Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Vypravování o ruských vánocích v poli

Význam a obliba knížete rostla na Kratochvíli den ode dne. Můj pán ho rád poslouchal, služky ho vychvalovaly do nebe, Kitty pro něho ztratila hlavu a Marcel se zbláznil. Susanne a slečna Michaela se nemohly ztotožniti s míněním čeledníku, které plukovníka tak vynášelo, ale přece jen podléhaly kouzlu tohoto kejklíře. Možná že kdyby byla Ellen rozuměla česky, možná že by se dala rovněž uchvátit, ale tato dáma mimo svou mateřštinu nezná jiného jazyka a kníže zřídka mluvil anglicky.

Zdůrazňuji tyto jazykové stránky proto, že půvab plukovníkova vypravování spočíval především v řeči. V oněch maličkých pokrouceninách, které nechci napodobiti, nejsa Rusem a maje péči o vlastní vyjadřování, ale v nichž přece jen rozeznávám barvy ruských lesíků, běl sněhových plání, cinkot koňských postrojů, poštěkávání smeček a řehtání strojní pušky.

V období, kdy jsem poslouchal plukovníkovy příběhy, měl jsem na něho svrchu, ale teď, když je zaznamenávám, jsem prost zloby k tomuto člověku. Zapomněl jsem již na slečnu Cornelii a pro jiné a závažnější věci jsem odpustil i knížeti.

Jak docházelo k vypravování ruských příhod? Znenadání! Kníže je sypal z rukávu. Zmíním se o tom obšírněji.

Druhý den po schůzce s Cornelií měl pan Stoklasa poradu se svým advokátem. Viděl jsem, že kníže za nimi vešel do pisárny. Po chvíli bylo slyšeti doktora Pustinu, jak mluví povýšeným hlasem. Vzápětí potom vyběhl ze dveří. Byl celý rudý a dával mi najevo zlost. To mě bavilo. Ptal jsem se tedy po příčině advokátova hněvu, ale plukovník pokrčil jen rameny. Soudil jsem najisto, že se ti dva před panem Stoklasou srazili, ale kníže byl klidný. Zamířil rovnou ke své lenošce. Susanne, Kitty a Michaela si tehdy vykládaly v pokoji karty. Pan Stoklasa a já jsme zatím hovořili o všem možném a ze strany mého pána padla zmínka o vánocích, které jsou již za dveřmi. Teď jsou ovšem dávno ty tam časy, kdy se svátky lišily od všedních dnů, ale plukovník odpovídal na tu otázku, jako kdybychom se vskutku blížili nazaretským nivám. „Zažil jsem jednou podivné vánoce,“ začal zničehonic své vypravování.

Slečna Michaela si vážila plukovníkova žvástu nad skutečnost, ale přece jen jsem zachytil během vypravování několik pohledů, které ji zrazovaly. Myslím, že byla někdy na pochybách, jde-li o básníka či o šejdíře, anebo o hňupa.

„Chvála Ježíši Kristu,“ počínal kníže svůj příběh, křižuje se velkým křížem. Potom sklonil hlavu, a drže ruce bez hnutí, vypravoval rouhavou či nadmíru zbožnou myšlenku ze Sibiře.

„Za občanské války,“ děl, „v úvodí sibiřské řeky, která se ztrácí na sever, šlo vojsko. Vánice trvala již devět dnů. V té končině shořely chrámy na prach a nikde nebylo člověka, který by veřejně vyznával Ježíše Krista. Hlad a mráz učinil z mých jezdců pěšáky. Cípy našich kabátů byly vykasány a ztuhly; v jejich záhybech se zachycoval sníh. Sníh v záhybech plášťů, sníh na nábojnicích a na brašnách, sníh na strašných obvazcích. Vlekli jsme se vpřed, prst na spoušti a hlavu v nečistých plenách. Vichřice cloumala jejich konci. Vichřice nás vrhala na kolena. Vedle stopy našich střevíců byla úzká a dlouhá stopa, kterou zůstavovaly prsty těch, již se v mdlobách přidržovali koňské hřívy a jimž levice sklesla dolů. Naši nepřátelé byli již blízko. Slyšel jsem, jak se vojáci modlí, ale nerozeznával jsem slov, jež letěla ve větrném proudu. V mém pluku sloužil Anisim Grijič, sedlák z Tulské gubernie, a ten člověk pozbyl rozumu. Domníval jsem se, že poznávám jeho hlas. Šel jsem před svými lidmi, ale kvečeru jsem byl unaven a opožďoval jsem se. A co jsem tak pomalu kráčel, blížil se ke mně Anisim víc a víc a nakonec byl na tři lokty za mými zády. Teď jsem slyšel dobře. ,Vezmi si čistý papír, Ivane Ivaniči, a piš,‘ pravil Anisim, ,piš mé provdané dceři Axině Anisimovně: Chvála bohu všemohoucímu. Taková je cesta pokání, dceruško, že já jsem dočista slepý a hluchý a že od bolesti jsem pozbyl lidského citu. Nechci už majetek, který jsem si přivlastnil, a posílám ti napomenutí!‘ — Potom se ten člověk vyznával ze svých hříchů a prosil za odpuštění. ,Piš, Ivane Ivaniči,‘ pravil po chviličce mlčení, ,že jsem porazil znamenané stromy u dovželského lesa a že jsem si prisvojil půdu deset stop za hranicí. Piš jí, aby zakopala mezník na staré místo a aby vrátila dva rubly a sedm kopejek Marji Kirjakovně.‘ Šli jsme dál a dál. Anisim domluvil. Šli jsme dál a slyšeli jsme jen zvonící mráz a vánici, která hučela jako peřeje. Obrátil jsem se na Anisima a vykřikl jsem: ,Anisime Grijiči, drž se v mé stopě,‘ ale on, protože byl už slab a protože cítil smrt na jazyku, mi odpověděl: ,Jděte spánembohem!‘ Potom jsem slyšel, že volá pozdravení za trubačem Vasjou. Ale kdež byl Vasja! My dva jsme kráčeli poslední. Jíti týmž směrem vpřed, to ještě ujde, ale obrátit se, to je jiná. Dalo to pěknou práci, než jsem ho našel. Ležel tváří ve sněhu. ,Vstávej, vstávej!‘ křičel jsem na Anisima, ale jeho dech byl už slabý jako nitka. Potom se mi přece jen podařilo Anisima zvednout. Táhl jsem jeho levici silně k zemi svou levou rukou, takže zpola visel na mých zádech. A tak jsme šli. Po chvíli mi bylo jasno, že nedojdeme. Přepadla mě tíseň, rozechvění a mdloba, která se podobá štěstí. Sníh nás zasypával. Byli jsme málem mrtvi. Tu jsem znenadání začal doufat, že vyváznem, a zmítal jsem se v hrozné naději a v hrozné zběsilosti. Jal jsem se střílet, a vystřílel jsem všechny náboje a rozžhavil jsem pistoli. Tiskl jsem spoušť všemi prsty a mým ramenem trhaly rány. Ale brzy mě opustily síly. Byl jsem blízek blaženému spánku. Potom jsem slyšel, jak mě někdo napomíná. ,Jdiž, jdiž, to nemáš nic jiného na práci?‘ A zatímco ten hlas mluvil, zastavil se nad námi jakýsi veliký člověk oděný po selsku. Měl válenky a kožich převázaný provazem. Vedl si samodruhou ženu. Stála tu s rukama složenýma na požehnaném životě a přela se s Anisimem. Nechtěl vstávat a selka mu bez přestání opakovala: ,Jsi hlupák! Jsi hlupák!‘ Potom nás zvedli na nohy a žena nám dala několik hrudek cukru, který se za žírných časů nosíval v Rusku po kapsách. Když jsme je snědli, sedlák se rozkročil a přiměl Anisima a mě, abychom se postavili po jeho bocích. Uchopil nás za pas a již jsme se dali na cestu. Žena podporovala ubohého Anisima ještě z druhé strany. Tak jsme šli hezkou chvíli. Sedlák mlčel. Zatím se moji vojáci zastavili a volali na nás. Sníh padal dál, ale shledání se sedlákem a s vojáky nám dodalo ducha. Došli jsme šťastně do vesnice. Teď ale nastaly nové starosti. Tehdy v osmnáctém roce byly zlé časy. Vesnicemi procházely armády. Lidé se rozběhli. Některé chalupy byly vybity, některé shořely a za vojsky šly houfy hladových lidí. Rudí, bílí a rudí, jak stádo běží. Nejvíc ale bylo těch, kdo se zmocnili ručnic a ukrývali se v opuštěných staveních. To byli učinění ďáblové. Nestarali se o nic než o své hladové zuby a stříleli na nás právě tak jako na rudé. S těmito lidmi jsme nyní měli co činit. Poschovávali jsme se do všelijakých skrytů a namířili jsme pušky na okna. V takové chvíli si člověk nevybírá a my jsme byli hotovi utratit ty dareby jen proto, abychom mohli spát. Již padly první rány. Tu znenadání se zvedl sedlák, který nás přivedl do té vesnice. Šel přímo k dvorci a jal se bušiti na dveře a žádal, aby mu poskytli nocleh. Rozkázal jsem svým lidem střílet dál, protože byla občanská vojna. Protože to, co ten člověk dělal, bylo bláznovství. Rány houkaly jen což, sem tam se obrátil někdo břichem vzhůru, ale milý sedlák stál a prosil: ,Pusťte mou ženu! Má žena má porodní bolesti. Pusťte ji do světnice!‘ Odpovídali mu hrubě. Házeli po něm vším, co měli po ruce, a zranili ho ve tváři. Zatím se přiblížila selčina hodinka. Všichni jsme viděli, jak kráčí k muži a ukazuje na svůj život. Sedlák ji vzal kolem pasu, a zatímco přestřelka trvala, odcházeli k druhému stavení a k třetímu a k čtvrtému a všude prosili, aby jim lidé poskytli přístřeší. Anisim ležel v krytu vedle mne. Podíval jsem se na něho, jako kdyby mi někdo v tu chvíli obrátil hlavu. Dívám se a vidím, že míří na toho sedláka. Chtěl jsem mu říci, aby ho nechal s pokojem, ale Anisim najednou udeří ručnicí a dá se do křiku: ,Kuzmo Kuzmiči, Axiňo!‘ Myslil jsem, že poznal svou dceru. Ale ta žena byla cizí a ten muž byl rovněž cizí. Anisim je předtím nikdy neviděl. Zmocnilo se ho šílenství. Křičel na ty selské lidi a dával jim jména své dcery a jejího muže, jako se v ruských vesnicích říká známým strýčku. A když tak silně křičel a když tak utíkal přestřelkou, přestalo se na obou stranách pálit. Vystupovali jsme z úkrytů a darebové v chyších otvírali dveře. Všichni, jak jsme již byli bídní a unavení, jsme šli za touto dvojicí. Zastihli jsme je pod ovčím přístřeškem uprostřed dvora. Anisim vzal svou brašnu a podával ji sedlákovi: ,Vezmi si ji,‘ povídá, ,snad se ti hodí.‘ Jak to řekl, někdo se dal do smíchu a někdo si svlékl šátek a někdo hodil na sníh beraní kůži. Sedlákova žena se dala do křiku, protože ji právě přepadly bolesti, ale usmívala se a po skráni jí stékaly slzy. Když jsme viděli, že se raduje, pocítili jsme veselost, a mluvili jsme hlasitě, a smáli jsme se a říkali jsme, že se narodí chlapec. Potom jsme založili pořádný oheň. Ručnice jsme postavili do pyramid. A najednou vám zvoní kotlík o kotlík a voda vře v hrncích a ty strašné tváře jsou jedna vedle druhé. Bylo již pozdě myslit na světnici a tak se uprostřed noci, na mraze a pod ovčím přístřeškem narodilo děvčátko. Vojáci stáli opodál a jeden si třel namrzlý nos, druhý mával rukama a třetí tleskal dlaní o dlaň. Všude bylo plno řečí. Kuchaři rachali svým nádobím a to rachání se podobalo rachání bubnu. Sem tam padla nějaká nadávka, sem tam nějaký raněný chlapík zakvílel a sykl bolestí. Sem tam nějaký chudinka s ranou v břiše chroptěl a mezi těmi hlasy a tím kvílením se ozýval dětský hlásek a dětský pláč. Ten hlásek byl stále jasnější. Anisim přicházel pomalu k rozumu. Přehodili jsme mu přes ramena plášť, ale sotva jsme se ho dotkli, přišlo na něho znovu staré bláznění. Jal se vykřikovat divná a nesrozumitelná slova. Bylo polotma, oheň za jeho zády vrhal dlouhý stín až k přístřešku, a v tom stínu, v tom potemnělém světle se Anisim bral blíž a blíž a před ložem té ženy padl na sníh. Sedlák, muž té rodičky, ho zvedl, ale nemluvil s ním laskavě. Třásl chudákem, div z něho nevyrazil duši. ,Já,‘ řekl, ,jsem rudý a ty jsi bílý, kdoví jak to bude, až se potkáme podruhý.‘ Jak to řekl, padlo pár pohubků a leckdo popad pistoli. Ale nechali jsme toho právě včas. Rozlezli jsme se po chalupách, jak se to dalo. Pelechy byly plné hmyzu, ale spali jsme až do svítání. Na druhý den jsme se sháněli po gardistovi. Ale bůhví kde mu byl konec. Někde se schoval nebo utekl a s ním zmizel i Anisim. Jak se to rozneslo, hned jsme se chystali na cestu. Vánice v noci ustala, ale byl takový mráz, až nás přecházely smysly. Jen taktak že jsme rozeznali východ od západu. Jen taktak že nám nepřimrzla ruka k hlavni ručnice, a přisámbohu, mnoho k tomu nechybělo! Sotva jsme přiložili prst na nějakou kovovou součástku, ozvalo se zasyčení a mráz vám spálil kůži. Tak jsme tam stáli v tom strašném mrazu ruce před ústy, pláště až na zem, čepice na uších, vousy samý led a na nosech pěkného hýla. Byl bych dal s chutí hrst rublů za to, kdyby se mužik se ženou a Anisim byli někde objevili. Ale vojáci se vraceli s nepořízenou. Prohledali kdejaký kout, kdejakou díru, ale náš sedlák s dítětem a s matkou nebyl k nalezení. Z chlévů se ozývalo volání po děťátku, z chlévů, ze stodol, z rozvalených chalup jsme slyšeli ten hlas. Lidé vybíhali na náves. Ti, kdo byli na útěku, ti, kdo se skrývali, darebové, vojáci, ženské a kdekdo se hrnul ven. Toť se ví, že se vedly bláznivé řeči. V tom zmatku padlo slovo vražda. A jak to slovo padlo, hned se je jali opakovati a křičeli na nás a spílali nám: ,Vy jste zabili děťátko a to děťátko se narodilo za týchž úkazů a v téže noci jako Spasitel!‘ A zatímco jedni na nás volali psy, ukazovali na nás druzí prstem a proklínali nás opakujíce: Žoldnéři Herodesovi! Ale někteří lidé říkali, že jsme to novorozeňátko ukradli a že s ním chceme utéci za hranice. Ta pověst se roznesla a hnala se za námi, kam jsme se obrátili…“




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.