Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Bez muže

Obrázek černý

Kdykoli jsem šel přes Turzovku, po každé jsem navštívil Margitu Ondrčkovou, ale nikdy jsem nezastihl doma jejího muže…

Žena bez muže…

Naposled jsem byl u ní o velikonocích 1904. Byl sváteční den, seděla před chaloupkou na lávce. Sedl jsem si vedle ní a na druhý bok přítel můj, básník, jenž tuze rád poslouchal, ale skoro nic nemluvil. Mně přišla otázka, jak ženy žijí, když se jim mužové do světa za zárobky (výdělek) rozběhnou.

Dráteník Ondrčka byl té doby v Americe, už na šestý rok. Kdysi byla v jeho kraji neúroda a z neúrody hlad. Tenkrát šel Ondrčka, maje asi třicet let, na drotárčinu ponejprv, a to jen na Moravu. Čtyřikrát za rok vyšel, nejdál do Brna, čtyřikrát se domů navrátil. Po každé přinesl deset zlatých, v samých šestácích.

„Margito, povězte nám, jak jste se ponejprv s mužem rozloučila, jak vám bylo v srdci, a co jste dělala sama doma?“

Otázka se příteli zalíbila. „Ano, ano, povídejte,“ povzbuzoval ženu. A žena, nyní již padesátiletá, nahrbená, vrásčitá, okřála vzpomínkou na mladá léta a s chutí vyprávěla.

„To přišly baby víte, bosorky — a obsypaly mého Jožku zdravím, štěstím a božím požehnáním. Urobily mu velkou kystku (kytku) za klobouk. Do kystky daly rojovník (melisu), to proto, aby se kol něho rojili lidé, kteří potřebují jeho práce. Potom daly vratič, který tu moc má, že se chlap (muž) šťastlivě domů vrátí. Matěrinu dúšku, která ho bude hájit od nevěrnosti a vždy svou mater (matku, ale tu myslí ženu) na mysli bude míti. Zvoneček, který ho bude upomínat na zvon, jenž ho doma do kostela volával, aby na Boha nezabúdal. Když bosorky kystku skládají, modlí se a pokropí ji svěcenou vodou.“

Básník si zapisoval význam květin, z čehož se Margita polekala, myslíc, že je to pán od úřadu a že si na zlé cosi zapisuje.

„Nebojte se, ženičko, on píše všelico do novinek, to není pán od úřadu,“ upokojil jsem Ondrčkovou.

Když už je posvěcená kytka za kloboukem, jde celá společnost do krčmy na šam. Nejvíce pije, kdo nejvíce cítí. Jožko i Margita zapíjejí žal, až nastane chvilka rozchodu. Všickni, co jsou v krčmě, dávají odcházejícímu do širáku peníz; to je na štěstí. Žena vybere peníze z klobouku, však ne holou rukou, nýbrž vyzdvihne záponku (sváteční sukni), přes ni peníze vybere a vsype do kapsy (brašny). A podávajíc muži ruku na rozloučenou, též ji má v záponce. Když muž opravdu do světa vykročí, všecky ženy pláčou. Muž se neobrátí, aby po domově netesknil.

Potom je žena sama, bez muže. Pase krávu a s ní 3 — 5 ovec. Na ovečky hodně myslí; stříhá vlnu, sama ji spřede, přízi zanese ke tkáči, tkaninu do valchy, a je z toho sáh tmavohnědé huně (houně) na halenu a půl sáhu bílé huně na nohavice. Tak proukáže mužovi, až se navrátí, svou usilovnost a lásku. Nyní je v Čadci továrna na sukno, jež skupuje vlnu a vyrábí i hrubá sukna, jakých si tamní lid žádá. V dřívějších dobách každá ženička měla kousek konopí a kousek lnu. Z toho i onoho napředla si zgrebné příze, donesla tkáčovi, jenž utkal několik rýfů zgrebného plátna na rubáč (košili) a fortuch (zástěru). Do podzima byl fortuch špinavý, proto jej dala farbíři vyfarbit. Bohatší gazdiny měly rubáče a fortuchy z příze konopné, ba i cíchy. Tyto jim farbiar vyfarbil na „světlo“, t. j. indychovou barvou a vytiskl růže větší než dlaň. Z tenké příze natkal tkáč cvilichu na fortuch sváteční, na rukávce a prostěradlo (sváteční plachetka do kostela). Prostěradlo se nepřekládá do kříže jako šátky, nýbrž se hodí na ramena jako pléd a pod krkem se sváže. Na zádech je vyšívání hedvábím, za něž zámožnější gazdiny platí až 12 zl.

Tato móda jeví se už jen pořídku. Margita má ještě vyšívaná prostěradla, ale nyní nosí už jen vlněné šátky, a na hlavě šátky hedvábné. Drátěníci přinášejí ženám svým nové módy, s každé cesty nějaký dárek, a tak mají drátenické ženy v truhlách až i dva tucty hedvábných šátků na hlavu. Zgrebné domácí plátno ustupuje panskému hedvábu. To v neděli; v robotný den je skoro celý drátenický kraj v plátně. I deštníčky pěkné a prsteny přinášejí z ciziny roztoužení manželé svým ženičkám. V neděli zavedou je do lepší krčmy, dají jim piva, vína i „sódavasr“. V cizině naučili se německy, francouzsky, anglicky a rusky a cizími řečmi rádi se doma pýší; v drátenické krčmě je někdy více řečí než ve velkoměstském hotelu.

Pokud chodil Ondrčka na blízkou Moravu, odcházel teprv, až brambory nasázel; na kosbu se zase vrátil. Pak opět na krátko odešel a vrátil se na žně. Po žních odešel; žena už sama sklidila konopí a len, i brambory sama vykopala. Muž se vrátil na vánoce s výdělkem i s dárky.

Později odcházel do Pruska, kde lepší byly zárobky, potom zkusil štěstí na Rusi, až do Omska na Sibiř se dostal. Ale všude tam je daleko, proto v posledních letech zajíždí si do Ameriky, tam je cesta nejpohodlnější a zárobky nejlepší. Žena žije vědouc, že muž na ni vydělává, že je to jeho povinnost. Margita jindy mnoho pracovala. Tam na to políčko, vysoko na stráni, vynášela v nůši hnůj a políčko zkopala. Na takových stráních nelze políčko zorat, to se motykou rozkope a říká se takovým kamenitým roličkám kopanice. Někde jim říkají lazy, poněvadž se na ně nejezdí, nýbrž leze. Čím dál, Margita pracuje méně. Také políčka méně rodí; starý Ondrčka už skoro neví, kde jeho zděděná půda je, Ondrčková je sama na polní práci slabá a pak nedbá. Každý nový vlňák a hedvábný šátek ubere jí chuti k těžké robotě s hnojem. „Nač mám muže, než aby vydělával?“ pravila a dechla na mne zápachem kořalečným. Ondrčková se přiznala, že jindy více po muži tesknila, že se více zaň modlila, víc po jeho návratu toužila. Nyní prý je už na samotu zvyklá, jen když muž pošle peníze. Čím dál je méně manželkou; tak jsem vyrozuměl z řeči její, a přátelství mé k ní kleslo o dva stupně níž; o stupeň, když dechla na mne kořalkou, o druhý, když jsem přišel k poznání, že ochládá k svému muži, jenž v daleké cizině tvrdě vydělává.

Ondrčková měla také na hlavě šátek z jakéhos nepravého hedvábí. Pozvala nás do jizby a pobídla nás na koláče. „Jsou z nulky,“ pravila, a já hned měl tím menší do nich chuť. Hedvábný šátek a nulka, toť je vysoký stupeň kultury. Ale pohleď na malá okenečka, až je v jizbičce tma, pohleď na černou podlahu hrbolatou, pohleď na černou peřinu, na špínu… I na hlavu pod hedvábným šátkem rozcuchanou, na ruce nečisté…

Psát Ondrčková neumí. Ondrčka také ne.

„Kdo vám napíše dopis pro muže?“ Dříve ji psával učitel, nyní kostelnička v Čadci, ale ona málokdy píše, jen když muž peníze neposílá. A muž nepíše docela nic.

„Čudné manželstvo,“ řekl jsem.

„Veru čudné (podivné), ale čo robiť?“

Už jsme zase seděli na lávce před chaloupkou. Vedle šla mladá ženička, také měla šátek hedvábný.

„Ta má jednoho muže v Americe, jednoho zde,“ řekla potichu Ondrčková.

„Není možná.“

„Hja, není možná; chodí za ní mladý pánko (žid).“ Ondrčková se rozpovídala o nevěrnosti manželské. Ona sama je čistá, ale svět je planý (špatný). V jedné drátenické dědině — nikoli v Turzovce — prohlásil žid, že v jeho okolí žádná žena není čistá. Zvěděv o tom pan farář, s rozhorlením s kazatelny pokáral děvčence i babky (provdané), a bylo z toho mnoho hanby.

„Svět je planý,“ stále opakuje Ondrčková a omlouvá ženy, že prý muži též nejsou v cizině bez pomoci. Jiná ženička, mladá a pěkná, tam z té dědiny, zase zalíbila se panu notárkovi (obecnímu tajemníkovi). Ó jé, notárkové moc ženiček zkazí, to jsou planí chlapi. Volají je do kanceláře, že tam mají cosi pořizovat, … ó jé, tuze planí chlapi. A když přijdou páni z města, tak nějaká exekucie, vždy něco planého vystrájajú. Která ženička se drží Boha a pomýšlí na to, že nepřísahala věrnost kameni, nýbrž svému muži, ta zůstane poctivá; ale která je do světa a přichytí se korhelice, ta je tak planá, jako žid a notárko.

„Vědí, když jsem byla mladá, byla jsem šikovná robka. Tož mě mladý pánko zavolal do sklepa (krámu), šmajchlovně rozprávěl a nalil mi pohárík takové slaďučičké pálenky. Vypila jsem ji a on hned zas nalil druhý pohárik, že vraj mne má rád. Pomyslela jsem si, že je v něm červíček zlý, a že se nedám. A mladý pánko jen mě ponúkal tou slaďoučkou pálenkou, až se mi hlava zamotala. No, a — konec byl takový, že jsem jej pleštila po hubě a utíkala jako střela.“

Několikrát jsem krajem drátenickým putoval, mnoho o drátenících porozprávěl, a to o stránkách pěkných a zajímavých. Tentokrát místo líce ukazuji rub. Muž v cizině bez ženy, žena doma bez muže, děti bez otce. Ne týden, dva, nýbrž půl roku, celý rok, až sedm let. To není život správný. Spořádaný život rodinný je to nejdražší, co lidstvo má, v něm je také síla národa. S toho hlediska je drátenictví nezdravý úkaz sociální. Moudrá vláda byla by si ho dávno povšimla a hledala pomoc. Políčka v údolích a na stráních nebyla by tak jalová, kdyby byli lepší hospodáři. Na nejlepším pozemku uprostřed pole uvidíš spoustu trní. Kraj má řeku, říčky a potoky, má železnici: dosti podmínek pro průmysl a obchod. Nečekejme na vládu a sami uvažujme, co dělat, aby drátenický lid našel výživu doma. Půl žebráka a půl řemeselníka; černá jako uhel košile, páchnoucí oděv, doma zkáza rodiny…

Povstali jsme k odchodu. Ondrčková pohlédla, dáme-li jí něco. Dali jsme jí po desetníku.

„Poníženě ďakujem,“ řekla a vzala ráda, ač měla na hlavě hedvábný šátek a na stole koláče z nulky. „To bude na pálenku,“ dodala klidně.

„Na pálenku,“ řekl jsem po ní místo: s Bohem!

(Osvěta r. 1906)





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.