ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přijel jsem do Rimavské Soboty a šel jsem rovnou na — hřbitov. S dychtivostí rozhlížel jsem se po pomnících. Veškeré nápisy jsou maďarské, ani jeden slovenský; nejstarší pomníky jsou tu z let třicátých. A kdo spí pod maďarskými pomníky? Miklovics, Csesznok, Vancsai, Cseh, Piskalszky, Petrovits, Zámborszky, Petrik, Marikovszky, Medzihradszky, Kovács, Chlebovics, Jeszny, Piskalszky, Czupok, Miks, Benkár a j.

Hroby praví, že v Rimavské Sobotě byli Slované, nyní jsou tu jen Maďaři; i služky a hokynářky mluví jen maďarsky, v hostinci neuměl slovensky nikdo, ani sklepník, ani služka.

Jel jsem do Lučence, jenž je též na hranicích slovensko-maďarských. Také rovnou na hřbitov. Tam jsou nápisy maďarské, několik německých a žádný slovenský. A opět se ptám, kdo spí pod maďarskými pomníky? Szkokan, Kutsera, Makovetz, Krcsméry, Radetzky, Ondrejcsik, Ondruska, Houska, Kozno, Prochászka, Huszár, Tichy, Pokorny, Zsák, Maritsek, Balovszky a jiní.

Nad čerstvým rovem klečela mladá dívka a modlila se. Chodě od pomníku k pomníku chvilkami pohlédl jsem na ni. Hleděla na rov a zase pozdvihla oči k nebi. Znáte bolesti nad hrobem nejmilejších… „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Neklamu se, tak se modlila. A ještě jsem rozuměl slovům „zbav nás“, vysloveným s povzdechem. Byl jsem jist, že je to Slovenka. Ale jistota má netrvala dlouho, zaslechl jsem za chvíli slovo maďarské. Vyčkal jsem u dveří, a když povstala, šel jsem jí naproti. „Dovolíte, abych se vás na něco otázal?“ řekl jsem hodně skromně. „Nem tudom,“ řekla a dodala: „Ja málo slovensky.“ „Stě evanjelička?“ „Som.“ „Mám s vámi úprimný súcit — koho máte v hrobe?“ Pohlédla na mne, povzdechla — nepověděla. I tak jsem porozuměl.

Představil jsem se jí, a podali jsme si ruce.

Bylo mi jasno. Předkové její byli Slováci, snad ještě její rodiče; potomci se pomaďarštili, ale podrželi české evangelické modlitby.

Vyšel jsem ze hřbitova a blízko na ulici stál před domem muž a děvčátko. Rozmlouvali maďarsky. Pozdravil jsem slovensky a otázal se, jsou-li též v Lučenci Slováci.

Pán odpověděl: „Bývali, ale už nejsou, nyní jsou v Lučenci jen Uhři“ (roz. Maďaři). To pověděl pěknou výslovností slovenskou.

„A vy přece mluvíte tak pěkně slovensky.“

„To po rodičích, ale i oni byli Uhři. Takto se pořád modlíme bibličtinou, i toto moje děvče.

A děvče začalo: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…“

„I také trošku mluví,“ řekl otec, a děvče se hned pochlubilo, co umí. „Dobré ráno, dobré večer.“

Ta jediná koncovka nás přesvědčuje, že dítě slovenského sluchu již nemá; jím slovenština v rodině vymírá. Otec chválí ministry, jak se o občany starají a jakou dopřávají občanům svobodu. Ovšem, pořádek musí být; panslávy a buřiče musí odklidit.

Představili jsme se; měl jsem čest mluvit s — Uhliarikem.

Živý hrob.

Po Lučenci přece některá služka a některý dělník promluví slovensky. Před soudem rozmlouvali slovensky čtyři rolníci. Tak rád jsem se k nim přidružil! Umějí i maďarsky, a tak budou mluvit i na úřadě, vždyť soudce neumí slovensky ani slova. Čtou noviny maďarské, také „Vlasť a Svet“ a se žalem se přiznávají, že se jim maďarský časopis čte lépe než slovenský, ve slovenském že tak mnohému slovu již nerozumějí. Přisvědčují mi, že úřady, jsouce pro lid, mají umět slovensky, a že se Slovákům děje křivda.

„Veru, krivda veľká.“

„Veď bude lepšie,“ řekl jsem. A tu jeden rolník prudce sebou škub’ a ke mně se obrátiv řekl: „Nikdy!“ To řekl s úplným přesvědčením, až mne zamrazilo. „Maďari sa tisnú a my sa im nijako neubránime.“ —

Tak cítí slovenští sedláci na národnostních hranicích.

To bylo r. 1898.

Zajdu si tam ještě jednou.

(Z r. 1898)