ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zajímavý a hoden, abychom na něj nezapomněli. Vzpomínám naň při každém pohledu na Ostré (Ostrô), vysoký to štít západně Kriváně. Na svahu štítu ve veliké výšce dlíval po celé léto. Až k úpatí dával se dovážeti potom jej posadili na koně, a dva muži na koni jej držíce, dopravili ho až do jeho koliby. Po dvacet asi let ho tam doprovázeli. Tam žil s pastevci o žinčici, brynze a chlebě, vystrojen jsa do houně, širáku a jančárků, maje až po pás dlouhé vousy a vzadu neméně dlouhé vlasy, až se ho lidé báli. Ovcím sype se na horách na ploché kameny sůl; on napsal na Ostrém báseň, v níž praví, že tuto sůl líže s ovcemi.

Mluvím to o básníkovi Samu Bohdanu Hroboňovi. Byl to vrstevník Riegrův a Havlíčkův, narodilť se r. 1820 v Sielnici pod Tatrami, jsa synem evangelického faráře. Mládenec krásný, jakož vidíme na podobizně z jeho mládí. Maje 20 let, představil se r. 1840 v „Jitřence“, almanachu v Levoči vydaném, jako nadějný básník a doby znám byl i v literárním kroužku pražském. Roku 1841 putoval na universitu do Dobrosoli (Halle), rozumí se přes Prahu, kde se půl roku pozdržel. Tu se seznámil s českými literáty, těmi nadšenými idealisty, a též s Fr. L. Čelakovským, který byl sice o 21 rok starší, ale nerozpakoval se s Hroboněm důvěrným tykáním se sbratřiti. V Praze poznal krásný a ideální mládenec slečnu Bohuslavu Rajskou. Meškaje po dva roky v Dobrosoli, psával jí, a vraceje se r. 1843 domů, zastavil se opět v Praze, tentokráte hlavně u slečny Bohuslavy. Ze Slovenska jí psával do Prahy, a to po přání jejím nářečím slovenským, jež se té doby mocně hlásilo ku právu jazyka spisovného. Milostné jejich listy jsou krásná báseň.

Nemaje kaplanského místa, žil u svého staršího bratra, evangelického faráře v Sielnici, stále tu, pod krásnými Tatrami, vzpomínaje na ušlechtilou Bohuslavu v krásné Praze. Ale Bohuslava provdala se roku 1845 za Fr. L. Čelakovského, ovdověvšího roku 1844, a zranila tak nadosmrti srdce Hroboňovo….

Karel Salva, též rodák sielnický, stýkal se s Hroboněm mnoho let, a nešťastný básník otevíral mladému příteli srdce své dokořán. Jestliže bývá Hroboň líčen jako nešťastný podivín od přirozenosti, tvrdí naproti tomu Salva, že se z nešťastné lásky oželel. Slovo to znamená oddati se po kruté ráně do vůle osudu; buď, co buď, já ztratil své jediné, nic mi po světě není, také po mém životě nic. Hroboň, oželev se, stal se neschopen k jakémukoli povolání. Žil nadále u svého bratra, bol svůj utišoval tvořením básnickým, studiemi z knih i samostatným filosofováním. Starší bratr ctil jej pro jeho ideálnost a učenost jako nějakého světce. O každém kázání radil se s poetou hluboce zbožným a svatého Písma výborně znalým. Každý jsme pocítil, je-li duch sklíčen, že tělo bývá mdlé, nohy pod člověkem jsou slabé, rukou nechce pohnouti, oko není žádostivo do jiného se zadívati, dech je tichý a kratičký, řeč obtěžuje… Takový byl oželený Hroboň; starší bratr, vedle něho při obědě sedící, sám mu polévku lžicí ochlazoval, aby jen nešťastný poeta nemusil rukou pohnouti. Krev jeho zlíněla, tělo bylo slabé, nervosní, a nebylo proti tomu žádného léku….

Bývalé své milence po celý život „blagoslovil“, jak říkával, omlouvaje ji tím, že příbuzenstvo její tuze ji přemlouvalo, na to poukazujíc, že Hroboň dotud neměl žádného postavení. Můžeme se domnívati, že příbuzenstvu Rajské bylo na překážku i Hroboňovo vyznání i vzdálenost Slovenska, za tehdejší komunikace zvláště děsivá.

Měl od Rajské květiny, které si na její svátek, ještě i ve své starobě, vykládal na stůl a nad nimi oživoval vzpomínky na mladou lásku. Kolik tu vyronil slz nad suchými květy z ruky bývalé milenky, od roku 1852 v zemi tlící! V téže uctivosti měl i její listy a podobiznu, barvami od některého umělce pražského vyvedenou. Jednou jedinkrát ukázal podobiznu tu Salvovi, vyňav ji z portmoné krásného a úplně zachovaného. „Musím vám ji též přece jednou ukázat,“ řekl a mínil přítele svého důvěrou tou velmi vyznamenat.

Čtu-li v Riegrově Naučném Slovníku o posledních letech Čelakovského, domnívám se že i Bohuslava cítila vzdechy nešťastného ctitele svého pod dalekými Tatrami. Šlechetný Hroboň s vážností mluvíval i o Čelakovském, pravděpodobně zcela nevinném v bolu jeho.

Hroboň byl evangelík, ale předestřev si všecka křesťanská vyznání, zosnoval na jejich základech vyznání nové, své. Tak světil svátky ze všech církví a katolický latinský brevíř modlíval se až do smrti. Nevím, zdali jen hodlal nebo zdali skutečně předložil své vyznání caru ruskému.

S přírodou srostl jako s dílem božím, Boha ctil ve zvířeti i v rostlině. Salva měl mnohé rukopisy nikde neuveřejněné. R. 1899 vydal tiskem výňatek z velké básně, psané prý v řeči lesů tatranských a nazvaný „Spev strážných duchov nad slovenským horstvom“. Tatrám přikládal velký význam.

Také několik veršů o jeho lásce ke zvířatům:

Když zemřel Hroboňovi bratr, živitel jeho, vzala k sobě opuštěného básníka matka Salvova, davši mu lepší jizbu s výhledem do ulice, a sama se s dcerami svými spokojila s menší jizbou do dvorka. Hroboň žil potom velmi chudobně. Pekl si v plotně brambory, paní Matiašovská posílala mu med, brynzu, oštěpky, chléb a synovec jeho, farář na chudobné stanici, i jiní přátelé posílali mu něco peněz.

Od sňatku Bohuslavy Rajské postonával po celý život, duch jeho přece pracoval vždy. Mluvil správně a vzletně, logicky, neopakoval se a na posluchače působil silou kouzelnou. Pracoval o slovanském jazykozpytě, a zůstaly po něm kusy srovnávací mluvnice slovanské. Přicházívali k němu učenci a spisovatelé ruští i čeští, z českých zvláště: Pokorný, Bílý, Táborský. S drem Amerlingem, jsouce si duchem velmi podobni, dopisovali si až do smrti tohoto českého učence. Amerling v dopisech Hroboňovi hlavně filosofoval o jsoucnosti boží, dokazuje prý ji matematicky, jakýmisi nárysy.

Stárl, chřadl a konečně pozbýval zraku. Míval zálibu dívati se upřeně do slunce, a prý z toho přišla zkáza jeho očím. Časem dával se po okolí pomaloučku převážeti, co chvilka, zastavil vůz, a stařec se rozhlížel po krásných horách. „Mladému pánu z fary“ — tak jej v Sielnici jmenovali, i když byl kmetem — rádi lidé propůjčili vůz i jinak mu ochotně posloužili. Přece byl jeho život čím dál opuštěnější. Nervosní byl tak, že si nablízku nesměl nikdo zazpívat. Když kohout zakokrhal, běžel na hospodyni, aby ho zavřela. A když ponocný poblíž bytu jeho zatroubil, děsil se celou noc, a druhý den žaloval rychtáři. Ponocný den, dva netroubil, pak zase starce škádlil. Tož na něj jinak. „Trub mi hodně blízko, mám to rád,“ řekl ponocnému, „pootevři okno, dám ti tam vždy sklenku kořalky.“ Ponocný troubil do okna, pootevřel a kořalku vypil. Druhý den zas, třetí den zas. A když čtvrtý a pátý den kořalky za oknem nebylo, dopálil se ponocný: „Dobře, nedáváš pálenky, nebudu ti troubit.“

Asi dva roky před smrtí jedno oko mu vyteklo. Brevíř dával si stále přečítat; přišel chlapec nebo děvče a přečítali latinu, jak dovedli. Žil v největší chudobě, opuštěný, zneuznaný, posmívaný, žil v hladu a… nechci dopovědět. On, idealista, poeta, učenec! Kdož nám to poví, co všecko tento něžný a hluboký duch v posledních dnech života svého promyslil a procítil!

V létě r. 1894 zemřel, maje 74 léta.

Poslední jeho vzpomínky patřily Bohuslavě.

Dali mu rakev z desek neobarvených a na rakev po přání jeho dali velký černý kříž.

Mám v rukopise jeho báseň složenou dle národní písně „Dobrú noc“. Odevzdav ji Salvovi, projevil přání, aby mu ji přátelé první večer, co bude v hrobě, při západu slunce zazpívali.

Ani toto skrovné přání nebylo splněno. Nechť mu po letech zazpívá píseň jeho český čtenář.

A tu je konec naší pohádky.

(Z r. 1899)