Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Kratochvíle v lesku

Na druhý den se konala honba. Vstal jsem již o šesté. Pod mými okny klapaly podkovy a já jsem cítil veselost. Nastával prosincový den. Nebe bylo nízké a tma zvolna ustupovala. Sešel jsem dolů. Naši myslivci byli již po snídani a krátili si čas proroctvími, bude-li pršet či nic. Zdržel jsem se s nimi drahnou chvíli, neboť nemám obžerného zvyku jísti, sotva jsem si protřel oči.

V zámeckém křídle, kde bydlel Stoklasa, rozsvěcovalo se jedno okno po druhém. Uhadoval jsem, že slečna Michaela právě vstala. Vida to, pokynul jsem, aby otevřeli východní a jižní branku, neboť z těchto světových stran vedou k našemu zámku cesty. „Pamatuj si,“ řekl jsem vrátnému, abych mu osladil dřinu na lačný život, „pokud tvůj pán neopustí lože, mají být brány na závoru, ale jak vstane, je přichystán přivítat hosta. A to je poučení z časů krále Holce, abys věděl, ty pytlíku!“

Takto rozmlouvajíce, dočkali jsme se osmé hodiny a prvních návštěvníků. Do zámeckého dvora se začaly sjížděti kočáry a motorová vozidla krytá a nekrytá, nádherná a zbídačená — každé jiné. Každé jiné značky, každé jiné barvy a soustavy. Kratochvíle pamatuje zatroleně krásné časy, ale bůh ví, společnost, která se shromažďovala, byla přece jen velikolepá. Pánové s širokými rameny, dámy bez ňader, dámy s ručnicemi, androgyni, lovci, amazonky, a všichni oděni podle poslední módy. A všichni po snídani! Michaela stála na schodech a vítala známé z města. Byl čas, abych vkročil za hosty do připravených světnic.

Pozdravil jsem Stoklasu a ptal jsem se ho po hraběti Kodovi. — Nic, žádná odpověď. Pánové a dámy stáli trochu zaraženě a nikdo si mě nevšímal. Obrátil jsem se na staré známé. — Susanne si hleděla svého a slečna Ellen mi zůstala dlužna odpověď.

Musím říci, že Ellen je z jakéhosi hnízda od skotských jezer. Kdož ví, co na světě všechno neviděla, ale u nás jí byla přisouzena úloha anglické dámy, a milá Ellen (volky nevolky) se tváří jako miss z románu o velké společnosti.

Dámy se držely v klubku a pánové se rozestavili podle stěn. Jeden si překládal nohu přes nohu, druhý bubnoval na stolní desku a třetí otáčel knoflíkem u rukávu.

Líbí se vám to? Je to nenucené? Až příliš! Tato nenucenost čpěla potem a snahou po dobrém chování. Můj bože, lidem vévodského mravu nejde o nějaké to zakoktání, ani o nesmysl, který sem tam prohodí. Nad tím se vždycky přivřelo oko, ale nikdy jsem neslyšel chválit člověka, který si dává tak pozor na svůj zobáček, že nepromluví. — Co byste řekli, kdybych, rudý až po kořínky vlasů, se před vámi rozkročil a do omrzení otvíral a zavíral pěst, nevěda, z kterého sudu mám začít své vypravování? — Jakže? Mlčeti před tak vybraným panstvem? Mlčeti před slečinkami, které si natáhly lovecké spodky a přicházejí na hon?

Za starých časů se to u nás hemžilo o podobných příležitostech ochechulemi a vizunami. Žádná z těch hraběnek nemohla dnešním slečnám podat ani leštidlo na střevíce, ale měli jste slyšet, jak jsme je vítali! A měli jste slyšet, jak se měly samy k světu! Všechny najednou se draly o slovo, štěbetaly, natřásaly se, kýchaly, špičkovaly se, chtěly se navzájem přehlušit a tropily takový hluk, že mi šla při zákusku hlava kolem.

A pánové? Vešli kašlajíce, chopili se sklenic, opřeli si dlaně o stehna a lhali, jak když tiskne. Panečku, to byli jiní chlapíci! Kampak na ně s vaším: Chtěl bych poznamenat… Nebo: Dovolte, abych se zmínil… Ti by nestáli s rukama na nákrčnících, s dlaní před ústy a s loktem přitaženým k tělu.

Pan Stoklasa mě představil asi deseti pánům, ten byl statkář, ten odborový rada, onen přednosta úřadu, třetí advokát, čtvrtý továrník, a tak to šlo vesele až po tajemníky. Pánové mi tiskli prsty a dámy dovolily, abych jim políbil hřbet ruky. Mohl jsem na nich nechat oči. Některé z nich byly velmi krásné, ale nad ostatní se mi líbila jakási plavovláska jménem Eleonora. Sotva jsem se k ní dostal, snažil jsem se ji rozesmát nějakou povídačkou, a abych jí dodal chuti, chechtal jsem se vydávaje zvuky, jako když se trhá plátno.

Někteří pánové se po mně ohlíželi, dávajíce najevo svůj údiv. To mě zarazilo, ale jeden z hostí mého pána, jakýsi znamenitý člověk jménem Jakub Lhota, ke mně přistoupil a řekl mi, že se mu líbím. „K čemu se u čerta chcete upejpat?“ pravil, pokládaje mi ruku na rameno, „jen se smějte, co hrdlo ráčí. Jen vesele, jen do toho! A víte-li nějakou rozmarnou příhodu, sem s ní!“ Chtěl jsem se tomu dobrému pánovi zavděčit, a aby to nikdo neslyšel, vypravoval jsem mu příhodu s lékařem Duvalem, při níž ztratila slečna de Perien panenství.

Když jsem dokončil svůj příběh, zavolal pan Jakub Lhota svého syna, který se jmenoval Jan, a řekl mu, že mám ducha. „Drž se,“ pravil, „vzdělaných lidí.“ Podal jsem Janovi ruku hotov uzavříti s ním přátelství, neboť, abych mluvil pravdu, jeho otec byl z nejmocnějších lidí v republice.

Člověk, s nímž jsem právě domluvil, totiž pan Jakub, chodil zeširoka, měl vévodskou tvář a držení jeho těla bylo maršálské. Ten chlapík se nestal ministrem a nepřijal žádného úřadu proto, že může toho všeho (a ještě snad větších poct) dosáhnout, kdykoliv se mu zachce. Slýchal jsem jeho jméno již dávno předtím a věděl jsem, jak má dlouhé ruce. „Bernarde,“ pomyslil jsem si, „ten vlídný pán změní možná tvůj osud. Hleď, aby ses mu zalíbil. Je to hlava velkostatkářského křídla největší politické strany. Je to novodobé kníže a podobní sekáči něco zmohou. Drž se, Bernarde, drž se ho ze všech sil!“

Když jsem potom uvážil, co může Jakub Lhota vykonat pro mého pána, začalo mi svítat. „Tudy na to!“ řekl jsem si, „proto pan Stoklasa pořádá tak veliký hon, proto jsme pozvali hraběte Kodu. Pravda, pravda! Vždyť ti dva (to jest pan Jakub a Koda) se sváří na jakýchsi cizozemských soudech a mohli by se krásně dohodnout u našich mís a u našich lahví. To pozvání hraběte je věru krásná úsluha panu Jakubovi! Jářku, to jsme zas jednou něco správně sehráli a advokát praskne zlostí.

Náš advokát se jmenoval doktor Pustina. Věděl jsem o něm, že se po válce postavil v čelo domkářům téže politické strany, v níž vládl pan Jakub Lhota. Řečený advokát se tvářil jako chuďas (ale měl peníze). Bylo o něm známo, že si myslí na slečnu Michaelu. Já jsem u něho upadl v nemilost. Měl mě v žaludku a byl by mě utopil třeba na lžíci vody. Proč? Pánové, máte jinou příčinu, pro niž odmítáte hrách s uzeným, než že vám ta krmě nechutná? Myslím, že jsem doktorovi nikdy nepřišlápl přazku. Nemohl mě cítit prostě proto, že jsem mu nešel pod vousy. Já mu ovšem oplácel stejnými pocity.

Domnívám se, že poznáte arcilišáka od poctivých lidí právě tak jako já. Představte si tedy chlapa s oválnou tváří a chuchvalcem licousů a ruměncem, který je v ustavičném pohybu jako mořský příliv a odliv. Pokud jde o výšku, měří náš advokát 170 centimetrů, nos má římský a chrup netopýří. Platil za šviháka, ale mně z něho bylo nanic a slečně Michaele jakbysmet. Jmenoval se Josef. Byl právním zástupcem mého pána při prodeji statku Kratochvíle a jsem přesvědčen, že tahal Stoklasu za nos. Chtěl se především oženit s Michaelou. To ostatní ho zajímalo až v druhé řadě, až potom, až snad po svatbě, kdy už by šlo o jeho vlastní kabát. Domkářské křídlo advokátovo mělo jakýsi vliv, ale před panem Jakubem se museli všichni schovat! Hrome, když jsem tak ty dva porovnával, byl advokát věru k politování. Kampak na pana Jakuba s právnickými kličkami! Kampak na něho s domkářskou politikou!

Přítomnost velmožů mi dodává odvahy. Pil jsem ostošest a chtěl jsem advokátovi zahrát nějaký zatrolený kousek. Podobní lidé se ale vyznají v tlačenici a já (pouhý knihovníček a bezelstný chlap) jsem na zámku platil o něco víc než lokaj a o něco méně než kuchař. Bylo těžké dostat se Pustinovi na kobylku. Viděl jsem, že je obklopen odborovými přednosty a že s nimi dokonce mluví trochu spatra.

Zatím pan Jakub dopil číšku čaje, staví ji na stolek, odkašlává a blíží se k advokátově skupině. Úřednické šarže mu ustupují z cesty a oba političtí kohouti stojí tváří v tvář.

„Co je u vás nového, doktore?“ praví pan Jakub.

„Pracujeme ze všech sil a naše myšlenka získává půdu.“

„Mám to vzít doslova?“

„Nejde o hříčky!“ odsekne právní zástupce, ale pan Jakub mu nedá domluvit.

„To bych řekl,“ vpadne a jeho smích doznívá v písklavém pozadí tajemníků. Potom se starý břicháč ohlédne po sklenici a protahuje si údy.

„Já,“ dí opět advokát, „jsem postavil všechno do služby —“

„Ouha, ouha, teď není na to čas,“ namítá pan Jakub. „Ale slyším, že jste se zaběhl, všichni prý tancují podle vaší noty. Kolik máte organizací? Jak? Tolik! Příteli, přerostou nám přes hlavu!“

„Selský stav je oporou státu!“

„A z toho činíte závěr, že velcí statkáři jsou jeho nepřátelé?“

Náš právní zástupce učiní posuněk napodobující starého poctiváka z obrázků a rozvíjí dál svou nebeskou ekonomii. Opovrhuje statky, jež překročily dovolenou míru, a velké celky mu smrdí sírou. „Státní hospodářství?“ praví. „Co? Jakže? Státní dozor? Není to totéž? Nejsou podobné snahy přitakáním záporným myšlenkám socialismu? Nekladou statkáři starého zrna zároveň s cizáky a s křiklouny palec na tepnu národního života? Dejte lidem něco země, ne příliš, ne právě málo! Dejte lidem tolik půdy, kolik potřebují, a uvidíte, jak zmohutní pokojná práce, uvidíte, jak bude smetena humanitářská měkkost a učení, jež nám není vrozeno!“

„Namoutě! tomu věřím,“ odpovídá pan Jakub. „Ale, příteli, jak se pak zhostíte svého úkolu vzhledem k Stoklasovi? Hrome, vždyť mu — při svých zásadách — odevzdáte místo Kratochvíle jen nějaký ždibec ovsa! A nebude vás bolet srdce, až se rozdělí pole, která skládají tak nádherný celek a jež roztrhána nebudou znamenat nic než tři sta hlasů? Příteli, příteli! Vidím, že jste zastáncem překonaného hospodaření!“

Pan Lhota se směje a klade ruku na advokátovo rameno. Dochází na lichotky. Pánové se v nejzásadnějších věcech ovšem shodují a zamířili ke stolu vyprázdnit skleničku vína.

Zábava se dostala již do proudu.

Červeň bufetu přechází po hlavách pánů a jejich jazýčky se rozvázaly. Tu padla zmínka o potížích s měnou a tu si pánové smlsli na zákonech, jež přistřihují křídla statkářům. Zdálo se mi, že jejich rozpravy mají jednoznačný smysl a že je to s malou úchylkou totéž, co říkávali staří baroni, když na týchž místech pili z týchž sklenic. Jestliže dovolíte, shrnu ty řeči v jediný hlas a řeknu je v nepravidelném verši:

Má vlast, má stáda starých lesů a v úžlabinách dvorce s košáry, má pohoří a řeky plné ryb mi dávno nestačí. Mám příliš velký hlad a stokrát víc bych si chtěl vydělat.

Zdá se vám to hloupé nebo chamtivé? Budete-li přihlížet jen k duchu a měřiti ducha, shledáte, že se události příliš nehrnou. Svět je stále stejný. Vévoda Marcel zpíval právě takovou jako pan Stoklasa a ten byl prodchnut touž snahou a touž žádostí jako jeho hosté.

Táhlo na desátou a všichni se krásně rozehřívali. Tu blýskl zášijek pana odborového rady, tu se zatřpytila zřítelnice některé dámy, tu padlo slovo o prodeji koní, tu o bažinách, jež letos odvodníme, a vposled něco chvály na naše zákusky.

„Pokud jde o mouku a dovoz pšenice, tím krátce zatočíme,“ pravil můj soused. Byl jsem udiven živostí a vzruchem, jež se vzmáhaly víc a víc. Blýskavice zájmů se křižovaly, narážely na sebe a odpovídaly si podle pravidel, která připomínají hru v karty. Pán po levici mého souseda měl prádelnu a soudil o clech zcela rozdílně než ten, kdo domluvil a křičel přitom jako nezavřený. Vem to ďas, pánové rozvázali. Třásli si rukama a vzápětí se chytali za knoflíky, pekli své obchody a mluvili tak od plic, že jsem až litoval starého vévody. Byl pouhý břidil proti těmto chlapům a beru zpátky každé slovíčko, jímž jsem ho pochválil.

Za tohoto shonu jsem si hleděl především pana Jakuba. Čekal jsem na chvíli ticha, abych udal nějaký žert o mazaných advokátech, a byl jsem tak hloupý, že jsem ve svých povídačkách zabrousil až na Pustinovu ženitbu. Já starý osel! Do té chvíle mi nevstoupila do hlavy myšlenka, že Lhota má syna. Teď mě teprve trklo, proč pan Jakub přišel: Jde na námluvy! Zasáhl jsem nevědomky hřebík na hlavičku a zůstal jsem, jako když mě polije.

V té chvíli jako s uděláním jsem zahlédl (a není pochyby, že pan Lhota viděl totéž), jak Michaela rozmlouvá s Janem. Byl bych se raději propadl a litoval jsem své prostořekosti.

„Domníváte se,“ řekl pan Jakub, zatímco jsem shledával slovíčka, abych věc omluvil, „domníváte se, že se advokáti rozmnožují jinak než sňatkem? Takový je běh světa. Ostatně — nestojí ty mladé dámy za to, abychom se kolem nich otáčeli?“

Řka to, vyňal odřené pouzdro s doutníky a sám mi podal oheň.

Viděl jsem, že mám vyhráno. Viděl jsem, že mi pan Jakub dává svou úsluhou a svým úsměvem najevo, jak mu přišla poznámka o advokátovi vhod.

Potom do mne vjela veselost. Vyprázdnil jsem dvě nebo tři číšky a v dobrém rozmaru jsem vyhledal Susanne. Ta slečna se mi velmi líbila, ale mnoho jsem u ní nepořídil. Nezbývalo, než abych se za obecného veselí oddal svým myšlenkám. Přišel mi do hlavy hrabě Koda. (Nemohl jsem pochopit, proč můj pán na něho ještě čeká.) Po hraběti došlo na doktora Pustinu. Srovnával jsem jej s panem Janem a při srovnávání mi hned bylo jasno, kdo z obou, u Michaely prohraje. Mladý Lhota se mi stokrát víc líbil než ten druhý. Bylo mu asi tak kolem třiceti. Měl rovný nos a na nose brýle. Pěkně se smál, nemluvil právě hloupě, měl znamenité zuby, silný hlas a knírek, jak se sluší na ženicha dvacetileté dámy. Zdálo se mi, že není k zahození. Mnul jsem si tedy ruce a byl jsem rád, že doktor Pustina odtáhne s nepořízenou a Kratochvíle že zůstane celá. Jak jinak? To je přece nabíledni, pan Jakub to již zařídí!

Za této úvahy jsem se po očku díval na slečnu Michaelu. Neměla jistě ani tušení o záměrech svého otce. Kdežpak by dvacetiletá slečna za našich časů myslila na vdavky. Chtěl bych se vsadit, že by s ní nikdo nepořídil, kdyby začal o podobných věcech. Smála se nějakému Janovu nesmyslu a ani zdaleka ji nenapadlo, proč sem přišel.

Z volnosti, z nenuceného chování a ze zájmu, který si ti dva osvědčovali, dalo se soudit na krásný konec. Teď, když jsem se dobral smyslu naší slavnosti, bylo mi daleko lehčeji. Libuji si v záměrných skutcích. Tím lépe, jedná-li se o svatbu, neboť již při zmínce o podobných slavnostech slyším cinkání sklenic a šťastný smích.

Větřil jsem slečnin souhlas a ani mě nenapadlo, že by můj pán Michaelu do svatby strkal. Ne, takové zvyky jsou dávno ty tam. Dnes mají mladé dámy svou hlavu a Michaela byla statečné děvče; dovedla by se bránit.

Nicméně, vzpomínaje si na všechno její počínání, viděl jsem, že se blíží k lásce. Znamenal jsem příznaky období, za něhož bývají mladé dámy hotovy uzavřít milostná přátelství. Věc spočívala v tom, aby se co nejdříve objevil člověk s knírkem, který má slečna právě na mysli. Člověk správného držení těla, s ústy vykrouženými podle určitého vkusu, s lokty, s vyřídilkou a s chrupem jak se sluší.

Přiznávám, že bych si byl ze srdce přál, aby volba Michaelina padla na mě, ale to nepravím pro nic jiného, než abych ukázal, že mám vkus a že dovedu ocenit Michaelu právě tak jako Susanne nebo Cornelii.

Pan Jan a Michaela se měli k světu a milý advokát z nich nespustil očí. Uhadoval jsem jeho znepokojení. Měl velmi napilno. Jako poctivec starého střihu si hleděl otce svého děvčete a mluvil do něho jako do dubu. Ale můj pán měl uši pro něco jiného. Čekal hraběte. Byl už jako na jehlách. Chvilku se díval napravo, chvilku nalevo, a jak někdo vrzl dveřmi, už tam letěl.

Ti licousovití lokajští kluci tropili na chodbě úmyslně hluk, jako kdyby bůhvíkdo přicházel. Slyšíce je, všichni jsme se utišili. — A tu se přihrnul starý Kotera s lahví. Myslím, že to Stoklasovi spískal Luis řečený Fairbanks. (Ten člověk stále vzdychá po starém vévodovi a na našeho pána se nemůže ani podívat.)

Bylo deset a Stoklasa měl žertů právě dost, začal potrhávat ramenem a zavolal lesmistra. „Je čas, abychom vyjeli,“ řekl, rozhlížeje se po svých hostech. Na ta slova se většina pánů hrnula ke dveřím.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.