Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Odrodilec

V srpnu 1909 byl jsem v Dětvě. Právě tam meškali dva čeští malíři, i pozvali mne k sobě do bytu. Bydlili v rozložitém domku v prostranné jizbě slušně upravené. Při domku je dobře pěstovaná zahrádka s altánkem. Majetníkem je dědeček a babička.

Dědeček je pravý slovenský stařeček; nechtějte, abych ho popisoval, pravím jen, že je jiný, než druzí stařečkové. „Takový dobráček,“ říkal o něm jeden z malířů.

Představil jsem se mu, ale on mé jméno popletl a říkal mi Kalaj, a jistě si jméno mé představil v pravopise maďarském, t. j. Kallay.

„Pane Kallay, měl byste se podívat také na Tatry; ó, to jsou jinačejší vrchy než tyto naše.“

„Tatry znám, byl jsem tam, nevím, kolikrát,“ odpověděl jsem.

„Hm, já jen raz. A byl-li jste na Trenčanském zámku?“

„Také několikrát.“

„Hm, čudná věc. A v Prešpurku jste byl?“

„I v Prešpurku.“

„Také v Trnavě a Nitře?“

„Také.“

„Raz, či také několikrát?“

„Několikrát.“

„Hm, čudná věc. To stálo hodně peněz?“

„Stálo.“

„Pojď sem, starká,“ zavolal na babičku, „hle, tu ten pan Kallay byl v Tatrách, už ani neví, kolikrát; byl v Prešpurku, v Nitře…“

„Ale v Prešově a v Košicích jste nebyl?“

„I tam jsem byl.“

„A kde jste nebyl?“

„Byl jsem všude.“

„Hahaha,“ rozesmál se dědeček i babička. —

Babička nám vařila, dědeček s námi obědval a při obědě pořád vypravoval. Myslil si, když jsem všude byl, že také všecko vím.

„Četl jste Petöfiho?“ optal se mne.

„Jen to, co je přeloženo do slovenštiny.“

„Ó, to byl básník.“

„Byl.“

„A Košuta také znáte?“

„Znám.“

„Ó, to byl muž,“ řekl dědeček a kýval hlavou a oči zdvihl vzhůru, jako činíme my při jméně Husově a Havlíčkově. A tak srdečně se na mne podíval a dobrácky…

„Byl,“ odpověděl jsem, „silná individualita.“

Už jsem nahlíd’ do duše stařečkovy, ale nevyzradil jsem se. Čtvrt století se dívám, jak Slovensko trpí od odrodilců, a tu najednou mám příležitost studovat duši starého renegáta. Ne, nevyzradím se.

Po obědě stařeček nám předložil noviny, a to „Slovenské Noviny“ a „Vlasť a Svet“.

Slyšeli jste již o zloději, který ukradl sirotčí peníze?

Slováci měli Matici, takovou učenou společnost, takovou akademii pro vědy a umění, a ministr Tisa ji bez příčiny zrušil, majetek, skoro 200 000 korun, odňal a z peněz založil časopisy nahoře jmenované. Ty slovenskou řečí podávají maďarského ducha.

„Jsou to dobré noviny?“ otázal jsem se stařečka.

„Ó, dobré, jen nahlédněte.“ Dědeček mi vlastně onikal, ale mně se to příčí psát.

Dědeček je dopisovatelem těch novin a dostává je darem.

Ještě jiné noviny přinesl, zvané „Krajan“. Znám je též, je to týdeník vycházející v nejkrásnějším městě slovenském, t. v Banské Bystřici, a rediguje je Gerö z Trenčanské stolice, pravým jménem Guričan. „Krajan“ je najisto jeden z nejhnusnějších plátků v Evropě.

„I to je dobrý časopis?“ optal jsem se dědouška.

„Ó, hej, velmi dobrý.“

Vzal jsem a četl. Slovák Guričan kydá na Slováky ještě víc než odrodilci ve „Slovenských Novinách“, a je pln pravopisných chyb a sloh je tak špatný, že si nelze horší řeči a nedbalejší pomyslit.

A slovenskému stařečkovi se to líbí a stařence též. Mají sličnou dceru, veselou blondýnku, takovou dobrosrdečnou, a té už zvláště všecky ty noviny páčí se velmi.

Škoda…

Ale jsem klidný; neodpírám a nepoučuji.

Rozběhl jsem se s malíři po Dětvě i po okolí. Mohu docela určíte říci, že jsem v Dětvě pocítil jinou náladu než kdekoli jinde. Všecko je tady jiné, příroda i lid. Hory jsou kupovité a rozlehlé, prosty romantiky, lid je silný, otužilý, rozhodný, smělý. Neuvidíte matek s dětmi se mazlit, šuhajci tančí divoce, ale s děvčenci nekoketují a úsměv jejich jest bez milostné něžnosti. Ještě i kněz — bylť jsem na kázání — nadával lidem pacholků, ožralců a skupáňů. V Dětvě se mi chtělo zaklít. Sakra! Však všickni lidé kleli.

Stařeček při druhém nebo třetím obědě vypravoval o lidu, pěkně, jako folklorista.

Na Dětvě se prý sebevrazi nerodí, ale průměrně zamordují v samé Dětvě deset lidí ročně. Pro fajfku nebo pro reťázku na klobouku zabije kamarád kamaráda, ovšem při kořalce.

Sličná blondýnka vypravovala, kterak nedávno jeden šuhaj rozrazil druhému hlavu, a poraněný už za několik dní chodil opět zdráv.

„To je nic,“ pravil starký, „to jednou žandár probodl šuhaje odpředu dozadu, a on vyzdravěl.“

„No, což nevzpomínáte,“ ozvala se babička, „jak před několika roky žandár postřelil šuhaje, kulka mu proletěla břichem, a on za dva měsíce vyzdravěl a šel na vojnu.“

„Rozumějte,“ poučil dědoušek, „taková je nátura našeho lidu; otužilý, pevný, že mu není páru na celém světě.“

„Vypravujte o živánech (zlodějích), slýchávám o nich,“ požádal jsem dědouška.

„To nejsou lidé nejhorší; naši žíváni kradou ovce a krávy na salaši, vůbec jen to, co lze sníst. Ovci seberou, jakoby ze žertu, z bravury, stáhnou ji a vykuchají a hodí do žinčice uvařit. Takové žinčici říká se u nás živánská, je mastná, živná, není nad ni. I gazdovští synkové seberou ovci, a lidé si o nich nemyslí nic zlého.“

„Jak Dětvané milují?“ otázal jsem se krásné blondýnky, takto již provdané.

„Vášnivě, o jeee,“ odpověděl stařec místo dcery.

„O jeee,“ dodala dcera, „tu jedné ženich odešel domů, a ona revala jako pochabá, hahaha!“

Stařeček vypravuje dále, že Dětvané jsou skromní a pracovití. Slepici a kuře prodají, pro sebe zabijí kuřátko, jen když je v domě chorý nebo když je kuřátko choré. V létě žijí ze cmaru (podmáslí) a žinčice, máslo prodají, vejce též, jedno za groš (2 kr.) nebo i šest za desetník. Okolo druhé hodiny v noci chodívají v létě do pole. Hodně chlapů hledá zárobek v cizině, to z celého Slovenska, i úrodného. Mnozí chlapi jdou až do Ameriky do baní (dolů), a ti vracejí se všickni za 2 až 3 roky s pěkným zárobkem.

Do zpěvu se pustí, až když jsou napilí. „Zazpívej,“ řekli jsme šuhajci. — „Dejte na pálenku,“ odpověděl.

Stařeček zavolal na psa: Viďáz!

„Toť je divné jméno,“ řekl jsem.

„To vám povím příhodu. Jeden soused chtěl mi dát štěně, pěkné štěně, ale vymínil si, že mu dám jméno hryzoň. Hm, hryzoň, takové slovanské jméno; Hroboň, Mudroň, hryzoň, což jsem to mohl udělat? Vyžádal jsem si štěně od jiného souseda a dal jsem mu jméno vigyaz“[10]

„Dost je to pro psa,“ řekl jeden z malířů a rozchechtal se. Já se nesmál, ne, ne…

Nastalo loučení.

Dědoušek, babička a krásná dcera loučili se srdečně; tak dobrácky mi hleděli do očí. Jak rád bych byl stařečka objal a pobozkal, kdyby nebyl — renegát.

Malíři vyzradili stařečkovi, že píši, i vyžádal si některé mé knížky. Poslal jsem mu brožurku „Vyhubit“, obraz slovenského utrpení a maďarského násilí.

Nepoděkoval mi, neodpověděl, ale příteli malíři dopsal, že se děsí, jakého to člověka choval pod svou střechou.

Hle, ujímám se jeho bratrů a on se mne děsí…

Odrodilectví lidi zpotvořuje.

Dílo vlád a trůnů.

(Z r. 1909)



[10] vigyáz (čti viďáz) — pozor





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.