Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Advokát a můj pán

Zdař bůh! Zdař bůh! Zdař bůh!

Hospodářské soustavy osevné jsou dvojího druhu: nepravidelná či svobodná a pravidelná. Prvou provádí hospodář, neřídí-li se určitým postupem osevným… atd.

Buď práci čest! Buď práci čest!

V málo pokročilých zemích zachovává se doposud dvojhonný postup… atd.

Aby nás pánbůh při rozumu zachovati ráčil! Vidím dlouhou světnici a v ní je plno listin. Můj pán, Josef Stoklasa, sedí v lenošce a jeho tvář vyjadřuje úsilí. Studuje. Před ním leží svazek Hospodářského slovníku, tužka a papír. Opírá si skráň a jeho duch sleduje text, jejž jsem uvedl. Je pln péče, pln žádostivosti zvěděti něco nového a s ušlechtilou snahou se pídí po vzdělání. Zdar jeho studiu! Zdar! Zdar! Zdar!

Na 39. stránce ustává. Je neklidný, jeho pozornost přitahuje dopis, který dnes došel poštou. Bere jej do ruky, a pohlédnuv na kostrbaté písmo, opět jej odhazuje. Jakýsi hákovač abecedy mu dává na vědomost, aby se měl na pozoru, neboť ještě není konec účtování.

„Vy chlape nenajedená,“ stojí černé na bílém hned v první řádce, „to eště nemáte dost na těch svejch poháněčích a bachařích? To musíte shánět tajný? Taková souš nemá žádnou cenu, my jsme jich za starýho vévody vodnesli! Nikdo se jakživ nevopovážil říct ani slovo a za republiky mi ten váš slouha zláme trakař a vodnese sekeru! No, já vám to jednou spočítám na schůzi…“ Pan Stoklasa si opakuje pisatelovo jméno. „Charousek, Charousek, Charousek,“ dí několikrát za sebou a vstává. Chce se podívat, co se děje na dvoře, ale sotva udělá první krok, ozve se zaklepání.

Náš regent se vrací. Uchopil pero a čmárá po papíře. „Vstupte,“ praví, nezvedaje hlavy. Lokaj (jménem Lojzík) stiskne kliku a zastavuje se u dveří. Čeká na otázku.

„Co chcete?“ zeptá se po chvíli ticha můj pán. Cítí přitom, jak Lojzík slídí očima po stole, a stěží zadržuje ošklivost.

„Slečna prosí, abyste sešel do jídelny.“

Pan Stoklasa odpovídá, a zatím letí jeho pero po papíře a samo od sebe drápe: Charousek, Charousek.

Potom si regent utře pot s čela. Je mu stydno, že předstíral práci před ničemou, který právě zmizel. Tone v rozpacích — namáčí — a všem navzdory napíše potřetí jméno, jež mu zní v hlavě.

Je hotov, mohl by vstát a jít, ale nechvátá. Sáhne po dýmce, a zatímco jsou jeho ruce zaměstnány, vyvstává před jeho duševním zrakem protivný lokaj. Vidí ho, jak dřepí v předsíni s nohou přehozenou přes nohu, a zastavuje se u jeho rozplesklého stehna. Představuje si, jak vyletí, až půjde mimo něj, a jak se na něho podívá svým nepohnutým pohledem připomínajícím vodní havěť. — Za střídy těchto obrazů pocítí Stoklasa příval nudy a trápení.

Co chce? Po čem touží? Čeho se mu nedostává?

Všeho! Ničeho! — Krindapána, někdy by si přál žíti po vévodsku, ale vzápětí mu lezou podobné opičárny z krku. Kdyby bylo v ten okamžik po jeho, vstrčil by loket do talíře a opřel by si hubu o pěst. Má zdravý selský kořen a dvojí vůli, s níž se setkáváme u současných filosofů. Jeho duch je jako plynové světlo, jež za času SLAMĚNÉHO KLOBOUKU hořívalo v průjezdech. Má dvě ramena, dvě křídla, dvojí vznět. Na počátku svého vypravování jsem řekl, že je šetrný — a jak dlouho jsem s tím vystačil? Hned vzápětí mi vypálil rybník: Plýtval zabijačkami jako blázen, a toho vína!

Na dně jeho zásuvky je svazek účtů, které zaplatil, nemrknuv okem, ale nejmenší z nich mu nedá spát. Vím, jak se vztekal, když jej otevřel. Svazeček chřestu za sto šedesát korun! Kdo to jakživ slyšel! Chtěl bych se vsadit, že požene věc k soudu… Chuďas, myslím, že se mu daří špatně, sklání se nad slovník a hledí do prázdna. Ještě okamžik, pak sáhne po krabičce sirek a jme se uvažovat. Provedl zkoušky naší půdy, sestavil jakžtakž plány osevu za posledních pět let a nyní sleduje střídavou osnovu. Zkoumá, badá, počítá.

Ozim, okopaniny, jař, jetel, ozim, pícnina…

Hrome, někdo jde!

Pan Stoklasa odkládá tužku, chápe se starých novin, opře se o lenoch a předstírá, že čte. Čeká advokáta. Vskutku, je to on. Můj pán urovnává na stole papíry a sleduje svého hosta. Hovor se taktak tluče. Není to zajímavé a advokát stáčí řeč na svého soupeře. „Zahráváte si s ohněm,“ praví, „pan Jakub Lhota se zde sotva ukázal, a již je plno řečí…“

„Co na tom?“

„Nic?“ opakuje právní zástupce. „Snad máte pravdu — ale Lhota je starý hráč. Starý vypočítavý chlapík a jde vždycky za vlastním prospěchem.“

„Eh,“ odpovídá můj pán, „slyšel jsem cosi podobného o všech lidech, kteří se zabývají politikou.“

Advokát pokrčí rameny a usedá. Chtěl by dodat, že je někdy třeba přijímat obecné mínění, ale rozhodne se přisvědčit. Vzpomíná si, co pan Jakub krásného udělal, dokud byl ještě v delegacích, a je šťasten, že ho může od plic pochválit. Teď vypravuje příhodu, která se zběhla v Pešti. Jeho rozhodný hlas se sklání, stává se mírnější a končí uznalým smíchem: Pan Jakub je přece jen kopa! — „Ale, můj bože,“ dí uprostřed veselého kdákání, „udělal by mi věru radost, kdyby se zdržel svých neomalených poznámek. Víte přece, že si nepotrpím na kořeněné výrazy a že se nerad blýskám. Nicméně musil jsem mu odpovědět. Víte, příteli, kdyby ho někdo vzal za slovo…! Sapristi, sapristi! Měl by být opatrnější! Mám za to, že se leckterá z jeho výpovědí roznesla…“

„To byste neřekl,“ odtuší na to můj pán, „jaké má ten chlap štěstí v koních a se ženskými. — Ale, abych nezapomněl, doktore, přečtěte si toto.“

„Tu to máme!“ praví advokát a čte: Vy chlape nenajedená… Jeho tvář vážní. Hledá podpis, dočítá. „Ták,“ míní advokát naříkavým hlasem, „to je pěkné nadělení! Víte, kdo je ten Charousek?“

„Velmi dobře to vím,“ odpovídá regent, „je to váš přítel.“ Praví to bez útočnosti a s jakýmsi smutkem. Láme za těch slov zápalku a cítí se opuštěn. Tato nová křivda se mísí s bezprávím, jehož zakouší po dvě léta. Vnukla mu jakousi něhu a můj pán poznává, že byl stvořen pro družnost a lásku.

„Domnívám se,“ praví hlasem, jenž mu poskakuje v hrdle, „že máte dokonalý vliv na toho člověka a že byste mohl zabránit…“

„Já,“ odpovídá právní zástupce, „jsem udiven těmi výrazy právě tak jako vy…“ Dovolává se tisícerých svědectví a jeho tvář je zaplavena ruměncem. Ztrácí klid, opravuje výraz, vrací se v řeči, činí narážky, brání se a náhle vzplane. Což je mu třeba, aby se obhajoval? Odpovídá za místopředsedu své organizace? Nikoliv! „Kolikrát,“ praví, „jsem vám dal na srozuměnou, abyste nezacházel příliš daleko. Chránil jsem naše zájmy, ale mohu jim podřídit svou veřejnou činnost? Radil jsem vám, abyste se smířil s věcmi, které jsou dány, a nebyl příliš neústupný. Prosil jsem vás o to. Ovšem nemohl jste mě uposlechnouti, když jste se řídil podle pana Jakuba. Dáváte mu tak makavě najevo přednost, že všichni ostatní jsou popuzeni. Ano, ale jeho časy jsou dávno ty tam! Myšlenka…“

Nové zaklepání přerušuje advokáta právě v nejlepším. Vchází opět Lojzík. Pan Stoklasa otáčí prudce hlavu k lokaji a řekne: „Dobrá, dobrá. Vyřiďte, že přijdu s doktorem. — Vy se zdržíte, není-li pravda?“ dodává směrem k Pustinovi.

Je čas, aby Lojzík zmizel, ale nechce se mu a regent si myslí, že je zasvěcen do všeho, co se mluví. Všimne si jeho střevíce bez podpatku a je mu nanic. „Jsem obklopen stvůrami,“ vydechne.

Nyní se téma zužuje. Doktor Pustina se opřel o svazek spisů a snaží se vymezit Charouskův případ. „Věc se má tak,“ praví, pohrávaje si klíči a nacházeje opět klid, „postupujete proti bezvýznamným pychům vskutku přísně. — Ovšem, nemám na mysli vás! Chtěl bych ukázat na revírníky a zčásti na onoho hastroše, jemuž se říká kníže Alexej. Kdo mu dal právo, aby se míchal do vašich věcí?“

„Jakže?“ vpadne pan Stoklasa, „vy tedy víte, že se právě plukovník setkal s oním Charouskem? Zmínil jste se o tom? Věřte mi, že jsem to přeslechl!“

„Záleží mi na vás, příteli, do té míry, že jsem se vyptával,“ odpověděl advokát. „Vím všechno a dopodrobna — jinak bych nemohl věc posoudit. Byl to kníže, kdo rozbil Charouskovi nářadí. — Příteli, radím vám poznovu, abyste toho plukovníka poslal k ďasu. Potom mi snad nebude zatěžko našeho místopředsedu uklidnit.“

Pan Stoklasa rudne, cítí se zaskočen, vzpomíná si, že chalupník, jehož jméno se stále vrací, je učiněné dobrotisko, a vidí na pozadí jeho dopisu stín advokátův. Jakže? Měl by se vzdáti pana Jakuba a přidržeti se pletichářského Pustiny, který mu vyhrožuje schůzemi? Ani zdání! „Mám chválabohu bystré oči,“ praví regent sám k sobě, „a uhaduji, že se v této tahanici nejedná o knížete. Je to snad halama, ale jakživ jsem neměl lepšího spojence. Chrání můj majetek, a dá-li pánbůh, rozkmotří mě s Pustinou, aniž bych přitom otevřel zobák.“

Nemá smyslu dohadovati se, co řekl můj pán nahlas a co na to advokát odpovídal. Za půl hodiny je vidíte sestupovati bok po boku do jídelny. Advokát vypravuje příběh o paní, která nestála svému manželu v slově a zapletla se s prodavačem automobilů. Rád by skončil dříve, než vejdou do dveří, a klade ruku na Stoklasův rukáv, aby příliš nepospíchal.

Teď je krásná příležitost změřit, oč je Pustina menší než můj pán. Věc vězí v jeho stehnech, jež jsou od přírody krátká, sražená a křivá, právě tak, jak se vyskytují u jezdeckých národů. Když se na ty dva kumpány dívám, nemohu popřít, že tvoří krásnou skupinku. Dovolávám se pánů malířů a jednoho kameníka z Hořic, kteří měli svého času příležitost vytvořit jejich podobizny. Byť nepodobni, byť rozličných povah, patří k sobě jako Laokoon a had. — Kýváte hlavami, dávajíce mi na srozuměnou, že v jejich přátelství se tají zárodek pádu? Zcela správně! Uvažte však, že je tato předtucha sjednocuje, že jim vkládá do úst přátelská slova a že je nutí ke střehu. Uvažte, že malá vlastnictví budou trvati uvnitř jediného politického útvaru, jen pokud na sebe otvírají hubu, říkajíce střídavě ano a ne, tak aby se nikdy neshodili. Neboť kdyby nebylo toho hezkého cvičení, vězte, že by jeden pozřel druhého. Pokud se však kýve toto kyvadlo, stroj běží a hodiny, třebas v nich hrčelo, odbíjejí.

Je půl osmé. Bože, bože, to bude planých výtek! Cožpak zaměstnaný člověk může myslit jen na jídlo a pití?

Příhoda o proradné paní je u konce, pánové vejdou. Kníže Alexej podává nedbale ruku právnímu zástupci, ale ten nemá oči než pro slečnu Michaelu, osvojil si něco šarmu v politických salónech a spěchá udat zbrusu nové poklony. Slečna však poslouchá jen na půl ucha, je zřejmo, že nečekala ani na Pustinu, ani na regenta příliš netrpělivě. Pan Stoklasa je lehce zklamán. Představoval si, že se Michaela jeho zpožděním znepokojí. Je dotčen, vrhá na svou dceru pohled zpod brv. Naštěstí ji příliš miluje! Znamená, jak slečna zvedne ruku ke zvonku visícímu nad stolem, sleduje hru prstů, jež v příštím okamžiku stisknou knoflík, cítí blaho a štěstí mu stoupá do hrdla.

Potom se obrátí k maličké Kitty a napomíná ji: „Viděl jsem tvůj sešit, děláš stále tytéž pravopisné chyby, dítě. A ta úprava! Ukaž mi ruce. Věru, kolikrát ti mám opakovat, že se takhle nechodí ke stolu!“ Chtěl by dát svým otcovským citům ještě jiný průchod, ale všechny něžnosti mimo napomínání jsou příliš okázalé. Můj pán mluví, nepostřehnuv Kittin ruměnec. Tu vyjme kníže Alexej z kapsy hanebně rozviklaný nožík a kaštanové plody. „Slečna a já jsme se zabývali prací, při níž se člověk neuhledí, aby si neobarvil prsty.“ Řka to, vstává a běží se smíchem za malou Kitty.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.