ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Té noci jsem nemohl spát. Rozpalovala mě představa, že se Susanne válí s knížetem v posteli. Bylo mi chvilku zima a chvíli horko. Bezpočtukrát jsem vyběhl na chodbu, ale co jsem měl dělat? Tropiti hluk? Zabušit Susanne na dveře?

Vracel jsem se na svou pelest bezradný, rozechvělý a se srdcem obráceným! Myslil jsem na všechny panny, které hynou v náručích obejdů, a vzpomněl jsem si na svou neteř Elišku, jež (jak jsem se zmínil) zakusila něco podobného s písařem.

Cítil jsem odpor a nenávist k svůdcům a připadal jsem si jako beránek. Chvílemi jsem tiskl tvář do dlaní a chvílemi jsem svíral pěst.

A těch představ, jež mi proletěly hlavou! Slyšel jsem milence dýchati týmž dechem a uhadoval jsem, jak Susanne s loktem na očích se tváří, že usíná. Před mými zraky vyvstával nádherný kotník bosé nohy, šat sunoucí se vzhůru, nahota a směšující se brvy víček.

Před svítáním jsem zaslechl lehké kroky: kníže odcházel.

Na druhý den, nechtěje viděti lidi, odklidil jsem se do knihovny a četl SPOR DUŠE S TĚLEM. Miluji tuto knížku, ale tehdy jsem byl nepozorný a známá místa mě nerozesmála. Pod hladinou mého vědomí bouřila myšlenka na Susanne. Chtěl jsem ji pomstít. Nenáviděl jsem Alexeje Nikolajeviče a cítil jsem v sobě mravní sílu, jež, žel, se vzmáhá za přibývajícího stáří.

Dal jsem se do běhu knihovnou jako zvíře podél mříží své klece. Nedostávalo se mi místa, nemohl jsem vydychnout, lomcoval mnou neklid a touha jíti na konec světa.

Za této zběsilé procházky mi znenadání napadlo, abych Susanne dopomohl k útěku do Paříže. „Ovšem,“ řekl jsem si, „vrátí se k své matce do ulice svatého Ludvíka, uklouzne knížeti a za měsíc na něho zapomene…“

Byl jsem svým hořem oblouzen do té míry, že jsem nepoznal hloupost těchto nadějí.

Kdybych byl býval měl v tom okamžiku jasnou hlavu! Kdyby byl býval za mnou nestál onen starý a prožluklý našeptavač z mravoličných knížek, onen ďábel, rarach, či satanáš dušezpytných auktorů!

Ohlušen hlasem, jenž ve mně vzrůstal, jal jsem se počítati, kde bych získal pro Susanne peníze. — A již jsme u toho.

Do této chvíle jsem zatajoval (mimo nepatrnou zmínku) ošklivé myšlenky, které mě čas od času posedaly, ale pomyslete si, že jsem se přesto kál, že píši tuto stránku na kolenou a že drásám svou lítost, aby se stala ještě krutější a zanořila ještě hlouběji svůj dráp. — Nic naplat: nepodaří se mi vyloudit ze své hladové huby ani vzdech. Vidím jasně, že jsem pekelník, poznávám, že jsem propadl ďáblu a že je mi odepřen líbezný hlas pokory i rouno beránkovo. Budu nucen mluviti přímo a pravím tedy, že jsem se zanášel zlodějnami, že jsem chtěl krásti Stoklasovy knihy a prodávati je panu Huylidennovi, který toho času pobýval na Krumlovsku a byl jednatelem amsterodamského obchodníka jménem Steiner…

Plán obohatiti se na účet naší knihovny ve mně zrál již dost dlouho. Chodil jsem po celý rok mimo tyto poklady jako zmámený, a kdybych nebyl takový milovník textů, byl bych naše svazky poslal jeden za druhým k vetešníkovi. Jestliže jsem to neučinil, je to zčásti i proto, že každá krádež má býti vykonána s přebytkem síly a s jakýmsi vzletem, jenž chová v zásobě aspoň dva výklady toho, čemu se říká skutková podstata. Této lehkosti se mi však nedostávalo.

V době, o níž mluvím, to jest tehdy, když jsem byl sklíčen starostmi o slečnu Susanne, přišly mi opět do hlavy loupeživé plány. Po chviličce rozpaků jsem se vrhl na knihovnické schody a jako malíř, jenž dokončuje pod nádhernou klenbou šklebivý obraz Jidášův, zpečetil jsem posledním tahem, posledním trhnutím ruky svůj osud. Zmocnil jsem se knihy DE CAPITIBUS SERVORUM.

Můj život je bídný a podobá se životům prokletých lidí. — Vzdor všem ruměncům a všemu studu neubránil jsem se již na počátku svého vypravování zmínce o svém poklesku a nyní o něm vypravuji podruhé jako zločinec, který se vrací na místo udupané hrozným zápasem…

Vím velmi dobře, že jsem svou chtivost omlouval láskou k sestřičce, jsem však povinen říci pravdu: Mé bratrské city hrály v té věci jakousi úlohu, ale nezcizil jsem majetek svého pána ani pro sestru, ani pro Susanne. Pravá příčina této krádeže je má nízká povaha a lačnost peněz. Kdybych vám chtěl zalepit oči dnes, poukázal bych spíše na mrav a obyčej, který se vžil kolem osmnáctého roku. Jak bych však vyjádřil pekelné jiskření oněch let? — Nenapadá mě nic lepšího a zopakuji tedy otázky, které jsem si kladl, maje v ruce řečený svazek.

Zde jsou:

Čí jsou tyto knihy? Vévody Marcela?

Nikoliv!

Jsou Stoklasovy?

Nikoliv! Patří státu. Jsou majetkem národa.

Nuže, je-li tomu tak, Bernarde, nesáhneš než na svůj majetek, neboť jedna stránka připadá právě na tebe…

Zaveden podobnými myšlenkami vzal jsem knihu DE CAPITIBUS SERVORUM, a když se mi jí (jak jsem již na jednom místě svého vypravování vylíčil) zželelo, strhl jsem desky z JIHOČESKÉ KRONIKY.

Potom jsem napsal psaní panu Huylidennovi, aby mě nazítří navštívil, a ukryl jsem svou kořist.

Měl jsem načase, neboť v tu chvíli se rozlétly dveře a do síně vpadl Marcel s Kitty. Nesli pod paží po dvou rapírech. Zeptal jsem se (ukrývaje své vzrušení), co zamýšlí dělat v knihovně se šermířským náčiním.

„Co?“ odpověděli, „co jiného, než že nás kníže bude učit svému umění.“ Neporozuměl jsem, jaké umění mají na mysli, a trvalo to opravdu dlouho, než jsem pochopil, že ta dvě holátka místo gramatik, čtení a psaní se chtí učiti šermu.

Za chvilku potom přišel kníže. Vida ho, vzpomněl jsem si opět na Susanne. „Na tvou hlavu,“ řekl jsem si, ohlížeje se po plukovníkovi, „padne její neštěstí i vina, které jsem se právě dopustil.“

Cítil jsem, jak mě něco proti plukovníkovi popichuje, chtěl jsem ho zesměšnit a spráskl jsem nad ním rukama. Byl vskutku jako hastroš. Jeho nohy vězely v úzkých spodcích, hruď mu obepínala kazajka zapjatá až ke krku a všude, kam se člověk podíval, se leskl knoflíček. Připomínal havrana okovaného niklem. Měl dlouhé nohy, útlá bedra a tak široká ramena a tak zužující se hrudník, že jsem si pomyslil: Ty, chlapíku, nosíš šněrovačku. Během řeči jsem potom knížeti položil ruku kolem pasu, abych se přesvědčil, co je na tom pravdy, ale musím doznat, že jsem se zmýlil. „Milosti,“ povídám, abych zakryl své počínání, „pojďte se ukázat Michaele a nechte toho neblahého vyučování. Kitty nebude nikdy zacházet se zbraní, a pokud jde o Marcela, snad by mu mohla přijít vaše nauka vhod, až bude zahánět vrány z oraniště, ale věřte mi, kámen je lepší.“

„Bernarde,“ odtušil kníže, opíraje se hrotem kordiska o podlahu a zkoušeje jeho pružnost, „Bernarde, není ušlechtilejší věci než zbraň. Pamatuj si, že nikdy nebylo lidskou rukou uděláno dílo dokonalejší, ani krásnější, ani více potřebné.“

„Pah,“ řekl jsem na to, „třesky plesky! mám neodkladnou práci a prosím vás, abyste šli o kus dál, ven do chodby, na dvůr, do polí!“

„Volba padla na knihovnu, protože její podlaha je krásně rovná, protože je to síň prostorná, vzdušná a vysoká. Vposled pak proto, že k ní přiléhá několik pokojíčků, které nám budou sloužit za šermířské šatny.“ Řka to, zaujal kníže bláznovský postoj jakéhosi podřepu a s levicí mezi lopatkami se jal vykládati o pružnosti kolen, o poskocích a podupávání šermířů. Marcel a Kitty měli rozšířené zornice a lapali každé jeho slovo.

„Fi,“ řekl jsem, vida, že kníže pranic nedbá mého napomínání a že pokračuje ve svých hloupostech, „kliďte se, Milosti, nechte Marcela, aby konal práci, za kterou je placen, zanechte toho poskakování s jednou nohou vpředu, nebo vzbouřím celou Kratochvíli, aby se šla na vás podívat. Ví bůh, že jste v té chvíli směšnější než paňáca a že vám to pranic nesluší.“ Ale kníže nedal na to, co říkám, a odpovídal mi přes rameno.

Pln zlosti běžel jsem pro Michaelu a pro Jana. Potom jsem zavolal slečnu Susanne.

Když jsem na ni promluvil, odvrátil jsem oči, neboť jsem se bál, že spatřím na její tváři stopy pláče. — Ale kdežpak! Slečna byla krásnější než jindy.

Který ďas propůjčuje lásce tolik půvabu a prostoty?

Slečna hořela touhou spatřiti plukovníka při šermu a smála se jako malé děvčátko.

Prosil jsem cestou obě dámy, aby děti pokáraly. „Víte,“ řekl jsem, „že Kitty nejeví valného zájmu o nic, co je užitečné, a že neumí zpaměti ani dva souvislé verše; jestliže ji kníže poblázní kordem, jako ji zbláznil svými povídačkami, nic z ní nebude.“

„Na rozdíl od vás,“ přerušila mě Michaela, „se mi nezdá šerm tak nevhodný. A pokud jde o Marcela, nemějte starost.“

Za těchto řečí jsme došli do knihovny. Kníže zatím dokončil svůj výklad o držení zbraně a ukazoval, jak se krýti a jak vésti ránu. Nemohl jsem ani změřit hloubku takového bláznovství, neboť mimo věcnou a jadrnou hádku je mi z duše protivné každé zápolení. Slečna Michaela a slečna Susanne nesdílely však můj názor. Naopak! Smály se a sledovaly se zájmem šermířskou hru. Jan však kroutil nad knížetem hlavou. Nikoliv ovšem proto, že stál na mém stanovisku. Divil se způsobu, jakým si kníže počínal.

„Pokud vím,“ řekl Michaele, „pokud se vyznám v tomto umění, není ani jeden obrat, který plukovník ukazuje, správný.“

„Co je to za šermířskou školu?“ otázal se plukovníka. „Pravíte, že to je škola italská? Ani zdání! Ani zdání!“

„Vy,“ pravila Michaela, „jste vždy nespokojen. Co proti tomu máte? Shledávám tyto obraty rozkošnými.“

V té chvíli vypadl Kitty kord a maličká slečna se začervenala, jako kdyby zároveň s kuklou a jílcem přijímala i šermířský mrav.

Zbraň zvedla její sestřička a tu jsem viděl, že jsem si přivedl špatné spojence: Michaela se postavila na místo šermířů a prosila knížete, aby ji rovněž přijal do učení.

Chudinka Marcel, který si dělal zuby, že nastoupí po své přítelkyni, zůstal nasuchu a tlačil se ke stěně. Přál si ztratit se a současně na sebe upozornit. Maje v hrsti zbývající kordy, na tváři ruměnec a žádostivost v očích, podobal se pážeti, jež se zamilovalo do své královny.

Pošeptal jsem mu, aby se nedal pobláznit knížetem, který si vždy bude hledět víc ostatních než jeho, ale když jsem viděl tu zaujatou tvář a to chlapecké zápěstí, jež leze z rukávů příliš krátkých, když jsem viděl jeho trápení, přišlo mi ho trošinku líto a pomyslil jsem si: „Mám ho odhánět a bránit mu? Kluk prosadí svou jako Susanne.“ Zařídil jsem tedy věc tak, aby Kitty a Marcel tvořili druhou dvojici. Tím činem jsem se ovšem prohřešil proti svému lepšímu přesvědčení, ale člověk nebývá vždy právě důsledný a mnohdy dosáhne cíle tím, že se odchýlí od svého původního záměru.

Marcel a Kitty svedli vskutku vodu na můj mlýn. Jejich šerm by odradil od šermu i nejzarytějšího šermíře. Smáli jsme se z plna hrdla; já, Susanne a vposled i Michaela s Janem. Jedině kníže zůstal vážný. Pochválil Kitty i Marcela a řekl jim, že si vedou velmi dobře.

„Pane,“ pravil na to Jan, „slyšel jsem vás kdysi naznačit, že jste se tu a tam octl v blízkosti šermíren.“

„Ano,“ odvětil kníže, „to souhlasí, myslím, že jsem o tom nevypravoval, ale je tomu tak.“

„Nuže, já, který se v tom umění pramálo vyznám, bych si troufal vyraziti vám zbraň z ruky a zasaditi vám ránu na místě, které mi označíte.“

„Tak,“ odpověděl kníže se smíchem, „jaké štěstí, že jsem vás neurazil a že nemáte příčinu útočit.“

„To se málem podobá vytáčce,“ pravil Jan. „Nemohu se zdržet, abych váš šerm neprohlásil za hanebné mávání rukama bez ladu a skladu. Jak se drží kord?“

„Tak, aby seděla rána.“

Pan Jan se během tohoto hovoru dostával do ohně. Viděli jsme, že rudne a že špatně zadržuje snahu dostat se s knížetem do křížku. Jeho stav se podobal stavu zpěvačky, jež se bojí svého vystoupení, a přece si ze srdce přeje, aby ji někdo požádal o zpěv.

Zatímco kníže mluvil současně s Marcelem a s panem Janem, vyměnily si slečny několik pohledů. Svítalo jim? Já s panem Janem jsme byli jisti, že se plukovník octl v úzkých, že opravdu nic neumí. Byl to lhář a podvodník. Co u nás chce? Kde se tu vzal? Jaké má doklady pro své šlechtictví? Snad to, že sám sebe nazývá knížetem a že jej tím jménem oslovuje jeho sluha?

Když jsem slyšel rozhodné tvrzení Janovo, že je kníže v šermu břidil, nebylo mi nic pochopitelnějšího, než že se ten chlubílek vynášel, pokládaje nás šmahem za hlupáky. „Počkej,“ řekl jsem si, „ještě jsme neskončili, ještě budeme účtovat!“ Mnul jsem si ruce, že jsem přivedl plukovníka do bryndy, a abych mu ještě víc zasolil, vpletl jsem se do řeči, řka, že znám sám pět šermířských škol: „Školu flanderskou, školu francouzskou (přitom jsem se uklonil slečně Susanne), školu italskou, školu dolnoněmeckou, takzvanou MOJE TETA, TVOJE TETA — a vposled školu východní, jež se vyznačuje skrytou zákonitostí a těžko postižitelnými pravidly. „Je tak prolhaná, záludná a rabijátská, že se jí zřídka užívá, leč u hrdlořezů.“

„My,“ řekl jsem dále (totiž já a pan Jan), „klademe váhu na lehkost, grácii a eleganci pohybů, zatímco Vaše Milost do toho pere, jak pánbůh dá, a chce každého poslat nejkratší cestou na onen svět.“

„Výborně,“ odpověděl plukovník a rozesmál se ještě upřímněji, „výborně, příteli! Umíš to ještě dál? Jářku, no, pokračuj!“

Slečna Susanne a Michaela byly poněkud překvapeny touto odpovědí, která nepřesvědčovala. Kníže toho nedbal. Mluvil beze studu se svými žáky a ti přijímali jeho poučky s nadšením.

„Škoda,“ pravila Susanne, „domnívala jsem se, že uvidíme víc, než jste nám ukázal.“ Kníže pokrčil rameny a odpověděl, že není zajisté třeba, aby dokládal to, co řekl.

Viděl jsem, že slečnám nastává nová zkouška a že odcházejí s podivnými myšlenkami.

Jan však zůstal. Byl mlčenlivý a zlověstný, čekaje, že přece jen dojde k tomu, aby se chopil kordu, a že ještě včas ukáže své skvělé vlastnosti. Kníže si ho však nevšímal.

Slečna Michaela začala odtud o knížeti pochybovat, a nacházejíc v této nedůvěře lék proti vzmáhající se lásce, přeháněla své pochybnosti. „Jakže,“ pravila sama k sobě, „já, která pravím o knížeti, že lže a že špatně drží kord, já, která jsem se mu vysmála do očí, já že jsem zamilována? Nesmysl! Je to dobrodružný chlapík, který jde světem a který si přikládá vlastnosti, jichž se mu zdaleka nedostává.“

Snad Susanne táhly hlavou podobné úvahy, ale jestliže tomu tak bylo, pociťovala Francouzka při těch myšlenkách ještě větší tíseň a smutek než Michaela. Zachvívala se jako chycené zvíře, ale nemohla změniti své srdce a milovala knížete tím víc, čím méně si toho přála.

Dívky, jako je Michaela a Susanne, sedly již častěji na lep podvodníkům, a když se později dozvěděly o jejich proradách a o špinavých kouscích, přece neodvolaly své slovo a zachovaly jim věrnost. Což jste neslyšeli, že strašné jízvy a prokletí básníci, jejichž umění pije ze zřídel noci a zločinu, okouzlují nevinné duše více a mocněji než čirá a průzračná poezie? Což se tomu divíte, že Michaela a Susanne, zamítajíce knížete, jej milovaly stejným způsobem jako předtím? Vedly si jako Marcel a Kitty, neboť i jim se pohnulo něco v srdéčku, i ony pocítily, že jejich milovaný kníže se od nich vzdálil, nevyvrátiv nařčení, které mu Jan vmetl do tváře.

Francouzka a starší sestřička zachovaly se jako dospělí lidé, ale Marcel a Kitty byli příliš dětmi: Odpověděli na nebezpečí ještě větší láskou, tvrdohlavostí, ruměncem, vzkypěním a nenávistí proti panu Janovi.

O této příhodě se odtud vypravovalo po Kratochvíli, právě tak jako o mých návštěvách u Cornelie, a všude, kde o tom byla řeč, se tvořily dvě strany. Strana bílých, to jest strana knížete, a strana Janova. Této skupině kráčela v čele Františka, nepřestávajíc opakovati, kdo je pravým Corneliiným milencem. „Mlč! Mlč, ty utrhačko!“ odpovídaly jí její přítelkyně a s planoucíma očima a s dmoucími prsy obhajovaly plukovníka.

Toť se ví, že se však našli i tací neteční lidé, kteří říkali, že mají dost svých starostí, a již si vyprosili, aby jim ti, kdo se hádají o knížete, vlezli na záda.

Zatím kníže nedával najevo pražádné znepokojení. Na jeho tváři se nejevily stopy špatné míry. Oslovoval Jana tak přátelsky jako dříve a posmíval se mu, jako kdyby měl k podobným věcem právo. Byl k němu shovívavý, a to mě kozel bral.