Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Doslov

Za několik dnů po Alexejově odchodu mi řekl lesmistr, že se kníže zdržuje v lesích NA VĚTRNÍKU. „Není snad v lovčím zámečku?“ otázal jsem se. „Ne,“ odtušil Rychtera, „kníže si zřídil stan a polní kuchyni v místech, kde se říká NA STRUHÁCH.“

„Jaká změna, jaké ponížení!“ vykřikl jsem, vzpomínaje na chlupatý jazýček a vznešené způsoby pana plukovníka, „ze srdce rád bych ti postoupil vyhřáté lože a vše, co hrdlo ráčí.“

„Všímám si,“ děl Rychtera, „že knížeti tykáte.“

„Ano,“ odpověděl jsem, „vím, že se mýlím, ale zdá se mi, že jsem mu nikdy neříkal jinak.“

„Bojím se,“ řekl opět po chvíli Rychtera, „že budu nucen poprositi pana plukovníka, aby se klidil z naší končiny…“

Slyše to, vpadl jsem lesmistrovi s výkřikem do řeči a ubezpečoval jsem jej, že se zaplete do prožluklých příhod. „Což nevíte,“ pokračoval jsem, „že má kníže zvláštní poslání a že chce před odjezdem do Paříže zahladit stopu?“

„Zase začínáte?“ odbyl mě lesmistr, „naposlouchal jsem se podobných nesmyslů dost a dost!“

„Nezačínám, končím,“ odpověděl jsem, „napíši knížeti dopis na rozloučenou a některý z vašich hajných mu jej odevzdá.“ Lesmistr přisvědčil a šel po svém, já pak jsem usedl, a svíraje v dlani svou hlavu, jal jsem se skládati list pro BARONA PRÁŠILA.

Tvá slečna Cornela a tvoje zbrklé holky jsou celé pryč a pláčí jako divé, jak zvednou stavidla ty dívky přičinlivé, pak s nimi není nic. Jak lehnou na stolky a v ruce kapesník, a v kapesníku nos, se dají do breku, pak sbohem, škoda řečí, je všechno ztraceno a zbývá nebezpečí, že budeš ukřičen, spílej jim nebo pros. Proč jsi jim utekl? Proč jsi vzal do zaječích, ty starý chlipníku se srdcem na hadry? Víš, že ty chudinky teď střemhlav upadly do zármutků, nad něž už neznám větších?

Měl jsem v zásobě ještě asi tucet nadmíru štěpných rýmů, ale řízením osudu mi nebylo dopřáno dopis dokončit, při slově „hadry“ vpadla do mé světnice Kitty, a na nic se neohlížejíc, žadonila, abych s ní šel do obory.

„Proč?“ otázal jsem se, „proč do obory?“ Tu odvracejíc tvář a klopíc oči, vypravovala mi mladší slečna Stoklasova o Susanne, která věří, že plukovník neodešel a že je někde nablízku. „Chtěla bych se s ním ještě jednou setkat,“ dodávala Kitty, „chtěla bych se ho otázat na tisíc věcí, chtěla bych mluvit s Marcelem…“

„Pojďme,“ řekl jsem, „pojďme dokončiti své léčení. Požádám Susanne, aby šla s námi.“

„Mluvívám s ní každý den,“ odpověděla Kitty, „a vím všechno, co si myslí. Vím, že nepůjde… Nemluvte před ní o knížeti…“

„A Cornelie?“ otázal jsem se, maje v úmyslu mluvit bez obalu.

„Vysmívá se mu,“ pravila Kitty. Vzpomněl jsem si na svůj nedokončený dopis a pojal mě smutek. „Hle,“ řekl jsem si, „snad jsi protřelý, snad jsi práskaný, ale především ti patří koruna hlouposti. Vršíš omyl na omyl a poznání lidských povah i smysl věcí ti uniká.“

Byli jsme již přichystáni na cestu, ale nemohl jsem překročit práh, abych se nezeptal na Michaelu.

Kitty mi zůstala dlužna odpověď a já jsem pokračoval ve svých úvahách: „Tentokrát se nezmýlím ani o vlásek — Michaela je hezká holka, jichž se počítá třináct do tuctu. Co teď cítí? Smutek smíšený se samolibostí, trochu uražené pýchy, trochu studu a nic víc! Je utkána ze stínu, nemá krev a to, co se mi na ní líbilo, byla jen kouzelná léta kolem dvaceti — kéž by se Kitty nepodobala své starší sestře…“

Asi za tři hodiny rázné chůze jsme se přiblížili k táboru BARONA PRÁŠILA. Spatřiv z dálky svého druha, chtěl jsem se mu vrhnout do náruče, ale Kitty mě zadržela, prosíc, abychom posečkali. Souhlasil jsem, domnívaje se, že dříve než vystoupíme ze zálohy, budeme svědky nějakého veselého kousku. Ukryli jsme se tedy v houštině keřů, jež rostly na pokraji srázu. PRÁŠILŮV tábor ležel pod námi. Díval jsem se se zalíbením k stanu, k polní kuchyni, k hrnéčkům (kterým se u nás říká PRAMEŇÁČKY) a ke sběrači kouře, jenž byl ukut a zohýbán z jakéhosi pohozeného plechu. Zdálo se mi, že na těch předmětech lpí něco kouzla dětské hry.

Blízko tábořiště se vinul potok. Znamenal jsem s rozkoší tři schůdky, jež PRÁŠIL zřídil pro svou armádu, aby se mohla umývat a aby bez nesnází pila. Byl jsem nadšen, shledávaje vedle potoka pohozenu valchu a tři či čtyry kusy prádla, které se sušily na trávníku sotva zbaveném sněhu. Šklebě se, hroze svým druhům a tře si stehno, mohl jsem stěží utajit šťastný smích, tu jsem však zaslechl, jak Kitty polohlasem vzdychá: „Chudáci!“

Ach, to, co mě rozehřívalo, naplňovalo slečnu zklamáním a ošklivostí… Ukazovala na knížete, jenž běžel k potoku přemáchat košili, a potom se její prst obrátil k Váňovi, který se válel blízko ohniště na zádech.

„To nic neznamená,“ řekl jsem na seržantovu omluvu, „není doposud ve své kůži, stýská se mu po Kratochvíli, ale zítra se vrátí k poslušnosti.“

Kitty, hltajíc pohledem Marcela, neodpovídala. Čím se náš přítel zabývá? Dlouho jsem to nemohl rozeznat, ale teď, když zavál vítr, poznal jsem, že kupa, jež se rozlétla od jeho nohou, je slepičí peří. Marcel škubal kohouta a po chvíli jej zvedl za jakousi nit, jež visela z jeho zobáku. Pochopil jsem, oč jde. Marcel, mé neviňátko Marcel, chytil toho starého, zbídačeného kura na udici. Představoval jsem si, jak to vykonal. Jak stojí někde za humny, jak vrhá vnadidlo, jak je onen kohoutí major sezobává a jak zděšený Marcel táhne za svůj provázek. Viděl jsem, jak kvapí, jak pospíchá a jak se na jeho čele perlí pot. Rychle, rychleji! musíš ho skrýt za ňadry a zakroutit mu krk dříve, než zakokrhá, dříve než vyrazí skřek a začne tlouci křídly.

Zatím Kitty poodstoupila a já, vida, že se chce vrátit, aniž našim druhům stiskla ruku, byl jsem proti ní velmi popuzen.

„Čiňte si, co vám libo,“ řekl jsem, „já sestoupím do tábora a zapřu, že jste přišla se mnou. Nenalezl bych omluvu vaší zdrženlivosti a jsem nucen lhát.“

Opakuji, že jsem byl při tomto výjevu jat proti slečně Stoklasové hněvem, a jestliže se věc nesrovnávala s tím, co jsem řekl, mluvě o úlevách a radosti, kterou jsem pocítil, když Kitty prošla bez úrazu příběhy knížete Alexeje Nikolajeviče, vězte, že teď nelhu. Ušlechtilosti, jichž jsem se na začátku držel, jsou jen vnadidlo, abych získal IMPRIMATUR pánů ředitelů knihoven a škol. Mé srdce je jinde. Mé srdce je na straně Marcelově.

Běda, cítím, že ani v tomto okamžiku, kdy již zavírám své stránky, nemohu mluvit pravdu. Snažil jsem se o to ze všech sil, ale poznávám, že ji nemohu vyjádřiti ani slovíčkem ANO, ani slovíčkem NE. Odmítám Kitty a miluji ji. Cítím současně úlevu, žal i hněv, úlevu proto, že Kitty zůstává v bezpečí, a proto, že moudří, žal proto, že zrazuje své druhy, a proto, že zapomněla na kouzlo, jež jsem chtěl rozdmychávat. Cítím úlevu, neboť PRÁŠIL je, jak vím, ničema, jeho svět je prahanebný, minulý a nepřátelský všemu, co zasluhuje jména mladosti, cítím úlevu, že táhne ke všem čertům — a přece! Odkud ono palčivé znepokojení? Nevyznám se v tom!

Minula hodná chvilička, co jsem — zabrán do svých myšlenek — civěl na PRÁŠILŮV tábor. Kníže zatím zvedal již kotvy. Rozkázal Marcelovi, aby svinul stan a převázal zavazadla. Hrnečky jsou již složeny a vykuchaný kohout visí na Váňově holi. Kníže přikládá pěst k ústům a troubí na pochod…

Mám věru čas. Ještě okamžik, ještě jeden pohled na Kitty — ještě jedno vyzvání a již se dávám do běhu, již se řítím k PRÁŠILOVI —

„Odpouštím ti toho Angličana,“ dí kníže, „ale věř mi, kdyby ho nebylo, seděl bych v Paříži…“

Rád bych zvěděl, kterým směrem se naši poutníci obrátí, ale odpověď zaniká v přívalu Marcelových otázek a čas plyne příliš rychle. „Musíme jít,“ praví plukovník a volá do svých řad: „Na cestu!“

Řka to, pozdraví směrem ke křovisku, kde stojí Kitty, a dá se na pochod.

Díval jsem se za nimi a tu jsem spatřil, jak Kitty sbíhá z návrší. Volala knížete jménem.

„Sbohem!“ opakoval PRÁŠIL, vzdaluje se víc a víc.

Dříve než naši přátelé došli k zátočině, kde se ztrácela cesta, oddělil se Marcel od své skupiny. Dává se do běhu, letí ke Kitty, aby si vyměnili několik slovíček, která neslyším.

Domluvili. Marcel zvedá těžký vak, jejž bude (namísto něžností) sdílet se svým pánem, a vrhá se na cestu. Pádí za PRÁŠILEM.

Kitty a já jsme pak ještě chviličku postáli v pobořeném táboře, naslouchajíce slábnoucímu vytrubování, jež napodobí lesní roh či polnici.

*

Asi dva roky nato, když jsem už byl dávno vyhoštěn z Kratochvíle, sešel jsem se v kterési pražské kavárně (kam čas od času Ellen a já chodíváme obědvat bílou kávu) s panem Janem Lhotou.

Viděl jsem velmi rád, že zesílil, že zmužněl a že odložil svou nerozhodnost. Mluvili jsme o starých časech a mladý statkář se v proudu řeči zmínil o BARONU PRÁŠILOVI.

„V Paříži dne 14. července,“ pravil, „spatřil jsem knížete Alexeje kráčeti v čele vojenské hudby. Bral se před hloučkem Pařížanů z předměstí mimo kostel svaté Magdaleny, a jakkoliv se slévalo, byl zahalen v plášť s bobřím límcem. Měl rukavice, zdviženou hlavu a orlí pohled. Lidé za ním ukazovali prstem, říkajíce, že je jeho kožíšek podšit bláznovstvím.“

« predcházajúca kapitola    |    



Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.