ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pánbůh s námi! Vy chcete slyšeti švihácké vypravování, víte, co se sluší, a trváte na tom, abych za ševelení větru maloval příběh, jak se vine podoben potůčku, jak skáče po balvanech, které se mu postavily v cestu, a jak nakonec doplývá k moři. Chcete viděti třpyt jeho toku a čeření skutků, jimž čas dopřává vymluviti se a zmlknouti. Chcete sledovati vlnu za vlnou a událost po události v pořádku, jenž je stanoven a dán — avšak mé vypravování mění brzy místo, brzy čas a plete páté přes deváté. — Nicméně, popřejte mi ještě chvilinku, abych v sedle své posedlosti křižoval sem a tam, lapaje najednou slovíčka několika lidí. Dopřejte mi, abych se vracel a točil po větru a skládal obraz z drobných výjevů. Za tohoto kývání, jež tak hoví mým myšlenkám, za této střídy scén, za střídy strachu pro zlodějský skutek s láskou, za náhlých změn jednání s podvodníky, jež opustíme pro nezměrnou důvěřivost dětí, za tohoto pořvávání pirátů a za hlaholu prostinké něhy sledujte čtyři útky jediného provázku. — Že je to spletené? Ovšem!

Dost dlouho jsme zachovávali zdvořilost, říkajíce si: Dobré jitro! Dobrý den! Kníže spal jako dudek a nyní procítá, slyše kuropění.

Dost dlouho jsme sledovali Michaelu, pravíce, co právě drží v levé ruce a po jakém hmyzu se ohání svou pravicí. Dost dlouho jsme vám nalévali do sklenic, nuže, teď je čas chlemtati z dlaně.

Nastal večer před útěkem BARONA PRÁŠILA a má tíseň se zvětšuje. Slyším rychlé cupitání slečny Cornelie, cvakání širokého podpatku staré Veroniky, běh po špičkách a lehký střevíc Marcelův. Lovím mezi těmi zvuky krok slečny Susanne a stokrát jsem se již zmýlil. Francouzka zůstala ve svém pokoji. Zavírá se, ale můj duch dlí po jejím boku. Myslím na ni, myslím na Marcela… a náhle si uvědomuji, že je má krádež snad vyzrazena. — Snad ano. — Snad ne. Tato nejistota mě pudí, abych se otázal Ellen. Jdu za ní.

Hle, píše do Skotska, že jsme se zasnoubili, vstává, obrací se ke mně a na její tváři se stkví prostinký úsměv. Je bezstarostná, tichá, skromná a pod její kropenatou kůží houstne ruměnec, jenž se neprodere k světlu. — Ellen temněla štěstím, nenabyvši jeho barvy. Položil jsem ruku na její dopis, řka, že je mi na tisíc honů vzdáleno to, co sleduje. Měl jsem sto chutí roztrhat papír a převrhnout její kalamář, ale byl jsem tak popletený a tak znechucen, že jsem se pro nic nerozhodl.

Ellen mě ujala za ruku a praví, že nemá před svou matkou tajemství, „nicméně,“ pokračuje, opřevši si příkladně rovná záda o lenoch židle, „odešlu dopis třeba za týden a vyplním datum podle tvé vůle“. Řkouc to, upravuje si šátek ze síťkované tkaniny, jenž se jí svezl s ramene, a obnažujíc zoubky, pokračuje v usmívání.

Vtírá se mi asi pět přirovnání, která mi tehdy prolétla hlavou, a stejný počet odmítavých výrazů, jimž nebylo jak náleží porozuměno, ale to vše tvoří vedlejší řadu vypravování. — Nechci teď nic víc než postaviti před vaše oči pokornou slečnu, která má vůli dovésti dnes či zítra svou věc do konce. — Sebe bych rád ukázal popuzeného, naslouchajícího, kde se co šustne, zblázněného, vyjeveného, krátce takového, jak jsem tehdy byl neschopen sledovati jednu myšlenku, jednu starost, jednu bázeň. Susanne, Kitty a Marcel, kníže, Holanďan a četník se mi honili hlavou. Ach, představte si mě s rukama na skráních a se škubající se kůží nad obočím, jak stojím před skotským úsměvem, představte si, že ze střílen jeho zubů na mě vane dech milenčin a já že odpovídám: „Hlupačko, nevíš nic o JIHOČESKÉ KRONICE? Nevíš nic o tom holomkovi z Amsterodamu nebo o knížeti? Mluvila jsi se Stoklasou?“

Jestliže jste někdy stáli v tvář člověku, s nímž se určitě nedorozumíte, a jestliže jste někdy pocítili bezradnost svého jazyka, bude vám snadno mě politovat.

Běda nešťastným milencům, běda tomuto národu vynořujícímu se jako Venuše s cudným posunkem, běda jim, nuďasům, nechť jsou již rotmistry nebo advokáty. Běda jim a přeběda nám, kteří posloucháme, jak jeden z nich si odpískává závěr milostné skladby.

Je to advokát! Je to náš právní zástupce s bradou přitaženou k límci. Má před ústy pěst a dívá se do země. Tone v rozpacích, hryže si krátké vlásky na hřbetě své pravice a naslouchá slečně Michaele. Vyjevil jí svůj znamenitý cit a dostal košem. Ach, kdo vypoví palčivost urážky, kterou advokát zakouší?

Michaela je dojata svou ušlechtilostí a má pláč na krajíčku. Co si s nimi počneme? Co když spustí moldánky? Ne! Advokát si otře orosené čelo a změní postoj. Jsme zachráněni, neboť jak hnul nohou, zapraskalo mu silně v kloubech (kde se záhy usídlí dna). Tato rána nás vrací chlapácké tělesnosti. Advokát se ukloní, jeho licousy se pohnou ubohým polknutím naprázdno a chuďas maže rovnou k Stoklasovi.

*

Zatím já, ubohý Bernard Spera, se řítím do schodů a pádím po chodbách. Chci mluvit s knížetem a kašlu již na opatrnost. Hledal jsem ho v kanceláři, byl jsem v kuchyni a nyní buším na každé dveře, volaje: Alexeji Nikolajeviči!

Konečně jsem ho dopadl, konečně mohu vysypat své otázky. — Mluvím, mluvím, mluvím a utírám si nos prsty.

Kdyby můj zrak mohl proniknouti stropem, viděl bych nad sebou advokáta ve stejných poměrech: Stojí před Stoklasou, drží v ruce kapesník a praví, že se dožívá nevděku. Jaká shoda, neboť já pro lásku boží jsem právě zapřísáhl knížete, aby mně neoplácel zlým. „Už je mezi námi konec,“ odpoví mi na to kníže, „ty jsi, Bernarde, věděl, že ten chlap chodí okolo Kratochvíle, znal jsi jeho jméno a ani slovíčkem ses o tom nezmínil. Naopak, když jsem s ním měl účtovat, zadržoval jsi mě a činil jsi všechno možné, abych se s ním nesetkal.“

Dříve než domluví, dříve než se vzmohu na odpověď, otvírá si o patro výše hubu pan Stoklasa a řve na plné kolo. Rád bych ulovil aspoň slovíčko. — Ale vtom mi již křičí do ucha kníže. „Slyšíš?“ povídá, „chci se s tebou rozloučit, kdož ví, budeme-li míti příležitost stisknouti si později ruku. — Sbohem, Spero!“

„Ještě okamžik,“ řekl jsem, vsunuje svůj střevíc mezi práh a veřej. „Proč jste dal onu knihu Stoklasovi? Chtěl jste mě přivést do úzkých?“

„Ach,“ odpověděl Alexej, „začínám té věci rozumět, to byla odměna pro tebe, že jsi opisoval pro Angličana můj plukovní deník!“

Cítím, jak se mi v tomto nedorozumění rozplývá mozek, cítím, jak šplíchá uvnitř mé hlavy jako břečka v poloprázdném soudku. Cítím, že jsem zšílel. Je tma, někde v nádvoří se budí nové hlasy, slyším Marcela a pak se zhroutím, řka: „Kníže, ukradl jsem ty desky v knihovně! Tolik trpkosti pro nic a za nic, jářku, dostal jsem za to osm stováků a jsou už v pekle!“

Ale můj přítel se směje a praví mi na uklidněnou: „Dobrá, řekni svému Angličanu, že jedu ráno o desáté do Budějovic a odtud do Vídně. To je vše, co pro tebe mohu udělat, snad ti ještě něco doplatí.“ Potom umlká, rád by zavřel, ale moje noha mu brání. „Ty zrádče,“ praví kníže, „hlídej, nehni se od mého prahu, čiň všechno, co chceš — nakonec ti přece uniknu. Uniknu vám! Uniknu vám!“

Nejsem již sebe mocen. Strhnu křik, buším na dveře a prosím knížete, aby se vzpamatoval…

*

Pozor! Začíná život mladé třídy, jež je obdařena šviháctvím, penězi a hodinkami na zápěstí. Uvidíte, jak se má k světu. O koho jde? To dá rozum, že o regenta s advokátem — ale k věci! k věci! Hle, 785 jisker, které vrhá jehlice pana Stoklasy, a hle, jak on sám se stkví. Naproti němu stojí advokát a mluví zalykajícím se hlasem.

Chuďas předvídal správně, že mu ta prožluklá tíseň v krku zkazí oslovení a že bude méně výmluvný, než by si přál.

Odkašlává si a vine kolem ukazováku kapesník. — Mějte pozor na tu zakaboněnou tvář s odleskem čestnosti a pozor na podobu, jež mě s ním spojuje. —

„Dejte mi svatý pokoj,“ praví regent, „nemohu za Michaelu, nemíchejte dvě věci dohromady. Proč jste mě štval proti panu Jakubovi? Proč jste nás rozkmotřil s Charouskem? He? Jaké jste to měl plány? Co vás pálilo na velkostatkářích? Měl jsem neštěstí, že jste se právě vy ujal mé věci.“

„To jsem zvědav, jak z toho vyváznete!“

„Jak? Seskupili jsme družstvo! Je schváleno!“

„To je obcházení zákona!“

„Ne, to je naplňování zákona. — Vidím, že nemohu od vás očekávat nic než urážky. To je vše, co jste mi chtěl říci?“

„Ještě slovíčko. Vzdávám svou při. Jsem u vás naposled.“

Za chvilku padne prvá nadávka, ale můj pán již zvedá kapesník a troubí k ústupu.

*

Tento náhlý a truchlivý zvuk mě (zvráceného člověka) budí k životu. Visel jsem doposud na klice Alexejových dveří, ale vstávám a můj přítel mě zve dovnitř.

„Kratochvíle,“ pravil, když jsme si odpustili svá provinění, „není vesmír, pojď se mnou. — Na cestu! Na cestu!“ opakuje, když se byl vrhl do lenošky. „Na cestu!“ dí do třetice a chválí život uprostřed hvozdů: „Stát na pokraji lesa, když vane silný vítr, tlouci se v dubinách, osychat, mrznout, bloudit, hladovět, mít dobrou naději a důvěřovat světu! — To není k zahození! Co tě však čeká tady? Tahačky se soudem!“

„Co tím myslíte?“

„Co?“ odpověděl kníže, „vždyť jsi mi sám řekl, že máš na svědomí nějaký nekalý kousek.“

„To nebyla pravda!“

Alexej Nikolajevič ode mne ustoupil na tři kroky. — Považuje mě ještě za zrádce? Přiznává, že nejsem o nic špatnější než ostatní, věří, že jsem odcizil knihu, či je stále nakloněn přidržeti se nesmyslu s vyzvědači? Zříká se mne? Bude opakovat vyzvání, abych jej následoval? Či mnou pohrdá? Je snad něco lepšího? Proč se na něho dívám do takové výše? — Pravda — vnukl mi jakési opojení, ale nyní je v koncích. Ani on, ani já nemůžeme již prodlužovati staré kouzlo. Chtěl bych slyšeti z jeho úst, že prohrál. Chtěl bych slyšeti, že se obává, jako se bojím já, že prchá poražen, že zašel příliš daleko ve své hře, že ukradl Marcela a Susanne a že je chce vrátit, neboť na konci jeho bludů nejsou leč nové lži a nové podvody. — Chtěl bych zvěděti, co je to za člověka, kam půjde, čeho se odváží, jaké výčitky ho přemohou a co ho bude strašit, neboť vládna opět jasným rozumem, nemohu uvěřit, že prchá před vyzvědači nebo před Stoklasou. Poznávám, že se bojí. Má strach. Můj bože, jak si oddychne, maje za sebou naše pahorky a živou lásku dětí.

Vidím toho tatrmana, jak prchá opuštěn se schlíplýma ušima, vidím jej zrazena odvahou a zatajujícího zbytek své dovednosti, aby se ztratil někde na předměstí… Musí být sám, neboť ti příliš živí hlupáčkové, jimž strojil úklady, berou doslova jeho vznět a štvali by ho tam, kam nikdy nevkročí. — Ne, konec starých časů, příteli. Konec cestám a konec hledání, konec tajemství, za nímž následuje statistika zločinnosti.

Jsme na tom stejně. — Kdybych si ale mohl vybrat, sáhnu přece jen raději po vlastním údělu, neboť já ve své zbabělosti se vzmohu aspoň na jedno: Přiznám se, že jsem sprostý zloděj! Mohu si odsedět trest a potom někde za humny vypláznout na svého pána jazyk.

A co zbývá tobě? Nic, nesmysly, nová Kratochvíle, jiný pan Stoklasa a jiný Marcel. — Až se k tobě přimkne, až bude chtít žít po tvém boku, až pocítíš zuby své milenky mimo lože a světnici lásky, vezmeš zas do zaječích, ty špatný básníku…

Nemohl jsem se zdržet, abych něco ze svých úvah neřekl nahlas. „Dobrá,“ odpověděl mi kníže, „chceš se vzpírat tomu, v co věříš, chceš mě oklamat jistotami, které nemáš a jichž nenalezneš. Tím hůře pro tebe, lháři. Mluvíš nepravdu a rád by ses vrátil tam, kde jsem.“ Řka to, uvazoval plukovník řemeny na svých vacích.

„Nechme toho,“ odpověděl jsem, znamenaje, že tyto rozmluvy nemají konce, „nechme toho, kníže, a raději mi řekněte, kde vězí Váňa, proč vám nepomáhá?“

„Váňa je zavřen,“ děl na to plukovník, „odpykává si trest, který jsem mu naměřil.“

„Aha, nechce se mu opustit plné hrnce.“

„Právě tak jako tobě,“ řekl kníže, „shledávám, že mezi vámi dvěma je více podobností, než se na prvý pohled zdá.“

— — Pod okny vybuchuje motor. To odjíždí advokát. Má naražený klobouk a dopíná si plášť. Tiskne páku, vrhá pohled k oknu slečny Michaely a opakuje si: „Klid, klid, klid!“ Je ovládán touhou ustoupiti v pořádku jako harmonické povahy, a přece vybočuje. — Je unaven a touží po posteli. Ach, těšte se, vy lidé z okolí, že odchází z Kratochvíle vrácen spravedlivé věci malorolníků…

Jeho vůz se rozjíždí, houká a vítr, jenž letí za komolou zádí jeho šestiválce, zvedne list papíru. Sbohem! Nemáme si co říci, pane. — V ohbí cesty bude se mu ohlédnouti na Kratochvíli, jejíž okna už svítí. V hloubce temnoty uzří svůj obraz na pozadí zámku. Věnujeme tomuto zrcadlení špetku pozornosti: Světla našich oken prolomila v některých místnostech jeho podobiznu tak, že se zdá, jako by stavba byla uvnitř jeho hlavy. Není to znamenitá hříčka? — Ale spěchejme dále!

Je osm. Doktor Pustina si hladí licousy a přišlápne rychlostní páku.

Doznívá poslední úder osmé — Kitty, svazujíc si raneček, pohlédne na hodiny a zaváhá. Je čas promluviti s Marcelem, je svrchovaný čas, proč tedy skládá slečna ruce do klína? Rozhodla se jíti za knížetem, avšak věc se snáze řekne, než provede…

Bylo jí zatěžko hleděti na předměty, s nimiž se měla rozloučit. Vyhlédla oknem na pohybující se vrcholky topolů a noc jí zvlažovala oči. Nač si myslila? Obtížnost cesty, taj, noc, kočár, který je již polovytažen z kolny, strach a to, co dospělým brání, aby vykročili, ona rozumnost, jež praví, že na konci všech vzpour je pokání — ji povzbuzovala. „Ano! Ano! Ano!“ praví svým pochybám, „půjdu.“ — Michaela? Otec? Přátelé, kteří se na ni dívali jako na děvčátko?

Vždycky špatně snášela jejich starostlivost. Cítí nutkání a závazek prásknouti za sebou dveřmi. „Zítra,“ opakuje sama k sobě, „najdou mou postel nedotčenu a na okně bude ležeti psaní Michaele. Zmíním se jen maličko o tom, co bylo, než jsem dospěla. — Rozdám své věci a v té spojitosti oslovím tatínka, protože se mnou mluvíval právě jen o tom, co mi koupí a co potřebuji. Potom mu budu přát štěstí a zdraví, aby si nemyslil, že jsem nevděčná. — Na konci tohoto dopisu napíšu pár řádek slečně Susanne. — Já vím, že je zamilována do Alexeje Nikolajeviče a že jí to bude líto…“

Řkouc to, jala se Kitty přemýšlet, jak ji osloví a co řekne, aby jí nezpůsobila hoře. „Napíši jí,“ pravila vposled, „milá přítelkyně a řeknu, že kníže chtěl odejít tajně, aby ji nezarmoutil…“

Kitty se ještě chvíli rozmýšlí a potom se dá do psaní: „Milá přítelkyně, nehněvejte se na mě, dnes v noci odejdu…“

*

„Marceli, Marceli!“ zvolal jsem, zahlédna přítele maličké Kitty utíkati do kuchyně, „proč se schováváš?“

Neodpověděl mi a tu syt již tajnůstkářství vzal jsem chlapce za rameno a odvedl jsem ho do knihovny. „Posaď se,“ řekl jsem, nabízeje mu lenošku, v níž tak rád sedával kníže, „posaď se a odpovídej mi podle pravdy. Plukovník chce, abys šel s ním? — Ano nebo ne?“

„Ano nebo ne?“ opakoval jsem, znamenaje, že Marcel nemá chuť mluviti.

„Ne,“ děl chlapec s polekaným pohledem, „neřekl mi nic takového.“ Oddychl jsem si, ale současně jsem shledával, že moje přání je rozdvojeno, že nemám, co bych více řekl, a že mě Marcel zklamal. „Možná že nemluví pravdu,“ napadlo mě, avšak Marcelův výraz byl tak prostomyslný a zračila se v něm taková lítost, že jsem byl nucen uvěřit. „Eh,“ řekl jsem si, „na konci cest, jak se praví, bývají často zatrachtilá překvapení, avšak ti, kdo se dnes vydávají do světa, nacházejí svá zklamání dříve, než vyšli. Jsou mdlí a unaveni v šestnácti letech právě tak jako ty v padesátce. Není, proč by ses znepokojoval, Bernarde. Marcel neodejde. Je pln odhodlání ve svých myšlenkách, ale skutek utek.“

Tu jsem byl jat lítostí a zdálo se mi, že svět je stár. Venku začínalo pršet. Obloha rozvláčných strastí plná par vcházela v hanebné účtování a otevřeným oknem proudila do knihovny mlha. Ospalý, mírný, pitomý klid Kratochvíle, jak jej po léta znám a jak se mi do hloubi duše protiví, se přeléval jako příboj všednosti, která nepomine. Otřásl jsem se a jal jsem se mluvit o svých střevících, které jsou zralé pro pár příštipků. Prosil jsem, aby je Marcel odnesl zítra k ševci.

„To,“ odvětil Marcel, „vám nemohu slíbit.“

„Jakže,“ řekl jsem, pociťuje snahu urazit Marcela, „ty, klacku, mi odpíráš službu, kterou jsi mi povinen? Nestydíš se?“

„Pane Bernarde,“ odtušil Marcel, „kdo ví, kde mně zítra bude konec. — Nemohu to již vydržet, nemohu tady zůstat, mně se to protiví! — Je mi hanba, že vám to musím říci: Já uteču.“

Zůstal jsem stát s otevřenými ústy a Marcel, zajíkaje se jako zpěvák, jal se mi mluviti o tom, že půjde, kam ho oči povedou. „Proč, můj příteli,“ otázal jsem se, dívaje se na tohoto chlapíka jako na šťastnou náhodu, jež nás svede k dostaveníčku.

„Proto,“ odvětil, „že jsou tak krásné dny, proto, že se snáší večer, proto, že jsou na všech stranách cesty a že si musím něco počít. — Chtěl bych se podobat knížeti.“

„Tak,“ řekl jsem, „ty odcházíš a tvůj plukovník o tom neví? Tys mu to zamlčel?“

„Ne,“ odpověděl Marcel po chviličce ticha, „prosil jsem knížete, abych s ním směl jít, ale nikdy mi neodpověděl.“ Vyslechnuv to, spustil jsem na Marcela hrubě a užíval jsem výrazů, jež jsou hodny bandity. Jak jinak jsem měl utajit svou radost? Doznávám, že jsem tak pošetilý, abych se tu a tam pro toho nezdárníka rozehřál, a chtěl jsem tomu předejít.

V důvěrnosti této černé hodinky mě zaplavovalo veselí.

Venku zadupaly dřeváky jednoho ze sluhů, jenž uháněl pod našimi okny. Když přešel a když utichl ten zvuk a nastalo ticho, cítil jsem já i Marcel, že naše sladké přátelství se utužuje. „Ano,“ řekl jsem za tohoto přívalu lásky, „jdi si, kam máš namířeno, ty ničemo, ale dej si pozor, ať tě za pár dní nepřivedou zpátky četníci. Máš nějaké peníze?“

„Padesát korun.“

Po chvíli jsme se dopočítali šedesáti. „To je vše,“ řekl jsem, „mimo poznámku, jež se mi nezdá nezávažnou: Řekni pěkně nahlas, že odcházíš, a vezmi si s sebou papíry, které budeš potřebovat, neboť, můj zlatý, se mi ani za mák nelíbí, abys odešel zahradní brankou jako zloděj. To mi páchne hanebným dobrodružstvím. To není to pravé. Nikdo nemá práva, aby tě zdržoval, ale jestliže utečeš, dá tě náš pán vybubnovat na krumlovském náměstí.“

„Já vím,“ odpověděl Marcel, „ale stydím se mluvit o tom, že jdu pryč a že mám jiné myšlenky než ti ostatní. — Prosím vás, řekněte knížeti, aby mě vzal s sebou!“

„Já,“ odtušil jsem, „mám býti zapleten do tvých hloupých kousků? Co si myslíš, ty kluku ušatá. Učiním něco dočista opačného a řeknu, kde tě mají hledat!"

„To neuděláte,“ dí Marcel a dodává, že musí vyhledat knížete. Nezbývá mi, než abych ho následoval.

— — Scházíme se všichni v kuchyni. Pan plukovník je krásně vystrojen a děkuje právě Františce za čaj, který slečna připravuje s takovou dovedností. — „A vy,“ dí obraceje se opět k Veronice, „jste se mi starala o zavazadla. — Věru lituji, způsobil-li jsem vám nějaké nepohodlí.“

„Nikoliv,“ odpověděla Veronika s úsměvem, který již nikdy nezahlédnu na její škaredé tváři.

Ach, jediný úsměv je šlakovitě málo. Naše kuchyně se dnes podobá komoře po vyhoření: ohniště je černé a v kamnech ani jiskřičky. „Je osm,“ povídám k Františce, „to jsem zvědav, co bude dnes k večeři.“

„Buďte bez starosti, buďte bez starosti!“ odsekla mi se starou řízností. Pokrčil jsem nad tím rameny.

„Dnes se dojídá!“ pravila Veronika, chrastíc klíči. „Každý svou polívčičku, pane Bernarde.“

Poznal jsem, že naráží na starou příhodu, kdy jsem byl přinucen utíkati z Corneliina pokoje, a odpověděl jsem jí, jak zasluhovala. „Ale,“ řekl jsem, „když jsme již u slečny Cornelie, copak se stalo, že ji nikde není vidět?“

„Dala mi výpověď,“ pravila Františka, „vy o tom nevíte?“

„Já,“ řekl jsem, „o tom slyším poprvé.“ Můj údiv byl věru nepředstírány, ale podivení plukovníkovo bylo přirozenější. Když se kníže utišil, otevřel svou brašnu a rozdával prsteny, sponky a bůhví jaké zboží, s nímž chodí v Rusku Arméni. Vyprázdnil svůj vak a na všech stranách zněly díky, jako kdyby rozdával ryzí zlato: „Děkuji pěkně!“ — „To si schovám, to budu nosit k těm modrejm šatům, co jsem si dala šít.“ — „Ne, takový nádherný věci, že si, Milosti, děláte škodu! Namouduši, vždyť to nebudu umět ani na sebe navlíknout.“

Slyšel jsem ozývati se v těchto výkřicích upřímnou radost, jakkoliv cena dárků nedosahovala ani ceny sklenice vína.

„A vy již opravdu musíte odjet? Kdy? Zítra? No, kdo ví, jak to bude, snad vás náš pán ještě zdrží.“

„Jemine, v takovým nečase by se mi nechtělo. Než se jen dostanete na dráhu! To je kus cesty!“

„Jdi, ty hloupá,“ praví na to Františka a nemůže odtrhnout oči od svého náhrdelníku, „kníže pojede vlakem, ne?“

„A jak by jel? Snad ne po svejch? Ženská, víte, jak je to daleko?“

„Ale můj bože,“ praví na to Veronika, aby zastřela rozpaky, neboť se do té chvíle domnívala, že kníže jde s jakýmsi plukem a koňmo, „ale můj bože, to se už ani nedozvíme, jak to bylo s tím myslivcem. Von nám toho Váňa tolik nalhal, a když jsme ho chytily za slovo, tak nám říkával: Zeptejte se pana plukovníka. Teď je už pozdě…“

„Co chudák Váňa asi dělá! Neměla bych mu donést do tý komory kousek studenýho masa?“

„A nemohl byste mu to, Milosti, už vodpustit?“

Kníže se dal do smíchu, ale protože slečny naléhaly víc a víc a protože musil v něčem povolit a nemohl všem vyhovět, jal se vypravovati příběh o myslivci. Marcel mu na počátku přizvukoval a smál se přitom do taktu, že se to podobalo výjevu z nějaké poťouchlé opery.

„Příhoda, jež se počíná,“ spustil plukovník, „je víc než stoletá. Jakýsi blázínek, jenž při křtu svatém dostal jméno Petr…“

„To není vono,“ povídal na to Marcel, „Váňa říkal Eugen.“

„Řečený Petr, Eugen nebo Pavel,“ pokračuje kníže, „když dospěl v muže, stal se myslivcem a sloužil u sultána. Jednou zvečera si obul střevíce…“

Do toho vpadne Marcelův smích: „Lalala“ a kníže mluví dál.

„Střevíce si obul z kozinky a přes ně natáhl pak boty z juchtoviny. To myslil na honbu. Měl zálusk na kačeny a tak, jak byl, se sypal k rybníku. Chvilku se rozmýšlel, pak vstoupil do vody a brokovnici držel nad hlavou. V ten čas se setmělo a čeřila se voda…“

„Můj bože,“ povídám si, „já starý hlupák tady poslouchám také tlachy, jako kdyby mi bylo deset a neměl nic lepšího na práci. Vždyť je to nějaká zatraceně povědomá pohádka z Tisíce a jedné noci.“ Mávl jsem nad vypravováním rukou a za pomoci malé Julie jsem se jal rozdělávat oheň.

Myslil jsem usilovně na slečnu Susanne — jen tu a tam jsem zavadil pohledem o plukovníka. Padá na něho záře ohniště, je opět ve svém živlu a jeho posluchači se smějí. Mně ovšem táhne hlavou něco jiného, jsem roztržit a rozumím PRÁŠILOVI méně a méně. Jeho hlas splývá s hukotem kuchyně.

*

„Hle,“ myslím si, „člověk, kterého vidíš, je šašek. Jaká lživá hra mu vzdouvá srdce? Co zamýšlí, co předstírá, jaká čestná jména hledá pro svá tuláctví? Vím bezpečně, že upláchne před svítáním. Je již na skoku a klid, který hraje, nemá než nasypat sůl do očí služek.“

Snažil jsem se postřehnouti na jeho obličeji známky rozpaků a byl jsem žádostiv, kdy se ruka Alexeje Nikolajeviče zastaví, nevědouc kudy kam. „Teď,“ řekl jsem si, znamenaje pohyb plukovníkův, „teď si přejede dlaní čelo, teď se podívá slepým pohledem zmateného člověka, teď se odvrátí od Františčiny tváře, teď ho orosí pot trapnosti.“ Ne, kníže se ještě přemáhá, ještě se ovládne a podobná věc potká spíše Františku. Vskutku není na tom dobře. Její nos se potí, stojí příliš blízko před knížetem, otírá si dlaně o břicho zástěry a hloupě se směje; hloupě, křivě, nuceně jako člověk, jenž poslouchá trapný žert. Neví, co by odpověděla, hledá slovíčko a její ruce opakují stále týž pohyb, hledajíce správný směr.

Díval jsem se po skupině ostatních slečen, znamenaje již každé hnutí jejich prstů a každé slovo vyprávění. Tu mi padlo do očí něco nového: Děvčata hleděla na plukovníka s útrpností! Na mou čest, jaký rozdíl! Spatřoval jsem na nich stísněnost!

A kníže? Viděl jsem jeho starobu, jeho strnulý výraz a dočista jinou kůži, než ve které vězel, když jsme mu viseli na rtech.

Je s ním konec. Je překonán, je zaražen, je bez tajemství. Uhaduji, co udělá, uhaduji, co řekne, a jestliže mě něco překvapuje, je to nestydatost a vůle dozpívat partes. Žel, vidím, že je to podvodník, vidím, že je to jeden z těch lumpů, již nedovedou včas přestat. Je mi ho líto. Můj bože, cítím k němu náklonnost smíšenou se soucitem právě tak jako všichni ostatní. Cítím náklonnost, jež se ani za mák nepodobá obdivu. Chtěl bych mu položit ruku na ústa a naplnit jeho brašnu uzenkami…

Nyní ke mně přistupuje Marcel. Dotýká se mého rukávu a usedá. Má ústa pootevřena, jako by se divil, chce něco říci, ale nedostane ze sebe slova. Mlčí. Mne si čelo pohybem, jejž ukradl Prášilovi. Cítí se uvězněn ve své oddanosti, ve svém odhodlání a ve své víře. Odmítá poznávat. Nechce nic slyšet. Sklání hlavu.

Co cítí? Zdá se mi, že tomu rozumím, a rád bych něco řekl, ale jeho mlčení je silnější. Chci mu stisknouti ruku, avšak Marcel již vstal. Dívá se na PRÁŠILA, hryže se do rtů a nyní zcela bez ostychu praví: „Vezmete si s sebou jídlo? Kuchařka vám připravila na cestu vejce a pět krabic nakládaného masa…“

— A teď sledujte malého chlapce, jak utíká vzhůru po schodech a jak otvírá dveře Kittina pokojíčku.

„Co zde chceš, co tě to napadá, vždyť sem může každou chvíli vejít Michaela…“

„Ach,“ odpovídá Marcel, „musím ti to říci. Kníže se o nás nestará!“

„Proč? Proč myslíš?“

„Žertuje se služkami. — Zdá se mi, že si je předchází, zdá se mi, že nemluví pravdu.“

„To není možné,“ vydechne Kitty.

„Povídám, že ano. Znáš příběh o myslivci? Vypravuje jej znovu, ale tak, jako kdyby to byl sultánův myslivec a jako by se oženil s Filomenou.“

„Kdo je to Filomena?“

„Nikdo. Kníže si ji vymyslil — anebo —“

„Co jsi chtěl říci?“ ptá se Kitty. Ale Marcel začne z jiného konce.

„Vypravuje podruhé všechno dočista jinak.“

„Myslíš, že to byla lež?“

„Ano!“

Tu se obě děti k sobě přiblíží, jako kdyby se posunovala náruč jediného zklamání. Kitty si vkládá do úst konec řemínku, jejž má ovinut kolem zápěstí. Drtí jej mezi zuby a škube rukou.

„Půjdeš?“ praví Marcel.

„Jak bych nešla? Jak bych to mohla udělat?“

„Myslím si, že nás nevezme. Myslím si, že jde dočista jinam, než říká. Uteče k hraběti Kodovi!“

„To není pravda!“

„Je,“ dí Marcel ztišeným hlasem. „Vím to. Cornelie má své věci ve stáji, ujede s ním!“

Kitty chviličku váhá s odpovědí, zardívá se a trhá řemenem. Konečně její zoufalá hra ustává a Kitty otevře ústa: „Je tedy po všem? — Ne!“ odpovídá sobě po chviličce ticha, „Cornelie je hlupačka.“

„To je možné,“ ozve se opět Marcel, „ale vím, že s tím počítá.“

„S čím?“

„Že půjde s knížetem. Díval jsem se na něho, když potěžkával Corneliina zavazadla, a teď zapírá, že ví o její výpovědi. Je s ní smluven!“

„Ale já půjdu,“ praví Kitty, „půjdu, chci odtud vyváznout.“

„Jak,“ pronáší Marcel skrze zuby, „ty půjdeš s Cornelií?“

Slečně Kitty se nedostává opět slov. Je bezradná, vzpomíná si na Michaelu a chtěla by vykřiknout její jméno, chtěla by se rozběhnout za svou sestřičkou, ale váhá, naslouchajíc dešťovým kapkám, jež padají na okenní sklo.

„Kitty! Kitty! Kitty!“ volá Marcel, ale malá slečna nezvedne hlavu. Je zdrcena. Její ruka umdlévá, zadrhla si příliš silně smyčku kolem zápěstí a nyní zakouší bolest jako něhu. Rve řemínek a namísto o Michaele jme se mluviti o slečně Susanne.

„Pařížanka, Pařížanka!“ dí štiplavým jazýčkem komorných a utrhá nebohé učitelce, jako by byla sama zlá.

„Miluje knížete, miluje ho,“ praví vposled, „miluje ho právě tak jako Cornelie a jako Michaela.“

A Marcel? Má ruku v kapse a přepočítává svých šedesát Kč.

„Což naplat,“ říká, pouštěje mezi prsty poslední minci, půjdeme sami. Zaplať pánbůh, nemusíme se doprošovat.“

*

U večeře oznámila Francouzka panu Stoklasovi, že v její rodině kdosi onemocněl a že je nucena vrátiti se do Paříže. Její záměr byl velmi průhledný, a jakkoli jsme si všichni přáli neuváděti slečnu do úzkých a jakkoliv jsme se nechtěli zdržeti u tohoto předmětu déle, než vyžaduje slušnost, přece jsme nemohli spolknout všechny své otázky. Ale tato účast byla škrobená. Susanne odpovídala jen krátce. Nechtěla předstírat znepokojení, jež by se zítra ukázalo planým, a její zdrženlivost se zdála vyjadřovati, že vše, co udělá, podnikne na vlastní vrub a odpovědnost.

„Jsem šťasten,“ pravil Stoklasa, „že příliš nespěcháte. Kdož ví, neurovná-li se vaše pařížská věc za čtyry týdny tak, že snad nebude třeba, abyste odjížděla.“

„Za čtyry týdny?“ opakovala Susanne.

„Byl bych vám velmi zavázán,“ děl opět můj pán, „kdybyste se, slečno, nerozhodovala jinak než při svém příchodu.“

Susanne klopí hlavu a kníže vypravuje panu Janovi příhody z války. Mluví a mluví, jako by nerozuměl slova francouzsky. Mluví a náhle se přerušuje krátkou poznámkou: „Těšil jsem se, slečno, že budeme mít společnou cestu až do Krumlova. Jaká škoda, že se zdržíte!“

Slyše jeho nedbalý tón, nemohu nezávidět Stoklasovi. Má ten chlap štěstí, že nevysolil peníze, které měl již připraveny! Vždyť Alexej ujede tak jako tak! Ani ho nenapadne, aby na Susanne čekal.

„Paříž,“ prohodí po chvíli slečna Michaela, „není tak veliká, aby se v ní lidé nepotkali…“ V jejím hlase je právě tolik ironie jako smutku. Vstává, omlouvá se a chce odejít, ale Alexej ji zdržuje.

„Odjedu časně ráno,“ praví. Potom jme se loučiti a děkuje Michaele, pronášeje některá slova, jež mají dvojí smysl.

*

Asi dvacet minut před půlnocí jsem zaslechl, jak někdo vyvádí koně a zapřahá.

„Pozor,“ řekl jsem si, „nechám proklouznout knížete, ale nikdo jiný mi neunikne!“

Chtěl jsem zkusiti ještě jednou zámky u východu a při obhlídce jsem se dostal až do sklepa. Bral jsem se chodbou, kam nikdo nepřichází, a tu jsem si vzpomněl na Váňu. — „Což kdybych ho osvobodil z vazby? Nemohl by mi pomoci?“

Tato myšlenka se mi zdála dobrá, jal jsem se tedy volati seržantovo jméno. — Odpověděl mi ranami na dveře. Jda směrem, odkud zazníval hluk, nalezl jsem po několika krocích komoru, jež sloužila za plukovní vězení. Otevřel jsem a Váňa jako zběsilý vyrazil ze dveří.

„Hola, hola, chlapíku!“ volal jsem za ním, „myslíš, že jsem tě pustil jen tak zadarmo? Vrať se! Vrať se!“ Křičel jsem, dovolávaje se všeho na světě, ale ničema utíkal, seč mu stačily síly.

Pustil jsem se za ním a tu v místech, kde se lomí chodba, padám, letím, řítím se do jakési hlubiny. — Do hlubiny? Svalil jsem se z výše pěti schůdků hlavou do džberu. Nicméně se mi zdálo, že umírám. Zatím se štoudev za pekelného hlomozu válela z řečených stupňů, jež oddělovaly jednu část chodby od druhé. —

Ďasví jak si Váňa vyložil hluk, který jsem způsobil svým pádem. Myslil, že užívám střelné zbraně? Snad. Pádil vzhůru k výstupní síni jako blázen. Řval, klel, hulákal.

Můj bože! Kratochvíle se budí, slyším práskání dveří, výskot, rychlé kroky a hrozný hlas knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova, jenž odpovídá hlasu svého sluhy.

Belhám se s okem zalitým krví do zvýšeného přízemku. Co se to děje? Ještě mi zbývají tři schody, ještě dva, ještě jediný a jsem před vstupní síní Kratochvíle.

Kdo to přebíhá, kdo to zápolí, jaké stíny se přede mnou míhají?

Za svitu jediné lampy rozeznávám, jak kníže oděn v plášť zápolí s Váňou a odhazuje zavazadla svých milenek. Rozeznávám Marcela a Kitty, rozeznávám přibíhající Cornelii a její výkřik mi rve sluch. — Co to znamená? Cornelie se zastavila před dámou oděnou v cestovní plášť a poznala v ní slečnu Susanne.

Zatím si kníže přehodí přes rameno svou jedinou brašnu, vyšvihne se na okno obrácené k lesům a vzápětí zmizí v noční tmě.

A jeho přátelé? Nikdo ho nezavolá zpátky? Nikdo se nehne z místa?

Nikdo?

A přece! Marcel!

Dere se k oknu, stěží ho dosáhne, ale již se drží pažení, již se smyká dolů. Již dopadl, zajisté nikoli bez oděrek.

Vrhám se ke dveřím, otvírám, křičím, nic naplat, pod oknem je prázdno. Tu mě odstrčí seržant Váňa a s klením kvapí za svým pánem.