ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zatímco jsme utráceli čas, poslouchajíce třesky plesky pana plukovníka, míjely zvolna týdny a v našich myslích zrály příčiny skutků.

Pan Jan se za tu dobu sešel ještě dvakrát se slečnou Michaelou. Nebylo nic snadnějšího, neboť jeho otec, pan Jakub, a náš regent mu v tom vydatně pomáhali. Ti staří lišáci jsou znamenitými strůjci náhod. Hle, jak se těší ze štěstí svých dítek a jak si mnou ruce, že bude Kratochvíle na věčné časy jejich! Dal bych za to dukát, kdybych slyšel, jak se dohadují.

„Ale, ale, ale,“ praví můj vnitřní hlas, „pane Bernarde, pane knihovníku, pane doktore sorbonnský, jen se neukvapujte, jen neplýtvejte zlatou mincí! Rozlousknu podobný oříšek jako nic a vymaluji vám je do posledního chloupku.“ Kolik je hodin? — Deset? — Nuže, kráčejí Hybernskou ulicí, pan Jakub vleče hůl po dlažbě a náš regent mění již popáté krok. Poznávám, že dnes vstával z postele zadkem, a vidím, že se na jeho tváři zračí netrpělivost, kterou zastírá tázavým výrazem.

1-5-6-8-9… Hrome! hodiny podle starého zvyku opět odbíjejí a pan Jakub zmeškal schůzku v parlamentním klubu.

Co asi udělá? Vrhne se k drožkám? Nechá pana Stoklasu na holičkách?

Kdepak! Jde zvolna dál a dál. Stíny klobouků bubnují na jeho záda, houkačky (ty šelmovské sovy hlavního města) mu vřískají do uší, ale to ho nepřivede z míry, bere se vpřed co noha nohu mine. Je vesel, usmívá se a jazyk mu dobře slouží. Slyším, jak se v jeho řeči opakuje jméno KRATOCHVÍLE, a chtěl bych je vytisknouti červeně.

Jsme právě v nejlepším a pan Jakub umlká, aby se zabýval kapesníkem.

Cože? cože?

Ale nic, starý politik zná cenu svých řečí. Zavěsil si hůl na předloktí a roztřepává šátek. Ještě chvíli a vyrazí z nozder mohutný proud vzduchu, ještě chvíli a šumot, jenž vzniká uvnitř hlavy, zastře mu pouliční hluk.

Teď se s mistrem Jakubem trošíčku točí svět. Jestliže se nemýlím, vzpomene si na zvuky rodného mlýna či na zvonek, jenž bez přestání řinčí: Pan Jakub? Pan Jakub? Pan Jakub?

Uhádnete, jaký význam a jakou vznešenost propůjčuje člověku záměrné zpoždění? Chápete, jak řečený státník naplňuje svou nepřítomností celou sněmovnu? Je vám jasno, do jakých rozměrů vzrostou slovíčka, která pronese cestou z nádraží ke kavárně obchodních jednatelů? Namouvěru, je to velmi krásně promyšleno! Ale víte, čeho si přitom nejvíce vážím? Že je Jakubova vznešenost tak prostinká! Hle, jak si vede, jak skládá kapesník!

Skončiv péči o své zdraví, otáže se pan Jakub regenta, kolik ze sta platí v záložnách a jaké má závazky k domkářům.

„Žádné! Prokazoval jsem jim po dva roky úsluhy; po dva roky dělám, co jim vidím na očích, a víte, jak se mi odvděčili? — Nevolí, závistí, sprosťáctvím! Kradou dříví, a když je někdo z mých lidí napomene, posílají mi hrozné dopisy. Nedávno otiskli v novinách, že jsem hladovec.“

„Eh, to dělá ten váš znamenitý advokát.“

„Již jsem s ním domluvil,“ pravil regent, „a jestliže mi vkročí ještě jednou do domu…“

„Jen ne tak zhurta, příteli. Nechtě ho na pokoji. Ostatně, vždyť je to váš zástupce.“

„Bohužel.“

„No,“ prohodí opět pan Jakub, „z toho se už časem dostaneme, ale na okrese si to příliš nerozházejte. Nemohl byste získat Charouska? To je dobrý chlap…“

Regent polkl naprázdno a neochotně přisvědčuje. Je uražen — nač je mu třeba poslouchat takové rady?

„Fi,“ myslí si, „Pustina nebo Lhota — je to jedna spřež! Proč jsem se jen s nimi zaplétal, proč se nebezpečím sám na sebe?“

Vzpomíná na Charouska a je mu hořko. „Já hlupák, já hlupák,“ opakuje, tiskna v kapse klíč, „jak se zbavím advokáta? Jak mu řeknu, že je mezi námi konec? Vždyť si to ten člověk ani nezaslouží…“

Zatím se pan Jakub vrátil k první otázce a vzdychá nad drahotou peněz. „Nu,“ řekne po chvilce přemýšlení, „snad bych mohl těm dvěma mladým lidem přispět na počátku nějakou pomocí, ale vždyť vy Kratochvíli stejně nedostanete.“

„Jakže?“ vpadne můj pán a cítí k našemu statku nesmírnou lásku, „jakže? Proč bych ji nedostal? Vždyť nechci nic zadarmo, vždyť ji chci koupit!“

„Jediný možný způsob, jak získati takový majetek, je zříditi družstvo!“

„Jaké družstvo? Co povídáte? Kdo v něm bude?“

„Vy, já, Michaela, Jan, Charousek a pár slušných lidí…“

Můj pán tiskne ještě silněji klíč a jedním dechem vyjmenuje řadu překážek, s nimiž se setkají. Je popuzen, dostává horečku, rád by se hádal, cítí však, že tato cesta je pravá…

„Nabídl jste za Kratochvíli nějaký určitý peníz?“ táže se pan Jakub, a když vyslechne zápornou odpověď, dodává: „Tím lépe, jen prosím vás neukazujte, že jste bohat.“

„Bože,“ odpověděl můj pán, „nemám něco podobného ve zvyku, a kdybyste se byl přímo netázal…“

„Chtěl jsem říci, že váš způsob života je příliš okázalý. Nemýlím-li se, máte tři lokaje.“

„Až do rozhodnutí udržím Kratochvíli tak, jak byla,“ odpověděl regent, „to je podmínka mé správy, ale nemusím vám snad říkat, že se mi to příčí.“

„Za našich časů,“ řekl opět mistr Jakub, „je dlužno dbáti tří věcí: chodit v ošlapaných střevících, jíst uzenky a klapat zobákem.“

Můj pán souhlasí jen naoko. Je roztržit a mimoděk se obrací k nádraží. Cítí se utlačen a zdá se mu, že pan Jakub projevuje příliš sebedůvěry. Myslí si, že jeho průpovídky jsou směšné, a vrhá letmý pohled na nárožní hodiny. Chválabohu, má ještě času víc než dost. Jeho sebevědomí se vrací a rád by mluvil zpříma.

„Pokud jde o Jana,“ praví po chviličce uvažování, „můžete být jist, že ho u nás rádi uvidíme.“

„Byl bych šťasten,“ odpovídá pan Jakub, „kdyby slečna Michaela sdílela váš názor, ale nechme věci volný průchod…“

Je půl jedenácté. Regent přijal slib pana Jakuba, že požene prodej zatroleného statku vesele vpřed, a maje srdce zjihlé otcovskou láskou, určuje dobu pěti měsíců, aby mladí lidé měli čas po libosti se seznámit. Zvolil tuto pětici ve jménu pěti smyslů, pronášeje přitom krásná a vzletná slova, jež mu kladla do úst otcovská ctnost. Řízením osudu ho tehdy tísnil opasek právě tak, jako když za podobných okolností mluvil s doktorem Pustinou. V této souvislosti si můj dobrý pán vzpomněl na směšnou příhodu, kterou mu advokát vypravoval, a jal se ji soukat ze své paměti.

Hu, hu, hu, cítím Pustinova ducha a rozeznávám teprve na pozadí jeho stínu vlákna nové svatební úmluvy. Chuďas je proklet jako básnická škola, jíž se odzvání, a přece je zatažen do nového plánu.

„Pustina — Pustina —“ opakoval pan Jakub, „domnívám se, že se neukvapíte —“

„Může nám prospět při tvoření družstva?“

„Myslím, že není k ničemu,“ odpověděl mistr Jakub, „ale uvidíme, podám vám zprávu, vzkážu po Janovi, co je nového.“

Zanechme oba pány jejich úvaze a sledujme rozkvět něžnosti milenců. Michaela zapomíná francouzská slovíčka, chodí s knihou, zardívá se, je plachá, někdy zbytečně dlouho objímá svou sestřičku a jindy před ní uteče, je krátce jako vyměněná.

A Jan? Je neurvalý, neboť láska snáší špatně uzdu a nerada se dá řídit. Jan baží po tom, co je zakázáno, a kašle na vše, do čeho člověka strkají. Postřehl v setkáních s Michaelou otcův záměr, a jakkoliv je do naší slečny zamilován, přece se vzbouřil. Zdálo se mu, že stýkaje se s Michaelou, vyplňuje kupecký rozpočet, a byl chudák velmi pohoršen.

„K čertu,“ opakoval sám sobě, „jaká hanebná fraška! Sotva mi ukázali nevěstu, už je ruka v rukávě. Věru, můj otec se ani nenadál, jak snadno mi může vdmychnout svou vůli.“ Řka to, pocítil ošklivost k sobě i k ženitbě, která přichází jako na zavolanou. Každé pomyšlení na poslušnost mu bylo protivné.

Nicméně chtěl se svým otcem vyměnit o Michaele aspoň slovíčko. Chtěl se bránit, chtěl ji před panem Jakubem pohanit a hledal příležitost, aby ukázal, jak je prozíravý. Připravoval se na rozmluvu s otcem a naučil se větám, jež šly do živého. „Dám mu najevo,“ řekl si, „že jsem prohlédl léčku chlapíka, který je v tísni a který nastrkuje svou dceru, aby získal souhlas pro obcházení zákona. Jestliže je můj otec zapleten do týchž úmyslů a nemá-li čisté svědomí, pokud jde o setkání s Michaelou, nic mě nepřiměje, abych se někdy vrátil na Kratochvíli.“

Zatím ale byl již připraven na cestu, a třeba si to zapíral, přece se třásl, aby se nezhatila.

Věci se nedařívají, jak si přejeme a jak se nám líbí. Sotva Jan otevřel ústa, starý Lhota prý ho změřil pohledem od hlavy k patě. „Bojím se, že se chystáš za slečnou Michaelou,“ řekl starý s netajeným úsměškem, „ano či ne?“

Ze zajíkavé odpovědi Janovy nebylo nesnadno poznat, že si opravdu nežádá nic jiného.

„Čerti tě berou,“ děl opět pan Jakub, „a nemyslíš, než abys navlékl věc právě tak, jak ji shledáváš hanebnou!“ Řka to, vstal a jal se choditi po světnici, mluvě o jiných věcech.

Náš hrdina byl prý přinucen vrátiti se velkou oklikou tam, kam ho vedl zájem, a začal opět o Stoklasovi. „Dost řečí,“ odpověděl na to pan Lhota, „omrzíš regenta o něco později než Michaelu, ale nakonec ti ukáží oba dveře.“ Potom konče již úvahu, dal prý svému synovi jakousi částku a poslal jej na Slovensko.

Z této rozmluvy byl Jan dokonale zmaten, vy však snadno uhádnete, že se vytratil z hlavního města a zamířil rovnou cestou k nám.

Zatím slečna Michaela myslila na podobné věci jako Jan, uvažovala však ještě neurčitěji. Její mysl se rozptylovala, obcházejíc podstatu a smysl svého neklidu.

Věci lásky se vyhraňují a tříbí náramně rychle. Ani se nenadějete, ani nevzdychnete, ani jedna myšlenka na polibky neproletí vaší hlavou, a přece jste chyceni. Jedné hodiny, jedné chvíle, kdy se snad díváte na konečky svých prstů, či kdy pro ukrácení času skládáte ubrousek, pocítíte vlnu zmateného štěstí.

Znáte tu touhu, jež se rozžhavuje víc a víc a jež si žádá určitého jména? Znáte to příslovečné váhání rozpalující uši? To je počátek lásky! Možná že jste v té chvíli byli sami a že jste bubnovali na okno obráceni do zahrady. Snad přešel mezi stromy zahradník, snad zvedl právě zelenou ještěrku a vy jste se zachvěli o její osud, snad se právě přihodilo něco jiného, ale v určitém skutku, v určitém obrácení hlavy ležel hluboký smysl. V takové chvíli vám píše osud na čelo: JAN, MICHAELA, SUSANNE nebo ALEXEJ.

Mladý Lhota přijel k nám právě včas. Slečna Michaela si nekladla zbytečné otázky: Miluji? Nemiluji? To se mělo ukázat. Čekala na Jana s radostí. Čekala hotova k lásce a její náruč, jak se říká, byla otevřena.

Když se Lhotovi koně zastavili pod okny, hrál jsem se slečnou Susanne v šachy. Michaela radila mně a za Francouzkou stál kníže Alexej. Má krásná Susanne držela mezi prsty věž. Poznával jsem, že ztratím hru, neboť ta věž mi měla zakroutiti krk. Abych se z toho dostal, vstal jsem tak prudce a tak šťastně, že všechna šachová pole zůstala prázdná.

„Vy ničemo, vy falešný hráči!“ křičel kníže Alexej, vyčítaje mi obmyslnost. Bránil jsem se velmi hlasitě, ale když jsme byli v nejlepším, zaslechla Susanne hrčení bryčky a jala se volat, že přijel pan Lhota. Byl jsem zachráněn. Alexej se vrhl s dámami k oknu a odtud na balkón. Jan právě vystupoval z kočáru.

Venku tehdy (bylo v polovině ledna) poletoval sníh a na zábradlí se zachytila sněhová stříška. Michaela ji srazila dlaní a uhnětla kouli. Byla na ni nádherná podívaná, jak stála, napřahujíc ruku. Vítr jí pohyboval vlasy a zvedal na jejích ramenou límec. Pan Lhota zůstal dole stát s očima navrch hlavy.

Přivítali jsme mladého pána co nejsrdečněji. „Čekala jsem na vás!“ pravila Michaela a div mu nepadla kolem krku.

Představte si ty dvě tváře. Jednu plnou lásky, štěstí a toužení a druhou zdrženlivou, ohlížející se po ostatních; druhou polekanou a plnou strachu z osidel.

Jan potlačoval slova, která se mu hrnula na jazyk, a neřekl nic mimo pozdravy a vzkaz, po němž se nikdo netázal a jenž byl ještě k tomu vymyšlen. Doposud vidím, jak se za jeho řeči stávaly Michaeliny pohyby volnějšími a volnějšími. Doposud mi tane na mysli úsměv ztrácející se z její tváře a slyším odpovědi od chvíle k chvíli tišší a více zpožděné.

Bylo mi Michaely ze srdce líto. Kníže chtěl pana Jana omluvit a prohodil, že dnes není ve své kůži. „Dejte mu napít čaje,“ pravil, „je unaven.“ Ale milý Jan poděkoval. Tvářil se jako sedm drahých let a ptal se po panu Stoklasovi.

„Já ho zavolám,“ pravila Michaela, nacházejíc konečně záminku, aby se mohla vzdálit. Dala se na útěk a její ramena se otřásala jako v pláči.

Sdílel jsem slečninu náladu a po celý den mi bylo na Kratochvíli těsno. Skličovala mě milostná něha. Přijal jsem rád tento úděl, neboť jsem se za něho mohl tvářit jako mladistvý člověk, jemuž hřmí v prsou láska. Byl jsem tak Michaele na dosah ruky a slečna Susanne nemohla přitom přehlédnout můj smutek a vážnost. Domníval jsem se, že Francouzka neodmítne tyto vlastnosti tak snadno jako lehkomyslné poklony.

Můj pán, který neměl ani tušení, co se s Michaelou a s Janem děje, přiměl mladé lidi k navečerní vyjížďce.

Když zapřahali, byl jsem právě v knihovně. Otevřev vyhlídkové okno, zahoukal jsem, kam mají namířeno. Pan Jan mi odpověděl, že projedou oboru a že se vrátí stromořadím. Vyslechl jsem to s radostí a prosil jsem, aby na mě posečkali. Nemohl jsem si to odepřít, neboť blízko saní přešlapovala Susanne.

„Teď, Bernarde,“ řekl jsem si, „přišel tvůj čas.“

Vedle myšlenky, která se později ukáže a která mi našeptávala, abych se vtlačil do Susanniny blízkosti, měl jsem ještě v úmyslu zastaviti se u lesmistra Rychtery a požádati ho o nějakého zaječího zmetka, abych mohl v odpověď na dopis o písaři a Elišce poslat své drahé sestře výslužku. Lesmistr bydlil právě u obory, a tak jsem se těšil, že zabiji dvě mouchy jednou ranou.

Přehodil jsem si jen tak halabala přes rameno kožich a pospíchal jsem dolů. Ve vrátkách před vstupní síní potkal jsem doktora Pustinu s mým pánem. Byli zabráni do hovoru, jenž se zřejmě odnášel ke koupi Kratochvíle. Z toho, co jsem zaslechl, bylo patrno, že jde o špatné zprávy. „Pane,“ pravil náš vladař, „jestliže spor potrvá ještě dále, ztratím zájem o jeho výsledek.“

„Proč?“ otázal se advokát.

„Proto,“ odpověděl opět můj pán, „že zatím pozbudu veškerého majetku.“ Nemohl jsem se zastavit, abych vyslechl věc až do konce, ale přece mi bylo zřejmo, že Pustina u nás ztrácí půdu.

Saně, jimiž jsme měli jeti, byly malé. Slečna Michaela a Susanne seděly pohodlně, ale pan Jan a já jsme zůstali na holičkách. „Víte co,“ řekl jsem slečně Susanne, „přenechte své místo panu Lhotovi (neboť se nesluší, aby dvě dámy jezdily po lesích bez dvou průvodců), a jestliže souhlasíte, dám pro vás zapřáhnouti do saní vévody Marcela, kde sedí vozka vzadu.“ Susanne přikývla.

A tak jsme, zahaleni do medvědice, za malou chvíli bok po boku nasedali. Koně se nadmíru hbitě prosmýkli branou a již jsme ujížděli vesnicí Jestřábí k oboře.

Zvolna se soumračilo, vítr nám hvízdal do uší. Do uší nám hvízdal vítr a jeho svist, jak víte, připomíná všechny možné písničky a všechny balady, co se jich kdy urodilo.

Obrátil jsem se k slečně Susanne s nějakou otázkou a shledal jsem, že je tak krásná, až to zbavuje člověka rozumu. Její oči byly rozšířené a její vlásky poletovaly. Během koní se vítr zdvojnásobil a rozžhavoval slečninu tvářinku jako zlatník tepající růži. Zdálo se mi, že je v této příhodě více sladkosti a milostné muky, než by mohl člověk snésti. Pociťoval jsem prudké pohnutí, znamenaje proud vlahého dechu mezi pootevřenými rty své nádherné společnice. Usmívala se, a tu jsem si dodal odvahy, abych ji objal kolem pasu. Tak zhola namátkou mi přišel na mysl jakýsi verš toho starého pošetilce Rimbauda:

Slečna se usmála. Položila svou dlaň na mou ruku a odpověděla mi následujícím veršem. Hrome! mohu říci, že jsem se zachvěl od hlavy do paty. Mohu říci, že dotek jejích prstů mě vrhal rovnou do pekel. Radost, která mě zaplavila, byla tak palčivá, tak prudká, tak sžírající, že se spíše podobala leknutí. Zůstal jsem bez dechu ohromen hlubokým blahem, jež vás oblévá jako otáčející se stěny víru. Nevěděl jsem nic lepšího než sevříti slečnin pas. Kdyby byl v té chvíli nestál za mými zády vozka! Kdybych byl necítil jeho páchnoucí kožich a zároveň s ním koňský výpar! Ach, ještě teď po letech bych znal místo na své staré hlavě, jež se dotklo tvářičky oné tmavovlásky. Ještě teď by mi po tom doteku žhnula skráň! Avšak nemohl jsem učinit nic jiného než to, co jsem učinil. Nemohl jsem slečnu políbit. V té bídě a za toho štěstí jsem svíral v pěsti medvědici. Slečna umlkla a já jsem dýchal plnými ústy.

Teprve po chvíli jsem si všiml, že projíždíme oborou. První saně se opožďovaly a nescházelo mnoho, abychom jeli po boku Michaelina spřežení. Slečna nám kynula a vozka, jenž tak špatně rozuměl mým záměrům, zdržoval koně. Než jsem se nadál, jeli jsme mírným cvalem těsně vedle druhých saní. Podíval jsem se na Michaelu a zdálo se mi, že poznávám znovu Susanne. Zdálo se mi, že vidím touž zřítelnici v hloubce zrcadla, týž úsměv a vposled totéž bláhové a skvoucí odhodlání k lásce.

Slečna Michaela svolila k vyjížďce jen proto, že chtěla dokončiti nedorozumění s Janem. Nemohla uvěřit, že jí nemá co říci. Doufala, měla živou naději, že se ozve slovíčko, po němž toužila.

Jan však doposud mlčel, doposud mluvil o všedních věcech. „Snad nemá odvahu,“ pomyslila si Michaela, „snad se ostýchá, snad se vzmuží. Zbývá pět minut, než přijedeme k ohbí cesty, a než se vrátíme domů, uplyne půl hodiny.“ — Půl hodiny. Věčnost. Mžiknutí oka.

Domnívám se, že jsem tehdy správně uhadoval, jak ráda by sama začala, ale je příliš těžké mluviti o lásce.

Viděl jsem za svůj život mnoho děvčátek, která vydělávala všelijak svůj chléb, a neměl jsem před nimi ošklivost. Sedávaly na mých kolenou a já, ruku v kapse děravého pláště, jsem přepočítával drobné. Ví bůh, že mě dojímaly ty malé kurvičky v černých punčochách. Ví bůh, že se mi nepříčily jejich hlásky. To, co podobné dívky vypravují, je věčně totéž. Splétají lži s hanebným nadsazováním, ale pod těmito barvami z tržiště najdete horoucí dech a krvavou záři lásky. Mluvíte-li o děvčatech, mějte na mysli, že u nich všechno počíná láskou a končí láskou. Mějte na mysli, že neznají jiného obsahu věcí. Že se pro lásku ponižují a že se stávají královnami skrze ni. Obě krajnosti bývají na dosah ruky, neboť od nádherných snů k rudým svítilnám nevěstince je širá cesta.

Vy jste si možná navykli děliti lidi na dobré a špatné, na lidi pracovité a lenochy, avšak já pravím, že znám jen lidi ušlechtilé, jimž proudí v žilách vroucí krev, již jsou plni vášní a nepokojů, lidi, kteří se vrhají na svět jako na medvěda a již, chybujíce a okrvavujíce se, řadí čin k činu s hrdostí, s pokorou, s pláčem či za radostného souzvuku světa.

A kdo stojí naproti těmto lidem? Kdo je proklíná? Kdo láme nad nimi hůl a mluví o jejich zatracení? Filistři, chlapi v kapotech, neplodné ženy, netýkavky, jež zraňuje pohled na nádherný svět, který je pln omylů a pln krás! Ti, kdo se ničeho neodváží, ti, kdo se brání přibývajícímu času, ti kostlivci života, vykupující svou páchnoucí ctnost cenou strachu a přikázání, jehož se děsí a jež překročují v nevěstčích myšlenkách.

Slečna Susanne byla, jak jsem se domníval, z těch, kdo kráčejí vpřed se vztyčenou hlavou. Zdálo se mi, že je plna smyslnosti a růjné krve. Shledával jsem, že se její podoba shoduje s tváří mých malých přítelkyň a že je jejich sestřičkou právě tak jako Michaela. Díval jsem se na obě slečny se zalíbením a myslil jsem si, že já, jemuž bylo dopřáno, aby porozuměl těmto maličkým holátkům, mohu přijít ke cti a že mi vhodný okamžik vnukne úhlednost. Myslil jsem si, že se ještě jednou smísí můj zvířecí dech se jménem, jež slečna tichounce zavolá, a že přiloživ skráň k jejím nádherným tepnám, uslyším tichounký rytmus světa.

Skončiv pozorování Michaely, pohlédl jsem do tváře Susanne. Usmívala se stále stejným způsobem, ale její pozornost byla obrácena k Michaele. Zdálo se mi, že obě dívky uzavřely přátelství a že je spojuje láska, kterou pocítily v touž chvíli. Michaela byla o poznání roztržitější. Odpovídala Susanne, zvedajíc rukávník k své tváři, jako by chtěla zastřít ruměnec.

Jan vzdoroval. Snad mu doposud strašil v hlavě kuplířský záměr pana Jakuba a pana Stoklasy, snad hledal vinu i na Michaele, či snad chtěl dostat slečnu z naší společnosti? — Krátce, umínil si, že vystoupí ze saní a že se vydá na cestu pěšky.

„Pojďte, slečno,“ zval Michaelu, „projdeme lesem a zastihneme saně na druhé straně obory.“

„Ne, chtěla bych zde zůstat,“ odpověděla Michaela. „Požádejte pana Speru.“

„Jakže,“ povídám, „vkročiti těmito střevíci do sněhu? Zanic! Zanic! Zanic!“ Opakuje toto slovo, vyprostil jsem svou pěst z medvědice, a rozevřev dlaň, foukl jsem do chomáčku srsti, jež mi zůstala v ruce.

Zatím se naše saně zastavovaly a pan Jan seskočil dolů. Stál teď na kraji cesty a jeho štíhlá postava rýsovala se nádherou ramen a útlostí boků. Viděl jsem, že Michaela jeho záměru doposud nevěří, usmívala se. Hledal jsem touž záři v obličeji mladého pána. Žel, kabonil se a jeho tvář přecházely vlny uvažování, zůstavujíce kolem úst stopy úsilí a nevolnosti.

„Nuže,“ pravila Michaela, „kde na nás chcete počkat?“

„Nevím, třeba u topolů,“ odpověděl, zdůrazňuje, jak pramálo mu záleží na setkání.

Tato hra mě rozesmála. „No,“ řekl jsem si, „mladý pán je z těch hrdopýšků, kteří se věčně ohlížejí po tom, jak kdo o nich soudí. To jsou ti praví! Jakživ neřeknou, že jsou zamilováni, a je jim úzko, mají-li se nachýlit k ústům své dámy.“ Poznával jsem Jana z této stránky a nemohl jsem se zdržeti úsměvu, jakkoli mi ho bylo líto. Tyto rozpaky jsou tak něžné, tak milostné, tak svěží. Ten zarputilý pohled, jejž podobný milenec vrhá po své milé, to obočí, ta vráska kolem úst, ten hlas! Vždyť to známe, pod tímhle zježeným peřím se skrývá něco dočista jiného! Pod těmi slovy tryská horoucí hlas, jenž dlouho opakuje: Jsem hlupák! Jsem hlupák!

Pan Jan se třásl úzkostí, že bude přinucen zříci se Michaeliny společnosti, ale čert mu nedal dobře dělat a on, chudinka, jemuž jde z lásky jazyk napříč, nemohl nemluvit ve vlastní neprospěch. Nemohl nejíti. Kynul nám na rozloučenou a jeho rozpačitý úsměv se měnil ve výraz zklamání.

Saně se dávaly opět do pohybu. Viděli jsme, jak si Jan zapíná límec kožichu a jak se dává na cestu směrem vlevo, tak aby nás zastihl, než projedeme obloukem silnice.

Brali jsme se vpřed mírným klusem a naše spřežení zachovávala týž krok. Táhlo pomalu k páté, a jak se často stává na rozhraní dne a večera, počalo sněžit. Má společnice ukryla tvář do kožišin, stěží jsem mohl zahlédnouti její nosík. Začal jsem jakousi rozmluvu, ale Susanne odpovídala jediným slůvkem: „Ano.“ „Ne.“ „Prosím.“

Uložil jsem si tedy chvilku mlčení a Michaela rovněž nepromluvila. Zdálo se mi, že je čas se vrátit, a v duchu jsem se horšil na to house, pana Jana, který nám zkazil krásnou pohodu. Nezbývalo mi než dívati se směrem jízdy přes hřbety koní, na jejich svalnatý zadek a krásný tvar kopyt, jež obracejí za něžných pohybů vzhůru podkovou. Díval jsem se na stříhající uši a proud vzduchu vycházející z jejich nozder, a co se tak dívám, zmíraje touhou stisknouti podruhé ruku své sousedky, spatřím, jak se v zátočině cesty mihne jakýsi chlapík, jak se smeká podle koní a s chvatem se vrhá k saním. Slečna Michaela se dala do křiku a Susanne vstala, přidržujíc se mého ramene.

Ten člověk měl kuklu a dlouhý plášť. Neviděl jsem mu do obličeje a mohu říci, že ve mně byla malá dušička.

Byl to kníže Alexej! Poznal jsem ho, když si střásl kápi. „Jeď! Jeď!“ křičel na vozku, který se hotovil zadržeti koně. „Jeď!“

Stál na stupátku saní, přidržuje se zobanů, v něž vybíhala vykroužená příď, a skokem se octl vedle Michaely. Po chvilce jsem viděl, jak vstává a bere otěže do svých rukou. Viděl jsem, jak Michaelino spřežení zvedá hlavy a jak se rozjíždí, sdílíc vášnivost a bouřnou vůli svého vozataje. Za okamžik zmizeli v zátočině, v lesích, kde se věru nesetkají s panem Janem.

Na tomto místě se dělí vypravování o vyjížďce na dvě části.

Já a Susanne jsme sjížděli směrem, kde čekal pan Jan. Domníval jsem se, že se teď se slečnou Susanne snáze dorozumím, a hledaje pod přikrývkou její ruku, dotkl jsem se hladké kůže rukavičky. Susanne se ke mně na okamžik obrátila plnou tváří. Její pohled mě rozpaloval a slova se mi řinula na jazyk s takovou vroucností a s takovou silou, že jsem věru zasluhoval pozornosti. Mluvě chvíli česky a chvíli francouzsky, vyznal jsem jí lásku.

Susanne ponechala ruku tam, kde ležela, ale viděl jsem, že neposlouchá.

„Susanne,“ řekl jsem po chvíli ticha, za něhož k nám doléhal jedině zvuk podkov, frkání koní a svist sanice. „Susanne, teď, když víte, že vás miluji, teď, když jsem se učinil tak příliš srozumitelný, teď mi zajisté prominete, že jsem vás oslovoval.“

Narážel jsem tou poznámkou na naše dřívější setkání, jež se tak prahanebně končila.

Susanne si teprve teď uvědomovala, že ten, kdo s ní mluví, jsem já, ubohý Spera, a podívala se mi do očí. Nikoli s odporem, ale udiveně, nikoliv se záštím, jež může pokrýt vaši tvář ruměncem, ale které vám praví, že jste středem zájmu. Patřila na mě jako na postavu spadlou z měsíce. Doznal jsem velmi kruté porážky. Susanne zřejmě nezaslechla ani konec mého vyznání. Starého kozla rozuměla, co jsem povídal, a z návodu jakéhosi ironického ďábla mi otevřela srdce. Obracejíc ke mně rozšířené zornice, v nichž se dvakrát odráží noc, pravila hlasem, jehož tichost hlomozí a jehož síla žene bárky po mořích lásky: „Miluji plukovníka.“

Políbil jsem jí ruku, cítě, že bych měl toto děvče stokrát raději než ty, s nimiž jsem se doposud setkal. Nic naplat, kdo zná pořádné chlapíky a ženské, ten ví, jak se vyřizují podobné záležitosti, a kdo ne, bude si stejně myslit, že jsem se popadl za nos a čtvrt roku se vláčel jako neživý. Myslíte, že budu slečně teď spílat? Chyba lávky! Řekl jsem, že je Susanne milostné stvoření. To platí. Mám stejný důvod opakovat to teď jako před chvílí. Susanne je krásná. Její oči se podobají širokým démantům a vrhají lesk krásy. Její postoj je královský, její pochýlení hlavy, její ramena a paže jsou nádherné. To, co ve mně vzbuzovalo lásku, to, co je vkleto do té hlavy, do jejího hlasu a pohybů, za nichž mě jímá závrať — to vše mám tupit? Tomu se mám posmívat a říci, že se tyto půvaby nevyrovnají prstíčku slečny Cornelie?

Jsem dosti stár, míval jsem v ruce všelijaké knihy a díval jsem se na svět, zvedaje zrak od jejich stránek. Snad tu a tam jsem přece zahlédl cíp vlečky královniny. Ba věru, vím, kdo je vládkyní světa.

Maje teď nouzi o slovíčko, odkazuji vás na knihu knih. Přečtěte si to, co je psáno v kapitole ke Korintským!

A při tom Písmu! Čtěte, pohlížejíce na svou ženu a na nepřátelský tábor hnidousů, kteří vám říkají: Ty jsi, brachu, směšný! Máš pochýlený nos a uvozhřenou škaredku namísto krásky, již jsi miloval.

Když pak sklapnete tu knihu, odpovězte: A já jsem přece vyhrál svou při! Což jsem necítil, jak láska tepe křídly? Cožpak jsem spal, což jsem si nevzal nitku z jejích šatů? Před touhle královnou jste všichni kuchařky a všichni pohůnci. Chcete se naparovat proto, že vaše nosy jsou o něco méně skobaté než můj? Proto, že vaše paničky jsou prosty hloupých pih, kterých se dostalo tak hojně slečně Ellen? Jděte s tím na kolo! Víte vy, co je láska? Ne! Sotva! Ani zdání! Kdo nezakládá oheň, ten se nespálí, však já jsem miloval sto něžných krasotinek, jež mi bůh ukázal, často jsem dostal koš, často mi padly do ruky namísto panen jenom kurvičky — co na tom? Nelajte těm něžným stvořením. Ví bůh, že někdy vykřešou jiskřičku lásky ze svých pánviček. A to mi dostačí.

Já sám nechci nic podobného slyšet a dobře vím, jak se věci mají. Susanne je z nejkrásnějších slečen a Michaela, jak jsem již řekl, jí pranic nezadá. Ta první miluje knížete Alexeje a druhá jakbysmet, má v hlavě jiného než mě. Nu, to je vše. A pro tohle se mám jít utopit? Co Cornelie, co Ellen?

Nesmysl! Jsem příliš dobrý švec, abych odhodil svá stará kopýtka. To ostatní se poddá. A jestliže mě přece něco mrzí, pak je to jenom to, že jsem, hlupák, dělal knížeti tlampače.

Však teď je čas, abych už pokračoval v milostných příhodách knížete Alexeje a slečny Michaely.

Člověku dá rozum, že plukovník nepotkal naše saně náhodou. Zaslechl asi, když jsem křičel z okna, aby mě vzala Michaela s sebou, a vsedl do auta, aby nás předhonil; v ten den mu sloužila nádherná náhoda.

Ten, kdo posuzuje počínání Alexejovo, zajisté se neubrání myšlence, že to byl blázen. Vskutku, počínal si jako šašek. To byla asi podívaná, když se cestou necestou hnal v motorovém voze. Jak mu to asi slušelo v dlouhých rukavicích a v plášti s kapucí!

Domnívám se (zároveň s ostatními), že náš milý kníže měl o kolečko víc. Ale jsem nucen přiznat, že se mu jeho zbrklé kousky dařily. Odmyslíte-li si ždibek směšnosti, shledáte, že je to celkem pěkná věc, počíná-li si stárnoucí chlapík tak jako on. Zdá se však, že o tom Michaela nepřemýšlela.

Sotva se kníže vyhoupl do saní, jal se vypravovat, co mu krajina kolem obory Čermné připomíná, jaká ruská řeka se stáčí podél podobných lesíků a který oddíl gardy kdy stál před úkolem ztéci výšinku navlas podobnou návrší před Rychterovým domem. Michaela jej sem tam povzbudila otázkou a smála se, když se pustil do prášení a když vykládal neuvěřitelné věci o svém psisku, které mělo nos tak ostrý, že rozeznávalo milostné dopisy od účtů, a kachnu, která hnízdí, od kachny samotářky. „To,“ pravil kníže, „není nic proti fence jakéhosi kapitána, která měla tak mohutný rozum, že sloužila svému pánu způsobem téměř lidským.

Řečený kapitán se pramálo vyznal v umění vystačiti svými penězi a stávalo se, že vydal dvojnásobnou částku, než mohl zaplatit. Jsa ve velké tísni a nemaje ani zdaleka prostředků, jak by si pomohl, jal se hráti v karty. Nikoliv pro zábavu, jak se sluší, ale s pilnou snahou vyhráti stůj co stůj. Když mu padala karta a když měl před sebou pořádnou hromádku, vsadil všechno na jednu hru. Sotva to učinil, vstala fena zpod stolu a nespustila očí z jeho rukou až do té chvíle, kdy si oddychl a shrábl peníze. Toť se ví, že se po podobné výhře neodchází. Kapitán byl zavázán ctí setrvati u karet tak dlouho, dokud zase všeho nepozbyl, ale fena, která se jmenovala Stella, vrhla se na jeho kapsu a jala se tak pronikavě štěkat a dorážela tak prudce, že se jí musil bránit holí a později kordem. Všichni vstali a honili zvíře sem a tam a mířili na ni pistolemi a nemohli si zjednat klid, leč že by ji utratili. Ale to kapitán nechtěl připustit. — Tak nezbývalo, než aby uposlechl vyzvání této psice a odešel.

Odtud pak fena odváděla kapitána po každé výhře na konci svého provazu domů a nashromáždila mu značný majetek.“

Michaela poslouchala jen roztržitě, ale byla knížeti vděčná, že k ní přisedl, že se nezmiňuje o panu Lhotovi, že obrátil koně na jinou cestu a že se dnes již nesetká o samotě s Janem, kterého v tu chvíli málem nenáviděla.

Kníže byl na koni. Myslil jsem na něho od té chvíle, kdy Susanne vyslovila jeho jméno, a snažil jsem se uhádnouti, co teď dělá. Uvykl kouti železo, dokud je žhavé, a má se asi k činu. O ničem nepřemýšlí, a přece si vede jako znatel lidských srdcí. — Věděl jsem, že je to ďábelský utěšitel.

Představte si smutnou Michaelu a po jejím boku chlapíka čpícího juchtou, s kačírkem vlasů na skráních a se stříkanci krve, jež sotva vybledly. Představte si velmože, zapírajícího chudobu (která by vámi otřásala jako žebrácké rány), ve chvíli, kdy si vymýšlí nesmysly pro růžové ouško Michaelino.

Je ten obraz přebarven? To nevadí, chtěl bych však říci, že se slečna cítila po boku tohoto znamenitého znalce lidí malou dámou a že přijímá hru, za níž se stane ještě menší a líbeznější a uraženější a potřebnější ochrany proti neomalenosti pánů Janů. Snad se jí stýskalo, ale současně cítila radost, podobnou blaženosti školaček. Tento pair života, tento samoděržavný býk, na jehož rukách lpí krev neuvěřitelného válečnictví a neuvěřitelné věrnosti, přivolal čas pohádek. Ta kukla! Ty ruce vězící v rukavicích s manžetou málem až k lokti! Teď odložily otěže. Nadcházející tma kryla jejich hubenost a činila je podobnými rukám umělce, který hněte vítr ve vypravování. Jeho mlčení poutá hlasy přibývající noci v jakýsi jinotaj, jemuž není třeba rozumět. Jeho tvář, věčně neklidná a vážná, se na obrátku směje srdečnou radostí jen proto, že se usmála Michaela.

Nebylo ani potuchy po onom posměváčku, který dopaloval doktora Pustinu a jenž si na Kratochvíli střílel z lidí. Kníže hrál teď dočista jinou hru. Byl upřímný. Nepolíbil Michaelu, nepřivinul ji k sobě, ale mlčel ve chvílích, kdy ticho nabývalo hlasu, který praví: Ty máš na krajíčku pláč? Vzmuž se. Opři se o mě. Jsem kníže života.

Za tohoto výmluvného mlčení jeli podle stromů vrhajících stíny a pod měsícem milenců a mimo propast, již vnuká závrať.

Zatím já a Susanne jsme pospíchali za panem Janem. Díval jsem se na Francouzku jinýma očima a sanice mě pranic nepoutala. Řekl jsem vozkovi, aby pobídl koně, a za chvíli jsme již zahlédli Jana. Chuďas, myslil si, kdoví co chytrého nevyvedl. Myslil si, že k němu přijíždí Michaela, že se vrací, že se bude podivovat jeho zálibám v nočních potulkách, a zatím jsem vylezl ze saní já. Ptal se mě aspoň třikrát, kde je Michaela, ale nebylo mi do řečí. Odpovídal jsem mu na všechny jeho otázky: „Nasedat! Nasedat, nebo zmrzneme.“ Teprve během jízdy jsem prohodil, že slečna odjela s knížetem. Chtěl jsem Jana trochu potrápit (abych se povyrazil ze své špatné nálady) a dodal jsem k řečené poznámce, že ten chlapík slečnu málem unesl.

Od topolů jsme zamířili k Rychterovi.

Přijal jsem od lesmistra slib, že mi nazítří pošle dvé ušáků.

Potom jsme se vraceli domů. Pan Jan a slečna Susanne si neměli co říci a já jsem mlčel. Každý z obou se stáhl do koutka, jako by pozbyl dobrou polovinu tělesné váhy. Měl jsem teď místa jako malý král a věru nechápu, jak jsem se mohl do týchž saní nevměstnat, když jsme vyjížděli.

Koně šli krokem. Trochu jsem dřímal, mysle na své stáří, a poprvé mě skličovala léta. Potom mi přišla na mysl má neteř Eliška.

Za těchto úvah jsme dojeli k brance. Pan Jan se vrhl ze saní a jal se shánět plukovníka. Řekli nám, že se doposud nevrátil. Slečna Susanne zmizela ve dveřích, a když Jan poodstoupil, zase se vrátila.

„Pane Spero,“ řekla, zvedajíc ke mně oči, „nebudete žertovat na můj účet?“ Odpověděl jsem jí, že bych si ze srdce rád zasloužil důvěru. Slečna Susanne mi porozuměla a podala mi ruku.

Nechtělo se mi odejít bez Jana a čekal jsem s ním, až se kníže vrátí. Stáli jsme v podjezdu. Pan Jan si kroutil vousy a já jsem okouněl.

„Váš přítel,“ řekl potom Jan, „váš přítel plukovník je mluvka, histrión a podvodník. Dnes, když hrál v karty s panem Stoklasou, vynesl krále, a ten král byl předtím odložen!“

„Tak?“ povídám, „jste si tím jist a nepřipouštíte, že jste se přehlédl? Kníže Alexej hraje, jen se práší.“

„Jen práší,“ odpověděl Jan se zlostí.

Ještě chviličku jsme si vyměňovali názory, ještě chviličku jsme si brousili vtip a věc (jak už to mezi chlapy bývá) nabývala povahy hádky. Vtom se ozvalo cinkání zvonku a Alexej vjížděl.

Zarazil koně, div si nesedli na zadek, hodil Marcelovi otěže a pomáhal slečně vystoupit. Všiml jsem si, že měla růžové tváře. Pokynula Janovi i mně jediným posunkem a pravila, že kníže je nejznamenitější vozka, který kdy vedl koně. „Víte,“ pokračovala, rozšiřujíc svůj úsměv, „že jsme projeli oborou a vrátili jsme se kolem rybníků?“ Podivoval jsem se, za jak krátký čas urazili tu dlouhou cestu, ale pan Jan neříkal nic.

Slečna Michaela přeběhla schodištěm a my jsme ji zvolna následovali. Chtěl jsem začít nějakou veselou rozprávku, abych Jana rozptýlil, ale nepovedlo se mi to. Hledal příležitost k hádce s knížetem, ale plukovník mu dlouho odpovídal mírně.

„Doktor Pustina,“ pravil Jan, zastavuje se na posledních stupních schodiště, „o vás dnes mluvil takovým způsobem, že jsme se všichni smáli.“

„Tak,“ odtušil kníže, „advokát je šprýmař, co tedy zbývá než smáti se, když mluví?“

„Dobrá,“ řekl opět Jan, „opakujte mu to, ale pokud jde o váš způsob přepadávání saní, myslím, že přeháníte. Slyšel jsem, že jste to byl vy, kdo obrátil koně k rybníkům.“

„Pane,“ děl kníže, sotva znatelně se usmívaje, „jestliže vyhledáváte spor, začal jste z nepravého konce. Co chcete? Svářiti se pro směr jízdy, která je ukončena? Věřte, že mi nikdo nepokynul, abych zamířil tam, kde jste čekal. Chcete-li přijmouti toto vysvětlení, přijměte je, a jestliže váháte, najděte si jinou příčinu k hádce. Méně ješitnou, méně průhlednou! A přisámbohu, netvařte se jako milenec, který chce trestat dámu, jež se starého čerta stará o vaši žlučovitou povahu. Nezaplétejte ji do hádek, které mezi sebou máme jen proto, že vaše čepice je příliš vysoká a že mi váš výraz připomíná dřevěné hračky!“

„Milosti,“ řekl jsem, míse se do hovoru, „Milosti, kdybyste byl mým kmotřencem a já měl na motouzku křestní peníz z vaší ruky, věřte mi, že bych přece jen souhlasil s panem Janem. Jakpak nemá narážet na slečnu, když mu jde právě o ni? Proč by se rozpakoval o ní mluvit? Povídám, že není zle, pokud jde o slovíčka, a s ostatním si dejte zajít chuť.“

„Promiňte,“ vpadl mi do řeči Jan, „promiňte! Vaše pomoc mi není právě vhod.“

„Tím hůře,“ řekl jsem, „tím hůře pro letošní setbu, tím hůře pro ramlice mezi kořeny habrů.“

Řka to, vzal jsem knížete pod paží a odcházeli jsme, podporujíce druh druha. Pan Jan stál na starém místě, a jestliže dobře hádám, měnil barvu jako roční časové.

Na konci chodby jsem se ohlédl a tu jsem spatřil, jak se k němu přibližuje doktor Pustina.