ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ružomberok má polohu překrásnou; úpatí Čebratu, na pravém břehu Váhu pod Ružomberkem, je mi nejznámější a nejmilejší místo na Slovensku. Tu jsem prodlel sta hodin, buď sám, buď s Kar. Salvou, kde jsme také, prázdniny za prázdninami, umlouvali program československé kulturní práce. Naposled jsem tam byl v srpnu 1909, také se Salvou. Jdeme s proudem vlevo, hle, zjevila se nám gotická věž; uviděl jsem ji ponejprv, jeť tu teprv od r. 1907.

Slunce se chýlilo k západu; údolí Váhu bylo již ve stínu, ale bílá věžička v Černové byla ještě na chvíli v záři. Potom i ona zapadla ve stínu, a viděli jsme v záři slunce Kalvarii nad Ružomberkem a temeno Sidorova. Postáli jsme.

„Vypravuj, co’s vlastníma očima viděl,“ řekl jsem Salvovi.

„V sobotu večer, před posvěcením, viděl jsem šest četníků jíti k Černové. Pravil jsem si v duchu: Bude to zlá posviacka. — Ještě později šel jsem na horní město, po těch tmavých schodkách, tam stáli dva muži a mluvili šeptem. Zaslechl jsem: Musíte vysvětlit! Když jsem přišel k nim, poznal jsem démona Chudovského a kněze.“

„Což Chudovský nemá dost na uvěznění jedenácti Slováků?“

„Je to žízeň po kariéře; Párvyho dala vláda jmenovat tajným radou, zač? za trýznění Slováků tož Chudovský trýzní dál, také bude povýšen.“

„Ráno v neděli,“ pokračoval Salva, „jsem viděl nových šest četníků, též mířili do Černové.^[27] O půl desáté viděl jsem tam jet dva kočáry. Na prvém seděl služný Pereszlényi, Maďar, neumějící ani slova slovenského, vedle něho zvěrolékař, též Maďar; na kozlíku vedle kočího vyšňořený hajdúch Veverica. V druhém kočáře seděl Pazúrik, děkan z Lískové, vedle ružomberský administrátor z Ludrové. Na všech tvářích jsem viděl napětí; zaprodanec Pazúrik jen jen hořel.

Za hodinu letěly kočáry zpět, a za chvíli pospíchala setnina honvédů do Černové, a brzy za setninou jel služný Pereszlényi do Černové zpět. Odpoledne vodili četníci zdravé i raněné, od krve zbrocené do vězení.

Byla to strašná neděle! Nejedli jsme, modlili jsme se, plakali jsme všickni. Kdosi nám vykřik’ do okna, že služce naší zabili matku. — teprv zle.

Mrtvých jsem neviděl, nechtěl vidět.“ —

Už i kopec, na němž je Kalvarie i Sidorovo byly ve stínu.

Pohlédli jsme na kostelík, na místo vraždy a vrátili jsme se do Ružomberka.

*

Cestou jsme se rozpomenuli, že na těch místech po řadu let jsme rozmlouvali o československé vzájemnosti, tam že vytrysk’ podnět ke mnohému článku i knize „Stárneme,“ řekli jsme jeden druhému — jáť se blížil k padesátce a Salva překročil šedesátku. A vzpomněli jsme si tady na slib, dávno v Tatrách učiněný, tam nad Kolbašskými vodopády, pod Lomnickým štítem, že kdo dřív zemře, tomu žijící druh přinese pod hlavu hrst země své vlasti. Čině slib byl jsem přesvědčen, že, kdybych dříve skonal, Salva přinese hrst země s úpatí Čebratu; on nepochybně pomyslil na úpatí Radhoště, kdež tenkrát bylo moje působiště.

Je to sentimentalita, za kterou se nehanbím.

„A slib platí dosud?“ otázal jsem se Salvy.

Salva se zastavil, povzdech’ z hluboka a vytáhnuv z náprsní kapsy zápisník, vyňal z něho jízdí lodní lístek do — Ameriky.

„Opravdu?“

„Co mám dělat?“

Došli jsme domů slova nepromluvivše.

Na podzim r. 1909 poslal mi z Hamburka, sedaje na loď, pohlednici. Potom už dlouho mi nepsal a také nikomu na Slovensko. Byl tam v redakci amerického „Slovenského Denníku“ a tam psal články tak pěkné, že doma se mu takové nedařily. Čítal jsem je dychtivě a tak žil se Salvou dále. Jsa člověk povždy náboženský, studoval theologii, vykonal, maje přes šedesát let, přísnou zkoušku, přijal vysvěceni a je farářem v Klevelandě.

Vzpomínám naň stále, zvláště na poslední rozmluvu proti Černové, a nemohl jsem tento obrázek nakreslit bez srdečné vzpomínky.

Měj tam klidnou chvilku, které jsi nikdy ve své vlasti neměl a — navrať se!

Smlouva, již jsme pod Lomnickým štítem učinili, platí.^[28]

*

Nyní si vypravujme o posvěcení chrámu Páně.

Černová je vesnice na Váhu, asi hodinu pod Ružomberkem a patří pod správu Ružomberka. Obecní senátor Bačkor je členem ružomberského zastupitelstva. Hlinka se narodil v Černové, a on hlavně se zasadil, aby si tu vystavěli kostel. Horská dědina s 1300 obyvateli sebrala 60 000 korun na stavbu a 20 000 byla ještě dlužna; někteří občané dali až tisíc korun, třeba si je i vypůjčili. Biskup Párvy, kanovníci a maďaronští kněží nedali ani haléře. Občané měli právem vědomí, že kostel jest jejich.

V září 1907 oznámili Černovci biskupovi, že je kostel dostavěn, a požádali ho o vysvěcení. Doufajíce, že zprávou o novém kostele biskupa potěší, požádali ho, aby Hlinku zpět do úřadu uvedl a připustil jej též ku slavnosti svěcení. Biskup přislíbil nejprve, že kostel sám vysvětí, ale Hlinku do úřadu uvésti odepřel. I požádali ho znovu, aby posvěcení kostelu nebylo bez Hlinky. Biskup se rozhodl nejít do Černové, a úkol vysvětit kostel dal kanovníkovi Kurimskému, předtím faráři v Ružomberku. Ten ustanovil posvěcení na 27. den m. října.

Děkan Pazúrik v Lískové slíbil Černovcům, že bez Hlinky do Černové nepůjde; proto se nyní naň obrátili, aby posvěcení překazil, když k němu Hlinka — suspendovaný — není připuštěn. Bez Hlinky žádné posvěcení, řekli si Černovci. V pátek telegrafovali Kurimskému, aby do Černové nejezdil, že si posvěcení nepřejí. Kurimský, poznav náladu, rozhodl se nejeti.

Ale v obci byl zrádce. Obecní senátor Bačkor sekerou vylámal dvéře, a odtrhl zámek, aby lid nemohl v neděli kostel zamknout. U župana požádal za četníky, v sobotu před posvěcením byl na poradě u Chudovského a Fischera, zástupce suspendovaného Hlinky.

O 10. hod. ráno v neděli 27. října blížily se dva kočáry k Černové. Lid byl shromážděn na kraji dědiny, a deputace měla přednést kněžím žádost, aby kostela vysvětit nešli. Zástup kočárům zdaleka kýval, a křičel, aby se vrátily.

Kočáry letěly ještě rychleji, a už už mely vjet do lidu. V tom sami koně se zastavovali, i kočí váhal. Z druhého kočáru, v němž seděli kazatelé lásky, některý vykřikl: „Napřed! Právě proto napřed!“ Lid byl vtisknutý v úzké uličce, nemohl okamžitě ustoupit. Hajdúch Veverica vytrh’ kočímu bič i oprati, šlehal do lidu i do koní, koně vjeli do lidu, a šlapali naň. Občan Demko, aby koně nezašlapali děti, chytil je za uzdu a snažil se je obrátit zpět. Služný a strážmistr promluvili několik maďarských slov. Strážmistr vyzval lid, aby pustil koně, jinak že dá střílet. Slovem střílet vyvrcholilo rozčilení lidu, nastal nesmírný křik. Vtom prý vyhodilo nějaké dítě, stojící na poli za plotem cesty, kamenem. Kam kámen padl, tam padl — jestli vůbec padl — jisto je, že neporanil žádného četníka, žádného kněze neb úředníka nebo kočího nebo hajdúcha. „Löni!“ (střílet) vzkřiknul služný. Četníci vystřelili čtyři salvy.

Na místě leží 9 mrtvých, 3 umírající, 12 těžce zraněných. Jedna žena umírajíc, porodila mrtvé dítě.

Vítězi rychle obrátili kočáry a jeli zpět.

Tak posvětili kostel v Černové!

*

Celou dědinou ozývá se zoufalý pláč. Pláče 50 sirotků, více vdov, mnoho bratrů a sester; mezi zavražděnými je vdova, jež tu zanechala 7 sirot. Lehce zraněných je asi 80, snad i více — utajovali se.

O půl dvanácté přišla do Černové setnina honvédů z Ružomberka. Za ní služný Pereszlenyi s písařem, aby úředně vyšetřil, co se stalo. Dával hned lidi zatýkat a odvádět do vězení. Raněným první přišel na pomoc dr. Šrobár; poraněný chlapec proň došel a byl za to zatknut. Večer přišli dvě setniny z Levoče a obsadily dědinu. Čtyři smrtelně zranění zemřeli dřív, než uplynulo 24 hodin; do nemocnice odvezli 11 těžce zraněných, z nichž 2 zemřeli.

Když potom buřiče soudili, 40 jich odsoudili do vězení.

*

Kdo byl vrahem?

Když slovenský poslanec Hodža interpeloval ministra Andrassyho, maďarští poslanci křičeli: „Vyhoďte podláka! Vyhoďte nestydu! On je vrahem!“

Tedy Hodža byl vrahem, protože uvědomuje lid; Hodža, Hlinka, Šrobár a ostatní buřiči.

Jenže tomu český čtenář nevěří, třeba hledati vraha jinde.

Dva dni po vraždě křičeli po Ružomberku na služného Pereszlényiho: „Vrahu!“ On totiž velel četníkům: „Střílet!“ což bylo dokázáno svědky.

Či byl vrahem Pazúrik, jenž ještě ve čtvrtek dal dru. Šrobárovi čestné slovo, že v neděli světit nepůjde? Jet nebo nejet bylo na konec v jeho moci. Kdo tedy byl vrahem?

Spojené síly: vláda a církev, rameno spravedlnosti a kazatelé lásky. Nechť ten dobytek koně pošlapou, šlehejte jej bičem ve tvář, postřílejte jej! Tak mluví vláda a církev ke Slovákům.

„Budapesti Hirlap“ napsal tenkrát: „Třeba si pomyslit, že 12 Černovců odjelo do Ameriky a nevrátili se.“ Tak klidně pojal vraždu dvanácti slovenských psů. A také obvinil vládu z krvavé vraždy. Vláda prý je vinna, mělať už dávno pobit buřiče.

Divadlo před školou černovskou bylo děsné, divadlo po vraždě hnusné.

Lhal ministr Andrássy, když na Hodžovu interpelaci odpověděl, že kněží nešli kostel vysvětit, nýbrž jen lid upokojit.

Téhož dne kněží v Lískové, v Ludrové a v Likavce oznámili při ranních službách, že po desáté hodině bude v Černové vysvěcení kostela, a také z těch farností hodně lidí na slavnost přišlo.

Proč kněží vzali s sebou varhaníka, když přijeli jen s lidem promluvit?

Proč senátor Bačkor nakoupil zásobu masa a vína?

Na útěku z Černové ztratili kněží rituál a kaditelnici; i toho potřebovali k promluvení s lidem?

Z hrdla lhali posvěcení muži, jestli řekli ministrovi, že šli lid upokojit.

Lhal Pereszlényi, když časopisům do Pešti telefonoval, že velel střelit ne on, nýbrž strážmistr; lhal, když tvrdil, že déšť kamení snesl se nad kočáry a nad četníky. Déšť kamení, a nebyl nikdo poraněn. Jediný četník měl škrábanec na tváři, jejž lékař zažehnal anglickou náplastí. Lhal strážmistr, když v maďarských novinách rozprávěl, že jistý člověk chytil bajonet četníku Štěpiakovi, za ním stojícímu, a že tento ohrožený četník první vystřelil. Ohrožoval prý jej Otiepka z Likavky, chytiv za bajonet a chtěje se pušky zmocnit. Střelil prý do něho, jak předpisuje služba.

Bajonet je ostrý jak meč, dotkni se jej, pořežeš se, a Otiepka a žádný z mrtvých neměl ruce pořezány. Štěpiak také napsal, že patnáctiletá Růžena Fagová, nebojíc se smrti, s opravdovou zuřivostí napadla četníky. Mladá dívka holýma rukama ohrožuje život dvanácti četníků — zastřelili ji.

Za činem hrozným stojí v pozadí president krajského soudu Chudovský. Poznejte ho z jediného činu.

R. 1903 král. soudní stolice v Nitře odsoudila bratry Markoviče a faráře Čulíka pro pobuřování proti Maďarům. Ti rekurovali u král. tabule v Prešpurku a jednání bylo 6. srpna 1903. Dopoledne jednali soudci přísně, chladně; odpoledne přišli vlídní, srdeční. Co se to jen stalo? Čulíka docela předseda soudu vyzval, aby se obhajoval — slovensky, neboť maďarsky se mu mluví těžko. Co se to jen stalo, odkud ta spravedlnost a měkkost?

Později se Slováci dověděli, že Chudovský, dotud předseda král. soudní stolice v Nitře, zfalšoval soudní protokoly. To soudci v Prešpurku postřehli, proto změkli a zrušili rozsudek Chudovského; ještě i velké soudní útraty zaplatil erár.

Chudovský byl ze slavné Nitry přesazen do malého Ružomberka.

Bylo mu třeba zjednávat nové zásluhy — trýzněním Slováků.

On, zlý démon, způsobil veliký Hlinkův proces, on také nyní našeptával kněžím, on stylisoval zprávu četnického strážmistra, on vyjednával s tajným radou policie…

Chudovský, rodem Slovák, je duchovním původcem černovského vraždění.

Musím už jednou vyslovit, čím mám srdce přeplněno: Co lidí se na Slovensku zaprodalo!

Zeman, soudce, kněz, hajdúch.

Maďaři, pravda, jsou nejsurovější národ evropský, ještě věky uplynou, než dechne na ně lidská ušlechtilost, přece nesvádějme všecek slovenský neúspěch na ně.

Lidská zaprodajnost, odtud začněme léčit.

*

Hrozné vypravování o Černové končím vděčnou vzpomínkou na ušlechtilého Nora Björnsona.

V létě 1907 požádali jsme ho obsáhlým memorandem — dr. Lederer, Heyduk a já — za veřejný projev. A když v říjnu téhož roku byl v Mnichově světový kongres míru, pozván byl naň i Björnson. Odpověděl, že nepřijde, neboť by se nezdržel, aby nenapadl těch, kteří na shromáždění řeční o míru, ale doma mučí ubité národy. „Jako, dejme tomu, kdyby hrabě Albert Apponyi, dnešní uherský ministr kultu, který doma hnusně sužuje Slováky, přišel na kongres jakožto apoštol míru, a já bych se s ním sešel, všecko bych vykonal, aby byl tento člověk z poradní síně odstraněn.“

Björnson se štítí maďarského hraběte a ministra, nemožno mu prodlíti s ním v jedné siní.

Výrok prošel celou Evropou, Maďary trhlo, byť, jakož je způsob pyšných, nadouvali se ještě víc. Apponyi, po způsobe pyšných nevěstek, se vyslovil, že „s pozdviženou hlavou“ půjde dál.

Brzy po tomto výroku dostavil se nový dokument — Černová.

Dne 12. listopadu 1907 Björnson uveřejnil v Neue Freie Presse článek „Největší průmysl Uher“, míně vyrábění Maďarů z uherských národů nemaďarských. „Je něco podobného v jiné zemi?“ otázal se. Já si vzpomněl, když Hodža přednášel interpelaci o Černové, a když se výkvět národa naň sápal, na jinou zemi — na Španěly, na Corridas v Madridě…

Maďarským násilníkům chybí — lidskost.

(Z r. 1910)