Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Stránka dějepisu

Maje líčiti život na zámku Kratochvíli, mohu začíti po způsobu dějepisců a sledovati vše od Adama, anebo mohu vypravovat, co mě napadne třeba na přeskáčku. Vybral jsem si způsob prvý.

Zámek Kratochvíle byl založen ve století XII. jakýmsi košikářem, který se ubíral v den svatého Matěje na výroční trh do města Krumlova. Řečený košíkář se jmenoval Koketák. Nesl v každé ruce deset košíků a nemohl ani smeknouti lidem, s nimiž se potkával. Ta věc mu vynesla štěstí. Právě na místě, kde stojí nyní náš zámek, potkal opata ze ZLATÉ KORUNY. Pan opat jel v kočáře. Koketák se mu uklonil a již měl na jazyku křesťanské pozdravení, ale jak se klaněl, spadly mu dva košíky do bláta. Tu se košikář nezdržel neslušného zaklení. Opatovi věc neušla, zakabonil se, vystoupil z kočáru, a aby dal chlapovi na pamětnou, jal se skákati po jeho zboží a rozdupal mu všechny košíky. Přitom se opat oháněl a mával rukama, až mu spadl s prstu nádherný prsten. Měl k zbláznění velkou cenu. Opat (jak byl v ráži) nic nepozoroval, ale všemi mastmi mazaný Koketák si dobře zapamatoval místo, kam prsten padl.

Když pak byl opat hotov se svým ponaučením, řekl košikáři, aby se klidil k ďasu. „Jestliže tě potkám podruhé,“ děl, „a nedáš-li mi křesťanské pozdravení, nebudu už skákat po tvém zboží, ale potrestám tě stokrát citelněji.“

Toho se Koketák ulekl, ale přece jen měl odvahu zeptati se opata, skákal-li vskutku jen po jeho zboží. Opat přisvědčil. „Milosti,“ děl opět Koketák, „nemáte v obyčeji brát své slovo zpátky?“

„Nikterak,“ odvětil opat a hotovil se vstoupiti do vozu. „Nuže,“ odtušil opět Koketák, „rozumím-li dobře, Milosti, daroval jste mi právě krásné místo, neboť mimo košíky jste zasáhl svým střevícem dvacet pět stop půdy vpravo a vlevo.“

Když to opat uslyšel, dal se do zvučného smíchu a doopravdy daroval onomu Koketákovi něco země. Učinil to, maje ruku v týle a pronášeje tato slova: „Tu máš, ty chlapíku, za kratochvíli, kterou jsi mi způsobil.“

Odtud (jak snadno poznáváte) pochodí jméno našeho zámku. Koketák jej postavil v přísném slohu MISTRA TŘEBOŇSKÉHO. (Tu je na místě zmíniti se, že nejde o renesanční Kratochvíli poblíže Nechánic.) Peníze na tuto stavbu stržil za opatův prsten. Potom si košíkář opatřil nádherný meč, a maje vše, co skýtá dobré právo, odvděčil se opatovi ranou do plecí. Vykonav to, přivlastnil si jmění klášterní a držel je až do své smrti. Tento člověk založil vznešený rod Koketáků. Paní toho rodu slynuly nádhernými lýtky a jeho mužové vynikali v poli. Avšak žádný z nich nedosáhl slávy Koketáka Posledního, jenž, připjav si kříž, srazil jedinou ranou tři saracénské hlavy. Byl proto přezván JEHŇÁTKO. Onen pán neměl dítek a padl u Milána. Odtud se počíná na Kratochvíli vláda Tchoříků. Po Tchořících přišli Burbuláni, po Burbulánech Markvartici, po Markvarticích Vejřinové, po Vejřinech Kouřideři a tak dále až po znamenitý rod VÉVODŮ PRŮKAZSKÝCH, který na Kratochvíli vládl po celé století až do roku 1918. Poslední vévoda se jmenoval Marcel. Byl to můj starý pán, týž, u něhož já, Bernard Spera, jsem sloužil v knihovně.

Když byla obnovena česká samostatnost, prchl můj pán (jakkoli se neměl čeho obávat) do Tyrolska. Kratochvíle osiřela. Tehdy byly pohnuté doby a ze všech stran se proslýchalo, že se dělníci svezou pánům po kobylce. Neuvykl jsem plavat proti proudu, odstěhoval jsem se tedy do vévodského kabinetu a místo Seneky jsem četl Marxe. U nás v kuchyni šily tehdy holky kokardy a křičely přitom po způsobu Pařížanek z rybího trhu. Krátce zámek nezámek, všichni jsme v Čechách toužili, aby člověk vydychl a lidsky žil.

Ptáte se, jak jsem si to představoval? Hned vám odpovím. Teď, když můj pán vzal do zaječích, ze srdce jsem si přál zaujmouti jeho místo a býti vévodou. To není nic divného. Kdybyste se otázali žáčka, čím chce být, odpoví vám bez rozmýšlení, že učitelem. To je běh světa. Kostelník chce býti farářem, farář biskupem, biskup kardinálem. Každý baží o stupínek výš a každý si žádá zůstat v řadě, s níž se obeznámil. Vsadím se, že kdyby mohl mluviti mezek, odtušil by vám na podobnou otázku: Chci býti mezkařem!

Podle tohoto pravidla kdekdo se na Kratochvíli hotovil uchopiti vládu do vlastních rukou. Z toho vznikly všelijaké třenice a škoda na majetku. Byl tedy čas, aby Národní shromáždění jmenovalo u nás regenta. Stal se jím pan Josef Stoklasa.

Řečený Josef Stoklasa byl bohat. Mohl Kratochvíli za slušnou cenu koupit, ale nové zákony toho nedovolovaly. Odtud vznikly dlouhé tahačky. Jedni advokáti psali dopis za dopisem do Tyrolska a druzí, vévodští, živě odpovídali do Čech. Pan Stoklasa sedal do úmoru ve své pisárně a hledal nějaké východisko. Ale věc se zamotávala čím dál tím více. Úřady mu naznačovaly, že některé okrajové lesy budou od našeho majetku odděleny a některé vmezeřené statky že budou přiřknuty sedlákům. Nebylo vyhnutí, pan Stoklasa věc oželel, ale brousil si dál zuby na jádro Kratochvíle, které zůstávalo nedotčeno. Opakoval svou žádost s takovou naléhavostí a tak urputně, že jsme se svého regenta začali trochu bát. Do státního převratu o něm u nás nikdo nevěděl, avšak od dob obnovené samostatnosti vyskytovalo se Stoklasovo jméno vždy častěji a častěji. Seznamovali jsme se s jeho zásluhami a přijali jsme ho za svého pána. Učinili jsme to dost neochotně, ale co dělat? Všichni jsme poznávali, že dříve nebo později dosáhne toho, po čem jeho srdce baží.

Tím jsou zhruba vyčerpány skutečnosti spojené se směnou držitelů zámku Kratochvíle. Je čas vypravovati vlastní příběh.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.