ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Patnáctá nóta má místo na vrchu Karmeli, kde strihači Nábalovi hodování meli. Nábal, blázen podle mena, z Kalef pokolení, mel košáry na Karmelu, v Maon obydlení. Býval v Maon pustatine bohatý velice, mel tisíc kóz na Karmelu, ovec tri tisíce. Pásali jich pastýrové v pustatinách smele, všeci súce v bezpečnosti pískali vesele. Dokud s nimi Dávid býval, veselo jim bylo, a ze stáda skrz zlodejstvo nic jim nechybilo. Když se Dávid v pustatinách pred Saulem skrýval, tak pastýrúm Nábalovým ku užitku býval. Ve dne meli odpočinek, v noci dobre spali, když tam byl Dávid s vojá[k]y, škody se nebáli. Vyšel Nábal na vrch Karmel ovce své strihati, masa, chleba pre strihačúv kázal nachystati. I pre seba velmi velkú hostinu pripravil, aby vesele s valachy strihání odbavil. Zvedel Dávid pospíchajíc k Fáran pustatine, že se chystá na Karmelu Nábal ku hostine. Žádal býti též účasný valaského stolu, neb s valachy Nábalovi byl k užitku spolu. Deseť mužúv svojím menem poslal k Nábalovi, aby poslal nečo chleba skrz nich Dávidovi. Když vojáci Dávidovi k Nábalovi prišli, takto k nemu povedeli z Dávidovej mysli: Pokoj bratrúm, pokoj tebe, pokoj domu tvému, pokoj tvému hospodárstvu, a i statku všemu. Týmto spúsobem te náš pán Dávid pozdravuje, a pritom ti ponížene takto odkazuje: Že mnoho rokúv tvé veci byli v bezpečnosti, kozy, ovce, i pastýri z jeho prítomnosti. Když uslyšel, že pastýri strižú stáda tvoje, kterí s nami v pustatinách meli dost pokoje. Skrz nás syn tvúj Dávid prosí z dobrodiní tvého, bys' mu čo k zjedení poslal, i vojákúm jeho. Na to Nábal odpovedal: Čo po Dávidovi[!] Já skrze vás nic nepošlem Izai synovi. Jaký mi je Dávid človek[,] na neho nic nedbám, choďte mi preč svojú cestú, ničeho vám nedám. Oddali se služebníci po horách túlati, kterí nechcú pánúv svojich v ničem poslúchati. Mnohým by se tým spúsobem túlati líbilo, kdyby jim v túlání jejich chleba nechybilo. Bylo by to, abych já vzal od úst sluhúm mojim, a dal takovým tulákom, o kterých nestojím. Ze zlým chýrem k Dávidovi prišli služebníci, rozhneval se velmi Dávid té reči slyšící. Hned čtyristo chlapúm kázal meče s sebú vzíti, chtel Nábala, i to čo má, do rána zhubiti. Rékel pastýr k Abigail, Nábalovej žene: Znevážil Nábal príchodzích v Dávidovém mene. V dobrý deň ku nemu prišli, ačkoliv neznámí, ale nic neobdrželi, [po] čo sú poslaní. Dobrý Dávid, i vojáci, nic neni v nich zlého, a hle, potupu získali od manžela tvého. Nám valachom k obtížení nikedy nebyli, ani nám ovce ze stáda skrz nich nechybili. Dost sme s nimi na Karmelu dúverne chodili, ani ovečkám, ani nám v ničem neškodili. Tuto hnedky Abigail nechajíc salaše, vzala chleby, škopce, vína, hrozná, fíky, kaše. Vyšla proti Dávidovi, s darmi ho skrotila, a od mstení prchlivého v spátek obrátila. A Nábal byvše ožralý nic nevedel o tem, když zvedel, od strachu zemrel v desátý deň po tem. Jaká bývá pro nevdečnosť u lidí klopota, oznamuje velmi skrátka tá patnáctá nóta. Pre pastýrúv Nábalovi tú nótu dáváme, když z jeho pastýrúv mena známého nemáme.

Tým, kterí Boha milujú spravedlivým srdcem, nic se jim v jich živobytí neprotiví v ničem. Všecko jim, čo je ve svete, ku dobrému slúží, nic jim k dobrému nechybí, ačkoliv sú v núzi. Kríže, bídy, i nemoci, úzkosti, súžení, nemúže jim v jejich srdcách skaziť potešení. Všeck[y] odporné prípadky za zisk pokládajú, nebo ve všem vúlu boskú býti uznávajú. Čo jim dává ruka boská, to berú s vdečností, že na nich nezapomíná, držá si za štestí. Když to všecko oblibujú, čo se Bohu líbí, všecko jim k dobrému slúží bez všeckej pochyby.

To se majú deti učiť od svojej mladosti, čo jim má byť ku užitku, když prijdú k starosti. V každém veku človekovi cnosť k užitku bývá, dobre činí, kdo ju sobe z mladi nadobývá. Čím vícej se zakorení, víc ovotce rodí, čím víc cností kdo užívá, víc užitku plodí. Nemá v cnosti nedostatku, kdo cnosti užívá, nebo skrze užívání vícej jej pribývá. Daremné kumšty v mladosti dítkám nepredkládaj, čo nemá byť užitečné, jim vedeť nežádaj. Jak se chlapec pekným cnostem z malička naučí, když prijde do veku svého, bude k všemu súcí.

Žáden neví, jakú lásku rodič má k díteti, jedine ten kdo má dítky, o tom máš vedeti. Rodič všeckú svoju starosť na dítky obracá, vdečne pro jejich užitek peníze utrácá. Když se dítkám dobre deje, rodič se raduje, a z neštestí dítek svojich srdce zarmucuje. Jak Dávid za Absolóna žádal by zemríti, než by se čo zlého dítkám melo prihoditi. Všecko zemské potešení rodič z dítek mívá, vzvlášte když na ctné chování dítek svých se dívá. Jak kedy vidíš rodičúv s deťmi se blázniti, vymlúvaj jich, neb jim radí láska tak činiti.

Jak chce rodič z dítek svojich dostať potešení, musí jich hned od malička meť v pekném cvičení. Nemusí jich za každú vec trestať s ukrutností, ani též neukazovať zbytečnej milosti. Když díte zbytečnú lásku od rodičúv vidí, dobre činiť i poslúchať rodičúv se vstydí. Potem pomaly prichádzá ku rozpustilosti, nazatým má i rodičúv v opovrženosti. A jak rodič z ukrutnosti vždycky díte bije, ohlúpí ho, až z hlúposti necnostlive žije. V dobrých vecách i v cvičení m[o]sí byť prostrédek, v tejto veci, kdo ju skusil, nech ti bude svedek.

Jestli te nespravedlive vrchnosť žádá trestať, zdrž se pri trpezlivosti, a nechtej nic reptať. Težko síc jest nevinnému pokutu podstúpiť, ale dobre s nevinnosťú i k smrti pristúpiť. Nezarmucuj srdce tvoje, ani neplač preto, nebude vždy sudcem tvojím milostivé léto. Vidí Pán Búh tvú nevinnosť, i pokutu tvoju, dost mej na tem, když ti dává z neba milosť svoju. Neuznávaj se v neštestí býti v čas takový, [a i] k smrti s nevinnosťú vdečne buď hotový. Mysli sobe, že sudcové múžú te zabíti, ale duši, jak ty nechceš, nemúžú škoditi.

Marnej chvály nechtej hledať, neb je časná míra, ona jako mol nebeskú odplatu zežírá. Když nežádáš žádnej chvály, tak ju nepotupuj, pro ňu, abys' ju nedostal, cnostem neustupuj. Nech chvála chodí jako chce, ty čiň dobre vždycky, nedbaj na to, nech te chválí, neb ne jazyk lidský. Jak se od cnosti vzdaluješ, nechtíc dostať chvály, pro cudzú vec svoju tratíš, blázen si nemalý. Jak proto cnosť potupuješ, že chvála z nej jide, zlého mena si nežádaj, jináč prijdeš k bíde. Kdo pro potupení chvály nechce činiť cnosti, sám prichádzá k potupení vpadajíc do zlosti.

Kdo každému pekne mluví, a i dobre činí, teho každý pro dobrotu milovati míní. Bývaj tehdy sladký v reči, v skutku užitečný, budú o tobe mluviti, žes' človek statečný. Jak kdo komu dobre činí, ješte zlý zústává, jestli k dobrému činení zlé reči pridává. A ten horší, který s rečmi líbežnými chodí, dobre nikomu nečiní, komu múže, škodí. A ten obecne nejhorší od všech se menuje, který slovem a i skutkem jiných obrazuje. Ze slovami srdce raní, a ze skutkem škodí, tak nejvetšé pohanení menu svému plodí.

U aparťanúv chválitebný ten obyčej býval, že se zrídka krem rodičúv kdo na panny díval. Sedáváli v domoch svojich porádne v skrytosti, by o sobe nevzbudili nejakej povesti. A jak kdo pochválil pannu, ačkoliv namále, známo učinil, že ju zná, čo nebylo k chvále. Tá byla nejstatečnejšá, zaslúžila venec, kterú chváliť, ani haniť nemohel mládenec. I dobre o cudzích ženách zlé bylo mluviti, neb jich z domu na ulicách nebylo videti. I včul panny, které doma vskryte sedávajú, peknú ze svého panenství vúňu vydávajú.

Ne ten je blahoslavený, který má dost všeho, než ten, kdo cnostlive žije chválíc Boha svého. A i tak blahoslavený nemúže včul býti, dokud telo smrtedlné s dušú bude žíti. Blahoslavenství záleží na boském videní, kde žádná rozkoš v zármutek nikdy se nezmení. Videť Boha, a užívať je blahoslavenství, to ve svete nenalezneš, kreme protivenství. Jak včul svatý nezostaneš, dokud nosíš telo, po smrti svatý nebudeš, byť by se ti chtelo. Svatý život i svatá smrť pomáhá do nebe, svatosť ku blahoslavenství pomúže i tebe.

Nech se bohatý s chudobným nedává do práva, neb z takého pravotení potupu dostává. Jak premóže chudobného, nemá mu čo brati, a jak prehrá, tehdy mnoho k škode svej utratí. Čokoliv se mu prihodí, nemá chvály z teho, buďto vyhrá, nerozmnoží z teho statku svého. Buďto prehrá, aneb vyhrá, hanbu sobe získá, že bohatý chudobného skrz právo utíská. Velká hanba jest takú vec právem dostávati, která za fajku tabaku k užitku neplatí. A tým vetšá hanba, silu obracať na teho, který je mdlý, a v chudobe nemá chleba svého.

Kdyby vždycky všeci lidé v svete zdraví byli, tehdy by velice psotno lekárové žili. Kterí z cudzého neštestí ne najhorej žijú, neb plat berú, i když koho lekárstvím zabijú. Nemocný víc od lekára, nežli od nemoci, cítí v svém tele bolesti ve dne a i v noci. Když pomáhá, víc rozmáhá chorému bolesti, nekdy i to predpisuje, čo nemúže znésti. Jeden lekár prodlužuje nemoc z lenivosti, a druhý ju víc rozmáhá snad z nevedomosti. Tretí, ačkoliv rozumí, nemoc prodlužuje, by mohel víc platu brati, čím víc navštivuje.

Když uslyšíš naučení z kázne neb z čítání, máš ho sobe prijímati k pilnému konání. A jak slyšíš proti zlosťám mluviti nekoho, že je taký, jako slyšíš, nemluv na nikoho. Tak si mysli, že se mluví tobe, ne jinému, když se zlosti ohlašujú, vstúp k svedomí tvému. Jak vidíš čo v srdci tvojem, proti čemu je reč, byť by bylo nejmilejšé, vzdál se od teho preč. Nevskládaj to na nikoho, že se mluví jemu, čo ty slyšíš, to prijímaj k polepšení tvému. Nechaj jiných, to je tvoje, čoť' jide do uší, v dobrém se cvič, čo máš zlého, nenechaj na duši.

V aparte byla uložená pokuta mladému, jak neuctil, aneb z místa neuhnul starému. Včulek jak starý mladému z místa neustúpí, mluvá o nem neúctive: že je starý hlúpý. Nemá starý úctivosti od mladej čeledi, nebo každý v svej mladosti samopašnosť hledí. M[o]sí starý ustúpiti bez všej úctivosti, myslíc sobe: čo sem dožil pri mojej starosti. Težká starému chudoba, težšá neúctivosť, jak chceš dožiť do starosti, daj starým úctivosť. Dva medvedi čtyricet dvúch chlapcúv roztrhali, když cti Elizeusovi starému nedali.

Nepekná vec, kdo bohactví svoje zvelebuje, své bohactví pro svú chválu lidem ukazuje. Ty máš ozdobiť bohactvo, ne teba bohactví, jak nemáš cnosti a mravúv, celý si v žebráctví. Stríbro, zlato, drahý kameň, je dobrý sám v sobe, drahá perla svej dobroty nepožičá tobe. Ty musíš byť v sobe dobrý, jak chceš chválu míti, tehdy ty z tvého bohactva nechtej se chváliti. Jak se chválíš z cudzích vecí, si blázen hotový, žáden múdrý, čím nevládne, to svoje nepoví. Čo ti z úžery, z lúpeže, z požičávek prijde, neni tvoje, mej za jisté, mluvá múdrí lidé.

Verný služebník nejlepší; jak nemá vernosti, u žádného hospodára nebývá v milosti. Dobrej služby taký sluha sobe nenalezne, který gazdovi ven z domu čo múže, to vezne. Ješte by mel zavarovať, a on nejvíc kradne, takového sluhu v dome je držať nesnadne. Tajemný domácí zlodej všeckým v dome škodí, neb u gazdy podezrení zlé o všeckých plodí. Pracuj čo ti gazda káže, a buď mu vždy verný, potem i gazda k tvej chvále bude ti dúverný. Jak mu budeš ve všem verný, synem mu zostaneš, jak te v krádeži popadne, potupu dostaneš.

Spýtal se Ezop Chilona: Čo Jupiter robí? Odpovedel Chilon takto: dve veci púsobí. Jedno jest: že ponižuje, čo vysoké bylo, a druhé: že povyšuje ponížené dílo. Čokoliv je v celém svete lidského činení, nemúže býti v stálosti, všecko se promení. Vysokosť se ponižuje, nízkosť povyšuje, kdo chce býti nekdy velký, nech se ponižuje. Pyšní jidú dolu hlavú, hore ponížení, týchto Búh opovrhuje, tých vede k spasení. Búh lidí pro poníženosť zvyšuje do nebe, chceš meť nebe, tehdy pýchy nepripúšťaj k sebe.

V jednej veci prevyšuje dobrý bezbožného, že dobrý má dobrú nádej ze života svého. Pán Búh pekné nebe stvoril, temu ho dať míní, který jeho milujíce všecko dobré činí. Búh je pravda neomylná, nemúže [zel]hati, to pobožným jiste oddá, čo prislíbil dati. Tehdy dobrú nádej mívá, který žije v cnosti, že prijde s pomocú boskú k ščaslivej večnosti. A zlý človek pro bezbožnosť bez nádeje stojí, když pro nebe časné veci opustiť se bojí. Když žije podle zlej vúle, a cností se leká, dobrej, za své zlé činení, odplaty nečeká.

Čo sám sobe múžeš spraviť, nečiň skrz jiného, to ti bude nejmilejšé, čo je z díla tvého. Kdo ti robí, a i platu pýtať se nebojí, nekdy a i vícej pýtá, nežli práca stojí. Ani totéž služebníkúm nerozkazuj činiť, čo ty sobe k statečnosti povinens' vyplniť. Jak te služebník oblíká do čižem, nohavíc, nos utírá, snad i to, čo nechcem spomínať víc. Jako bys' sám ruky nemel sobe poslúžiti, jak si taký, musel bys' víc služebníkúv míti. Služebníkúv na to máme, aby jako svečí, čo my sami nemúžeme, slúžili v tej veci.

Vetšú baba ku vnúčkovi lásku ukazuje, nežli matka ku díteti, kteréžto splodzuje. Ale obe s láskú svojú díte zabíjajú, když mu všecko, čo ono chce, činiť dopúšťajú. Chovajú ho rozpustile k zahanbení svému, že mu škoďá s láskú svojú, nerozumá temu. Neosoží meť potomka, jak statečný neni, tá statečnosť má se hledať v spúsobném cvičení. S láskú rodič kole deti, jak neprítel s mečem, jak si múdrý, lásky deťom neukazuj v nečem. Jak miluješ díte tvoje, prúta mu nezáviď, bude z neho potešené, jak nekdy král Dávid.

Nestaraj se, má devečko, o peníze, veno, len si zachovaj panenství, a i dobré meno. Domnívám se, že tak budeš dost bohactva míti, jestli budeš ctne, vstydlive, a robotne žíti. Poníženosť, i pobožnosť, i bedlivosť mívaj, málo mluv, dobre poslúchaj, jiných nevysmívaj. Ne v penízoch, ale v cnostech nalezneš tvú chválu, ten te vezme, kdo te vidí v dobrém bytí stálú. Netúlaj se kde netreba, sedaj doma v kúte, jak budeš žiť chválitebne, kdekolvek najdú te. Dobrú ženu, ne bohatú múdrý žádá míti, dost je bohatá, když mravmi a cnosťmi se svítí.

Dobrodiní dané nech bude neznámé Když komu dobre učiníš, na to zapomínaj, když ti jiný dobre činí, mravne pripomínaj. Za dobrotu učinenú sám se nevychvaluj, však od tvého dobrodinca chvály neoddaluj. Který často pripomíná, když dobre učiní, ošklivosť sobe dostává, když chválu meť míní. Bývá taký dobrodinec ve vetšej milosti, který jiným dobre činíc, to drží v tichosti. A jak, který dobrodiní prijal, nemluví nic, neni hoden, by nazatým čo dostal dobré víc. Za prijaté dobrodiní ten odplatu dává, kdo prijaté dobrodiní spúsobne uznává.

Každý podle prirodzení chtel by vesel býti, však veselosť v svetských vecách nedá se najíti. Všecko čo je v tomto svete, bývá ku bolesti, nemúžú se mnohé veci bez zármutku znésti. Nadto ješte po zármutku smrť jistá každému, ale však hodina smrti ne jistá žádnému. Kdybys' ku všemu obracal i srdce i mysel, pro mnohé úzkosti tvoje o rozum bys' prišel. V tem si pomóž skrz prítele a zmužilé srdce, vždy dobre čiň, mysli sobe, nech bude jako chce. Zmužilé srdce a prítel, i nádej v spasení, té tri veci v tvojich bídách dajúť' potešení.

Buď zmužilý v tvojich bídách, neboj se smrti nic, jak se budeš smrti báti, budeš meť bídy víc. Dokudkoliv budeš žíti, bída nepomine, ani tá smrť, kterú musíš podstúpiť, nemine. Smrti síc, která te čeká, nemusíš se báti, ale však o zdraví tela povinen si dbati. Nemáš tak smrť potupovať, abys' se sám zhladil, aneb do nebezpečenství jistého posadil. Za Boha, víru, a krále, a i za krajinu jak zemíráš, tehdy dobrú máš k smrti príčinu. Za té veci dobrým srdcem smrť podstúpiť sluší, ale v jiných vecách život každý chrániť musí.

Jak chceš lásku od poddaných, nežij v ukrutnosti, bys' od vrchních nebyl zhanen, bývaj v statečnosti. S ukrutnosťú poddaného k strachu síc naženeš, však lásku, kterú mel k tobe, ven z neho vyženeš. Jak v spaní, v pití, v zahálce žiješ nestatečný, budeš u vrchních v potupe, a u všech nevdečný. Pán poddaným neni milý, jak je v ukrutnosti, a koho vrchnosť miluje, ten je v statečnosti. Drž prostrédek v tvém chování, vezneš česť nemalú, získáš lásku od poddaných, a od vrchních chválu. Koho vrchnosť i poddaní srdečne milujú, že je hoden mena svého, v[ú]bec oznamujú.

V čem se víc nebezpečenství očám ukazuje, v tem vícej opatrnosti človek potrebuje. Opatrnosti nezbývá v jakejkoliv veci, všeckých se boj, nejvíc seba v zmyslu, v skutku, v reči. Když se jiných lidí bojíš, sobe po vúli dáš, tehdy v nebezpečnej veci opatrnosť nemáš. Jak poslúcháš, čo ti radí hnev, pýcha, náchylnosť, sobe škodíš v tele, v duši, juž si mizerný dost. V tebe je nebezpečenství, jinde vetšé neni, jak se sám seba nebojíš, prijdeš k zahubení. Na všecko daj dobrý pozor, na seba nejvíce, bys' nezhynul, podle slepej žádosti žijíce.

Nebež chytro po ulici, jak potreba neni, chytrý beh chytrého srdca jest jisté znamení. Chytré srdce a i v rade chytrú radu dává, z kterej rady mnoho zlého častokrát se stává. A jak zas lenivo jideš, kam máš spešne jíti, ukazuješ v lenivosti srdce tvoje býti. Nebež chytro po ulici, ani zas lenive, na prostrédek ve všech mravoch pozoruj bedlive. Nekrúť s prstem, ani s rukú nerozkládaj vtedy, ani s nohú neškrab zeme, když čo mluvíš kedy. I aalám[ú]n nejmúdrejší v svých príslovích svečí, že je blázen, který mluví s prstem svoje reči.

Vetšú rozkoš ten dostává, který skrovne žije, než ten, který podle vúle vždycky je a pije. Kto má zbytek v jídle, v pití, nemoci si plodí, do chudoby se oddává, menu svému škodí. V srdci svém, a i v svedomí rozmáhá súžení, a i v tele zdraví svému činí obtížení. Vícej sobe zbytkem činí psoty než rozkoše, tehdy lépej jest užívať všeckého po trose. Nemáš všecko, čoť' se líbí, do žalúdka pchati, usiluj se i po jídle hlad zanechávati. Čím chceš žalúdek obtížiť, radnej daj chudému, a tak k rozkoši pomúžeš i sobe i jemu.

Nedáš boty šiť ševcovi, jak jich šiť neumí, ani krajčímu nohavíc, jak šiť nerozumí. Nedáš zlému stolárovi truhlice popraviť, neb se bojíš, že by vícej mohel ju pokaziť. Proč tehdy chceme vyvoliť na úrad takého, který neví vykonáváť kumšt úradu svého. Aneb kazí svých poddaných, aneb darmo sedí, když neví svej povinnosti, jako osel hledí. Rešpekt, známosť, príbuzenstvo, súdy prevrácené, vyvolujú zlých richtárúv lósy preplacené. Kdo nesúcého richtára v obci voliť míní, ten i sobe, a i celej obci škodu činí.

Nedbaj na to, jak si múdrý, že si zlým nemilý, proti jejich protivnosti neobracaj sily. To sobe ze Sokratesem pokládaj za chválu, když máš u bezbožných lidí milosť velmi malú. Poneváč bezbožní lidé nemilujú teho, který se cnostlive drží, nečiní nic zlého. Jako oči sol nelíbá, tak oni tvé cnosti, obyčejne zlé dobrému bývá v odpornosti. Jak se oddáš k bezbožnosti, prijmú te ku sobe, ale dobrí lidé budú proti tvej osobe. Áno i ty v zlém svedomí budeš si nemilý, lépej raz byť dobrým milý, než zlým v každú chvíli.

Rozkoš sveta a i tela zlú obyčej mívá, čím víc komu chce uškodiť, tým peknejšej spívá. Kdo jej spev vdečne poslúchá, k zahubení vpadá, čím víc komu ubližuje, víc je temu rada. Když zaspívá v tvej žádosti, a k zlému te nútí, nepripúšťaj její hlasu k zmyslu, ani k chuti. Zapchaj oči a i uši, buď slepý, i hluchý, když ju prevýšíš, zústaneš od marnosti suchý. Zapchal voskem uši svoje Ulisses na mori, by nezhynul, slyšíce spev Sirény potvory. Žádosť jest Sirén podvodná, nejvíc škodí temu, kdo ju poslúchá, a vúlu obracá ku zlému.

Jak se chceš nad neprítelem zemstiť podle vúle, tehdy musíš zachovávať této dve regule: Jednu aalam[ú]n v prísloví zanechal mluvíce: Nejvíc stresceš neprítela dobre mu činíce. A druhú zas Diogenes regulu nekryje, sol je v očoch neprítelúm, kdo cnostlive žije. Když te v cnostech, v dobrých mravoch neprítel uvidí, sužuje se v srdci svojem, sám seba se vstydí. Sobe užitek učiníš skrz pekné chování, neprítelúm pak zármutek, a i sužování. Zarmucuje srdce svoje, když máš úrod v poli, když vidí, že si ty dobrý, víc ho srdce bolí.

Ne jednaký život vedú v marném svete lidé, jiní rozkoš užívajú, a jiní sú v bíde. Tým, kterým je život milý, smrť je v nenávisti, kterí majú trpký život, smrť majú v žádosti. Kdo ve svete má rozkoše, ten se smrti bojí, a kdo žije v nedostatku, o život nestojí. To čo jeden oblibuje, druhý nenávidí, život i smrť nemá lásku jednakú u lidí. Komu rozkoš posluhuje, rád by tu žil večne, a koho zas trápí psota, rád by umrel vdečne. Boháč se teší v živote, a v smrti chudobný, ne boháčúm, než chudobným radnej buď podobný.

Žáden te nezhaní za to, když neco pracuješ, ale radnej když v zahálce čas tvúj utracuješ. Ten zahálá, kdo nerobí podle svojej moci, ve dne užitku nečiní, a spí celé noci. Podle jeho lenivosti to je jeho práca, když se s kartami, s kostkami bláznive obracá. Jak se ve hrách nezabává, zlé jazykem mele, když s ním sobe[,] a i jiným nepokoje stele. Nechce slúžiť statečnosti, ale žalúdkovi, kdyby bylo čo jesť a piť, vždy by byl hotový. V daremnosti život tráví, težko mu i žíti, ty se nikomu v zahálce nechtej podobniti.

Čo vyše nás, to nic do nás: Sokrates povedel, když o lidskej všetečnosti, jako sluší, zvedel. Mnozí často na oblaky, i na hvezdy hleďá, v pekných mravoch, ani v cnostech cvičiť se neveďá. Chtejú pohnať čas budúcí z nebeskej hvezdnosti, by dobre Bohu slúžili, nemajú starosti. To čo pochopiť nemúžú, v tem se obírajú, na spasení duše svojej velmi málo dbajú. Nemaj na to pečlivosti, čo je vyše tebe, pod nohy hleď, na tú cestu, která je do nebe. Neosoží vyše seba chodiť z všetečnosti, a blúdiť od prikázání, od mravúv, a cností.

Kdo je s malým spokojený, velmi snadno žije, když má chléb, vodu si nájde, psota ho nebije. Ten nežádá špeciálúv, komu je chléb k chuti, a komu voda šmakuje, k vínu chuť nenútí. Nežádá stríbra a zlata, ani slonovú kosť, k šarlátu, kmenu, a k perlám nevylívá žádosť. Když rád ze sprostým odevem telo své odívá, šťastlivý je, když na schvostnosť žádosti nemívá. Mnohé veci sú ve svete, bez kterých múžeš [b]yť. Jak jich žádáš krem potreby, nemúžeš snadno žiť. Když máš odev telo zakryť, a chléb proti hladu, nežádaj víc, neb dost vody nájdeš proti smadu.

Nic neni v údolí zemském lepšé od pokoje, však ho kazá té dve slová: moje a i tvoje. Pre té slová: moje, tvoje, mužove i dítky, začínajú medzi sebú všelijaké bitky. Lépej žijú lvové s sebú, než rozumní lidé, človek človeka privádzá k všelijakej bíde. Ačkoliv by nejsvornejšej lidé s sebú žili, predce by človek ze sebú mel boj v každú chvíli. Proti svojim náchylnosťám musí vždy bojovať, a i pro své vyživení mozolne pracovať. Nedostaneš dokud žiješ v svete odpočinku, tehdy o sladkém pokoji darmo činíš zmínku.

Čo je horšé z tých dvúch vecí: Oženiť se? neb ne? Tu Sokrates odpovídá: obe sú podobné. Každý stav má svoju težkosť, manželský, slobodný, ty k znášení tech úzkostí musíš byť spúsobný. Do kterého stavu vejdeš, prijdeš do žalosti, jestli v bídách stavu tvého nemáš zmužilosti. Jak si ženu nechceš vzíti, zústaneš v sirobe, v samotnosti, bez potomka, budeš žiť jak v hrobe. A jak vstúpíš do manželstva, budeš meť starosti, od ženy, detí a švagrúv snad žádnej radosti. Všelijaké prípadnosti budú proti tobe, to musíš znésť trpezlive, čo vyvolíš sobe.

Tak Kempenský Tomáš mluví: zrídka svatý bývá, kdokoliv samochtíc mnohé putování mívá. A Sokrates: nepomáhá žádná púť k múdrosti, když sám seba človek nosí chodíc v bláznivosti. Horácius v tejto veci svúj zmysel zjevuje[,] že místo, ne hlavu mení, kdo mnoho putuje. Z prítomnosti múdrých lidí víc získaš múdrosti, než krajiny, more, místa vidíc z všetečnosti. Jak jideš na svaté místa, nechoď pro videní, ale radnej pro pobožnosť, a pro navštívení. Kdo místo mení, když musí, svatosti neškodí, než ten, kdo z mesta do mesta jako vít[r] chodí.

By nekterí pekní byli, olejem se mažú, starodávní učitelé jináč činiť kážú. Manželkám vernosť prislúchá, a i mlčanlivosť, pannám tichosť, i ochotnosť, čistota, vstydlivosť. Vdovy majú meť pobožnosť, jako i vdovcové, spravedlivosť majú míti vrchnosť a správcové. Mládenci pilnosť v učení. Služební poslušnosť, starí múdrosť, dobrý príklad. Páni dobrotivosť. Kdo tak žije jako mu stav, v kterém žije, káže, ten se k vúni, i ku kráse olejem namaže. Zanechaj olej do lampy, aneb ku jedení, najdeš v cnostech, v pekných mravoch lepšé ozdobení.

Jestli žádáš koho poznať, jaké má umení, začni s ním o nečem mluviť, poznáš ho z mluvení. Jak chceš zvedeť jeho múdrosť, hleď na skutky pilne a ze skutkúv jeho múdrosť poznáš neomylne. Jak chceš zvedeť, k čemu je kdo v svém srdci náchylný, to zvíš v trech príležitosťách, jak budeš v tem pilný. Na prechádzkách, i pri hraní, i pri hojném stole, obyčejne skryté šidlo z vreca se vykole. A jestli naraz nevynde, vyleze pomaly, kdo podvodné srdce kryje, nebude v tem stálý. Jak chceš koho dobre skusiť, musíš byť v múdrosti, abys' za zlosť nepokládal, čo má byť pri cnosti.

Nepromeňuj se zbytečne v mravoch, neb v odení, bys' nezostal pre promenu lidem k podivení. Pri jednakém, jestli múžeš, odeve zústáváj, a znáhla neznámy odev na seba nedávaj. Na neobyčejné veci lidé se dívajú, potem o nich všelijaké súdy rozprávajú. Když hvezda s ocasem vynde, všeci na ňu hleďá, mluvá, čo má znamenati, jistoty neveďá. Jak se kdy znáhla promeníš v jakejkoliv veci, budú te na posmech prstem ukazovať všeci. Jak chceš zmeniť odev známý, meň ho pomaličky, tak obejdeš podivení, a i jazyk lidský.

Nepanuje vždycky radosť, ani žalosť vždycky, v týchto vecách svú promenu skusuje stav lidský. Bolesť jide po rozkoši, rozkoš po bolesti, dobrá chvíla zase táhne za sebú neštestí. Žalosť, radosť, rozkoš, bída tak se oblibujú, že jedno druhému z místa vždycky ustupujú. Kde bída nikdy nebyla, tam rozkoš neprijde, kde málo rozkoš postojí, zas ustúpí bíde. Vždycky rozkoš za rozkošú neví v svete chodiť, nebo lidem na spasení mohla by uškodiť. A jak komu vždycky rozkoš slúží v živobytí, težko múže do rozkoše nebeskej prijíti.

atráfal Sokrates kohosi za jakúsi chybu, a to bylo pri hostine v prítomnosti lidu. Však proti Sokratesovi povedel tak Plato: že štráfeš tu medzi lidmi, nemáš chvály za to. A Sokrates Platónovi: Plato, mels' to vedeť, čo si mi tuto povedel, mels' jinde povedeť. Za čo štráfe medzi lidmi Sokratesa Plato, sám štráfání zasluhuje pred jinými za to. Platona učedlníci zústáváme známí, když čo na jiných štráfeme, to činíme sami. Neštráf nikoho z ničeho v lidskej prítomnosti, vzlášte z teho, čo sám držíš pri tvojej zvyklosti.

Velký je kríž zlé svedomí, a vetšého neni, nebo ze srdca vyháňá všecko potešení. Srdce trápí, a i mysel; odpočinku nedá; v kterém srdci zlé svedomí, temu srdcu beda. Je v súžení ustavičném, peklo v sobe drží, pro zármutek a trúchlivosť celý svet ho mrzí. Boha má rozhnevaného, nebe zatvorené, má diabla panujícího, peklo otvorené. Nemá nádeje u Boha, smelosti u lidí, pro nepokoj ustavičný seba nenávidí. Chtelo by se zamordovať, ale to nemúže, ve svete nad zlé svedomí neni vetšej núdze.

Dobrý sen žalosť prinášá, a zlý potešení, to skusuje jeden každý ze sna probudzený. Komu se snije, že statku i penez má mnoho, když se probudí, banuje, že nemá nic z toho. Komu se snije neštestí, že je poddán zlému, když se zbudí, raduje se, že neni tak temu. Kdyby všecko pravda bylo, čo se snije v spaní, páni by byli žebráci, a žebráci páni. I slepý ve spaní vidí, buďto je bez zraku, nesluší snoví veriti, nebo je bez znaku. Když ti je veselý život, sen je, a ne jiné, snad ti zármutek zanechá, když se raz pomine.

Kdo uznává, že nic neví, ten má rozum v hlave, kdo se hlásí, že ví [nečo,] má mozgy nezdravé. Neni v svete vedomosti o nejmenšej veci, ačkoliv se o nej múžú dišputovať všeci. Mluviť, i nečo rozeznať v školách se učíme, však bytnosť stvorených vecí poznati nevíme. Kdyby kdo vedel jakú vec, mel by v nej jistotu, a o nej v dišputáciách nemel by klopotu. Ačkoliv ti chléb každý deň slúží k tvej potrebe, však ho nikdy nepochopíš, jaký je sám v sebe. Kdo od pýchy je vzdálený, múdrosť svoju zjeví, uzná, že neví nic jiné, krem to, že nic neví.

Pravda je, že lhárské reči mluviti nesvečí, ale nekdy sluší mlčeť i pravdivé veci. Nekdy pravda je na škode, a nic neosoží, jak se tam, kde jej netreba, nespúsobne vloží. Kdyby lidu obecnému všecko známo bylo, vícej zlého než dobrého snad by se vzbudilo. Pravda má byť ku užitku, a nikdy ku škode, má se mlčať, jak by byla komu k zlej slobode. Nepovedaj: čo je pravda, to vždy mluviť svečí, jak s pravdú zlosti narobíš, budeš blázen vetší. Nesloboda dobre činiť z zlého predsevzetí, máš vedeť, kdy pravdu mluviť a kedy mlčeti.

Nehleď na to, z kterej je kdo krajiny neb otce, ale pozoruj na cnosti, i mravúv ovotce. Krajina zlá, aneb matka synovi neškodí, jak syn múdre v dobrých vecách chválitebne chodí. Nekdy od chudobných predkúv dobrý je potomek, a nekdy z vzácnych rodičúv daremný holomek. Kristus nemá žádnej viny, že z Juda pochádzá, ačkoliv se na Judovi velká zlosť nachádzá. Tak též neplodná Alžbeta Krstitela rodí, matky neplodnosť synovskej svatosti neškodí. Nepozoruj odkud je kdo, ale hleď jaký je, uznávaj ho za dobrého, jak cnostlive žije.

Blahoslavená samotnosť! kdo ju ví užívať, pokoje k všemu dobrému umí nadobývať. Sám ze sebú dobré veci rozmlúvá v tichosti, srdce vede ku pokoji, mysel ku múdrosti. Když je od lidí vzdálený, prekážky nemívá, víc se mu vtip osvecuje, čím vícej rozjímá. V samotnosti do sytosti okusíš sladkosti, poznáš marnosť, skazíš žádosť, prijdeš ku svatosti. Kdo si, který svetu žiješ, pamatuj na sebe, nebo v svetském potešení nenalezneš nebe. Ukradni si nekdy času, užij samotnosti, to je tvoje, čo užiješ k ščaslivej večnosti.

Čo zhaňujú doma lidé, to na rínku čiňá, když jeden druhého v kúpe, v prodávání kmíňá. Každý, že je zlé cigánství, doma oznamuje, a na rínku koho múže v čemkoliv s[falž]uje. Taká je naša slepota, čo vskryte haníme, to zjevne pro zisk maličký skutečne činíme. Dost mluvíme ve svetlicách proti ukrutnosti, a predce nad poddanými nemáme lítosti. Čokoliv je zlého doma, i v rínku zlé bude, proto, že vynde na rínek, zlosť mu neubude. Čo se zdá zlé srdci tvému, nech nečiní ruka, buďto te zisk, neb obyčej k činení ponúká.

Neni je hned vec nejlepšá, že se mnohým líbí, v mnohých vecách lid obecný v domnení pochybí. Ani hnedky neni zlá vec, když ju mnozí haňá, múže byť celá, buďto ju jazykami raňá. Čo jeden zlý nekdy poví, potem mnozí pletú, jak uslyšíš zlú novinu, uznaj za klebetu. Byť by všeci zlé mluvili naproti nekomu, jak sám zlosti v nem neskusiš, nikdy never tomu. Buďto i na šibenici vidíš viseť koho, múžeš ješte pochybovať, zaslúžil-li toho. Ví svet o tem, že juž mnozí od kata zemreli, kterí i nejmenšej viny na sobe nemeli.

Snadno dobré meno stratiť, težko hanbu znésti, nemúže se lidem v svete stať vetšé neštestí. Zlé mluviti o nevinném krivda je veliká, škodu činí, kdo v zlých vecách cudzé meno týká. Nekdo tratí dobré meno skrze zlé chování, a nekdy a i nevinný prijde k omlúvání. Jak ti skazí dobré meno dobrovolná vina, nikomu to nepripisuj, sáms' temu príčina. A jak bez tvej všeckej viny prídeš v lidské reči, nevinnosť dobrým spúsobem proukázať svečí. A jak zlý chýr s všeckú silú uhasiť nemúžeš, v tej veci s trpezlivosťú nečo si pomúžeš.

Neschádzaj se s takú ženú, která mluví mnoho, bys' do jej sídel nevpadel, a neželel toho. Zrídka se schoď s tanečnicú, poslúchaj ju málo, aby se ti k zahanbení nečo s ňú nestalo. Nehleď na pannu všetečne, skryj oči hluboce, abys' se z nej nepohoršil, krásu jej vidíce. Nechtej že ženú obecnú tovaristva míti, jestli nechceš tvé dedictví, i seba stratiti. Neobhlédaj se, když jideš po ulici mesta, by ti skrz oči nevlézla do srdca nevesta. Jestli nechceš nikdy dostať do srdca [zlú] milosť, tehdy se nikdy nedívaj na ženskú spanilosť.

Pro spanilú tvárnosť ženskú mnozí zahynuli, když rozpálenej žádosti dávali po vúli. Zapálí se v tele žádosť z jedného pohledu, spálí srdc[e], telo, dušu bez všeho ohledu. Mnozí, kterí v ženskej kráse oči svoje pásli, ve velikej bezbožnosti svým časem se našli. Oheň v srdci roznicuje ženské rozmlúvání, potem na plameň vychádzá její žartování. Žart vzbudzuje dotýkání, jak je v samotnosti, málo chybí, jak nebude beda statečnosti. Kdo se pri víne ze ženú zbytkem tovariší, ačkoliv by zlé nemyslel, zlé o sebe slyší.

Neodhadzuj preč od seba prítela starého, snad ti nebude tak verný, když prijmeš nového. Víno nové prítel nový, každý se ho bojí. Nepijú ho obyčejne, dokud se vystojí. Staré víno vykvasené má chuť a i silu, starý prítel má bezpečnosť a i radu milú. Jestli starého prítela odženeš od sebe, nebude meť nový prítel dúvernosť ku tebe. Bude se vždy obávati tovaristva tvého, že ho snad též tak odženeš, jako i starého. Kdokoliv nových prítelúv za starých prijímá, zisk, pokoj, i potešení sám sebe ujímá.

Beda domu, a i mestu, kde jazyčný bývá, pre zlý jazyk celá obec pokoje nemívá. Jazyčný se nedá privésť na cestu tichosti, nebo svoje potešení má v roztržitosti. Kdokoliv v svém rozmlúvání má opovážlivosť, upadne do nenávisti, utratí svú milosť. Varuj se od takového, i sám nebuď taký, v tichém srdci, v krátkej reči vždycky buď jednaký. Nech bývá tvoja odpoveď: tak, tak, aneb: ne, ne. A čo komu kedy mluvíš, mluv pri bázni Páne. A jak nekedy chceš míti dluhšé rozmlúvání, tehdy mluv o dobrých vecách, a o prikázání.

Poslušný svej vúle nemá, hledí na jiného, čo chce jiný, to chce i on, a teší se z teho. Rozkaz plniť s ochotností vždycky se mu líbí, nehledí, zdaliž v rozkazu sú nejaké chyby. Nech je dobré anebo zlé, čo gazda rozkáže, proto, že rozkaz vyplní, svej cti nezamaže. Nehledá zisku vlastníka, než vrchního vúlu, ne svú žádosť, ale rozkaz má za svú regulu. Poslušný v žádném rozkazu nemá pochybnosti, neb gazda čo chce rozkázať, prv zvarí v múdrosti. Buďto nekdy vrchní chybí rozkaz dávajíce, poslušný nikdy nechybí rozkaz splňujíce.

Dve rozkoše sú ve svete, svetská i duchovná, jedna druhej v žádnej veci neni je podobná. Kdo má duchovné rozkoše, víc jich žádá míti, a kdo má rozkoše svetské, hned se z nich nasytí. Kdo nemá duchovnú rozkoš, má ju v ošklivosti, a kdo ju má, víc z nej žádá užívať sladkosti. Duchovná rozkoš rozmáhá chuť v srdci i v duši, nemúže byť k potešení, dokud se neskusí. Rozkoš sveta, a i tela draho se kupuje, a když ju človek dostává, hnedky odstupuje. Když jej neni, potešení vzbudzuje v žádosti, když prichádzá k okusení, bývá v ošklivosti.

Který mnoho má starostí, i snúv mnoho mívá, kdo mnoho jazykem mele, bez[e lží] nebývá. Počtárský kúň nohy kazí, nebo mnoho chodí, i jazyk mnoho mluvící prichádzá do škody. Tým spíše se mlynský kameň v melive zetírá, čím vícej na spodní kameň se točíc opírá. Tak i jazyk, čím se vícej všeličeho týká, tým se vícej k zahanbení i k škode pomyká. Když chceš mluviť, pomysli si najprv, čo mlčeť máš, a když to zvíš, čo chceš mluviť, dobre považuj zas. Neb za jazyk se vstyditi bývá vec ošklivá, nedaj tvému jazykovi po vúli za živa.