ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na podzim r. 1901 byli zvoleni čtyři slovenští poslanci na říšský sněm. Tři z nich proslovili již první rok veliké řeči. První (dne 3. února 1902) začal: Jeho Veličenstvo, náš slavně panující a milovaný král, dal výraz svému přání, aby sněmovní volby svobodně a bez nátlaky provedeny byly. (Nepokoj.) Slavná vláda, zvláště její předseda, věrně jednal dle královského přání, když nařídil svobodné a čisté volby, a je, na kolik mu bylo možno, i tak provedl. Vyslovujíce Jeho Veličenstvu, našemu milovanému králi s homogiální úctou nejhlubší vděčnost, nemůžeme pominout, abychom i ctěné vládě svou nejhlubší vděčnost nevyslovili. —

Předseda přerušuje řečníka řka, že svoboda a čistota voleb (jaká to do nebe volající lež!) není následkem královského nařízení nebo milosti (Éljen!), nýbrž jednoduchou zákonitou povinnosti nad každou osobní vůlí, byť to byla i ta nejvyšší. (Éljen!) —

Druhý řečník (26. února 1902) začal: Kdybych nebyl pevně přesvědčen, že rytířskost, která v každé době dějin zdobila národ maďarský, která je světoznáma je ještě i dnes jednou z hlavních ozdob maďarského charakteru…, neopovážil bych se na tomto místě promluvit atd. —

Třetí (17. dubna 1902) začal: Jedním z nejhlavnějších bodů programu, na jehož základě jsem byl vyvolen, je ten, abych tu prosil, by zákonný článek 44. z r. 1868, tak zv. národnostní zákon, byl do života uveden atd. —

Ovečka mezi vlky: bojí se, třese se, prosí…

Byli to muži řádní, způsobilí… Přece je úzko nad ponížeností, jež klesá k vědomé nepravdě.

Ano, chválíme mírnost, přece chceme pravdu.

Slovenská poníženost nechť zmizí s povrchu země.

*

Byla volba v Sučanech, a to volba poslance do sněmu. Kandidoval jedenatřicetiletý advokát, pán hezký a chování uhlazeného. Koncem máje, kdy byla příroda plna květů, jezdil po obcích kol Turč. sv. Martina, tedy po kraji národně nejprobudilejším, a kamkoli vkročil, všude ho přijali s velkým oduševněním a zasypali jej kvítím. V Horním Jaseně ověnčili kočár kvítím i do kočáru k nohám kandidátovým květů naházeli.

V Dolním Jaseně bylo uvítání chladné, ale to hned zahladila Sklabina. Statní Sklabiňané a Sklabiňanky se vyznamenali. Přijali slovenské korteše a kandidáta tak okázale, srdečně, mile, až radost. Všude děkoval dr. Janko Mudroň za milé přijetí a napomínal voliče, aby při své slovenštině věrně vytrvali. Dne 28. máje putoval kandidát s celým průvodem do Bělé, Žabokřek, Košťan, Sv. Petra a Bystřičky. V každé obci přijali kandidáta s velkým oduševněním, a skoro všickni voliči slíbili státi pevně jako skály a odevzdati své hlasy představivšímu se kandidátovi. Opět všude ověnčili kočár, koně i zástavy krásnými květy, v kočáru bylo málo místa k sedění, tak byl zanesen kvítím. Ba i na návsi, kde shromáždil se lid, aby vyslechl kandidátovu programní řeč, byl vystlán květný koberec, a naň vstoupil a na něm řečnil kandidát poslanectví. V Turanech byl lid velmi oduševněn; uvítal kandidáta hudbou a zpěvem a obsypal jej kvítím. I v Příkopech oslavili kandidáta hlučně. Dne 30. máje jezdil se svým průvodem po Príbovcích, Daňové, Karlové, Trebostově a Jahodníkách, a všude bylo nadšení ohromné. Jmenovitě v Jahodníkách přijali kandidáta velkolepě; postavili slavnostní bránu, všecky dívky byly bíle oblečeny, a jedna podala kandidátovi utěšenou kytku s velkou bílou stuhou a přivítala jej krátkou pěknou řečí. Kandidát si přívět krásné děvy zapsal do zápisníku a zítra jej přednese na banketě ve Vrútkách. Přijetí v Jahodníkách bylo korunou volebního nadšení.

Svitl den volby, 1. června 1910.

Den byl jasný, bez mráčku, od úsvitu panoval radostný volební ruch po městech i dědinách. Od sedmé hodiny ráno lítaly lehké kočáry a hrčely těžké vozy s voliči přes Martin do Sučan. Voliči našeho kandidáta poznali se dle věnce neb kytky na zástavě. Vozy dlouhými řadami jely za sebou, voliči vesele zpívali a rozprávěli. O osmé hodině byli na místě, v Sučanech na řece Váhu. Kordon vojska stál na stráži, zástup četníků prochází se sem tam. Ale to Slovákům nadšení neubírá, jsouť na bajonety zvyklí. Nadšení pudilo k volbě i starce. „Kolik máte let?“ otázal se předseda volební komise voliče „Osmdesát jeden, prosím poníženě,“ odpověděl volič a při tom vyskočiv jak mladík na dva šúchy od země, tleskl si dlaní po stehně. Přišel k volbě 89-letý slepý stařec, též 90-letý, jen aby zvítězila slovenská strana.

Ó, bylo to nadšení, bylo zpěvu, bylo květů…

*

Milý čtenáři, naši — prohráli!

A je po nadšení, po zpěvu a po květech; nastoupila střízlivost, a v takové náladě bude se nám dobře rozjímat.

Volební ruch popsal jsem podle referátu v americkém Slovenském Denníku; napsala jej dívka neb žena, a to ještě s větším nadšením, než se to podařilo mně.

Českého čtenáře překvapí, že krásné slovenské nadšení a množství květů z rukou dívčiných patřilo nikoli Hodžovi nebo Blahovi nebo Šrobárovi, nýbrž jakémus Póschovi, maďarskému advokátu z Pešti, neumějícímu ani slova slovenského, kandidátu vlády Khuenovy.

Tak…

Kandidoval proti odrodilému zemanu Justhovi.

Možná, že Pósch by byl menším zlem, možná, ale v tom přec nemůžeme vidět zdroj velkého nadšení slovenského.

Kde tedy je?

Je ve sklonnosti ke smíru s Maďary?

Je to mládí národa, jsou to první politické krůčky. Mládí je potřebno vzrušení, poesie, jiného myšlenkového světa. Mládí chce pohádky, zábavy, slavnosti, pitky a bitky, vše, co převádí na jiný myšlenkový svět.

Pamatujme: Slováci jsou ještě — mladí…

(Z r. 1910)