Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Noční příhody

Jednou jsem zastihl knížete v knihovně. Stál na poslední příčce žebříku a snímal ze zdi obrazy. Ruce roztaženy, div mu nepraskala kamizola, vlekl Guarda Dou v rámci, který sám váží aspoň půl centu. Otázal jsem se ho, co to dělá. „Chci,“ odpověděl, „vnuknouti panu Stoklasovi a tobě něco zájmu o nádherná díla. Uspořádám je podle škol a podle letopočtu.“ Řka to, zakymácel se a byl nucen seskočiti. Ukázal přitom znamenitou obratnost, ale těžký rám přece jen silně dopadl a část řezby byla vedví. „Nemýlím-li se,“ prohodil kníže, odsunuje střevícem rozbitou růžici, „je to podvržený rám.“ „Jak?“ povídám vskutku dopálen, „visí zde tři sta let!“ „Nu, nu, nu!“ odpověděl plukovník, „domníváš se, ty hlupáku, že před třemi sty lety nebyli lháři? A jací!“

Potom vystoupil kníže znovu na žebřík a podal mi obraz Elsheimerův. Dále mi vstrčil do ruky Platzera a Cranacha a Mistra třeboňského a Belliniho a sedm Nizozemců a vposled Chardina. Bylo to krásné zátiší s lahvicí vína a s koláči. Dával jsem najevo svou nelibost a řekl jsem, že se mi příčí ten hanebný nepořádek. „Jdiž, jdiž,“ odvětil kníže, „nebyls to právě ty, kdo natahoval ruce?“ „Kníže,“ odsekl jsem již zhurta, „jestliže nesestoupíte, podrazím žebřík a octnete se na zemi!“ Na ta slova plukovník seskočil dolů a objal mě, řka, že se stávám hubatým.

Potom jsme chodili od obrazu k obrazu, prohlížejíce si je. Výraz některých tváří nás unášel a okouzloval. „Podobný odstín hnědi,“ děl kníže, ukazuje na Cranacha, „mi zježí srst, a když se dívám na kobalt, mám husí kůži.“ Já pak (vzpomínaje si na časy své mladosti) jsem řekl, že straním sochařství a že mu dávám přednost před ostatními uměními. „Nic naplat,“ pokračoval jsem, „objem je objem. Cožpak některý malíř vykrouží koleno či stehno Venušino tak, jak jest?“ To jsem však neměl prohodit. Kníže se na ta slova obrátil a pustil se do mne, řka, že jsem břidil a že se má sochařství k těm plátnům jako hlávka zelí k stránce z La Fontaina, kde se mluví o zahradnictví.

Můj přítel se rozkřikl a tropil tak veliký hluk, že nás slyšeli až v obývacím křídle. Stoklasa četl právě noviny. Než byste řekli švec, byl ze dveří. Přeběhl chodbu, bral schody po čtyřech a už stál v knihovně.

„Pane,“ pravil mu plukovník, ukazuje na obrazy, které stály po zemi, „jsem věru rád, že jsem nalezl příležitost říci vám, v jakém žalostném stavu je vaše sbírka. Jestliže dovolíte, zavěsím díla nikoliv na přeskáčku, nikoliv nazdařbůh.“

„Ale předtím, Bernarde,“ děl opět ke mně, „bude nám odstraniti letitý prach a špínu. Mám skvělý prostředek, který jsem získal od kteréhosi dělostřelce.“

„Lituji,“ vpadl mu do řeči můj pán, „že se vám sbírka nelíbí, ale bylo by mi milejší, kdybyste netrval na svém zázračném prostředku. Stopy stáří, které vidíte, nejsou snad leč s výhodou.“ „Stopy stáří?“ opakoval kníže a zvedl Chardinovo zátiší. „Což se vám zdá, že toto víno zestárlo? Zdá se vám, že meloun pozbyl svých šťáv a že jeho barva vypelichala? Ne, pane, pociťuji jeho svěží chuť tak živě, jako bych právě odzátkoval láhev.“

Řka to, zahleděl se kníže znovu na Chardinův obraz. A jak se tak díval, přišly mu na mysl asi skutečné láhvice a skutečná jídla. Rozpomněl jsem se, s jakou pohrdou mluvil o sochařských objemech, a bylo mi k smíchu, když tak horempádem sahal po zelné hlávce. Jářku, pročpak se teď nepřidržel La Fontaina?

Milý kníže vzal zatím pana Stoklasu pod paží a odváděl si ho na přesnídávku, jako kdyby právě on (Alexej) vládl všem spižírnám. Když kníže a můj pán odešli do jídelny, nezbývalo mi, než abych zavěsil obrazy sám na stará místa. Věc nebyla tak snadná. Jsem postavy daleko menší než kníže a nemohl jsem dosáhnouti na skoby. Zavolal jsem tedy slečnu Cornelii, a když pak vystoupila na žebřík, přidržoval jsem ji v pase. Naneštěstí se kníže záhy vrátil. Sotva přišel, začala slečna pískat jako mladá holčička a bez přestání se na něho obracela. Kníže si děvčete sotva všiml, ale přece jen se zeptal, jak se jmenuje. Odpověděla mu s planoucími pohledy a kníže jen tak mimochodem jí dal hubičku. Hrome, Cornelie byla má přítelkyně! Jal jsem se tlouci rámem, který jsem držel v ruce, ale kníže si již prohlížel knížky. Cítil na jazyku ještě chuť italského vína a vzpomněl si na Bandella. Řekl jsem mu, že někde v třetí skříni máme pěkný rukopis jeho novel. „Půjč mi jej na chvíli,“ pravil kníže, strkaje mě k polici. Chtěl jsem mu vyhovět, a tak jsme oba vystoupili vzhůru a přehazovali jsme knihy a skládali je na zem a obraceli a vrhali z výše dolů, až z nich lítaly listy.

O jedné nás zastihla Michaela za přehradami rukopisů a vzácných tisků. „Pánové,“ pravila Michaela a spráskla nad tou spouští ruce. „Pánové, kníže, Bernarde Spero!“

Stál jsem tehdy před ní v rozpacích. Chtěl jsem se pokusiti o úsměv, ale čelní svalíky mi táhly obočí vzhůru a tvořily vrásky.

Na rozdíl ode mne necítil kníže viny. Zvedl vysoko svého Bandella, a oddaluje knihu daleko od očí, jal se předčítati zvučným hlasem povídku, která je nadepsána NAUKA LÁSKY. Musím doznat, že mu italština šla jako když bičem mrská, a že přednášel s tak ukázněnou vroucností a s takovým smyslem pro výraz a rytmus, jako to v Čechách dovede jen jediný surrealistický básník, s nímž jsem se setkal mnohem později v okolí Vincentina.

Když byl kníže na konci desáté řádky, překročil hromadu svazků a jal se přecházeti po knihovně. Potom uchopil Michaelu pod paží a nutil ji, aby sledovala jeho procházku. Četl, přerušoval četbu smíchem či krátkými poznámkami a zase se pustil do Bandella, jenž se zdál oživovati. Konečně se mu podařilo Michaelu rozesmát. Utekli spolu, zanechavše Bandella v mých rukách.

Zatímco jsem rovnal knihovnu a zavěšoval obrazy, učil kníže slečnu jakési hře v karty. Kdykoli jsem si na něho při své práci vzpomněl, dostal jsem zlost. „Jakživ,“ řekl jsem si, „jakživ, Bernarde, ses tak nenadřel jako dnes. A proč? Kvůli komu?

Kvůli pošetilému člověku! Kvůli nemravovi, který při vší nádeničině, již ti nadrobil, líbá Cornelii na ústa. Tvou Cornelii!“ Činil jsem si trpké výčitky, že jsem knížete nepotrestal. Proč jsem jen byl takový osel? Proč jsem mu ještě sháněl Bandella? To vše mě velmi pálilo, neboť slečna Cornelie byla krásné a veselé děvče z rovin.

Mám důvody domnívati se, že mi byla nakloněna. Cornelie bydlila v pokojíku, do něhož se vcházelo rovnou ze schodiště. Někdy, když zhasla na zámku Kratochvíli světla, zatoužil jsem promluviti s ní několik slovíček, a tu jsem se bral dlouhými chodbami, až (tápaje po zdech) jsem došel ke schodišti. Odtud vedlo šestnáct stupňů do mezipatra klíčnic. Přesně řečeno, nešlo o mezipatro, ale jen o výstupek vybíhající do nádvoří. Vlevo bydlela Cornelie a na druhé straně schodiště babizna jménem Veronika. V těch místech jsem zatajoval dech, neboť to proklaté stvoření mělo zlý jazyk. Vklouzl jsem ke Cornelii tak tiše, jak jen jsem dovedl, ale jsa uvnitř, mohl jsem popustiti uzdu své radosti, neboť zdi našeho zámku jsou nad vše pomyšlení silné. Tu jsem brával ruku Corneliinu do svých dlaní a mluvíval jsem k ní hlasem tu tichnoucím, tu povýšeným. Cornelie pak zabořila své prstíky do mých štětinatých vlasů a říkala mi v odpověď: „Ty hlupáčku, ty oslíku, ty šejdíři, ty budižkničemu, ty mouchyvemtesimě — mouchynechtemě.“

Uzavíral jsem její ústa polibkem, neboť těchto sladkých výčitek nebylo konce.

Proč si tak vedla? Proč na mě dorážela těmi slovíčky? Vzala si do hlavy, že jsem takový ubohý příživníček a že nemám nic jistého.

Tento výraz se vžil v ústech žen z lidu. Vzpomínám si, že kolem škol výtvarného umění často padalo podobné volání. Má matka říkávala totéž vlasatým sochařům a stavěla jim před oči život plný strázně, který je čeká. Já sám jsem se však naučil od řečených jinochů pohrdati tímto míněním.

Slečna Cornelie nemyslila sice na vdavky, nicméně by se jí bylo líbilo, kdybych se stal řidičem nájemného vozu, anebo kdybych byl zakotvil v Krumlově při niťařství. Nepopřál jsem jí v tom ohledu sluchu, ale teď, když jsem stár, chápu, že se v jejích radách tajilo jádro rozumné.

Tehdy ovšem (jsa mladicky nerozvážlivý) jsem se všemu smál. Rozhovory skončily vzdechem. Tu jsem vtlačil svou tvář do jejího podpaží a celoval jsem její vlásky, anebo opřen o dlaně a maje mezi svými zuby stužku, která se zavazuje na rameni, oddaloval jsem hlavu, až jsem spatřil Corneliina ňadra. To bývalo znamení k poplachu.

Tyto něžné vzpomínky mi znechutily dočista práci. Byl bych se rád viděl v Corneliině posteli a představoval jsem si na tisíc pošetilostí. Při těch myšlenkách jsem se zastavoval nad svazky rozházených knih se sklopenou hlavou. A tu mě znenadání napadlo, jak se kníže Alexej choval ke Cornelii a jak ta slečna jiskřila očima, když ji vzal za bradu. Bál jsem se, abych znovu přítelkyni neztratil.

Kolem páté hodiny se znenadání objevil v knihovně Marcel. Nesl mi večerní poštu. Přijal jsem dopis a poděkoval jsem mu. „Nevíte, kde je kníže?“ pravilo na to pachole. Odsekl jsem, aby mi dal s tím dobrodruhem pokoj. Marcel zůstal stát s pootevřenými ústy a díval se na mě, jako bych se byl právě dopustil těžkého hříchu. „Dejte si pozor!“ řekl, zvedaje prst k ústům, „kdyby se kníže dozvěděl, jak o něm mluvíte —“ Vpadl jsem mu do řeči a ukázal jsem vévodským posuňkem na dveře, řka, že totéž učiním každému, kdo mě vyruší z vědecké práce.

Potom jsem s velkou silou roztrhl obálku. Čekaly mě špatné zprávy. Má sestra Anděla mi psala o rodinných věcech.

Má sestra se vyučila krejčovství a kolem dvacátého léta svého věku se provdala za sklepníka (z kavárny Albatros), který ji záhy opustil pro nesnášenlivost. Z tohoto manželství se narodila dcera jménem Eliška. Živí se řemeslem své matky a je jí dnes hodně přes třicet. V době tohoto vypravování byla však mladá a půvabná, žila ve velikém městě a tu (jak se stává k světu podobným děvčatům) seznámila se s písařem. Mladí lidé se měli rádi, ale nikdy mě nenapadlo, že jejich milkování způsobí někomu zármutek.

Špatné zvěsti přicházejí znenadání a ze stran, odkud se jich nejméně nadějeme. V den, o kterém mluvím, jsem dostal dopis, v němž mi Eliška a má sestra Anděla ukládaly, abych přiměl písaře k sňatku. Nevěděl jsem, jak na to. Pocítil jsem živý odpor k sestře i k milencům a nazval jsem je ve svých myšlenkách nestoudníky. „Je to hanebná holka bez vychování,“ řekl jsem si, „a její milenec by zasluhoval, abych ho popadl za uši.“

Rodinný cit mě zaslepil. Žel, nepoznával jsem, že já a písař se dopouštíme stejných poklesků. Za radostných chvil, které jsem trávil se svou Cornelií, mi nikdy nepřišlo na mysl, že se o mou přítelkyni stará rovněž nějaký strýc, který by mi mohl napsat, abych své hry zpečetil sňatkem. Nemyslíval jsem na nic a neviděl jsem nic jiného než kruh kadeřavých vlasů, které se rozprostřely po podušce, Corneliin nosík s chvějícím se chřípím a brvy skližujících se víček. Rád věřím, že jsem si měl věc rozložit a přidržeti se jednoho z napomenutí, kterými jsem chtěl vyčastovati písaře. Ale je to tak obtížné osočovati sebe sama. Je tak obtížné odtrhnouti vlastní ústa od krásných rtů a ztotožnit se se stádem, které poslouchá cizí rozumy. Hrome, to přece platí pro ostatní, ale nikoli pro mne, který mluvím!

Slečně Cornelii bylo ostatně dobrých třicet pět let, a tu již nebývá třeba klásti takovou váhu na hodinku strávenou v posteli. Zatímco jsem tak přemítal, bavil se kníže s Michaelou a Susanne. Když byl čas k večeři, zastihl jsem je všechny tři v předpokoji s fíkusem. Sotva jsem se ukázal, vzpomněly si slečny, že se chtěly převléknout, a byly v prachu. Slova mně hořkla na jazyku, ale vím, že nelze čelem proraziti zeď. Spolkl jsem to, a chtěje odvrátiti nebezpečí, jež mi hrozilo ze strany knížete se zřetelem na Cornelii, dal jsem se do řeči o Susanne a chválil jsem ji, až se zelenaly hory. Chtěl jsem mu namluvit, že o něho stojí a že by jí nebylo proti mysli, kdyby zaklepal na její dveře. „Cornelie,“ řekl jsem, „je hezké děvče, ale není to Pařížanka.“ „Nikoli,“ odvětil kníže Alexej, „všechny dívky mají půvab Manony Lescaut, vedeme-li si jako abbé Prévost.“ Potom jsem mluvil opět já a kníže mi naslouchal jen na půl ucha, dávaje na srozuměnou, že rozumí pozornosti, kterou mu chce slečna Susanne snad věnovat jen jako ze zájmu o hrdiny občanských válek ruských. Nicméně se domnívám, že jsem mu nasadil pořádnou bláznivinu. Teď mi šlo ještě o to, abych se před knížetem ukázal jako poctivec, který se ničím netají a mluví zpříma. Žel, člověk se ocitne snadninko na scestí. Dopis, který mně předtím vnukl pocity tak počestné, měl nyní sloužiti k nekalému záměru. Otevřel jsem jej na místě, kde má sestra mluvila o Eliščině milenci, a prosil jsem knížete o radu. „To není nesnadné,“ odpověděl plukovník, „povzbuďte písaře laskavou domluvou, a jestliže to nedostačí a bude-li se zdráhat učinit to, k čemu jej zavazují sliby, potupte ho, aby byl nucen sáhnouti po zbrani.“

„Potom,“ děl kníže s významným pohledem, „ho máte v hrsti.“ „Ten nápad,“ odpověděl jsem, „nestojí za mnoho, ale přece jen vidím, že se stavíte na stranu Eliščinu a že byste byl hotov písaře a všechny svůdníky prohánět právě tak jako já.“ „Každý z nás,“ řekl na to opět Alexej, „těžce snáší, nestojí-li mu někdo v slově.“ Řka to, zvedl Alexej vysoko hlavu a odešel. Tento dodatek se mi zdál šaškovský.

Večeře a všechno ostatní minulo jakžtakž. Kníže plácal. Můj pán a všechny slečny se smály jeho nejapným žertům, Kitty nechtěla jít ani spát, jak ji to bavilo, a Marcel neměl stání. Chvilku byl v kuchyni, kde vedl slovo Váňa, a chvilku jsem ho slyšel přešlapovati za dveřmi jídelny. Nechtěl nic ztratit z Váňových kecanin a bál se, aby nepropásl knížete, až vstane od večeře. Zbláznil se do sluhy a byl celý šťastný, když se mohl přitříti k svému knížeti.

Nemohl jsem se dočkat jedenácté. Když jsme se rozloučili, když zhasli světla a když všechno utichlo, chtěl jsem navštíviti Cornelii. Vzal jsem si na cestu několik objemných svazků. To mělo ten smysl, abych se mohl vymluviti, že jdu do knihovny, kdybych snad potkal nějakého všetečku. Ale chodby a schodiště byly prázdné. Blížil jsem se již ke dveřím Veroničiným a tu jsem podle zvyku zbystřil smysly. Zdálo se mi, že po schodišti vystupuje dlouhý stín. Mě vedla cesta dolů a tento pozdní chodec stoupal. Pochopil jsem, že máme stejný cíl, jenž leží uprostřed. Ani jsem nedýchal. Skryt ve výstupku, mohl jsem bezpečně viděti, že onen noční návštěvník je kníže Alexej. Tu mi vysvitlo, že jsem klamaný poctivec. Tu jsem uhádl, že Eliščin písař zasluhuje trestu a nikoliv pokárání. Jal mě hněv. Našlapuje na celé chodidlo, bral jsem se hlučně do knihovny, abych té dvojici nahnal strach. Potom jsem usedl mezi svými knihami, a opřev hlavu, jal jsem se přemýšlet.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.