Zlatý fond > Diela > Slovenské obrázky z hor a plání


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovenské obrázky z hor a plání

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Monika Harabinová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 42 čitateľov

Hlinka

V úterý dne 10. června 1906 byl celý Ružomberok na nohou. K desáté hodině večer hrnuly se zástupy na nádraží; šli maďaroni, zpupní a vítězní, za nimi, ve zlém tušení, Slováci. O desáté přijel vlak a z něho vystoupil Ondřej Hlinka, farář Ružomberský. Četníci jej zatkli a vedli, dva vpředu a dva vzadu, velkými zástupy lidu na faru. Přijel ze Spiše od biskupa Párvyho, jenž jej byl suspendoval. Ružomberok je pln vojska; posádka domácí nestačí, přijela ještě setnina z Košic. Ve všech dědinách dolního Liptova vojáci, v každé aspoň deset mužů. Bouříť se hrůzostrašně slovenský lid proti ubohým Maďarům, a původcem vzpoury je pansláv Hlinka.

Hlinka, obklopen četníky, zmužile kráčí. Ženy se křižují a pláčí, muži zatínají pěsti. Celé shromáždění je prostoupeno špehouny, aby je pohnali před soud a od soudu do vězení.

Dne 26. června 1906 byl Hlinka uvězněn. Farář Janovčík z Likavky naň udal, že v noci shromažďuje na faře — zbraně. Maďarská vlast v nebezpečí, zachraňme ji! A potom už byl ve vyšetřovací vazbě, až jej 26. listopadu 1906 postavili před soud.

Bylo to tenkrát na Slovensku ruchu!

Od r. 1903 vycházel „Slovenský Týždeník“, redigovaný Milanem Hodžou, časopis výborný, jenž hýbal myslemi od týdne k týdni. Budoucnost řekne o Hodžovi — kéž jen se uchrání! — slovo zlaté; já dobře viděl i cítil, co Hodža konal. Jeho časopis byl první politickou školou pro široké vrstvy národa, a on dodal Slovákům významu politického.

Hlinka vrh’ jiskru, a když hořelo, živil oheň a byl hotov k oběti. Nejpopulárnější Slovák té doby. Hýbal širými kraji; rozhlédněme se, co se dělo před soudem jeho i po soudě.

V únoru 1906 byly v Ružomberku volby do obecního zastupitelstva. Hlinka chodil od domu k domu, poslední noc téměř probděl a v den volby zvítězil — zastupitelstvo mělo slovenskou většinu.

V dubnu byly volby do sněmu. Hlinka agitoval pro Šrobára a v den volby šel v čele národních voličů.

Biskup Párvy suspendoval Hlinku telegraficky z Karlových Varů.

Proti Hlinkovi stojí stát a církev; běda!

Lid posílá biskupovi žádost s 3054 podpisy a vydal heslo, nejít do kostela, dokud v něm nebude kázat Hlinka.

Kostel je v neděli prázden, a procesí, přes tisíc lidí, táhne z Ružomberka do Lískové, sousední vesnice, aby vykonalo pobožnost tam.

Na Boží Tělo jde veliké procesí z Ružomberka do Stankovan. Děkan Pazúrik, dřív národovec nyní služebník Párvyho, poslal na procesí chlapy s holemi, ženy s trním a šípy. Ti jako diví vrhli se na procesí, hlava nehlava bili, však už tu byli na pomoc četníci a dokončili pobožnost Božího Těla. Stankované křičeli na Ružomberčany: „My jsme Maďaři!“

Jižně Ružomberka je za horou Sidorovem vysoko položená vesnice Vlkolinec, takto pod obecní správou Ružomberka, jakoby předměstí. Tam měli odpust (pouť). Jindy posílají kočár pro faráře, ale tentokráte kaplan Fišer, zástupce uvězněného Hlinky, darmo na kočár čekal. Vypravil se pěšky a s ním služný Horánský, četníci a vojsko. Přišli zpoceni na Vlkolinec, kostelík byl dokořán otevřen, ale ani človíčka v něm. Kaplan dal zvonit, služný běhal po dědině lidi shánět, ale lid se rozutekl po polích nebo se ukryl na půdách.

Úřady každodenně předvolávají hromadu buřičů. Jeden vyfotografoval Hlinku v průvodu četníků, tož byl předvolán. Dva mladíci nosí bílé čapky, prý ruské — předvoláni; deset jich cosi řeklo, když Hlinku zatkli — předvoláni; jiní neřekli nic, ale služný tuší revoluci v jejich srdcích, tož je předvolává. Často celý zástup žen stojí před soudem a pláče. Státní fiškus dr. Székely je jako divý a neumí slovenského slova. Jednoho měšťana optal se maďarsky: „Jsta panslav?“ — „Já? A co je to pansláv?“ - „Vy hovado, vy krávo, ještě se děláte, jako byste nevěděl.“

Z Bílého Potoka děti nejdou na examen. Služný Horánský tam běží se šesti četníky. Svolává ženičky a vyzvídá, zdali Hlinka nenavedl matek, aby dětí na examen neposlaly. Hlinka je už dlouhý čas uvězněn, a pořád nemají dokladů, že bouří lid, toť situace trapná.

Přes celé léto lid do kostela nechodí, kaplani si pořád stěžují, že nemajíce výdělků, nemají co jíst. Lid jim zase vytýká, že na maďarské divadlo mají, že po divadle s herečkami do noci víno pijí, dýnom dánom pozpěvují a pro lepší obveselení dávají si skioptikonem představit obraz, jak četníci vedou faráře Hlinku.

Dne 26. listopadu 1906 počal s Hlinkou, Šrobárem a j. proces před král. soudní stolicí. Místní honvédská posádka byla pohotová, a již dva dni předtím přišlo do města 74 četníků. Předseda soudní stolice[24] byl Chudovský, odrodilý Slovák z Ružomberka. Obecenstva bylo připuštěno málo, a mezi ně postaveni dva četníci. Žurnalisty většinou předseda odmítl, mezi nimi též zástupce londýnských Timesů. Obžalovaných bylo 16, svědků 80.

Černovlasý předtím Hlinka objevil se v průvodu strážcově s hlavou prosivělou, což způsobila vyšetřovací vazba 5 a 1/2 měsíce — za ním dr. Šrobár a druzí obžalovaní.

Na pódiu při lavici těchto obžalovaných, lidí mírných a skromných, postavili se dva četníci s nasazenými bodáky, a kromě toho při každém obžalovaném stojí strážce nebo četník bez nasazeného bodáku.

Kdo uměl maďarsky, s tím mluvil soud maďarsky, kdo neuměl, což dělat, soud se sníží ke slovenštině. Obhájci (advokáti) musí před soudem vždy jen maďarsky mluvit.

Hlinka a Šrobár stáli před soudem jako mužové celí, nic nezapírali a vyznali bez bázně: Jsme Slováci a zůstaneme jimi do smrti. Hlinková závěrečná řeč obhajovací trvala dvě hodiny. Mluvil klidně, opravdově a vzletně. Vyšel z chudobného lidu a zůstane mu věren do posledního dechu. S myslí klidnou půjde do vězení; až se z něho navrátí, začne opět tam, kde nyní přestal. Věří v konečné vítězství ideí.

Soudcové seděli při jeho řeči jako zařezáni, v obecenstvu mnoho lidí plakalo a slzeli i židé.

V jedenáctý den soudu, dne 6. prosince 1906, vynesen rozsudek. Jedenáct obžalovaných odsouzeno do státního vězení a k peněžité pokutě; pět obžalovaných osvobozeno. Hlinka, od biskupa suspendovaný, byl soudní stolicí odsouzen na dva roky státního vězení (delší státní vězení zákon nepřipouští) a k peněžité pokutě 1500 korun; dr. Vavřinec Šrobár na jeden rok a 900 korun pokuty. Vězení všech jedenácti činilo pět roků, šest měsíců, peněžitá pokuta 4680 korun.

Opona spadla…

Na podzim r. 1907 přednášel Hlinka po městech moravských i českých. Jako vítěz jezdil od města k městu, byv vítán a hostěn městskými radami, a tisícové zástupy hrnuly se na jeho řeči. Do Prahy přijel 1. listopadu 1907 a po skvělé řeči na Žofíně, když do kočáru usedl, akademická mládež vypřáhla koně, táhla kočár a Hlinku vynesla na ramenou do hotelu.

Úkaz, který se v královské Praze zjeví teprve za několik desetiletí.

Byly to krásné dni; člověk plesal, vida po časopisech den za dnem články o Slovensku, vida, kterak lidé na potkání mluví o Hlinkovi a o slovenském utrpení. Sám jsem té doby byl zván z četných měst přednášeti o Slovensku. Hlinka přijel také do Písku; byl jsem jej přivítat s básníkem Heydukem, a před básníkovou vilou zmocnil se nás fotografický aparát. Tady, na Otavě, vzpomněli jsme si na Váh, a na Tatry, kde jsme se už před lety spřátelili, a tady jsme si také vyznali, že jsme, na Váhu i Otavě, národ jeden. „My můžeme očekávat pomoc jen od západu,“ řekl mi Hlinka v Písku, a že Řím není a nikdy nebyl Slovanstvu přítelem, slyšel jsem od něho už před mnohými lety tam pod Tatrami.

Měl jsem radost.

Hlinka se navrátil domů, a dne 30. listopadu 1907 byl uvězněn v Segedině.

*

Škoda, přeškoda!

Hlinka už není miláčkem ani Čechů, ani Slováků.

Brání katolickou církev, on, který římskou církev dobře zná. Obrana římské církve patří Párvymu, ne Hlinkovi. Před soudem slavnostně prohlásil, že vyjda z vězení bude sloužit dále ideím — národu a poníženému lidu, — zatím slouží Párvymu, člověku mrzkému, jenž pouhým dechem otravuje vzduch, slouží římské církvi…

Škoda té záře!

Což mohl Hlinka vykonat, kdyby si byl zůstal věren!

Škoda, přeškoda!

(Z r. 1910)



[24] náš krajský soud





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.