ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Z Alexejovy světnice jsem běžel rovnou za panem Janem. Znal jsem jeho spády a snadno jsem si vypočítal, že se drží advokáta. Byla neděle a odbíjela právě desátá. „V tu dobu,“ řekl jsem si, „dlí náš právní zástupce v pisárně, a aby se neřeklo, předstírá nějakou práci.“ Zamířil jsem tam, kam mě vedla tato úvaha, a potázal jsem se s dobrou. Doktor a Jan stáli v koutě u kamen. Tvářili se jako spiklenci, a zahřívajíce si záda, smlouvali asi nějakou past. Dost možná, že byla řeč o mně, neboť sotva jsem otevřel dveře, umlkli. Jan nedokončil větu a pan advokát se nezmohl na slovíčko.

„Promiňte,“ řekl jsem, přistupuje k nim, „vzdálím se, naznačíte-li mi, že vám má přítomnost není vhod, ale dříve vyslechněte, co chci říci.“ Advokát a pan Jan se na mě dívali dost nedůvěřivě, ale přece jen mi poskytli sluchu. Tu — přihlížeje spíše k morálce než k ploché pravdivosti — jsem jim vypravoval o křivdě, kterou jsem zakusil.

Měl jsem mluviti o tom, jak mě kníže pral? Měl jsem ukazovati otisky prstů a vršiti bolest na bolest? Měl jsem zvětšovati hanebné provinění plukovníkovo tím, že bych je uvedl v obecnou známost?

Viděl jsem hezkou řadu žalobníků, kteří si nevyžalovali nic leč posměch, a znám násilníky zatvrdivší se ve svých skutcích a čerpající posilu z úštipků, jimiž lidé častují chudáčka mého druhu. — Takový je soud světa! Žel, jsme vystaveni věčným svízelům, které nás zkrušují a mnohdy mění pravdu v ničemnost. Vypravovati mezi svorníky vin, jak se věc doslova zběhla, znamená často troupovství.

Jsa toho pamětliv, obrátil jsem příhodu s políčkem naruby a v souvislém vypravování jal jsem se líčiti knížete jako nehodného člověka. Jako chlapa, jenž uráží, pletichaří, utrhá na cti, pomlouvá a k tomu všemu je ještě zbabělý. „Je to starý neřád,“ děl jsem nakonec, „mějme se, lidé dobří, k činu a podle zásluhy mu odplaťme!“

„Tak jest!“ odtušil na to Jan. „V tom, co jste řekl, pane Bernarde, není křivého slůvka — ale jak se stalo, že jste se na obrátku změnil v plukovníkova odpůrce? Proč jste se nás zastával a jak to bylo s tím políčkem? Pravíte, že se kníže nebránil a že schlípl uši? Mnohem snáze bych uvěřil něčemu dočista jinému!“

Odtušil jsem, že odpovím otázkou, a hned jsem spustil: „Pane Jane, můj vzácný příteli, nevzpomínáte si, že jsem pro vás před několika dny učinil málem totéž co dnes? Zapomněl jste, jak jsem vám nabídl pomoc? — Vystoupili jsme ze saní a brali jsme se vzhůru schodištěm. — Jakže, vám se to vykouřilo z hlavy? Nevíte již, že jsem se k vám zjevně družil, ani že jsem se netajil knížeti svou pohrdou? Připomínám marně, jak jsem si vposled povzdechl, řka: Tím hůře pro ramlice mezi kořeny habrů?“

Když jsem Janovi vysypal své otázky, mluvil jsem stejně dlouho s advokátem. Ale ten chlap se mi příčí. Do mé řeči se vloudilo plno kleteb, přesto však postrádala citu.

„Nemáte s knížetem něco osobního?“ zeptal se advokát, když jsem skončil. „To by mi překáželo, neboť spor, který vedeme (já a pan Jan), směřuje jen k tomu, aby jméno pana Stoklasy nedošlo úhony. Vy sám jste byl donedávna příliš zaujat plukovníkem a snad jste si ani nevšiml, že si vede výstředně. Mám strach, aby pánové, kteří byli svědky jeho rozmarného příchodu, a ti, kdo mají příležitost sledovat, jak střílí vrány, neřekli, že se stýkáme s bláznem. To vše jsou pohoršlivé věci, ale mohu ukázat na něco daleko horšího: Kníže si osvojil takovou pravomoc a vede si tak, jako by byli na Kratochvíli dva regenti. Dává rozkazy a vymáhá násilným způsobem, aby to, co řekl, se splnilo. Pan Stoklasa překročil míru ve svém pohostinství a teď, když věci došly příliš daleko, nemůže naráz změnit své způsoby.“

„Tím lépe,“ odpověděl jsem, „tím lépe, jde-li o věc ušlechtilou. Kdybych pojal nepřátelství k člověku, jenž se těší důvěře vaší a důvěře mého pána, nemohl bych než dáti najevo stav své mysli mlčením. Zasluhuje-li však kníže po vašem soudu odmítnutí, nic mi nebude na překážku svézti se mu po kobylce. Provedu mu nějaký kousek.“

„Jaký kousek?“ řekl pan Jan.

„Takový,“ odpověděl jsem, „při němž se chytne za nos a odtáhne.“

„Zapomínáte,“ děl na to advokát, „že věc musí býti nezávadná po dvou stránkách: Po stránce právní a po stránce společenské. Odmítám políčky a rvačku všeho druhu.“

„Cožpak vypadám jako lancknecht?“ — Chtěl jsem pokračovat, ale tu jsem se rozpomněl na to, co jsem nalhal o políčku. Nezbývalo než zkroutit řeč asi v tento smysl:

„Jak chcete odpověděti násilníkovi než násilím? Viděl jste knížete někdy bez pistolí a bez nahajky? Nuže, trvám a opakuji, že ho můžete usadit jen jeho zbraněmi.“

„Rád bych věděl,“ otázal se po chviličce přemýšlení pan Jan, „kam míříte. Chcete ho vyzvat na souboj?“ Odpověděl jsem po pravdě, že jsem co živ neměl v ruce kord, ani střelnou zbraň. „Ale kdybych aspoň rozeznal, co je jílec a co je čepel, nerozpakoval bych se prošpikovat mu kůži. Je to tak snadné jako vyprášit Marcela — a co dím — je to snadnější, neboť jsem viděl, že mu kníže neodolá.“

U této věci jsme se zastavili a advokát si žádal bližšího výkladu. „Jene,“ řekl jsem, klada ruku na paži svého přítele, „vzpomeňte si, jak jsme zastihli knížete s Kitty a s Marcelem v knihovně při hodině šermu a jak se náš hrdina špatně kryl. Byl zasahován hrotem kordiska a bod po bodu ztrácel pole. Byl bit jako žito!

Vím,“ řekl jsem na konci své řeči, „že je kníže pouhý prášil a že se nevyzná o nic více v šermu než v literatuře. Dělá strašné chyby a neumí přeložit HORKION SYNCHYSIS.“

„To je pravda,“ ozval se na to Jan, „s kordem toho pan plukovník mnoho nesvedl. Díval jsem se na něho jako blázen a měl jsem sto chutí ukázat mu, zač je toho loket.“ Řka to, odsunul moji pravici, jako kdyby naše přátelství nebylo dosud zpečetěno.

„Vy se vyznáte v šermu?“ otázal se advokát.

„Trochu,“ odvětil Jan, „chodil jsem po pět let do jakéhosi klubu — ale — nejsem si jist.“

„Eh, podobné věci jsou pro mě hračkou, ale necítíte směšnost vyzvání?“

„Ano,“ odtušil jsem dříve, než se Jan mohl ozvat, „kdyby byla celá věc provedena s vážností, byla by možná směšná, ale jestliže ji sehrajeme s trochou uštěpačnosti, nezlehčí než knížete. Blázen zůstane bláznem a člověk vážný neztratí svou důstojnost. Podívejte se na sebe, pane, i na knížete a potom rozhodujte, na koho se sveze ta směšná stránka. Vypadáte vy nebo pan Jan jako soubojníci? Ne? Dobrá! A nepodobá se kníže šaškovi, jenž hraje Oněgina?“

„V proudu hovoru,“ ujal se opět slova advokát, „padlo jméno, k němuž bych se chtěl vrátit. Neřekl jste totéž, co jsem sám již jednou prohodil? Neřekl jste o knížeti, že je prášil, a nenazval jste ho PRÁŠILEM? Vyvstává mi před očima kopýtko, na které bychom věc mohli narazit.“

Potom jsme si v družné shodě smluvili plán a ustanovili se na něčem, co vyjde později najevo.

Měl jsem ze svých spojenců radost. Avšak sotva jsme se rozešli, myslím, že se oba pánové začali radit nanovo a že brali v pochybnost má slova. Zkoumali asi, do jaké míry jsem se odklonil od starého přítele, a přitom měli dost malou důvěru sami k sobě.

Já jsem však jasně viděl, že je s knížetem konec. Byl ztracen. Byl sám. Všichni od něho odpadli mimo Marcela, Kitty a Susanne, avšak ti, neznajíce naše záměry, mu nemohli ani přispět, ani ho varovat.

Byl jsem šťasten, že je naše vítězství úplné, ale současně jsem cítil, jak se mýlím. Člověk je nevděčník a nic mu není po chuti. Má radost byla zkalena jakýmsi smutkem. Zdálo se mi, že zároveň s knížetem byla poražena ta stránka lidské povahy, která se neváže na časné věci a která je odhodlána jíti vlastní cestou. Ta stránka, z níž každému něco zbylo v srdci a jež připomíná, jak jednou, když vám bylo kolem čtrnácti, jste bloumal za humny, vyslechnuv dlouhou úvahu svých pěstounů. Posílali vás do učení, ale vy jste nedal za jinou, než že budete námořníkem…

K ďasu, tohle je opravdu známá písnička, a jestliže se nemýlím, zaslechl jsem tu a tam některý její tón, když si kníže pískával na hubu. Býval jsem nadšen tou notou, a teď ji mám zradit! Fuj! Zdálo se mi, že jsem poznovu ztratil svou plachetnici a kapitána, jenž s rukou na zábradlí přechází teď lodní můstek, aby si odseděl výpravu za poklady. Zdálo se mi, že jsem poznovu pověsil své lodní mapy na hřebík.

Přičiňoval jsem se, aby se kníže octl v úzkých, ale tato má snaha ve své nejvlastnější podstatě si přála býti poražena jako panenství mladých dívek. Strojil jsem knížeti léčky, ale jejich smysl byla jen zkouška, jen vzdor, jen zápolení o to, čí způsob je schopnější života. Přál jsem si, aby kníže nakonec zvítězil, přál jsem si, aby vytrval, a mé vlastní hněvy byly pramalé. Řeknu vám pravdu: Nadělal jsem s políčkem víc hluku, než bylo potřeba.

Ale zatím se sítě stahovaly a místo kolem knížete se prázdnilo. Alexej Nikolajevič dobře poznával, co se děje, a jsa ještě vyšší, ještě hrdější, poděkoval za příjemný pobyt na Kratochvíli, řka, že musí odcestovat. Na otázku, proč tak pospíchá, odpověděl, přezíraje výsměch:

„V Paříži zasedá rada bílých. Lituji, ale povinnost mi ukládá, abych přijel.“

„Tak,“ odpověděl můj pán, nezakrývaje úsměšku, „jde-li o tak důležitou státnickou věc, nemůžeme vás ani na chviličku zdržovat. Kdy odjedete?“

„Zítra,“ děl kníže s ledovou tváří.

Toto slovo padlo dvě hodiny po tom, co jsem uzavřel spolek s nápadníky slečny Michaely. „Tím lépe,“ řekl jsem si, slyše Alexeje, „aspoň těm hňupům uklouzne, aspoň jim vypálí rybník.“ Ale má radost neměla dlouhého trvání. Jan a advokát se vmísili do rozmluvy, a lačni vítězství na nepříteli již již poraženém, žertovali o tom, že kníže odchází dříve, než mohl skončiti svá vypravování.

„Vidíte,“ řekl právní zástupce, „chtěl jste nás zasvětit do způsobu obnovy Ruska, a právě v nejlepším táhnete do Paříže. — To mi připomíná příhodu s potulnými herci. Ti lidé jsou rovněž živi divným způsobem: vyvěsí do ulice návěští, zbídačené kostýmy, cedule, hadry, cetky, bubny, paruky, křídla andělíčků, zbraně a všechno, nač se může obecenstvo nachytat. Když ale má dojít k představení — prásknou herci pěkně zadem do bot a už je nikdo neuvidí.“

„Tak,“ odpověděl kníže, „připomínám vám herce?“

„Ani zdání,“ odtušil na to pan Jan, „náš přítel vám chce říci, že odcházíte, nesplniv své závazky.“

„Přirovnání, k němuž se vracím,“ děl opět kníže, „je poněkud plytké. Uvykli jste mluviti tak, aby vás nikdo nemohl chytit za slovo. Ale nechme vytáček. — Jsem vám něco dlužen, pánové?“

„Ptáte se mě?“ ozval se regent a na jeho skráni nabíhaly žíly.

„Odpovídám tou otázkou smyslu narážek a způsobu vaší řeči. — Jsem vám něco dlužen, pánové?“

„Správně,“ řekl pan Jan, „vidím, že se dohodneme. — Připomínám vám malou hru, do níž jste se zapletl. Buď přímo, buď nepřímo jste dával najevo, že vynikáte v šermu kordem, a já vás chci se svými přáteli usvědčit, že tomu tak není. Uzavíral jste s oblibou sázky, nuže, to je právě vaše zbraň. Jde o pouhý žert, avšak zvítězíte-li, budeme přinuceni uvěřit všemu, co jste nám říkal. Slibuji za přítomné dámy i za ostatní, že každé vaše slovo bude potom platit u nás za bernou minci. — Jestliže ale sázku ztratíte, přijmete, co jsme vám přisoudili.“

Slečna Michaela po celou rozmluvu neřekla ani slovíčko, ale viděl jsem, jak ji věc vzrušuje. Z výrazu její tváře jsem mohl soudit, že je na tom asi tak jako já. Přála si skončiti své pochyby a knížete odhalit, ale stokrát víc a stokrát upřímněji toužila po tom, aby Alexej dal za vyučenou nám.

Když Jan domluvil, bylo chviličku ticho. Cítil jsem, že se na mě plukovník dívá, ale bylo mi příliš zatěžko zvednout hlavu. Počítal jsem knoflíky na kabátě, říkaje si v rozpacích: Odmítne, neodmítne — odmítne, neodmítne.

Konečně se Alexandr Nikolajevič ozval:

„Nemám potřebí se zakládat.“ Řka to, stál kníže vztyčen nad panem Janem jako nějaká socha vznešenosti. Zlehka se usmíval a jeho vousy se zachvívaly sotva znatelným poškubáváním. Ale tento malý neklid sdostatek vyjadřoval, že starý lhář opět nemluví pravdu. Záleželo mu na tom, aby odešel jako ten, kdo nestrpí urážky.

A co tak stáli proti sobě, kníže se založenýma rukama a pan Jan s cigaretou mezi sevřenými rty, vložila se do věci Susanne. Do té chvíle jsem si jí nevšímal, ale sotva jsem zahlédl její odhodlanou tvář, bylo mi jasno, že je jí všechno lhostejné a že chce mluvit naplno. Vrhla se ke knížeti jako tygřice a pranic jí nesešlo na tom, že ti ostatní o ní budou všelijak mluvit. Přistoupila k Alexeji a jedním dechem, s tváří plnou oddanosti, s tváří věrnou a plnou lásky jej prosila, aby přijal. „Proč,“ pravila, „odmítáte ten malý žert, proč zahanbujete své přátele?“

Zatím slečna Michaela vstávala pomalu z místa. Poznával jsem podle postavení jejích úst, že chce rovněž něco říci. To slovo mělo platit Susanne, ale, žel, nebylo proneseno.

Výjev mezi knížetem, Janem a slečnami hrozil čím dál tím větší směšností. Měl jsem strach, že se vymkne z rámce mých příhod.

Namouduchu, je co říci, když dvě dámy poznají, že jim není lhostejný jeden a týž chlapík! Je co říci, když se za našich časů vyzývají dva dospělí lidé na souboj! Styděl jsem se za toto pošetilé jednání a bylo mi z našich hrdinů nanic. Jen si považte: Susanne dává najevo svou lásku, Stoklasa ukazuje Alexejovi dveře, Jan tasí pomyslnou zbraň, kníže má plno strachu a Michaela lapá dech.

Cítíte, jak se ty věci navzájem kříží a potírají? — Bože, bože, což u nás nikdy nebude smysl pro pozadí, masku a tematickou jednotu?

Když se na ten výstup dívám se zdravým rozumem, připadá mi, že se v něm zapletl MAJITEL HUTÍ do vlastního plnovousu. Jářku, kdepak je pořádný sled? Kdo má poslední slovo? A kdo převrhne židli?

Kéž nám dobří příkladové propůjčí svůj vznět a ryčný hlas! Kéž se ty dvojice pěkně jedna za druhou spolu srazí, kéž řeknou, čím překypují jejich srdéčka! Nechť si vjedou do vlasů, nechť nic nespolknou a nechť všechno dobře skončí jednak vítězstvím, jednak natrženými kalhotami!

Kdybych mohl, posunoval bych knížete proti Janovi a v pravý čas bych se opřel dlaní o zadnici slečny Susanne, ale promiňte, stydím se zasáhnouti takovým způsobem. Stydím se jako fráter v krátké košili. Můj vnitřní hlas mi našeptává, abych nedráždil lidi k nepředloženým činům. Uvykl jsem — právě tak jako Michaela — potlačovat hnutí ve své mysli a kašlu na Ohneta.

Je-li vám libo, myslete si, že na zdi naší spořádané světnice je namalována madame Carlénová, anebo, jak jsem již řekl, Ohnet, či jiný slovutný auktor — ale moji pánové a dámy si povedou tak, jak tomu bývá ve skutečnosti: Bude jim to chrčet v hrdle, budou mžikat očima, budou potichu hudlařit na jediné strunce svých nástrojů, ale jejich břinkání nesmí být příliš hlučné. Zato vám spustí všichni najednou.

Já se tím spokojím, a abych řekl pravdu, je mi to milejší.

Když si Susanne s Michaelou odklinkaly svůj dívčí a hluboký úžas a když Jan upekl jakžtakž s knížetem souboj, hrnuli jsme se, za veliké úlevy, zpečetit věc činem.

Mému pánu se zdálo, že by zadal své vážnosti, kdyby přihlížel k podobným nesmyslům. Šel si tedy po své práci, my však jsme všichni zamířili rovnou na místo, kde se mělo odehrávat utkání.

Šel jsem podle knížete a chtěl jsem mu naznačit, jaký úklad se chystá, ale Alexej neposlouchal. Mluvil s advokátem o jeho řemesle a tropil si z toho stavu žerty.

„Vy,“ pravil, „již slynete v umění obhajovat bezpráví, jste nabyli mínění, že stejným způsobem má býti obhajována i pravda a dobré jméno. V této odvaze vidím věc slušnou, ale sám předpoklad je nicotný, neboť…“

„Mlčte, pane, teď bude mluvit vaše dovednost!“

„Chcete se chopit kordu v zastoupení svého klienta anebo sám za sebe?“

„Já,“ děl advokát, „se ho chopím oběma rukama, jednou za sebe a jednou za ostatní, neboť jsem vedl málo sporů tak obecně prospěšných, jako je tento.“

Za tohoto tlachu jsme došli do knihovny.

V mé hlavě se zatím střídaly všelijaké myšlenky, protože jsem znal cenu, které se knížeti dostane, bude-li zasažen. Chvilku jsem si myslil: „Eh! Dobře na tebe, nemusil ses tak vynášet a nemusíš pohrdat přátelskou radou!“ — Ale po chvíli mi přišlo do hlavy něco jiného a byl bych za to dal nevímco, kdyby kníže nasolil aspoň advokátovi. Susanne a Jan hledali již hezkou chvíli zbraně, ale plukovníkovy kordy jako by se propadly do země. Už se zdálo, že je kníže někam zašantročil.

Dívali jsme se jeden na druhého a vtom — jako na zavolanou — se objeví Marcel a drží ty zbraně pod paží. Dozvěděl jsem se, že ho zavolala Kitty. Chudinka se vplížila do knihovny za Marcelem, byla bledá rozechvěním a šťastná výsledkem toho zápasu, neboť ona a Marcel (právě tak jako Susanne) ani na chviličku nepochybovali, jak věc skončí. Myslím, že se ti bláhovci domnívali, že jde o skutečný souboj.

Rozestavili jsme se u stěn a kníže rozvázal kordy.

„Dříve,“ ozval se nato advokát, „dříve než přistoupíme k vlastnímu zápasu, vyslechněte, kníže, naše podmínky: Ztratíte-li deset bodů, nasadíme vám masku podle své chuti.“

„Souhlasím!“

„Začněme!“

Po těch slovech se naši přátelé postavili k boji a jali do sebe bušiti a mlátili se hlava nehlava. Kníže jen tak maličko hýbal rukou a celou dobu mluvil s Marcelem a Kitty, poučuje je, jak se má státi, abychom se odkláněli ze směru rány. Zatím však co to říkal, ani jedenkrát sám neútočil a jen se uhýbal a uhýbal.

Byla na to krásná podívaná. Pan Jan se činil, seč byl. Slyšel jsem jeho mohutný dech a viděl jsem napínati se jeho svaly. Tu vedl ránu, tu vyrazil, tu se stáhl, tu se vrhl jako zběsilý přímo na prsa knížete, tu útočil z boku. — Krátce, viděl jsem, že se ten chytrák jen tak naoko vydává za neznalého šermířského sportu, a bylo mi jasno, že strávil drahně chvil v šermírnách…

Milý kníže zatím stále mluvil, ale čím dál tím hůř to s ním dopadalo. Tu byl vytlačen až do druhé poloviny naší knihovny, tu div neupadl a tu se mu prožluklé kordisko zachvělo v ruce jako kosinka.

Nechtěl jsem se už na to ani dívat. Slečna Michaela bubnovala prsty na okno a měla rovněž odvrácenou hlavu. Susanne pootvírala ústa a Kitty s Marcelem si okusovali nehty.

„Hrome,“ povídám sám k sobě, „aspoň kdyby ten chlap držel zobák!“ Ale kdežpak! Kníže mlel svou: „Ten obrat, pane, ten se nehodí a není k ničemu. Měl jste se pro něj rozhodnout jen o chviličku dřív, teď je už pozdě! — Za starých časů, ještě na Rusi, jsem slýchával, že jeden kapitán se takhle oháněl, když poslal svědky svému příteli, a víte, jak to dopadlo? Ten dobrák přišel o ruku! Ne ovšem proto, že mu ji ten druhý zasáhl; — ne, ale zemdlela tak příliš prudkým máváním, že celá zčernala, jako když chytne sněť.“

Poslouchal jsem to s nechutí a najednou břink! Rapír vyletěl knížeti z ruky a válel se pod mými glóby.

Bylo po zápase; advokát se dal do křiku, a zdvíhaje kord za koneček, smál se z plna hrdla: „Tohle je porážka! To si dám líbit! Jářku, slečno Michaelo, jsme pomstěni! Slečno Michaelo!“

Opakuje stále to jméno a kuckaje se smíchy, rozběhl se, aby přetáhl milého knížete přes zadnici.

Kníže stál, maje ruce spuštěny podle těla, a mlčel. Co měl také chuďas říci? Co si měl počít? Teď konečně ztratil nit hovoru.

„Tak,“ pronesla Michaela, „to je vše!“

„Ani zdání, ani zdání!“ vpadl jí do řeči advokát, jenž oživl a počínal si jako blázen, „ani zdání! Teď přijde vlastní pomsta.“

„Přichystal jsem pro vás znamenitý odznak. Přichystali jsme vám nádhernou čepici, kterou, jak se zdá, jste zapomněl v minulém století.“

Řka to, jal se pobíhati, hledaje svou brašnu na klobouky.

Za tohoto shonu si nikdo z nás nevšiml malé Kitty a Marcela. Nevím, jak se dostali ze dveří. Obrátil jsem se po nich teprve tehdy, když se za nimi rozběhl kníže…

V té chvíli se ten starý pletichář tvářil jako děvka, jež rozpláče za chvíli celou hospodu. Teď, když mu měli nasadit masku, již si vysloužil, ukázal svou pravou tvář.

Pravil jsem, že se podobal dorotě, která natahuje moldánky, ale snad mu křivdím, snad to byla jen obyčejná lidská tvář. Kdo za to může, že se mně (který jsem vídal plakávat jen určité lidi) vtírá podobné přirovnání. Není to pravda! Vedl si jako člověk, který nic neskrývá, jako chlap, jenž pociťuje lítost a uvolňuje všechny svaly.

Viděl jsem, jak se vrhl za dětmi ze dveří. Malá Kitty si držela na očích dlaně a z plna srdce naříkala. Marcel štkal, maje pochýlenou hlavu a tvář v lokti.

Kníže, jak byl bez kazajky směšný, dlouhý, poražený, ubohý, a bez slova omluvy, běžel za nimi a chytil je do náruče. Něco jim šeptá, ale ony pláčí.

„Kitty! Marcele! Kitty!“ volal kníže a ustupoval zpět ke dveřím knihovny obrácen tváří k dětem. Zatím advokát přiběhl, skrývaje za zády vlásenku a klobouk BARONA PRÁŠILA.

Překypoval dobrým rozmarem a nasadil knížeti napřed vlásenku a potom klobouk tak prudce, až praskaly švy. Kníže si ho ani nevšiml. Ani si nevšiml Michaely a Susanne a na mě rovněž nepohleděl. Volal své děti a neměl oči pro jiného.

Mně bývá za takových citlivých příhod ještě tak nejpřijatelnější obrátit věc na jejich směšnou stránku, a tak trochu zmaten vším, co se dálo, jsem se začal smát a ukazoval jsem prstem na baronský klobouk. „Nic naplat,“ povídám, „je ušit na vaši míru a sedí jako ulitý. Ať žije BARON PRÁŠIL!“

Advokát a pan Jan se ke mně připojili. My tři jsme natropili tolik hluku, že se sbíhala ke knihovně celá Kratochvíle.

Stoklasa přišel mezi ostatními. Zavřeli jsme nepovolaným divákům dveře před nosem, ale nikdo z nich se neměl k odchodu. Poslouchali za dveřmi.

„Výborně,“ pravil můj pán ke knížeti, „tuto hodnost, které se vám dostává za souhlasu všech, vám nikdo už neodpáře. Mohu však říci, že vám ten klobouček znamenitě padne.“

Advokát (jak už byl na vše připraven) přinesl knížeti zrcadlo a vybízel jej, aby ocenil svůj kostým.

Kníže právě držel ruku na Marcelově rameni. Zahlédnuv svůj obraz, učinil mimovolný pohyb, aby klobouk strhl. Ale ovládl se a aspoň na okamžik se stal tím starým paňácou, jak ho znáte, a jak ho znám i já.

„Díky,“ řekl, „podržím, co jsem si vysloužil. Odtud chci mluvit jenom lež. Abych užil výhody, kterou mi klobouk a jméno skýtá, budu lhát.“

„Pane BARONE,“ ozval se na to Jan, „vidím, že držíte v hrsti svůj kord, chce se vám snad ještě jednou kolem? Chcete si snad vysloužiti ještě spodky k svému kloboučku?“

„Proč ne,“ odpověděl kníže. — „Co je v sázce?“

„Všechno! Dobrá,“ odvětil Jan, „kdyby se vám náhodou podařilo, co jsem vykonal já, můžete mě vsadit třeba do posady.“

„Nesmysl,“ odvětil na to regent, „pojďte, pánové, je čas k obědu. Pojďte, kníže, konec hry, konec šprýmům.“

„Snad máte pravdu, buďme chviličku vážní. Jsme však hotovi ve třech minutách.“

Řka to, vyzval kníže Jana, aby zaujal postoj, a odrazil jeho ránu s takovou silou, že jsem překvapením otvíral oči.

A hrome, neotvíral jsem je sám! Zmlkli jsme jako kuřata, když se žene pořádná bouřka. Zatajil se nám dech. Teď jsem teprve viděl, co je to podupávání šermíře. Teď jsem viděl, co je to vésti útok!

Kníže v tom bláznivém klobouku kratičkými pohyby přehazoval kord z pravé do levé a z levé do pravé ruky s výrazem dravce, jehož zoban se již již zatne.

Zasazoval panu Janovi tolik ran, kolik se mu jich zachtělo. Ani jeden jeho útok nebyl odražen, ani jedno bodnutí nebylo odvráceno!

A kdyby byl pan Jan desetkrát a stokrát lepším šermířem, nemohl by ničeho dosáhnouti za této blýskavice, proti této bouři. Čepel plukovníkova zasáhla srdce, jež mají šermíři našité na pravé straně prsou, tak často a s takovou silou, že je rvala a pronikala jím.

Pan Jan by byl stokrát mrtev, kdyby šlo do tuhého.

My všichni jsme stáli jako hlupáci, nemajíce ani čas vykřiknout. Cítil jsem, že se mi má chlupatá hlava orosila potem, a nebyl jsem mocen ani slovíčka. Teprve po chvíli jsem se vzpamatoval a tu do mne vjela bláznivá radost, že jsem již nemohl držet jazyk za zuby, a jal jsem se křičeti:

„Vsol mu ji. Napíchni ho! Mezi žebra! Z knihy do srdéčka! Do pátého mezižebří a jednu nádavkem třeba do zadnice!“

Můj přítel mě okouzloval. Byl bych mu s chutí padl do náruče, a již jsem mu zcela a beze zbytku odpouštěl ten políček.

Jakže, mám se svářit s takovým šermířem? S takovým chlapíkem, který jako velcí duchové, zatajující svou moudrost před prosťáčky, skrýval a tajil své umění? Což, přišil mi pouhý políček, ale mohl mě roztíti od ramen až po pánev.

Cítil jsem, že naše nepřízeň byla pouhé nedorozumění. Miloval jsem ho, byl jsem mu oddán: Byl jsem šťasten, že se tak drží, že advokát ztrácí překvapením brýle a že dělá dlouhý obličej, jako soumar exekutorův, když mu naložili na záda to, co se nejí.

Marcel, Kitty, Susanne a Michaela cítili totéž. Dám za to krk, vezmu na to jed! Přistupovali po maličkých krůčcích blíž a blíž, pootvírali ústa, vyráželi vzdech za vzdechem a výkřik po výkřiku.

Marcelovi drkotaly zuby, Kitty zářila, Susanne byla rozechvělá a Michaela? Nechť si ukrývá své vzrušení sebelépe, vidím jí do srdce!

Můj pán se při souboji bál, aby pan Jan nepřišel o život. Myslím, že takový tanec jakživ neviděl, a zdálo se mu, že není nic snadnějšího, než že se zuřivý kníže ještě více poddá této zuřivosti a že unesen hrou, vlastním uměním a hněvem, který jím lomcuje, místo srdce, které je zhotoveno z kůže (a které se již rozpadává pod jeho ranami), protne to druhé, umdlévající, krvavé srdce Janovo na levé straně. Ta myšlenka jej asi velmi skličovala. Jal se tedy mluviti, jako by o nic nešlo, a pobízel své hosty k obědu, řka: „Nic naplat, Jene, jste poražen, ale naštěstí pro vás jste poražen mistrem a nemusíte se hanbit za takovou porážku. Plukovník je z těch, kdo by naprášili i těm nejobratnějším.“

Řekl to všechno velmi klidně, ale kníže se ani neohlédl a pral pana Jana, až z něho lítaly cáry.

Tu přišla regentovi na pomoc Michaela a za ní jsem se dal do křiku i já a za chvilku znělo knihovnou ze tří či ze čtyř úst:

„Plukovníku, Milosti, pane kníže, dopustili jsme se nesmyslu…“

„Můj bože, pane a drahý příteli, ukázal jste nám to jak se patří, ale nechte už chudáka na pokoji. Pojďte k obědu!“

„Hurá, ať žije kníže Alexej!“

„Ale povídám, polévka je na stole!“

Sotva jsem se zmínil o polévce, kníže se pozastavil, a jsa stále ve střehu (zatímco se jílec kmital v jeho pravici málem nepohnuté), řekl jasným hlasem: „Pozor, držte svůj fleret, pane!“

Řka to, učinil jakýsi sotva znatelný pohyb rukou a nešťastný Janův kord vyletěl z jeho pěsti. Dopadl s řinčením k oknu, otočil se kolem svislé osy a zazněl, zazvonil jako jehla, již upustí švadlena na dlaždici.

Pan Jan málem bez dechu, bledý a pokryt potem od hlavy až k patě, rozervaný, ubohý, s onou truchlivou dojemností lidí, již byli připraveni o hlas, se chtěl omluvit a podával knížeti ruku, koktaje: „Dal jste mi za vyučenou…“

Ale kníže v tu chvíli byl již obrácen, a jak se sluší na velkého pána, nechtěl (aby ho příliš nezahanboval) ani vidět hadry svého odpůrce.

Mluvil s Marcelem, jenž k němu obracel svou chlapeckou hlavu s takovou láskou a s takovou radostí, s takovým zamilovaným křikem, že se div nezbláznil.

Kníže se zlehka usmíval, a když se mu zdálo, že je čas, obrátil se k panu Janovi a řekl mu asi toto:

„Pokud jde o fleret, jste, pane, dobrý žák té školy, které Spera říká flanderská. Jste pevný v kolenou a máte hbitou ruku. Věru, jsem skoro rád, že jsme začali s tím sportem dnes. Za dvě či čtyři lekce bych z vás měl strach.“

„Nu,“ povídám na to, „žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, ale čekat, až oběd dočista vystydne? Není to příliš, Milosti? Což jste uzavřeli sázku o celý stůl? Jářku, je čas už jít!“

Můj pán vzal knížete pod ramenem a tak jsme vyšli, pronášejíce všelijaké lichotky na knížete. Měli jsme se k němu jen což.

Když jsme otevřeli dveře, zastihli jsme půl Kratochvíle, jak horempádem běží od knihovny.

Před chvilkou stála uprostřed těch lidí Kitty s Marcelem. Slečna v postoji šermíře jim ukazovala, jak si kníže vedl, a chocholem z peří zasáhla starou Veroniku do prsou. „Pozor, držte svůj fleret, pane!“ vzkřikla, napodobujíc knížete. Za této hry hořely slečně tváře a byla tak nádherná, že se měli všichni dohromady zbláznit. Lokajové a služky lapali každé její slovo, ale jak nás spatřili, dali se na útěk.

Potom se kníže a pan Jan převlékli. My, to jest můj pán, Michaela, Susanne, Ellen a já, jsme zatím rozmlouvali o knížecím podivínství.

„Myslím,“ pravila naše slečna advokátovi, „že jste se dopustili něčeho, co je nevhodné, a prosím vás, abyste se knížeti omluvili.“

„Dobrá,“ odpověděl doktor, „máte-li takové mínění, můžeme to učinit, ale zdá se mi, že kníže správně rozumí hře. Je oddán tomuto sportu právě tak jako my. Ký div, že se pan Jan — sešed se se šermířem tak znamenitým — chtěl něčemu přiučit a že jej požádal o čtvrt hodinky cvičení?“

„Ano,“ odpověděl na to regent, „ale což ten klobouk? Což ta vlásenka z časů pánů Franců? Co ten váš křik, pane Spero, o BARONU PRÁŠILOVI?“

„Věru,“ odpověděl advokát, „s tím nemám nic společného. Jestliže se nemýlím, je to vaše myšlenka od a až do z, pane Spero.“

„Tudy na to! A kdopak běhal po vlásenkářích? A kdo přivlékl ten klobouk? A čí byla ta krabice? Nebyl jste to vy? Není ta krabice vaše?“

Susanne se za této rozmluvy smála a jen přítomnost mého pána jí bránila, aby nedávala najevo svou radost skoky přes židli.

Zanedlouho potom vešel kníže. Držel v ruce svůj klobouk BARONA PRÁŠILA.

„K čemu to,“ zeptal jsem se ho.

„K tomu,“ odpověděl, „abych dokončil váš žert. Což se domníváte, že pokazím tak znamenitý vtip?“

„Vtip?“ pravila Michaela, „nevidím v celém nápadu nic než trochu ztřeštěnosti.“

„Tu to máme,“ odvětil jsem polekán, abych si nepopudil knížete. „Proč se, slečno, díváte na mě?“

„Pane,“ ozval se regent, „bojím se, že pan Spera a naši mladí přátelé zašli v svém žertování příliš daleko a že snad v jejich podnikání bylo něco, co by se vás mohlo dotknout. Lituji a omlouvám se za ně.“

K těmto řečem se přidal dost neochotně i advokát a tak se podobalo, že všechno dobře skončí.

„Eh,“ odpověděl na to kníže, „mohu říci, že mi to právě přišlo vhod. Slýchával jsem, že tělocvik je velmi zdravý před jídlem, a pokud jde o klobouk — což, podržím si jej.“

Řka to, nasadil si třírohák na hlavu a pokračoval:

„Pod tím kloboukem je znamenité teplo a přitom stín. Cítím, že je to pěkná líheň pro všelijaké myšlenky. Proč bych se ho měl vzdát? S ním či zpod něho mohu říkati krásné nesmysly a štváti po libosti svého ducha, aniž jsem se někoho dotkl, aniž má slova padla na váhu a mohla způsobiti nevoli. Věřte mi, pane, že se to pod ním skvěle obědvá! Znáte klobouk kardinálský? A víte, co je soudcovský baret? Nuže, shledávám, že se pod touto podšívkou tají podobné výhody, a nedám ji s hlavy ani za láhev vína. Ba ani za sklep, neboť tyhle blázniviny jsou lepší než vaše znamenité burgundské.“

„Já,“ řekla Michaela, „bych ten klobouk hodila do kamen. Proč se, kníže, stavíte věčně do jiného světla? Proč jste, proboha, nevzal svůj fleret hned jaksepatří do ruky?“

„Proč? Nač se ptáte? Na jakou otázku mám odpovědět? Což jste mě neviděla? Což jste nestála při tom? Což jsem se nesnažil ze všech sil poprvé jako potom? Což mohu za to, že je pan Jan tak znamenitý šermíř? Jakže, domníváte se, že bych si sám připravil podobnou pohanu a popustil jílec tak, aby mi jej nějaký budižkničemu, nějaký syn svého otce a k tomu nemotora vyrazil z ruky? Nikoliv! Naštěstí je pan Jan někdo dočista jiný a vyučil se s pílí svému umění.“

„Výborně,“ odtušil můj pán, „vidím, že k němu nechováte záští, a jsem tomu opravdu rád. Neboť nic by mě tak nemrzelo jako to, kdyby jeden z vás se cítil dotčen chováním druhého.“

Během této řeči jsem se díval na knížete a viděl jsem, že si z nás tropí šašky. Slečna Michaela to postřehla rovněž a podívala se na knížete dlouhým pohledem.

Zatímco jsme takto hovořili, přišel pan Jan, dýchal ještě o něco rychleji, ale chtěl mluvit, jako by se nechumelilo.

„Já,“ řekl, „jsem se učil u svých učitelů několika obratům a stěží jsem pochytil začátky této složité a úmorné dovednosti. Vyznám se poněkud v pravidlech a v utkáních, jež se přesně a doslova řídí těmito pravidly (neboť, jak víte, při šermu fleretem je všechno určeno a pojmenováno), ale ani zdaleka jsem se nenadál, že to, co jsem pochytil, je tak zcela a naprosto nedostatečné, setkám-li se s mistrem ve volném stylu.“

„Ouha, ouha,“ děl na to kníže, „jen ne na nás s takovou. Kam to míříte? Chcete přítomným pánům namluvit, že jsem si nechal vyrazit kord nějakým jelimánkem? Pěkně děkuji za takovou poctu! Jednejte se mnou, jak zasluhuji, neboť jsem byl jednou poražen a jednou jsem vám to oplatil. Jednejte se mnou jako s člověkem sobě rovným, nebo, můj drahý, budu uražen!“

Pan Jan to poslouchal, jako by spadl z měsíce.

Ale zatím se rozproudil jak se sluší a patří hovor:

„Vezměte si kýtu.“

„Ta vepřová je výtečná!“

„No — tak, jak dlouho budu, kníže, držet mísu v náručí?“

Podobné řeči jsme říkali tak dlouho, až se nám podařilo otupiti hrot plukovníkova bláznivého výsměchu.

Oběd se dařil.

Vedle mne seděla Skotka. — Zmínil jsem se už, že mi to nesličné stvoření popřálo několikrát sluchu, když jsem chválil její pleť? Žel, Ellen brala doslova, co jsem jí povídal jen tak, aby se neřeklo, že jedno děvče vyznamenávám a druhé pomíjím. Myslil jsem si, že je to dost stará dívčina, aby si dovedla zvážit podobná slovíčka, a očekával jsem, že ji nevyvedou z rovnováhy. (Můj bože, vždyť jí minulo třicet sedm!) Ale to jsem se po čertech spálil! Její touhy dnes dozrávaly.

Stiskla mi pod stolem ruku a vrhala na mě takové pohledy, že jsem nemohl být již v pochybnostech: To nešťastné stvoření si myslilo na manželství! Na manželství se mnou!

Zatímco jsme mluvili o šermu a o knížeti, snila, jak si někde na předměstí jakéhosi skotského městečka vystavíme nádherný a docela čisťounký domek s učebnou, kde já a ona za krásné střídy hodin budeme učit žáky živým jazykům, latině a jejich literaturám.

Řekl jsem jí svou jadrnou angličtinou, o čem se teď ve společnosti mluví, a slečna Michaela ji rovněž chtěla seznámit s předmětem našich hovorů, aby jich mohla býti účastna a brala podíl na všeobecné zábavě, ale milá Ellen jen přikývla a vedla polohlasem svou. Řekla mi, co obzvláště miluje a která barva a která tkanina je jí nejmilejší. Byla to žluť a juta.

To jsem slyšel věru rád.

Věřil jsem, že se z toho nějak vymotám, ale když jsem se na ni tak kradí podíval a viděl její rozhodnou tvář a její zanícené, suché, a přece mohutné nadšení pro rodinné domky na pokraji skotských jezer, obešla mě tíseň a řekl jsem si: „Spero, vzápětí mladosti, již jsi promarnil, přichází trest. Proti záměrům této dámy jsou plány ubohé slečny Cornelie pouhou a nedokonalou stavbou na písku. Kdežpak niťařství v Krumlově! Zdá se, že tato slaďounká holubička na tebe šije kabát, z něhož se jen tak nevysvlékneš.“

Tu jsem viděl její kostnatá ústa a i pihy, které se jí perlí na tváři a hlubokou cestičkou sahají až mezi obě plochá ňadérka, nemohouce býti sezobány žádným kohoutem, co jich rodí úrodné Skotsko.

Můj starý přítel si připíjel, dával si nohy na trnož a přitahoval mísy, já však, chuďas, jemuž se tyto předpovědi později vyplnily, jsem poznával svou temnou budoucnost a zachvíval jsem se chladem doteku skotské ruky a skotského střevíce.

Slečna Susanne nedbala než knížete, ale přece jen jsem zahlédl, jak po mně šlehla okem. Zdálo se mi přitom, že chce říci: Vidíš, tak svět odplácí!