ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Obrázek ještě černější

Okna maličká, zamřížovaná, černá od mušinců. Podlaha hlinou vybitá, hrbolatá, stěny špinavé, strop nízký a černý. Úzké, nenatřené a špinavé tabule (stoly) a při nich lavice bez opěradel anebo místo lavice tenká kláda na čtyřech nohách. Na trámě visí dlouhé kusy slaniny, na zdi provazy, plechy, nádobí. Na kamnech boty, hadry, flaše a flaštičky, krabičky se sirkami a paklíčky tabáku. Na stropě visí jediná lampička. Jeden kout je zamřižovaný, tam nalévají pálenku — jiného nápoje není. Mříž má účel — aby se na krčmáře netlačili a o muzice aby ho neubili. Do krčmy vběhly slepice s kuřaty a běhají po zemi, kdežto na noc jdou spat pod strop, kde mají bidlo. Vzduch páchne kořalkou, tabákem, slaninou, výpary, špínou. Chlapi mají širáky na hlavách, pijí flašečku za flašečkou, někteří kouří ze zapekačky, někteří laciné doutníky, ba i cigarety; jsou tu též robky i několik dětí, a všecko si nahýbá. Nikdo neplatí, pijí všickni na rováš.

Sám si dám hrneček mléka. Je od prachu a od mušinců; očistím si jej kapesníkem, abych jej mohl k ústům přiložit. Chléb si kladu na kolena, štítě se ho položit na špinavý, páchnoucí stůl. Nechutná mi, však mne sem vtáhla jen zvědavost uvidět — první sociální otázku slovenskou.

Za pitvorem (předsíní) je druhá jizba, maličká, a ve dveřích je obloček (okénečko). Do obločku dívá se jakýs všetečka na židovku krčmářku a utajuje smích. Krčmářka přinesla jednomu hosti tvaroh smetanou rozdělaný. Host si pochutnával, šamem zapíjel, všetečka se usmíval. A když host dojedl, vypukl ve smích a pověděl, co viděl obločkem. Krčmářka vzala se země talíř, a protože byl od prachu, utřela ho — rubáčem (podolkem).

„Sviňa!“ řekli jedni.

„Hahaha!“ chechtali se druzí, a všickni hleděli na kamaráda, jemuž tak chutnalo.

„Není dost,“ vzkřikl všetečka. „Tvaroh rozdělávala špinavým prstem, kterýž na konec utřela do rubáče.“

„Sviňa!“

„Hahaha!“

„Kdož tam ví, z čeho člověk neztloustne,“ řekl nasycený host, nikoli bez zahanbení.

Vtom vstoupila krčmářka do jizby. Opět se všickni rozesmáli. Jakoby na povel si přihnuli a naráz pustili flašečky na tabule, až zacengaly.

„Striga jakás,“ řekl uražený host a zamračiv se na krčmářku odešel.

Výjev nový.

Přišli dva chlapi a dali si po třech deci. „Pa bú,“ praví jeden. „Uj, uj,“ praví druhý. A mluvili dál, a to řečí cizí, světovou řečí francouzskou.

Za druhým stolem jali se mluvit — anglicky, dva vedle nich německy a ještě jiní rusky. A všickni pokukovali na mne. Jáť ovšem, slyše ve slovenské krčmě více řečí než v hotelu velkoměstském, byl jsem užaslý.

Rozumějte: to byli drátěníci, kteří se ve světě naučili světovým řečem.

Angličané, Francouzi, Němci a Rusi odešli a přišli hosté noví. Ti mluvili slovensky.

„Treba sa potúžiť,“ řekl jeden.

„Veru treba,“ řekl druhý, „ja neviem ani vyprávať, jestli sa nepotúžim.“

„Čo sa bojíte,“ praví třetí, „akosi bolo, akosi bude. Viem, že všetci znáte desatero božích prikázaní, veď ani jedno neprikazuje, aby sme pálené nepili.“

„Veru je tak.“

„Pravdu máte.“

„I Pán Kristus spravil z vody víno, ba ani svatí apoštolovia to nezakazujú. Je to tiež chlieb náš vezdejší.“

„Veru hej, hej.“

Také jsem byl v krčmě na muzice. Na prvém stupni pili, na druhém se hádali, na třetím se prali. A když byli v nejlepším, na věži začali zvonit klekání. Rváči rázem klekli, modlili se, do prsou se bili, a když odzvonilo, prali se dál, se zuřivostí ještě větší…