ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Půl pravdy, půl smýšlenky)

V srpnu r. 1911 měli jsme v Hodoníně sjezd pokrokové mládeže slovenské. Po sjezdě jsme se rozjížděli na všecky strany, někteří večer, někteří až ráno. Já s těmi pozdějšími. Ráno jsme v restaurační zahradě posnídali a ubírali jsme se — bylo nás asi dvanáct — pomalu na nádraží, hodlajíce tam vyčkat svých vlaků. Šly s námi také dvě mladé dívky, účastnice zjezdu, jedna Češka, jedna Slovenka. A jak to už bývá, ke slečnám přitočili se mladí pánové. Na nádraží jsme chvilku seděli, chvilku chodili pořád ještě o sjezdě rozmlouvajíce. Slečny byli mezi námi jako růže mezi ovocnými stromy. Obě roztomilé. Slečna Marěnka M., Češka, je blondýnka a měla na živůtku připiato růžové poupě s lístkem; slečna Olga D., Slovenka, je černovláska a měla na prsou kytku karafiátů. Ke mně se přiklonil přítel Úlehla. „Dejme si na ty kytice pozor, ty brzy svoje místo zamění, tu českou dostane Slovák, slovenskou Čech — zcela podle vaší theorie.“ Podíval jsem se, a hle, se slečnou Mařenkou rozmlouvá mladý dr. N., Slovák, a se slečnou Olgou právník H., Pražan. „Ano, taková československá vzájemnost, to je praxe, ne theorie,“ řekl jsem příteli Úlehlovi a rozveselili jsme se.

Najednou stojíme všickni v čekárně kolem stolu. Slovák dr. Blaho se spokojeně usmíval a pravil: „Hodonín a Skalice je klíč ke Slovensku, tu musíme začít s kulturní prací československo.“ Pravil to obrácen jsa ke mně. Porozuměl jsem; jáť jezdíval na Slovensko přes Těšín, a to nejen proto, že mi tak bylo nejblíž, hlavně proto, že cestuje od severu k jihu putoval jsem s proudem řek, tedy s kopce dolů, což má pro cestovatele, pěšky hodně putujícího, velký význam. Začni u Skalice neb u Prešpurka, tož putuješ stále do kopce. Žádný pěší turista tak necestuje.

„Rozumím,“ odpověděl jsem dru. Blahovi, „já jsem knížky svoje začínal od Trenčína, ale polepším se a příště začnu psát od Skalice neb od Prešpurka.“

„Já jsem zpod Tater,“ pokračoval dr. Šrobár, „ale vidím, že Strážnice, Hodonín, Skalice, Holič jsou otevřená vrata české osvětě na Slovenska. Tomu kraji věnujme všecku pozornost. Za rok se zase sejdeme v Hodoníně.“

„V Hodoníně,“ zvolali všickni ostatní.

„Což abychom příště uspořádali sjezd ve Skalici?“ otázal se dr. Blaho.

„Hahaha!“ rozesmáli se všickni.

„Myslím to doopravdy,“ pokračoval dr. Blaho; „Maďaři nám vytýkají, že chodíme za hranice, nuž, zkusme porokovati v Uhrách, na ostrově svobody…

„Hahaha! Žandaři nás rozeženou.“

„To ano, zkusme tedy,“ řekl dr. N. a slečna Mařenka kývala hlavou. „Přijedu zas,“ řekla.

„Ruku na to,“ odpověděl dr. N., „Za rok si už musíte dát hubičku,“ dodal žertovně ředitel Úlehla. Bylo se milo podívat na ruměnce mladých lidí. „A vy též,“ řekl Úlehla, hledě na druhou mladou dvojici československou, slečnu Olgu a právníka H. Ti se nezarděli, přece si pěkně pohlédli do očí a vesele se rozesmáli.

Dr. Šrobár zahájil opět řeč vážnou. „Mám radost, že se na sjezdu málo pilo, a byla i hromada abstinentů. Nové pokolení hledá radost v práci. Myslit, všecko rozvážit; pracovat a stále pracovat — to je svět mladého pokolení, svět radostný. Dost už bylo zemanského obžerství, zemanských pohulánek. Beran, kterého jsme na rožni pekli, a veselá muzika z Velké již nepřiléhaly k našim řečem a k našemu snažení; příště je na programu škrtneme. I v zábavách musíme o stupeň výš.“

„Mládež má jiný duševní obsah,“ pokračoval dr. Blaho, „hledá životní radost jinde — tím se lišíme od starších národovců, nejen taktikou politickou. Oni nám tak spílají — my přec nemůžeme za jiný myšlenkový svět, který přinesla doba.“

„Tolstoj praví,“ připojil dr. Šrobár, „že staří nenávidí mladé, protože tito je usvědčují z hříchů.“

„Dobře je, že máte na Slovensku strany dvě; tak zv. svornost Slovensku nic dobrého nepřinesla, to je fakt všem nám známý; nesvorností (rozuměj!) Slovensko se hnulo — zkuste to s nesvorností,“ ozval se právník H. z Prahy, a to tak ohnivě, že slečna Olga ustrnula. „Taaak? Vy jste tak rvavý?“ řekla a o krok ustoupila dozadu, „nezdál jste se mi.“ „Mám rád bystrý potok, ne rybník se shnilým bahnem,“ odpověděl právník slečně vesele. „Chcete se prát?“ „Ne, jen hádat, a při tom se směji a mám lidi rád, hodné zvlášť,“ odpověděl slečně, poslední slova důrazně. Slečna se usmířila, „Když tak, tož se vás nebojím,“ a přistoupila zase o krok k němu blíž.

Dr. Blaho se obrátil k několika mladým účastníkům českým a řekl jim: „Tak, mládenci, co vzkážete slovenským dívkám?“

„Aby za rok přišly na sjezd, velký zástup,“ odpověděl jeden.

„Vzkažte jim,“ řekl opravdově dr. Šrobár, „ať spějí výše; ať chodí na české školy a ať více čtou. Národ se zdvihá předně vzdělanými matkami. Výstroj a kuchyně, to je svět — čest výjimkám — našich žen…“

Nedopověděl — zahučel rychlík. Za okamžení vstoupili do čekárny čtyři kněží, všickni v černých šatech.

Když jsme my měli sjezd pokrokové mládeže v Hodoníně, v Olomouci byl velký sjezd katolický, na němž byli i kněží slovenští. A vstoupivši do čekárny kněží přijeli právě ze sjezdu. Byl to ze Slovenska farář H., farář J., a kaplan T., z Moravy doktor theologie K.

„Aha, tu jsou obroděnci a pokrokáři,“ řekl štiplavě H., když nás uviděl.

„A tu je klerikál,“ řekl přísně dr. Šrobár.

„A když já klerikál, tož vy kaftaňáci.“

Všichni jsme stáli vzpřímeni a napiati, slečny ulekány — bylyť pohledy nepřátelské.

Pane, ne tak s vysoka,“ okřiknul H. řed. Úlehla.

„Mně patří jiný titul, než pane — jsem kněz.“

„Kněz, nekněz, vše jedno,“ bránil se Úlehla, „nám je člověk jako člověk, my se jen ptáme: jaký člověk?“

„Taak! Posvěcení, sestoupení ducha svatého, to je nic?“

„To je vaše vymyšlené privilegium; pro nás nic.“

„Tož takové učení chcete zavléci na Slovenko, to je ta vaše československá vzájemnost. Vy Husité…“

„To jsme,“ zvolali téměř všickni, i ženský hlas bylo slyšet.

„… vy Tolstojané…“

„Také jsme.“

„… vy Masarykovci…“

„Také jsme.“

„… vy freimaueři…“

„Řekni nám: Vy theisté!“ vzkřiknul Šrobár, „jimi jsme, ale ty máš papeže, Párvyho a tučnou faru.“

„Jsme na prvém místě obránci církve.“

„Obránci statků,“ řekl někdo a jiný: „Obránci středověkých privilegií.“

„Založíme si svou stranu, stranu katolicko-národní, máme svůj časopis…“

„Korupční.“

„Cože?“

„Prosím, pánové, nastoupit, rychle nastoupit.“

Úlehla se ke mně naklonil a řekl klidně: „Musí být i bolest, aby bylo lépe; takový je život. Už mají vlastně strany tři. Budou se navzájem kritisovat, a tak spíše dosáhnou mravní čistoty. Kvas čistí.“

Pospíchali jsme do vlaku, já také na stranu slovenskou. Kněží si sedli zvlášť, ve tvářích jak oheň. My, „obroděnci“, také zvlášť, nikoli klidni.

Dr. N. má růžové poupě se zeleným lístkem připiato na kabátě, a vyhlédá z okna, slečna Olga z druhého. Na peróně stojí krásná blondýnka a karafiáty ozdobený právník H.

(Z r. 1911)