ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tam cosi vře.

Prý se nezpovídají, do kostela nechodí; zemřelé pochovávají bez kněze.

Táhlo mě to tam — do Lúček, a zašli jsme si tam s red. Salvou v srpnu r. 1909. Jeli jsme to několik stanic z Ružomberka k východu, v Teplé jsme vstoupili a odtud šli pěšky asi hodinu k severu. Tam jsou Lúčky, pěkná a zámožná vesnice. Severně od ní, na úpatí Choče, jsou lázně téhož jména.

Jdouce z nádraží, dohonili jsme občana z Lúček.

„Vysvětlete nám, kde má původ lúčanská zámožnost?“

Občan se usmál, byl hrdý na dobrou pověst svého rodiště.

„To mají tak: Plujeme s pltěmi až do Komárna, a to si zarobíme nejméně 50 korun; takovou cestu vykonám aspoň třikrát do roka, to je 150 korun za rok. A jistě 800 chlapů chodí od nás na pltnici; vyrátají si, kolik to peněz přijde do obce.“

„To je věru 120 000 korun do roka.“

„Potom je obecní hora,“ vypravoval občan.

„Každého roku se dřevo prodá, na topení dostačí nám haluzina a kůra.“

„To pěkně hospodaříte,“ pochválil občana Salva.

„A co hlavní,“ dodal občan, „u nás není korhelů, samý střízlivý lid.“

Byli jsme plni radosti; občan si byl vědom, že hlavní je střízlivost.

Už jsem pochopil vzdor občanů lúčanských.

Jdeme dál a dál, a naproti nám z Lúček tři pěkní chlapi jako hory. Škoda je bylo propustit beze slova.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil jsem je. „Počul som, že Lúčania sú zámožní.“

A největší chlap, aniž se zastavil, jen hlavu ke mně obrátiv vysypal ze sebe tři věty: „Jak kto robí, tak má; bez práce nie sú koláče; kdo si čo zaseje, to žne.“

Až mi srdce poskočilo.

Potom jsme zahájili řeč o tom, co jim to v srdci vře.

„Víme, že se nemáte rádi s farářem; povězte nám, proč?“

Občan odpověděl doslovně: „Neumí si uctit slovenštiny, to je jedno; druhé je: z nás chce žít, a drží s nepřáteli; ovšem nejvíc nás pálí to, že se Moyšovi stala křivda.“

Co je „slovenština“? Co znamená heslo: Za tú našu slovenštinu?

Nejen řeč, ale slovenské právo, tedy spravedlnost, pravdu. A kdo si neumí uctit slovenštiny v tomto smyslu, je čvach. Lúčanský farář Smižiar (Szmizsár) je čvach, proto ho občané nenávidí. —

Ta historie je zajímavá, začněme ji od začátku.

Po jaru 1906 byly v Uhrách volby do sněmu. Lúčani volili dra Šrobára. Byly volby do stoličného výboru a Lúčani si zvolili Fedora Houdka, Slováka jako řepa.

Oba tyto vzdory byly přičítány administratoru Moyšovi.

Když byl Hlinka suspendován, ružomberští občané nechodili do kostela, nýbrž podnikali procesí do okolních kostelů, také do Lúček, a tu Moyš uvítal procesí podle obyčeje zvoněním.

Na Petra a Pavla Moyš kázal o utrpení Pavlově a požádal věřící, aby se modlili za lidi trpící ve vězeních. Státní fiškus Belopotecký zažaloval Moyše u soudu, že při svém kázání mínil Hlinku a že se tudíž dopustil dvojího zločinu, t. j. pobuřování proti vrchnostem a schvalování zločinu. Byl proces velký, ale Moyš byl uznán nevinným.

Když nezmohl Moyše soud, zmůže ho biskup Párvy; ten nepotřebuje žádných důvodů: Přesadil Moyše do Zuberce v Oravské stolici. Přišlo 16 četníků, a Moyš za jejich asistence ubíral se na nádraží do Teplé; lid doprovodit kněze nesměl.

Moyš je národovec, je člověk vlídný a smýšlí s lidem poctivě. Lúčani nemohli pochopit, proč je hodný kněz trestán.

Křivda! vykřikli, a od té chvíle v nich vřelo.

Dověděli se, že na faru jejich přijde Smižiar; došli k němu několikrát ho požádat, aby fary jejich nepřijal, že ho nechtějí, že k němu nebudou chodit do kostela a p. Ale Smižiar přišel přec, a to v průvodě žandárů.

Lid byl uražen, v srdci jeho vřelo ještě víc.

Blížili jsme se obci, a tu nás lúčanský občan upozornil, že všickni tři pohromadě jít nesmíme. Tři, to už je shluknutí, tak usoudil či soud či četníci. A tak jsem šel s občanem já, a Salva zůstal vzadu, za chvíli jsem zase já zůstal vzadu.

„Naše obec je jakoby černým suknem pokryta, všecko je ve stálém smutku,“ pravil občan. „Když vyjdu ven, je mi dobře, veselo; jakmile se navrátím, je mi smutno. Však tamto jdou dva žandáři, a takových párů je tu několik: jak nám může být veselo?“

Žandáři se podívali po nás zpytavě, ale nezastavili nás.

Občan šel domů, a my, Salva a já, šli jsme na hřbitov. Slyšeli jsme totiž, že Lúčani, nechodíce do kostela, chodí se modlit na hřbitov. Tam uprostřed pod křížem byla babička a chovala dítě. Salvu dobře znala, a tak jsme si k ní sedli, a rozprávěli.

„Už na třetí rok do kostela nechodím,“ řekla starká, „ani k zpovědi; hm, jsem stará, do Teplé je mi daleko a k tomu čvachovi, hm, raděj bych zemřela.“

„Co se tak na něj hněváte?“ otázal jsem se stařenky.

„Jak bychom se nehněvali, taková křivda se stala! Za naše peníze žije a drží s pány proti nám.“

„Mám k vám úctu; to, co mluvíte, je spravedlivé,“ řekl jsem stařence, jsa opravdu potěšen.

„Dceři mé narodilo se dítě, sama jsem je pokřtila; snad bych je dala pokřtít takovému čvachovi, co na nás žandáry svolává a lidi dává uvěznit?“

Uslyšeli jsme lidi modlit se otčenáš. Povstali jsme a uviděli malý hlouček vstupovat na cintorín. Vpředu šel chlapec nesa kříž z černých neohoblovaných prkének, za ním druhý s kropenkou. Kněze nebylo; nebožtík, 85letý stařec, ho nechtěl. Lidé se bez kněze modlili a zpívali; jeden občan vykropil hrob, svazečkem klasů a nebožtíka uložili do matky země.

„Tak nechtěl kněze?“ zeptal jsem se shromážděných.

„Bože, chraň; hodinu před smrtí nás napomenul, abychom jej pochovali bez kněze.“

„Zaopatřit se také nedal?“

„Také ne; modlili jsme se, a on s námi. Však je Bůh vševědoucí, slyší naše modlitby.“

Na pohřbu byla i šestinedělka; nesouc dítě obešla kříž a tak se očistila. Tak to dělají všecky šestinedělky.

Když shromáždění odešlo, tož stařenka, naše vypravovatelka, ukázala nám hrobeček svého vnoučka. „Též jsme ho pochovali bez kněze, a rodiče jeho se vzali také bez kněze.“

V Uhrách je občanský sňatek dle zákona povinný, a vykoná jej tak zv. matrikár, jímž je obyčejně obecní notár (tajemník), kdežto církevní sňatek je toliko přípustný.

Na mše Lúčani také nechodí; sejdou se na hřbitově kol kříže, jeden z občanů začíná a předříkává a tak se pod božím nebem pomodlí a pozpívají si a v bázni boží se zase rozejdou.

„Povězte nám, stařenko, je-li váš lid lepší nebo horší, když se tak od kněze odloučil?“ otázal jsem se.

„Bůh to z nebe vidí, že je lid náš pořádnější a zbožnější; přestalo pravotění, také pohulánky, a všichni drží vespolek.“

„Ještě nám povězte, jak se k vám Smižiár chová, mstí-li se?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že ani v noci nespí, jen mstu vymýšlí. Tak nejprv zažaloval u soudu děti, křičelyť naň: Čvachu, čvachu!“

„A byly odsouzeny?“

„Nebyly; vždyť jsou to děti, nevědí, co činí.“

„Potom zažaloval 13 občanů, že si sami otevřeli obecní zvonici a zvonili na pohřeb dítěti.“

„Byli odsouzeni?“

„Ti byli; tři z nich byli ihned uvrženi do vyšetřovací vazby.“

„Jak to na vás působilo?“

„Na potkání jsme si říkali, že Smižiar je člověk zlý, že vymýšlí jen naše utrpení; ďábel, ne kněz.“

„Po černovské vraždě“ — vypravovala dále „přišlo k nám 36 žandárů. Či i do nás budou střílet? pravili jsme si. Za několik dní 20 jich odešlo, 16 jich tu zůstalo dosud.

„Co tu dělají?“

„Chodí po Lúčkách a přifařených Kalamenoch; když uvidí dva nebo tři lidi pohromadě, rozhánějí je, i ojedinělého domů zahánějí. Také vrazí do domů a do chlévů…“

„A co tam?“

„Jen tak, aby nás nalekali. O 9. hod. večer tlukou lidem na okno, aby shasli a šli spat. Faktoři nesmí pltníky svolat k sobě a vyplatit je, musí ke každému pltníku zvlášť. Ze hřbitova nás vyhánějí. Tu se se dvěma mládenci pohádali, zkrvavili je a zavedli k soudu. O jeee, pořád je něco, nevycházíme z trápení. Kněz nám vzkázal, abychom si přivázali na hrdlo kámen a skočili do Váhu; tak mluví kněz!“

„To je věru člověk ničemný,“ přisvědčil jsem.

„Třicet osm žen zažaloval, že nedovolily dětem do kostela.“

„Zdali něco děláte, aby přišel pryč?“

„Už asi desetkráte byli občané u biskupa.“

„Co jim řekl?“

„Napřed sliboval, že urobí pořádek, potom sliboval, že dá Smižiara pryč, a je tu stále; biskup je chlap tak planý jako Smižiar, ještě horší, má opletačky se ženskými, hm, kněz.“

„Vidíte,“ řekl jsem, „že se na kněze nemůžete spolehnout; spoléhejte na Boha a na sebe, na nikoho jiného.“

„Věru je tak, Pánbožko nás neopustí.“

„A vy samých sebe neopouštějte; pracujte a nepijte pálenky.“

Byla to stařenka zajímavá; čtenář poznal, že se s ní rozumněji rozmlouvalo, než s mnohým inteligentem.

Mne se zmocnila touha, Smižiara uvidět a porozprávět si s ním. „Pojďme k němu,“ řekl jsem Salvovi. „Pojďme,“ odpověděl on, a již jsme se rozběhli na faru. Cestou jsem si promyslil, jak s ním rozhovor začnu. „Píše se o vás a mluví, jsem právě v Lúčce, tož jsem vás přišel navštívit.“ Když jsme přišli pod okna fary, právě otevřená, uslyšeli jsme veselý rozhovor, a hosté si právě sklenkami ťukli. Éljen! „Nechoďme tam,“ řekl Salva; „mají v hlavách, kdo ví, jak by to skončilo.“ A hned odcházel. Já ještě postál, přemýšlel, poslouchal, však vtom si znovu ťukli — odešel jsem též. Dodnes je mi to líto; byla by to rozkošná chvilka se Smižiarem si porozprávět.

Když jsme šli z Lúček na nádraží, sešli jsme se se šuhajem, též velkým odpořilcem, a ten nám vypravoval, jak Smižiar dal občany sekvestrovat. Sepsal si rodiče, jimž se děti narodily nebo zemřely, sepsal si lidi sesobášené, také šestinedělky, které nebyly u úvodu, všecky lidi zemřelé za jeho pobytu v Lučkách atd., pěkně si spočítal, co jsou mu dlužni a dal je sekvestrovat. Páni se neopustí: kněží a úřady vždy si pracují navzájem do rukou. Exekutor přišel, četníci s ním, a pobrali, co bylo možno, peřiny, svině, telata, ovce a j. a zanesli a zavedli k rychtářovi. Telata i ovce bečely, a bylo prý smíchu a povyku náramného. Kluci za ploty křičeli: beee — čvach! beee — čvach! z domu do domu húkali: úhuhú! úhuhú! chlapi i ženičky na potkání kašlali, šuhajci syčeli — věru, nic proti maďarské státní idei, ale státní činitelé a duchovní otec měli té kocoviny po krk.

Páni vyhlásili veřejnou dražbu, volali řezníky a židy, ale nepřišel — nikdo. Pan rychtář musil ovce a telata krmit. Vyhlásili dražbu novou, a zas nikdo nepřišel. A tak musili telata a ovce rozvést a rozprodat po okolních obcích.

Ó, tvrdou hlavu mají Lúčani. Pět let vydrželi vzdorovat, dlouho dost.

Oheň vzplál, oheň shas’. Vizte Hlinku, vyslyšte krásná usnesení na srpnových slavnostech v Turčianském Svatém Martině… Lúčani vzdorovali pět let — není podobného případu na Slovensku.

Léta 1906 a 1907 byla léta slovenského vznětu, takový osmačtyřicátý rok. Kdož tam, za Karpaty hledíme a dýcháme s nimi, okřívali jsme nadějí. Je třeba přiznat, že lítaly na Slovensko jiskry — z Ruska. Tam bojovali za svobodu, oheň plál, a tekla krev. My hleděli na ně, cítili jsme a rostla naše zmužilost, nejen slovenská, i česká.

Vzdor lúčanský vytrval nejdéle a podrazil jej — Hlinka. Poddal se on, veliký vůdce hnutí poddali se i oni.

Biskup Párvy vyzval Lúčky, aby se smířili s církví. Smižiar slíbil, že požádá biskupa aby byl přesazen. Farníci přišli tedy do kostela. Smižiar před děkanem Pazúrikem a Hlinkou podepsal prohlášení, že se úřadu vzdává. Přijel biskup Párvy — v létě 1911 — byl slavnostně uvítán — proto slavnostně, že konečně lidu vyhověl — biřmoval, odjel, lid chodil do kostela a čekal splnění slibu, leč Smižiar sedí na místě, káže, křtí, pochovává, a Lúčky mlčí…

Člověk si povzdechne: „Škoda, že nevytrvali,“ a přece je vidí vysoko povzneseny nad ony lháře a podvodníky.

Kéž se už po Slovensku ujme Havlíčkovo slovo: „Nic jim nevěřit a nic jim nedat.“

(Napsáno r. 1911)