Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Nevěsta v žaláři

Čtyři četníci vedou kněze. Zatkli jej, když vystoupil z vlaku. Zástupy lidí hrnou se za knězem. Zprvu jsou všickni zaraženi, nemluvní, ale když se tlačí na most, pod kterým hučí Váh, propuká hlahol a křik. Cosi strašného odehrává se v nitru lidu…

Písař Odnoga v tlačenici na mostě zahlédl milenku svou Evu. Prodral se k ní a zimničně stiskl jí ruku.

„Já bych hned do Váhu skočila! Jaj, život zoufalý! Co to jen bude?“

Kdosi vykřikl: „Nech žijú Slováci, hanba čvachom!“[25] — „Hanba čvachům, hanba!“ křičí zástup. „Posílají na nás četníky, a ti budou do nás střílet. Hanba!“

„Hanba, hanba! Nechť nás vházejí do Váhu a utopí jako mrchy!“

Odnoga sklopil hlavu a drže pevně Evinu ruku křičel hlasem pronikavým, spíše ženským než mužským: „Hanební beťáři, zločinci!… postřílejte nás!… hrom a peklo!“

Eva napomínala svého Ďuríka, ale ten znovu zoufalým skřekem ulevoval nitru. Udá-li ho někdo, že křičel, že držel se Slováky, rázem bude pozbaven chleba, a to tam bude štěstí Evino. Má Ďuríka z celého srdce ráda, v jeseni mají míti svatbu; bude-li zbaven chleba, bude po svatbě, po štěstí… Jaj, jaj, jak biedný je život slovenský!

Kdosi vzkřikl: „Sláva Hlinkovi!“ To už bylo v ulici, a davy propukají v jásavé volání slávy oblíbenému knězi, jenž trpí jen proto, že je Slovák. Nejhlučněji volal Odnoga, vlastně ryčel jako divý. Není divu: po léta tají to v sobě, tam, v kancelářích, musí dělati se Maďarem, aby chlebíček uhájil, a nyní to v něm propuklo, i ulevuje si vášnivým skřekem. Zapomněl na svého druha, písaře Jedlicsku; odtrhl se od něho uviděv Evu. Když nejvíc křičel, obrátil se a — Jedlicska za ním. Jedlicska — a drží papír a tužku v rukou. „Zle je, Evičko moje, zle — Jedlicska.“ Eva zabědovala.

Četníci zavedli Hlinku na faru a dav rozehnali. Bylo to vzrušení v Ružomberku! Lidé vstávajíce a léhajíce mluvili o milovaném knězi, krutě pronásledovaném. Poněvadž biskup zakázal Hlinkovi v kostele kázati a mši sloužiti, lid si postavil hlavu, řka jednomyslně, že do kostela nepůjde, dokud tam nebude kázati Hlinka. Bylo radost viděti, kterak lid, jindy malomyslný, ponížený, zotročený, vystupuje mužně, vzdorně a též rozmyslně. V té době, r. 1906, rodilo se nové Slovensko. Velké to slovo a velká naše radost.

Ďurík Odnoga šel druhého dne opět do kanceláře, na oko klidný. Ačkoli ve svém svědomí vždy byl Slovák, přece tentokrát, do kanceláře vstoupiv, pocítil v sobě něco jiného. Ještě nikdy nebyl mu odrodilecký vzduch kancelářský tak dusný. Včerejší divadlo, Hlinka a čtyři četníci kol něho, zalomcovalo jím do základů. „Zatracený život!“ zaklel si Odnoga, ovšem jen v duchu. „Psí život, Parom do nich, psů běsných!“

V kancelářích soudních a stoličných o jiném se nemluvilo, než o slovenských „buřičích“. „Pánům“ nebylo volno, ale přece jen věděli, že mají ku pomoci kriminály, četníky a vojsko. Písaři a sluhové, kteří včera šli s průvodem, aby špehovali, dnes pánům svým vypověděli, kdo všecko v průvodě byl, kdo křičel a co řekl. Už také přicházeli denuncianti z města a listy anonymní. V očích „pánů“ míhaly se postavy vlastizrádců, buřičův a nihilistův.

Farář Janovcsik z Likavky poslal státnímu fiškusovi důvěrný list, že Hlinka připravuje povstání lidu. Z ciziny přicházejí prý mu dopisy a peníze, má kdesi uloženy pušky, šavle, kanóny, prach a dynamit. Druhý den po udání Janovcsikově byl Hlinka zatknut a uvězněn. Hnutí v lidu stouplo. První byly ženy, jež obstupovaly věznici a vypátravše, ve kterém okně je Hlinka, chodily tam, plakaly a modlily se. Večer přicházela s ženami Eva a dovedla jim pověděti vždy něco takového, co nedovedla žádná jiná. Jednou líčila utrpení nevinného kněze, jindy zase, jak cesta k svobodě vede přes žaláře, jak ženy husitské pomáhaly mužům… Ach, škoda, přeškoda, že Odnoga živí se tam v těch kancelářích, kde slouží lži a křivdě. A musí se tomu podrobovati, neboť Odnoga neumí žádného řemesla, žádné jiné práce, a svatbu mají přede dveřmi. Kdo jí maďarský chléb, musí být Maďarem, říkají páni, a tak ubohý Odnoga musí jíti s nimi, ač mu často srdce krvácí.

Jednoho dne vysloveno v kancelářích jméno — Evy Ražové. Odnogou trhlo; hned se rozpomenul, že se mu Jedlicska po několik dní vyhýbá. Za poledne zaskočil k Evě a pověděl jí, že je udána jako buřička. Eva vyslechla zprávu zmužile. Pohlédla do prázdna a zvolala: „Buďsi, půjdu i do vězení. Pod oknem vězení Hlinkova jsem vykládala, že je už čas, abychom se i my ženy postavily na bojiště. Třeba nejen mluvit, nýbrž i trpět.“

Stalo se. Eva dostala obsílku, rozumí se maďarskou. Dostavivši se k soudu předložila soudci obsílku a otázala se slovensky, zda skutečně je k soudu předvolána.

„Ano, přece maďarsky umějí,“ odpověděl soudce.

„Neumím, musela jsem se lidí ptát, co je na obsílce.“

„No, no, však jich tady maďarsky naučíme,“ jízlivě soudce napověděl, že Eva bude uvězněna.

„Nežádám toho od vás,“ řekla dívka zmužile.

„Zakazuji si jejich ,vy‘: jsem soudce a ne bača na Mnichu.[26] Sednou si tam,“ a ukázal na lávku bez opěradla.

A na lávku obžalovaných usedla slečna tváře hezké, vkusně ustrojená, a na rukou měla nové bílé rukavice. Při stole soudcově stál stůl pro písaře, a za ním seděl bledý — Odnoga.

Soudce přečítá vinu obžalované. Podle udání svědků slečna Eva šla s demonstrujícím průvodem a bylo patrno, že se druží k nepřátelům vlasti a buřičům. Zejména se jí klade za vinu, že divým hlasem volala: „Hanební beťáři, zločinci… postřílejte nás!… hrom a peklo…“

Předvolán svědek — Jedlicska.

Odnoga je bledý jako smrt, poznává, že jeho slova přičítána jsou Evě. Rozmýšlí, co udělat, ale Eva už povstala a zmužile praví: „Ano, to jsou má slova, tak jsem zvolala.“ Pohlédla na Jedlicsku, jehož svědectví stalo se po Evině přiznání zbytečným.

Odnoga v duši přísahal lásku Evě, přísahal býti nejhodnějším manželem na světě. Také na Jedlicsku pohlédl…

Krátce se vysloví „pohlédl“, ale co ty pohledy znamenaly! Co se tu odehrálo za deset minut!

Jménem Jeho Veličenstva vyřkl soudce rozsudek v řeči státní.

„Nerozumím!“ řekla pevně Eva.

„Érti, nem érti, mind egy“ (rozumíte, nerozumíte, vše jedno), odbyl ji soudce.

„Pane soudce, já nerozumím!“ řekla Eva s přísností.

Soudce pokynul písaři, a ubohý Odnoga oznámil milence své, že je pro pobuřování odsouzena na deset dní do vězení.

Odsouzená odešla sebevědomě bez poklony. Slečna Eva byla dívka chudobná. Byla zaměstnána v obchodě Makovických, a tam vypravovala bečičky brynzy na poštu a na železnici; v práci své byla pilná a obratná, na všecky strany ochotná a spravedlivá, a tak si získala lásku celého domu. Jako dům Makovických, tak i ona družila se vždy odhodlaně k straně národní; hrála divadlo, přednášela básně, jezdila na výlety, a když se společnost vracela z výletu, ještě i v ulici začínala píseň „Hej Slováci!“ Odnoga byl o čtyři roky starší. Bylo mu dost těžko získati si Evinu lásku. „Vidím tě ve společnosti odrodilců, a tam nejsou lidé hodní; odvrhují mateřskou řeč a to je špatnost, v úřadech Slovákům křivdíte, a to je zase špatnost, chodíte po hospodách, opíjíte se, karbaníte a jiné špatnosti tam vyvádíte. Kdybys byl čižmár nebo krejčí a při tom dobrý Slovák… vždyť vím, jsi hodných rodičů syn.“ Odnoga Evě přísahal, že ve své duši je Slovák, ale v kanceláři a na veřejnost že musí býti Maďar. Hezký mladý muž, tož si uměl získal lásku… Jarní sluníčko hřeje, ledová kůra taje, a už je kvítek — chtěj nechtěj — venku. Tam pod vysokým Čebratem, na břehu Váhu slíbili si lásku. Evě byly dvacet čtyři léta, Odnogovi dvacet osm; to je na Slovensku párek starý, proto umluvili ustrojiti svatbu brzy.

Eva v žaláři! To bylo koncem července 1906. Ve dne nebo pod večer chodila pod její okno shrbená matička a tam se pomodlila a poplakala si. Třetí okno dále bylo vězení Hlinkovo, i tam stařena zašla se pomodlit.

Soud i vězení jsou vedle řeky Revúce. Kdysi to býval zámek, základní to stavba Ružomberka na ostrohu mezi Revúcí a Váhem. Původně prý se jmenoval Rozbreh (Roz — breh), z čehož Němci kolonisté udělali Rosenberg a z tohoto Slováci zase Ružomberok.

Z vězení je výhled k východu, to je rovinka při Váhu; k severovýchodu a k jihovýchodu jsou hory. Eva sedává při okně; co chvíle vidí letěti vlak po pravém břehu Váhu nebo plť rychle po Váhu plynoucí. Nedaleko jest vojenské cvičiště, jeť v Ružomberku posádka honvédů (zeměbranců). Eva zahledí se tam i onam, ale duch obírá se něčím jiným… Snad za celý život tolik nemyslila, tolik duševně nepracovala, jako za deset dní ve vězení. Utrpení člověka prohlubuje, to cítila Eva na sobě. Myslila na Ďuríka, ale jinak než předtím. Když za ní žalářník bouchl dveřmi, a ona obrátivši se k nim, uviděla, že z vnitřku nemají kliky, zachvěla se, vrhla se na zem a zakryvši dlaněmi obličej i hlavu prudce o podlahu udeřila, až zadunělo. „Bože můj! Bože můj!“ Za hodnou chvíli teprve povstala a hlasitě promluvila: „To je dům křivdy a utrpení, tady můj Ďurík sloužit nebude. Ale sem musela jsem přijít, abych poznala, jak ničemná je služba malého Ďuríka. Tu nebude, nebude!…“

Eva vstala lehce, těžké břemeno zůstalo na zemi. Zatím ještě nepřemýšlela, z čeho budou živi, jen se těšila, že ne z křivdy a slz. „Tu nebude, nebude,“ opakovala si.

Každého večera, když už páni od úřadu i písaři seděli při pivě a víně, přicházel pod Evino okno Odnoga. Zakašlal, Eva též zakašlala, a to byl jejich milostný rozhovor. Jaké to smutné dostaveníčko! Každého večera Eva pustila dolů lístek, osmerku papíru. Odnoga lístek chytil, na rozloučenou zakašlal a pospíchal domů lístek přečíst. Kdosi vyšpehoval, že Eva lístky dolů pouští a strážce číhaje lístek zachytil, ale lístek byl celý bílý, prázdný. „To je jakási mluva zamilovaných bláznů,“ řekl a nechal tak.

Eva psala lístky — mlékem. Dejte takový lístek nad plamen svíčky, a zjeví se vám černá, čitelná písmena.

Na jednom lístku bylo:

V utrpení svém rozhodla jsem se, že tomuto domu již sloužit nebudeš. Ne a ne! Nevím, co počnem, ale doufám v Boha, že nás neopustí. Tvá.

Lístek druhý:

Utrpení učí člověka myslit a cítit. Myslím na sebe, na Tebe a na celý národ. Pořád myslím a netrápím se. Myslím si, když se i dívky a ženy dají do služeb národa, že bude národ dvakrát tak velký. Matičku svou starou líbám; ať nepláče, Bůh nás neopustí. Tvá až do hrobu věrná Eva.

Třetí lístek:

Dnes mě trápí myšlenka, z čeho budeme živi. Z horování není síla národa. První je umět si poctivě vydělat chléb, druhé je být hodným člověkem a vším, co máme, sloužit celému národu. Trpět ve vězení, to nedostačí. Ďuríku můj, buď hodný a přemýšlej, z čeho budeme žíti. Zajdi k mé drahé matce, ať se netrápí.“

Lístek čtvrtý:

Už vím, z čeho budeme žít. Vyhledej Barušku Michnovu z Moravy, co pod Kalvarií bydlí, a pros ji, aby mne i tebe naučila punčochy na stroji plést. Opatříme si dva stroje, nakoupíme příze a budeme plésti od rána do večera. Baruška je hodná, dojdi k ní. Řekne-li ti ano, hned z kanceláře vystup.“

Eva měla býti propuštěna z vězení 6. srpna 1906. Na ten den předvolán byl k soudu slovenský měšťan Ondrčka, jenž prý také „bouřil“. Soudce se ho optal, je-li též pansláv? Ondrčka se soudce otázal, co to je pansláv? „Tak, vy somáre, vy kujone…“

„To je renegátské beťárstvo!“ vzkřikl písař Odnoga, přísně na soudce pohlédnuv, — a mrštiv mu perem pod nohy prudce odešel z kanceláře.

„Jste v tu chvíli propuštěn, služby zbaven!“ křičel soudce za Odnogou po maďarsku, přidávaje různé nadávky.

V té chvíli asi mluvila Eva s farářem Hlinkou; žalářník ho k její prosbě vyvolal na chodbu. „Toužila jsem stisknouti vám ruku v žaláři. Napravili mě tu: stonásob budu milovati národ. Ďurík z úřadu vypoví, a budeme se živit řemeslem, — punčochářskou dílnu si zřídíme,“ dodala vesele.

„Dobře tak,“ vece farář, „pryč z otroctví! Povězte halenám, zbavili mne „páni“ fary, že půjdu s halenami hroudy tlouci,“ a zdvihnuv ruku jako ku přísaze, dodal: „a že Hlinka národ nezradí.“

Před soudní budovou sešel se Odnoga s Evou z vězení právě propuštěnou. Oba na svobodě, šťastni, blaženi.

(Z r. 1907)



[25] čvach — schwach (slabý, neodvedený); v přeneseném významu je to člověk nenáležející mezi silné, řádné lidi, tedy odrodilec, jakýsi vyvrhel

[26] Mnich je hora u Ružomberka.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.