ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na druhý den jsem se vypravil na schůzku, kterou jsem určil Holanďanu Huylidennovi. Přišel jsem na označené místo o chvíli dříve, a tu jsem se jal s pokojnou myslí měřiti cestu od dubu k dubu. Krátil jsem si přitom čas odříkáváním všelijakých nesmyslů, jež sice neměly pražádnou spojitost, ale zachovávaly délky a spád alexandrínu. Vplétal jsem do svých pošetilých veršů bez ladu a skladu všechno, co mně přišlo na jazyk, a byl jsem šťasten, když mi klapala nota. Bavil jsem se jako břežanský kardinál, jenž prý na svých procházkách činí totéž.

Místo, které jsem zvolil k dostaveníčku, bylo tajné, odlehlé, kryté, nepřístupné… krátce bylo takové, že mi skýtalo jistotu tak říkajíc sirotčí: mluvil jsem tedy hlasitěji a hlasitěji.

Asi při padesátém či sedmdesátém řádku mých tlachanin ozval se za mnou znenadání smích. — Můj bože! Zůstal jsem všecek ohromen, mé srdce se zastavovalo a za jeho zpomalených úderů jsem slyšel, jak jedna hemisféra mého mozku odpovídá druhé: „Je chycen! Je chycen! Hle, konec jeho lehkomyslného počínání!“

Ve vteřině, jež zajisté uplynula dříve, než obrátíte stránku, pocítil jsem bezpočet myšlenek, které zazněly jako strašný akord děsu. Hrom do toho! Od těch dob vím, co je to strach. Od těch dob vím, co je to zlodějská bázeň plazící se s roztřesenými prsty podél zdí. — Když se mi vrátily smysly, spatřil jsem pana Huylidenna s Marcelem.

„Promiňte,“ řekl mi malý nezbeda, „nemohl jsem se udržet, slyše vás odříkávat tak směšné divadlo…“

„Vedl jsem toho pána,“ pokračoval, nedočkav se odpovědi, „říká, že jste mu psal, aby přišel sem do dubiny, a neznal cestu.“

Obdaroval jsem Marcela jako nikdy předtím, neboť jsem vskutku ztratil sám nad sebou vládu. Má mysl a mé tělo mě neposlouchaly. Teprve když jsem viděl, jak se hoch vzdaluje, podařilo se mi uvolniti loket, jenž sám od sebe tiskl pod kabátem desky JIHOČESKÉ KRONIKY.

Potom jsem sebral pár německých slovíček, abych panu Huylidennovi vyčinil za neopatrnost. „Provádíte-li své šmejdy tak neomaleně, nechci s vámi nic mít!“ pravil jsem nakonec. Řka to, chtěl jsem odejít, abych vrátil desky na staré místo.

Pan Huylidenn, jak se mi zdálo, byl zvyklý na větší zlodějny a mluvil o nich jen tak podomácku. „Vaše rozechvění,“ děl, „může zvýšit cenu o sto korun, ale věřte mi, za víc nestojí ani výstup, který jste mi sehrál, ani vaše vazba.“ Nato odpočítal osm stovek, zapřísahaje se, že bude amsterodamským starožitníkem vypeskován.

Přisámbohu, třásl jsem se jako osika, přijímaje onen mrzký peníz, ale jakkoli jsem se snažil ze všech sil, nemohl jsem z paličáka dostat ani o haléř víc. Předal jsem mu tedy vazbu, a rychle se s ním rozloučiv, spěchal jsem domů.

Ach, toho návratu! Ohlížel jsem se na všechny strany a prchal jsem jako kapucín, jenž zabloudil do nevěstčí uličky.

Konečně jsem byl na nádvoří Kratochvíle, konečně jsem si mohl oddychnout jako poctivý člověk! „Ještě dám Marcelovi deset korun,“ řekl jsem si, „ještě se ohlédnu a věc bude navždy zapomenuta.“ V tom okamžiku byl však nasnadě jen pohled zpátky. Věnoval jsem na to jedno oko — a co jsem spatřil? U východního podjezdu stál pan Stoklasa a díval se jako profous.

Zdálo se mi, že vzduch pozbyl průzračnosti. Neslyšel jsem, neviděl jsem a vše, co se přede mnou dálo, bylo mimo dosah mých smyslů.

Zato uvnitř mé bytosti, potrubím hnátů, tepen a žil, v mezibuněčných prostorách a všude tam, kde řídká tkáň je s to propustit částečku síly, proudu, hlasu či jenom chvění, rozléhal se křik: Na stráž! Na stráž, nebo jsme ztraceni!

Pravil jsem, že jsem byl ohromen, když se za mými zády objevil Marcel — nuže, teď mi přispěly ku pomoci všechny tělesné šťávy a všechny schopnosti ducha. Odpovídal jsem svému pánu sice zpovzdálí, ale tak výmluvně, že jsem ho polekal.

„Necítíte se dobře?“ řekl Stoklasa a zvedl obočí.

„Ach,“ odtušil jsem, „mám teď v knihovně trochu napilno a nerad bych se omeškal.“

Tento neotesaný závěr se mi však, jak vidíte, nepovedl.

Vběhnuv do své světnice, nalezl jsem na stolku dopisy, jež mi toho dne došly poštou. Mezi dvěma upomínkami a lístkem jakéhosi brněnského jazykozpytce leželo psaní mé sestry Anděly.

Četl jsem je s rozpaky a s nevolí. Má drahá sestra mě žádala o peníze.

„Bernarde,“ psala rukopisem, v němž jsem poznával tahy a povahu své matky, „Bernarde, jen si vzpomeň, co jsi nás stál, když jsi chodil do těch škol! To bylo nějakých sešitů a knížek! Já jsem tehda byla mladá holka a co jsem z toho měla? Kdybys nás byl poslechl a šel na něco pořádnýho, tak jsme mohli bejt všichni v blahobytu a já jsem se mohla jináč vdát. Nemusela jsem mít takový starosti jako teď. Když už se ale hloupost stala a když už nám Eliška vyvedla takovou věc, tak Tě prosím, abys byl aspoň teď uznalej. Co má chudák dělat? To tě může taky napadnout, že jí žádný povídání nepomůže, když je to již tři měsíce. Holka potřebuje pár zlatejch, to nejsou žádný peníze, co na Tobě chceme! Tak si vzpomeň, co jsem pro Tebe všechno udělala, a snad Ti taky přijde nějakej vděk. Vona už nebožka matka říkala, že se na Tobě nic dobrýho nedočkáme, ale snad není tak zle, vždyť jsi vzdělanej člověk a taky víš, co je to neteř v takovým neštěstí.“

Na nové stránce mě má sestra žádala, abych jí poslal tisíc korun.

Pohrávaje si v zamyšlení tímto dopisem, hledal jsem nějakou slušnou vytáčku. Vedle peněz, které jsem přijal od Huylidenna, měl jsem ještě sedmdesát korun, jež jsem vytěžil z karet, ale to bylo málo. Můj plat u pana Stoklasy byl obstaven krumlovskými věřiteli. Něco připadalo na záložnu, něco na hospody a zbytek patřil jiným živnostníkům. Kladl jsem si otázku, jak bych mohl pomoci slečně Susanne a vedle toho ještě uspokojit svou sestru. „Vyvaruji se drobných vydání,“ řekl jsem si, „za ty úspory koupím nové desky a ještě budu sestře posílat po stovkách.“ Potom jsem si slíbil, že se zdržím pití, a prohlížel jsem své kabáty. Zdály se mi ještě velmi úhledné. Stál jsem před otevřenou skříní, zvedaje do výše svůj kožíšek, a tu se ozvalo zaklepání.

Byla to klíčnice Cornelie.

Vešla s vyčítavou tváří a posadila se na pelest postele, právě na místo, kde jsem strávil noc, když spal kníže se Susanne. Chtěl jsem Cornelii stisknout výsměšně ruku a otázati se na zdraví pana plukovníka, ale má přítelkyně se dala do pláče a zahrnula mě přívalem výčitek.

„Bernarde, miláčku,“ pravila, vzlykajíc, „já jsem ti to vždycky říkala! Měl sis mě vzít! Já za to nemůžu. To je jistý!“

Pro samá slova jsem se nemohl dozvědět, co se Cornelii přihodilo. Dovolával jsem se tedy jejího rozumu a vzdělání, opakuje: „Přestaň! Neplač!“

Nic naplat, Cornelie štkala do dlaní a její šíje zůstala skloněna. Teprve když jsem jí pohladil vlasy a když jsem spustil: „Alealeale, můj broučku, má chudinko,“ otřela si předloktím oči a odvětila jadrným jazykem:

„Ten podvodník si myslí, že je to jenom tak! Napřed člověka zblázní a potom ho nezná. Na to se ještě podíváme! Já se ho nepustím. Mohla bych dostat, Bernarde, krásný místo u jedný paní v Praze a měla bych ho na vočích…!“

Řkouc to, ovinula Cornelie paže kolem mého krku a smáčela mou tvář novými slzami.

Položil jsem ruku na její pas a přivinul jsem ji k sobě. Byla tak hezká ve svém smutku! Cítil jsem její nádherné prsy a povědomá vůně vlasů mi stoupla do hlavy. Mé staré touhy se znovu probudily. Tiskl jsem Cornelii víc, než si žádá účast s nešťastnými ženuškami, a pokryl jsem její šíji polibky. Má ruka se sunula níž a níže po oválu boků a má pravice nahmátla knoflíčky, které povolily.

Cornelie přestala plakat a její přerušovaný dech ohlušoval mé ucho. Odnesl jsem svou přítelkyni k posteli, jež nás přijala jako za starých časů.

„Ne,“ vydechla kráska, oddalujíc mou hlavu, ale bylo již pozdě. Její klíčnický oděv (připomínající tak příliš šat řeholnic) byl pocuchán a ležel v nepořádku, její vlas se uvolnil, její ruce ochabovaly a nenabývaly nových sil, až když se spojily na mých bedrech a stiskly starého milence.

„Bernarde,“ pravila má přítelkyně, oblékajíc se, „vidíš, že toho člověka nemám vůbec ráda, ale chtěla bych ho trochu vytrestat. Chtěla bych do Prahy na nový místo. Nesehnal bys tisíc korun?“

Odpověděl jsem jí polibkem, Cornelie mě ujala za ruku a přitáhla mě k sobě tak, že jsem cítil blízkost jejích kolen. Potom si přehodila nohu přes nohu, a upravujíc si v závěji šatů podvazek, opakovala mezi lichotkami svou otázku.

Má rozvaha nestojí v takových chvílích zanic. Neozvala se. Rozechvění a blaženost, které jsem zakoušel, odpověděly místo mého rozumu takovým bouřným souhlasem a s takovou rychlostí, že jsem se nemohl ubránit. Octl jsem se u zásuvky, kam jsem byl předtím uložil Huylidennovy peníze, a odpočítal jsem šest stovek. Jaké štěstí, že se mi podařilo přelstít svou dobročinnost o zbývající bankovky.

Když Cornelie odešla, byl jsem smutnější než předtím. „Susanne,“ řekl jsem si, „zůstane v blízkosti Alexeje Nikolajeviče, má drahá sestra se nikdy nedočká příspěvku, na nějž má svaté právo, ale Cornelie si koupí za peníze, které jsem jí dal, klobouk anebo pyžama.“ — Tu mě napadlo, není-li Cornelie lehká holka. Ta věc mě pálila. Proto jsem však nebyl méně zamilován do Susanne, proto jsem cítil stejně s Andělou a litoval jsem svou neteř z plna srdce.

Po pravdě řečeno, neměl jsem ani před příhodou s Cornelií v úmyslu splniti přání své sestřičky, ale teď jsem si vyčítal, že jsem promrhal peníz, který byl určen jí. Bylo mi hanba. Přemýšlel jsem, jak to navléci, abych si dopomohl k slušné částce, a chtěl jsem zbohatnouti stůj co stůj.

„Budiž,“ řekl jsem si, „dal jsi Cornelii něco peněz, ale nikoliv proto, že má ta dáma nevěstčí mravy, a nikoliv proto, že ty jsi hlupák, ale z rozmyslu a z dobroty srdce. Učinil jsi to z těchto důvodů: aby lehkomyslnost Alexeje Nikolajeviče byla potrestána a aby Cornelie nepřišla o místo. — Věc se Susanne a s Eliškou se ještě spraví. Můj bože, času dost, ohlédneš se po nějakém výdělku. Mohl bys třeba pořídit nový index. — A co kdyby ses snažil otisknout některý starý text?“

Uvažuje takto, chtěl jsem jíti do knihovny, a na cestě jsem se znovu sešel s panem Stoklasou…

Na tomto místě popouštím uzdu vypravěčských pravidel a obracím se k vaší velkomyslnosti a k pýše, kterou pociťujete, když se tak podíváte přes své břicho na střevíce. Nepřipadá vám za tohoto pohledu, že jste švarní lidé? Nuže, aniž bych věc zkoumal, přiznám vám, že máte pravdu.

Já však, vážení pánové, jsem o sobě začasté myslíval totéž co vy. „Jsi škaredý,“ říkal jsem si, „ale je v tobě kus poctivce, máš dobré jádro!“

A teď si představte, jak mi je, když se musím ohánět výrazy: ZLODĚJ, STRACH, VĚZENÍ a tak dále. Vždyť to vše míří na mě! Jaká hanba!

Na jednom místě Písma jsem četl, že jsme všichni hříšní. Kéž bych to mohl obrátit a říci, že jsme všichni bez viny! Kéž bych se zbyl pekelného slovníku! Přeji si toho tak silně a toužím po tom s takovou naléhavostí, že mi lidé, kteří smýšlejí jinak, připadají jako kváčové s biřickou duší.

Učiňme ve své knize přes podobné mravy čáru, zavřeme dveře komor, z nichž ohavně táhne, a obraťme list. — Já vám svatosvatě slibuji, že se budu varovat opakovati, jak jsem se třásl před člověkem plytkého ducha a kusého vzdělání. Zamlčím již, jak na mně za různých okolností stál pot, jak jsem se zaplétal do lži a jak jsem si kousal nehty. — Pravda — žil jsem ve strachu a při setkáních s panem Stoklasou jsem se často domníval, že můj pán ví o spádech s Huylidennem. — Pravda, byla období, kdy jsem se s úzkostí vyhýbal lidem, a byla období, za nichž jsem jim lezl do cesty, abych zkoušel půdu, ale to vše chci již přejíti. Ať mně má sebetrýzeň strká sebemocněji hlavu do této louže, nebudu jítřit své nitro, nebudu hanobit svou chudobu, nebudu sytit trapností vaši a svou bezúhonnost, a vrátím-li se přece k své chybičce, učiním to sice s lítostí, ale věcně a tak, abych svůj poklesek nerozmazával.

Osm set korun je prabídná cena, prodáme-li počestnost, mír a odvahu dívat se lidem do očí. Stal jsem se z toho nesvůj, jako kdyby na mě někdo hodil nemoc, a nemoha již snésti tento stav, napsal jsem Huylidennovi dopis, aby mi nešťastnou vazbu bez prodlení vrátil. Potom se mi ulevilo, nicméně cítil jsem jakési nové rozpaky — snad pro peníze, které jsem přijal a jež jsem nemohl Holanďanovi vrátit.

Ve tři hodiny odpoledne na druhý den po schůzce v dubinách se měl Huylidenn procházeti pod okny Kratochvíle.

Je právě stanovená hodina, vidím Holanďanův nepromokavý kabát bělati se mezi stromy a již se dávám do běhu, abych se s ním setkal. Tu mi vkročí do cesty Alexandr Nikolajevič a ukazuje prstem na cizince: „Znáte toho člověka?“

„Ach,“ odpovídám, „takových lidí se zde potlouká dost a dost — ale slyšel jsem, že vám psal hrabě Koda!“

Kníže však vedl svou: „Dozvěděl jsem se o tom chlapovi, že je Angličan, a obávám se, že se stará o mé věci. Nespustím z něho oči, Spero, a jestliže se mi ještě jednou octne nablízku, vím, co si mám myslit…“

Stáli jsme hodnou chvíli mlčky. Plukovník si zvedl límec kabátu a zdál se vznešený a nepřístupný jako nějaký král.

Pan Huylidenn zatím přecházel sem a tam, a když viděl, že se nehýbám z místa, vrátil se k svému vozu, aby odjel.

Co jsem měl dělat? Poznával jsem, že mě Megalrogov podezřívá ze styků s vyzvědači, neboť náš plukovník byl takový blázen, že je viděl na všech stranách. „Hleďme,“ řekl jsem si, „to způsobil Marcel. Jsem si jist, že knížeti vypleskal všechno, co ví.“

Sotva mě kníže opustil, spěchal jsem za Marcelem, abych ho vyzpovídal. Nalezl jsem ho ve stáji. Procházel po její délce, hledaje, čeho bylo opominuto a čím by se mohl zaměstnat. Přitom si čtverák vyhlížel koně k útěku!

Tato myšlenka nebyla ovšem utkána ze slov. Táhla mu hlavou jen jakási tucha, jen takové vzdálené zvonění, jež se (v jazyku věcí vyslovených) odnáší spíše ke chvále jezdců a neznamená, že Marcel ukázal na určitou klisnu, řka: „To je kůň, kterého obkročím, až pojedu s knížetem.“

Potkal jsem svého zrádce, když zavěšoval petlici na dveře konírny. „Se mi zdá,“ řekl jsem, „že se od nějaké doby velmi podobáš hlupáku!“

„Já,“ odpověděl, „ani zdání, kdybyste, pane Bernarde Spero, slyšel, co se povídá o vás!“

„Teď žerty stranou! Co jsi knížeti nalhal o onom člověku v bělavém plášti?“

Marcel byl ubohé neviňátko a přiznal se mi, že nedovede před knížetem nic zatajit. „Plukovníkovi,“ pravil, „hrozí nebezpečí a tu jsem se cítil zavázán zmíniti se mu o onom cizinci. — Neřekl jsem však nic víc, než že mu píšete psaníčka a že jste se s ním sešel v dubinách.“

„Kníže,“ odtušil jsem mu, „je popletený člověk. Dej si pozor, abys nebral za bernou minci vše, co mluví jen tak do větru, aby nestála řeč.

Není nic oslovštějšího než poslouchat všelijaké prášily a přísahat na jejich povídačky. Víš přece, jak to dopadlo se šermováním!“

Marcel si posunul čepici do týla a jeho tvář jevila takovou vážnost a takové přemýšlení, že mi to bylo k smíchu. „No, no,“ povídám, „snad nebude tak zle, snad máš rozum.“ Potom jsem chtěl převést hovor na něco jiného a ptal jsem se Marcela, co bude teď dělat.

„Půjdu za plukovníkem,“ odpověděl chlapec.

„Hrome,“ povídám, „to slyším dnes už podesáté! Jdi k čertu se svým knížetem!“

Zakrátko potom jsem se setkal se Stoklasou. Pozdravil jsem, a protože mi přetékala žluč, ťal jsem hned do živého. „Pane,“ povídám, dovolávaje se smyslu po pravdě, „pane, všiml jste si, že se Marcel knížeti dočista poddává? A všiml jste si, že je ten pan Alexej lehkomyslník, který si dělá starého čerta z toho, poblázní-li nějakého kluka?“

Říkal jsem to proto, že jsem sám jednou utekl za loutkářem, který se vyznal trochu v umění plašiti malé chlapce, říkal jsem to proto, že jsem pozoroval v očích Marcelových odlesk podobného odhodlání, a v poslední řadě jsem vedl ten hovor, abych rozvinul znalost lidských duší, abych dostal knížete z dostřelu a abych Marcelovi usnadnil návrat.

Je to vždy zajímavější pro pána (jako je můj pán), seznámí-li se s činem svého podomka z řeči, která mu staví před oči toužení takového pomatence, než kdyby o něm slyšel, až hlupáček práskne do bot a až zároveň s ním zmizí sto korun.

Když jsem domluvil, vyňal regent svou věčnou dýmku z úst a poděkoval mi. „Bojím se,“ řekl, „že je tomu vskutku tak, jak pravíte. Naštěstí je to jen Marcel, kdo ztratil rozum. Ti ostatní, jak se domnívám, nemohou knížeti přijíti na jméno a chovají se k němu málem neslušně.“

„Dovolte,“ namítl jsem, „abych odporoval. O plukovníkovi smýšlí špatně snad jenom doktor Pustina.“ Chtěl jsem, aby se Stoklasa trochu zamyslil nad tím, jak se chovají ke knížeti naše slečny. Ale regent byl samolibý člověk, který si myslí, že jeho děti neklopýtnou; Marcel z prahu konírny mu nestál za řeč.

„Nuže,“ pravil jsem vposled, „slečna Kitty na tom není o nic lépe než Marcel!“

Na ta slova mi regent hrubě odsekl, ale má pomluvačná setba padla přece jen na dobrou půdu. Stoklasa mi uvěřil! Ještě týž den promluvil se svou mladší dcerou a tato rozmluva jej zděsila. Odpřisáhl se knížete navždy.

Já jsem však tehdy nepoznal, jak Stoklasa smýšlí, a skončiv rozmluvu, odcházel jsem přesvědčen, že mě považuje za blázna a knížete za poctivce. Tato domněnka mě popudila proti Alexeji ještě víc.

Vstupuje do domu, počítal jsem ty, koho plukovník obloudil. Byla jich pěkná řádka: Marcel, Kitty, Michaela a Susanne, starý Kotera, lesmistr, Cornelie a naposled (když jsem se tak sezdal s pravdou a nemohu nic zatajit), naposled já.

Za to jsem ho nenáviděl dvojnásob — ale teď nebyl čas na hněvy, vždyť jsem pospíchal, abych si knížete udobřil! Nezbývalo, než abych v svém nitru vzbudil přiměřené city. Jal jsem se knížete tedy litovat a řekl jsem si, že je život příživníkův bídný, i když je nejlepší. — Protloukal jsem se, vyučuje maličké žáčky latině, a velmi dobře vím, jaký je to hořký chléb. Často mi uvízlo v hrdle sousto z milosti a ještě teď sem tam syknu vztekem, ovšem za zády svého pána. Abych se odškodnil, seberu mu pak ze spižírny nějakou láhev… V tomto mém počínání je skryta moudrost lidí bez hrdosti, neboť já jsem se opravdu nenarodil jako kníže a nic mi tak není vzdáleno jako ctnosti toho druhu.

Plukovník, který měl jemný nos, musil snášeti ústrky stokrát hůře, a jestliže se tvářil jakoby nic, jestliže je přehlížel a nikdy nedal najevo, že o nich ví, musil se nadmíru přemáhat. Cítil jsem s ním opravdu trochu soucitu.

Ale nechť byl kníže mizera nebo chuďas, musil jsem mu říci několik laskavých slovíček, neboť jeho zájem o Holanďana mi lezl za nehty. Vedle toho jsem ho chtěl poprosit, aby nechal Kitty a Marcela na pokoji.

Zastihl jsem knížete nad plukovním deníkem. „Jdu si s vámi vyrovnat účty,“ povídám. „Je to asi pět nebo šest věcí. — Především: Co to tropíte s dětmi?“

„Dobrá,“ pravil kníže, „vyjmenuj, Bernarde, všechno popořádku, odpovím ti potom souhrnně.“ Na ta slova jsem pokračoval.

„Slyšel jsem, jak vybízíte Marcela na nějakou cestu. Víte, jak rozumí podobnému tlachu? Zvedne opravdu kotvy a budete ho mít na krku!“ — Tato poslední poznámka, jak se zdá, knížete popudila.

„Na krku,“ odpověděl, „co tím chceš říci, Spero? Míníš, že budu živit o jeden krk víc? Fi, styď se!“ Řka to, vypjal kníže hlavu, jako kdyby bylo v těchto těžkých dobách hračka živit celý pluk, a zahrnoval mě pohrdou. Pomyslil jsem si, že je přece jen větší blázen než pletichář.

„Kdybych měl vesnici, nebyl bych víc, než jsem,“ dodával. „Chud či bohat, opěšalý anebo na koni, s vojskem či bez něho, jsem carský plukovník!“

„Dobrá, dobrá,“ povídám, „máte pravdu, Milosti, ale jednou musí být řečeno, že s velkou chutí jíte z cizího talířku a chodíte za děvčaty, která dospívají pro jiné lidi, než jste vy. Hrome, nevytáčejte se donekonečna a neukazujte mi na cara, když mluvím o vás. Mohu vám prospět jen tehdy, když budu znát vaše úmysly.“

„Tak,“ odvětil kníže, „nuže věz, že se mi nic tak nepříčí jako pomoc, kterou mi nabízíš. Nejsem Stoklasovi za nic zavázán, ledaže je krčmář a jako krčmář vede účty o svých jídlech, lahvích a postelích. To, co jsi řekl, ale dostačí, abych odešel.“ Řka to, zavolal Váňu a rozkázal mu, aby chystal vak a měl se na cestu.

Musím se zmíniti o tom nešťastném chlapíkovi, jak to jím škublo a jak se vyděsil, slyše tato slova. A věru, mám tisíc chutí setrvati u toho předmětu a zevrubně vylíčiti, jak držel ruce sepjaty pod bradou a jak obracel prosebně oči k svému pánu, ale jiná věc mě nutí, abych vše, co se tehdy událo, přešel co nejrychleji a nezdržel se víc, než si žádá srozumitelnost.

Když jsem byl už jednou v ráži, zeptal jsem se knížete, jaké úmysly má s Michaelou, co tropí s Cornelií a se Susanne, a jak se to má s jeho hrou v karty, potom jsem chtěl zabočit na Huylidenna. Kníže však (a tu budiž žalováno na tohoto násilníka) mi vzápětí řekl, že ke mně necítí ani špetky nenávisti, nicméně že je zavázán dáti mi políček. Řka to, poslal Váňu ze světnice a splnil, co byl slíbil.

Zůstal jsem jako opařen. Dodnes nevím, jak k tomu došlo, a ptám se po příčině této zřejmé křivdy.

Vyspílal jsem mu za to od plic, jenže na nejlepší jména a na ta slovíčka, jež jdou do tuhého, jsem přišel teprve, když jsem se probral z překvapení.

Od té chvíle jsem se rozhodl, že si svůj účet vyrovnám jinak. Řekl jsem si asi toto: „Jakže, Spero, za to, co jsi pro plukovníka vykonal, za to, že jsi se ho ujal a že jsi ho vedl div ne za ruku od úspěchu k úspěchu, za to vše se ti dostává takové pohany? Pomsti se! A jestliže se bojíš, aby kníže neprozradil, že znáš Huylidenna, nedbej na to. Pomsti se a potom ať tě zavrou!“

Není to první políček, jejž jsi slízl. — Jednou tě tvůj starý pán, vévoda Průkazský, přetáhl holí a bezpočtukrát ti vsolil nějakou za ucho, jenže ten člověk to učinil jednak v prudkém hnutí mysli a potom měl k tomu přirozené právo, jež jsem sice popíral, ale on vyznával a držel.

Řekl jsi, že jsem jich nahrabal za svého života dost a dost — ale tento políček tě pálí, a kdybys žil ještě století a kdybys došel hodnosti rektorské, bude tě pálit. Tento políček nepadl v zlosti, ani při karbanu, ani za nezřízeného pití, ale byl ti zasazen bezbranným člověkem, polobláznem, polochudinkou, někým, s kým se můžeš málem měřit, neboť i ty dovedeš mluvit nepravdu a lžeš jak když tiskne. I ty dovedeš pít a chodit za děvčaty a sklonit se pěkně nad talířem.

„Milosti,“ oslovil jsem potom plukovníka a hned bych si byl jednu lískl za to MILOSTI (ale člověk, je-li určitého věku, velmi těžce odvyká věcem a slovům, která si osvojil za dlouhého užívání), „Milosti, zasloužil jsem si jiného přijetí, než se mi dostalo, ale nechť. Měl jste pramálo příčin domnívati se, že stojím na straně vašich nepřátel. Tím hůře, jestliže jste mě potupil a urazil. Vidím, že si vážíte jen ran, a chci vám je oplácet takovu měrou, jak vy je rozdáváte. Nemyslím ovšem na jiné zbraně než na ty, které jsou vlastní vzdělaným lidem. Budu vás mořiti uskoky a vymyslím si tolik lstivých léček, že vám bude brzy horko.“

Řka to, vyšel jsem se vztyčenou hlavou, neboť ať jsem plukovníka potíral či ať jsem stál na jeho straně, načichl jsem jeho mravem a volky nevolky jsem napodobil jeho obyčeje.