ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Už mne to tenkrát, mladého študentíka, velice zajímalo, že kdesi v horské vesnici slovenské narodil se za Ferdinanda I. člověk, který napsal úplnou českou mluvnici. Už tenkrát prošla mi duší touha, vesničku tu někdy vyhledat. Podivná věc, nedostal jsem se tam, až když jsem se blížil k padesátce věku svého; turistovi je vesnička ta velmi s cesty.

V srpnu r. 1909 cestoval jsem po Slovensku se synem sextánem a s ním jsem vesničku navštívil.

Z města Nitry jsme jeli podle řeky téhož jména. Vyjede se z roviny do širokého údolí. Vidíš louky rovné jako talíř, lány řepy, kukuřice, obilí a také dost ovocných stromů. Pole jsou široká, dlouho nedohlédneš meze, a to je vždy člověku smutno — jsou to pozemky šlechtické. Selská políčka vidíš teprve za lány panskými, kde se nad úrodným údolím zdvihají kamenité stráně. Nad Nitrou je kopec, a na něm biskupská residence, kostel a domy kanovníků. Stále se, ač už jsme daleko, obracím za věží biskupského kostela — vždyť je to Nitra, sídlo kdysi Svatoplukovo. Jede s námi Slovák z Pešti a ukazuje nám zříceniny Oponice. „Odtud je rod grófa Apponyiho,“ praví nám. Však se Oponice jmenují maďarsky Appony. Hrabě Apponyi, bývalý ministr vyučování, má poblíž zřícenin pěkný kaštěl. Dívám se na zříceniny a na kaštěl a myslím na jedovatého grófa, s nímž Björnson nechtěl ani na chvíli prodlít v jedné místnosti. Poslední slovenské slovo chtěl ze škol vytlačit. On tajný rada, tedy důvěrník dynastie, ještě než odešel z ministerstva, dal napsat protidynastickou čítanku.

Z krve slovenské a krutý utiskovatel Slovákův, smýšlením protidynastický a přijímá tajné radovství — vždyť v puchu krčem nenajdeme tak bídné povahy!

Ještě vidím věž na hradě Nitranském, ačkoli se již blížíme Prievidzi. Údolí Nitry se úží, ale je tu úroda pořád veliká. Ukazují nám velkostatek, ve kterém dělají sýr na způsob ementálského. Údolí je teplé k jihu jsouc otevřeno a před větry severními i západními i východními chráněno.

Prievidza, toť divné pro Čecha jméno. Když se přes celý les vykácí pás, takže je průhled na druhou stranu, říká se tomu prievidza. Prie- (česky prů-), vidz (česky viz), spíše řekneme průhled. Kdysi tu snad při Nitře vykáceli lesy, tak že byl průhled k severu a na prievidzi vznikla obec Prievidza, dnes malé město.

Už jsme to blízko rodiště českého gramatika, žijícího před třemi sty lety.

Za vedra putovali jsme po silnici plné prachu k Nedožerům, pořád podle Nitry, jež je v těch místech mělkým potokem. Nedožery je vesnice při silnici, výstavná, nikoli chudobná. Maďarsky se jmenuje Nádasér. Na několika staveních je nápis Szesz-Fözde. „Co znamená tento nápis?“ optali jsme se hospodáře před domem stojícího. „Mám kotlík na slivovici,“ odpověděl. V kraji daří se množství sliv (švestek), tedy pálí tu slivovici, pro sebe i na prodej. Přistoupil soused druhý, třetí…, až nás tak na návsi stálo asi deset. Rozumí se, zvědavé ženy nescházely. Všichni hleděli na mne, cizince.

„Zdali víte,“ začal jsem vážně, „že se ve vaší dědině narodil slavný muž?“

„Věru, nevíme.“

„Či naozaj?“

„Ano, tady r. 1555 narodil se Vavro Benedikt Nudožerský, z něhož byl nakonec vynikající profesor na universitě v Praze.“

„Není možná,“ pravil soused, s kterým jsem se nejprve seznámil. „Hľa, hľa,“ řekli s údivem druzí. „Chýrečný muž,“ řekla ženička ženičce.

„Chýrečný váš rodák učil se nejprv v Prievidzi, potom jakýms divným řízením dostal se na školy do Jihlavy, pak i do Prahy. Byl ředitelem školy v Uherském Brodě na Moravě, potom žil zase v Praze a povýšen tam na universitě za Mistra, to je tak jako za Doktora.“

„Hm, hm, pomysleme si to,“ divili si sousedé; „jaktěživi jsme to neslyšeli.“

„Kdo by nám to pověděl?“ pravil jeden občan. „Učitel? ten to sám neví. Kněz? ten také nic neví. Hm, kdež tam z maďarských škol…“

Dále jsem vypravoval, že potom Vavřinec Benedikt Nudožerský učil v Něm. Brodě v Čechách, kde psal chýrečnou knihu, až ji za 9 let dokončil. Byla to úplná mluvnice česká, zv. Gramaticae Bohemicae ad leges naturalis methodi… Z Něm. Brodu byl povolán za profesora na universitu do Prahy, tam přednášel matematiku a vykládal spisy starých učených Římanů i žalmy překládal…“

„Pomysleme si, a my nic nevěděli! Je to pravda, co nám povídáte?“

„Pravda čistá; proto jsem do vaší dědiny přišel, toužilť jsem poznat rodiště slavného muže. A myslil jsem, že mi ukážete i domek, ve kterém se narodil.“

„Kdež tam, nic nevíme; na Uhrách je planý svět.“

„Váš rodák Benedikt byl muž pracovitý a všestranně učený. Zemřel na souchotiny r. 1615, tedy za několik roků bude to tři sta let.“

Nevěděli nic.

Přišel český učitel a na návsi jim to pověděl.

(Z r. 1909)