ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po utkání Jana s knížetem běžela Kitty se svými přáteli rovnou do kuchyně.

Hrnou se po schodech, piští, výskají a Cornelie je napomíná, naznačujíc, že jde i o ni. Chce se dostat do středu příběhu a dělá, seč je. Ještě jeden pohled na Susanne, ještě jeden vítězný pohled a potom sukně do hrsti! — Žel, cesta nás vede k starému oprašováku, ale snad je to dnes naposled.

Konečně dámy a pánové málem bez dechu dobíhají, Veronika hledá židli a ostatní se vracejí po stopách své práce k dřezům, k rendlíkům a k mísám. Je však příliš nesnadné smočiti si teď ruce, je příliš nesnadné chopit se pometla a přejíti mlčením tak znamenité události. A pak, je tu Cornelie, jež neudrží jazyk za zuby.

„Můj bože, měla jsem strach, že se mu něco stane!“

„Komu?“

„Alexejovi!“

Tu se počal rozhovor, jejž Cornelie poslouchá s pobouřenými ňadry. Vzpínají se jako zvířata poznávající hlas svého pána.

Kéž bych ji v té chvíli viděl!

Vstoupila do kruhu, kde má hlavní slovo Marcel s Kitty a kde jeden přes druhého vypravuje o průběhu utkání.

„Ah, to já znám, to si dovedu představit!“

„Kdežpak,“ namítá mladší slečna Stoklasová, „kdo to neviděl a kdo se s knížetem nestýká aspoň tak jako já nebo Marcel, ten neví dočista nic!“

„To ne,“ brání se Cornelie, „já jsem s ním měla taky co dělat, a nejednou, panečku! Já moc dobře vím, co je to za člověka. Já bych teprve mohla povídat!“

„Prosím vás, dejte pokoj s vaším vyprávěním!“

„Můj ty světe, ta ženská je drzá! Ještě že neřekne něco horšího!“

„Počkáme, počkáme, však vono vyjde nakonec všechno najevo.“

„Tak ať vyjde, já se stydět nemusím…“

Kitty přichází za této přestřelky do ohně, ale právě teď přinesl čert Angličanku a slečna volky nevolky ji musí následovat.

Veronika počká, až zapadnou dveře, a již pokračuje: „Vždyť my víme, co je to zač, vždyť my víme, jak za tím pánem leze.“

„Kdo? Já?“

„To se ví, že ty!“

„Ale nehádejte se s takovou…“

„Snad ještě řekne, že s ní spal. Namouduši, to mi věřte, že si to může vymyslit. Nastrčí knížete místo Spery.“

„Pánbůh mi hříchy vodpusť, taková koza!“

„Jaká koza?“

„No, no, no; snad není tak zle, povídám, že ses mohla už kolikrát vdávat.“

„Což vo to!“

„Takovejch by se nasbíralo, jenže, jenže…“

„Co jenže?“

„Jenže kde vzít ženicha.“

„A jakýho, to bys koukala!“

Jak se naše krásky začnou vadit, neví žádná, kdy přestat. Nakonec nás musil vytrhnout Váňa. Začal slečny šmahem objímat, říkal jim lichotky a nepřestal žertovat, až se daly do smíchu. Chvála bohu, že měl ten dobrý nápad.

Když se trochu usadily, spustil Váňa znovu o knížeti a chválil ho, až přecházel sluch.

Během té rozmluvy se však k němu přitočil Marcel a pošeptal mu do ucha, že je kníže již připraven a že odjede. Jak to Váňa uslyšel, opustil ho naráz dobrý rozmar.

„Jakže,“ řekl si, „což ho to nepřešlo? Trval by na svém i po takovém úspěchu?“ — Uváživ, že je rozloučení málo pravděpodobné, rozjasnil Váňa tvář, ale zmínka o odchodu mu přece jen nedala dobře dělat. „Což o to,“ děl po chvíli Marcelovi, odpovídaje spíše svým vlastním myšlenkám než na sdělení, které slyšel, „což o to, zbrklý a bláznivý je na to můj pán dost a dost! Když se to vezme, je vlastně hlupák, kterýho pálí dobrý bydlo. Ten chlap nikde nevydrží…“

„A kam zas chce?“

„Do Paříže.“

„Do Paříže!“ opakoval Váňa. — „Tam jsme už byli! Spal jsem v předsíni hotelu D’Orient. — Krmili jsme se tam zeleninou a rybami. Ty ryby páchly…“

Marcel si kladl prst na ústa, prose, aby seržant mluvil aspoň potichu… Byl všecek zmaten. Myslil si, že Váňa uvítá tu zprávu s radostí, a nenadal se nějakých námitek.

„Cože?“ pravila Cornelie, „Alexej nepojede do Prahy?“

Za této otázky všichni zmlkli a bylo slyšeti odkapávající vodu.

„Ne, do Paříže.“

„To je nápad, teď v zimě do Paříže! Co tam?“ pokračovala po chvíli klíčnice.

„Ty tomu rozumíš,“ odpověděla na to Veronika, a obracejíc se k Váňovi, dodala: „Ale má ten kníže sluhu, co? To jsou vejmluvy, když má něco udělat! Člověče, já bych vás prohnala, být vaším pánem…“

*

— Ach, to je řečí! To se to vleče! Jsem již netrpěliv jako španělský sudí a raději obrátím kormidlo tam, kde vane čileji vítr a kde je větší vlnění.

Jdu za knížetem!

V ten čas, v tu chvíli a v ten okamžik vstal Alexandr Nikolajevič Megalrogov v jídelně ze svého místa, a maje na hlavě prášilovský klobouk, jal se děkovat Stoklasovi a všem přítomným pánům (slečny se zatím odklidily) za přátelství, jemuž se po tři měsíce těšil.

Naslouchali jsme jeho řeči s úžasem.

„Hrom do těch květů staré zdvořilosti,“ pravil, „hrom do nich! Pletou se do mých úvah právě teď, když mám lhát.“

Řka to, kousl se kníže do jazyku a oslovil mého pána: „Pro pět ran do čepice, sbohem! Sbohem, regente, sbohem, můj moudivláčku, můj strakoši, má pokladničko! Buďte zdráv a vzal čert ohledy!“

„Co to říkáte?“ otázal se pan Stoklasa.

„Co? Nic! Všechno jakbysmet,“ křičel kníže. „Šlechtic nešlechtic, každého svědí někdy dlaň, vsolte Charouskovi jednu za ucho a potom si zazvoňte v kapse zlaťáky. Vezměte doslova, co praví váš vnitřní hlas a básník:

Jen na ně! Jen do toho! Kopanec pro advokáta, herdu Rychterovi a ještě jednu do brslenek jen tak pro chuť! Příteli, příteli, přeji vám dobré pořízení, klid, pevnost, mír a pádnou ruku. Půjčujte jen na vysoký úrok, chovejte v teple svá játra a bílé víno šmahem u ledu. Kupujte za všechny čerty půdu a přitom se držte pana Jakuba. Dále, abych nezapomněl: Pohoňte se dvakrát do roka po lesích a ať vám slouží větry!

Ha, cítím živě, že bych se teď měl rozplakat a pronésti věštbu, co bude s advokátem:

Vidím, že se ten chlapík neožení. Vidím, že ztloustne a že bude pít pivovarskou břečku. — Jednou provždy, pánové! Kdopak mu půjčíte od dneška za rok findu? — Vy ne, já ne, a Bernard?“

„Nerozumím vám,“ pravil doktor Pustina.

„Říkám,“ odtušil plukovník, „že ostrouháte, říkám, že vám sklapne, říkám, že se Stoklasovi mění povaha, říkám, že vás tady mají dost.“

„Mlčte!“ vykřikl advokát, napodobuje (právě tak jak jsem to učinil přednedávnem já) mravy knížete Alexeje.

„Naopak,“ odtušil zase kníže, „tlachejme, skotačme, rejděme, zahrajme si na toho zatroleného PRÁŠILA jaksepatří!“

Za těchto slov jal se kníže poskakovati a přemetl se na druhou stranu stolice. Potom vztáhnuv ruku, vedl dále svou, přirovnávaje advokáta (mezi jiným) ke kořenáči na licousy a k ženichu, který se místo nevěsty sezdal s Charouskem.

Když byl hotov, obrátil se na pana Jana a — vyspílav i jemu — skončil takto: „Abych tak zdráv byl, jak se mi líbíte. Ty spodky ze spěže, ten rozčísnutý vlas a nepřítomný duch! Ha, cítím, že váš úděl je taky někde nablízku. Budete zapleten do politiky.“

Při tom slově skočil knížeti do řeči můj pán, a poklepávaje mu na rameno, pravil, že co živ neslyšel nic vtipnějšího a nic, co by více ponoukalo k smíchu. „Jsem si jist,“ pokračoval, „že byste mohl skládati veršem jako prózou — ale hleďme, vždyť jste se nedotkl sklenice. Vypijte to, ať vám mohu nalíti!“

„Děkuji,“ odpověděl kníže, „od nějaké doby se mi znechutilo pití právě tak, jako se mi teď protiví řeč, kterou jste slyšeli. Dost! ani slovíčko již v tom směru.“ Řka to, jal se mluviti velmi vážně a nakonec se nám uklonil s takovou vznešeností jako král ve službě.

„Musím myslit na svá zavazadla,“ děl, odcházeje se vztyčenou hlavou.

Bral se rovnou do své světnice a zamkl za sebou dveře na klíč. Za chvíli potom ležely jeho papíry, mapy a všechen obsah vojenských vaků na zemi. Kníže s vlajícími vlasy klečel u těchto krámů a chvílemi si zpíval, chvílemi pak usedal ke stolku a dal se do psaní…

Záměry, které kníže pojal, osedlaly ho vždy do té míry, že neviděl a neslyšel, co se kolem něho děje. Jestliže se rozhodl odcestovati, můžeme vzít jed na to, že prosadí svou.

Na počátku března onoho roku konal se v Paříži ruský sjezd, jakých je na tucty, ale kníže si vzal do hlavy, že se ho zúčastní. Chtěl tam čísti svůj plukovní deník?

Či se mu podařilo vymyslit nový plán, jak získat vlády cizích národů, aby věnovaly svou pozornost snahám bílých? Kdož ví! Snad plukovník chtěl jen zmizet z Kratochvíle.

Asi ve tři hodiny (jak jsem se později dozvěděl) zaklepal někdo na Alexejovy dveře…

Kníže neodpovídal, ale ta lehká ruka klepe tak dlouho, až je kníže pohnut a zeptá se, kdo to je.

„Já,“ praví Kitty, „já s Marcelem.“

Alexej vpouští děti s něžnou výčitkou, proč se neozvaly dříve, a Marcel, šťasten jako andělé, vrhá se mu do náruče.

„Já a Kitty jsme připraveni jíti s vámi,“ praví. —

„Mám starou pokrývku,“ dodává po chviličce mlčení, „a v té pokrývce je svázáno všechno, co potřebuji.“

„A já,“ dí Kitty, „vám nebudu rovněž překážet.“ Byli si oba tak jisti svou věcí, že se ani jeden z nich nezeptal, vezme-li je kníže s sebou. To jim bylo dočista samozřejmé!

Vy a každý z nás by se takovým poutníkům vysmál, ale plukovník (na rozdíl ode všech rozumných a poctivých lidí) je ani slovíčkem nesrážel a neřekl nic, co by je odvrátilo od jejich záměru. — Nezmínil se jim o panu otci, který bude asi zarmoucen — nepostavil Marcelovi před oči čelední řád, jenž si žádá, aby chlapci (stejně jako mužové) ohlásili řádně svůj odchod — nepředstavil si ani, že Susanne a Ellen ztratí žákyni — a jaký už byl ničema — přešel snadninko Michaelin zármutek. Nevaroval je, nic jim nezakazoval, nic jim neslíbil a děti si vykládaly jeho mlčení jako souhlas.

Já, který se poněkud vyznám ve spádech poblázněných myslí, jsem tehdy uhadoval, že s Marcelem ani s Kitty není vše v pořádku, a co chvíli jsem přecházel tu podle dveří Alexejových, tu mimo světnice našich slečen.

„Ano,“ řekl jsem si, znamenaje, že děti vcházejí k plukovníkovi, „myslí na útěk. Poznávám jejich blažený strach a poznávám štěstí, které se mísí s hořem.“ — Chvílemi mě přepadly pochyby, je-li tomu vskutku tak, jak se obávám. Ale ani tehdy jsem nedovedl odpovědět na otázku, proč se mi vyhýbaly a proč se dívala Kitty na druhou stranu, když jsem je volal…

Moji přátelé nesetrvali u Alexeje Nikolajeviče dlouho. Za okamžik zřel jsem je vycházeti zaraženy a mlčící. Marcel se loudal, počítaje okenní tabulky, a Kitty šla se sklopenou hlavou. — Ticho, jež se v tom okamžiku střelo po domě, zdálo se jí snad podezřelé, a tu, míjejíc mě, jala se broukat nějakou písničku jakoby nic. Měla však, právě jako Marcel, napsáno na čele, že provede zlý kousek.

Vyptávati se jich? Zdálo se mi to neobratné — a tak jsem je, s nosem zabořeným do své knížky, přešel bez otázky. Po několika krocích jsem se však zastavil tak, aby pootevřené okno zrcadlilo ty dva odcházející blázínky. — Tu jsem viděl, jak přidávají do kroku, jak se za mnou ohlížejí a jak si ukazují.

To vše mě utvrdilo v domnění, že se na něčem smluvili. Ale na čem? Lámal jsem si tím hlavu — a co tak přemýšlím, zastře mi někdo oči. Byla to Ellen, pocítil jsem úzkost, slyše ji mluviti polohlasem, a vskutku Ellen, nevzdalujíc prsty s mých víček, pravila, že z hloubi srdce opětuje mou lásku a že mě bude čekat dnes o dvanácté v knihovně.

Řkouc to, odběhla, nežádajíc si odpovědi.

Viděl jsem s podivením, že se stydí, a bylo mi to tak divné, jako bych potkal létajícího lva či (aby to přirovnání lépe sedělo) létající skot.

Aspoň kdybych byl mohl rozřešit případ s dětmi! Ale co jsem měl dělat? Svěřiti se Michaele či panu Stoklasovi? — Co jsem jim měl říci? Že se mi dnes Kitty nelíbí, jako se nelíbila v jedné hře princezna Salome mladému Sýřanu? To je trochu málo.

Susanne jsem považoval za příliš zamilovanou, a pokud jde o Ellen, řekl jsem již, že s ní nebyla moudrá řeč. Působila mi sama těžké starosti, neboť je vždy nebezpečné, když city začínají zdráhavostí a potom člověka zvolna rozpalují. Osedlá-li taková promyšlená láska ošklivou ženskou, můžete býti jisti, že bude trhati jejími copy, až ji připraví o rozum. Nadál jsem se od Ellen těch šílených výjevů, jimiž se vyznačuje literatura devadesátých let. Vem to ďas, nemohu ani cítit romány z těch časů a mám před okázalými city přirozenou ošklivost. Pravda, býti zamilován je krásné, jenže tato pihovitá vášeň, přicházejíc s takovým zpožděním, počítá tím určitěji na sňatek.

Než jsem se vzpamatoval, byla již Ellen v prachu a Kitty zatím doběhla k slečně Michaele.

Je půl čtvrté a sestřičky spolu rozmlouvají: „Tatínek,“ pravila Kitty, „mě považuje za malé dítě a mluví se mnou, jako bych neměla rozum.“

„Tatínek,“ odpověděla Michaela, „tatínek a já, právě tak jako Susanne a Ellen, nechce nic, než abys dělala to, co dělají děti tvého věku.“

„A co dělají? Myslíš, že chodí ve dne v noci s francouzštinou? Myslíš, že se dočista nic nezmění mezi desátým a čtrnáctým rokem? — Chtěla bych dělat, co se mi líbí,“ dodala po chvíli, „chtěla bych viděti něco z toho, co jsem slyšela.“

„Co?“

„Slyšela jsem,“ odpověděla mladší sestra, „vypravovat knížete…“

„Ach,“ odvětila opět Michaela, užívajíc poprvé názviska, které ji samu zraňovalo, „BARON PRÁŠIL!“

„To jsi neměla říkat,“ odpověděla Kitty. „Od těch dob, co ti hlupáci ztropili s knížetem onen hanebný žert, mám ho mnohem raději. Všimla sis, že se nebránil?“

„Ano, ty a já si myslíme, že je to vznešený člověk, ale víš, co o něm vypravují ostatní? Že je to podvodník!“

„To není pravda!“

„Ano,“ odpověděla opět Michaela a po chvilce dodala, postrádajíc vhodného výrazu, „kdybys byla starší, porozuměla bys mi lépe, ale přece jen ti musím říci, že má kníže všelijaké pletky. Teď mi říkala Susanne o Cornelii. Slyšela prý, že plukovník odjede, a vyhrkly jí slzy.“

„Co slyšela? Kdy odjede?“ vyrazila ze sebe Kitty a její tvář bledla víc a víc.

„Myslím,“ odpověděla Michaela, sledujíc svou myšlenku a nechávajíc v této rozhodné chvíli sestřičku bez povšimnutí, „myslím, že odjede zítra. — Ale Susanne se bude po knížeti rovněž stýskat. — Když mi vypravovala o Cornelii, měla dočista jiný hlas a dívala se přitom z okna…“

„Já,“ pravila opět Kitty, „jsem si dávno myslila, že ho má ráda.“

Za této rozmluvy byla mladší sestra přijata do cechu panen a do družiny dívek, kde se mluví o láskách, kde sněží nádherná slova a lesknou se milostné hvězdy.

Obě sestřičky se přibližovaly k sobě tak blízko jako milenci. Obě měly týž hlas. Jejich láska se podobala lampě postavené mezi dvěma zrcadly. Odlesk odpovídal odlesku a ubíhající obraz se ztrácel v nezměrnosti prostor.

Kitty se stala dívkou.

Snad se ty dvě políbily, snad si neřekly nic víc než: Sestřičko, snad i jim něco bránilo, aby otevřely ústa. Lidé jsou za svých vznětů příliš obráceni sami k sobě a tak žádná z obou neporozuměla druhé. A přece byly tak blízko. Cítily vroucí účast a příbuzenství. Cítily vlnění, které plyne k jednomu břehu, k jediné hlavě, k jedinému slovu. Potom se rozešly s pocitem míru a uspokojení, jež mladší sestřičce našeptává: Jestliže dnes v noci odejdu, Michaela mi porozumí. — Až bude dvanáct, vsednu na vůz a ráno se strhne shon, budou vykřikovat mé jméno, ale Michaela jim řekne, aby nebláznili a nechali mě s pokojem. Jsem už dospělé děvče a mám sestru, která mě zná…

Podoba slečen Stoklasových se rozplývá v navečerním světle a vidím opět plukovníka. — Dopsal a otvírá Váňovi, který se zastavuje na tři kroky před ním a v postoji, jejž předpisuje vojenský mrav, čeká na vyzvání, aby vysypal své otázky. Kníže si ho po svém způsobu nevšímá a utahuje přezky na vaku. Konečně pokyne. „Mluv!“ povídá jeho posunek. „Co ti schází? Co chceš a proč jsi sem přišel?“

„Já, Vaše Prevoschoditělstvo, jsem zaslechl, že dnes vo půlnoci chcete vodjet.“

„Ano.“

„Pane plukovníku,“ praví opět Váňa, „potkal jsem Marcela, nesl uzlíček slečny Kitty. To je malé děvče! — Vaše Prevoschoditělstvo! možná že někde v Rusku nebo v Paříži, anebo jinde na světě, máte takovou dceru!“

„O tom teď nebudeme mluvit.“

Sotva to kníže dořekl, začala se třást Váňovi čelist. Dostával zimnici. Jeho duch, který byl tak snadno okouzlen a jejž kníže hnětl jako hrnčíř, teď překypoval. Váňova hlava se zvedla, chlap viděl dál než jindy a hněv mu vdmychl odvahu sedláků, kteří se vrhají svým pánům na hruď. — Utírá si pot a mluví dál: „Pane, kdybyste mi zakazoval a kdybyste mi za neposlušnost uložil trest delší, než budu živ, neposlechnu a budu mluvit, řeknu to každýmu! Já vím, že jste unášel slečny z domova. Já o tom vím! Já vím, že potom plakávaly a psaly pořád psaníčka. Moc dobře si pamatuju na jednu, která se jmenovala Olga. Vopustil jste ji a vona vám ještě píše. — A vo tý druhý taky vím. Celej tejden ani nepromluvila. Její rodiče za námi přijeli do Černovic. Otec tý slečny stál na chodbě (vy jste byli zavřený v pokoji) a já jsem mu musel říct, že tam nemá co hledat. Potom jsem toho člověka ještě dvakrát od těch dob viděl. Nikdá jsem mu nic neřek a von se mě vyptával a pořád mě prosil jako malý dítě.“

Když popadla Váňu zlá, Alexej Nikolajevič nebýval na něho příliš přísný. Vzpomínám si, jak tehdy na Větrníku zvedl ranec, kterým Váňa udeřil, a jak mával nahajkou, chráně se, aby dopadla na sluhův hřbet jediná rána. Podle tohoto pravidla chtěl plukovník svého seržanta zkrotit i dnes. Ale věc selhala! Váňa nepřestával, prosil, vyhrožoval a vedl si jako smyslů zbavený. Kníže se tedy rozkřikl a vyrazil se sluhou dveře.

Potkal jsem ho, když se vracel od knížete do své komory. Měl hlavu svěšenu a mumlal si do vousů nějakou kletbu.

Táhlo k páté. V ten čas bývá v Kratochvíli pokoj a mír. Lokajové si zalezou někam do koutka, náš pán usíná při četbě novin, slečna Michaela píše dopisy anebo listuje v nějaké knize. Kitty a Marcel bývají ve větru, mně pak padne na čenich svazeček lyrických básní, a zatímco se mi něco líbezného zdá, kladou dole v kuchyni umyvačky nádobí talíře dnem vzhůru a po jejich okrajích stékají kapičky vody… Dnes je vše to tam. Přecházím na své stráži a slyším, jak někde za rohem utíká po špičkách Marcel, slyším bručícího Váňu, šeptání, neklid, vření, nepokoj a náhle vyletím, jako by mě někdo píchl šídlem. Přisámbohu, není to k vydržení! Mám živý pocit, že se něco chystá. Mám tisíc podezření, není mi volno, rozráží mě strach. Chviličku poslouchám, chvíli se dívám z okna a potom se dám na pochod po celé délce chodby. „Nesmysl,“ říkám si již aspoň podesáté, „co blázníš, Bernarde, kníže je starý lišák, ani ho nenapadne, aby se odsud hnul! Proč? Pro pomluvy se slečnou Cornelií, eh, příteli, to sis odnesl za něho, v tom ohledu má opět čistý účet či aspoň z poloviny jej už vyrovnal. A padá ještě něco v úvahu? Jak? Klobouk BARONA PRÁŠILA? Ale za ten žert se pan Stoklasa, advokát a Michaela s Janem knížeti před tebou omlouvali. Alexej může být věru rád, že to tak dopadlo, poskytli jsme mu skvělou příležitost, aby se jednou ukázal. Chce ještě víc? Je mu to všechno málo? Je ještě uražen? Bojíš se, že se bude mstít a že ti to nakreslí s vrtákem Holanďanem? Nebo že uteče s dětmi, že bere doslova ty řeči o odchodu? Kdežpak, ani zdání! Ani ho nenapadne, vždyť se přece známe! Vydržel u nás málem tři měsíce, pěkně se vykrmil, nacpal si kapsy z karbanu, spal s holkami, má se zde dobře a je rozhodnut spolknout každou narážku, aby se klidil. Vždyť je to dobrodruh a starý podvodník. — Pravda, možná že je v něm ještě něco lepšího, ale když vezmeme vše kolem dokola, vždyť nemá důvodu, aby se urážel.“

Tato úvaha mě poněkud uklidnila. Zastavil jsem se u okna, sleduje let vran, jež táhly do polí. Náš kraj se v tu dobu zbavoval sněhu. Tálo a vál vlahý vítr. Před mým oknem se zvolna pohybovaly haluze buku a tento pohyb, či krásný den, mi vnukal pokoj a naději, že všechno dobře skončí. — Zmínil jsem se již, že můj duch si nelibuje v nářcích a v pitvorném křiku, za něhož vykdákáme celý slovník romanopisců, a musím opakovat, že mi to leze z krku. Naproti tomu mám rád lidi mluvící pěkně zpříma o holkách, o radosti, o svých podnicích, o tom, jaká je na světě bída a co by mělo být lepší, o právu a křivdách, o člověku, který jí, pije či hladoví. To se dá poslouchat, ale nic mi není tak proti srsti jako párati se v zubech všelijakých citečků a smrděti propastí nebo nebem. Je to otřelé, je to sprosté, je to křiklavé právě tak jako dýka na jevišti. Nenuťte mne, abych vykládal, že jsem přitom dobrák od kosti! Nechte mě na pokoji. A jestliže přece poznáte, jak jsem za bubnování na okno, nechtě a bráně se, myslil na Kitty, přejděte to rovněž mlčením.

Ze svého zadumání jsem vzhlédl k cestě a tu všecek vyděšen vidím přicházeti svého Holanďana. Jak jsem na něho mohl zapomenout!

Byla ve mně malá dušička. Ještě chvíli jsem postál, nevěda, co mám dělat, ale potom jsem se obrátil na podpatku a běžím dolů. Hnal jsem se jako vítr a z rozpaků jsem si hryzl ret. Podařilo se mi proplésti se chodbami a již jsem byl málem na vnitřním nádvoří, tu však jsem za sebou zaslechl kroky stejně spěšné, jako byly mé vlastní. Kníže jen tak bez kabátu, ale s nahajkou (a zajisté s pistolemi) se hnal za mnou. „Spero,“ děl, uchopiv mě za rukáv, „je zde! Vrátil se!“

„Kdo?“ řekl jsem, předstíraje lhostejnost, „co zase máte, co vás zas drží a co vám přeletělo přes nos?“

„Ta stvůra, Angličan!“ odvětil, míjeje mě.

„Pane,“ vykřikl jsem a skokem jsem se octl po jeho boku, „je-li tomu tak, půjdu s vámi!“ Běželi jsme jako dva ohaři, ale můj drobný klopýtavý klus nemohl knížeti nikterak postačit. Vzdálenost mezi námi se zvětšovala. Tu jsem se zastavil, a přiloživ ruce k ústům, vykřikl jsem na knížete, že je ztracen.

„Hej vy tam!“ zahoukl jsem potom na Holanďana, užívaje anglické řeči, jako kdybych ho (ve shodě s knížetem) považoval rovněž za příslušníka toho národa, „hej! vy pane, uhněte se z cesty!“

Na ta slova se plukovník obrátil a čekal, až jsem k němu doběhl.

Viděl jsem, že má v úmyslu opakovat svůj násilný čin. Uchopil jsem ho tedy za ruce a jal jsem se k němu mluviti: „Milosti, dejme tomu, že člověk, kterého pronásledujete, vskutku ukládá o vaši svobodu, či že vám chce vyrvat nějaké tajemství. Dobrá, je to pravděpodobné, ale uvážil jste, že se za ním ženete jako za kočkou, která ukradla slaninu? Jděte mi k šípku, takhle se vyřizují státnické záležitosti? Kam byste se poděl se svou nahajkou, kdyby to byl opravdu anglický vyslanec?“

Tu se kníže zastavil. Rovná si rukáv a pohlíží na mě, jako kdyby chtěl říci: Copak si, blázne, myslíš, že nevím, co jsi za ptáčka? Ty zrádce! Ty Jidáši!

Jestliže mi to kníže neřekl, bylo to především proto, že měl nakvap.

Pan Huylidenn se zatím na nás díval s úžasem. Domnívám se, že se zprvu polekal, vida knížete mávati za běhu svými důtkami, ale zhlédnuv, jak se v zatáčce vynořuje i má postava, sňal klobouk s hlavy a ukláněl se, dovolávaje se obyčejů vzdělaného světa. Bylo mi úzko, když jsem viděl, že jeho levice je opět přitisknuta k hrudníku a že mi tedy přináší desky KRONIKY. Jeho neohrabaný a přenápadný pohyb mi připomínal zlodějíčka, jenž posmejčil bochník. „Fi,“ řekl jsem si, „v jakých nemotorných rukách jsem se to octl!“ Věru nechybí, než aby mu Stoklasova vazba vypadla zpod paží (jako se to přihází ve třetím aktu příslovečných veseloher).

Vidím, že jsem se doposud jen nedokonale kál za svůj hanebný čin, vidím, že moje lítost byla velmi povrchní a že jsem až dosud více litoval nezdaru než vlastního skutku, neboť přistupuje k Huylidennovi, neměl jsem co říci. Ještě teď cítím, jak bylo toto shledání směšné. Stáli jsme proti sobě a já jsem v té chvíli nevěděl, mám-li mu potřásti rukou či osopiti se na něho tak, aby kníže nepojal podezření. — Díval jsem se z knížete na Holanďana, z Holanďana na knížete a otvíral jsem naprázdno hubu.

Můj bože, jak dočista jinak by si za podobných okolností vedla účinná lítost. Alexejovi se asi zdálo moje prodlévání trochu dlouhé a pustil se do věci po svém způsobu: „Hola, vy strašáku do zelí, co zde okouníte? Kdo vás posílá k mým vratům? Dejte si pozor, ať vám nevypráskám za celé příbuzenstvo!“

„Pane,“ odtušil můj Holanďan, „je-li vám to lhostejné, mluvte raději německy. Vidím, že jste Rus, zmíry rád bych vám nabídl vaši mateřštinu, ale naučil jsem se jí tak málo jako vy mé. Jsem Holanďan z Haagu, pane.“

„Táhněte o dům dál!“ houkl na něho kníže po německu, „jděte se škrabat zas o jiné zdi!“

Pan Huylidenn chtěl namítnouti, že knížeti pranic nerozumí, ale Alexej ho nepustil k slovu. „Za chvilku,“ děl, „ti to bude jasné jako sklo, znáš Lustiga? Ne! Bylo by mi milejší, kdyby ses nedělal takovou vránou, ale rozhoduj se podle libosti.“

„Pane knihovníku,“ řekl poté Holanďan, „žádám vás, abyste řekl, co o mně víte.“

Slyšel jsem, že do Holanďanova hlasu vstupuje úpěnlivost a že se bude co nejdříve vyznávat jako čarodějnice na útrpném právu. Bylo mi z toho dvojnásob horko a ze všech sil jsem hledal záminku zmizet.

„Milosti,“ řekl jsem knížeti, „pán, s nímž mluvíte, se jmenuje Huylidenn a není to ničema, ale učenec. Vyskytuje se v našem kraji již hezkých pár měsíců. Studuje fresky ve Zlaté Koruně a pranic nedbá na to, co se vás týká. Mohu vás ujistit, že jste prohloupil, mluvě s ním tak nakvašeně.“

„Ty spratku,“ vykřikl kníže, „myslíš, že nevím o psaní, které jsi mu poslal?“

Pan Huylidenn si poopravil pod kabátem balík, který již již hrozil vypadnouti, a volal pánaboha za svědka pro svou poctivost. Kníže ho zatím přeměřil od hlavy k patě — viděl jsem, že se jeho pohled zastavuje tam, kde nešťastné břemeno vzdouvalo Holanďanův plášť, viděl jsem, že jeho ruka poklepává na osudné desky…

Oba moji přátelé začali teď jako na povel mluviti něco neslaného nemastného, to, co se obrací v ústech, co je nucené a co nemá špetky smyslu ve styku lidí čistého svědomí. Kdož ví, co měl kníže v Anglii za účty, kdož ví, co to bylo vlastně za ptáčka. — Chuďas Holanďan! možná že byl proti Alexandru Nikolajevičovi učiněné neviňátko — ale nic naplat, vazba, kterou skrýval pod kabátem, a strach, jejž dovedl tak špatně tajiti, činily jej podezřelejším, než drápy činí satana. Litoval jsem ze srdce, že nemohu pro něho nic udělat. Kníže jej ujal za ruku a odváděl ho, řka, že si spolu ještě promluví o společných známých. „Já,“ pravil, ušklebuje se ohavným smíchem, „znám ledacos, co oživí tvou paměť!“

Nezbývalo, než abych se vrátil. Učinil jsem to rád.

Pánové se vzdalovali, měříce se kosými pohledy, a já s hlavou obrácenou dozadu jsem klopýtal domů.

Ve vratech Kratochvíle jsem se setkal se svým pánem. Neměl jsem v úmyslu dát se s ním do řeči, ale regent mě zavolal. Šli jsme podle sebe a Stoklasův pohled se vyhýbal mému, byl nejistý a těkavý. Zdálo se mi, že můj pán rovněž jinak mluví než jindy, že se přemáhá, že má něco za lubem… Zdálo se mi krátce, že mě chytí za rukáv, a slyšel jsem již slovo, které má zaznít. Srdce mi tlouklo a jakási slina zlodějů lpěla na kořeni mého jazyka. Nemohl jsem opět pohnout rukou, všechny mé údy byly obtíženy a v koutku oka mi blýskal obraz, jejž jsem zahlédl, aniž jsem jej viděl.

Byl to četník?

Prahl jsem zvědět, co mi to skáče před očima, a přece jsem se nemohl ohlédnout…

„Každý máme slabé chvilky, pane,“ řekl regent a já jsem přisvědčil. „Mohl bych mluviti určitěji,“ děl opět Stoklasa, „ale říkává se, moudrému napověz.“ Řka to, odvedl mě do knihovny a za ustavičného přecházení podél polic s knihami, míjeje a opět se přibližuje k místu, kde stávala ona mizerná vazba, jal se mi vykládati, jak smýšlí o knížeti. Mluvil velmi zvolna a jeho myšlenky podobny stádci šly úzkou lávkou jeho jazyka. Nechápu, jak se stalo, že jsem aspoň za této řeči nenabyl staré nenucenosti. Bylo mi stále nevolno a čekal jsem, že se každou chvíli objeví ve dveřích Holanďan či přílbice četníkova.

„Kníže Alexej u nás strávil málem tři měsíce,“ pokračoval můj pán, „a mohu říci, že jsem ho rád viděl.“

„Bezstarostnost a stálé těkání po světě,“ děl jsem v odpověď, „je nejvýznačnějším rysem jeho povahy.“

„Ano,“ ozval se na to opět regent, „ale záleží mi na tom, aby odešel tak, jak bývá zvykem, a neodváděl slečnu Susanne. — Chci vás požádat o jakousi službu.“

Oddechl jsem si a poslouchal jsem již s mnohem větší chutí. „To si dám líbit,“ řekl jsem sám sobě, „to je jiná, to je zbrusu onačejší pořízení, vždyť ten halama sahá i do kapsy!“ Vskutku Stoklasa vytahoval svou znamenitou prkenici a jal se před mými zraky rozkládat sladkým pohybem obchodníků obilím své stovky. Teď šla naše rozmluva ráz na ráz. — „Slečna Ellen mi řekla cosi o vztazích své francouzské přítelkyně k plukovníkovi.“

„Mnohem lépe by udělala, kdyby o nich nemluvila. Kníže, jak víte, odchází.“

„Teď jsme u toho, pane Bernarde. Skotka není jista, půjde-li kníže sám. Zdá se jí, že Susanne naznačuje cosi o výpovědi…“

Na ta slova se mé ubohé srdce dalo znova do běhu. Porozuměl jsem, že mě Stoklasa zaplétá do kuplířského kousku, a ztrativ na okamžik schopnost ovládati se, spustil jsem chvějícím se hlasem: „Máte pravdu! Slečna Susanne miluje plukovníka a provdá se za něho v Paříži.“

„Spoléhám na vás,“ odvětil regent, přecházeje mlčky mé sdělení, „spoléhám na vaši pomoc. Odevzdejte mu tyto peníze…“ Řka to, podal mi Stoklasa několik bankovek. Avšak já pobouřen až do hloubi své bytosti a maje v tom okamžiku nejméně na mysli úctu, kterou páni požadují od svých sloužících, jal jsem se s ním mluvit, jako by byl bez krejcaru: „Cožpak si, člověče, myslíte, že kníže za vašich pár šestáků udělá něco jiného, než co zamýšlí? Či chcete ty peníze vstrčit slečně Susanne? Dejte mi pokoj s takovým posláním!“ — Ouha, zdá se, že se mi přece jen plete do pera nějaké zbožné přání býti člověkem od rány. Když si věc rozmyslím, připadá mi, že jsem se ozval poněkud jinak, ale smysl byl týž, to mi můžete věřit.

„Jen ne tak zhurta,“ povídá na to regent (a já jsem viděl, že i těch několik slovíček, které jsem řekl, je na něho tuze mnoho). „Jen ne tak zhurta. Chci na vás dvé věcí: Požádejte knížete, aby odjel ještě dnes, a nabídněte mu půjčku.“

„Jsem si jist,“ odpověděl jsem, „že ji nepřijme, jakkoli smrdí krejcarem.“

„Právě z toho důvodu chci, abyste mu nabídl peníze vy. Myslím, že mu od vás přijdou vhod.“

Proč si můj pán tak počínal? Na tu otázku mohu odpověděti jen přibližně: Ten starý opelichaný kohout snad nemohl snésti myšlenku, že kníže bude čekat, až vyprší lhůta, po kterou je slečna Susanne vázána setrvat na Kratochvíli, aby s ní potom odjel do Francie. Domníval se, že kníže počítá se slečninými úsporami a že chce cestovat na její útraty. Byl rozhodnut zdržeti — podle smlouvy — Susanne celý měsíc, a vkládaje do mých rukou peníze, chtěl poskytnouti knížeti možnost cestovat na vlastní vrub. „Jestliže v plukovníkově kapse zazvoní pár zlaťáků,“ řekl si, „nebude na Susanne vázán, odjede a někde v kasinu De Paris si připraví bezstarostné chvíle.“ — Jářku, nestála věc za pár grošů?

Záměry mého pána, ať již vycházely z pohnutek ušlechtilých či hanebných, se mi teď zdály celkem prospěšné. Projevil jsem tedy ochotu učiniti vše, co si regent žádal.

„Dobrá,“ řekl mi na to Stoklasa, „ale dříve než nabídneme PRÁŠILOVI peníze, prosím vás, abyste laskavě zavolal slečnu Ellen Mardenovu a znovu se jí na všechno vyptal. Nejsem si jist, že jsem správně rozuměl.“

Hledal jsem tedy Skotku, a zastihnuv ji v jejím pokoji, děl jsem k ní toto: „Nešťastnice, jakých neprozřetelností se to dopouštíte? Jaký mrav jste to k nám vnesla? Proč jste neuvážila, co svým donašečstvím způsobíte?“ — Byl bych mluvil dál, ale musil jsem se zastavit u slova donašečství, neboť má znalost anglického jazyka je dosti omezená a tento výraz, nechť jsem se sebevíce namáhal, nevytanul z mé mysli.

Ellen sklopila oči, přijímajíc pokárání jako dívčina. „Udělám všechno, miláčku, abych napravila svou chybu,“ děla, nastavujíc mi ústa k polibku, „neměla jsem Susanne důvěřovat? Domníváš se, že jsem si zadala?“

Nestudoval jsem angličtinu, abych slyšel takové tlachy, a řekl jsem Ellen, aby se netvářila tak nechápavě. „Vy,“ spustil jsem s veškerou důrazností, již propůjčuje našim slovům hněv, „nechápete, co jste vyvedla? Susanne se vám svěří s tajemstvím a vy je vyzvoníte? To je, má zlatá, hanebnost!“

„Ach,“ odvětila mi Ellen, zatímco její tvář přelétl výraz úlevy, „jaké štěstí, jak jsem ráda, že nemáš příčiny býti se mnou nespokojen. Slečna Susanne mě žádala, abych řekla, že se chystá vrátit se domů. Přečetla mi jakýsi dopis a znovu opakovala, abych se o té věci zmínila před panem Stoklasou.“

Políbil jsem Ellen, prose ji za odpuštění, a tu mě přivinula k svým skotským ňadrům, opakujíc, že mě miluje. Její hlas mi připomínal volání hospodyněk, které zvou k obědu, volajíce s utěrkou v ruce: Hola, je čas, polévka je na stole!

Potom jsme se vrátili k panu Stoklasovi. „Pane,“ řekl jsem, zaujímaje místo jako člověk, který se nemá čeho obávat, „pane, měl jste pravdu, Susanne vám ještě dnes řekne, že odchází, a požádá vás o propuštění z úvazku učitelky. Dostala dopis.“ „Rozmyslil jsem si to,“ odpověděl Stoklasa, pohrávaje si jakýmsi předmětem, jenž se podobal brašně. Díval jsem se na svého pána s pocitem shovívavé účasti, neboť jsem si myslil, že je do Susanne trochu zamilován. „Nu, vidíš,“ řekl jsem, sleduje jeho výraz, jenž se mi zdál odrážeti trápení milenců nikdy nevyslyšených, „kdybych znal tvé spády, kdybychom si mohli od plic popovídat, kdož ví, jaké by mezi námi nevzniklo přátelství.“ Usmíval jsem se, cítě účast s tímto boháčem, a měl jsem sto chutí ho povzbudit nějakým tím: Nu, nu, nu, vždyť bude zase dobře! — Ale vtom, v té prokleté chvilince, jsem zahlédl, že si můj pán hraje s deskami strženými z JIHOČESKÉ KRONIKY! Můj úsměv zmizel. Jazyk se mi přilepil na patro a v mých prsou hřímalo.

Tuto příhodu jsem popsal, vytrhnuv ji ze souvislosti, v předmluvě své knihy. Tam jsem rovněž uvedl, jak jsem se tehdy štípl do stehna a jak jsem koktal něco o padělcích, avšak zapomeňte na to! Zapomeňte na okamžik, který je z nejtěžších a z nejkormutlivejších, jaké kdy postihly člověka mého druhu. — Domníval jsem se, že má krádež vyšla najevo, a se svraštěným čelem a s prsty zkřivenými jsem se zamotával do výkladů o padělcích.

Pan Stoklasa se na mě díval úkosem a skončil rozmluvu, řka, že by si přál projíti jednou knihovnu se seznamem v ruce. Potom pohodil desky a odešel, nesvěřiv mi peníze určené knížeti.

Sotva se zavřely za mým pánem dveře, vrhl jsem se k vazbě, a tu jsem na ní shledal stopy plukovníkova nože, jenž mezi vrstvou kůže a dřeva hledal listinu či tajný rozkaz nepřátel.

Snažil jsem se objasnit si, jakou cestou se dostaly nešťastné desky do regentových rukou. Zradil mě Holanďan? — Byl bych rád přehlédl, co se stalo, a vrhl jsem se k oknu, tiskna předmět svého trápení na prsa. Po Huylidennovi nebylo ani památky. Byl jsem bezradný, byl jsem hotov chytit se čehokoliv… Tu v síni zazněly přicházející kroky. Poznal jsem podle cinkání ostruh knížete. Domyslil jsem si, že ho provází Marcel. Vyběhl jsem za nimi, chtěje požádati o vysvětlení, ale kníže mi zasyčel do tváře kletbu. Naštěstí příliš pospíchal a nemohl se zabývat výplatou, viděl jsem, jak s chvatem mizí v záhybu chodby a jak se Marcel ke mně obrací. Zvedal jsem skleslou ruku ke klice, když se chlapec rozběhl k mým dveřím. „Pane Bernarde,“ zašeptal mi do ucha, „nemohl jsem knížeti zabránit, aby tu věc nedal panu Stoklasovi. Nemá ani tušení…“

„O čem mluvíš, hochu?“ otázal jsem se, znamenaje, že se se mnou točí svět, „co to blábolíš?“

„Kníže vzal tomu cizímu člověku vaši knihu.“

„Víš, jaká je to kniha? Víš, odkud je?“ vydechl jsem mezi dvěma zámrazy horka.

„Vím,“ odtušil s maličkými rozpaky lokaje, jenž vás přistihl, když si barvíte vousy.