Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Chtějí zpívat

Příteli Samkovi

Kriváň končí hrotem. Kdyby se tak turista postavil na hrot, obrátil k jihu a dobře odraziv skočil, tož by pravděpodobně přeskočil Liptovskou stolici a dopadl až do Tisovce v stolici Gemerské.

Tisovec je městečko jako velká ves. Má špatnou pověst — mnoho panslávů. A druhá chyba jejich jest, že by chtěli pořád zpívat, zpívat a zpívat.

Už r. 1879 chtěli si zřídit zpěvácký spolek. Toho roku usadil se v Tisovci, ve svém rodišti, mladý advokát dr. Samko, nadšený pěvec, a zatoužil řídit velký pěvecký sbor. Dávati takt, kynout ke hrobovému pianissimu a ke hromovému fortissimu, loudat se largem a utíkat prestem až do krůpějí potu, kdož víte, jaká je to rozkoš? Samko sám žádost za povolení spolku napsal, pěkně právnicky, stoličný úřad nemůže ho nepovolit. Proto nakoupil hromadu not a studoval partitury. Naprostřed pokojíku měl pult, na něm ležela partitura, a Samko, maje pěknou novou taktovku v ruce, klidně taktoval i vášnivě, jak žádala skladba, někdy taktovkou o pult udeřil. Nacvičil veliká barytonová sola, a těšil se na první veřejný koncert, na nějž svolá hosty ze Zvolena, z Liptova i Turce. To je slovenský obyčej: je-li kde divadlo nebo koncert, sjedou se, jako k veliké události, zdaleka široka. Bude to velká čest pro mladého doktora práv.

Vše bylo hotovo: čtyřicet zpěváků a nadšený sbormistr, místnost, hudebniny, zvučka, pult, taktovka. Jen co přijde povolení spolku…

A nepřišlo. Stolice vrátila stanovy žádajíc některých změn. Bylo jí ihned vyhověno, a již druhý den stanovy znova stolici zaslány. Dr. Samko rozdal zpěvákům noty a nařídil, aby zatím sami se doma cvičili. K některým docházel do bytu a cvičil je. Tenory měli znamenité, basy silné a hluboké. Bude to sbor, bude; už jen, aby tady bylo povolení. Bez povolení neradno začít; někdo by to vyzradil, a stoličný úřad měl by důvod pro nepovolení.

Když povolení nepřicházelo, žadatelé o ně upomenuli.

Stolice se neozvala.

Dr. Samko jel do Rimanské Soboty upomenout osobně. Sám podžupan slíbil žádost brzy prostudovat a vyřídit.

Nevyřídil.

Zas upomenuli.

Zas tam dr. Samko dojel.

Zpěvákům ubývalo nadšení, tenory klesly o tón níž, s a na g, mnoho hudebnin se roztratilo.

V listopadu r. 1886 putuje dr. Samko do Soboty už asi po desáté. Má už 36 let věku, ženu a děti, je také váženější, a podžupan s ním jedná seriosně. Písaři s chvatem hledají stanovy, hledají hodinu, dvě, všecka akta zpřevraceli, leč stanov zpěváckého spolku v Tisovci nebylo nikde. Zmizely beze stopy.

„Což mohu dělat?“ řekl podžupan dru Samkovi.

Samko jel domů rozhněvaný, zuřivý. „Všiváci!“ tak si ulehčoval, když ho nikdo neslyšel. „Huncúti, beťári!“

Hned druhý den napsal nové stanovy, a téhož dne občané tisovští poslali je ke schválení.

Za tři dni přišel na adresu Samkovu dopis od stolice.

„Už je tu povolení,“ zaradoval se a hned si začal zpívat. Roztrhne obálku, a on tu — rozumí se, v řeči maďarské — výměr pokuty zl. 6,30 pro nedostatečné kolkování. Občané rekurovali k finanč. ředitelství, jež pokutu snížilo na zl. 4,10. Právník Samko věděl, že i to je nesprávno, a rekuroval k soudnímu dvoru, jenž pokutu jakožto nezákonnou zcela zrušil.

Za rok a půl, tedy v máji 1887, stoličný správní výbor žádost občanů tisovských odmrštil. Zjevujeť se prý v Tisovci vždy víc a více národnostní proud a pobuřování, takže vrchnosti vyplývá povinnost překaziti tyto nevlastenecké a protizákonné snahy a spolek nepovoliti.

Bylo lítosti po celém Tisovci. Těšili se, že na majálesu budou už zpívat z not, vždyť se tajně cvičili v lese na Hradové…

Samko přemýšlel, až vymyslil. Svolal své zpěváky a řekl jim: „Budeme zpívat, jako cikáni hrají — bez not. Jakmile nebudeme mít noty v rukou, tož nejsme zpěváckým spolkem — nikdo nás nemůže pro zpěv bez not pronásledovat.“

Sám se doma naučil zpaměti oba tenory a oba basy, šel do besedy bez hudebnin a taktovky a učil každý hlas zvlášť, vždy jen jeden motiv, právě tak, jak to činí cikánští kapelníci. A z lopoty jeho veliké vyrostl sbor „Kto za pravdu horí.“

Zatím byl jejich rekurs u ministerstva. To uložilo stolici, aby mínění své o národnostních proudech a pobuřování blíže odůvodnila. Tu celý stoličný aparát snášel důvody. Služný udal svoje poctivé přesvědčení, že průmyslová třída v Tisovci je protimaďarská. Notáři a písaři také něco přidali, takže ministerstvo nabylo přesvědčení, že Tisovci nelze zpěváckého spolku povolit. Když ministerské rozhodnutí přišlo, služný z Hnúště dal po Tisovci bubnovat, že zpěvácký spolek není povolen, a kdyby přec projevil známky života, že představenstvo je povinno to udati.

V červnu 1890 podány ke schválení nové stanovy.

Za rok přišla odpověď — neschváleny.

Hned potom byly volby do sněmu. Služný požádal tisovských občanů, aby volili kandidáta vládního, on že za to doporučí schváliti stanovy zpěváckého spolku.

Tisovec volil po přání vlády, a v únoru 1892 putovaly stanovy ke stolici znovu. Bylo již po volbě. Služný stanovy vrátil, žádaje, aby změnili jméno spolku a stanovy aby poslali později. Stalo se: žadatelé změnili jméno a stanovy poslali za půl roku. Po celou tu dobu byli „hodní“: nezpívali, divadla nehráli, v novinách nežalovali, rekursů nepodávali… Ale stolice žádosti prostě nevyřizovala, nechala ji ležet. Tisovští stěžovali si u vlády, a ta také na stížnost prostě neodpověděla. To je uherský mores.

Co dělat?

Tenoři sestárli a jsou z nich basisté, staří basisté už umřeli.

R. 1895 tisovští občané poslali žádost za povolení spolku přímo vládě. Stoličný časopis „Gömör Kishont“ napsal o této smělosti úvodní článek, nazvav čin banditstvím. Co vláda? Nevyřizovala. Tak ji upomenuli. Nuž, vláda poslala stanovy obci, aby podala své dobrozdání. Obec doporučila stanovy schválit, ujišťujíc, že zpěváci nemají žádných styků s carem ruským, že nebudou bouřit proti vlasti, že jsou to lidé nevinní, ale trpí jistou nemocí — chtějí zpívat.

Vláda žádosti nevyřídila, ani za rok, ani za dva, ani za tři, ani…

Dr. Samko je advokátem a dobře lidi obhajuje, má hospodářství a dobře hospodaří. Žil by spokojeně, jen kdyby mohl zpívat, a řídit velký sbor… Chodě po polích hvízdal si a taktoval, když jel v koči od procesů, pozpěvoval si až do fortissima, až se koně plašili a při tom si taktoval. Po celá léta má sny, že řídi sbor a křičí ze spaní: „Piano, forte, fortissimo!“ A při fortissimu probouzí ženu i děti.

Jako kdysi Křížkovský putoval s moravskými zpěváky do Prahy a Pražany nadchl svou Utonulou, tak on, dr. Samko z Tisovce, putoval do Prahy se 160 pěvci podtatranskými a řídil slovenské zpěvy v Národním divadle. Zpívali: Nitra milá, Nitra! Potlesk byl veliký, a Samko uviděl v loži dra Fr. L. Riegra, jenž měl slzy v očích, a z jiné lože vlídně kynul řed. F. A. Šubert. Sbor Nad Tatrou sa blýská působil rovněž mocně. Při třetím sboru Samko odevzdal taktovku Karlu Ruppeldtovi z Lipt. Mikuláše a sám se jal zpívat barytonové sólo: Hej, hore háj, dolu háj. To je národní píseň hor, jedna z nejkrásnějších svou melodií, a slova jsou jak skála vedle skály, jako by je byl složil sám Janošík. Tuto píseň Samko upravil tak, že melodii zpíval sólově baryton — on sám — a sbor jej provázel.

Při slovné produkcí v Národním divadle začal solista i sbor mezzoforte:

Hej, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník; moj otec bol dobrý, ja musím byť zbojník.

(Třetí verš zpíval piano, čtvrtý rázným fortem.)

Hej, ja musím byť zbojník, bo krivda veliká;

(Poslední dvě slova zpíval hlasitě a recitativně; obecenstvem proletěla jiskra.)

nepravosť u pánov, pravda u zbojníka.

(Poslední dva verše sbor hlučně opakuje čtyřikrát za sebou, vždy jinou melodií; obecenstvo je vzrušeno.)

Hej, pravda u zbojníka, čo zná krivdy s vami; a keď jim niet lieku, márni jich guľami.

Následoval potlesk, že se Národní divadlo do základů chvělo.

Nejšťastnější chvíle Samkova.

Však krátká — Samko se probudil…

Byl to sen slavný. Samko svolal své zpěváky a vypravoval jim se září v očích, co se mu bylo zdálo. „Víte, bratří, to byl sen, ale ten sen se splní. Pamatujte: my budeme jedenkráte zpívat v Praze, v Národním. Vytrvejte, pak jistě zvítězíme.“

Sen svůj Samko vypravoval na všechny strany, a to byla chyba. Brzy dověděli se o něm služný, podžupan i župan a povídali si: „Nač lidé ve dne myslí, o tom se jim v noci zdá. Ha, teď jsme mu nahlédli do duše. Hoj, braťko, tobě my zpěváckého spolku nepovolíme.“

To bylo — ten sen — r. 1899, tedy plných 20 let, slovy: dvacet let od prvého zadání stanov. Samko uvidí za chvíli Abrahama.

Co jen dělat?

Chuť ke zpěvu je stále. Ovšem již celá desítka zpěváků zemřela, ale přihlašuje se pokolení nové, a jakmile přijde povolení, bude velký sbor pohotově.

Samko přišel na novou myšlenku. „Když nesmíme zpívat, budeme drnkat,“ pravil a zřídil kapelu tamburašů. A tak si zpěváci drnkali tenor první, tenor druhý, bas první a bas druhý a při tom si šeptali slova. Nechť přijde služný, přesvědčí se, že není zpěváckého spolku, nýbrž jen drnkající společnost. A drnkali si: Kto za pravdu horí, Hojže, Bože! Hrad prepevný jest jméno Hospodinovo, ba docela i Bože, cara chraň.

Samko nehrál, dával takt, ale zapotil se ze všech nejvíc. Nejdřív taktoval jednou rukou, potom oběma, až celým tělem hrálo.

Jednou v létě přišel služný z Hnúště do Tisovce. Procházel se s notárkem při velkém evangelickém kostele, a najednou zaslechli maďarskou hymnu, pěkně v kvartetu. Služný se zastavil, poslouchal, však vyšel i Samko z domu, zpěv jej vyvolal, a bezděčně ukazováčkem dával čtyřčtvrteční takt. K Samkovi přistoupil služný s notárkem. Poslouchali, ale zpěváků neviděli. Vysoké g zpíval tenorista jako z másla. Zdálo se, že zpěv jde shora. Dívají se a uvidí, že zpěváci jsou na vysoké lípě u kostela. Dojem příjemný.

Služný pohlédl na Samka a plácnuv mu do dlaně řekl: „Za týden máte spolek povolen.“

Samko v duši zaplesal, ale na oko byl klidný a vzadu utíral si do šosu ruku.

Konečně!

Služný s notárkem zašli za roh a šuhajci na lípě začali:

Hej, Slováci, eště naše… Hrom a peklo…

Služný se vrátil k rohu, pohlédl přísně na lípu a řekl (rozumí se, po maďarsku): „Přece jen panslávske svině. Znám Tisovčany, je v nich husitská krev. Počkejte, panslávští psi, já vám dám spolek!“ A zahrozil holi a pliv’ na zem.

Samko stál pod lipou. Vedle něho letěla zlatá muška, zjevila se a hned zase zmizela.

Na šuhajce se nehoršil. Rychle usoudil, že by mu spolek, dosažený zazpíváním maďarské hymny, nebyl vlastně ani milý. „K čistému cíli veďtež čisté prostředky,“ řekl si Samko, a když šuhajci s lípy slezli, všickni se s chutí rozesmáli.

Samko cvičil dále bez not. Pomyslete si, celé prvé jednání Prodané nevěsty nacvičil, zpěváky i tamburáše. Hosté se sjeli z pěti stolic. Byla to sláva pod Hradovou! Samko řídil Smetanovu operu! Široká hruď jeho je těsná na tolik hrdosti a štěstí.

Každého roku žádají znovu. Kdo můžeš, směj se, ale mně je Samka líto — už je šedivý.

Poslední methoda učit zpěvu bez zpěvu není jeho, tu vymyslil tenorista. Navrh’ totiž, když nesmějí z not zpívat, aby z not — hvízdali. Nechť přijde služný, přesvědčí se, že v Tisovci není spolek zpěvácký, nýbrž hvízdácký, a ten snad nezakáže.

Zkusili tedy hvízdat z not; byli hrdi, že mají v rukou noty. Snadno bylo hvízdat tenoristům, ale basistům těžko, div jim tváře nepopukaly.

Stoličný úřad je už od žádostí všecek uštván. Uznejme přece, že není snadné pořád a pořád vymýšlet nové důvody. Právníci už byli vyčerpáni, a tak zavolali na pomoc stoličného lékaře. Skutečně jednoho roku stolice odmítla žádost s odůvodněním, že v Tisovci jsou studené větry a mlhy, a kdyby občané zpívali, že by snadno zachrípli. Následujícího roku zase žádost vyřizoval pravděpodobně lékař, neboť zamítnutí bylo odůvodněno tím, že by si zpěváci mohli vyzpívat velké ohryzky a vole.

Konečně se přece zjevila jakás naděje, přispěl na pomoc důvtip ženský. Deset nejkrásnějších dívek tisoveckých šlo k velkomožnému panu podžupanovi prosit za spolek. A podžupan se usmíval, každou prosebnici vlastnoručně pohladil a přislíbil se přimluvit.

Za několik dní sluha přinesl úřední psaní. Samko a společnost seděli právě v besedě.

„Ticho!“ vzkřikl Samko, „konečně pravda zvítězila.“

Slovo „pravda“ přivedlo jednomu zpěvákovi na mysl píseň, kterouž — tuše veliké okamžení — začal ihned také zpívat.

Kto za pravdu horí…

Zpěv strh’ Samka, nechal psaní a jal se hned hučet bas a dávat takt, jednou rukou, oběma rukama a celým tělem.

„Tiše!“

Napětí veliké…

„Býk!“ vykřikl zklamaný Samko.

Usedli všickni.

„A ten ještě nepovolen,“ dodal dr. Samko.

Máť hospodářství a objednal si plemenného býka ze Švýcar. Na přání občanů zažádal, aby jím mohl posloužit celé obci. Služný nedovolil, neboť zájem vlasti toho žádá, aby se obecenstvu nedávala příležitost navštěvovat panslávský dům.

„Kýho ďasa, švýcarský býk nebezpečen maďarské vlasti,“ prohodil vtipkář, a celou společnost pojal šibeniční humor. Co je ze vzdechů a pláče?

Poslední odmítnutí stanov najisto bylo odůvodněno od stoličního zvěrolékaře. Stáloť psáno v jazyku státním: Cestou úřední jsme se dověděli, že dr. Samko má plemenného býka ze Švýcar, zvíře divoké. Kdyby se zpěváčky spolek povolil, tož by jistě hodně zpěváku docházelo k majetníku býka, a zvíře bujné mohlo by mnoho státních občanů potrkat, ano pošlapat. Protož se ani býk, ani zpěváčky spolek nepovoluje.

Jakéž bude odůvodnění, až je bude stylisovat hajdúch?

Od prvého podání žádosti uplynula 33 léta, dr. Samko zestár’, a přece ještě touží dávati takt…

Touží darmo.

Ostrov svobody.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.