Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Přípravy k zimnímu honu

Na počátku měsíce prosince roku 1920 vzal si náš nový pán do hlavy uspořádati hon tak znamenitý a tak vznešený, že se mu nic nevyrovná. Dozvěděl jsem se o tomto plánu z třetí ruky a řekl jsem si, že lidé panu Stoklasovi opět neporozuměli. Nádhera! Fi, nic se mu tak nepříčí jako podobná vydání. Chtěl jsem uvésti věc na pravou míru, a protože jsem se domníval, že Stoklasa pospíchá, stloukl jsem narychlo několik honců a několik ručnic.

Lesy našeho zámku byly velmi rozsáhlé. Proháněli se v nich jeleni a daňci, v oborách byla hojnost srnčích kozlů a na polích nepočítaných zajíců. Často jsem se zálibou postál v brambořišti, dívaje se, jak si to ušáci hrnou do svahů a jak se jim přitom bělá zadeček. Věru, není nic krásnějšího než procházeti polem, není nic krásnějšího než potkati laň na pokraji lesa, a nevím, co se vyrovná obědu v loveckém domku.

Když jsem tedy zaslechl o honbě, vzkázal jsem lesmistrovi, aby byl nazítří ráno se svými mládenci přichystán a čekal na nás na kratochvílském nádvoří.

Ráno před osmou hodinou jsem pak vyhledal pana Stoklasu a pravil jsem mu: „Milosti, jestliže jste již připraven, řeknu myslivcům, aby zatroubili.“ Můj pán se ke mně obrátil, řka, abych k ďasu přestal s tím oslovováním, a naznačil mi, že neví, o čem mluvím. Tu jsem mu ukázal hůl a kožený kabát na svých ramenou, prose, aby hon neodkládal. Regent se však dopálil a odpověděl mi, že sice má na mysli honbu, ale nikoli teď a nikoli toho druhu jako já. „Bylo by mi milejší,“ děl vposled, „kdybyste nebláznil a zůstal u svých knih.“ Řka to, vyhlédl oknem a spatřil hlouček honců, lesmistra a revírníky, které jsem shromáždil. Bylo mi trapné, když na ně volal, aby šli po svém a nedali se pro nic za nic zbubnovat.

Měl jsem mezi těmi lidmi několik věřitelů a nebylo mi lhostejné, že můj pán se mnou před nimi mluví jako s obejdou.

Řekl jsem o Stoklasovi příliš málo, z těch několika slov nikdo nepozná, co je takový pán zač. Vezmu to alespoň z první vody a narychlo shrnu význačné rysy jeho povahy: Nebyl šlechtic, měl peněz, až mu padaly z kapsy, vykal lokajům, svým dcerám říkal ty, zřídka se zlobil, mluvil vybraně, měl tupý nos a knírek střižený po anglicku, zanedbával stáj, na nic si nepotrpěl, byl rasík na účty, měl býčí šíji a stejný vkus se mnou, pokud jde o víno, víc hospodařil než vévodil, měl věčně starosti a věčně byl v rozpacích. Revírníci, břicháči z důchodu a správcové dvorů se dívali na Stoklasu skrz prsty a já jsem ho měl dost hned od počátku.

Příhod podobných výstupu, za něhož pan Stoklasa křičel z okna a za něhož užíval tak málo vybraných výrazů, bylo na Kratochvíli málo. Tato nezvyklost zvětšovala však účin mého pokárání. Bál jsem se, že jsem mnoho ztratil v očích revírníků, a sotva můj pán poodešel, horempádem jsem za nimi pospíchal. Chtěl jsem jim věc vysvětlit v lepší smysl. Usadili jsme se u starého Rychtery, to jest u lesmistra, který se tak jmenoval, a já, maje jak se říká rozum v hrsti, vymýšlel jsem výmluvy, jak bych z té bryndy vyvázl se zdravou kůží. Domníval jsem se, že těch několik mysliveckých mládenců je na Stoklasu ještě příliš mnoho, a spustil jsem asi takto:

„Pánové, víte, že náš regent není vévoda a že ho popuzuje každá zmínka o vévodství. Co jste to ztropili za nesmysl? Jak špatně jste nám porozuměli! On a já jsme chtěli vyplašit někde v lesních loukách zajíčka, nic více. Chtěli jsme jíti v družném hovoru a stříleti jen tak mimochodem. Jde nám o sport a o myšlenku, kterou sledujeme, kráčejíce polem. Váš průvod by nám překážel. Odložte mravy, jež kvetly na zámku Kratochvíli za průkazských časů, a přijměte prosté smýšlení občanské. Nic odtud na lesklý vnějšek!“

Neřekl jsem ještě ani polovinu toho, co jsem měl připraveno, když se ozval telefonní zvonek. Můj pán volal lesmistra. Starý Rychtera vzal sluchátko a zakryl si dlaní levé ucho. Odmlčel jsem se a pozoroval jeho tvář. Nebylo nesnadno uhodnouti, že hlas z telefonu mu ukládá jakýsi úkol. Obličej lesmistrův se prodlužoval a jeho pohled spočinul na mně s výrazem, jejž náležitý posuněk učinil srozumitelným. Říkal mi: No počkej, chlapíku! — Bál jsem se, že jde o nové ústrky, a vskutku! Náš nový pán nařizoval, aby lesmistr dal připravit střelecké vozíky, aby dal natřít sedla, vyčistit třmeny, udidla, ručnice, brašny, řemení na koroptve, tesáky na jeleny a všechno ostatní, jež vyjmenoval páté přes deváté a tak, jak to k sobě nepatří. Lovčí zámeček měl býti vymeten, zbaven pavučin a umyt, do kamen mělo být naloženo dříví, do nádob voda. „Krátce,“ řekl, „připravte všechno pro vznešené hosty.“

Vytratil jsem se z kanceláře lesníků, nemaje dále zájem na jejich hádanicích, a šel jsem do kuchyně. Na mém starém místě seděl řezník a proti němu stála nejstarší kuchařka. Sotva si mě povšimli, jak byli zabráni do hovoru o Stoklasových chlévcích. „Potom zabijeme vepříka a skopce,“ děl řezník, zvedaje poslední dva prsty levé ruky.

To mi dostačilo; vrhl jsem krátký pohled k myčkám nádobí a do přípravny jídel (je to část kuchyně oddělená od ostatních prostor zasouvacími dveřmi), a tu jsem spatřil, že se to všude hemží služkami. Holky stály nad misníky, jedna měla v rukách pánev, druhá špikovačku, třetí metlici na smetanu a všechny se škaredily jako pěchota před útokem.

Nenasedám nikdy do vozu, pokud nezapřáhli. Moje místo bylo teď jinde. Odcházel jsem z kuchyně, přemýšleje o změnách, kterých náš zámek doznává, a činil jsem si výčitky pro svou nevšímavost. Kdybych se byl včera a předevčírem díval, nemohly mi přece ujít tak velikolepé přípravy.

Byl jsem zabrán do úvah a tu jsem se srazil s výrostkem jménem Marcel. Dal jsem se s ním do řeči a vyptával jsem se, co a jak. Marcel nesl plnou náruč nábojnic a měl oči navrch hlavy. Nedostal jsem z něho kloudného slova. Teprve později, jednak ve stájích, jednak v rozmluvách s lokaji, jsem měl příležitost zevrubně se obeznámiti se záměry našeho pána. Chystal se opravdu obnoviti prastaré obyčeje. Chystal hostinu tak zatrachtilou, tak velikou, tak skvoucí, že se nikdo na nic podobného nepamatoval.

Nešlo mi to do hlavy. Dlouho jsem hledal, co za tou okázalostí asi vězí, a nemohl jsem si věc vyložit jinak, než že honička po lesích je záminka k hostině, hostina k nádheře a nádhera že má zalepit hubu posměváčkům, kteří jako já ukazují hned na starého vévodu, zatajujíce, že byl držgrešle, hned na Stoklasu, shrnujíce na jeho hlavu nesnáze nového běhu věcí. (Tak se stává, že ten, který se včas ztratil, je chválen, a ten, který zůstal, vychází ze srovnání pocuchán až běda.)

Domníval jsem se, že Stoklasa chce vytřít utrhačům zrak. Proti tomu jsem neměl podstatných námitek, ale bál jsem se, že přežene léčení. Kdykoli se totiž nějaký chrapoun navlékne do vévodských spodků, vždycky je prodře.

Neříkám to proto, že bych litoval starého PÁNA Z PRŮKAZŮ (vezmi ho ďas! a vezmi ďas jeho svršky!), ale je to vždy poněkud truchlivá podívaná pro našince, který ví, co a jak, když jedni napodobují škleb druhých a tak se pitvoří a činí si takové násilí, až si vymknou sanice. Věc začne nevinnými hostinami a končí úpadkem. Mám nadmíru nerad hůl soudního vykonavatele a nepřeji lidem nic podobného.

Stoklasova horlivá snaha mi čpěla těmito věcmi na hony. Slyšel jsem, že pozval jednoho z našich sousedů. Byl to zchytralý ptáček a současně pyšný jako čert. Jmenoval se hrabě Alfréd Koda. Rozumí se, že neměl groše. Státní převrat ho zbavil několika dvorců a od těch dob to s ním bylo nanicovaté. Bál jsem se, že z nás bude tahat peníze a že jeho přátelství draze zaplatíme. Vždyť ten člověk si o sobě myslil bůhvíco! Zdráhal se mluviti s lidmi, již nejsou hrabata nebo baroni, a raději nevycházel ze svých zdí. Když jsem tak uvážil, kdo je Stoklasa a kdo je ten druhý, když jsem tak uvážil, že hrabě ohrnuje nos po občanských ctnostech a můj pán po šlechtě, cítil jsem čertovinu a řekl jsem si: to nebude zadarmo, Spero!

Zatím bylo u nás boží dopuštění. Dvě komorné, které se rády přitřou k pánům, chystaly pro hraběte Kodu postel. Každá jak uměla, každá podle vlastní hlavy. To se ví, že byl z toho křik. Naneštěstí nespustily slečny samy, naštěstí se tehdy u nás vadil kdekdo a celá Kratochvíle se otřásala hlomozem.

Dnes se řekne: na chodbě křičely slečinky. Anebo: kuchyně zněla, v kolně zpívali a Marcel práskal dveřmi. Dnes se to řekne, ale poslouchejte, když je to živé, když se ten hluk rodí! Ta ženská vřískne, ta se zachechtá a Frída brečí. Proč? Povídá, že si skřípla prst, ale to není to pravé. Má milence. Před chvilkou přišel do kuchyně pro omastek (chce natřít koním kopyta), a místo aby si všiml své přítelkyne, chytil se jiného děvčete. Šeptal jí něco do ucha. Frída to zahlédla a teď si stýská. Bože, ta má hlas!

Zavřel jsem se v nejodlehlejší světnici, ale hlomoz stoupal až do mého kouta.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.