ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nech túto dvacátú nótu zatrúbí namále, který dobytky zavracal Ezechiáš krále. Ezechiáš od Dávida v čtrnáctém kolene, kraloval v Jeruzaleme schválený v svém mene. Mnoho zlých v Jeruzaleme pred ním králúv bylo, on to činil, čo se Bohu, i lidem líbilo. Poneváč Boha miloval, též byl Bohu milý, ochránil ho skrz Anjela od asýrskej sily. Prihodil mu patnáct rokúv k jeho živobytí, by mohel deveť a dvacet rokúv králem býti. Byl z požehnání boského bohatý velice, byl šťaslivý v Nejvyššího ochrane žijíce. Mel dost zlata, a i stríbra, i drahých kamení, zboží, vína, i oleja, vonného korení. Mel dobytkúv všelijakých, a i ovec dosti, ovec v salašoch bez počtu, valachúv v hojnosti. Kde sú ovce, tehdy musá pri nich byť valasi, samé ovce bez valachúv nebudú v salaši. Vždycky ovca od valacha opatrnosť žádá, jak nemá opatrnosti, i užitek skládá. V lete valach honí ovce z košára na trávu, a v zime jim musí dávať do jesel potravu. Jak ovce v zime pri jeslech jeďá dobre seno, majú v lete plné mlékem k dojení vemeno. Ovca v lete, a i v zime suché místo žádá, když musí lehnúť do blata, velmi je nerada. Dobrý valach ustavične za ovcami chodí, každý deň na jiné paše, když múže, jich vodí. Nedá jim v čas horúčosti po hromadách státi, straťá mléko, jak se zučá často meridzati. Košáry z místa na místo často prestavuje, a tak ovcám dobre činí, i zem opravuje. Nehoní jich proti sluncu, od slunca jich zrážá, nepasú se, když jim oči slunéčko obrážá. Jak vidí, že príval jide, vháňa jich do húščá, a jim do nebezpečenství bežeť nedopúščá. Aby se mu užitečne pásali na poli, dává jim místo lekárstva dvakrát v týdni soli. V zime jich napájá, krmí, drží maštal čistú, nezavírá jich násilne ku jednému místu. V čas pekný jich púščá na dvor z maštale k úvetrí, budú zdravšé, když okusá čerstvejšé povetrí. Obyčejne trikrát [b]ez deň v zime jim jesť dává, často v noci, když se koťá, bedlive k nim vstává. Pri samej slame ovečka zle sa vyzimuje, jak letniny, ani sena v zime nekoštuje. Aspoň vtedy, kdy se koťá, podává jim seno, by jich na nohách zadržal, i jejich plemeno. Jak se ovca velmi v zime pri mladém zamorí, potem malý dá užitek, když se jar otvorí. Jak ovce nemajú mléka za jarního času, po Jáne ho meť nebudú, nech se čo chcú pasú. Po Jáne mléka ubývá i na dobrej paši, vzlášte když pŕška uderí, skusujú valasi. Jak ovce dost v zime sena, i letniny jeďá, v lete majú mnoho mléka, valasi to veďá. Ale jak pri prázných jeslech, neb pri slame stoja, pri takých ovcách valasi slúžiti se boja. Bude míti dobré ovce, a i hojnosť mléka, kdo potravu v zime ovcám dávať se neleká. Lépej dobytku nedržeť, nežli ho moriti, bláznivosť jest bez potravy dobytek množiti. Dobrý gazda ne len na to hledí, čo má v ruce, ale pritom pozoruje i časy budúcé. Pri skrovnosti bez schvostnosti krmí statky svoje, a merkuje, by pre skúposť nestratil oboje.

Máme veriť, že je Pán Búh jeden v svej bytnosti, odplatitel spravedlivý všech hríchúv i cností. V jedném Boství tri Osoby: Otec, Syn, Duch Svatý, tri Osoby, jeden Pán Búh Trojca je nazvatý. Búh Otec první Osoba je všeho Stvoritel, Syn Boží zústal človekem, by byl Vykupitel. A Duch Svatý Posvetitel osvítil každého, nevyvrel ze svej milosti človeka žádného. Duša človeka je večná, Búh ju tak učinil, by človek s pomocú boskú ju spasiti mínil. Pro človeka Kristus sedem narídil svátostí, aby, když vpadne do hríchu, zas povstal k milosti.

Snadno kúra se odlúpí ze stromu takého, dokud drží vlahu miezgy za času jarného. A jak kúra k stromu prischne, když miezga ustúpí, potem kúra z dreva teho težko se odlúpí. I ty se múžeš snadnejšej pozbaviť od zlosti, dokud k tobe nepriroste podle zlej zvyklosti. Když na tele flajster prischne, težko se oddírá, tak kdo privyká ku zlosti, snad i s ňú zemírá. Lépej to hned odhoditi, čo škoditi múže, čím ho dluhšej budeš nosiť, víc ti splodí núze. Radnej odlúp za horúca, čo páchne ze zlosťú, než bys' potem mel oddírať s velkú nesnadnosťú.

Jak od zlého (k čemus' zvykel) chceš se oslobodiť, musíš ve všem s tvým rozumem, a ne s vúlú chodiť. Máš se vúli tvej protiviť, když te volá k zlosti, a pilne se vystríhati zlej príležitosti. Buďto si juž zlosť zanechal, predce se k nej vrátíš, jak ku zlej príležitosti žádosť neutratíš. Jestli knot v svíci zhasenej pri teple zústává, hned od svíce zapálenej plamének dostává. Tak i ten kdo plameň zlosti od sebe oddálí, zase skrze príležitosť zlosť v sobe zapálí. Príležitosť musíš nechať, jak chceš nechať zlosti, príležitosť pomoc dává každej náchylnosti.

Prirodzený jest obyčej; kdo se z matky rodí, nemá zubúv, a prv s hlavú na svetlo vychodí. Ale Nero prv s nohami než s hlavú byl v svete, znamení bylo, že bude mnohým lidem k psote. Zoroastes se narodil hnedky ze zubami, potem zostal bosorákem s mnohými babami. Tých dvúch mocnárúv zrodzení nebylo obecné, ani jejich živobytí svetu užitečné. Čokoliv se kedy proti obyčeji stává, div z vecí neobyčejných u lidí povstává. Jestli nechceš lidské divy, neb posmechy míti, nemusíš neobyčejne medzi lidmi žíti.

Díte když se na svet rodí, najprv plakať žádá, sm[í]ch pak na deň šestdesátý i druhý odkládá. Zoroastes smál se v ten deň, v který se narodil, potem s písmem bosoráckým mnohým lidem škodil. Má príčinu plakať díte, když se na svet rodí, nebo skrze narodzení ku bíde prichodí. Dokudkoliv bude v svete, bude ve vezení, musí byť smrti poddané, krížúm, a súžení. Ven je z neba, ven je z raje, ven ze svojej vlasti, je v hríchu prvorodzeném, musí byť v žalosti. Bere svoje potešení z plaču, žalostného, neb ve svete potešení nenájde jiného.

Kdo korhelstvo oblibuje, ten sám sebe škodí, tratí rozum, i tvár mení, do potupy vchodí. Tratí pameť, i peníze, tresení dostává, plešivý, aneb šedivý pred časem zústává. Smrdí mu z úst, bláznem bývá, zjavuje tajnosti, pre vlhkosti v malém veku prichádza k starosti. Tratí meno, zdraví, silu, klesne vždycky dolu, dúm, povinnosť, i svedomí zanedbává spolu. Oheň k ohňovi spojený tým silnejšej pálí, víno mladého človeka k ničemnosti zvalí. Plato v svojich Notatiách takto všeckým radí, by vína do let osemnáct nepíjali mladí.

Cirkev Kristova na skale zbudovaná stojí, kdokoliv se jej protiví, celý neobstojí. Kdo proti nej jazyk, pero, anebo meč dvíhá, sám ku svému utracení proti sobe číhá. Težko skákať na ostrohu, pl[o]vať proti vode, kdo se dvíhá proti cirkvi, bývá k svojej škode. Kdo ostrohu s nohú kopá, sám seba poraní, žáden cirkev nevyvrátí, neb ju Kristus brání. Čím víc silných neprítelúv proti nej povstane, tým ona v svojej bytnosti pevnejšá zostane. Pomine se nebe i zem, i moc diabla silná, cirkev nespadne, tak mluví pravda neomylná.

Figúru spravíš jakú chceš z gypsu rozmoklého, jak gyps stvrdne, nenatlačíš do furmy tvrdého. I na vosku roztopeném pečeť se vytlačí, jak zatvrdne, k vytlačení tvá sila nestačí. Múžeš ohnúť strom maličký poka[vád] je malý, neohneš ho, když vyroste, bude v sile stálý. Naučíš psa mnohé kumšty, medveďa tancovať, jak ho k temu od malička budeš pritahovať. Človek rozumné stvorení všemu se naučí, ale nejvíc v svej mladosti k učení je súcí. Jak ho k dobrému nenahneš dokud je v mladosti, težko se ti dá napraviť, když bude v starosti.

Chudobný je pokladnica na zemi Kristova, čo kdo dává chudobnému, to sám Kristus chová. Kdo almužnu dává chudým, nic z svého netratí, nebo to Kristus prijímá, a zas mu navrátí. To je tvoje čo dáš chudým, nic nemáš jiného, nebo Kristus nebem platí sám za chudobného. Almužna v rukách chudobných velmi se rozmnoží, temu nejvíc, kdo ju dává, k spasení osoží. Když si úd v Kristovej cirkvi, Kristus ti je hlava, čo dobrého činíš hlave, bude tvoja sláva. Boháč neprijde do neba k oblahoslavení, jestli nikdy ku chudobným milosrdný neni.

Čtyri razy sedlákovi v jeden deň jesť svečí, by z pokrmu k pracování dostal silu vetší. Poneváč on na chléb robí, nech ho i užívá, jak se pred prácú nenaje, též v práci omdlívá. Frištuk, obed, i olevrant, večeru meť musí, jak si s jídlem nepomáhá, práca ho udusí. Ale páni, když s rukami nepracujú silne, jim jesť dvakrát [b]rez deň zdraví škodí neomylne. Když má pán obed zbytečný, nech večer[u] mine, a jestli chce jesť večeru, nech obed uhyne. Aneb jestli žádá obed i večeru jesti, jestli mu je zdraví milé, nech neje k sytosti.

Hippokrates takrečený doktor znamenitý nikdy obeda nejedal, s večerú byl sytý. S tú dietú se zadržal do starého veku, vždy byl zdravý, a jinšého neužíval léku. Nikdy nemoci necítil, snad by byl dluhšej žil, kdyby se byl z pritrefení z rebríka nezabil. Salernusové prísloví opakujú mnozí: že krátká večera nočnej lehkosti osoží. Však ale jestli žalúdek nemá čo tráviti, múže ze svú pálčivosťú krvi uškoditi. Zlý obed, hojná večera posluhuje k zdraví, neb žalúdek v nočném spaní lépej jídlo tráví.

Je prísloví obyčejné: Chyba nic neplatí, jak chceš dostať z nej užitek, musíš na ňu dbati. Mnohým chyba osožila ku dokonalosti, však ne tým, kterí chteli žiť v chybe do starosti. Jestli tvé chyby v mladosti nechceš napraviti, jiste i v tvojej starosti budeš v chybách žíti. Chyba v práci, chyba v ceste, aneb chyba v zdraví, ne vždycky podle žádosti tvojej se napraví. Ale chybu v živobytí, v mravoch, aneb v cnosti, múžeš kedy chceš napraviť podle tvej líbosti. Jak chybu napraviť múžeš, usiluj se k tomu, abys' i z chyby užitek prinésel do domu.

Na zlé veci dluhá pameť, a na dobré krátká, preto je ve svete k zlému schopnejšá čeládka. Nekdy na duchovné slová srdečne vzdycháme, když prichádzá pokušení, na ne nic nedbáme. Když sviňa kvičí, vše svine bežá od válova, každá s krochkáním kvičícej pomáhať hotová. Po kviku pak zas k válovu svine se navráťá, a o svojej tovarisce památku utraťá. Když cudzú smrť aneb boské vidíme trestání, vtedy silné v srdcách našich povstává vzdychání[.] Však ale po malém čase k mlatu se vracáme, když zas zlosti ješte vetšé, nežli prv pácháme.

Nevrátí se slovo do úst, které se vypoví, toto často Horatius mluvíval v prísloví. Kdyby človek mohel slovo zas do sebe vzíti, mohel by i jazyk v reči slobodnejší býti. Dobré slovo je k užitku, ale zlé ku škode, neví jazyk dobre mluviť, jak je na slobode. Povedel Jób: nezhrešil sem, avšak trpím mnoho, a Cicero: nemluvil sem slova ničemného. Cicero za dobré reči znášá mnoho zlého, Ty snad za zlé reči čekáš dostať čo dobrého[?] Když slovo zlé z tvých úst vynde, na hlavu ti vletí, celého te zanečistí, máš o tom vedeti.

Líška jak raz vynde z klepca, víc k nemu nejide, bojí se, by zas neprišla ku predešlej bíde. I múdrý se na kameni nepotkne dva razy, hned čím raz na nem upadne, z cesty ho vyrazí. Jak ho vyraziť nemúže, obejde daleko, a jak ho obejsť nemúže, prekročí vysoko. Temu kdo raz v čem upadne, nemusíš za zlé meť, ale chybu obchoditi má nazatým vedeť. A jak nedbá, neb samochtíc prichádzá do chyby, znamení jest, že úpadek k svojej škode líbí. Když ví sviňa, že se v blate docela pokalí, sama je príčina temu, když se tam povalí.

Kdosi hodil kameň do psa, uderil macochu, nenadálé uderení ocítila trochu. Že pastorek ju uderil, tuze se hnevala, vícej si bolesti z hnevu tuhého pridala. Neni domu bez úzkosti, i ty kríže cítíš, jak jich znášáš trpezlive, užitek z nich chytíš. Prípadky sú všelijaké slúžícé k bolesti, budú dobré, jak jich míníš trpezlive znésti. Múže ti byť ku užitku, čo se ti zlé vidí, sám si vetšú úzkosť činí, kdo se kríža vstydí. Nekdy jiným nechtejíce úzkosti činíme, proč i my trpké prípadky znášať nemíníme[?]

Žáden nehreší násilne, hrích je z dobrej vúle, vúla hreší, jestli nechce zachovať regule. Každý vúlu má v svej moci, jiný s ňú nevládne, kdo sám nechce vlézť do hríchu, do hríchu nespadne. Kdyby kdo vúlu tvú k zlému mohel prisiliti, tak bys' se od hríchu tvého mohel vymluviti. Vúlu k zlému neprisilí ani čas ani vek, ani žádná príležitosť, diabel, ani človek. Avšak mnohokráte hríchy naše vymlúváme, naše zlostné provinení na jiných vskládáme. Nekdy s pretextem statečným zakrýváme zlosti, a nekdy i zlé činení hlásíme za cnosti.

Buďto býváš na dedine, v meste, aneb v poli, nikdy nechoď s cudzím menem, když ti nedovolí. Kdo šafuje s cudzím menem, ten svoje utratí, i človectvo, které ne tak skoro se navrátí. Čo nemúžeš tvojím menem dostati od koho, to nežádaj s cudzím menem dostať od nikoho. Jak cudzú vec dáš na záloh, aneb predáš komu, kdo ju pozná, že je jeho, vezme ju do domu. Ty zostaneš v zahanbení, a i v potupení, že falešne s tým handluješ, čo je tvoje neni. Dvúch obrazíš: i komu dáš, i kdo mu byl pánem, stratíš víru, potem u všech zostaneš cigánem.

Thales ti odpoví na to: kdo slušne ščaslivý? Ten kdo je zdravý, učený, mravný, trpezlivý. Diogenes ščaslivého teho oznamuje, kdo nebyl nikdy v zármutku, a vždy se raduje. A i teho kdo má mysel pri takém pokoji, o to čo kazí veselosť, do konce nestojí. Demokritus pak nazývá šťaslivého smele, který s malými penezmi žije dost vesele. A Sokrates takto mluví: žije v štestí snadne, ten který má dobrú mysel a s rozumem vládne. Ale Solón na šťaslivú smrť štestí zvaluje, v tej veci mu Antisthenes silne privoluje.

Čím vícej má šíf bohactva v sobe vloženého, tým se víc hrúžá do vody more hlubokého. Čím je bujnejšá na roli v obilí úroda, tým víc políhá obilí, a vetšá je škoda. Čím strom ovotce prinášá ve vetšej hojnosti, tým se vícej k jeho škode lámu ratolesti. Komukoliv velmi dobre slúží v tele zdraví, ten nech jiste nemoc čeká, Hippokrates praví. Tak i ten kdo v štestí svetském zbytečne oplývá, za chrbtem nebezpečenství k skaze svojej mívá. Čím je vetšé marné štestí, tým se skorej láme, proč tehdy vždy vetšé štestí ve svete hledáme?

Theophrastus opisuje takto ukrutného[:] že ukrutný nemá roku, ani dňa chutného. Na otázku neodpoví pri dobrotivosti, chodí, stojí, sedí, leží, i spí v prchlivosti. Jemu i nejlepšé slovo k obražení bývá, a i s jídlem pripraveným spokojen nebývá. Nemá k Bohu pobožnosti; a lásky k nikomu, zlý je sám svojej osobe, a i svému domu. Odporný každému bývá i v nejmenšej veci, když se potkne na kameni, náremne zlorečí. Když je ven z nebezpečenství, ukrutný je více, a když je v nebezpečenství, bojí se velice.

Máme svátky i nedele, ale k pobožnosti, mnozí však jich užívajú k marnej veselosti. Vtedy telu svému slúžá, jeďá a i pijú, nekdy se pri žbánkoch vaďá, a nekdy i bijú. Jako mluví Antisthenes, jiste se tak stává, že je svátek mnohým lidem ku zlosti príprava. V robotné dni pre své telo pracujeme všeci, tehdy ve svátek pre dušu pracovati svečí. V každý deň síc buď pobožný, i ve všem statečný, ale nejvíc v dobrém se cvič, když je deň svátečný. Vždycky síce Bohu slúžiť máme s horlivostí, ale nejvíc v deň svátečný podle povinnosti.

Dobrá vec jest požičati potrebnú vec komu, sluší pomáhať bližnímu, láska nútí k tomu. Človek nekdy krem nadání do chudoby vpadá, skrz peníze požičané z bídy vylézť žádá. Jak mu požičáš peníze, pozhovej malý čas, aby s nimi pracujíce, vylézel z bídy zas. Nenabiehaj vždy na neho jako dráb chýrečný, ani nežádaj od neho interes zbytečný. Lépej peníze bližnímu ku pomoci dati, nežli jich nekde pod kameň do zeme [ch]ovati. Jak u teba darmo ležá, nech od tebe jidú, aby mohli od bližního odehnati bídu.

Prísloví jest obyčejné: čo požičáš komu, to nečekaj navrá[cené] v celosti do domu. Požičavka koňa kazí, i podkovy tratí, nekdy dobre, že se z koňa aspoň chvost navrátí. Čo koho nic nekoštuje, za nic si neváží, nepokládá si za škodu, buďto ho pokazí. Jak požičáš čo od koho, opatruj to pilne, a navráť ho pri celosti v čas svúj neomylne. Jak nevrátíš pri celosti v čas svúj jako sluší, kdo ti čo dal, vícej nedá, když te jednúc skusí. Ani tebe, ani jiným nepožičá více, jako teba tak i jiných se obávajíce.

Velmi zrídka krása v tvári s cnosťmi má jednotu, obyčajne ven vyháňá z človeka čistotu. Prirodzenosť verná matka bála se o cnosti, z tej príčiny nedala všem lidem spanilosti. Težko nájdeš spanilého, by byl v srdci čistý, o tem napsal Iuvenalis jeden veršík jistý. Jak ti jakú krásu v tvári prirodzenosť dala, myslij sobe, že v tej veci krivda se ti stala. Uznávaj bez pochybnosti krásu za zbojníka, merkuj, aby te nevypchla z cnostného chodníka. Má síc krása v mnohých vecách velikú slobodu, ale temu, kdo ju nosí, velkú činí škodu.

Jednúc rozmarín, fialka, a i narcis zvadne, jednúc lilium, tulipán, i ruža opadne. Nic netrvá v svete večne, znáhla hynú kvítí, tak i krása v lidskej tvári namále se svítí. Fúkni na peknú púpavu, a holá zostane, tak spanilosť v okamžení krásna byť prestane. Pýcha krásu nasleduje: páv sobe neverí, sám na seba zapomíná když hledí na perí. Krása obrázek marnosti nic je v sobe neni, malá nemoc, víno, starosť, zármutek ju zmení. A po smrti každý človek tým špatnejší bývá, který vícej spanilosti v živobytí mívá.

Chlipnosť je zlý oheň v tele; všecko v tobe spálí, jak se od nej srdce tvoje scela neoddálí. Který človek oblibuje živý byť v chlipnosti, ten ponúká proti sobe Boha k prchlivosti. Trápi srdc[e] i svedomí, tratí spolu nebe, vzdaluje se od spasení, táhne peklo k sebe. V tele zdraví utracuje, a i dobré meno, nosíc Asmodeusove chlipnosti bremeno. Mrhá statek i peníze, jide do chudoby, nemá v duši, v mene, v tele statečnej podoby. Tratí statek, zdraví, meno, dušu, nebe, Boha, velmi težko ku pokání jide jeho noha.

Jedna z hlavných cností, sila, z rozumu pochádzá, teho, kdo ju má, ku cnostem rozličným privádzá. Spravedliví lidé silu na tem pokládajú, když seba, vúlu, svet, telo silne premáhajú. Rozkošám tela i sveta odporovať veďá, žádosti života teho uhasovať hleďá. Potupujú časné veci, a večné hledajú, silne stoja, žádným hríchúm poddať se nedajú. Vícej nebe oblibujú, než svetské marnosti, veďá dobre rozkazovať svojej náchylnosti. atestí svetské potupujú, krížúv se neboja, když za pravdu umírajú, v sile svojej stoja.

atráfal kdosi Apellesa: že je zlý Fortune, když ju nikdy nemaluje sedícú na trúne. Odpovedel mu Apelles: tak jej svečí jiste, nebo ona vždycky chodí, nesedí na míste. Od jedného ku druhému jako víter chodí, kdo ju nejvíc oblibuje, temu nejvíc škodí. Jednému štestí, hodnosti, bohactví druhému požičává, nedaruje nic nikdy žádnému. Tu pobude za malý čas, zas odchádzá jinde, má obyčej všade blúdiť, ale sedeť nikde. Obává se testamentúv, nechce býti stálá, by se komu do dedictví večne nedostala.

Všeci lidé sme bratrové krem všej pochybnosti, tehdy všeci máme žíti v braterskej milosti. Jak jedného nenávidíš, buďto všeckých líbíš, jestli v tem chceš zetrvávať, velice pochybíš. Kdo má lásku, uctí slušne bratra pobožného, a i pri dobrém spúsobe štráfe bezbožného. Prítomnému dá úctivosť, i posluhování, neprítomného nehryze skrze omlúvání. Raduje se spravedlive když vidí zdravého, a v nemoci nemocného nenechá samého. Hnevlivému ustupuje, tichého nedráží, všeckých bližních v svojem srdci za mnoho si váží.

Jezabella malovaná z okna se zabila, když se takú ukázala, jakovú nebyla. Mela síc tvár malovanú, ale v srdci zlosti, chtela Jehu ukrotiti podle podvodnosti. Peknú larvu vždycky klade na seba podvodnosť, aby pod cudzím odevem mohla dostať hodnosť. Nebo kdyby v svém odeve pred lidí chodila, žádnému by podle zlosti v ničem neškodila. Čo kdo ze silú nemúže, s podvodnosťú činí, Judáš Krista s políbením na smrť vydať míní. Podvodnosť je malovaná, ale ku klamání, mnohých lidí vede k škode krem jejich nadání.

Zlodej když má dluhé ruky, bere čo popadne, snadno do cudzej komory i potme uhádne. Jako ve dne tak i v noci jako kočka vidí, nemá dobrého svedomí, když jide pred lidí. Vždycky mluví, že nic nemá, čo vezme, to skryje, pri krádeži smelý bývá, potem v strachu žije. A na vecách ukradených promeňuje znaky, po sebe, by nebyl poznán, nenechává šlaky. Jak nestroví, neb nepredá, lecikde to vrazí, když nemúže odpredati, rád je, že se skazí. Zrídka naspátek podhodí, rád se prisahává, mnoho za lacné peníze velmi vdečne dává.

Lépej zemreť, než živý byť bez mena dobrého, byť v potupe, a cti žádnej nemeť od žádného. Které dobré meno kazá, oznámim ti, zlosti, abys' se od nich varoval podle všej možnosti: Zlodej, mordár, i bosorák, zbojník, cudzoložník, veščec, falešný prísažník, i svatokrádežník. Úžerník, palač, sodomec, kmín, zradca krajiny, rúhač, falšovník monety, pritom mnozí jiní. Kdo s prítelskú chlipnosť činí, neb s jinú násilne, každá chlipnosť zjevná, kazí meno neomylne. Každá zlosť, která se tresce potupne od práva, jak je zjevná, česť i meno k skazení oddává.

Títo pod menem zlodejským múžú místo míti, kterí chcú nespravedlive z cudzích vecí žíti. Zlodej je, kdo cudzé veci kradne pokryjome, zlodejúv neb veci jejich drží v svojem dome. Kdo zlodejskú vec kupuje, aneb krásti radí, aneb káže, neb povinný, zlodejúv nezradí. Kdo samochtíc škodu činí, neb v prodání klame, aneb kontrakt spravedlivý z falešnosti láme. Kdo nevracá, čo je čije, v čas prislúchající, kdo je s nedobrým svedomím cudzú vec mající. Kdo dluh tají, neb zmenšuje, aneb nechce platiť, aneb když múže, však zlostne oddaluje vrátiť.

V horách zbojníci zbíjajú, a v dedinách páni, horší páni od zbojníkúv, když jim svet nebrání. Ten pán zbíjá svých poddaných, který víc než treba naproti spravedlivosti ujímá jim chleba. Nestríhá jich, ale lúpí, až k nebi volajú, musá trpeť, neb krem Boha nádeje nemajú. Nepovedaj, že s poddaným múžeš čo chceš činiť, povinen si zákon boží ve všech vecách plniť. Čo krajina uložila zdávna, múžeš brati, čo nazbíjáš s nálezkami, znáhla se ti stratí. Čokoliv se zle dostává, to též zle odchádzá, a tretímu potomkovi do rúk neprichádzá.

Prečo žena brady nemá? pre mnohé mluvení, často by ju barvír zranil pri její holení. Kdo se holí s britvú, v ten čas mluviti nemóže, by mu britva místo vlasúv nezrezala kože. Poneváč vždy jako husi ženy mluvá rady, nebyli by v tvári zdravé, kdyby meli brady. I mužovi takovému bradu meť nesvečí, který zbytečne jak žena rozsýpá své reči. Jeden jazyk, a dve uši máme v svojem tele, čo slyšíme, nemusíme všecko mluviť smele. Britva múže odrezati kožu spolu s vlasem, jazyk pak meno, svedomí, i pokoj svým časem.

Mlčanlivosť jest lekárstvo proti mnohej zlosti, nic neni užitečnejšé od mlčanlivosti. Mlčanlivosť jest bohatá, má dobrého mnoho, rada v pokoji prebývá, neraní nikoho. Lépej kameň medzi lidí z ruky vyhoditi, nežli s jazykem daremné slovo vysloviti. I múdrý jak medzi blázny mnohé reči mele, s mnohú rečú medzi nimi potupu si stele. Žáden blázen pri hostinách mlčeti neumí, a ten ku svej chvále mlčí, kdo nečo rozumí. Mnohorečnosť k veselosti zarubuje cestu, škodí domom, i dedinám, i každému mestu.

Odkud sobe radosť bereš, odtud žalosť získáš, jestli od Boha vzdálený s marným svetem pískáš. Čokoliv vidíš s očima v tej smrtedlnosti, nic neni tak sladké, žeby nemelo trpkosti. I to jídlo nejmilejšé pripravené k chuti, jak v nem hledáš potešení, k nemoci te zrútí. Spravedlivosť, a i pokoj sú v tej povinnosti, privádzajú srdce lidské ku pravej radosti. Spravedlivosť a i pokoj musíš v srdci míti, jestli žádáš opravdive pri radosti žíti. Radosť která z marných vecí do srdce prichádzá, tehdy jistý človekovi zármutek privádzá.

Veliká vec jest tvúj život, však ho snadno stratíš, od najmenšej veci zhyneš, a v nic se obrátíš. Dost je malý zubček hada, jak te s ním pokúše, budeš šťaslivý, jak z tebe nevyžene duše. Tarqvinius meščan rimský když ryby večeral, zostala mu kostka v hrdle, a život dokonal. Fabius pil mléko z hrnca, zostal mu v hrdle vlas, tak zemrel, když ho nemohel z hrdla vytáhnuť zas. Anakreon suché hrozno požívajíc z chuti, s jedným maličkým zrnéčkem zádávil se k smrti. Nezakládaj v žádnej veci, v sile, v zdraví, v tele, nejmenšá vec ti ku smrti pokrovec rozstele.

Žáden neví jak jest težko učiť cudzé deti, kdo neverí, nech probuje, jak to chce zvedeti. Kdo má díte s dobrým vtipem, snadno ho naučí, a jestli je sprosté díte, dost se s ním namučí. Od sprostého i vtipného mzdu svú zasluhuje, od teho víc, s kterým se víc v učení sužuje. Když si pri hlúpém chlapcovi v škole bedlivejší, ty se budeš s ním sužovať, on bude hlúpejší. Čím s kterým učedelníkem nasužuješ se víc, tým bys' mel lepšú odplatu, kdybys' nedostal nic. Však od nevdečných rodičúv bude tvá odplata, když te budú omlúvati, a vstrčá do blata.

Jako te stíň nasleduje, když slunéčko svítí, tak bude i sláva s tebú, jak budeš cnosť míti. Chválu cnosti zasluhujú, a ne tvá osoba, v samém tele bez všej cnosti daremná podoba. Jak sám chválu vyhledáváš, nebudeš jej míti, jak od nej schválne utíkáš, víc se ti rozsvítí. Čím blížej ku svíci prijdeš, stíň vetší učiníš, jak se sám k chvále zbližuješ, vícej se zastíníš. Za cnosťú jide nenávisť spešne, ne pomaly, jak te žáden nenávidí, málo získáš chvály. Pred plamenem dym vychádzá, nenávisť pred chválú, jaks' neskúsil nenávisti, ješte máš cnosť malú.

Za prijaté dobrodiní vdečným se ukazuj, žádného dobrotivosti nikdy neodhadzuj. Každý milosť chce za milosť v odplate dostati, milú vdečnosť každý líbí, nebo mnoho platí. Bob a vika múžú ti byť znamení vdečnosti, nebo ony napravujú rolu ku bujnosti. Hned bude zem úrodnejšá, kde se vika zrodí, nebo vika jako i hnoj roli neuškodí. Tak i vdečnosť za dobrotu když se odsluhuje, dobrodinca zas ku druhej lásce podzbudzuje. Za prijaté dobrod[e]ní kdo s vdečnosťú platí, potem nové dobrodiní zasluhuje brati.

Človek múdrý a učený mnohých vyučuje, slovem, skutkem i príkladem k cnosti privodzuje. Duši svojej je líbežný, zlý nikomu neni, jednaký je ku každému, v ničem se nemení. I od Boha i od lidí lásku nadobývá, když svej duši, a i lidem ku užitku bývá. Kdo chce sám svú dušu spasiť, dobre činí síce, kdo i jiných chce osláviť, má dobrého více. Ale blázen, kterýkoliv zanedbává seba, a druhých skrz naučení chce privésť do neba. Ty buď najprv dobrý v sobe, v kteréms'koliv míste, čož za osoh jiným pomócť, a sám zhynúť jiste[!]

Stává se, že když se bitka kdekoliv začíná, obyčejne ten vydrží, který je príčina. Kdo do bitky osobitnej koho povolává, aneb hyne v takej bitce, neb ranu dostává. V žádnej veci nechtej dávať príčinu ku zlosti, jak chceš v tele aneb v mene zostať pri celosti. Každý proti neprítelúm jak múže se brání, sám budeš temu príčina, jestli te poraní. Obyčajne kdo se brání, mívá lepšé štestí, ten upadá, kterýkoliv začíná neresti. I v rečách dišputácie nezačínaj nikdy, jak kdo začne, zastávaj se, však i to bez krivdy.

Mnozí na svojem umení mnoho zakládajú, chválu ze svého jazyka dostati žádajú. Vtírajú se do rozprávek, chcú slyšaní býti, však pazderí roztrásajú místo zlatých nití. Vícej štestí než rozumu majú síce mnozí, ale štestí bez rozumu ne dluho osoží. S Domiciánem cisárem víš mušky chytati, nechtej hnedky nad jinými jak mucha lítati. Když priletí mucha k svíci, krídla opaluje, i volovi velké rohy masár odvaluje. Trafíš nekdy na takého, kdo neni bez soli, že te k tvému zahanbení bez britvy oholí.

Čokoliv v povetrí lítá, čo pluje ve vode, kterékoliv zvery v horách choďá po slobode. Hovadá, ovce i svine, i čokoliv žije, všecko človek do žalúdka, jak do hrobu kryje. Proč tak skoro umíráme? Seneka se diví, preto, že z mrtvých životčích chceme býti živí. Na seba síc pracujeme, a do seba více, žalúdek tráví zahrady, role, i vinice. Čím víc tiskneš do žalúdka, víc získáš nemocí, a tak skorej ku tvej skaze smrť k tobe prikročí. Kdekoliv je víc kuchárúv, víc bolesti bývá, z tej príčiny tam spešná smrť lepší prístup mívá.

Poneváč kuchári žádnej regule nemajú, myslím, že snad z tej príčiny i o cech nedbajú. I tak když vždy ze dňa na deň musejú variti, nemeli by času svého do cechu choditi. Panskú vúlu za regulu kuchár má v kuchyni, čo mu pán rozkáže variť, to on variť míní. Varí, peče, zasmažuje na rozkaz činíce, čo se mu dá do kuchyne, to varí, ne více. Kuchár nejvetšé bohactvá vyvarí ven z domu, však ne kuchár, ale páni sú príčina tomu. Kuchár nemá cechu svého, nebojí se núze, i peť grófúv bez pokuty vyvariti múže.

Láska káže prijímati pocestných do domu, tehdy i ty neodpíraj hospodu nikomu. Nejlépej tvoje človectvo ukážeš v tej veci, když dáš úctivosť v tvém dome pocestným jak svečí. Nežádaj od pocestného za lásku odplaty, lepšá je tvoja statečnost než nekterý zlatý. Buďto by se za tvú lásku nechtel odslúžiti, nehleď na to, než statečne usiluj se žíti. Pred dverami nenechávaj chudobného v noci, usiluj se jako múžeš byť mu na pomoci. Abrahám, Lót, Sunamitis od Boha mzdu vzali, když pocestným prichýlení v domoch svojich dali.

Rybár když v mori na ryby rozstírá své síti, trefí se mu, že s rybami drahú perlu chytí. Nekdy perlu, nekdy zlato s rybami vybírá, když svoje síti do more šť[a]slive rozstírá. I ty když dvere otevreš z lásky pocestnému, domnívaj se, že to bude ku užitku tvému. Odplata te nepomine v budúcém živote, dá ti Búh své požehnání, dok[u]d žiješ v svete. Mnozí v spúsobe žebráckém anjelúv dostali, i Krista v parsúne lidském ku stolu dočkali. Pusť každého pocestného láskave do domu, i Pavel Apoštol učí všech kresťanúv k tomu.

Jak hosť jaký prijde k tobe, ucti ho statečne, když chce odejsť, nezdržuj ho pri sobe zbytečne. Hesiodus takto mluví: bez hosťúv nebývaj, ale často mnohých hosťúv pri stole nemívaj. Menander pak takto mluví podle zmyslu svého: neskrývaj se, když uvidíš hosťa chudobného. Skorej odplatu dostaneš od chudobných hostí, než od bohatých, když majú jídla v ošklivosti. Hosťúv do domu prijímať je síc vec statečná, ale s nimi vždy hodovať vec jest nebezpečná. Hosťa k tobe príchodzího nikdy neznevažuj, že si gazda v tvojem dome, to slušne považuj.

Když budeš hosť v cudzém dome, všetečný nebývaj, a porádku neznámeho zjevne nevysmívaj. Je obyčej všelijaký, jiný v jiném dome, nepotupuj, čoť' nebylo ješte povedomé. Nerob krikúv v cudzém dome, ale buď v tichosti, nemej za zlé, když ti dajú málo počestnosti. Nechte] brati nic nasilu, ani nerozkazuj, čoť' dávájú jak hosťovi, prijmi, neodhadzuj. Jestli tam nečo ukradneš, anebo pokazíš, velice tvoju statečnosť, a i česť obrazíš. Jak netrúfáš se odslúžiť, dekuj odchádzajíc, bez vedomí hospodáre neodchoď jak zajíc.

Poníženosť je fundament všeckých jiných cností, i človek poníženejší víc mívá milosti. Čím se víc zetre korení, víc vúne vydává, tak ten kdo skrz poníženosť malým se uznává. Plné klasy se znižujú, prázné hore stoja, lidé s cnosťami bohatí zvyšovať se boja. Čím je víc zvýšené slunce, menej má náhlosti, i ty nebuď pyšný, náhlý, když budeš v hodnosti. Čím je hlubo[k]šá nádoba, víc se do nej zmestí, čím je kdo víc ponížený, víc dostává štestí. Jak chceš býti ponížený, buď v duchu chudobný, budeš i k poníženosti jistotne spúsobný.

Jak máš v hlave zrelý rozum, nežádaj hodnosti, lepšá vec jest človekovi žíti v samotnosti. Obyčejne hromy bijú do vysokých vecí, žij sám sobe, nad jinými nežádaj byť vetší. Malý člnek spešno beží ku brehu po vode, a velký šíf mnohokráte prichádzá ku škode. Malé drévko i na mori po vrchu vždy pluje, tlusté pak a težké drevo víc se zahružuje. Tak i človek když se vícej zvyšuje k hodnosti, obyčejne v svete mívá menej bezpečnosti. Ten podle Ovidiusa vetší pokoj mívá, kdo samotne bez hodnosti štestí své užívá.

Bél byl bohem babylonským, mel na sobe zlato, ale pod zlatem nebylo nic jiné krem blato. Sú podobní pokrytcové temuto bohovi, ústy Pánu Bohu slúžá a srdcem diablovi. Zvenku svatosť ukazujú, a i pekné cnosti, pod kožú pak majú fal[ž]e, i rozličné zlosti. Marnú chválu chtejú míti za dobré činení, k skaze s Bélem prichádzajú krem svého domnení. Vlk i v ovčej koži vlkem, a ne ovcú bude, i pokrytec zlostný bývá, buďto s cnosťú hude. Čím si vetšú chválu lidskú pokrytec vzbudzuje, tým hroznejší súd od Boha sobe zasluhuje.

Mluvíme, že je čistotnosť zdraví polovičné, tehdy čistotnosť v tvém dome mívaj ustavične. Obyčajne kdo v svém dome nemá čistotnosti, ten i svú vlastní osobu má v nedbanlivosti. Tade, kade lidé choďá, smradúv nevylívaj, když čo chceš vyhodiť z okna, najprv se podívaj. Čokoliv nos, aneb oči cudzé obrazuje, to statečnost i v tvém dome činiť zakazuje. Jestli je pri tvojem dome chodníček pre lidí, teba zhaní, který na nem nečistotu vidí. Snad nekdo ze zlorečením natre tvoje uši, jak z chodníka pre tvú nešvár vystupovať musí.

Bezbožní Slova božího nechcú poslúchati, staré hríchy zas s novými chcejú zakrývati. Nechcú Boha v srdci míti, príkaz potupujú, a bližního, jestli múžu, zbytečne sužujú. Jidú sami k zatracení, o nebe nedbajú, v svej zlej vúli neporádnej potešení majú. Slepí sú, zlé rady majú, nejsú bez bolesti, krátkú chválu, dluhú hanu berú od marnosti. Když jich potká štestí jaké, je jim k zatracení, i od Boha i od lidí majú zlorečení. Bezbožnosť má krátké roky, náhle k smrti padá, ten človek je neštaslivý, kdo v nej živ byť žádá.

Za kumšt sobe pokládajú marní lidé zlosti, ku kterým se naučili hnedky od mladosti. Nenalezneš v celém svete místa takového, v kterém bys' nemohel spáchať, jak chceš, nečo zlého Zlosť myšlenky promeňuje, a zbytkem jich množí, však žádné koncepty zlosti plniť neosoží. Zlý človek vtedy nejhorší v svojej koži bývá, když se dobrým ukazuje, a zlosť svú zakrývá. Srdc[e] v zlosti zahrúžené štráfání nelíbí, nechce vzíť napomenutí, když v nečem pochybí. Nevinný se štestí bojí, vinný prikázání, nebo vina má pokutu namísto vázání.

Ach, marná slepota lidská v tem se zahubila, že sobe mnohých falešných bohúv narobila. Temer čtyricet peť bohúv v Písme nájdeš síce, v históriách, u poetúv nalezneš jich více. Všeckých týchto slepí lidé za bohúv vzývali, Boha pak spravedlivého na strane nechali. N[yní] pak jedného Boha vúbec vyznáváme, ale predce jiných bohúv ctiť neprestáváme. Pyšný človek svoju hlavu za boha chce míti, chlipný pak žádá za boha svoje bedrá ctíti. A obžerný místo boha slúži žalúdkovi, skúpý pak slúží penízúm jakožto bohovi.

Jeden jest Búh v trech Osobách, a jiného neni, jeho za Boha uznávať má všecko stvorení. Z neho jako ze studnice dobrota vyvírá, on celý svet naplňuje, když ruku otvírá. Ale komu tvár svú boskú z lásky ukazuje, teho svým blahoslavenstvím večne nasycuje. Ukáž tehdy, večný Bože, tvár tvú mojej duši, by jiného nežádala, když te jednúc skusí. Jedinké mé potešení v tebe, Bože, vskládám, jinému, krem tebe, nikdy slúžiti nežádám. Ty si Búh múj spravedlivý, ty si mojím Pánem, tobe slúžiť, teba chváliť chcem naveky amen[.]