Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Vyhubit čili maďarská státní idea

Byla to zajímavá náhoda. Byl jsem v Trnavě a vyšel jsem z kostela Svatomikulášského, a to dveřmi nalevo od hlavpán, hleděl do ulice, stromy vysázené, a kanovníky obydlené. Kdysi na témž místě střetl jsem se s invalidou, jenž mne ubezpečoval, že zázračná Panna Maria v kostele Svatomikulášském voľakedy pomůže, když nemocný člověk zavěsí na mříž před jejím oltářem voskové nebo stříbrné srdce neb oči nebo ruku nebo nohu, zkrátka to, co ho bolí. A tak jsem se mimoděk, vzpomenuv invalidy, dal do řeči se starším pánem, jenž si pohvizdoval a švihal hůlečkou.

„Je odtud pěkný pohled na zelené stromořadí,“ začal jsem mimoděk česky.

„Pěkný pohled — to sú Čech?“ otázal se pán vlídně pohlédnuv.

„Som, a chcete-li, som Slovák, všetko jedno.“

„Hej?“ (ano?) otázal se s údivem.

„Hej,“ řekl jsem rozhodně.

„To sa mi páči,“ řekl pán a podal mi ruku.

„Jmenuji se…“

Pán sebou trh’, jako by se lek’.

„… a píšu o Slovácích.“

„Taaak, to sú oni, to ste vy?“

„Hej,“ a znovu jsme si podali ruku.

Pán mne sved’ se schodů a hluboce oddychuje vypravoval:

„Četl jsem vaši knížku „Vyhubiť“, mám ji.

Pán se zastavil a tiskna mi konečky prstů, vypiav prsa a kupředu se nakloniv, šeptal mi: „Já ho znal, oba jsem znal.“

Teď jsem zrychlil dech já: „Koho, Grünwalda?“

„Grünwalda i Tiszu — bylť jsem vrátným ministra Tiszy, mám státní pensi, nikomu nesmím říci, co vím,“ dopověděl pán, hlavou kývaje.

„Vám to pravím, vy mne nevyzradíte.“

Vrátného již kryje zem, už mu pense neodejmou, povím čtenářům svým, co svěřil on mně.

„Však víte, on byl poslancem a chodíval k Tiszovi často, žádný poslanec tak často k němu nechodil.“

„Tak jste ho vídával, toho strašného člověka! Jak vypadal?“

Když jsem ho ponejprv uviděl, řekl jsem si: Ať je, kdo je, zlý je.“

„A slyšel jste ho mluvit?“

„To vám právě chci povědět. Když jsem viděl člověka zlých očí, postál jsem tiše za dveřmi a napiatě poslouchal. Mluvil tak hlasitě, jako ve sněmovně, chvílemi křičel, a to vaše slovo jsem zaslech’.“

„Které mé slovo?“

„No, vyhubit, jak jste tu brožurku pojmenoval.“

Zatím jsme došli k vojenskému blázinci. Ze zamřížovaného okna vyhlížel nešťastník, takový divý, inu, bláznivý. Ulekl jsem se ho, přece jsem naň pohlížel a myslil na Grünwalda, nejzvrhlejšího syna národa slovenského.

„Pohleďte,“ řekl pán, „takový byl Grünwald.“

„Povězte, co si pamatujete.“

„Vždy jedno a totéž povídal. Po celých Uhrách musí se mluvit jen maďarsky. Školy musí být maďarské, úřady maďarské, kostely maďarské, železnice maďarské, vojsku se musí velet maďarsky.“

„A jak se choval Tisza k takové řeči?“

„Tisza začal klidně, ale rozohnil se a křičel jako Grünwald. Když Grünwald vykřik’: Slováky musíme vyhubit! Tisza za ním: Vyhubit!“

Pán rozhorliv se gestikuloval a křičel, a blázen v okně posunkoval a křičel cosi po německu. Slovu Grünwald rozuměl a pokřikoval: Grünwald, Grünwald.

„Vidíte, já za to slovo Grünwaldovi děkuji.“

„Děkujete?“

„Tak. Rozumějte, já do té chvíle nebyl ani Slovák, ani Maďar, no Maďar přece víc než Slovák; slovensky jsem nikdy nepromluvil. „Nem tudom,“ říkával jsem Slovákům. A když Grunwald a Tisza vykřikli: Vyhubit! zachvěl jsem se hrůzou, vzpomněl na matku, a počal jsem si odříkávat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé… Vyhubit, rozumějte, vymordovat inu, chtělo se mi plakat, křičet… Což vykonali zlého? Bůh je stvořil, jděte a trestejte za to Boha…“

Blázen ještě za námi křičel: Grünwald, Grünwald…

„Ta brošurka vaše je dobrá,“ řekl pán a jména svého mi nepověděv, stiskl mi ruku a vrátil se zase na stranu kostela. Po několika krocích na mne zahvízd’ a když jsem se obrátil, položil ukazováček na ústa, na znamení, že mám mlčet. Pokýval jsem hlavou a pokynul pravicí.

Jak rád bych byl s ním mluvil celý den, ale porozuměl jsem, že se bojí chodit se spisovatelem brošurky „Vyhubit“.

Kolik to lidí na Slovensku se bojí ke mně se veřejně přihlásit!

Poslanec Grünwald vydal r. 1878 brošurku „Felvidék“, což je po česku Horňáky, kteréhož jména Maďaři užívají místo Slovensko. Milý čtenáři, měj trpělivost vyslechnouti její obsah.

Budoucnost státu uherského je zabezpečena jen tenkráte, přetvoří-li se Uhry v jednojazyčný stát maďarský. Toho se docílí výlučným panstvím maďarského živlu. Panovati jest poslání maďarského národa, ostatním národům přidělen buď úkol poddaných. Já jsem maďarský národ, vlast je výlučně mým majetkem. Vy, Slováci, jste otroci, které už sama příroda s nahnutým krkem pro jařmo stvořila; ani té vlastnosti nemáte jakouž tvůrce člověka od zvířete odlišil, že byste dovedli kráčet se vzpřímenou šíjí. K mašinové práci jako tažný skot jste stvořeni, třeba jako vojáci směle hledíte smrti vstříc. Věrnost vaše k této vlasti je sice též bez poskvrny, ale osud váš v ní je věčná poroba. Není slovenského národa, nýbrž slovensky mluvící obyvatelé. Nám, Maďarům, náleží vytrhnouti Slovany, na uherské půdě bydlící z těla slovanského. Se Slováky se vyrovnati nebo je pro sebe získati jest nemožno; na ně jest jen jediný k cíli vedoucí prostředek: vyhubit! Chceme-li žít, musíme se rozmnožovati a posilňovati assimilací cizích živlů. —

Pomaďarštění nemohlo se přec uskutečniti přes noc. Grünwald ztrudnomyslněl a odjel do Paříže. A když se r. 1891 rozvíjel máj, lásky čas, zhynul krvežíznivec jako šílený sebevrah; zastřelil se na břehu Sekvany a spadl do vody. Skončil, jak žil: šíleně — bylť rodilý Slovák, ze Sv. Antonína v Honťanské stolici, nar. 1839.

Druhý den šel jsem touž ulicí, mysle si, kdybych zas toho pána potkal. Škoda, pána na ulici nebylo. A když jsem přišel k blázinci, blázen mě poznal, šklebil se a skřečel strašlivě: „Grünwald, Grünwald…“

(Napsáno r. 1909)





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.