Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Větrník

Zatím se dalo venku do deště. Spustil se liják a pršelo jako z konve. Loviti v tomto nečase? Zdálo se mi to zbrklé a prohodil jsem v tom smyslu dvě či tři slova. Měli jste slyšet ty naše statkáře! Dovolávali se jeden druhého a dosvědčovali si takové kousky, jež provedli v bouřích a nepohodách, že jsem byl záhy usazen. Vypadal jsem jako hlupák, který se bojí májové vláhy. Přisámbohu, mám pro strach uděláno a ti, kdo se na mě s takovou obraceli, si přáli právě tak živě zůstat za pecí jako já. Prosím vás, byli to lidé kolem padesátky: obtloustlí majitelé dvorů, radové s cheiragrou (takže se stěží dostávali do kabátu), sem tam nějaký advokát a chlapík z pozemkového úřadu, kteří honívají o dvou svátcích kachny a uženou si housera.

Když můj pán dal pokyn, aby předjely povozy, bylo z toho venku klení, ale nic naplat, vozkové pobídli koně. Zároveň se měli k dílu i štolbové, honci a všechna ta havěť, která čekala v čelednících či pod okapy obytného stavení. Odlepovali se od zdí jako strašidla. Z našich hostí dopil každý svou sklenici a hledal plášť. O panu hraběti Kodovi nepadlo už ani slovíčko. Považoval jsem to za chybu, neboť tím, že mlčíme o tom, co nás mrzí, dáváme nejvýmluvněji najevo svou nelibost.

Zatím jsme sestoupili dolů a prošli vnitřní kvadraturou. Odtud je jenom krok na otevřený dvůr. Zastavil jsem se na prvém stupni schodiště, abych si v pohodlí zapjal límec, a tu, jak jsem se rozhlížel, padl můj pohled na starý kočár. Bylo kolem něho živo. Tlačily se tam holky z kuchyně a držely nad hlavami mísy pěkně zaobalené v ubrouscích, rendlíky, láhve a bůhví co všechno. Vedle děvčat tam stáli ovšem klackové ve fracích (které nemohu ani cítit). Nitěné rukavice na rukou a čenichy vzhůru, pomáhali starému Koterovi nakládat všelijaká jídla. (Kotera je prvý lokaj a odpovídá za své chasníky. Mám s ním věčné různice.) Zamířil jsem k němu, abych mu připomenul Stoklasovo oblíbené víno, které mi tak dobře chutná. Ale s podobnými lidmi není řeč. Hned byl tu, hned tam, chvílemi mizel ve voze mezi zavazadly, chvílemi mával rukama nad hlavou obrácen ke špižírně. Chápal se pečení a konví a příborů, maje pozornost obrácenu jen k jídlu a pití. Pomyslil jsem si o něm své.

Společnost mého pána zatím nasedala do vozů a na koně, ale já jsem se pozdržel u řečeného kočáru, neboť docházelo na zavařeniny a na košíky s ovocem.

Zboží toho druhu se u nás přechovává v komoře prvého patra. Přistavili jsme si tedy žebřík a utvořili jsme řadu jako přidavači na stavbách. Byla to řada jambická, neboť vedle muže stálo děvče a vedle děvčete opět muž. Zaujal jsem místo na nízké příčce žebříku a moje hlava se dotýkala kolen naší nejmladší pomocnice. Cítil jsem, že se mi vracejí mladá léta, a jak jsem stál s bradou vzhůru, spustil jsem na plné kolo:

Co se váže na tkalouny a co drží za knoflík?

Nad hlavou nám lítaly mísy a koše. Chvílemi jsem zahlédl Františčin loket, na němž se třpytil déšť, chvílemi tmu jejích sukní, a jak jsem sklonil zrak, viděl jsem svého pána vzdalovati se na ryzáku. Mířil se svou společností k bažantnici.

Když jsme všechno pěkně naložili, vyšvihl jsem se na kozlík, ale napřed jsem si nasadil kápi vozků z voskovaného plátna. Malý Marcel se přidržel vzadu za nápravu a práskli jsme do koní. Na zátočině jsem se ohlédl po Koterovi, hrozil pěstí, ale nezbývalo mu než jíti za námi pěšky.

Byl to pěkný průvod: Kotera s vývrtkou, ryšavý Lojzík s ubrouskem přes rameno a naposledy náš Fricek, kterému říkáme Fairbanks, protože nosívá úzké spodky a má zaječí ret. Ten poslední nesl láhev hořčice, na kterou bych byl málem zapomněl. To vše mi skýtalo milý pohled a zábavu. Cesta byla ovšem mizerná, ale utěšoval jsem se, že můj pán sedí ještě hůře než já.

Pokud jsem mohl rozeznat (štvali své koně ostošest a byli před námi pěkný kus cesty), držel se Stoklasa v sedle jako při korunovaci a chci se vsadit, že mu nevyšly z hlavy myšlenky, jak se to vše dělá po vévodsku.

Poznával jsem, že se s ním stala změna a že se rozhodl vkročiti na stezku knížat a baronů. Co ho k tomu mělo? My všichni máme jakousi skrytou potřebu přikloniti se k mravům svých odpůrců, domnívajíce se, že je usadíme, budeme-li zpívat jejich vlastní notou, jenže o tercii výš a hlučněji. Přitom jsem si vzpomněl na vlastní chyby.

Právě před několika dny jsem hrál s lesmistrem Rychterou a s důchodním v karty. Svolil jsem k tomu jen proto, abych ukázal, že se nezanáším podobnou kratochvílí z nedostatku vzdělání, ale proto, že hrou v karty pohrdám. Je to věc nízká a hodí se pro lidi bez ducha. Byl jsem si jist svou převahou a chtěl jsem jim ukázat, zač je toho loket. — Prohrál jsem padesát korun.

Opět jindy, dopouštěje se stejného poklesku, odpovídal jsem křiklounům křikem, práčům ranou, právoznalcům podle vlastní znalosti práva, ale ví bůh, že nejsem ani advokát, ani hádavec, ani že nevynikám v křížkování.

Obával jsem se, že můj pán — jak se říká — rovněž projede svou při. Ale zatím mu to slušelo. Chviličku se ještě rozmýšlel a pak rozdělil společnost podle přísných pravidel mysliveckých: Vážní pánové zůstali ve středu a mládež zaujala střelecká křídla. Ohlížel jsem se, co učiní s Michaelou a jak naloží s koňmi, s nichž všichni sesedli. Ale naše cesty se již rozdělovaly. Vůz, na němž jsem seděl, odbočoval průsekem a stromoví nám záhy zastíralo pohled zpátky. Ještě jsem zaslechl Michaelin smích, ještě dolehl k mému uchu hluk a koňské zaržání, ale za chvíli už nad námi křičeli jenom krkavci.

Mám sledovati krok za krokem, co se nám přihodilo? Nic znamenitého. Jeli jsme co noha nohu mine. Cesta byla strmá, vozka se bral podle koní a já jsem klímal. Dešťové kapky bubnovaly na střechu našeho vozu a klouzaly po mém plášti; bylo to nudné a bez smyslu. Bál jsem se, že se podobáme bláznivým maskám. Jeti s nákladem jídel do takové výše! Oč rozumnější bylo poobědvat v rovině, v prostorné síni za veselého praskání ohně.

Vyměnil jsem několik vět s kočím, ale je to hrubián, a tak jsem rozpředl hovor s Marcelem.

Chtěli jsme dorazit k zámečku na vrchu Větrníku kolem druhé a společnost mého pána nás měla stihnout před soumrakem. Zbývalo nám tedy času dost a dost. Ale čert nikdy nespí. Pár kroků před cílem jsme zlámali kolo. Kočár se div nepřevrhl, jen taktak že jsem vyvázl bez úrazu. Dali jsme se do klení a zatím obruč skákala cestou necestou dolů. Špice zlámaného kola se zabořily do země, oj mířila k nebi, náruční kůň se rozkročil a klisna k nám obracela pěkným obloukem hlavu.

Za takových okolností se říkává: „To jsem si myslil hned, když jsme vyjížděli.“ — „Pamatujete se, že jsem vám to říkal? Jenom hlupák mohl čekat něco jiného!“ — „Kdepak, takový starý kočár v tomhle bezcestí!“ — „Pošlou starou rachotinu a ještě s nákladem! Hrome, copak tam někde nebyla lehká bryčka?“

Nemohl jsem to poslouchat a poodešel jsem. Cestou vzhůru mi Marcel velmi dobře odpovídal, chtěl jsem tedy pokračovati s ním v rozmluvě, ale vozka mu přidělil práci. Měl složiti náklad na trávník. Nezbývalo, než abych kráčel k vrcholu sám.

Naštěstí přestalo pršet. Stoupal jsem ještě okamžik lesem. Kopec, který jsme zlézali, má na temeni mýtinku, kterou rozděluje modřínové stromořadí na dvě části. Na severní straně sahá však smrčí do výše lidských hlav a alej se ztrácí v dorůstajícím lesíku. Ještě o něco dále lomí se cesta běžící podle modřínů ve dvou úhlech. Lovčí zámeček stojí na pokraji lesa a tak ten, kdo přichází od severní strany a nezná Větrník, ještě několik kroků před zámkem nemá o něm ani potuchy.

Říkám to proto, že se v těchto místech udála důležitá příhoda mého vypravování.

Přišel jsem k tomu stavení z opačné strany, to jest z jihu. Klíč jsem měl v kapse. Hned na prahu jsem se popadl za nos. Páchlo tu ztuchlinou a v krbu bylo tma. Prošel jsem kuchyní, pak síní s parohy a vposled pokojíčky. Zotvíral jsem okna a huboval na hajné, kteří jsou nemehla. Na stole stála sklenice s páchnoucí vodou. Zkazilo mi to rozmar a šel jsem bloumat lesem.

Stoupal jsem zátočinou míře na sever. Z dálky sem zazníval hlas lesního rohu. Zdálo se mi, že je to příliš mnoho povyku. Poslouchal jsem jen na jedno ucho, ale znenadání se k řečenému zvuku přidal nový zvuk. Rozeznal jsem práskání bičem a rány, jež mi živě připomínaly mého starého pána. Kryt smrčím přibližoval jsem se k lesní cestě.

Hrome, nadál bych se spíše čerta než dvojice, kterou jsem spatřil!

Zády ke mně stál chlap v mysliveckém kabátci. Byl rozkročen a švihal nahajkou. Ihned jsem poznal, že je to velké zvíře. Byl vychrtlý a dlouhý jako štětka na dvou násadách. Měl za kloboukem péro, v ruce bič, po boku torbu, na rukách jelenice a ovšem spodky, jako se nosí na vyjížďky koňmo. Šla z něho hrůza, jak byl vznešený. Před tímto chlapíkem klečel druhý chlap. Ať se propadnu, jestliže jsem byl chvilku na pochybách, že je to Rus! Měl hubu zarostlou a vlasy na ramena. Viděl jsem, že se bouří, a na první pohled jsem poznal nespokojeného sluhu. Svlékl si plášť, udeřil rancem, tloukl pěstí o zem a kopal nohama. Mluvil opravdu rusky, rozumím té řeči málo a teď mi ještě do toho řval lesní roh. Co dělat, myslím si, pán má právo napomenout lokaje, když nechce jít a když si staví hlavu. Rozhodl jsem se, že se těm lidem podívám do tváře, a kdybych se snad mýlil, kdyby to nebyl sluha se svým pánem, kdyby šlo o násilí anebo kdyby se ti dva křížkovali, že zakašlu a písknu silně na prsty. Postoupil jsem o něco blíže a nastražil jsem uši.

Teď bych měl říci, jakou měl tvář ten, který byl předtím obrácen ke mně zády. Viděl jsem křídla mohutného vousu, huňaté obočí a tenký dlouhý nos. Tak trochu jako hák, tak trochu jako nůž, tak trochu jak ztělesněná svévole. Ať tak — či tak, bylo mi jasno, že se ten chlap neřídí podle pravidla: Kráčejme střední cestou. Dokud jsem se na něho díval zezadu, připadalo mi, že se hněvá a že sází na sluhovu zadnici jednu za druhou, ale chyba lávky! Ten člověk se ze srdce smál! Když se vychechtal, chytil toho, který byl dosud na zemi, za límec a postavil ho pěkně zpříma. Můj bože, nelhu, že onen Rus byl zvíci medvědího samce, když stojí na zadních nohách. Viděl jsem, že pán i sluha mají notnou sílu a že jdou proti mně. Nevyznal jsem se v nich, stále jsem nebyl doma a tak se mi zdálo předčasným dvojici oslovit. Ten prvý, útlý, s vousy pod nosem, vzal nyní zavazadla. Druhý, ten, který se podobal sluhovi, nesl teď poloprázdnou brašnu a prohýbal se a tak si hořce stýskal, že věru zasluhoval jednu za ucho. „Vaše Prevoschoditělstvo,“ pravil huňatý chlapík ruským jazykem, „nezazlívejte mi, já se odsud nehnu, já už neudělám ani krok! Zač ta služba u vás stojí? K čemu jsou ty věčné pouti? Proč se, Jasnosti, neusadíte? Proč se, pane plukovníku, tlučeme po těch lesích?“

„Dobrá, dobrá,“ odpověděl ten, kterého sluha nazýval tak vznešenými tituly, „víš, že je dnes středa?“ Jakmile to řekl, udeřil vousáč poznovu brašnou na zem, ale vtom se již plukovník otočil a zasáhl svými zavazadly sluhu do zadnice.

Přejel jsem si čelo dlaní. Chvíli jsem si myslil, že jde o potulné herce, ale pustil jsem to z hlavy, slyše je rozmlouvati dál. „Váňo,“ řekla Jeho Jasnost s úsměvem, který vyvolává pousmání u všech, kdo ho vidí, „Váňo, zde někde nablízku bydlí můj starý známý, chtěl bych se vsadit, že nás čeká.“ „Co to povídáte, Vaše Prevoschoditělstvo. Čeho se vám to zase zachtělo?“

Za takovýchto hovorů se brali k lesnímu zámečku. Spatřili jej však, teprve když stáli dvacet kroků před ním.

Očekával jsem, že vyrazí výkřik podivu a že poděkují Prozřetelnosti, která jim znenadání skýtá střechu. Ale nestalo se tak. Pán ukázal sluhovi na dveře, jako by byl tento dům jeho.

Vešli a já jsem běžel k oknu, abych se podíval, co bude dál.

Zatímco jsem nahlížel dovnitř, přišel Kotera se svými chasníky a s Marcelem. Ukázal jsem jim svého poutníka. Starý lokaj přiložil čelo k okenní tabulce a byl hned doma. „Vy starý blázne,“ povídal mi, mávaje prudce rukou, „to je hrabě, kterého jsem vídal aspoň tisíckrát. To je hrabě Koda! Jak můžete říci, že je to vetřelec! Copak se nestydíte? Proč jste ho nepozdravil?“

Ta řeč mě zmátla, což vím, co je kdo zač? „Kdepak Koda,“ povídám, ale starý lokaj se nedal. Chtěli jsme přijíti té záhadě na kloub a tak nezbývalo než poslouchat, co si ti dva uvnitř vypravovali.

„Tlučem se po světě už kolikátý rok,“ povídal vousáč, „byli jsme v Sibiři, v Tiflisu, na Balkáně, a copak z toho je? Pár šrámů na hubě! Všude se rvete, Jasnosti, a když je po všem, tak nám vyndaj boty. Bůh ví, že jsem se nenajed, jak tehdá v Cařihradě.“ „A nemluv,“ odvětil na to pán, „kdybys chtěl, můžeš zde poobědvat. Měj trochu představivosti a všechno se to změní. Zatleskám do dlaní a hned zde bude jídla, co si tvé srdce ráčí, klobásy na víně a kusy slaniny.“

Jak tohle uslyšel starý Kotera, strkal hned našeho chlapce k mísám a sám se chopil láhve. Popadl ubrousek, natáhl rukavice a už se, blázen, hrnul do dveří. Díval jsem se za ním. Teď mi už bylo jedno, spatří-li mě ti dva nebo ne.

Náš samozvaný host stál pěkně rozkročen, dlaně měl pod pažemi a pískal na hubu. Jeho sluha si utahoval pás a mumlal nějaké kletby.

Kotera vešel s nehybnou tváří. Myslil jsem, že se ti dva vrhnou na mísu, že budou Koterovi děkovat a třásti rukama, ale co jsem viděl! Zůstal jsem stát, jako by v tu chvíli vedle mne uhodilo. Náš příchozí nedbale po vojensku pozdravil a zničehonic si začal rozkazovat. Za chvíli byli všichni kluci v kole. Ten dovedl prohánět lokaje! A ukázat na láhev! A vybrat paštiku! Sluha, jehož jsem slyšel, jak drze odmlouval, byl nyní samá pokora. Jasnosti sem, Jasnosti tam, Jasnosti pane plukovníku, Vaše Prevoschoditělstvo. — Šla mi až hlava kolem.

Netrvalo to dlouho a pan plukovník si mě dal zavolat. Seděl obkročmo na židli a díval se mi mlčky do očí. Neříkal nic a já jsem držel hubu, abych si nezadal. Po chvilce mlčení mě švihl nahajkou a zeptal se mě skrze zuby: „Pročpak tak okouníš? Proč jsi stál pod okny?“ Potom mi řekl, že jsem hezký hoch, že jsem mu povědomý, že oprašuji knížky v poličkách, že trpím na ledviny a smrdím krejcarem. Dále mě nazval starým partykou, jenž stojí jako house a jenž včas rozváže. Ten chlap měl vyřídilku! Mluvil půl hodiny a skončil, řka: „Poslechni, Bernarde, ty starý obejdo, kde jsme se my dva vlastně setkali? Nebyl tys písařem u pana de Monfri?“

Ví bůh, že jsem se tomu všemu divil jako nevědomé zvíře. Před malou chvílí jsem chtěl přísahat, že toho mluvku vidím poprvé, a teď jsem byl zase jist, že ho už léta znám. Buď ten chlap hádal lépe nežli cikán, anebo mu to někdo našeptal. Ať tak — či tak, musil jsem doznat, že mluví skoro pravdu, až na ty ledviny, a to jsem mu hned vytkl.

„Milosti,“ řekl jsem, „pokud jde o mé vnitřní ústrojí, nevím, nač bych si mohl stěžovat.“

„Eh,“ odvětil mi na to zvysoka, „to se ukáže, až budeš pít.“ Řka to, poručil, aby mi nalili do dvou sklenic.

Nato jsme se dali do pití. Pan plukovník se pleskal po stehnech, mluvil hned česky, hned krásnou francouzštinou, ale klel po rusku, řka, že zná jen jeden jazyk, jenž v tomhle směru nezadá ruštině. „Nic snazšího,“ povídám, „to bude turečtina.“ A na tom jsme se shodli.

Chechtali jsme se. Já jsem už měl svou míru a Jeho Milost byla rozjařena. Za veselých tlachů a za cinkání sklenic mě sem tam napadlo, že s tímhle plukovníkem není vše v pořádku, vzápětí však jsem na to zapomněl. Nakonec jsem si řekl: Bude-li se mě vyptávat, je to jen chuďas, a když ne, pročpak si o něm myslit, že je to podvodník? Podobný chlap by dozajista tahal z lidí rozum. Ptal by se, co je zač můj pán, či jak se daří milostivé paní, a byl by chycen, neboť pan Stoklasa už dávno ovdověl.

Pili jsme vesele dál. Ale ať jsem se po očku díval na plukovníka, nebo ať jsem se oddával bezstarostnému veselí, můj společník byl stále stejně družný, stále stejně bujarý a stejně se smál. Neptal se na nic a byl zřejmě spokojen s vínem.

Zatím se náš Marcel seznamoval v kuchyni s plukovníkovým sluhou. Klečeli nad vakem Jeho Milosti a Váňa ukazoval hned krásný pás, hned koberec, hned starou pistoli, řka: „To je z Kavkazu, to opět ze Sibiře.“ Na těch krámech byly stopy cest a stáří. Nedal bych za vše dohromady ani groš, ale tak jak ležely v tom starém odřeném vaku, podobaly se pokladu. Každý kus byl z jiného konce světa. Na jednom se zachycovala záře maličké lampy, neboť ti staří příjiční zajíci (to pravím o hajných) nám nedali slušná světla a už se soumračilo, na jiném předměte zas utkvívaly stopy válek a jiný mohl uchvátiti mladistvou mysl svým starobylým vzhledem. Maličký Marcel ani nedýchal. „Tvůj pán,“ řekl Váňovi, „je jistě znamenitý člověk a prošel kraj světa.“ „To bych řek,“ odpovídal sluha. „Znamenitý, laskavý, statečný, jenže trochu nedůtklivý. Pro slovíčko vyvolá hádku a hned je z toho souboj.“ Náš Marcel klečel a Váňa stál nad ním, měl v ruce bambitku a chřestil jejím zámkem (držel na jediném nýtku). „Jen kdyby nebyl takový divous, mohli jsme dobýt Kyjeva! Můj pán stál na Dněpru a po všech dědinách vyzváněli velikými zvony, jako by nastávaly velikonoce. Všichni čekali, že se už vrátí car —“

Tu Váňa ustal, křižuje se pravoslavným křížem, a maličký Marcel napodoboval toto znamení.

Ale je čas, abych se zmínil o tomto kuřátku o něco obšírněji. — Kde přišel chlapec k svému jménu? — V kostele, za hlaholu zvonů, v neděli před šestnácti lety. VÉVODA PRŮKAZSKÝ ho držel při křtu na rukách. Náš dobrý farář, kterého později vyštípali, je oba trochu pokropil, a tu prý vévoda s úsměvem pravil, že se mu dostává podruhé svátosti křtu. „A to si, ty kluku ušatá, pamatuj,“ říkají v čeledníku dodnes našemu Marcelovi, „že to povídal tak a nejinak.“

To je celkem vše. Od těch dob rostl náš malý nezbeda na vévodském dvoře, a dospěv v jinocha, zachoval si mysl prostinkou a čistou. Jeho otec už dávno nežije. Jeho matka zemřela před mnoha lety. Jeho příbuzní mlčí.

Tak jako já a jako ostatní řádní lidé na zámku Kratochvíli jedl Marcel chléb z ruky vévodské a později z ruky Stoklasovy. Ví bůh, že to není žádný med. Čistí stříbro, stará se o úly, v čas dozrávání ovoce hlídá aleje, chodí pro poštu a celkem to s ním ujde. Nevšímal jsem si ho valně, ale sem tam jsem mu sáhl přece na zoubek, jak je to s jeho pravopisem a s násobilkou. Hoch se vždy dobře držel a za to si ho chválím.

Milý Marcel, prohlížeje si střepy plukovníkovy, byl zcela získán pro tu postavu. Viděl jsem, jak nakukuje do naší síně a jak naslouchá s očima navrch hlavy. Pokynul jsem mu, aby přistoupil. Učinil tak s velkou chutí. Plukovník ho nazval kozáčkem a dal mu něco vína.

To se ovšem poslouchá, jako bych řekl, že venku padá sníh. Měli jste slyšet, jak to povídal! Jak vzal Marcela za bradu a jakým pohybem si pohladil knír, když si ho prohlížel! Chlapci se leskly oči, obracel hlavu za svým plukovníkem a bylo vidět, že je přešťastný. Sám jsem se usmíval, jak mu to slušelo. Plukovník odstrčil chlapce na délku paže, pak ho obešel a řinčel přitom ostruhami.

Jak, ten histrión měl také ostruhy? Před chvilkou jsem se mu díval na střevíce, viděl jsem samý příštipek a díru, ale ne ostruhy! Zdálo se, že mi přecházejí smysly. Teď jsem se klonil k tomu, že je to podvodník.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.