Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Prišli páni

Prišli páni do dediny, rychtár čiapku sníma, pokorne ju nahrbený v pravej ruke tríma. „Páni prišli!“ kričia děti, po kútoch sa kryjú, ako keď zlí koťužníci (psi) do mesiaca vyjú. Ľudia s poľa utekajú, každý k svojej bráne, vzdychajú si zadychčaní: „Zbav nás zlého, Pane!“

V Turčanském Sv. Martině je znamenitý služný,[3] jmenuje se Attila Ujhelyi, hodný toho, aby jej všecko Slovanstvo znalo. Ten bezmála každý týden vyjde některou dědinu vystrašit. Tak přišel do Turan. Jaký nahněvaný!

„Pane farár, nech idú do školy, páni prišli!“ zvolal udýchaný chlapec, ze školy přišlý, na evangelického faráře.

„Akí páni?“ ptá se farář.

„Pan služný, pan notár a pan rychtár.“

Farář pospíchá s chlapcem do školy. Předtím již páni, stojíce před lavicemi, děti vyzkoumali. Velkomožný služný: „Vieš Hej, Slováci? No, zaspievaj.“

„Viem,“ praví chlapec, „veď sme to spievali, keď boly volby.“

„Hm, keby aj oni spievali.“

Služný poznal, že z chlapce mnoho nevyvábí, proto praví druhému: „I ty vieš Hej, Slováci?“

Ten zahanbeně praví: „Neviem.“

„A hore Turcom, dolu Turcom, vieš?“

Chlapec se rozveselil: „Tú viem.“

„No, zaspievaj.“

Žáček spustí:

Hore Turcom, dolu Turcom dúha vodu pije, kto si školu zamiluje, nech žije, nech žije.

[4]

Ach, ach, nepovedlo se, pan služný očekával, že to chlapec zazpívá jinak.

No dosť!“ kývne služný a odchází ze třídy, a notár s rychtářem za ním.

Vstoupili do jiné třídy, v níž vyučuje slečna Štrbová. Služný kývne, aby předstoupila, a ptá se přísně po maďarsku:

„Jak mluvíte s farářem?“

„S panem farářem? Vždy uctivě, zdvořile. Nevím, že by…“

„Vždyť ne to, ale pravíte mu ,ty‘, ,vy‘ či ,oni‘ rozumíte?“

„Když rozmlouváme slovensky, vykám mu.“

Vtom vstoupil pan farář.

„Co to je?“ ptá se přísně nezvaných hostí.

Služný, oho, ten se tak snadno neulekne, Natáhl zadní nožky, vypjal hlavu a stranou pohlédl vzhůru na vysokého faráře.

„Jim do toho nic.“

„Mně že do toho nic? Jsem předsedou školské stolice a tak prvním představeným školy. Kdokoli cizí chce do naší církevní školy vstoupit, povinen jest nejprve se ohlásit u mne. Tak to činí státní inspektor, tak církevní hodnostáři, i ministr by tak učinil. Ukažte mi plnomocenství, jež vás opravňuje sem vstoupit.“

Služný: „Vždyť vědí, kdo jsem, že jsem hlavní služný. Nechť mne nevyrušují v inkvisici.“

Potom se ptal učitelky dále, kterou řečí mluví s druhou učitelkou a s učiteli?

„Jak kdy třeba, slovensky, maďarsky, německy,“ odvětila tato.

Nyní se páni rozběhli do třetí třídy, kde učí slečna Šestáková. Pan farář za nimi. Služný opět se ptal učitelky, kterou řečí mluví s farářem a a s učiteli. A dětí zase, umějí-li zpívat. Slečna odpověděla za ně, že umějí „szózat“ (maďarskou hymnu) a ještě jednu maďarskou písničku a slovensky církevní písně.

Inkvisiční sbor odešel na obecní dům. Služný nebyl ještě dost vybouřen. Poslal podrychtára pro učitelky, aby se za půl hodiny dostavily na obecní dům. — Učitelky i děti se polekaly. Děti vypukly v pláč myslíce, že páni zavrou jim učitelky do vězení. Na pláč dětí, ze školy vybíhajících, sběhli se sousedé a vše bylo zděšeno. Učitelky a farář s nimi jdou na obecní dům. Služný rozkřikl se na faráře: „Jdou pryč!“

„Nikoli, chci být zde a vidět, co se děje.“ Služný nechal tedy faráře a znovu se vyptával učitelek, kterou řečí rozmlouvají.

Tak výslech skončil.

Českému čtenáři je nejasno, oč vlastně šlo; vysvětlíme mu to.

Pan Ujhelyi je evangelík a evangelíci platí dosti velikou církevní daň, z níž se vydržuje škola, fara i kostel. Ale velkomožný pán rád dobré vínečko a hodně, on chce chutně pojíst, hja, to se potom na daň nedostává. Tedy daň neplatil a neplatil, a když jej církevní úřad nadarmo upomínal, oznámil jej konečně ministerstvu. Hja, to je věc mrzutá. A odtud pošla horlivost služného o školu. Klel a zuby skřípal. Hej, počkej, čeládko panslávská! A ve vzteku rozběhl se do Turan na panslávského faráře…

*

V Šútově u Turč. Sv. Martina evangelíci počali stavět školu.

Vtom přišli páni. Attila Ujhelyi křičel jako divý. Zedníci se rozutekali. „Čekat, až napíši povolení, vzkřikl Attila. Církevníci čekali týden, dva tři, měsíc, dva, tři, čtyři, pět…, až devátý měsíc přišlo oznámení, že pozemek, na němž začali stavět, pro školu se nehodí. Občané se odvolali k stoličnému úřadu tvrdíce, že je to pozemek pro školu nejvhodnější. Stoličný úřad potvrdil dobrozdání Attilovo. Církevníci odvolali se k ministerstvu, a to nařídilo, aby stolice neodkladně stavbu školy povolila. Stolice ministerské nařízení zadržela.

Do Šútavy přišli páni. Začali hladce, přemlouvajíce církevníky, aby zažádali za školu státní (roz. maďarskou). Páni napsali protokol, církevníci jej podepsali, ale z podepsaných ani jeden nevěděl, co podepsal.

Uplynul měsíc, dva, tři, konečně stolice vydala církevníkům nařízení ministerské, a ti se jali stavět znovu.

Však už druhého dne přišli páni. Attila zakázal stavět, jeť prý pozemek obecní. A byl té doby už církevní. Zedníci se opět rozešli.

Obec a církev zdělali rychle písemnou smlouvu, jíž obec daruje pozemek církvi (farnosti) a odevzdavše ji Attilovi, začali opět stavět.

Však už druhého dne přišli páni…

Vím, čtenář už je omrzelý.

Což je to číst, ale žít tam, na tom „ostrově svobody“.[5]

Nejvíc hrůzy roznášejí páni před volbami, to přicházejí s četníky. Zákon zakazuje hnojnici vytékat ze dvora. Hja, páni přišli a vidí, že skoro všem hospodářům hnojnice utíká. Zapíší si je, křičí, klejí. Páni prohlížejí, mají-li všecky studny srub; opět shledávají zákon nenaplněn, Zapisují, klejí. Tu je pár volů, druhý, třetí a všecky mají tabulku slovenskou, kdežto služný byl přísně nařídil, aby voli nosili tabulky se státní řečí. Páni zapisují, křičí…

Celá ves bude pokutována sumami strašnými.

Jedno může nešťastníky vysvobodit — budou-li volit, koho jim doporučí páni. Hej, všecky pokuty škrtnou, silnici jim slíbí, sudy pálenky jim dají…

Ach, neradi vidí na vesnicích pány. Já se vždy rychle představím, že jsem Čech a že jdem len tak svět zkúšať. Raz po mně, pánovi, kluci v Černové házeli kamením.



[3] To je úřad podobný úřadu našich hejtmanů a okresních starostů dohromady.

[4] V lidu zpíva se: — — kto Slováka pomiluje, nech žije, nech žije. — — kto Slováka nemiluje, nech ho hrom zabije.

[5] Tak ministr Apponyi pojmenoval Uhry, když po Americe řečnil.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.