Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Hra v karty

Víte, jak je lidská přízeň vrtkavá! Víte, jak se lidé dají snadno zbaňkovat a jak se zničehonic přikloní k nepřátelům člověka, jejž předtím vynášeli!

Ještě včera mluvili v kuchyni o knížeti s úctou, ještě včera, když jsem šel po dvoře, sáhl sem tam někdo na čepici — a dnes? Kuchařka stojí před dveřmi do spíže, a cídíc zámek, chrání vchod, dokud se nevytratím. Fi! Veronika se ušklíbá a holky od dřezu se na mě dívají zvysoka.

Jdu mimo Marcela — je chudák zaražen a neví, co by řekl.

Pak potkám Františku — dá se mi do smíchu a uteče.

Jsem krátce v nemilosti… Ba, už i starý Kotera mi naznačil, že má mých pitek s knížetem až po krk a že by se rád dopočítal burgundských košíčků.

Co mám na to říci? Jak se mám bránit? Mlčel jsem dost dlouho — jsem dobrák od kosti, ale když člověk slyší zpívat stále stejnou! Když každý moula o vás klevetí a otevře si hubu, řka, že jste dobrodruh anebo kurevník, jenž noc co noc spí s naší Cornelií — kdepak mám potom nabrat trpělivosti?

Hrom do toho! Já všechno odnesu!

Maje plnou hlavu podobných starostí, bral jsem se mimo Veroničiny dveře.

Řekl jsem již, že jsem měl vztek? Ano? Nuže, musím k tomu ještě něco přidat: byl jsem rozzuřen a odplivl jsem si.

Avšak sotva jsem se té neslušnosti dopustil, vyletěla Veronika ven a jala se mi spílati, že jsem zmetek a že ve mně není dobrá žilka. Potom velebila knížete a za křiku, jejž nemohu napodobit, mi řekla asi toto:

„Rererere! Aby ses neplet, ty staré, prašivé, zkažené spodničkáři, já jsem tě viděla na vlastní oči, jak jsi k tý nestoudnici lez! Co? Von to teď bude strkat na knížete! To se ví! To se rozumí, ty nic, ty muzikant, ty jsi svaté!“

Vyslechnuv to a mnoho jiných věcí, poslal jsem babu k šípku a hnal jsem se za knížetem. Chtěl jsem se ho zeptat, co a jak, chtěl jsem mu vyčinit, chtěl jsem ho mít k tomu, aby se přiznal.

V ohbí chodby jsem potkal Marcela a vyhrkl jsem na něho, aby mi řekl, kde vězí Alexandr Nikolajevič. Ukázal mi knihovnu, dodávaje, že tam kníže před chvílí vešel se Susanne.

„Se Susanne?“ opakoval jsem, unášen hněvem. „Se Susanne!“ Potom zvedaje pěst proti řečené síni, oslovil jsem nepřítomného svůdce:

„Ty licoměrníku, nemáš dost na tom, že jsi zkazil mou pověst? Nemáš dost na Cornelii, chceš Susanne, Michaelu a snad i Ellen? Což se nestydíš, ty chlapíku, jemuž sedí padesátka v týle? Jakže? Chceš nás přinutit, abychom byli spoluviníky tvého prostopášnictví? Což jsi neusoudil, že já a můj pán ti naměříme odplatu, jakou zasluhuješ?“

Dnes, když si slovo za slovem vzpomínám na vyhrůžky, které jsem tehdy vrhal za knížetem Megalrogovem, dnes, když mohu s klidem přehlédnouti vše, co se událo, vidím jasně, že toto obviňování bylo obráceno stejnou měrou proti mému vlastnímu nitru jako ke knížeti. Řečená slova vybízela k pokání i mě — ale nedbal jsem jich, byl jsem tehdy příliš zatvrzelý a nacházel jsem ctnost v tom, že mi bylo odepřeno uskutečniti záměry, které jsou nízké a nečestné. Byl jsem přesvědčen, že bažiti po něčem je věc jedna, a dopouštěti se téhož věc druhá.

Dokončiv své kletby, stál jsem před knihovnou, nevěda, co si dále počnu. Cítil jsem, že hněv, který mě té chvíle pudí proti knížeti, zasluhuje nového jména: jména žárlivosti! Ztrativ, či lépe nezískav Susanne, chtěl jsem ji aspoň před knížetem chránit. Žel, snad bylo již pozdě.

Při této myšlence se mi hrnula krev k srdci, vpadl jsem do knihovny jako litice a zbaven rozumu křičel jsem na knížete.

„Jsem obviňován z jakýchsi návštěv u Cornelie. Doufám, že řeknete pravdu!“

Mluvil jsem na plnou hubu, abych plukovníka ukázal v pravém světle, ale Susanne rozumí pranepatrně českému jazyku a pochytila z mé řeči sotva pár slov.

Když jsem vstoupil, listovala v jakési knize a sotva obrátila hlavu. Měl jsem strach, že se bude s knížetem líbat, a pocítil jsem úlevu, že tomu tak nebylo — avšak právě o stupínek hněvu, jenž mi scházel, jsem mluvil hůře.

Kníže si mě ani nevšiml. Nezarazil se, a jakkoli dobře rozuměl, kam mířím, zachoval klid.

Přišel jsem ze tmy a teď, dívaje se přímo proti oknu a napínaje zrak, aby mi nic neušlo, počal jsem silně mžikat očima.

„Táhni,“ řekl mi Alexej, usmívaje se, jako kdyby nabízel křeslo u kamen. Podobalo se, že mi nic jiného nezbude, ale Francouzka (která do té chvíle držela prst mezi stránkami) se na mě obrátila s otázkou, kde je Michaela.

Odpověděl jsem.

Slečna rychle dokončila hovor a měla se k odchodu. Chtěl jsem ji následovat, ale kníže (jak už byl rozmarný) mě zadržel. Potom, stavě na odiv svou vážnost (jako kdyby byl prastrýcem maličké Pařížanky), políbil slečně ruku.

Sotva se však zavřely za ní dveře, jal se vztekle přecházet po světnici.

Mlčel.

Zdálo se mi, že poslouchá ozvěnu svých kroků. „To je špatné znamení,“ řekl jsem si, poznávaje, že jsem do jisté míry přehnal léčení.

Jářku, vpadnouti znenadání do světnice, kde mluvíte s dámou, je přece jen trochu drzé. — Měl jsem strach, že mi kníže natluče, a odhodlán nepřijmouti (dojde-li k půtce) jiných zbraní mimo zbraně ducha, bezpečil jsem se jen na svůj jazyk. Seděl jsem před plukovníkem jako žáček, a když jsem se tak díval na jeho maršálské držení hlavy a hrdou vrásku rozdělující napříč jeho čelo, připadalo mi, že v té kůži přece jen vězí víc než pouhý lhář.

„Spero!“ děl kníže, zastavuje se přede mnou, „Bernarde Spero!“

„Milosti,“ odpovídám, „dejte si zajít vztek a pijte, máte-li chuť. Doskočím pro dobré víno.“

Když jsem to dopověděl, bylo ještě chviličku ticho. Ozval jsem se tedy znovu a povídám: „Jaképak okolky, máte mi něco říci? Dobrá, poslouchám, ale mluvte, než ztratím trpělivost.“

Na ta slova se kníže schýlil k mému uchu tak hrozivě, že jsem si připadal jako kuřátko. „Ožením se v Paříži,“ děl, „se slečnou Susanne!“ Řka to, zaťal svůj vlčí chrup do vousů a setrval v mlčení.

Tu máš, čerte, kropáč! Kdyby mi někdo řekl, že jsem auktorem NOCI TŘÍKRÁLOVÉ, anebo že jsem zdědil po svém ujci, který zemřel před deseti lety v pastoušce, milión rýnských, nezasmál bych se s větší chutí. Ví bůh, že jsem byl té chvíle opět rád na světě a že mi přišla Alexejova velkodušnost právě vhod. Jakže, vyčastovat člověka žertem namísto rány — není v tom knížecí mrav?

„Můj pane,“ řekl jsem, vzhlížeje do tváře znamenitého plukovníka, „myslil jsem si dost často, že brousíte příliš za děvčaty, a považoval jsem vás za záletníka. Chtěl jsem vám překazit miliskování se Susanne, ale když jste si připravil tak počestnou výmluvu, netrvám již na tom…

Dopustil jsem se neslušnosti, vpadnuv mezi vás… Vidím však, že máte v rukou láhev. — Dobrá, velcí duchové řeší tak poklesky svých přátel. Za to vám dávám Susanne! Vemte si ji! Vždyť jsem to byl já, kdo vám ji ukázal. Vím velmi dobře, že ta slečna má nádherná ouška, a všiml jsem si, že jste je protkl náušnicemi, které jsem zahlédl ve vašem vaku. Snad je to pouhý střep; chci o tom pomlčet právě tak, jako mlčíte vy.“

Řka to, vztáhl jsem ruku, abych nalil vína.

„Nesmysl!“ odpověděl kníže, „mluvím pravdu! Susanne sdílí tajemství…“

„Aby vás husa kopla! Vím, jaké tajemství máte na mysli, a uhaduji je: Francouzky jsou obdařeny nádhernou kůží, která bělá tím více, čím je blíže k pasu. Pokud jde o ňadra, počítám, že jsou dvě, ale velikolepá!“

„Jsi pouhý pastucha,“ odpověděl kníže, „dám tě zastřelit ze zálohy.“

„Chcete mě přinutit, abych odvolal chválu, kterou jsem vám přisoudil?“ otázal jsem se knížete. „Chcete, abych se vzdálil, anebo mě vyslechnete?“

„Cítím,“ řekl na to kníže, „jak mi přechází trpělivost. Dávám ti tři minuty času.“

Na ta slova jsem si začal stýskat do řečí, které se o nás trousí. „Pozoruji,“ řekl jsem, „že vy, a vaším přičiněním i já, jsme považováni za holkaře. Nemohu vám zatajit, že vaše noční návštěva u slečny Cornelie je prozrazena. Veronika mi ji právě vyčtla. Víte, kdo to je? — Baba, která vás spatřila, když jste stál za Corneliinými dveřmi.“

„To se mě netýká,“ odpověděl kníže.

Tu mi vzkypěla žluč. Založil jsem si ruce do boků a pustil jsem se do milého knížete a spílal jsem mu lhářů, proudníků, podšitých lišek, vrátných z hampejzu a ošlapků. K tomu jsem přidal ještě třicet jiných jmen.

„Proč chcete lhát, když jsem vás málem chytil za ruku. Což jsem vás neslyšel?“

„Bernarde,“ odtušil plukovník, vytáhnuv z kapsy jakousi minci, „vidíš tento peníz?“

„Ano,“ odvětil jsem, „je to louisdor, který byl stažen před padesáti lety. Co z toho?“

„Co z toho, ty chytráku? Louisdor je falešný! Je to měďák. Chtěl bych se vsadit, že Veronika nevidí o nic lépe. Nebyl jste to vy, s kým se setkala?“

Zatímco jsme si takovým způsobem tříbili názory, rozlehl se v chodbě křik. Pootevřel jsem, abychom lépe slyšeli, a tu se mi zatajil dech: Františka hulákala mé jméno jako na lesy. Vedle sopránu té dryáčnice rozeznal jsem hlas staré Veroniky. Co klábosí? Můj bože, to, co se včera přihodilo, je jí málo, a probírá den po dni můj život.

Znáte ten prožluklý pocit, jejž zakouší štvaný člověk uprostřed soudců a advokátů, kteří mu kladou tisíceré otázky, tázajíce se: Co jsi, holečku, dělal včera a co jsi dělal před dvěma měsíci, když kokrhali kohouti? A co jsi dělal před šesti týdny, kdy se potulovaly v okolí vrány a když vyzváněli AVE? Kolik jsi snědl ryb na prostřední svátek a kde je ona Anička, která ti jednou látala spodky a která dnes chodí s outěžkem?

Představoval jsem si, jak odpovídám, a tu na mě padl strach. Třásl jsem se, že vyletím, a ujal jsem knížete za ruku.

Chtěl jsem slyšet nějaké rozumné slovo, nějakou radu, ale ten nešťastník odpovídal, jako kdyby se celá věc netýkala než mě. Zvedl koleno, a zkříživ na něm ruce, kýval se pln smíchu a veselosti.

Pocítil jsem k plukovníkovi živý odpor a vybídl jsem ho, aby mluvil chvíli vážně.

„Vám,“ řekl jsem, stavěje mu před oči rozdíl mezi postavením jeho a postavením mým, „vám pramálo sejde na tom, co si o vás lidé myslí. Dobrá, vidím, že je vám rovněž jedno, vyhodí-li vaše rance oknem a vybídnou-li vás, abyste se klidil. Bůh vám dal nezranitelného ducha, který vlaje jako chochol peří a který se třepetá tím víc, čím je větší nepohoda. Bude vám dobře na silnici v ranním mrazíku, bude vám dobře ve vnitru lesa vně kruhu klepařek a řady nepřátel. Bude vás zábsti; hlad vám bude bubnovat na břicho a vy se utěšíte, že vám aspoň nefičí kolem hlavy kule, že vás neohrožuje vybuchující granát, kartáče, palba, ani bodák.

Pravíte, že váš čas přijde, až se vrátí car, a že s ním dojdete slávy a bohatství. Nemohu se ani dopočítat, kolik jeseterů, kolik telat a kolik šťavnaté hověziny vám přinese nejmladší princezna až k posteli. Vidím vás pokryta hodnostmi, z nichž každá váží vrchovatou tunu zlata. To je váš osud, můžete věru kašlat na mého pána a na jeho mínění. Avšak přihlédněte, jak se to má se mnou.

Vítr mi způsobuje bodání v uších a nutí mě prolévati slzy. Mám závrať na vrcholcích strání a v údolí mě jímá tíseň takovou měrou, že nestojím zanic. Jsem zvyklý obědvat a spáti v posteli.

Vám se snad přihodí, že zastihnete v lese slečinku, jež bude ochotna vyměnit s vámi někde prstýnek. Já potkám žandarma a při nejlepší vůli, abych s ním dobře vyšel, dostanu se s ním přece do hádky a skončím v šatlavě.

A kdyby toho všeho nebylo, přece jen, Milosti, je velký rozdíl mezi šlechticem a mezi chlapem mého původu. Vám dostačuje věrnost k carovi. Ať třeba bez groše, jste přece pán. Máte svůj erb a svou pistoli. Co mám však já? Jsem zcela odkázán jen na své knížky. Co si bez nich počnu? Jsem jist jen jejich duchem. Jen ony skýtají křídla mým myšlenkám. Jsem pouhý oslíček a potřebuji jezdce na svém hřbetě. Do těchto slabin patří ostruhy vznešených básníků. Jen to mě vrací světu. Prach knihoven, který se zvedá ve světelných sloupech, když mezi desátou a polednem zasvitne do oken na chvíli slunéčko, ten prach, který vás rozkašle, ten vír maličkých tělísek, jež jako motýli mi usedají na stránku, to jsou má souhvězdí. Čerň řádek znamená pak hvozdy a malá bílá místa, jimž tiskaři a cháska ze sazáren říká řeky, jsou pro mě právě tím. Beru věc doslova. Kam bych se poděl bez svých krásných svazků. Já, na mou čest, se nikde nevyznám, leč v krajině, kterou mi ukazuje básník. Jdu k rybníkům anebo na VĚTRNÍK, a přece kráčím krajem Horáce. Vám kvetou stromy, vám se pasou koně a tryskem pádí dolů ze strání, vám řinčí zbraň a pro vás stojí u potoků holky. — (Nejhezčí z nich má ruku za pasem a druhou u obočí. Dívá se za vámi a zasměje se, až ji zavoláte.) Já, přisámbohu, jsem nikdy nerozehřál podobnou ženušku, která je přece k světu a není od řemesla. Vy, starý dobrodruh, se někde na hrázi sejdete s příštipkářkou svého umění a za chvíli se krásně shodnete. Já, Milosti, se držím kurviček. Snad jsem se někdy rovněž připlichtil k jinému druhu slečen, však utržil jsem si jen ostudu. Jsem pouhý břidil toho života, jenž vám jde k duhu. Však to, co má svůj vymezený řád, co vězí v korzetu, co klape jako mlýn, co s řádnou deformací uskutečňuje prožitek, jejž jsem měl, když prostičký můj duch zřel vznikat onu věc, ta ostrá vůně dílny, ta krůpěj člověčiny mi skýtá účast v tomto světě víl.“

„Dost, dost, můj příteli,“ vpadl mi do řeči plukovník, „nehanob se, nečiň se mrzákem! Starého kozla mi sejde po tom, co mi chceš říci. Buď zdráv a nechť se ti vyplní všechna přání — ale nemáš náhodou při sobě tři sta?“

Tato otázka byla položena znenadání a s takovou naléhavostí, že jsem se neubránil. Odpověděl jsem podle pravdy a podal jsem mu své poslední peníze.

V tu chvíli zaklepal na dveře Alexejovy světnice pan Stoklasa. Nevzpamatoval jsem se ještě z prvního překvapení, a již jsem upadl do nového: nemohl jsem údivem ani zavříti ústa.

Co u nás regent chce? Čeho si žádá?

Bál jsem se, že se dozvěděl o klepech s Cornelií, a bylo mi nadmíru úzko.

Můj pán si zatím zasunul dva prsty za límec košile a upravoval si kabát jako člověk, jenž neví, jak začít. Jeho rozpaky mi vracely klid. „Pah,“ řekl jsem si, „i kdyby něco věděl, není si jist.“ Skončiv pozorování pana Stoklasy, podíval jsem se na knížete. Jeho tvář vyjadřovala stále stejné sebevědomí a stejnou vznešenost. Tu mě napadlo, kde jsou peníze, jež plukovník před okamžikem držel v hrsti, ale současně s touto otázkou jsem pochopil, že pro knížete není nesnadné dáti jim zmizet v rukávě.

„Pane,“ řekl Stoklasa, vrhaje krátký pohled do mého kouta, „před několika dny jste se setkal v lese se sedlákem, který se jmenuje Charousek. Pamatujete se na něho? Nuže, ten člověk je zde a omlouvá se vám…“

„Nemám s ním co mluvit,“ odpověděl kníže.

Vy, kteří jste se nikdy nesetkali s Alexandrem Nikolajevičem, stěží uvěříte, jak je nesnadné přemlouvati ho, aby učinil něco, do čeho se mu nechce. Tu s ním nebývá řeč. Usmívá se, přikyvuje vám a nakonec udělá, co si sám vzal do hlavy. Nemůžete mu věc vyložit a neusadíte ho žádným důvodem; vymyká se vám a zarytost, s níž to činí, zbavuje vás odvahy otevřít poznovu hubu.

Pan Stoklasa stál před knížetem bez pomoci a opakoval, že žádá, aby Alexandr Nikolajevič vyměnil s Charouskem pár slov.

„Vy žertujete,“ odpovídal plukovník, „vy žertujete, pane. — Jestliže jsem dobře rozuměl, říkal jste mi, abych vyslechl Charouskovu omluvu, a teď si přejete, abych se omlouval sám…“

„Ano,“ přisvědčil regent, „Charousek je starý známý pana Jakuba. — Jsem na něho odkázán — nerad bych měl v kraji různice.“

„Lituji,“ odvětil opět kníže, „že jsem nucen mluvit takovým způsobem o člověku, s nímž chcete dobře vyjít, ale věřte mi: je to drzý chlap!“

„Jen chviličku, pane!“

„Promiňte!“

„Velmi mně na tom záleží,“ spustil opět regent, „prosím vás, přeji si toho…“

„Dost!“ houkl pojednou kníže. „Již ani slova!“ Viděl jsem, že je zle a že se musím vložit do řeči. Kdo ví, co by bylo se stalo, kdybych to byl býval neudělal.

„To je,“ povídám, „správně řečeno, Alexeji Nikolajeviči!“

„Co je správně řečeno?“ zeptal se kníže.

„Všechno, všechno, všecičko! Namouvěru, takového obratu jsem nezažil od dob, kdy se třemi láty řezalo do hospod napravo jako nalevo…“

Kníže se pozastavil nad nesmysly, které jsem sypal z rukávu, sáhl si na čelo, luskl prsty a byl opět jako beránek. Lichotím si, že jsem ho přivedl k rozumu svými průpovídkami.

Jakmile se však věc obrátila, zakabonil se opět můj pán. Stál před námi, s bouřným čelem dávaje najevo, že kníže překročil míru. „Jakže,“ řekl si, „takhle se se mnou mluví? Takhle se naplňují má přání? Takhle si počíná člověk, kterého živím? Cožpak už nemám ždibec vážnosti?“ Klada sám sobě podobné otázky, chtěl regent vyjíti ze světnice, ale bylo mu souzeno podstoupiti novou zkoušku: setkal se před námi s Charouskem.

Sedlák, o němž je řeč, byl učiněné dobrotisko, sotva se mu Pustina zmínil, že náš pán chce napravit křivdy, kterých se na něm dopustil, udeřil hned robotou a vypravil se na Kratochvíli. Potřásli si s regentem rukama, a nechavše stranou rozjímání o obapolných nesprávnostech a úhonách, měli se vesele k dílu, krájejíce anglickou snídani. Povídali si přitom všelijaké zdvořilosti, jak to bývá zvykem mezi sousedy, a klepali si navzájem na stehna, oslovujíce se po farářsku PANE BRATŘE. Zatímco si náš advokát hrál s ubrouskem, snědli pár solených rohlíků a nepočítaných kousků slaniny. Když byla jejich shoda úplná, spustil můj pán asi takto:

„Vy a já, můj příteli, jsme na tom, na mou kuši, stejně. Pah, abych neklel, sedlák je vždycky bit.“ Řka to, položil vidličku, a nutě se do bodrých způsobů, utřel si hubu hřbetem ruky.

„Pokud mluvíte o mně,“ pravil Charousek, „máte asi pravdu. Mohl bych vám ukázat na svých zádech krásné modřiny.“

„Nu, nu, nu,“ řekl opět můj pán, „to se spraví! Zavolám Alexandra Nikolajeviče, aby vás požádal za prominutí.“

„To si dám líbit!“ odpověděl sedlák. „Chytněte ho za uši a já mu to vrátím i s úrokem.“

„To jest,“ odtušil opět pan Stoklasa, „vy mu to — jak očekávám — odpustíte. Alealeale, můj bože, to je starý zvyk — jak jinak — toť se ví! Snad byste se s ním nešpinil — vždyť se vám omlouvá!“

„U všech rohatých! Máte pravdu, ať se omluví, splatím mu jeho výprask až potom.“

Můj pán viděl, že je na plukovníka ještě příliš záhy, a jal se volati, aby přinesli lahvici vína. Když se to stalo, nepřestal (za pomoci advokátovy) nalévat, až ji Charousek v bázni boží vyprázdnil.

„Tak,“ vece regent při poslední sklenici, „teď je čas, abych doběhl pro knížete pána. Pijte a jezte, příteli, vrátím se co nevidět.“

„Ale, můj božínku,“ dí na to Charousek, „půjdu s vámi, to mi přece nic neudělá!“

Můj pán se bránil. „Láry fáry,“ dí, „budete mu snad nadbíhat, ne? To by tak hrálo, jen ať přijde kníže pěkně k vám.“

Řka to, vyklouzl ze dveří…

Co bylo dál?

Ale to jsme již slyšeli: Stoklasa si vjel s knížetem do vlasů. Jejich výstup je u konce a právě teď vchází do dveří Charousek.

Pozdravil a má se hned k řeči: „Výprask, který jsem si utržil,“ povídá, „ty vaše rány, ty nadávky mě pálí až-až-až! Porozprávějme si o tom, ano? Napřed věc protřepeme a potom ji pěkně obrátíme. Jářku, už se těším jako čert.“

„Milý příteli,“ dí na to náš regent, „pan Megalrogov nemá teď právě čas. Přijdeme později…“

„I pozdrav pánbůh,“ vpadne mu do řeči kníže, pošvihávaje nahajkou, „ty jsi Charousek a chceš si se mnou promluvit? Dobrá, posaďme se k tomu. Na kom je řada, aby začal?“

„Mor na vás!“ vece Charousek, „na tohle si nepotrpím, dejte z ruky ten bič!“

Když to kníže vyslechl, zasmál se, řka, že nebude-li se pošvihávat během řeči do lýtek, pozbude třetiny své výmluvnosti. Potom, aby uvedl příklad, jak je slovo vázáno na posunek, dovolával se kazatele jménem. Jefrim, který uchopiv svou pravici do dlaně levé ruky, nemohl z místa a ztratil dočista nit svého kázání.

Pan Stoklasa a já jsme poslouchali plukovníka nadmíru netrpělivě. Podobné kecanice pronášené tak nevhod se nám protiví. Měli jsme zájem o něco jiného, modlili jsme se, aby věc dobře dopadla. Jak jsme však měli těm dvěma mluvkům zabránit v řeči? Prvý již spustil a druhý mu odpovídá ráz na ráz.

„Ta souš byla mizerná, ale nemyslete si, že jsem ji chtěl ukrást.“

„Obráceně! Ukradl jsi ji, nemyslím však, že to byla souš, ale krásná, zdravá a statná borovice.“

„Ha, ha, ha! Vy jste se poved, krást! Krást v revíru, který je málem můj! Tomu by náš pan advokát řekl, že trochu přeháníte.“

„Na mou čest, takový starý chlap a nechá se tak snadno nachytat! Copak se nestydíš? Copak jsi vskutku věřil, že budeš sedat v zámku za stolem a děliti se s pány o půdu! No, to jsi naletěl! Mít moc a parlament, mít peníze se všemi výhodami a starat se sedlákům o příděl! Zkusme to obrátit: Co bys tak, brachu, řek, kdybych já neměl nic a ze tvých polností požádal polovic? Tak vidíš, chytráku, drbeš se za ušima. Ty kůže práskaná, ty hřbete, ty znáš tahy, pokud jde o tebe. Myslíš však opravdu, že náš pan Stoklasa je o to hloupější, oč ho chceš připravit? Tak rozumíš té vlídné shovívavosti, s níž naplňoval tvou sklenici? — Tohle mi neupřeš, dnes sis dal do zobáku, ale až skončíme všechny ty tahačky a statek bude náš, potáhneš s dlouhým nosem. Vem, jářku, na potaz svůj poblázněný rozum a odpověz, co bys ty udělal, kdybys seděl tam, kde sedí Stoklasa? Sto lahví proti jedné, kašlal bys na dělení, jak starý vévoda a jako tvůj pan regent!“

Nepřejte si slyšet, jaká bouřka se strhla, když kníže domluvil!

Nikdy jsem neslyšel nic chlapáčtějšího nad Charouskovy nadávky a nedovedl bych vymyslit odpovědi, jež by byly drásavější než to, s čím přišel kníže Alexej. To byla pěkná mela! Náš pán přitom hájil se zaťatou pěstí domkářská práva a co chvíli vrhal významné pohledy na Alexandra Nikolajeviče. Žel, plukovník jich nedbal a tvářil se jako neviňátko. Sper ho ďas!

Vzpomínám na tyto chvíle s nevylíčitelnou tísní a se studem, jenž zatemňuje můj obličej. Jak rád bych je odčinil! Jak rád bych vedl koně svého vypravování po cestách rozumu a ušlechtilosti! Ale nic naplat, na stránce, kterou pokrývám svým drobným a úhledným písmem, odívá se pravda v burnus lhářů a přetvařečů.

„Já starý hňup,“ pravil Charousek na konci tohoto trapného výstupu, „já starý osel, místo abych šel s krávou, která se mi běhá, chodím do zámku a dám se tahat za nos!“

„A vy, hastroši,“ pokračoval, otáčeje se ke knížeti, „vy jste mi to řek dobře! Kdybych měl ždibec filipa, přišel bych na to sám. Božínku, jakpak ne, vždyť panská láska po zajících skáče!“

Řka to, zavázal si na krku šátek a vyšel dodávaje, že ten podvod s družstvem vypere v novinách. Potom za sebou práskl dveřmi.

Po Charouskově odchodu nabyl pan doktor Pustina opět řeči a jal se omlouvat hrubosti svého přítele. Ale sotva řekl pár slov, otevrou se poznovu dveře a sedlák, vsunuv do světnice svou makovici, vypočítává, kolik pan Stoklasa skoupil v patnáctém roce zlatých mincí a jak se účastnil na dodávkách pražců…“

„Ven!“ vykřikl kníže a postoupil se svou nahajkou ke dveřím. Na to slovo Charousek zmizel, my pak jsme zůstali bez hnutí, naslouchajíce jeho těžkému kroku a hulákání, jež sláblo víc a víc.

„Pane,“ děl potom Alexandr Nikolajevič k regentovi, „zavolám seržanta, aby ho vyprovodil.“

„Děkuji,“ odpověděl Stoklasa s netajenou trpkostí, „děkuji vám! Jsem si jist, že mi prospějete, nebudete-li se vměšovat do mých věcí.“

„Ach,“ pravil na to kníže, „neuhodl jsem váš záměr? Neřekl jsem onomu sedláku právě to, co jste měl na mysli? — Zdálo se mi, že rozeznávám za vašimi shovívavými slovy hrdost, jež se bouří.“

„Domnívám se,“ děl opět můj pán, „že jsem se vyjádřil jasně: Prosil jsem vás, abyste se Charouskovi omluvil!“

Za této rozmluvy mi tlouklo silně srdce. Věřil jsem, že kníže nesleduje žádnou postranní myšlenku, ale přece jen jsem se nemohl ubrániti pocitu, že jde o jakousi záměrnost.

Můj pán odešel s advokátem, zůstavuje poznámky Alexeje Nikolajeviče již bez odpovědi.

„Ach,“ pravil kníže, ukazuje bičíkem ke dveřím, „pan Stoklasa nerozumí leč věcem, jež nesou vzápětí malý užitek. Obávám se, že se zřekne Kratochvíle, aby získal lán polí.“

Po těchto slovech se plukovník obrátil tak, že jsem se setkal s jeho pohledem. Usmíval se. Nevěděl jsem, co si mám o něm myslit, a zdálo se mi, že se zanořuji v bláznovo tajemství. — Míjela chvilička ticha, za něhož jsem si vzpomínal na prožluklé příhody, jež mě s Alexejem spojují, a neblahá předtucha mi sevřela hrdlo.

Zatím regent a advokát seděli již v pisárně.

„Domnívám se,“ řekl doktor, „že kníže vaší věci škodí vědomě. Domnívám se, že byl podplacen vévodou Marcelem a že mu podává zprávy.“

„Nesmysl!“ odpověděl můj pán, „kníže je potrhlý šlechtic a neumí mluvit se sedláky.“

Právní zástupce zůstal po nějaký čas zamlklý. Mnul si tvář a čeřil své licousy, přemýšleje o slabosti, jež spočívala především v tom, že sám potřeboval víc Stoklasu než Stoklasa jeho. Svět se spikl proti tomuto dobráku právě tak jako proti mně a proti knížeti, byl v bryndě a nemohl nalézti jediného důkazu, jenž by knížete usvědčil.

Dříve než advokát skončil své uvažování, ujal se opět slova Stoklasa a zeptal se ho, vzpomíná-li si, o čem mluvil sedlák Charousek.

„Jak by ne!“ odpověděl právní zástupce.

„Nuže,“ děl opět můj pán, „kdo mimo vás a mě ví právě to, čím se Charousek oháněl? Kdo to vynesl na světlo?“

„Pane!“ vykřikl advokát, „vidím, že mě podezříváte, vidím, že jste spíše ochoten uvěřit ničemům a dobrodruhům než člověku, který s vámi po pět let pracuje. Což jsem vás nepřesvědčil, do jaké míry se ztotožňuji s vašimi zájmy i mimo úřad právního zástupce? Neprosil jsem vás o ruku slečny Michaely? Věru, jsem již unaven vaším jednáním.“

„Promiňte…“ ozval se regent.

„Dobrá, dobrá,“ vpadl mu do řeči opět advokát, „otažte se, co myslí o knížeti Jan Lhota, a snad vám potom vysvitne, proč jsem vás varoval.“

Měl se můj pán s doktorem smířit nebo se s ním rozejít? Na obou stranách byly důvody, jež mu kalily rozmar. Neučinil nic z obojího, myslil si, že mu ten chlapík zůstal dlužen odpověď, a nebránil se, když advokát volal do pisárny pana Jana. „Vida, vida,“ řekl si můj pán, „proč mně starý Jakub po Janovi nevzkázal, mám-li se Pustiny ještě držet.“

Když pan Jan vešel, položil mu advokát několik otázek týkajících se knížete Megalrogova:

„Je to lhář?“

„Je to podvodník?“

„Je to ničema?“

„Ovšem! Ovšem! Ovšem!“ odpovídal Jan, kývaje hlavou jako falešný svědek, „zjistil jsem to nad všechnu pochybnost!“ Řka to, usedl se smíchem vedle mého pána a jal se mu vypravovati klepy ze včerejška.

Teď to šlo s knížetem z kopce. Jan a Pustina opakovali, že je podvodník, ale můj pán ještě váhal. „To, co od vás slyším,“ pravil, „je neslušné a hanebné, ale kdož ví, co je na tom pravdy?“

„Chcete nevývratný důkaz?“ otázal se advokát; „dobrá, dívejte se mu na prsty, když hraje v karty.“

„Včera,“ pokračoval doktor, „jsem odjel z Kratochvíle s prázdnou kapsou. Váš kníže mě obehrál o poslední haléř! — Sledoval jste hru? Všiml jste si, jak lítala esa a kolik měl figur? Vyhraje pokaždé! I tehdy, když je předem všechno ztraceno. Je to falešný hráč, je to podvodník, je to zaprodanec starého vévody, a k tomu nás ještě okrádá. Já sám jsem pozbyl včera devíti stovek…“

Jan, který prohrál tři sta, doložil, že si ten chlap cpe kapsy jejich penězi. „Promiňte, pánové,“ pravil na to Stoklasa, „to je dohromady dvanáct stováků! To není maličkost!“

„Všimněte si, že plukovník zvyšuje den ze dne sázku a vždy právě o peníz, který předtím vyhrál. Začal s deseti korunami a teď hraje o sta.“

„Slyšel jsem o něm tolik pěkného, že se již ničemu nedivím,“ pravil Jan.

Za podobného hovoru opustili pánové pisárnu a vešli do světnice, kde prodlévala Michaela se Susanne. Regent usedl blíže okna a přejížděl si dlaní čelo. Byl rozrušen. Zněla mu v uších Alexejova srážka s Charouskem a obvinění vznesená na knížete. „Ano — ne — ano,“ opakoval si v duchu a již se klonil k mínění doktora Pustiny. „Budou se mi vysmívat,“ řekl si, „že jsem měl v domě kopnického setníka! Můj bože, říkám hned od začátku, že to s tím chlapem není, jak má být. Což jsem ho nevyhnal z lesního zámečku? Jen kdybych se byl držel vlastní hlavy!“

Pustina se pletl chvilku kolem Michaely a pak se vrhl rovnou ke kartám. „Zavolejte plukovníka,“ řekl regent, „dám si dnes na něho pozor!“

Advokát zvedl obočí, a pokývav hlavou, doložil: „Uvidíte, jak snadno vyhrává.“

„Chcete tím říci,“ ozvala se slečna Michaela, opírajíc si půvabně skráň o konečky prstů, „že plukovník nehraje podle pravidel?“ Doktor se dal do smíchu, ale tvářil se jako kavalír, který raději mlčí, než by řekl špatné slovíčko o nepřítomném člověku. Jeho smích však zněl takovým donašečstvím, že to bylo věru horší, než kdyby ho byl nazval falešným hráčem.

Můj pán zatím rozvinoval karty do vějíře a opět je shrnul. Opakoval tyto pohyby asi pětkrát a Michaela, která ho nejlépe znala, nemohla nepostřehnouti, že se hotoví něco říci.

„Sledoval jste včera poslední hru?“ otázal se Jana.

„Ano,“ odpověděl mladý pán, „byla to pěkná podívaná.“

„A víte, kolik bylo v sázce?“

„Pane,“ pronesla Michaela, vstávajíc, „vy a doktor Pustina rozumíte pramálo žertu!“

„Žertu,“ opakoval Pustina, „ta věc má ještě jiné jméno.“

„Jaké?“

„Nanicovaté!“

„Mluvte jasně!“

„Tvrdím a prohlašuji,“ odpověděl Pustina, „že nejde o podvod, ale o krásný druh kouzelnictví, kterému se říká PODPLAMENICE S POMAZÁNKOU.“

„Kníže,“ vpadl mu do řeči Jan, „hraje na výdělek. Včera shrábl dvanáct set. Uvidíte, že nebude sázet ani o krejcar víc. Nemá! Kde by to vzal? Žije z karet.“

Slečna Michaela byla rozhodně na straně plukovníkově a tato pomluva (jakkoliv se obávám, že to vše, co o knížeti říkali, byla čistá pravda) ji velmi popíchla.

„Nevěřím! Nevěřím! Nevěřím!“ odpovídala advokátovi, a hledajíc spojence, přetlumočila pomluvu do francouzského jazyka.

Ví bůh, že Paříž není město záští a že Susanne měla nejméně chuti, aby se přidala k hanobitelům svého knížete. Měli jste vidět ty dvě dívky, měli jste je vidět, jak stály, jak se bránily, jak vedly útok!

Zatímco se tak vesele hádali a zatímco můj pán na to otvíral dokořán oči (neboť, po pravdě řečeno, teprve teď si uvědomil, že má slečna Michaela vlastní mínění), zatímco se toto vše dálo, vešel kníže. Ihned na prahu poznal, že ho čeká něco neobyčejného. Slečna Susanne se zarazila v řeči a můj pán se jal zabývati konvicí s kávou, jakkoli pro to počínání neměl důvodu. Chviličku bylo ticho. Pan Jan stál vedle Susanne a byl o poznání bledší než jindy.

Chtěl jsem vzít do zaječích, ale (jak se tak lidem stává ve chvílích rozpaků) nevzpomněl jsem si na kloudnou záminku.

„Víte, o čem jsme právě mluvili?“ ozval se po chvíli pan Jan, a nečekaje na plukovníkovu odpověď, pokračoval: „O výši včerejší sázky.“

„Kterou hru máte na mysli?“ pronesl kníže, usedaje do nízké lenošky.

„Tu poslední. Tu, kterou jste tak zručně vyhrál!“ odpověděl Jan.

Viděl jsem, že slečně Michaele stoupá ruměnec až na čelo. Necítila se snad dost bezpečná tváří v tvář tomuto knížeti? Jeho bourbonský nos prozrazoval snad opravdu urozeného člověka. Jeho klid zářil hrdostí, jeho ruce byly vladařské, ale přece jen, jak tu seděl dlouhý, vážný a výsměšný, jak tu seděl beze všeho studu málem obviněn z šejdířství, jak se mu zlehounka pohyboval vějířek vrásek kolem očí, jak hleděl do plamene a jak se zvolna díval z jednoho na druhého, vzbuzoval dojem trochu podivný. Měl příchuť po latině.

„Poslední sázka,“ děl, posunuje koncem pohrabáče polena, „poslední sázka leží, jak si vzpomínám, ve hracím stolku.“

Na ta slova jsem učinil mimovolný pohyb směrem, který kníže označil. Mohu říci, že se mi pohnulo živěji srdce. Pocítil jsem strach a zdálo se mi, že je kníže blázen, odvažuje-li se takových kousků.

„Jakže,“ řekl jsem si, „máš jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou (právě ses k tomu přiznal) a teď nám chceš nalhat, že jsi zapomněl peníze. Copak, hlupáku, nevíš, že to praskne? Copak si myslíš, že neotevrou zásuvku? A budeš potom dělat hloupého? Anebo chceš snad zkoupat některého z těch chudáků, kteří posluhují u stolu?“

„Spero,“ pronesl kníže s úsečností plukovníka, jenž mluví s rotmistrem, „Spero, spočítej ty bankovky!“

Napadlo mě, že si kníže žádá, abych vysolil své peníze, a hrklo ve mně, že jsem bez krejcaru. Ten člověk mnou vládl! Ach, chuďasům může poroučet každý, a já jsem se tehdy opět hotovil toho bláznivého chlapíka uposlechnouti.

Vstával jsem velmi zdlouha, a abych získal času, jal jsem se mluvit a řekl jsem asi toto:

„Milosti, jste-li již tak roztržitý, že jste zapomněl peníze, může se velmi lehce stát, že se mýlíte i v místě a že se povalují někde bůhví kde.“ Při té řeči jsem se významně podíval po knížeti, ale zdálo se, že si mě nevšímá. Byl, jak se říká, bez starosti. Pokud jsem měl čas rozhlédnouti se po ostatních, viděl jsem, že Michaela i Susanne sdílí jeho jistotu. Zato doktor a pan Jan se usmívali, jako kdyby chtěli říci: Vida, na každého dojde! Náš ptáček je chycen.

Zatím jsem došel k řečenému stolku, a kryje si vlastními zády ruce, jal jsem se jej otvírat. Ale sotva jsem povytáhl zásuvku, zatmělo se mi před očima. U všech rohatých! Válelo se tam peněz jako smetí! Stříbro, stovky, haléře a všechno v jedné hromadě. Některé bankovky byly pomačkány, některé rovné, některé sešlé jako veteš a jiné zářící novostí. Odskočil jsem, jako bych šlápl na hada, a byl jsem tak překvapen, že mi uklouzlo: „Probůh, Milosti, což kdyby vám to byl někdo ukradl?“

Slečna Michaela se dala na ta slova do smíchu, ale kdož ví, nesmála-li se spíše panu Janovi než mně.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.