Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Dole páni

Trnava, to je jiné Slovensko než Čadca. Z nádraží nás vede široká silnice, kamennými kostkami vybitá, po obou stranách je stromořadí a chodníky pískem vysypány. Ulice nádražní je široká, domy výstavné, náměstí prostranné a zdobí je na jednom rohu mohutná věž městská s hodinami.

Rád chodím do Trnavy v neděli. Devět kostelů je v Trnavě, lid všecky naplní, a pak se vyhrne na náměstí a ulice. Tenkrát je Trnava slovenská. Oka nespustíš se šuhajců a děvčat. Šuhajci mají na hlavě černý klobouček s uzoučkou, přiléhavou stříškou a za kloboukem jeden nebo dva kosiače.[11]Z dálky vypadá klobouček jako sokolská čapka. Košile má velmi široké rukávy, takže předloktí je obnaženo; rukávy jsou vyšity hrubou vlněnou přízí černou a žlutou nebo červenou a žlutou a jsou vroubeny čipkami (krajkami), jež jsou obyčejně výrobek tovární. Taková košile, když ji kupuje, stojí 20 — 30 — 40 korun.

„Kdo vám košile vyšívá?“ zeptal jsem se šuhajců a mladých mužů pohromadě stojících.

„Děvčata a ženy — nemají co robit.“

Nad posledními slovy se zamyslíš, znamenají blahobyt.

Než, pozorujme kroj dále.

Na košili obleče šuhaj bruslak. Ten je hedvábný s pestrými květy, nejvíc růžemi, a s listy různě barevnými. Bruslak je tak jako naše vesta bez rukávů, mezi ním a kalhotami je vidět pás košile, kteráž se povytáhne, aby zakryla okraj kalhot. Bruslak se zapíná jen u krku, aby bylo vidět vyšitou náprsenku. Na bruslaku jsou barevné gombíky (knoflíky), někdy každý jiný, a také vzadu jsou gombíky v trojúhelník sestaveny. Nohavice jsou černé, soukenné, těsné, černými šňůrami vycifrované; boty s holínkami, jako vidíme u našich Sokolů.

Ženy mají sukně z drahé látky, krátké, vzadu řasnaté a mají jich mnoho, jako makovice, ani si nemohou sednout. Boty rovněž vysoké, a to je dobré znamení — jeť v kraji dobrá hlinitá půda. V každé vesnici je kroj jiný, t. j. vždy něco rozdílného, takže dle kroje poznají, odkud kdo je.

Rozhlížel jsem se po lidu také shora, oknem z hotelu; byla to chvilka milá, jedna z nejpříjemnějších na Slovensku. Týden předtím, také v neděli po kostele, byl jsem v Čadci. Tam mi bylo těžko: chudoba, zbědované tváře, velká negramotnost. A z Čadce jsem cestoval podle Kysuce a Váhu k jihu a po každé hodině bylo mi veseleji. U Ilavy již se daří řepa, u Trenčína se údolí šíří a je ještě úrodnější, za Novým Městem údolí se rozvine v širou, úrodnou nížinu, a u Trnavy nevidíš konec pláně. I vyrostl ve mně takový dojem, že jsem si, rozhlížeje se z okna hotelu řekl: „Z Trnavy by mohlo být jedenkráte hlavní město Slovenska.[12]

Našel jsem si přítele, slovenského literáta a ten, vodě mne městem, vypravoval dějiny jeho. Trnava prý byla založena už v VII. století. Slepý král Bela ji rozšířil tak, aby ji dva koně za hodinu obešli. Tataři ji vyplenili, též Přemysl Otakar II., potom patřila Matouši Trenčanskému.

Král Jan Lucemburský smířil se tu r. 1327 s uherským králem Karlem Robertem. Byl tu Žižka, Prokop Holý, Sirotci… V Trnavě byla i universita, založil ji r. 1635 ostřihomský arcibiskup Petr Pazmány (-máň). Ten byl rodilý evangelík, ale později přestoupil k církvi katolické, vstoupil do řádu jezovitského a žil v Trnavě; na místě arcibiskupském byl horlivým pomocníkem Ferdinanda II. v protireformaci. Universitní budova je stavba kolosální se dvěma dvory a při ní veliký a neobyčejně vysoký kostel; jezovité snažili se stavbami, malbami a koncerty kostelními uchvátit. Kdykoli přijdu do Trnavy, vždy mne to nejdřív táhne sem. Mám tu o čem přemýšlet. Zdejší jezovité měli spojení s jezovitskou universitou pražskou, a tak osvěta z Čech putovala na Slovensko. Tady také — oddechni si, český poutníče — zrodila se myšlenka Slováky literárně odloučit od husitských Čechů. Chodím nahoru, dolů a hledím do velkých oken, mysle si, tam že byly sály universitní. A invalidi nynější obyvatele university, hledí zase na mne s otázkou, co tam hledám, co tam chci? Kdež si mohou rozumět c. k. invalid a český literát, potomek Husitů!

V Trnavě je také královský palác, ve kterém r. 1382 zemřel král Ludvík Veliký, vrstevník našeho Karla, otce vlasti.

Trnava je slovenský Řím; je tu devět kostelů, seminář jezovitský, seminář františkánský, seminář biskupský; v obecné a měšťanské škole, také v dívčím pedagogiu vyučují mnišky (jeptišky); je tu svatovojtěšský spolek s tisíci členy, jenž vydává knihy v duchu římském, jako u nás Dědictví Svatojanské. V kostele svatomikulášském mají zázračnou Pannu Marii; při jejím oltáři jsou zavěšeny stříbrné a voskové údy, oči, nohy, ruce, srdce, zkrátka, věřící si tam zavěsí ten úd, který ho bolí, a Panna Maria pomůže všem nebo mnohým; v neděli uvidíš v tomto kostele, kterak u hlavního oltáře slouží mši devět kněží najednou, kterak farářovi posadí na hlavu biskupskou čepici. Do Trnavy putuje na sta procesí, v máji každého dne, a každé nese na trůně bohatě vystrojenou sošku Panny Marie, v čele majíc fangličku a muziku; na srdce Ježíš je pouť největší, to přichází do Trnavy 20 až 40 tisíc lidí a ve jménu božím přinášají klášterním otcům kuřata, kapouny, kachny, husy, ovoce, obilí, koše a bečky vajec… ach, zachovalý a zbožný je lid zdejší, že bys zaplakal, a myslíš si, kdyby tak nyní přišel Žižka…

Řím!

To je smutná stránka krásné Trnavy. Mluvím to — adresuji na Slovensko — proti takovému katolicismu, jenž vědomě na tak zv. místech Páně pěstuje pověru a z ní těží.

Ježíši, kde jsou tvé důtky? — Před spolkem sv. Vojtěcha jest „zbožný rynk“.[13] Přítel mi vypravuje, že na tom místě zažil dojem velmi milý, že tady nabyl naděje na lepší slovenskou budoucnost. Na jaře r. 1906 byla volba do sněmu, a tu byl shromážděn lid okresu Trnavského, a to strana národní, volící faráře Kollára. Na tváři každého voliče, starého i mladého, zářila oduševnělost, mužné sebevědomí. Stáli tu od rána do dvou hodin po půlnoci; kdo odvolil, zase se navrátil na svoje místo. Zpívali písně mariánské, také Hej, Slováci! Kde domov můj, píseň volební a j. Muzika hrála zároveň. Když zvonilo poledne, lid klekl, pomodlil se a povstav zpíval zas. Všecky vzněcovalo doufání, že zvítězíme. „Plakal jsem radostí,“ řekl přítel, „tu je docela jiný lid, než v Trenčanské; krajem Trnavským vzkřísí se Slovensko.“ Nad voliči rozložila se noc, přece zůstali pohromadě a doufali; elektrisovalať je každou chvíli zpráva, že Kollár má většinu hlasů. Byla půlnoc; hodiny na četných věžích bily skoro rázem. Napětí bylo veliké. Ženy tulily se ke svým mužům a oči zdvihaly ke hvězdám. Bože, buď s námi! Ve dvě hodiny po půlnoci byly hlasy sečteny. Předsedové volebních komisí zdráhali se vyhlásit výsledek. Dr. Ivanka, Slovák, vystoupil na pavlač radnice a ohlásil vítězství slovenštiny — zvolen Kollár!

Byla to chvíle!

Lidé se objímali, zpívali, plakali, chlap chytil chlapa a tancoval s ním, žena se ženou… A nebylo — slyšte — jediného opilého. —

Knihkupec Horovitz má úplný seznam slovenských knih — zděláváť mu jej Ludevít Rizner — ale nikdy nemá jediné slovenské knihy ve výkladní skříni. To mne vždy dráždí. V ulici do františkánského kostela je knihař, a ten má ve výkladní skříni i několik knih slovenských, ba, jednu — českou, Egyptský snář, vytištěný r. 1910 v Budapešti. Zaradoval jsem se, že aspoň to…

Na takovém stupni je slovenská a česká kniha ve slovenském městě!

Což je Trnava slovenská?

Úřední statistika nám pravdy nepoví, mne poučila — chůva.

Seděl jsem v sadě a poblíž byla starší chůva, majíc v kočárku dítě. Tiše prozpěvovala. Naslouchám pozorně a slyším: Koníčku môj bystrý, vraný… Sedl jsem si na bližší lávku a dal se s chůvou do řeči.

„Slyším vás zpívat slovensky; odkud jste?“

„Jsem zdejší.“

„Tedy v Trnavě se zpívají slovenské písničky?“

„Jakéž jiné, vždyť jsou v Trnavě samí Slováci.“

„Maďarů není?“

„Leda několik úředníků a jejich děti. Potom jsou tu židé, v cukrové fabrice něco Čechů a v čokoládové fabrice něco Němců.“

„Na ulici slyším mluvit skoro jen maďarsky.“

„To tak páni; ale doma mluví nejvíc slovensky, zejména když stůňou. Ošetřují nemocné, pořád mne tam a onam volají, zlatku dostanu za noc, a to skoro všichni lidé mluví slovensky a slovensky se modlí; hm, to jsou přec Slováci.“

„I vy jste Slovenka?“

„Hahaha! Ako repa.“

„Kdy jste se narodila a do jakých jste chodila škol?“

Roku 1864 a chodila jsem do škol německých, ku mniškám, to jsme se i katechismus učily německy. Chlapci chodili do škol světských a tam se učili slovensky, německy, maďarsky nejmíň. Nyní jsou všecky školy maďarské, ani slova slovenského, i mnišky jsou maďarské.“

„Vysvětlete mi, proč jsou všecky nápisy maďarské?“

„To je tak: kdyby si knihař vyvěsil tabuli slovenskou, nedá si k němu vyvázat knihy ani student, ani úředník, ani kněz — už aby se obracel po žebrácké holi.“

Maďarisace proto tak postupuje, že nabízí kariéru a chléb; kdo se jí nepoddá, tomu chléb vezme a neudělá ho ani hajdúchem.

Jezdě z Moravy na Slovensko, čekával jsem v Těšíně na vlak dvě hodiny, a to jsem pokaždé zašel na hrob Michala Hodži. Jednou jsem si tam utrh’ ratolístku břešťanu, a maje cestu do Trnavy, mínil jsem ji tam odevzdati synovi zvěčnělého vůdce. „Ach, nechoďte k němu,“ řekli mi přátelé, ííon drží s — Maďary.“

Jaký to strašný úkaz!

Otec nespal péčí o národ, šel do vyhnanství a syn se — odrodil.

Roku 1911 jsme oslavili sté narozeniny Hodžovy; na rodný domek jsme zasadili pamětní desku, sešel se národ, a nepřišel — syn.

Rozmlouvaje s chůvou, vzpoměl jsem si na syna Hodžu, pravotára.

„Znáte ho?“ zeptal jsem se chůvy.

„Ó, dobře; také tam ošetřuji.“

„Jak mluví doma?“

„Hm, ten hodně maďarsky; ale když stůně doopravdy, tož jen slovensky. Ten nejde s námi, ten drží s druhou stranou.“

*

Vyjděme si do vesnic, tak do Moderdorfu. Celá ta ves hodila by se na národopisnou výstavu.

Domky jsou podle silnice v řadě, souběžně s domky je stromořadí. Je neděle, tož je celá velká náves pěkně zametena. Ženičky sedí před domy, muži v hostinských zahradách hrají v kuželky a popíjejí. Domky jsou zděné a kryté došky, přece už z venku pěkné. Tak vybílené, jen se svítí, ani jeden není špinavý; při zemi je jasně modrý neb zelený pás. Na mnohých domcích je tento pás pln národních ornamentů. „Kdo je udělal?“ optali jsme se ženičky, sedící před domem. „To jen tak,“ odpověděla; „když jsem urobila modrý pás, neměla jsem pokoje, tož jsem namáčela dva prsty do vody a narobila jsem ještě výšivek.“ Tedy ženička mokrými konci dvou prstů k sobě stisknutých vymývala modrou barvu v pěkných křivkách a nadělala ornamentů, a to zpaměti, bez vzoru, bez cvičení školního. Takové ornamenty má i na bocích ohniště v pitvoře, kde je nedostatek světla; ještě i takové místo za to stojí, aby se vycifrovalo. I chlapi vyzdobují; došková střecha má na vrcholu štítu jakous slaměnou korunu. A když vstoupíte dovnitř, uvidíte výzdobu prazvláštní — vyzdobujíť jizbu talíři a džbány. Místo obrazů jsou na stěně talíře, pestře malované, jen k výzdobě sloužící; každý už z výroby přišel s dírkou na spodu, aby se mohl na motouz nebo na drát zavěsit. Pod samým stropem je jich řada, jeden těsně vedle druhého, potom řada menších, níže pak na polici džbán vedle džbánu, potom zase řada talířů — na sta talířů a džbánů. Při stěně proti oknům kladou se na úzké police červené polštáře senem naplněné; tak zakončuje výzdoba.

To je ovšem jizba parádní, v ní se nebydlí, v obytných jizbách je talířů a džbánů o hodně méně.

Odcházím z vesničky s přesvědčením, že je v lidu přirozené nadání umělecké. Oni, kde co je, vyzdobují, protože musí. Takovéto umělecké nadání je i v jiných krajích slovenských, nikoli v nejchudobnějších. Z Moderdorfu zalétám v duchu do vesnic drátenických ; tam je teprv jakés embryo umění, na př. dřevěná chalupa jest neomítnuta, ale obloček si přece vyzdobí: namočí štětku do vápna a vytisknou kol obločku čtyři „tečky“, ke každé straně jednu. Když jsem to vypravoval ženičkám v Moderdorfu, jak se rozesmály! —

Ješte si zajděme do Hrnčiarovců, také hodinu od Trnavy.

Pole jsou úrodná jako na Hané; pšenice, řepa, kukuřice, fazole; na jednom poli pěstují Bulhaři zeleninu.

V Hrnčiarovcích jsou domky zděné, před nimi je kus půdy vydlážděn. Nejedna okna jsou vyzdobena záclonami. Mnozí rolníci mají bicykly, někteří motocykly, mláťačku každý, sejačku, žentour, lajtár (mlýnek) a sečku též, vše to od Wichterle z Prostějova. „Proč kupujete z Prostějova?“ otázal jsem se rolníka Klčovanského, a odpověděl doslovně: „Tam koupí nejlépe, a je to Slovan.“ Syn Klčovanský, uviděv mého syna stenografovat, pravil: „Aha, vy stenografujete.“ Některý rolník má i parní mlátící stroj. Selka nakoupí ve střižném obchodě najednou za dvě stě i tři sta korun tovaru; a ručku má jemnou jako milostpaní v městě.

V Čadci a v těch krajích i rychtár kloní se pokorně notárkovi (obecnímu tajemníkovi), ale pan Klčanovský v Hrnčiarovcích se na notárka utrhl: „Oni jsou náš písař; já jsem velkomožný, já platím.“ Hle, pan Klčovanský je zámožný a — čte.

Vypravuje nám, že byl se slovenským procesím až v Římě, v samém Vatikáne, před tváří sv. Otce, ba sv. Otce poklepal mu na rameno se dvěma, třemi latinskými slovy…

Tak vypravoval nadšeně, hledě mi do očí — chladných, smutných… Nestačí pouti do Trnavy a na Velehrad, kněží vodí zástupy lidu slovenského do Maria Celli, do Říma a do Lurd.

A já přece vycítil, že panu Klčovanskému stačilo by slovo, aby se mu otevřely oči. Poznal notárka, pozná i služebníky Říma. Pravda spasí nás, ne podvod lurdský.

Otevřte už lidu oči, nečekejte!

Ještě si zaskočme do Rošindolu.

Tam nám vypravovali věc velmi podivnou. Notár hodil psa do obecní studny, ze zpupnosti aby se sedlákům pomstil. Sedláci stěžovali si u služného, ale ten neshledal v činu notárkově nic trestuhodného. „Tak?“ řekli si sedláci, a v noci milého notárka čtyři šuhajci svázali, zabalili do plachty a spustili po provaze do studny. „Když tam byl pes, hodíme tam i sviňu,“ řekli a desetkrát ho ponořili do vody.

Prosil skroušeně a sliboval… Očistil se a je už hodný.

Jinak v horách, jinak v pláni; v horách žebráci a dole páni.

(Z r. 1909)



[11] Tak se jmenují nejdelší péra z kohoutího ocasu, někde říkají kosiar, kosár.

[12] Za vlády maďarské nebylo možno myslit na Bratislavu.

[13] zboží — obilí, tedy obilní náměstí





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.