Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Dokument

Stalo se v Liptově.

Popíchali mladého muže, rána vedle rány, potom jej přivázali na prkno a pustili po Váhu dolů. Prý ze žárlivosti.

Ještě o tom lid s děsem vypravoval, když se přihodila vražda nová, mnohem děsnější.

V červenci 1908, když pltníci skládali ve Váhu vory, tak malý kus pod ružomberským mostem, našli ve vodě — mrtvého člověka. Věděli, co se patří: šli to oznámit velkomožnému vrchnímu služnému. A cestou, koho potkali, každému to s děsem pověděli. Po celém městě roznesl se chýr o nové vraždě. A rozumí se, první se dostavila fantasie. Tetuška Kordošová, jakoby z knihy vypravovala, že to jistě nějaká nevěrná žena muže otrávila a do Váhu uvrhla. Deset žen stojí v houfu a zatínají pěsti na nevěrnici. Tětuška Škrinárka, přetřevši si zástěrou tvář, vypravuje: „Mám já jednu paničku na mušce. Chodí si podle Váhu večer po desáté s mladým pánkem a doma má tři děti.“

„Takovou by měli za živa rozčtvrtit.“

„Nebo aspoň do ilavské temnice zavřít.“

„Netárejte,“ napomenul ženy přislý muž. „Spíše je to vražda ze msty nebo pro peníze.“

Písaři a úředníci, když po obědě vína popili a několik cigaret vykouřili, napověděli jinou domněnku. „To je vražda politická, hm, však známe panslávy. Msta za Hlinku.“

Když pltníci přišli k hlavnímu služnému, ulekl se, vykřikl, na stůl udeřil „Dobře, jděte.“

A hned telefonoval županovi: „Solgája, kírem, Vaše Milosti, ve Váhu našli mrtvolu; pravděpodobně vražda politická.“

Župan odpovídá: „Zařiď obdukci, hodně přísnou! Servus.“

Celý služnovský úřad je vzhůru. Služný diktuje žádost královské soudní stolici, aby ještě dnes o třetí hodině soudce přišel k obdukci.

Před třetí hodinou stáli již všichni v kanceláři hlavního služného a rázem třetí hodiny vykročili.

Vpředu jdou tři doktoři, totiž okresní lékař dr. Gusti, lékař soudní stolice dr. Markus a soukromý lékař dr. Dolfi. Kráčejí vážně, nesouce v hlavách velké vědomosti a ve futrálech pod paží nože, jehly, kleště, pilky.

Za nimi kráčí chýrečný soudce Szekély, tři služní, tři písaři a za písaři vyšňořený hajdúch Veverica.

Padesát kroků za nimi jde městský kapitán v širokém plášti, šavli při boku a při něm deset policajtů rozhání zvědavý dav.

Dvanáct četníků šlo napřed a stáli již na břehu Váhu.

Občané vyhlíželi z oken, vybíhali před domy a kde kdo cítil vážnost chvíle. Někteří si povšimli, že nebyl do komise přibrán dr. Šrobár. Nemohl být; vždyť sotva přišel z vězení, potom pansláv — ještě takovým dávat diety. Obecně bylo uznáno, že hajdúch Veverica se tvářil nejvážněji a že měl ze všech nejpečlivěji kníry nakrouceny, z čehož každý dobře poznal, že svůj úřad pojímá vážně.

Na břehu Váhu shromáždil se velký zástup lidu, nejvíc bab a dětí, četníci stáli před davem. Sem zaměřila komise.

Vrchní služný rozkázal žandárům, aby na sto kroků oddálil dav. Mrtvému vyčnívala z vody žebra, což ihned celá komise uviděla.

„Kde ležel, když jste jej ponejprv uviděli?“ otázal se soudce pltníkův.

„Prosím poníženě, tam ve hloubce,“ odpověděl pltník.

„A kdo ho do té hloubky donesl? Mluvte pravdu, zde vám zatajování nic nepomůže,“ přísně řekl soudce.

„No, na mou duši,“ řekl se smíchem i zlostí Ďuro k Janovi.

„Ptám se ještě jednou, kdo ho tam donesl?“ vzkřikl soudce přísně.

„Mluv!“ napomenul pltníka hajdúch Veverica, ale soudce přísným zrakem změřil nepovolaného pomocníka.

„Kdo ho tam zanesl? věru, já ne, a oni, myslím, také ne; voda ho snesla, vždyť to každý vidí,“ odpověděl smělý pltník, a všichni pltníci se rozesmáli.

„Co se smějete! Víte, s kým mluvíte?“ rozkřikl se hlavní služný.

„Kde tedy ležel, když jste ho našli?“ optal se soudce.

„Tamto v hlubině, a odtud jsme ho kůly vytiskli sem, na mělčinu, abychom viděli, jaký je to člověk. A když jsme uviděli, že mrtvý je bez hlavy, bez nohou a rukou, došli jsme to oznámit velkomožnému pánu služnému.

Pánové si něco mezi sebou pověděli, a hned potom služný nařídil pltníkům, aby vynesli mrtvolu na břeh.

„Prosím poníženě,“ řekl smělejší pltník, „my tu máme jinou práci.“

„Nuž, dobře,“ řekl služný, „každý dostanete po zlatovce: už jen mrtvolu vyneste.“

Chlapi skočili do vody, mrtvého opásali lanem a lehko na břeh vytáhli.

Bylo to strašné podívání! Mrtvola neměla hlavy, neměla nohou a rukou, ba i kůže byla s ní stažena.

Všem bylo úzko, jen hajdúch Veverica stál zmužile a kníry si kroutil.

Dr. Markus přistoupil a vpíchl hůlečku pod pravou lopatkou. „Hle, sem ubohý byl střelen; kulka proletěla plíce, zasáhla i srdce, a žebro ji zadrželo.“

Všichni poslouchali s napětím. Co řekl dr. Markus, to je jako písmo svaté. Vyznamenalť se zvláště, když byli souzeni Černovci. Tenkrát nebylo svědků na to, že Černovci házeli kamením, Chudovský byl ve velkých nesnázích. A tu přišel znalec, dr. Markus, a s určitostí prohlásil, že četníci vystřelili právě v tom okamžení, když se zločinní Černovci shýbali pro kamení. Poznalť to podle ran. Sic tenkrát namítali neodborníci, že mrtví Černovci dostali rány zpředu, ale což je soudcům po povídačkách, oni se drží výroků znaleckých, a dru. Markusovi zůstala sláva, že on, nepřítomný, přece poznal, že Černovci kamením házeli.

Měl tedy dr. Markus první slovo i tentokrát.

Chlapi přinesli stůl a židle. Písaři si sedli a psali protokol. Doktoři zatím změřili, jak je trup dlouhý a kolik má v objemu.

Služný založil si ruce vzadu a diktoval: Dne 15. července 1908 pltníci našli ve Váhu mrtvolu s odťatou hlavou, také odťatýma nohama a rukama, ba ještě i se staženou koží. Při obdukci byli přítomni: sedriální soudce, okresní lékař, sedriální lékař, atd., jen hajdúcha Vevericu nejmenoval.

Dr. Markus přimíchal vtip: „Fiškus chybí.“

„Nač fiškus, vždyť už ten mrtvý i tak nemá kůže?“ poznamenal pltník, a všichni se rozesmáli, no, služný přece po právu smělce pokáral.

Služný diktoval dále: Při pitvě se hledalo — a potom vyzval doktory, aby sami do protokolu diktovali.

Doktoři ještě vědecky mrtvolu zkoumají, mezi sebou se domlouvají, potom dr. Markus diktuje: Mrtvola je muž, asi 40 roků stár — (Při těch slovech trhla celá slavná komise hlavou; povím čtenářům, proč. Poněvadž Chudovský nebyl několik dní viděn, vznikla u jeho ctitelů domněnka, že mrtvý jest — on, právě čtyřicetiletý, a že ho panslávi, Hlinkou najatí, zavraždili a do Váhu uvrhli) —, muž vysoký — (Fí! hvízdnul si služný a na ostatní významně pohlédl — jeť Chudovský vysoký chlap) a podle silného tuhého svalstva lze usoudit, že to byl muž výborně vyživovaný, tedy pán z lepší společnosti — (Fí, už jsme doma, zašeptal hlavní služný) —, na všechen způsob inteligent.

Dr. Markus si oddechl, jako činí lidé, když těžkou záhadu rozřešili. Potom rozpitval žaludek. „Hm, hm,“ vyloudil ze sebe a kroutil hlavou. Hned pochopíme, poslouchajíce, co diktuje dále.

Nebožtík patřil k vegetariánům — (komisí trhlo, věděliť všichni, že Chudovský jí maso. Soudce Székely pomyslil na — Párvyho; ten má chorý žaludek, a v Karlových Varech mu zakázali jíst maso. Služný se otázal, zdali nebožtík pil pivo nebo víno. Dr. Markus čichá, také Dolfi a Gusti si čichli, aby tu nebyli nadarmo) — a nepil ani piva, ani vína, ani koňaku. — (Už to není Chudovský; ten pije pivo, víno, koňak, zkrátka vše, jen ne kolomaz. To je Párvy, ten kdysi hodně pil, také všecko, jen ne kolomaz, ale nyní mu doktoři pití zakázali). — Na desert jídal ovoce, zvláště maliny a trnky.

A nyní dr. Markus překvapil komisi velmi. Diktoval: V žaludku nebožtíkově byl také nalezen mech.

Komise byla zvědavá, jak tuto záhadu dr. Markus rozřeší. On diktoval: Je všecka pravděpodobnost, že vrazi s nebožtíkem napřed zápolili, a aby ho nebylo slyšet volat o pomoc, ucpali mu ústa mechem.

„Ubohý muž!“ zvolala celá komise po maďarsku. Veverica se přitočil k samému nebožtíkovi, sehnul se k němu, zakroutil hlavou a šeptmo řekl pltníkům po slovensku: „Veď to má chvostík.“ Potom přivoněl k trupu a začal něco služnému říkat po maďarsku. Ale ten se naň rozkřik’: „Tiše, na to jsou znalci!“ A tak Veverica — znáť pány zblízka, tuze se jich nebojí — přistoupil opět k pltníkům a řekl jim potichu: „Už jsme kolik mrtvol pitvali, ale ty smrděly jinak; tato smrdí jako mrcha.“

„Tiše!“ Napomenul služný hajdúcha.

„Prosím, pane doktore, lze-li usoudit, které byl nebožtík národnosti a které vyznával náboženství?“ otázal se hlavní služný.

Doktor diktoval: Podle přímé páteře lze soudit, že nebožtík náležel národu maďarskému, také podle ušlechtilého svalstva. Avšak nelze usoudit, které náboženství vyznával.

„Ještě něco: Zdali lze usouditi příčinu vraždy?“ otázal se služný s úklonem dru. Markusovi.

Ten svraštil čelo, zahleděl se do prázdna a diktoval: Vražda byla vykonána z pomsty. Nejprve živého mučili, peníze mu pobrali, a když se udatně bránil, zastřelili ho. Po mrtvém šlapali a v zuřivé pomstě mu hlavu, ruce a nohy uťali a pak ještě kůži stáhli. Je všecka pravděpodobnost — (řekl povýšeným hlasem) —, že to byla vražda politická. —

Komise povstala, a všickni blahopřáli dru Markusovi. Cítiliť, že je to muž neobyčejného důvtipu. Až mu starý Gusti záviděl.

Šli zpět. Napřed doktoři, za nimi soudce, tři služní, tři písaři a vzadu sám s protokoly hrdý hajdúch Veverica.

Četníci se rozešli hledat vraha.

*

Pltníci a lid zůstali ještě chvíli na místě a rozumovali tak, že by nebožtíka jen tak někam do země zakopali. „Nějak divně smrdí,“ říkali pltníci po Vevericovi. Takto neuctivá řeč šířila se po pravém břehu Váhu do továren rybárpolských a dělníky pohoršila velmi. Ti byli přesvědčeni, že nebožtík je z řad chudobného lidu.

Kdy pak slyšíte, že by velkého pána zabili? I řekli si: „Když se k tobě nikdo nehlásí, ujmeme se tě my; jsi náš.“ A zavezli nebožtíka do márnice na hřbitově rybárpolském a usnesli se čestně ho pochovati.

V Ružomberku zase slavná komise rozhlásila, že je to muž z lepší společnosti, najisto inteligent. Řízením prvních kavalírů seskupilo se pohřební komité, do něhož vstoupily i dámy, neboť bon ton jim předpisuje býti tam, kde je zapotřebí něžnosti a slz.

Brzy se zjistilo, že nebožtík není ani Chudovský, ani Párvy. První se druhého dne po obdukci zdráv navrátil a o druhém služný telegraficky vyzvěděl, že žije.

Chudovský byl nadšen důvtipem dra Markusa, a jsa mu ještě vděčen za svědectví v procesu černovském, navrhl purkmistrovi města, aby dr. Markus byl jmenován čestným měšťanem. Ještě téhož dne celý slavný magistrát odebral se k dru Markusovi blahopřát k čestnému měšťanství. Bylo to radosti a hrdosti po Ružomberku z takového doktora.

Téhož dne přišel telegram, že Párvy přijde na pohřeb. Byloť mu potřebí dokázat právě v Ružomberku, že má srdce na pravém místě. Jakmile děkan Pazúrik z Lískové zvěděl, že Jeho Milost přijde, letěl k dru Markusovi se žádostí, kdyby tak mohl zjistit, že nebožtík byl katolík; ó, jistě by Jeho Milost vykonala pohřební obřady. Dr. Markus se přísně zadíval do prázdna a klidně řekl: „Tak daleko lékařská věda nedostoupila; já jen to vyslovím, co dopustí přísná věda. Věda, věda.“ Pazúrik přece ještě učence přemlouval: „Já bych se modlil, aby duch svatý…“ „Věda, věda!“ zakřikl kněze učenec, kteréž jednání budí najisto úctu.

Třetího dne po obdukci byl odpoledne pohřeb. Shromáždění sešlo se při velkém železném mostě.

Z továren přišlo na čtyři tisíce dělníků a dělnic; ti byli přesvědčeni, že vzdávají čest muži z dělného lidu.

Rovněž tak veliký byl zástup pánů i lidu, také na kočárech hodně panstva přijelo, tak zvláště zeman Rakovský.

Dělníci přinesli nebožtíka ve skvostné rakvi a vložili ji do pohřebního vozu. Průvod se pohnul na stranu rybárpolského hřbitova.

Na předku šel městský strážník, maje v pravé ruce rákosku a při levém boku šavli. Za ním česká kapela rybárpolská. Potom banderium šedesáti junákův a za ním šedesát spanilých slečen v bílém rouše a pod závoji. Teprve nyní pohřební vůz s množstvím věnců, mezi nimiž vynikal biskupův. Za vozem důstojně kráčel biskup Párvy, vedle něho president Chudovský, proslulý lékař dr. Markus a zeman Rakovský. Chtělť se k biskupovi připlichtit děkan Pazúrik, ale biskup ho loktem štuch’ dozadu. A tak šel za biskupem, při něm Hlinkův zástupce Fischer, katecheta Kalocsai a administrátor Hanzély z Ludrové. Za nimi vrchní služný Horánský, služný Pereszlényi a všickni úředníci i písaři. Za těmi hlouček vegetariánů a jedinů abstinent. Potom zástup paní a pánů i robek a chlapů. Hudba hrála smuteční pochod tak dojemný, že už cestou mnohé oko se zarosilo. Všeobecně se říkalo, že tak slavného pohřbu Ružomberok ještě neviděl. Hřbitov rybárpolský je rozsáhlý, ale zástupy vyplnily jej docela. Kol hrobu rozestavili se přední páni a dámy, biskup a Chudovský stáli při samé rakvi. Regenschori Chládek, muzikant chýrečný, kdysi Čech a nyní maďarský vlastenec, dal takt a sbor veliký zpíval chorál tak mohutný, že se až listí na Čebratě chvělo. A president Chudovský, jsa členem pohřebního komitétu, vystoupil na židli u záhlaví katafalku a chvějícím se hlasem proslovil pohřební řeč. „Sešli jsme se na pohřeb přesmutný, tím smutnější, že ani nevíme, koho víko černé rakve kryje; nevíme, kde a kdo je otec jeho, matka jeho, manželka a děti, kteří by jistě nad hrobem tímto horké slzy vylévali…“

Shromáždění zpozorovalo, ze v oku Jeho Milosti zaleskla se slza bolesti. Jakmile to zahléd’ Pazúrik, postoupil kupředu a slzel též. I řečník Chudovský i Pereszlényi. Tu se zástupy přesvědčily, jaká citlivá srdce mají tito dobří pánové. Pojďte a vizte všickni panslávští pomluvači, kteříž jste vraždy černovské přičítali jim. Než, slyšme pohřební řeč dále. „Nevíme, kdy se rozloučil se světem, aniž známe místo, kde sklonil hlavu. Ale to víme — díky lékařské vědě — že to byl muž vznešený…“

Celé shromáždění upřelo zraky na čestného měšťana dra Markusa.

„…muž z vážné rodiny a moderně vzdělaný, že padl v nejlepším věku v boji krutém, za vlastní čest a čest vlasti.“

Sklopiv hlavu k rakvi tklivě hlasem tichým končil řeč: „Bratře drahý, v tvé strašné smrti mučednické béřeme účast s tebou a za krásnou jak slunce duší tvou hledíme k nebesům…“

Zdvih’ hlavu, a celé shromáždění s ním, zvlášť Párvy a Pazúrik, k nebi hledíce, jsou plni zkroušenosti.

„Loučíce se s tebou, ujišťujeme tě, že’s v srdcích našich nezemřel, ty žiješ s námi ve vděčné vzpomínce i potomků našich až navěky.“

„Amen,“ zašeptal biskup, byť nebylo zjištěno, že zvěčnělý byl katolík.

V zástupe byl vzlykot bolestný, nebylo oka nezvlhlého, nebylo srdce nerozbolavělého. Zavzněla smuteční hudba, a všecko se ubíralo ještě pohlédnout na rakev do hrobu tmavého spuštěnou a věnci zasypanou. Droboučkou zemi do prstů brali a polehoučku na rakev házeli.

Smutni se ubírali zástupové domů.

Jeho Milost sedla do kočáru, a president Chudovský vedle.

„Zdali si všimla Vaše Milost,“ oslovil Chudovský biskupa, „že panslávi na pohřeb nepřišli?“

„Ano, ano, skvěli se nepřítomností; ti lidé nemají citu,“ odpověděla Jeho Milost s patrnou lítostí.

„Neškodí, že svědectví humanity připadlo nám. Oni, panslávi, se horší, že k obdukci nebyl přibrán jejich slavný dr. Šrobár.“

„Hahahaha,“ rozesmál se Jeho Milost.

*

Na východ od Ružomberka, na úpatí hory Choče, jsou lázně Lúčky. Odtud ke Kalamenům stoupal silný mladý muž, maje tanistru na zádech a v ruce dlouhou turistickou hůl. Četníkům, vraha hledajícím, byl nápadný — zatkli jej. Tři hodiny cesty hnali ho do Sv. Mikuláše a vsadil do městského vězení. Tam pobyl bez chleba a vody 24 hodiny. Na štěstí si vzpomněl, že když na universitě ve Vídni studoval, měl z Mikuláše přítele, syna evangelického faráře. Oznámil jméno jeho vězeňskému strážci, a ten povolal sem syna farářova. Jaké to zajímavé shledání! Ve vězení, tak zv. šuphause, sešli se věrní přátelé! Syn i otec zaručili se, že uvězněný vrah není vrah, nýbrž že je to — český profesor.

Pustili jej.

Budeť najisto pamatovati na „ostrov svobody“.

Jižně Ružomberka, na říčce Revúci, dědina Osada. Tam brzy po funuse, za černé noci také četníci chytli vraha. „Stůj!“ vzkřikli naň do noční tmy. Vrah se zastavil, četníci se přiblížili a po hlase poznali dobrého přítele. Nebyl to vrah, byl to jáger barona Seefrieda. Tento baron je manžel vnučky císařovy a měl vilu na úpatí Čebratu, skok od Váhu proti Ružomberku.

„Co hledáte?“ zeptal se jáger kamarádů četníků.

„Kamaráde, celé dni a noci od té strašné vraždy jsme na nohou. Hledáme vraha, který tak ukrutně zavraždil toho pána — však to všecko víš.“ —

„Nic nevím; už pět dní číhám na starého medvěda v Matějkově; mladého jsem trefil a zavez’ jej panu baronovi na vilu. Měl velkou radost. Kázal, abych jej pozorně stáh’. Též jsem s koží i hlavu a pracky odebral a mrcinu hodil rybám do Váhu, ty to rády mají.“

„Cooooo?“ unisono zařvali četníci.

„Co tak křičíte? Co jsem měl s mrcinou robit?“ táže se jáger.

„Tak to nebyl člověk?“

„Já a člověka zabít? Či jste mě zatkli?“

„Pověz, koho jsi zabil: člověka nebo medvěda?“ řvali četníci.

„Blázníte? Medvěda.“

„A koho’s hodil do Váhu?“

„Medvědí mrcinu.“

„Zatkněte si mne, ale já vám pravím, že jste blázni.“

„Ne my, my nic neviděli, komise usoudila, že to byl člověk.“

„Nikoli člověk, medvěd to byl.“

„Přece měl Veverica pravdu, pravilť, že to ma chvostík.“

Bylo jasno. Oddechli si žandáři i jáger se uklidnil.

*

Co teď?

Šli pomaloučku k Ružomberku a ujednali, že zítra ráno půjdou společně, žandáři i jáger, k hlavnímu služnému a tam záhadu vysvětlí. Aspoň už bude konec trmácení po horách a dolinách.

O deváté ráno dostavili se na služnovský úřad jáger i četníci. Jáger s nadšením vyprávěl, kterak už na první „šús“ medvěda spálil pod pravou lopatkou. A všecko podrobně vypověděl, až nakonec kůži stah’, a to s hlavou a tlapami, neboť jinak kůže nemá ceny, a mrcinu rybám do Váhu hodil…

Služný zbled’… omdlel…

*

Konce se čtenář domyslí.

Chýrečný dr. Markus vrátil diplom čestného měšťanství, kamsi odjel a dodnes se nevrátil. Starý dr. Gusti onemocněl akutním katarrhem střevním a každého, kdo přišel, přesvědčoval, že mrcinu neobhlížel, jen k žaludku čichnul a dobře věděl, že to byl medvěd, ale nechtěl brát slávu dru Markusovi.

Zpráva o medvědu rozletěla se po celé Evropě.

Párvy rozkázal mrcinu vykopat a hřbitov znovu vysvětit. Pazúrikovi uložil, aby přísně dohlédl, že se rozkaz vykonal. A tak Pazúrik znovu uviděl rakev, nad kterou byl též plakal, a když vznešeného pána z rakve vyndávali, jemný nos jeho musil čichat smrad náramný. I k tomu podle rozkazu musil dohlédnout, že mrcinu do jámy uložili. Padesát kroků pod hřbitovem, na břehu Váhu, tlí kosti medvěda královsky pochovaného. Když ho do jámy kladli, Pazúrik maně pohlédl naproti přes Váh, na Černovou, kde jeho vinou vyteklo množství lidské krve… Zatočila se mu hlava a padl hlavou k jámě…

Baron Seefried dostal v několika dnech tři sta humoristických telegramů z celé Evropy. Sláva Ružomberka ho vypudila — vilu prodal.

Celé půldne vířily bubny; magistrát zakazuje přísně vyslovit slovo medvěd.

A tak chodí po městě lidé jako němí, jedni smutně vzdychající se zrakem sklopeným, jedni se vesele usmívající.

Opravdu, tentokrát měli panslávi z pekla štěstí.

Končím. Tu máte, páni, dokument.[29]

(Z r. 1908)



[29] K obrázku tomuto použito básně „Ružomberský medveď“ od Medveckého (roz. Kar. Salvy).





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.