Thekel, Fares, múže znamenati. Mnozí držeť policiu pri hostinách veďá, ale príkaz boží čítať a plniť nehleďá. Každá veselosť marnosti v zármutek se mení, znáhla hyne, v kterémkoliv bázne boskej neni.

Kdo juž bledé, juž červené ukazuje zuby, znamení jest neomylné, že ho psota hubí. Skrze toto mé mluvení vyrozumej teho, který v mnohých dluhoch sedí, a nic nemá svého. Jestli vidí nekdy teho, kdo mu čo v dluhu dal, hnedky bledne, neb se bojí, aby dluh nepýtal. Jak se dluh od neho pýtá, tvár svoju červení, neb se vstydí, když dluh vrátiť dostatečný neni. Lépej slúžiť, než v dluhu byť, služebným je lépe, ale dlužník a i oči od hanby má slepé. Čož je težšího na svete, jak to dať čo nemáš, nebudeš meť odpočinku dokud dluh neoddáš.

Balak král v Moabskej zemi do strachu upadel, když mu národ izrahelský do krajiny vpadel. Tehdy vábil za peníze Balaam proroka, by šátorúm izrahelským zlorečil zvysoka. Aby skazil zlorečením izrahelskú silu, a tak obránil od Židúv krajinu svú milú. Hle, kdo tento svet miluje, nebe nenávidí, a i diabla ku pomoci volať se nevstydí. Áno a i dobrých lidí navádzá ku zlému, nedbá na zlosť, jak múže byť k užitku časnému. Nedaj se do zlého navésť pro zisk sveta všeho, ani ty nikdy nikoho nezvádzaj do zlého.

Skusujeme častokráte: že kdo je šemravý, neb je v hneve, aneb jiste v rozume nezdravý. Jak se čo nejmenšé stane, čo se mu nelíbí, neví strpeť, než šemráním chce napraviť chyby. Nenapraví ze šemráním čo se zlé prihodí, ze šemráním jiných hnevá, a i sebe škodí. aemrání všech lidí špatí, služebných nejvíce, kterí majú byť v tichosti, pánúm svým slúžíce. Všecko konaj bez šemrání, na krivdy nemluv nic, i od Boha, i od lidí dostaneš lásky víc. Nehleď jakú krivdu znášáš, ale na seba hleď, pamatuj, bys' pro zlosť cudzú sám zlým nezostal hned.

Cis byl otec tak šťaslivý, že k svej veselosti, mel Saula syna ve všem k svojej poslušnosti. Ani v celém Izraheli lepšého nebylo, teho za krále vyvoliť Bohu se líbilo. Tým se vícej tešil otec, když syn králem zostal, pri synovi a i otec česť od lidí dostal. A když Saul nechce plniť príkazu boského, tehdy se týká zármutek srdca otcovského. Dobrý syn svojim rodičúm k potešení bývá, cti, hodnosti, i národu rozmnožení mívá. Ale jak se od dobrého obracá ku zlému, činí úščipek otcovi, i národu svému.

Na štestí záleží dostať, čo pýtáš od koho, neb je političných lidí v svete velmi mnoho. S policiú te odbaví, a čo pýtáš, nedá, vzlášte ten kdo v policii svoju chválu hledá. Mnoho snad ti dať nemúže, málo dať se vstydí, odbaví te politične, tak jak se mu vidí. Obyčejne v političných jistej pravdy neni, když ti má dať, čo ti slíbil, hned svoju reč zmení. Na služby se vždy porúčá, a slúžiti nechce, s policiú zaslepený neví nic o lásce. Kdo se ti slovem, ne skutkem k službám komenduje, daj mu pokoj, odejdi preč, marnosť v nem panuje.

Cisár Iulius monarcha tu je pohotove, od teho cisármi slujú rimš[tí] cisárové. Mnohé krajiny podmanil, byl šťaslivý v boji, umírá v Kapitolium, byvše pri pokoji. Nemohli ho neprítel[ští] usmrtiť vojáci, čo nemohli neprítelé, to čiňá domácí. Tri a dvacet rán dostává od známých pri rade, umírá medzi známými, nevedíc o zrade. O zrade list napísaný na zítra odložil, potem ho zítra nečítal, když rána nedožil. Opatrnosti nezbývá v dome ani v poli, nenis' hned od smrti jistý, když te nic nebolí.

Težko tvrdoústých lidí nútiť ku mluvení, nebo majú plné ústa horkého korení. Jak čo mluvá z prinúcení[,] ačkoliv máličko, bude jiným k ohrození snad každé slovíčko. Tvrdomluvnosť a nemravnosť podle Sofoklesa, neni súcá medzi lidí, než zverúm do lesa. Obyčejne taký človek hlavu má v hlúposti, který svú reč, když má mluviť, zdržuje v skúposti. Nic s človekem tvrdoústým do konce nezvedeš, skorej kocúra na role k orání vyvedeš. Mlčanlivosť v malých deťoch velký vtip zjavuje, ale v dospelejšém veku sprostých oznamuje.

Chryzippus vždy pri hostinách strízlivý byl síce, však vždy nohami rozháňal pri stole sedíce. Pre ten svúj špatný obyčej ku posmechu prišel, když od mnohých o tej veci i štráfání slyšel. Když mu za chrbtem dívčica slúžila u stolu, vidíc, že nohy rozháňa, všem rékla pospolu: Divná vec jest, že Chryzippus má rozprávky milé, hlavu strízlivú i jazyk, a nohy opilé. Tuto sedí na stolici, nesedí na koni, a stolicu ku behaní jako koňa honí. Z čehokoliv a kdokoliv te múže štráfati, to se usiluj všemožne čím skorej nechati.

Víno trpké neni súcé k obecnému pití, tak nemravný neni súcí k společnému žití. M[o]síš se ctne medzi lidmi, dokud žiješ, chovať, bys' nikoho neobrazil, m[o]síš vždy merkovať. Milý žádnému nebudeš jak máš trpké mravy, grobiana nemiluje, kdo je v mravoch zdravý. I grobian grobiana nadluze neznášá, buďto se mu v grobianství namále ponášá. Čokoliv je nechutného, žáden nechce jesti, ani blázen bláznivosti v druhém nechce znésti. Pred všeckými mravný bývaj, jak nejlépe múžeš, k pokoji, k milosti, k lásce s mravmi si pomúžeš.

Darius král v Médskej zemi ščasne kralujíce, nemel dost na svej krajine, žádal krajín více. Zamordoval Baltazára chaldejského krále, začal Médskú monarchiu, potem žil namále. V šestdesátem druhém roku svého živobytí dostal Chaldejskú krajinu, když juž mel zemríti. Z návodu dvoranúv svojich zlý príkaz vydává, Daniele nevinného medzi lvúv oddává. Nejvíc závisti ve dvoroch medzi služebnými, m[o]sí dobrý rozum míti, který je nad nimi. Rozkaz krále má byť stálý, jak je dobrý v sobe, zlú reč zmeniť nezaškodí královskej osobe.

Hádaj, kedy je bez hlavy v dome svojem žena? Vtedy, když svého manžela v príbytku svém nemá. Muž je hlava svej manželky, Kristus hlava muže, žena poslušná mužovi je bez trn[í] ruže. Kde má žena rozmlúvati? povím bez jej krivdy: Na ulici velmi zrídka, a v kostele nikdy. Doma mluvíc podaremne častokrát pochybí, nech repce proti mužovi, jak ju chrbet svrbí. Jak chceš vedeť, kedy žena od muža je čistá? Čo ti odpoví Theano, to je pravda jistá: Žena od svého manžela čistotu nemení, ale od cudzého muže nikdy čistá neni.

Dávid se bláznem učinil v Geth u Achis krále, od smrti se s bláznivosťú oslobodil stále. Strach smrti ho ku fortílu obrátil v náhlosti, zadržal se pri živote ze svej bláznivosti. Všelijaké sú fortíle ve svete u lidí, ten však nejvíc fortíluje, který se v zlém vidí. Strach koncepty všelijaké, i silu dodává, od strachu nekdy nemocný na nohy povstává. Nebyli by Venécie na tem míste stáli, kdyby se tak byli lidé Atil[e] nebáli. Mnohé veci se ze strachu v svete učinili, však čo je zlé, i ze strachu nečiň, synu milý.

Zlosti tento svet miluje, lásku nenávidí, za sprostosť spasitedlnú náremne se vstydí. Ukazuje politične, že je v samej cnosti, však pod pláščem policie nemá kreme zlosti. Hledá podle zlej žádosti slobodu v svém žití, zanedbává Stvoritele srdečne líbiti. Okrúhlý je jako [k]ula, a schopný k točení, preto nikdy v žádnej veci stálosti v nem neni. Stojí na zlámanej noze, ukazuje slávu, kdokoliv se naň opírá, padá dolu hlavú. Tratí cnosti, nebe, Boha, potem mu je beda, zasluhuje večné peklo, kdo marnosti hledá.

Eglon tlustý král moabský když dary prijímá, ten který mu dary dává, život mu odnímá. Mnozí s darmi predchádzajú, cestu sobe čiňá, aby mohli vykonati, čo v srdci svém míňá. Nejvíc v daroch podvodnosti, dar se darmo nedá, každý skrze svoje dary nečo jiné hledá. Jestli ti dar prítel dává, prijať ti ho svečí, jak prijmeš od chudobného, oddať m[o]síš vetší. Jak vezmeš od neprítele, mej se v pozornosti, nebo dary neprítelské choďá v podvodnosti. Pakli kdo v úrade z darúv žádá živý býti, ten nestojí o statečnosť, i o živobytí.

Té dve veci má pri sobe žena z prirodzení, miluje neb nenávidí, tretího v nej neni. Trojaké má slzy v očoch, jedné od žalosti, druhé z hnevu prílišného, treté z podvodnosti. Cicero mluví, že žena má náturu skúpú, však ku spešnému klamání hlavu nemá hlúpú. Adam, Samson, Peter, Dávid, aalamún, Sisara, Holofernes nech poveďá, jaká v žene para. Mnohých ženy oklamali, a i klamú [nyní], ach, kdož múže v bezpečnosti chodiť medzi nimi. Ne všecké zlé, mnohé vedú život čistotnejší, ty se od všeckých vystríhaj, budeš bezpečnejší.

Evilmerodach chaldejským králem síce zostal, ale mudrcúv mordoval, kde kterého dostal. Nechtel múdrých filozofúv v krajine svej míti, snad chtel s blázny bez rozumu jako tyran žíti. A potem Xerxes filozof o[xš]tablu zgruntoval, by se král s ňú zabavujíc lidí nemordoval. Aspoň vtedy nemordoval lidí z ukrutnosti, když se hrával na o[xš]tablu s velikú pilností. Ale predce Písmo svaté chválí ho namále, že z vezení vyslobodil Joachina krále. I nejhorší v svete človek má nečo dobrého, jako i nejlepší človek nebývá bez zlého.

Slúžil osel u sedláka, mel slamu i seno, ale ho velmi mrzelo sedlácké bremeno. Išel slúžiť k hrnčárovi a tam stratil vládu, když s hrncami po jarmekoch mel zdechnúť od hladu. I syna marnotratného promena úboží, pro promenu tratí vládu, statek svúj i zboží. Promena je nebezpečná, to všeci mluvíme, ale sedeť v dobrém míste všeci neumíme. Mnohých sedeť v dobrém míste omrzla dobrota. když ušli z dobrého místa, nalézla jich psota. Ale když se naučili rozprávať o psote, žádali se zas navrátiť naspátek k dobrote.

Hoden byť v hodnosti, kdo je v trpezlivosti. Fokion athenienský vúdce hoden chvály, poneváč v trpezlivosti velkej býval stálý. Nehneval se, když zlé reči proti sebe slyšel, vždycky k dobrote cnostlivej obraca[l] svú mysel. Chválitebný pán takový, když se neobrazí, buďto mu reč nejspurnejšá do ušú se vrazí. Takovému sluší v svete nad lidmi panovať, který umí srdce svoje od hnevu hamovať. Težko nájdeš takového, byť bys' ho kde hledal, když mu povíš reč protivnú, žeby se nehneval. Snadno koho ze zlú rečú na koňa posadíš, potem ho z hnevu k dobrote nesnadno zesadíš.

Jestli do bludnej zahrady kdo vchádzá bez niti, nedá se mu bez blúdení naspátek vyjíti. Jak má klbko, a niť z klbka u dverí uváže, potem po niti naspátek cesta se ukáže. Tak též kdo do težkej práce žádá se oddati, musí najprv vše okolky pilne znamenati. Jak by se mu prihodilo nejaké neštestí, aby mohel bez všej škody zas z neho vylézti. Obyčajne ku zajání ústa otvíráme, když na jiných zajajících zblízka se díváme. Mnozí jiných v težkých prácách nasledovať hleďá, ale když do chyby vlezú, vylézť z nej neveďá.

Epiktetus cti nedává takému hosťovi, který pýtá pri hostine i to čeho neni. Když se mu predkládá j[í]dlo, on pyskami krútí, jako by chtel s tým oznámiť, že mu neni k chuti. Aneb jak o j[í]dle poví: toto temu chybí, nebudem já toto jesti, neb se mi nelíbí. Zlé to víno, zlá polévka, i pečenka tvrdá, čoť' se nelíbí, nech mlčí tvá papula hrdá. Jak natruc k cudzému stolu dáš čo vnésť ze svého, ctný hospodár k tvej potupe zahanbí se z teho. Kdyby to žáden tknúť nechtel, čos' kázal prinésti, hanbil bys' se, kdybys' m[u]sel to sám sobe jesti.

Každý haní takovú vec, kterú chce kúpiti, by menej dal, nežli kupec za ňu žádá vzíti. Když ju kúpí podle vúle, a s ňú odejde preč, potem si ju vychvaluje, že kúpil dobrú vec. Obyčajne cudzím vecám chvály nedáváme, prečo? preto, že sú cudzé, do nich nic nedbáme. A čím náhle v našej moci začínajú býti, sú nám milé, a preto jich chceme velebiti. I dobrú vec na jarmeku, kdo kupuje, haní, neb své peníze v meščeku, jako múže, brání. Takoví sme lidé v svete, když svoje hájíme, nekdy i proti svedomí cudzú vec haníme.

Sokrates ze synem malým detinské hry míval, proto ho Alkibiades velice vysmíval. A i král Agezilaus v královskej svetlici ze syny svými milými jezdil na palici. Rodičové pro své dítky jidú k bláznivosti, v detinství se jim rovnajú z prílišnej milosti. A s tú prílišnú milosťú škoďá jim velice, zlé je díte, velkú lásku od otce vidíce. Z tej príčiny Anacharziš chtel bez ženy býti, vedel, že by m[o]sel velmi dítky své líbiti. Radnej zostal bez manželky, by dítek nesplodil, by jim s prílišnú milosťú v živote neškodil.

Za malú vec rodičové cudzé deti lajú, svojim dítkám i nejhoršé veci dopúšťajú. Chcejú, aby cudzé deti ve všem dobré byli, své netrescú, buďto by v čem schválne pochybili. Prečo rodič zrídka vidí dítek svojich chyby? Preto, že je zaslepený, když jich velmi líbí. Odtud díte k potešení nebývá takové, které chovajú v zbytečnej láske rodičové. Jak ty díte biť nebudeš, bude ono tebe, když vyroste, nebude mať dobrý chýr o sebe. Jak dáš díte ku jinému k naučení, k cviku, skorej ho cudzí privede ku dobrému zvyku.

Solón mudrc takového hospodára chválí, který nemá cudzích vecí, a dluhúv se vzdálí. Jestli dúm svúj opatruje, a rídí v tichosti, u domácích i u lidí bývá v úctivosti. Ale jak sám po zahálkách kdekade postává, mnoho práce k vykonání manželce zústává. Jak do práce honí ženu a sám nepracuje, do chudoby, do posmechu rýchle pokračuje. Jak svej ženy nemiluje, a jiných se drží, dobré meno, a i dušné spasení ho mrzí. Neni horšího žebráka od pána takého, když i služebný pacholek ví naň nečo zlého.

To je dobré hospodárství, v kterém neni zbytku, a pritom též nic potrebné neschádzá z príbytku. Dve veci hospodár činí: krmí a odívá, pro té dve veci, čo múže s prácú nadobývá. Jedna ruka muž ze ženú, jak pracujú spolu, veselí sú i v odeve, áno i u stolu. Ne len jeden, ale oba m[o]sá v práci býti, nemúž' jeden bez druhého chleba nadobýti. Manžel m[o]sí vyživení doháňať do domu, a manželka ochraňovať, a prirábať k tomu. Muž se chleba nedorobí, nech se čo chce spíná, jak žena do krčmy nese, čo má nésť do mlyna.

Jestli prácu ze dňa na deň budeš odkládati, tehdy nebudeš za živa užitku z nej brati. Nekdy i nejlepšá práca jak je opozdilá, nic neplatí, a nikomu nezústává milá. Obyčejne v malých vecách býváme bedliví a ve velkých k škode našej sedíme leniví. Iste ten rodič v nejvetšej lenivosti sedí, který na dobré cvičení dítek svých nehledí. Áno ten človek v nejvetšej žije lenivosti, který v hríchoch se unuje, a nedbá o cnosti. Jedna je lenivosť svatá, která je v zlej veci, v dobrém pilní, v zlém leniví bár by byli všeci.

Nechtej býti tvrdoústý, mluv, kdy mluviť svečí, múžeš si prítelúv dostať z prívetivej reči. Buďto si ve velkém stave, bývaj tak statečný, promluv k temu, koho stretneš, a budeš mu vdečný. Spýtaj se ho, jako se má, anebo kam jide? Poteš ho, jak se žaluje o nejakej bíde. O tem mluvá, že je hlúpý, neb má pýchu v sobe, který nechce slova predať nižádnej osobe. Ctný človek a i s klobúkem prítelúv si činí, jestli pred nimi na ceste klobúk snímať míní. Neublížiš jazykovi, i klobúku tvému, jak dáš slovem, neb s klobúkem úctivosť druhému.

Dobrý človek radnej krivdu sám na sobe znese, nežli krivdu samochtíce druhému prinese. Ale který úmyslne krivdu jiným činí, statečnosti i svedomí držeti nemíní. Teho medzi nevinnými Laktancius klade, který neví jiným škodiť, než jim preje všade. A ten za nejmúdrejšího má uznaný býti, který radnej sám chce zhynúť, než jiným škoditi. Nedrž teho v nenávisti, kdo te v čem obrazí, nebo te hnev z nevinného chodníčka vyrazí. Bláznivosť jest pro cudzú zlosť nevinnosť utratiť, statečná vec jest za krivdu s dobrým se odplatiť.

atráfání, napomínání prostrédek meť musí, jak je zbytečné, zajiste poslušnosť udusí. Nezmeruj tvoje štráfání ku spáchanej zlosti, než hleď na osobu jakej je prirodzenosti. Čo se juž skutečne stalo, odstať se nemúže, v tej veci žádné štráfání nikdy nepomúže. Ale osobu štráfáním svečí napomínať, aby se mohla nazatým od zlého varovať. Ne každý človek prijímá jednaké štráfání, nekdo prísným, nekdo sladkým rečám je poddaný. S čím se jeden napravuje, s tým se druhý kazí, musíš vedeť, kdo nerád má štráfání dva razy.

Jak sedem a dvacet sršňúv človeka ukusí, z teho podle Pliniusa človek zemreť musí. Áno a i jeden sršeň dodá dost bolesti, kterú bolesť velmi težko človek múže znésti. Tak jestli obražíš koho, buďto ne tak silne, učiníš mu velkú ranu v srdci neomylne. Buďto malé obražení, jak se často činí, lásku v srdci udusuje, hnev zbudzovať míní. Jestli jedno obražení ku druhému prinde, potem i dobré prítelstvo ven z prítelstva vynde. Ten večité neprítelstvo proti sobe plodí, který často ze žihadlem jako sršeň chodí.

Mlaščí sviňa pri válove, když mláto požírá, i maznavý k jídlu pysky s mlaskáním otvírá. A i sedlák nemóresný nasleduje bravúv, mlaščí, když je, jestli nemá statečnosti mravúv. A i díte s mlaskotáním kašu s mlékem chlípe, mlaščí i ten koho j[í]dlo po jazyku sčípe. Statečnému človekovi mlaskotať nesvečí, čím víc mlaščí pri jedení, tým má posmech vetší. Ani lidé mlaskotání nechcú poslúchati, jak si k mlaskání privykel, musíš ho nechati. Ačkoliv pre jiné veci chváliti te míňá, pre mlaskání ti poveďá, že ješ jako sviňa.

Jestli pes čtyrech zajacúv naraz chce zhoniti, ani jedného nebude z polování míti. A jak se za jedným oddá, skorej ho popadne, čtyroch sem tam behajících chytať je nesnadne. Tak ten, který k mnohým vecám naraz se oddává, dost se síce naunuje, a nic nedostává. Ku temu se najprv obráť, čoť' je potrebnejšé, všecko naraz, nevykonáš, nech je nejsnadnejšé. I slunce [vraz] neobehne dvanácte znamení, od jedného ku druhému svoje místo mení. Všecko naraz je nemožné, možné je pomaly, snad vykonáš, jestli budeš v tvojich prácách stálý.

Na vysokých vrchoch rostú jedle, tisy, smreky, vŕba pak, jelša, i topol pri vode u réky. Každá vec z prirodzenosti v svém míste se rodí, Venus chlipnosti bohyňa v zahálce se plodí. Z kterej príčiny Egistus cudzoložník zostal? Preto, že k temu v zahálce príležitosť dostal. Zahálčivosť nestatečnej je chlipnosti matka, kdo zahálku oblibuje, chlipnosť mu je sladká. Jak zanecháš zahálčivosť, i chlipnosť uhyne, v tvej práci strílka chlipnosti mimo tebe mine. Jak prijde strílka chlipnosti, práca ju odrazí, v práci chlipné pokušení dušu neobrazí.

Nekterí sú zahrúžení v takej bláznivosti, že chválu vyhledávajú ze samopašnosti. Čím víc pestva múžú činiť, tým ho vícej čiňá, i z teho čo nespáchali, chváliti se míňá. A i hríchy všelijaké spáchané v tajnosti, privádzajú pro svú chválu jiným ku známosti. Z teho čo je ku potupe, a z čeho smrť jide, chválá se ku pohoršení nerozumní lidé. Tak chcú jiných učiniti smelejších do zlosti, jako by byl i hrích dobrý spáchaný v smelosti. Nenajdeš vetšího blázna ve svete od teho, který se rád pred jinými chválívá ze zlého.

Kterémusi v noci šváby zhrýzli nohavice, když vstal ráno, a to vidíc, zlekal se velice. Hned bežel ku Katonovi v strachu mu mluvíce: Tejto noci mi pohryzli šváby nohavice. Nemúžem se prečudovať, že se to tak stalo, tento zázrak preveliký znamená nemálo. Čo by to melo znamenať, oznám mi ty, Kato, bych slyšel, čo o tem súdíš, prišel sem tu na to[?] A Kato mu odpovedel: nemluv mi nic více, byl by zázrak, kdyby zhrýzli švábúv nohavice. Mnozí se daremných vecí náremnite boja, víc o pletky všelijaké, než o cnosti stoja.

Trojnásobné dobrodiní z otce k synúm kričí, že jich splodil, že jich chová, že k dobrému cvičí. Zdaliž syn má ctiť rodičúv, jak v tem pochybuje, podle Aristotelesa bitku zasluhuje. Takému synovi oči vyklujú havrani, který česť svojich rodičúv všemožne nechrání. Rodičové svoje dítky srdečne milujú, jim dedictví, i bohactví nechať usilujú. Lépej jest učené dítky než bohaté míti, ne s bohactvím, než s umením veďá pekne žíti. Jak naučíš dítky tvoje žíti v vstydlivosti, bude jim užitečnejšé než zlata v hojnosti.

Ovca a pes, richtár a ves. Povedela jednúc ovca ku pánovi svému: Poslyš, pane, čo ti povím k zrozumení tvému. Z ovec bereš vlnu, mléko, jahnence, i syry, nic jim nedáš, ale honíš na trávu bez míry. Psovi dáváš z ruky tvojej, čo sám nezežereš, buďto ze psa vlny, mléka, i syra nebereš. Teho krmíš s tvojím chlebem, z kterého nic nemáš, ovce vyháňaš na pole, a chleba jim nedáš. Povedel pes ku ovečce: ty ovečko milá, kdybych já te nevaroval, živá bys' nebyla. Mnozí šemrú na vladárúv, že pijú a jeďá, však že chráňá lid od skazy, o tom snad neveďá.

Pridaj málo ku malému, a zas málo k temu, učiníš z malého mnoho ku užitku tvému. S malú prácú ustavičnú úzkosť se odháňá, když se pomaly peníšček do meščeka vháňá. Jak chceš nekdy z tvojej práce plný mešček míti, musíš sám svoje peníze na interes vzíti. Sám ze seba ber interes z pití a i z jídla, neber v odeve schvostnosti, neozdobuj bydla. Čo nazbírá bez deň včela, to v noci nestroví, i mravček potravu s prácú na zimu hotoví. Čo raz strovíš, to juž nemáš; a to bude k zisku, jak ochranu od skazení, čo ujmeš od pysku

Težká vec jest nečo dostať, než težšá chrániti, starosť velká nadobyté veci nestratiti. Nekdy nečo podle štestí snadno dostáváme, ale bez všeckej starosti nic neskováváme. Nekdy se nám težko vidí nečo nedostati, však nebývá bez zármutku, který nečo stratí. Který žádá nečo dostať, jestli nedostává, poneváč ho klame nádej, smutná jeho hlava. A jak čo dostává s prácú, čím to víc miluje, čím milejšú vec utratí, tým vícej banuje. Čokoliv máš, jednúc necháš, aneb ono tebe, nebudeš s tým šafovati pri tvojem pohrebe.

Anaxagoras když stratil z neštestí vlasť, role, na vyhnanství zústávajíc obrátil se k škole. Zústal veliký filozof z svého nedostatku, tým by nebyl, kdyby nebyl stratil svého statku. Putujíce po krajinách zisk ze škody dostal, stratil svoje hospodárství, a učený zostal. Jak i ty chceš, milý synu, zisk ze škody míti, musíš v jakejkoliv škode trpezlivý býti. Nekdy čo je nám protivné, užitečné bývá, čo za škodu pokládáme, veliký zisk mívá. Kdo pro Krista dušu svoju stratiť se nebojí, Z Kristového zaslíbení pri zisku obstojí.

Pri stole medzi jinými takej se drž reči, kterú z tvého rozmlúvání rozumejú všeci. Neb kdo s jedným hostem mluví, čo jiní neveďá, všeci naňho z podezrení krivým okem hleďá. Ani do ucha nešeptaj pred zhromáždenými, abys' nezískal nejaký posmech medzi nimi. Nezačínaj také reči pri stole mluviti, které by ošklivosť v jídle mohli spúsobiti. Jak kdo čo pekne rozmlúvá, a ty začneš jiné, jestli nebude apropo, posmech to nemine. Ani slané, ani masné nebúchaj pospolu, s daremnými rozprávkami neprodlužuj stolu.

Dívka muža žádostivá mládencúv si vábí, nekdy k takému vábení potrebuje baby. Cifruje se, a i kumšty zmýšlá všelijaké, nedbá na to, buďto vzbudí chýry ledajaké. Vidíc, že ju žáden nechce, nabíjá se sama, radnej chce byť baba s mužem, než v panenství dáma. Jak se ona, ne mládenec z potrebnosti žení, obyčejne v tem manželství stálej lásky neni. Varuj se, mládenče milý, od nočního bludu, abys' v nočnej tme netrafil na takú obludu. Jestli její chlipná láska k tobe se zaváže, ačkoliv budeš nevinný, s chýrem te zamaže.

Jak se zmýlí nekdo v slove pri svojem mluvení, ty ho nechtej podchytovať k jeho zahanbení. Ne na chybu slova jeho, ale na zmysel hleď, pro jedno slovíčko chybné nebuď Zoilus hned. Jak podchytíš chybné slovo, prekazíš mluvení, když rozumíš zmysel jeho, o slovo nic neni. Víš, že let[a] neučiní jedna lastovička, dobrý koncept nemá skazy z jedného slovíčka. Žáden múdrý pro potknutí nezabije koňa, pro slovo reč nezhamuje, když chybu zavoňá. Myslij sobe, že nechybil v slovíčku z hlúposti, jak víš, čo chce vypovedeť, chtej meť na tem dosti.

Jako se máš pekne držeť pri stole v jedení, takto mluví Ovidius tobe ku vedení: S prstami jedený pokrm je síc vetšej chuti, ale jiných pristolících ku h[nu]snosti nútí. S nožem snadne, ale spadne, lepšé sú vidličky, s [lyžkú] horjej, ale sporej, však s ňú nejedz vždycky. Polévka se j[í] s lyžicú, maso s vidličkami, chléb pak do úst se podává po kúsku s prstami. Velké kusy chleba, masa do úst vraz nesádzaj, nikdy do misy obecnej s prstami nevchádzaj. S celú dlaňú masné ústa neutíraj zjevne, nekuckaj se pri tabuli, když ti čo zabehne.

apiky z kostí vytrásati na tanír s tlučením, to má býti vlastné chlapom ku mlatbe zučeným. Zuby s prstem vytírati, aneb parkať s jihlú, s prstami nos vysakovať, neprislúchá k jídlu. A tým menej gargarizmy pri stole činiti, s vodú ústa vyplakovať, aneb zuby mýti. Videl sem to od dvúch lidí pri stole k hnusnosti, buďto oni pokládali k svojej statečnosti. Za statečnosť se pokládá, čo se pánúm líbí. Maznavosť se vstydiť neví, buďto v čem pochybí. Ovidius takto mluví: mnohé hnusné veci temu milé, kdo jich činí. Nelúbá jich všeci.

Nekdy čas, i príležitosť k pití se otvírá, nech ti bude vždycky skrovná ku nápoji míra. Jak ti nápoj ze žalúdka do hlavy uderí, nevím, snad s tvým ublížením netrefíš do dverí. Bývaj skrovný pri nápoji, nechtej mnoho brati, aby mohli oči, nohy pri svej sile státi. Malé poháry a časté, rozum múťá rady, když je rozum pomútený, jazyk hledá zvady. Opil se Eurycion, a i život stratil, když z korhelství ruky svoje ku bitce obrátil. Víno má byť k veselosti, ne k hnevu a k zvade, každý trúnek v zbytečnosti bývá na závade.

Závidel osel koňovi, že má ovsa dosti, když oslovi nedávali slamy do sytosti. V čas vojny pojali koňa do pola na bitku, a osla tak pri pokoji nechali v príbytku. Kúň ve vojne poranený od kulek zahynul, a osel doma pri slame psotu vojny minul. Potem mluvil osel k sobe: hle, ten kúň ščaslivý, míval ovsa do sytosti, a juž neni živý. Jak ti štestí zbytkem slúží, mej ho v podezrení, čím víc komu posluhuje, tým se skorej mení. Buď spokojen s tvú chudobú, nezáviď bohatým, nevíš čo jim hojné štestí spúsobí nazatým.

Čo sem slyšal za malička, k mysli mi prichádzá, že pod sluncem v celém svete peť báb se nachádzá. Tvej matky neb otce matka baba se menuje, druhá [jenž] šestonedelkám v kúte posluhuje. Tretá baba je v špitáli, o tej všeci veďá, a čtvrtú babu pečenú pri krščení jeďá. Pátú babu na palici do komína pchajú, a teplu hore komínem vychádzať nedajú. Každá baba chce úctivosť, která chodí v tele, ženská pohlav znevážená, rada se mstí smele. Každú uctij jako sluší, ze žádnú nemej nic, čím se víc od všech žen vzdálíš, budeš statečný víc.

Jak hospodár nedovolí invitovať koho, tehdy ty ku stolu jeho nevolaj nikoho. Buďto jemu nic nepoví, však vylaje teba, že voláš z svej vúle jiných do cudzého chleba. A jestli te nevylaje, tvár v nechutnosť zmení, s jedným slovem dá ti prez nos, i k vyrozumení. Buďto i hospodárovi zavolal milého, jestli je krem jeho vúle, seba činíš zlého. Nemyslij si, že si gazda proto, žes' domácí, nebo domestník a gazda neni sú jednací. Kdyby gazda nechtel prijať pozvaného k stolu, pozvaný by zostal v hanbe, a i ty s ním spolu.

Od smíchu a od radosti nekdy človek plače, plačú oči, jestli srdc[e] od radosti skáče. Zjevné oči s tajným srdcem v susedství bývajú, a žalosť spolu s radosťú prítelstvo mívajú. Tak je v svete, že i radosť ze slzami bývá, a když veselosť pomine, zármutku pribývá. Neosoží se oddávať k zbytečnej radosti, když ve svete neprebývá radosť bez žalosti. Velkú radosť vetšá žalosť umí nasledovať, tehdy vše afekty srdce sluší temperovať. Zbytečný smích i veselosť nekdy zdraví škodí, i statečnosť chválitebnú k zmenšení privodí.

Tak mnohé sú obyčaje, mravy, náchylnosti, aby jeden o všech písal, nemá tej možnosti. Ten má jiné obyčaje, a ten mravy jiné, áno i kdo k čemu zvykel, zmeňuje v hodine. Kdyby kdo chtel opisovať vše veci obšírne, nestačili by spravovať papíru papírne. O čem jeden mnoho píše, o tem druhý více, tak o jednej matérii bude kníh tisíce. Mravúv v svete všelijakých je vyše hojnosti, na tých, které sem tu spísal, ráčiž míti dosti. Kdybych všecko opisoval, nebylo by konce, nech si čítá jiné knihy, kdo vícej vedeť chce.

Konec Poslyš jako tento valach pri konci gajduje, svú nótu na dvanáct syllab o smrti zvažuje. Neščaslivý človek, jak nepamatuje na smrť, která nad ním ukrutne panuje. Čož za osoh v svete marnosti hledati? Když jich nesloboda večne užívati. Nic neni stálého, všecko časem mine, v čem máš zalíbení, jednúc se pomine. Raz človek umírá, víc se nenavracá, a tak konec bere všecká jeho práca. Jest ustanovená raz všeckým umríti, abys' nebanoval, máš pobožne žíti. Neubezpečuj se, nic nevíš o zrade, smrť te zamordovať hotová je všade. Abych pravdu mluvil, smrť nosíš za pásem, nevíš jako spadneš, kde, a kterým časem. Smrť strašlivú mívá, kdo bezbožne žije, beda[!] kdo nepravosť jako vodu pije. O smrti Búh najprv mluvil Adamovi, protož ty umríti vždycky buď hotový. Jestli te smrť v hríchu nanáhle zachvátí, vezmeť' Boha, nebe, a víc ho nevrátí. Si červíček zeme, si popel a blato, na dušu pamatuj, ne na stríbro, zlato. Číms' byl pred sto rokúv, tým skoro zústaneš, k časnému životu nikdy víc nevstaneš. Když prestanú zvoniť pri tvojem pohrebe, prestane u lidí památka o tobe. Kde sú, kterí byli králi, cisárové? Ach, pominuli se mnozí monarchové. Padajú vždy lidé jak ze stromu listy, I ty jednúc spadneš, budiž o tem jistý. Tam tvoje starosti, tvé usilování, když te smrť uhodí červúm ku zežrání. Telo tvé do hrobu, duch pújde k večnosti, staraj se, abys' byl vždy v boskej milosti. Neb ščaslivá večnosť v smrti se začíná, večného neštestí hrích bývá príčina. Prijde ti hodinka, jedno okamžení, v kterú bude duše s telem rozlúčení. Všecké veci časné musíš opustiti, chtíc neb nechtíc musíš do večnosti jíti. Och, kdybys' se mohel smrti odkúpiti, chtel bys' všecko, čo máš, vraz vynaložiti. Poslední hodina te pozbaví všeho, nic ti nezanechá, čo prv bylo tvého. Stratíš tvé bohactví, silu, a i krásu, nepomúže prítel žáden teho času. Včulek síce málo, aneb nic na to dbáš, když nevíš, kdy prijde ten tvúj poslední čas. Čas tvého života jako voda beží, nechaj, čokoliv ti duši neosoží. Človek nezústává vždy v jednej stálosti, pospíchá vždy k smrti od svojej mladosti. Nebyl si tak starý včera jako si dnes, juž si bližší smrti, ruky jej nemineš. Zhodí te na postel do jednej nemoci, v kterej u doktorúv nenájdeš pomoci. Proti smrti neni žádného lekárstva, byť bys' vynaložil i nejvetšé panstvá. Smrti nepremóže žádná medicína, hrích prvorodený jest temu príčina. Když budeš konati, včil pomysli sobe, čo má býti s tebú a okolo tebe. Nos se zakončí [ti], krása v tvári zvadne, oči se promeňá, sila z tela spadne. Jazyk ku mluvení nebude spúsobný, nezústaneš v tvári človeku podobný. Ze všech strán tvé telo obklíčá bolesti, ze zlého svedomí pribude neštestí. Diabel nezamešká pripomínať zlosti, aby te privédel do zúfanlivosti. Strachu v srdci tvojem bude pribývati, když te smrť ku Súdu bude oddávati. Bude v ošklivosti všem lidem tvé telo, do zeme ho vložá, aby nesmrdelo. Včulek čiň, čo bys' chtel pri smrti činiti, neb k pokání času tam nebudeš míti. V takém človekovi skamenené srdce, když z památky smrti polepšiť se nechce. Malým tvojím srdcem pták se nenasytí, nedopusť mu vícej krem potreby míti. Jestli ho propustíš, vejdeš do marnosti, i na celém svete nebudeš meť dosti. Že jednúc zemreť máš, o tom sám dobre víš, čož pomúže rozkoš, jestli dušu stratíš. Ach, falešná marnosť, lidí zaslepuješ, života večného mnohých pozbavuješ. Blázen je veliký, kdo te nasleduje, bez vesla po mori plaviť se probuje. Tam dúm svúj stavali, kde neni stálosti, jisté je znamení velkej bláznivosti. Ach, milý človeče, otevri tvé oči, uvidíš, že marnosť k skaze tvej se točí. Tým lépej pochopíš falešnosť marnosti, jak o smrti budeš rozjímať s pilností. Památka o smrti dobre vyučuje, od zlého k dobrému mysel napravuje. Od hríchu se vzdálíš, cnosti nadobudeš, jak památku smrti v mysli držeť budeš. Konec Života.

Prijde čas, o kterém, kdy prijde nevíme, kdežto ze života počet dať musíme. Když zatrúbí Anjel hlasite na trúbu, vstanú ze svých hrobúv všeci mrtví k Súdu. Vstati síce musí každý v svojem tele, ale k Súdu žáden nepújde vesele. Nebo ten deň bude velkej prchlivosti, strachu i súžení, bídy a žalosti. Deň hnevu božího, deň plaču, kvílení, deň k trestání sveta ohnem naplnený. Každý se ustaví v Jozafat doline, pri Jeruzaleme na malej rovnine. Tam musá prijíti z neba vyvolení, a také i z pekla všeci zatracení. More, zem, i peklo vydá svojich k Súdu, a i spravedliví tam súdení budú. Musí každý človek ku Súdu prijíti, pred ním se nemúže v žádném míste skrýti. Musí počet vydať že života svého; ze skutku, z myslení, ze slova každého. Kniha se otevre, kde tvé zlé činení, zapísané stoja i všecko myslení. I dobrí skutkové budú se vážiti, reči, skutky, mysel, i všecko tvé žití. Jest ustanoveno raz všeckým umríti, a po smrti každý musí súden býti. Hebr. 9. Všecko čo se činí privede Búh k Súdu, veci zlé i dobré súditi se budú. Eccles. 12. V deň nejposlednejší, jako Kristus svečí, dajú lidé počet z každej svojej reči. Matth. 12. Otevrú se knihy svedomí každého, aby zjevné bylo, čo bylo skrytého. Predešlý tvúj život všecek se ukáže, nebo Kristus všecké tajemství rozváže. Uvidíš jaks' strávil čas života tvého, víc si činil zlostí nežli čo dobrého. Čas života tvého utratil si v zlosti, čo bylo k spasení, mels' v nedbanlivosti. Kde sú dary boské? kde milosť Kristova? kteráť' k pomožení vždy byla hotová. Dal ti mnohé dary na tele, na duši, a tys' všecko zmrhal, nežijíc, jak sluší. Rozum, pameť, vúlu obracals' k marnosti, zanedbal si srdce oddávať k svatosti. Reči, skutky tvoje i všecko myslení, i zmyslové k zlému byli naklonení. Milé srdci tvému byli bezbožnosti, páchal si všecko zlé bez všej vstydlivosti. Nebyloť' na tem dost, že si sám zlé činil, než i jiných k zlému privádzeť si mínil. Za hríchy dáš počet za své i za cudzé, ach, tvoja nepravosť vžene te do núdze. Málo se nalezne čos' činil dobrého, opúšťal si dobré, a šel si do zlého. Mnozí i z dobrého dostanú trestání, když dobre činili pro své milovaní. V dobrém skutku chválu boskú hledať meli, ale marnú chválu sobe získať chteli. Anjelé se tresú, i svati se boja, ach, jakž na tem Súde hríšnici obstoja. Jakž se tam ukážem já hríšnik mizerný? Nic dobrého nemám všem zlým naplnený. Jakož se ustavím pred Sudce hrozného, když nemám v skutkoch mých nic chválitebného. Víc jest hríchúv mojich než písku morského, zajiste neminem trestání boského. Když mi mluviť bude, čož jemu odpovím? Vymlúval bych zlosť mu, ale jako nevím. Čož mám činiť hríšný; když vstane Búh k Súdu, všecké moje zlosti svetu zjevné budú. Prestraší každého tvár jeho prchlivá, odplatí každému ruka spravedlivá. Ach, nevchádzej se mnú v hrozný Súd, ó Bože, neb mi v Súde tvojem žáden nepomóže. Chcem nazatým býti služebníkem tvojím, nebo Súdu tvého velice se bojím. Jestli sedneš hrozný na súdnej stolici, snad spasený žáden nebude žijící. Když i spravedlivý sotvy spasen bude, čož má očekávať hríšný pri tvém Súde. Jako je smrť jistá, tak Súd bude jiste, každý se ustaví v Jozafatském míste. Od púlnočnej strany, a i od poledne, prijdú lidé k Súdu ne v noci, než ve dne. Od východu slunce, od západu také, národy ku Súdu prijdú všelijaké. Ze všech končín sveta musá k Súdu jíti, a za skutky svoje odplatu svú vzíti. Pri tem Súde Sudca žáden neošidí, nebo Búh jest, a ten všade všecko vidí. Mocný jest od vekúv, vždycky všemohúcí, žáden nic neskryje, všeho jest vedúcí. Všecko lidské telo pred trún se predstaví, každý v tricet rokúv obého pohlaví. Ephes 4. v. 13. V postati, ve veku všeci síc jednací, ale v živobytí ne všeci rovnací. Žáden hrích nebude bez svého trestání, ani dobrý skutek bez obdarování. Tam budú trestané hríchy všeho sveta, beda, který v hríchoch strávil svoje letá. Všeci lidé, kterí sú, byli, i budú, musá okusiti strašlivého Súdu. Tento bude večnej Súd spravedlivosti, po kterém odejde každý k svej večnosti. Všeckých súdiť bude; k hríšnikovi poví, že lenivý k cnostem, k hríchúm byl hotový: Ach, ty zlorečený zhanils' mú dobrotu, od tvári mej pújdeš na večitú psotu. Tys' tupil múj príkaz, kresťanské chování, oddávals' srdce tvé k zlostnému páchání. Nenávidels' cestu prikázání mého, pújdeš k zatracení do ohne večného. Reči moje svaté za sebes' zahodil, po cestách stracených slobodne si chodil. Ústa tvé mluvili hojnosť bezbožnosti, a jazyk vzbudzoval mnohé falešnosti. Proti bratru tvému mluvil si sedíce, zlés' bližnímu myslel ležíc i chodíce. Úklady si činil tvej Matky Synovi, poddanýs' byť nechtel mne Bohu, Pánovi. Sáms' zlý byl, i jiným byl si k pohoršení, nechtel si do konce činiť polepšení. Zlé si činil bližním z samej nenávisti, a radoval si se z cudzého neštestí. Čo si myslel, mluvil, aneb činil lstive, já sem predce vždycky mlčel milostive. Ty si se domníval, že v tvej bezbožnosti i já tobe budem podobný s chytrostí. Když sem já dobrý byl, téžs' mel dobrý býti, ve víre mej, v cnostech chválitebne žíti. Budeš v pekle bývať na večné večnosti, nebudeš meť nikdy se mnú společnosti. Ty budeš proti mne a ja proti tebe, vhodím te do pekla naveky od sebe. Já sem byl milovník tvojeho spasení, ty si sám príčina tvého zatracení. Považuj, človeče, toto, který žiješ, jak duše tvej predce spasení miluješ. Pováž sobe n[yní], jakým tam chceš býti, když strašlivý Sudce prijde svet súditi. Na Boha pamatuj, na dušu, na nebe, boské prikázání vždycky drž pri sebe. Jak te trúba v hríchoch ku Súdu sprovodí, žáden z rukú Sudce te nevyslobodí. Vpadnúť do rúk boských [již] jest vec strašlivá, vzlášte hríšnikovi naveky škodlivá. N[yní] čiň pokání, vzdaluj se od zlostí, když čas máš, užívaj Kristovej milosti. O, deň hrozný, smutný, strašlivá hodina! V kterú Adamova počet dá rodina. I já v tú hodinu musím tam prijíti, ze všech mojich hodín počet učiniti. Deň se približuje súžení hrozného, žáden z nás je neni daleko od neho. Ó, deň, ó, súžení! jakož mám mluviti, který žáden slušne nemúž' pochopiti. Z jednej strany hríchy budú mne žalovať, a kdo jich učinil, budú ukazovať. Z druhej strany bude hrozná Spravedlivosť, srdce pronikajíc prílišná Prchlivosť. A pode mnú bude peklo otevrené, večným ohnem k hr[ú]ze velmi rozpálené. Nade mnú stáť bude rozhnevaný Sudce, hotové mající ku trestání ruce. Ve mne mé svedomí nedá mi pokoje, že sem v hríchoch strávil živobytí moje. Bude zlé svedomí sužovať velice, a nebude času ku pokání více. Když tam a i svatý v strachu bude státi, ach, na kterú stranu hríšnik se obrátí. Skrýti se nemúže, zjevný musí býti, počet ze života musí učiniti. Rád bych se nekde skryl, ale nesloboda, proti mne povstanú zem, oheň, i voda. Všecek svet povstane proti nepravému, beda, kdo neslúžil Stvoriteli svému. Skryť se nesloboda, hanba se ukázať, lépej n[yní] hríchy skrz pokání zmazať. Ach, probuď se, hríšný, na toto hrmení, zanechaj, čo duši ku prospechu neni. Nelež v hríchoch tvojich, probuď se jeden raz, ku dostání nebe [nyní] máš ješte čas. Jak ze sna hríchúv tvých probudiť se nechceš, mrtvý si, a zlosť tvú naveky oplačeš. Ach, povstanem, Pane, z hrobu hríchúv mojich, dúfám v tvej milosti, i v zásluhách tvojich. Zhrešil sem, uznávám, nechcem víc hrešiti, žádám za mé hríchy pokání činiti. Poprej mi milosti k pokání slušnému, nedaj zahynúti mne, stvorení tvému. I [nyní] i potem chcem milosť tvú míti, v Sláve Otce tvého když prijdeš súditi. Bych mohel ukrotiť pri tvém Súde hnev tvúj, chcem [nyní] všemožne polepšiť život múj. Vstúpim do svedomí, zlosti moje stratím, k tobe, ó, JEŽIaI, znovu se navrátím. Nechcem se nazatým svetu podobniti, ale k chvále tvojej v príkazu tvém žíti. Oplakávať budem, čo sem spáchal zlého, prijmi mne naspátek do prítelství tvého. Vyznávám hríchy mé, dej mi odpuštení, a pred tvárú tvojú nedej zahanbení. Tráviť budem čas múj v póstu, a v modlení, daj mi pomoc v dobrém, prosím, bez prodlení. Dej mi milosť tvoju, abych te miloval, a od všeho zlého srdc[e] mé varoval. Zapál srdc[e] s láskú, bych bližního mého též miloval stále jak seba samého. Tu mne sužuj, tresci podle tvej líbosti, jedine mi odpusť potem na večnosti. Cokoliv trpkého včul mi ráčíš dati, to si za lekárství budem pokládati. Chcem vždy dobre činiť, tvúj príkaz plniti, chcem v tobe, Ježiši, živ byť, i zemríti. Chcem tobe, Ježiši, naveky slúžiti, a nazatým nikdy k hríchu privoliti. Pohlédni, človeče, s myslú srdce tvého, jak ku Súdu každý vstává z hrobu svého. Chtel by radnej zústať každý v ničemnosti, nežli byť prítomný boskej prchlivosti. Z hrobu nejmúdrejší aalamún vychádzá, ale však v hlúposti ku Súdu prichádzá. Absolón spanilý též se hýbe z místa, stratil krásu vidíc prchlivého Krista. Jonatas i Saul též z Gelboe jidú, smutne teho Súdu považujíc bídu. A i boháč nahý do Jozafat beží, bez všeho šarlátu a i bez penezí. I Herodes z Judstva beží s krvú sytý, beží Mifibozeth chromý, neumytý. A i Kain k Súdu dost spešne pospíchá, pro mordárství svoje neprospešne vzdychá. Jidú húfy lidu z kdejakej krajiny, Z mest, z mesteček, z dedín do malej doliny. Idú cisárové, králi i vojáci, idú i knížatá, páni, i sedláci. Idú nemeškajíc rozliční stavové, knezi, reholníci, i ctní biskupové. Bohatí, chudobní, mocní i žebráci, k Súdu pospíchajíc všeci sú jednací. Žáden nemá penez, všeci sú v chudobe, každý zlé i dobré sám nese na sobe. Nadarmo by byli i nejvetšé dary, žáden neukrotí s nimi boskej tvári. Nic tam nepomúže žádná policia, kde má byť vydaná boská sentencia. Všecek svet se schádzá na místečko malé, čo tam kdo dostane, to má býti stálé. Jeden všech má súdiť na trúne sedící, který byl, jest, bude naveky žijící. Každému odplatí bez všeho ohledu, neb spravedlivosti má váhu pred sebú. Když zemírá človek, hned ho Kristus súdí, a zas k obecnému Súdu všeckých zbudí. Aby zlé i dobré všem bylo v známosti, a prišlo pred oči, čo bylo v tajnosti. Posadí se na trún svojej velebnosti, národy zhromáždí pred seba v rychlosti. Své ovce od kozlúv porádne oddelí, by ovce s kozlami společnosť nemeli. Tam ovečky milé poznajú hlas jeho, a smradlaví kozli zarmúťá se z neho. Svojich vyvolených vloží na pravicu, zvyklých kozlúv k zlosti vžene na levicu. Súdených pri smrti zas chce súdiť znovu, aby tak učinil všech vecí obnovu. Chce predstaviť svetu všecké lidské chyby, Znovu všech súdiť má, neb se mu tak líbí. Tam bude meť hríšnik vetšé zahanbení, neb víc na zlosť myslel nežli na spasení. Hledal tajné místa k svojej bezbožnosti, aby nik nevidel, čo činil v skrytosti. Tu ho Búh vyvede a svetu predstaví, všecké jeho hríchy všem lidem vyjeví. Súd ten bude dobrým k velkej úctivosti, kterí netúžili po svetskej marnosti. Potešení budú ze života svého, když uviďá Sudce k sobe láskavého. Dobrá vec jest cnosťmi dušu ozdobovať, dobre činiť, príkaz boží zachovávať. Tu svú spravedlivosť anjelúm ukáže, když vše veci lidské položí na váze. Tu všem ortel vydá podle zaslúžení, slová Súdu svého naveky nezmení. Hluboké své súdy z tajnosti vyvede, a tam jich každému k známosti privede. Ach, pováž človeče[,] Súd tento budúcí, který bude činiť sám Búh všemohúcí. Tam bude divadlo predtým nevídané, i noviny mnohé nikdy neslýchané. Tam reči i skutky, i tajné myslení, ukážú se dobrých vecí opustení. Tam život a i smrť má začátek vzíti, a na veky večné vždy bez konce býti. Tam se má konati o Spasení večném, i o Zatracení naveky nevdečném. Čo bylo tajného ve svete u lidí, tam jako v zrcadle všecko každý vidí. Búh který všecko ví, predstaví pred oči, čo skrytého bylo v nejtajnejšém srdci. Nic neni nemožné Bohu učiniti, když z ničeho mohel celý svet stvoriti. Ach, jak zahanbení tam budú hríšnici, ortel zatracení smutne čekající. Tajné predsevzetí, zrady, falešnosti, zlé rady, nenávisť, i skryté chlipnosti. Krádeže, mordárstva, čary, i podvodnosť, zjevná bude svetu kdejaká nepravosť. Nic neni tak skryté, čo se nevyjeví pri Súde, všej Zemi, i celému Nebi. Uvidí Mária, i svatí anjelé, uviďá skutky tvé i tví neprítelé. Prítelé zármutek budú z tebe míti, neprítelé radosť z tvého zahynutí. Budú te žalovať tvoje nepravosti, žes' se jich nechránil podle povinnosti. Budú tam hríšnici že všech strán v úzkosti, a i sami sobe budú v nenávisti. Budú hledať místa nekde tak tajného, kde by se ukryli od Súdu hrozného. Budú volať k lesúm, prikryjte nás, hory, neb tu juž ku skrytí nemáme komory. Nakloňte se, vrchy, a spadnite na nás, skryjte nás pod sebú v tento odporný čas. Otevri se, peklo, chtej nás v sobe skrýti, by sme mohli Sudce hrozného minúti. Ach, čož máme činiť, zúfati musíme, když proti nám Boha bojovať vidíme. Ach, človeče[!] jakož pred Súdem obstojíš? Když včul posudzovať bližních se nebojíš. Nesúď jiných [nyní], nebudeš súdený, mej vždy lásku k bližním, nebudeš zhanený. Nesúď jiných nikdy, áno ani sebe, Búh má súdiť všeckých, který prijde z nebe. Ačkoliv nic zlého v tvém svedomí neni, predce ješte nejsi ospravedlnený. Jako zlodej znáhla prijde poslední deň, všetci mrtví musá z hrobúv vyjíti ven. Nebesá se pohnú s velikú prudkostí, živly se roztopá všecké z pálčivosti. Zem, more, i všecko oheň z nebe spálí, od nebe daleko Búh hríšných oddálí. Ozbrojí proti zlým všecko své stvorení, nenechá na svete hríšnikúv znamení. K vyvoleným poví: Poďte, požehnaní, užívajte nebe vždycky bez prestání. Vám prihotovené jest od Otce mého, vejdite juž tehdy do dedictví svého. Ku hríšnikúm poví: j[i]ďte, zlorečení, do ohne večného, a ku zatracení. Peklo jest pro diabla, i anjelúv jeho, iďte tehdy vš[ickni] i s ďáblem do neho. Konec Veku.