ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na stráni nad Váhem pásli chlapci koně a dělali kotrmelce. „Co děláte, chlapci?“ zeptal jsem se, chtěje zvěděti, jak říkají Slováci kotrmelci.

„Prevaľujeme baranov,“ pravil jeden z nich a sedě na zemi, nadzvihl nohy a přes hlavu se převalil dozadu.

„To je valašský baran,“ poučoval mne pasák, „a takto le ľahčí,“ a převalil se po hlavě kupředu.

„Chlapci, jak se ve škole modlíte, slovensky nebo maďarsky?“

„Před vyučováním maďarsky, po vyučování slovensky.“

„Jsem z Moravy, maďarsky neumím, ještě jsem nikdy neslyšel maďarský otčenáš, pomodli se maďarsky,“ řekl jsem jednomu.

Chlapci se smáli, a modlit se nechtěl žádný.

„No, ty’s nejstarší, učiň mi to k vůli.“

Nejstarší chlapec, směje se a na zemi sedě, začal:

„Mi aťánk, ki vaď meň-ňekben…“

Nemohl pro smích dál.

Druhý pokračoval, také se smíchem: „senteltešik meg a te neved… leďen meg…“

„Zle, zle!“ křičí chlapci, „on přeskočil: jöjjön el a te orságod…“

Chlapci se rozpustile smáli, a jeden, začav ještě od začátku: Mi áťánk, ki vaď… prevaľoval pri tom baranov, a všickni ostatní chlapci, křičíce rozpustile maďarský otčenáš, dělali kotrmelce dolů k Váhu.

Byla to podívaná. Zamyslil jsem se nad takovým otčenášem.

Chlapci vyšli zase ke mně nahoru. Tu jsem řekl nejstaršímu: „Učiň mi to k vůli a pomodli se teď otčenáš slovenský, tak jak tě učila matka.“

Chlapec se přestal smát, povstal, širáček sňal s hlavy a sepjav ruce modlil se: Otče náš, ktorý si na nebesiach, posväť sa meno tvoje, prijď kráľovstvo tvoje, buď vôľa tvoja ako v nebi tak i na zemi, chlieb náš vezdejší daj nám dnes…

Hleděl jsem mlčky stranou a když jsem se obrátil po ostatních chlapcích, uviděl jsem, an se všickni, hlavy majíce obnaženy, potichoučku modlili.

Pane Apponyi,^[2] vizte, jakou cenu má řeč mateřská!

(Z r. 1904)