ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dva směry. Dramatický výjev

Dějiště: Na břehu Váhu pod horou Čebratem

Osoby

1. Slovenský filolog sedí na malém balvanu pod nízkou lipou.

2. Rozmlouvá s nějakým mužem na lípě sedícím, v listí ukrytém; dejme mu jméno Hlas.

3. a 4. Po břehu kráčí slovenský žurnalista s českým spisovatelem a oba se pod lipou zastaví; tento si sedne na pažit, onen se opře o strom.

Slovenský žurnalista představil filologovi českého spisovatele.

FILOLOG (překvapen): My se ovšem dle práce známe, dávní odpůrci.

ČESKÝ SPISOVATEL: Nikoli osobní.

FILOLOG: Vy, Češi, tak nám svou kulturu nabízíte.

HLAS s lípy: Vnucují.

SPISOVATEL a ŽURNALISTA (hledíce vzhůru): Kdo to?

FILOLOG: Můj přítel. Pravdu má, vnucujete.

HLAS (směle): Ne z lásky, jak říkají, nýbrž sobeckosti.

ŽURNALISTA: Ticho! Slez dolů, ať tě vidíme. Zahyneme bez české kultury.

HLAS: Hahaha!

ŽURNALISTA (k filologovi): Ostatně, povězte svoje, ať vás jednou pořádně vyslechneme.

FILOLOG: Jsem přesvědčen, že Češi a Slováci jsou dva různí národové, a čeština a slovenština dvě různé řeči. Čtyři sta let jsme šli literárně s vámi, tož slovenština nabrala do sebe hodně živlů českých…

HLAS: Pokazila se.

Žurnalista a spisovatel pozdvihli hlavy vzhůru.

FILOLOG: Je to stav nesnesitelný.

ŽURNALISTI: Srůstání s Maďary je vám snesitelné?

FILOLOG: Prosím, nechejte mne domluvit. Já tak vidím a cítím, že jsme národ samostatný, a nutno je rozhodně to prohlásit a spor dokončit. Pryč od Čechů!

SPISOVATEL (vzrušen povstal se země): A do náruče Maďarům.

HLAS: To raděj.

ŽURNALISTA: Dolů slez, ať tě vidím.

SPISOVATEL: Slovanský úděl: vždy Slovan nejvíc nenáviděl bratra. Nuž (k filologovi), mluvte dále; jak míníte Slováky od Čechů nadobro odloučit?

FILOLOG (mluví hodně hlasitě, aby přehlušil hukot Váhu): Je třeba literární slovenštinu od češtiny očistit; potom teprv uvidíte, že máme svou zvláštní řeč, a že jsme národ samostatný.

HLAS: Tak jest!

FILOLOG: Vždyť víte, napsal jsem o tom maďarskou brožurku, kde jsem vyzval vládu, aby se řeči slovenského lidu ujala…

ŽURNALISTA a SPISOVATEL: Ha, maďarská vláda se má ujímat slovenštiny…

FILOLOG: Vím, plivali jste přede mnou, Slováci i Češi, ale já to myslil dobře. Brožurka má je spisek především politický, a politika je fígl. (Rozhlédnuv se na všecky strany, není-li svědka, vysvětloval potichu dále.) Chtěl jsem toho docílit, aby mi maďarská vláda dávala dovolenou, bych mohl po Slovensku cestovat a studovat nářečí; chtěl jsem, aby dala kapitál na dílo dialektické a na maďarsko-slovenský slovník…

ŽURNALISTA: Tedy jste nebyl poctivý vůči vládě, a mohli před vámi plivat i Maďaři.

HLAS: Hahaha!

FILOLOG: Fráse!

SPISOVATEL: Nikoli! Čistý cíl chce čisté prostředky. Nepomáhejte slovenštině špatností.

FILOLOG: Fráse, Fráse!

HLAS: Somár.

ŽURNALISTA: Dolů slez, uličníku!

FILOLOG: Čeština musí z evangelických kostelů pryč.

SPISOVATEL: Chcete strhnout poslední most?!

FILOLOG a HLAS: Ano! Tak! A bude pokoj.

HLAS: Němčiska česky mluvící, vymírající.

FILOLOG: Na věky od Čechů! Tak se uklidní duše naše, a budeme mít pokoj od Maďarů, kteří nám stále vytýkají styky s Čechy.

SPISOVATEL: Navěky od Čechů, navěky… (Zamlčel se a pak se klidně otázal.) Jak hodláte Slováky odučit slovenštině počeštěné a naučit je slovenštině čisté?

FILOLOG: Přece znáte mou Rukoväť? Tam stojí napsáno: kdo se učí nynějšímu pravopisu slovenskému anebo spisovné řeči vůbec, ať nečte českých knih.^[17]

ŽURNALISTA: Člověče…

FILOLOG (skočí mu do řeči): Tak mi neříkejte, jsem ministerský úředník.

HLAS: Kopni ho, kretina.

ŽURNALISTA (pokračuje): Pane, to je rada podivínská. Někdo se učí z vaší Rukoväti, vtom mu listonoš přinese český politický denník; dle vaší rady musí jej odhodit. Někomu kručí v břiše, chce se podívat do českého domácího lékaře, ale nesmí, neboť v té době učí se z vaší Rukoväti. Hospodář chce pohnojit pole, rád by se poučil z české hospodářské knížky, ale nesmí nahlédnout, neboť se právě ty dni učí z vaší Rukoväti. A učí-li se z ní celý rok, dva, pět, tož po všechen ten čas nesmí do české knihy nahlédnout!

FILOLOG: Hm, hm, buďto jedno nebo druhé.

HLAS: Zakrpatělý rozůmek, blbec.

ŽURNALISTA (hledě na lípu, táže se s hněvem): Kdo je to tam, zakřikněte ho.

FILOLOG: Nedbejte naň; je to řádný muž, ale brýzgá, má to v přirozenosti, no, takto řádný muž.

ŽURNALISTA (k filologovi): Vidím rozumnějším, když náš sedlák dobře pole podle české knížky pohnojí a při tom mluví počeštěnou slovenštinou, než kdyby se učil stránkám vaší Rukoväti; ostatně i v ní je dost „čechizmů“.

FILOLOG (s humorem): Patrně máte větší zalíbení ve hnoji, já zase v pravopise.

HLAS: Hahaha! (Slyšet, jak si mne ruce.)

ŽURNALISTA (s opravdovostí): Pane, mluvme vážně. Což, když někdo studuje všecky slovanské jazyky najednou a píše srovnávací mluvnici, ten podle vás má potom v hlavě a ústech strašně znečištěnou směsici…

SPISOVATEL (hledě zamyšleně do prázdna): Mně je už věc jasná; pan filolog je pán jednostranný, jehož světem je uzoučké políčko pravopisné, ne vzdělanost národa, ne blahobyt…

HLAS: Hnůj, hnůj!

SPISOVATEL: On hledá rozdíly mezi češtinou a slovenštinou, a studium to jest mu pouhým sportem. (Hlasitě a důrazně.) Takoví lidé se nehodí za rádce národa!

HLAS: Nekřič, Čecháčku.

FILOLOG: Děkuji za vysvědčení, ale jak vidíte, jsem kliden; pamatujte si, mne žádná kritika nerozčilí.

SPISOVATEL (k filologovi): Vysvětlete nám, který užitek budou Slováci mít z úplného „osamostatnění“.

FILOLOG (s rozhodností): Trojí užitek. Předně, Slováci se přestanou spoléhat na české spisy a dají se sami do práce, aby co nejdřív a co nejlépe nahradili nejnaléhavější potřeby vzdělání slovenského lidu.^[18]

SPISOVATEL: Kteří to Slováci dájí se do práce, vždyť jich není. Není slovenských škol, aby se na vědeckou práci připravili.

FILOLOG: Po druhé, vidouce, že jsou spisovnou řečí od Čechů odděleni, spřátelí se se slovenskou řečí všude, i v evangelických kostelích, a tím se slovenská řeč posilní.

SPISOVATEL: Zdali se posilní vzdělání národa, když se nadobro odtrhne od bohatší literatury?

FILOLOG: Po třetí, Slováci, jsouce osamostatněni, poznají vlastní své síly a opírajíce se jen o ně, zařídí svůj život na základech reálních, těm silám přiměřených.

SPISOVATEL: Rozumím: poznají své síly, totiž svou malost, slabost, osamocenost, a jejich sebevědomí scvrkne se na minimum, uznají, že tak není možno žít, skočí dobrovolně v hltan maďarisace. Ach, Slováci, jaké to máte rádce, jaké pěstitele řeči!

HLAS: Neplač, Čecháčku; známe tě, hlásíš se k nám, když chceš mít z nás užitek.

SPISOVATEL (k Hlasu na lípě): Mluvíš strašně! Užitek, jaký, kulturní či hmotný? Jste kulturně tak vysoko, či jste tak bohati, že bychom mohli z vás těžit? I kulturně i hmotně můžete těžit více vy než my.

ŽURNALISTA: Slez dolů, jedovatá zmije. Jed a pýcha z tebe srší.

SPISOVATEL (k filologovi): To je užitek malý, žádný, a škoda velká; takovým způsobem Slovákům budoucnost nezabezpečíte.

FILOLOG (povstav s balvanu, mluvil pomalu): V našich časech povinni jsme počítat s úplným kulturním osamostatněním Slovákův jako s hotovou událostí.

SPISOVATEL: Proč jsme povinni, kdo nám to ukládá?

FILOLOG: Stojíme na základech, na jaké nás postavil historický rozvoj.

SPISOVATEL: Věříte v budoucnost Slováků, chcete ji?

FILOLOG: Slováci ve svých horách, ve své odloučenosti sami si pojišťují svůj národní ráz ještě na dlouhé časy.

SPISOVATEL (rozrušen, bolestně): „Ještě na dlouhé časy.“ Tedy ne navěky, na dlouhé věky? Míníte (hledí filologovi do očí) pozvolné vymírání…

FILOLOG (škubne hlavou na stranu): Mladší pokolení slovenské tíhne ke kultuře maďarské. To je následek skutečných poměrů. Zlomit tíhu těchto poměrů, na to jsou Češi právě tak slabí jako Slováci. Do takového položení vpravil nás osud. Nikdo není vinen, jen osud, že Slováci svým malým počtem a svou minulostí nepřitahují inteligentů, ba, že tito se ho straní a odskakují k jinému národu…

ŽURNALISTA: Aha!

FILOLOG: … početnějšímu, majícímu pěknou minulost i přítomnost^[19] Národ bez inteligence, jakéž mohou být jeho konce?

SPISOVATEL: Vymírání, vymírání… A to předpovídá národu pěstitel jeho jazyka…

FILOLOG (se obrátí k Váhu a pohvizduje si): Fí, fí, fí…

ŽURNALISTA (zdvihnuv hlavu vzhůru): Co pravíš, ty nahoře?

HLAS: Pryč od Čechů, s tím souhlasím, ale v budoucnost Slováků věřím — však ještě baťuška žije.

ŽURNASLITA (postaviv se před filologa k Váhu obráceného): Pane, vy jste baba, ne vědec…

FILOLOG (zdvihnuv hlavu, aby neviděl žurnalistu před ním stojícího, pohvizduje si): Fí, fí, fí, fí…

ŽURNALISTA: Vědec v osud nevěří. Následky příčin, to věří vědec. Prostý lid vytvořil přísloví: Každý je strůjcem svého osudu, Vidíte-li, že národ směřuje ke hrobu, máte ho varovat, zapřísahat, aby zaměřil v jiný směr. Já obracím národ k západu.^[20]

HLAS: Já k východu.^[21]

FILOLOG (zůstávaje obrácen k Váhu): A jih^[22] ho polkne. Fí, fí, fí…

Žurnalista a spisovatel odcházejí po proudu k západu. Filolog a muž na lípě skrytý odcházejí po chvíli směrem opačným.