Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Záměna

Ach advokát! Spustili jsme toho chlapíka z očí, když jsme nasedali k vyjížďce. Jak se vyrážel, zatímco my jsme křižovali les?

Můj pán, Josef Stoklasa, s ním chtěl účtovat a odvedl ho do své kanceláře. Schylovalo se mezi nimi k bouři. Byli zasmušilí a po dlouhé době spolu mluvili tak, jak měli spustit již na začátku.

Regent činil svému právnímu zástupci výčitky, řka, že mu nejdou pod vousy zápletky a kličky, v nichž si advokát libuje. „Naše věc,“ řekl, „pokračuje od deseti k pěti. Před půl rokem jsem byl málem u cíle. A co teď? — Odhad za odhadem, komise za komisí! — Ministerstvo. Pozemkový úřad, průtahy! — Ďas ví, komu ten statek padne nakonec do klína.“

„Před šesti měsíci,“ odpověděl advokát, „jsem měl volnou ruku. Tehdy ještě nezasáhl Lhota!“ Řka to, podíval se na mého pána zpod brýlí.

„Bylo to nutné,“ pravil mu v odpověď regent, „musil jsem požádat Jakuba o přispění, vždyť jsme byli již v koncích.“

Oba pánové chvíli mlčeli, Stoklasa se trochu styděl za nepravdu, kterou říká, a v rozpacích lámal mezi prsty sirku.

„Domnívám se, že jste si nesprávně vybral přímluvčího,“ pokračoval advokát. „Lhotovy zájmy jsou jiné než vaše. A i kdyby chtěl, co zmůže? Má na zádech smlouvu s cukrovarníky a řepaři po něm pasou jako čert po hříšné duši. Musí se před nimi zapírat a jezdí po zdravotních dovolených.“

„Mýlíte se,“ namítal opět regent, „Lhota má vliv a je to můj starý přítel. Co ale mohu čekat od domkářů? Zapomněl jste, jaké mám potíže s Charouskem? — Vidíte, a to je člověk, s nímž jsem chtěl pracovat, když jsem myslil na družstvo…“

„Jakže?“ vpadne advokát, „vy byste přistoupil na to, aby se Kratochvíle stala družstevním statkem?“

„O Charouskovi již nemůže být řeči.“

„Naopak! Naopak!“ křičí advokát a na jeho čele vyvstává pot. „Charousek udělá, oč ho požádám. Jsem si jím jist.“

„Pozdě!“ odpovídá můj pán a vkládá do toho slova všechnu umíněnost lidí bez vůle.

Doktor vstane a jazyk mu vypovídá službu. Cítí, že je všechno v sázce, cítí, že miluje Michaelu a že jeho místo je po boku Stoklasově. Chce mluvit, ale v hlavě se mu honí myšlenky na moc v politické straně, na Kratochvíli, na svatbu a na jedinou chybičku, které se dopustil s Charouskem. Můj bože! Proto se všechno rozplyne? Proto má věčně klábosit v nicotných sporech u krumlovského soudu? — Ne, ujímá se řeči a vyloží, proč Charousek psal onen zlořečený dopis a proč mluví na schůzích proti Stoklasovi. „Tomu je dlužno rozumět,“ praví, „jen jako výstraze, abyste se nevzdaloval svých starých spojenců. My všichni jsme byli znepokojeni pro Jakuba Lhotu…“

To jméno přivádí advokáta k rozumu, poznává, že právě v něm je ohnisko sporů, poznává, proč se Jan vrátil na Kratochvíli, a v duchu se již loučí s Michaelou i se statkem. „Zkřížili ti cestu. Okradli tě!“ myslí si, ale ještě se nevzdá. Mluví, mluví čím dál tím lépe. Vymáchal Lhotu, jako by měl zítra přijíti na buben, a naznačuje, že je to darebák. Rozhodl se vésti útok přímo na Jakubovu hlavu a změří se s Janem; ve vhodné chvíli požádá pak o Michaelu.

Uhaduji a jasně si dovedu představit, jak se náš advokát za této řeči uklidnil, jak si opět sedá, jak drží ruku v dlani a jak si čistí brýle. Vypadá jako neviňátko.

Můj pán odpovídal na hanu a zlehčování pana Jakuba Lhoty zdráhavě. Krčil rameny, a když šlo do tuhého, vzmohl se jen na chabou poznámku: „Pravíte, že pro mě neudělal ani jedinou maličkost? Vždyť jsem ho nikdy o nic nežádal — ostatně, míti vliv znamená hospodařiti vlivem.“

Toto místo je nejslabší z celé obhajoby. Advokát se dívá na popel svého doutníku a myslí si, že přišel čas, aby obrátil řeč na Michaelu. Připravuje si půdu a urovnává záhyby svých spodků. Pojednou vyhrkne a ze záplavy ruměnců praví utlumeným hlasem: „Miluji Michaelu!“

Ať se propadnu, ať nedosáhnu nikdy akademického gradu (jakkoli mám zadat jen práci a vše je hotovo), ať víckrát nepromluvím, jestliže si Stoklasa někdy pomyslil na to, co advokát právě řekl. Neměl o tom ani zdání, ani zdání, ani zdání!

V tu chvíli byla na Stoklasu žalostná podívaná. Stál jako bez ducha a opakoval si Michaelino jméno. Rád bych znal hloubku jeho studu a uzardění, rád bych znal sled myšlenek, které mu proběhly hlavou. Zastavil se u necudných anekdot, které za chvilek oddechu sdílel se svým advokátem? Myslil na výši jeho palmáre? Či na malé nezbednosti, kterých se dopouštějí mužové zralého věku? Proč neukázal Pustinovi dveře, proč mlčel? Vázala mu jazyk společná tajemství?

Jsem si tím jist, neboť, přisámbohu, ten člověk viděl v Pustinovi to nejhorší a považoval jej za pramazaného chlapíka. Kdyby mu v tom okamžiku nebránily vlastní hříchy, zatočil by s milým doktorem dočista jinak. Poprosil by ho, aby mu víckrát nechodil na oči, a zhurta by mu zavřel právě před nosem. Jářku, dovedu si velmi dobře představit, jak by ho vyprovázel, ale jakživ to neuvidím, neboť můj pán vězí až po krk ve všelijakých závazcích a nikdy nebude jednat podle vlastní hlavy…

Se mi zdá, že mi dáváte znamení, abych přestal. Tane vám na mysli nějaká otázka? Dobrá, poslouchám.

— Měl Stoklasa Michaelu rád?

To bych řekl, pánové, měl ji nesmírně rád!

— Chtěl ji provdat za mladšího Lhotu?

Ovšem, snažil se o to ze všech sil.

— A co tedy odpověděl Pustinovi?

Nic určitého. Mohu říci, že mu ji neodepřel.

— Tak, a teď si, vy mluvko, sáhněte na tepnu!

Lidé dobří, slyším nerad podobné poznámky. Sper to ďas! Nemohu učiniti z černého bílé a z ničeho něco. Pan Stoklasa byl právě takový a ani o chloupek lepší. Honil vždycky dva zajíce najednou. Ať se vám líbí či nic, já zpívám podle not a držím se svého klíče. — Krátce a dobře, Stoklasa zapřel mladého Lhotu a neučinil pro lásku k své dceři ani tolik, co by se za nehet vešlo.

„Já,“ pravil advokátovi, postrádaje pravého výrazu, „nebudu Michaele říkat o vašich záměrech. Zeptejte se jí sám. Nebudu ji ani přemlouvat, ani jí bránit. Jestliže vám přisvědčí, máte mé slovo.“

„Dobrá,“ odpověděl na to doktor Pustina, „nechtěl jsem slyšet nic víc. — Pokud však jde o vaši poznámku, abych mluvil ve vhodnou chvíli, rozumím tomu tak, jako byste mi naznačoval, že teď není čas k podobným rozmluvám.“

Můj pán, který jako všichni otcové myslí za Michaelu, odpověděl, že se obává, aby slečna nebyla doktorovým návrhem překvapena. „Věru,“ dodal, ukončuje rozmluvu, „nic by mi nebylo nepříjemnější, než kdyby vám odpověděla bez rozmyslu — ale u dívek jejího věku, u dívek tak nakloněných všelijakým veselým kouskům, nemůžeme očekávati, že tato otázka, položena znenadání, vyvolá vážnost, které si zasluhuje.“

„Všimněte si,“ dodal, „jak ta holka ráda rozmlouvá s knížetem. Zajisté to činí jen proto, že se k ní ten člověk chová jako k malému děvčátku a že je tak rozdílného věku.“

Jakmile padlo jméno knížete, vjel do doktora nový duch a vzdor tomu, že můj pán již vstával, nedal si milý Pustina ujít příležitost, aby plukovníka nezlehčil. „Domnívám se,“ řekl s významným pohledem, „že kníže zhusta zneužívá slečnina přátelství. Dík jeho hrám na slepou bábu a vypravováním ztratila slečna zájem na věcech, v nichž si předtím libovala. Jeho přítomnost mi není pranic vhod!

Jaké štěstí, že byla tato věta řečena tak neomaleně; dříve než dozněla, odpřisáhl si můj pán, že ji advokátovi nedaruje. Neměl odvahu vypověděti Pustinovi otevřené nepřátelství a byl přinucen zdržeti se poznámek, když se advokát málem přiznával, že má jakýsi podíl na Gharouskově dopisu, avšak tam, kde nebylo třeba přímého činu, byl regent jako z oceli. Vzpřímil se, šťasten, že nalezl věc, která sdostatek vyjádří jeho odpor k doktorovi, a sliboval si v duchu, že se bude zuby nehty držet Alexandra Nikolajeviče.

Pánové skončili rozmluvu právě v okamžiku, kdy Alexejovy saně vjížděly do dvora. Jak bylo již vypravováno, srazil se potom Jan s knížetem, a jsa u veliké tísni, nadbíhal advokátovi.

Ve skladu lidských příhod je snad vždy utajen jakýsi posměšek. V okamžiku, kdy se Susanne vyznávala ze své lásky k Alexejovi, myslil kníže na Michaelu a já, hoře touhou obejmouti Francouzku, jsem poslouchal vyznání, jež platilo jemu.

Právě ve chvíli, kdy se Michaela blížila k Janovi, postavil si ten nerozumný člověk hlavu a zmátl slečniny kroky. Kdo ví, kam dojde?

My všichni jsme truchliví herci směšných zápletek. Chodíme po špičkách, v kruzích, oklikami a polovina našich skutků se obrací proti nám.

Jan nasadil na hlavu tohoto hlupáctví korunu, když se po nešťastné projížďce setkal s advokátem a nabídl mu svou přízeň. Doktor Pustina neměl ovšem důvod družit se s Janem, nicméně přijal spojenectví.

Posuzujme věc podle advokátského rozumu. Náš právní zástupce byl chytrý chlapík a mohl si na prstech vypočítat výhody, které mu z toho vyplynou: Obeznámí se s Lhotovými záměry. Vytáhne na Janovi celý plán, získá si jeho vděčnost a vnukne mu tolik hloupých skutků, kolik je potřebí, aby se zkompromitoval. — Pokud jde o Alexandra Nikolajeviče, shodují se advokátovy zájmy se smýšlením Janovým do té míry, že oba pánové mohou společně jednat. Proč by tedy Pustina váhal?

Již po prvých větách odhadl advokát Janovo rozechvění a řekl si, že mladý pán čpí nešťastnou láskou. Poslouchal ho, potlačuje úsměv. Když náš pletichář mluvil před chvilkou se Stoklasou, zdálo se mu, že je všechno ztraceno, avšak teď nabýval znovu naděje. Jan byl téměř útočný.

„To bych rád věděl,“ řekl, mysle na knížete Alexeje, „co ten dobrodruh tady chce?“ „Co chce?“ odpověděl Pustina. „Někdo mu vstrčil do kapsy úplatek, aby hatil prodej Kratochvíle. Hanba mluvit! Ten chlap ví o každém hnutí a má ve všem prsty, je u Stoklasy pečený vařený a čte celou poštu. To víte, že to nedělá jen tak z dobrého srdce nebo pro zábavu. Ten podvodník podává zprávy starému vévodovi do Tyrol.“

Pan Jan slyší toto obvinění nerad. Nebyl si jist, nemíří-li advokát tou poznámkou na jeho otce, a málem připouštěl, že pan Jakub má s vévodou Průkazským nějaké pletky. „Kdož ví, není-li kníže stvůrou mého otce,“ pomyslil si Jan, „kdož ví, kde se stýkají zájmy nových a starých velkostatkářů.“ Tato myšlenka nešla Janovi z hlavy. Byl hodnou chvíli na vahách, nemá-li nechat advokáta advokátem, ale tu si vzpomněl na Michaelu, na její šťastnou tvář a na knížete, který s ním po vyjížďce mluvil tak zvysoka. To rozhodlo. Stín pana Jakuba zmizel a mladý pán stiskl advokátovi loket. „Mluvil jste se Stoklasou o knížeti?“ otázal se. „Stokrát!“ odpověděl doktor, „ale je jako hluchý a slepý.“

Již byl čas k večeři, ale pánové se nemohli rozejít. Advokát poslouchal a Jan mluvil příliš mnoho. Náhle ze vší přetvářky spustil o tom, čím mu přetékalo srdce: „Nevěřím, že kníže někomu slouží,“ děl s upřímností milenců, kteří rozvázali právě v okamžiku, kdy mají držet jazyk za zuby, „nevěřím, že má jiný zájem mimo svůj vlastní.“

„Jaký?“

„Miluje Michaelu!“ odpověděl Jan.

Na tato slova se pánové zastavili. Ať mě kulíšek, jestliže se Janovi netřásl horní ret a nemžikal-li advokát očima. Stáli pěkně proti sobě s pootevřenými zobáky, s peřím zježeným a s připraveným drápkem.

Avšak naše století nesdílí způsoby starých časů. Současný mrav je již zkažený. Místo aby se ti dva popadli do křížku a místo aby si vyřídili svou věc, jak se sluší na mladé lidi, spolkne každý z obou hněv a smlouvá dál s protivníkem spolek proti třetímu kohoutovi.

Zanechme je, ať se usmíří! Zanechme je, mrav opantoflených hrdinů nám neskytne ani poučení, ani zábavy.

Kdepak je kníže? Kdepak je plukovník, aby nás vedl v šrůtky a hádanice?

Vzpomínám si, že se v tu dobu svlékal právě z kožichu a že si mnul ruce nad kamny. Potom se mu zastesklo po Marcelovi. Chtěl s ním promluvit pár slovíček. Vyšel tedy z domu, hledal svého přítele v řezárně a konečně zabrousil do chléva.

Na našem dvoře jsme měli švýcara. Rozumí se, že to nebyl doslova nějaký Matěj z hor, ale Čáslavák, který se vyznal v chovu dobytka. Byl to zarputilý člověk, měl své mínění a hlavu na pravém místě. Choval se zálibou králíky a měl jich požehnaně v kotcích i pod žlaby kravína. Toť se ví, že je krmil z panského, jenže se tou věcí netajil (nevídáno, hrábl-li někdy do pytlíku s ovsem).

Onoho osudného dne se kníže potloukal po chlévě. Přecházel z kouta do kouta a tu si všiml, jak jedna z ramlic skáče podle krav. Vzal ji pěkně za uši a se zalíbením ji prohlížel.

„To je tvé zvíře?“ otázal se kravaře, podkládaje — aby ramlici nestrhl — její zadek.

„Mé,“ odpověděl švýcar a hleděl si svého.

„Dobře,“ děl na to Alexej, „to je belgičan, vidím, že tomu rozumíš.“

„Nechte na hlavě,“ odsekl kravař. „Já tomu, jak pravíte, rozumím, ale vy vidíte tenhle druh dnes poprvé. Víte, co je to? Srsťák! Tu to máme! Tudy na to! — A propodruhé: až mi budeš něco chtít, tak mi, drahej příteli, netykej!“

Kníže se usmíval jakoby nic. V jeho tváři se nehnula ani žilka. Byl jsem nadmíru překvapen a již jsem se mu začal pošklebovat, jak to pěkně od kravaře slízl. Ale kníže ani muk. Vytáhl z kapsy bankovku a podává ji tomu kravaři.

Jářku, teď jsi provedl chytrý kousek! Ještě mu něco dávej!

Ale kníže se tak přimhouřenýma očima dívá na švýcara a podává mu peníze, jako by šlo všecko na světě koupit. To se však pěkně spálil! Milý kravař nic nechtěl vzít a povídá: „Dej se s tím vycpat a víckrát mi sem nelez, nebo tě přetáhnu vidlema.“

Kníže upustil bankovku a zas nic. — To víte, kdopak zná lidi, soudil jsem, že je kravař v právu, ale neměl jít tak daleko.

Když bankovka upadla na zem a kníže ještě neřekl ani slovíčko, myslil si ten druhý, právě tak jako já, že milý pan plukovník dostal strach. Vzal vidle a jen žertem a z veselosti, že se mu věc dobře povedla, je napřáhl na Alexeje.

Jak to udělal, vypadl proti němu kníže pěstí a švýcar letěl až k dřevěnému pažení (to jsou dobré tři metry).

Ještě teď slyším, jak mu udeřila hlava o trám.

Kolem dobytka a ve stájích bývá dost lidí, kteří při své dřině kašlou na knížata a na vévody a kteří mají podobných hašteřin plné zuby. Naučil jsem se rozeznávat od dělníků chasu, která se točí kolem pánů a napodobí jejich kousky, přijímajíc spropitné místo mzdy. Prví se odlišují od druhých jako oheň od vody. Býti sluhou a pracovati za mzdu je rozdíl. Jestliže Váňa a Koterovi pomocníci oslovují Alexeje Nikolajeviče: Vaše Prevoschoditělstvo a Milosti, říkají mu švýcarovi přátelé: darmojed. — Osobní kouzlo? Vznešenost? Věrnost starým časům? To na ně neplatí!

Podobných lidí se sběhlo pět nebo šest a vznikla váda, až mi zaléhaly uši. Vložil jsem se do toho, dovolávaje se přátelství k švýcarovi i ke knížeti, ale řekli mi, abych držel zobák.

Kníže neodpovídal. Odešel vzpřímen a já jsem ho následoval s hlavou mezi rameny. Ohlížel jsem se na každém kroku, co dělají lidé za mými zády, a čekal jsem, že mi přiletí nějaká na hlavu. Zavřel jsem dveře a ještě bylo slyšet hluboký hlas a ropot hněvu. Ten hlas vyrůstal jako dračí setba. Nesl se dál a dál, trojí ozvěnou se válel po nádvoří a padl do světnic. Tu hvízdal, tu se poškleboval, houkal a smál se.

Za chvilku si povídala o knížecí rvačce celá Kratochvíle. Kuchařky, klíčnice, děvčata s pometly šeptaly jedna druhé do ucha, jak kníže dostal co proto.

— Náš švýcar popad toho chlapa a moh z něho vytřást duši.

— Prosím tě, kdes to slyšela? Náhodou je to zrovna naopak.

— No, ale pistoli nemusel vytáhnout, to se moc nevytáh, takhle se vytahovat.

— Kdybysi nemluvila, přetáh ho nahajkou!

— Kdo?

— Koho?

— Kníže švýcara!

— Ne, já jsem slyšela, že ztloukli knížete. Leží teď nahoře a je přej samá krev!

— Kníže?

— Ne, Bernard Spera!

Za těchto řečí slečna Cornelie div nepozbyla vědomí, křičela, hašteřila se a zanic na světě nechtěla připustit, že kníže dostal na záda. Nebohá klíčnice si tak počínala z popudu lásky a strachu, který jí našeptával, že tomu je tak, jak se obává. A tu sklíčena starostí, že je kníže pomlácen, a vroucně si přejíc odvrátiti od něho pohromu, vkládala celou duši do svého křiku, opakujíc: „Ne! Ne! Ne! Já ho znám. Já vím, jaký je to člověk. Ten by si to nikdá nedal líbit!“

Kolísala mezi svými družkami, jako když hrdinova choť slyší neblahé zprávy, a vztahovala ruku k svým ňadrům, nedbajíc ani uvolněného účesu, ani záhybů, jež jí tvořila punčocha na levém lýtku.

„To bych se podívala, jestli se někdo vodváží šahnout na knížete!“ Řkouc to, dala poklesnouti svému hlasu, naznačujíc, že si žádá sklenice vody.

Nešťastnice, svou neprozřetelnou láskou, v níž ještě po letech rozeznávám nezřízenou a vypínavou žádost, aby spojila svůj osud i před lidmi s osudem knížete, uvrhla nás všechny do lidských řečí a vposled do bídy.

Z křiku, vyhrůžek a lání mohly její družky snadno uhodnout vztah mezi ní a knížetem. Neváhám říci, že to vskutku učinily a že poznaly, kolik uhodilo. Obrátily se na podpatku, opřely si ruce v bok či založily lokty, ale šmahem namísto účasti s Alexejem projevovaly mu posměch.

Snad si některá z kuchařek do té chvíle myslela, že kníže Alexej zůstává na Kratochvíli jen kvůli ní. Možná že si ta či ona přála, aby se jí přihodilo právě to, co naznačovala Cornelie. Kdož ví? Snad v pletkách s klíčnicí viděly, že kníže míří příliš nízko. — Snad byly žárlivé, snad naráz zmoudřely jako sekta vyznávající letnice — buď tomu jakkoli — kníže zůstal bez spojenců.

Byl zbaven kouzla. Byl vysmíván.

Slečna Cornelie způsobila svou prostořekostí a svým hanebným sobectvím a neovládáním se, že se Alexej Nikolajevič octl v ústech všech ženských a všech lokajů, co jich bylo na Kratochvíli.

A co Cornelie získala svým vynašečstvím? Nic, mimo pohrdu. Zůstala sama a bez útěchy, zatímco v kuchyni přetřásaly, kolik už měla milovníků.

Cornelie ovšem poznala, že zašla příliš daleko, ale v lidském počínání se druží chyba k chybě. Nešla spát, nesedla si k papíru, aby psala dopisy svým příbuzným, ani nepořádala svých věcí, jako to činí ve chvílích tísně rozvážní duchové, ale přehodila si šátek přes rameno a od devíti hodin čekala v pootevřených dveřích své světničky na knížete. Chudinka, měla tušení, že je sledována? Vyzývala svým počínáním přítelkyně, aby se šly přesvědčit, že ji kníže opravdu navštěvuje, nebo byla tak prostého ducha, aby se domnívala, že se žádná z těch všudybylek neodváží je špehovat?

Já, kníže, Jan, Susanne, Ellen, Stoklasovi a advokát jsme zatím seděli u večeře. Náš rozmar za mnoho nestál. Plukovník se měl k Michaele a pan Stoklasa se snažil vtáhnout do hovoru Jana. Ale mladý pán se díval jako sedm drahých let. Mlčel a Michaela mu odpovídala, obracejíc se s dvojnásobnou živostí ke knížeti.

Táhlo již na desátou, slečna Ellen potlačovala zívnutí a já sám jsem si rovněž zakrýval ústa. — Ach, do té chvíle jsem nevěděl, že i nuda může znamenat štěstí. Do té chvíle jsem netušil, co se děje v kuchyni, a ani zdaleka mi nepřišlo na mysl, jaké blázniviny se Cornelie dopouští. Neštěstí, které se na nás valilo, neopovědělo se žádným znamením. Příhoda se švýcarem? Pah, byl jsem v té věci bez viny. Ostatně kníže o ní bude mlčet a lidé z chléva se neodváží žalovat. — Tato myšlenka mě napadla jen tak mimochodem mezi dvojím vypravováním Skotky Ellen, zatímco jsem se díval na kouř svého doutníku. Žel, dával jsem prašpatný pozor, co se kolem mne děje, a Lojzík nalezl velmi pozdě příležitost, aby mi několika slovy sdělil novinky z kuchyně. Smál jsem se pod kůží, slyše, jaký poprask se strhl kolem plukovníka, a byl jsem zvědav, co tomu říká Františka s Veronikou.

„Měl byste je slyšet!“ odpověděl Lojzík. „A Cornelie, můj bože, ta vyvádí!“

„Jaké štěstí,“ odvětil jsem, vkládaje do Lojzíkových rukou hrst Stoklasových trabuk, „že o tom kníže neví!“

Zatajil jsem Alexandru Nikolajeviči, co jsem slyšel, neboť považuji za chybu vměšovati se do soudů, které stíhají naše skutky. Nikdy nic nevyvracím a neomlouvám se, jsa jist, že činím lépe, než kdybych věc rozmazával.

Kníže tedy nic netušil. Rozmlouval. Klaněl se slečně Susanne, smál se s Michaelou, choval koleno a hladil si lýtko.

Asi v deset hodin jsme vstali od stolu a šli na lože. Měl jsem s knížetem část cesty společnou, tu jsem již nemohl udržet jazyk za zuby a řekl jsem mu, co se přihodilo.

Zdál se tím velmi pobaven a srdečně se se mnou rozloučil: „Pozor! Pozor!“ volal jsem, když jsme se rozcházeli, ale Alexej mávl rukou.

Vystupoval jsem poněkud zklamán do druhého poschodí a kníže scházel do přízemku. Bylo mu tedy jíti mimo Corneliiny dveře, a tu se setkal se svou přítelkyní. Představuji si, jaké nádherné slzy stály v jejích očích, jak se vrhla knížeti na krk a jak jej vtáhla do své světnice.

Přišed domů, odložil jsem šat a hotovil jsem se ulehnout. Myslil jsem na Cornelii. Opíral jsem se o loket a hlavou mi táhly vzpomínky na naše stará setkání. Byl jsem rozrušen a nějaký zlý duch mi našeptával, abych se poohlédl, co má přítelkyně dělá a co je s knížetem.

Usnuli?

Rozloučili se?

Tato myšlenka mě vrhala ke dveřím. Oblékl jsem starý plášť a sešel jsem potmě do mezipatra klíčnic.

U Cornelie bylo ticho. Věděl jsem však velmi dobře, že se do její světnice vchází dvojími dveřmi, jež nepropustí ani hlásku. Zkoušel jsem, je-li zavřeno. Nebylo. Pootevřel jsem a vklouzl do tmy mezi veřejemi.

Jsem tak stár, znám bezpečně běh světa, a přece se mi rozbušilo srdce. Slyšel jsem hlas Alexejův, jenž s odstínem nudy vytýkal své milence špatné vychování. „Odcházím,“ řekl nakonec.

Cornelie mu odpovídala pláčem. Představoval jsem si, jak se vrhá tváří na podušku, a mezi dvojím vzlykotem jsem zaslechl její prosbu: „Vezmi mě s sebou!“

„Na to jsem nikdy nepomyslil,“ pravil opět kníže. „Ale je už pozdě. Jděte spát. Sbohem, slečno!“

Poznával jsem, že je čas zmizet, a vyběhl jsem na chodbu.

Můj bože! Co jsem to udělal! Všechny prostory Kratochvíle tonuly ve světle a všude bylo plno ženských! Chtěl jsem se vrátit, chtěl jsem přirazit dveře, chtěl jsem se propadnout — ale nezbývalo než chytit plášť do špetky a dát se do běhu.

Přirazil jsem dveře, starého čerta se staraje, co řekne Cornelie s knížetem.

V chodbě bylo jako ve dne, běžel jsem uličkou děvčat z kuchyně, jež zde stály stráž! Proklínám je za to do horoucích skal, proklínám je i jejich nejapné špehounství. Ať najdou každého rána myš ve svých pantoflích. Smály se z plna hrdla, ukazujíce za mnou, jenž jsem za tlumeného vřískání utíkal jako klouče, a ohýbaly se smíchem, opakujíce: „Bernard! Bernardek!“

„Vždyť jsem to říkala, kdepak kníže a Cornela. Kdepak, kdepak, kdepak!“

Ten nenadálý hluk knížete zadržel. Zachránil ho! Necuda, zůstal u milenky, a já jsem byl trestán za jeho hanebné kousky.

„Na mou duši,“ pravila Františka, „viděla jsem knížete na vlastní oči. Když jsem vás volala, byl u ní von a ne Bernard!“

„Tak jsme snad blázni?“ odpovídaly přítelkyně.

Ale to jsem již toho dne neslyšel. Přetáhl jsem si přes hlavu přikrývku, přemýšleje se studem o tom, jak je nesnadné obhájiti pravdu. Počítal jsem najisto, že budu jmín záletníkem a že kníže dojde staré cti. Měl jsem však pravdu jen z poloviny.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.