ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ale dříve než jsem se mohl ozvat, otevřely se dveře a vešel lesmistr. Dal se kratší cestou, aby se podíval, zda je vše připraveno. Byl chvíli v rozpacích, vida knížete seděti u poloprázdných lahví, ale co naplat, pán je pán a sluha je jen sluha. Starý Rychtera se nevzmohl ani na slovíčko a čekal pěkně v koutku, až na něho plukovník kývl.

Zatímco mluvili, bylo slyšeti v předsíni kroky a za chvíli se síň zatměla novými příchozími. Stoklasa vešel téměř poslední. Jak už to bývá, když vejdou lidé zvenčí do světnice, nikdo nic neviděl. Jedni si mnuli oči a jiní odkládali kabáty, starého čerta se starajíce, kdo sedí u stolu. Ostatně plukovník už vstal a já se chystal učiniti totéž. Chtěl jsem pozdravit Jakuba Lhotu, ale ten dobrý pán mi šel vstříc, a spatřiv mého přítele plukovníka, podával mu ruku. Odtud šlo všechno jako na drátku. Kníže přál pánům dobrý večer a poklonil se slečně Michaele.

Ve světnici byl zmatek, ale plukovník přece vzbuzoval pozornost. Sem tam jsem zaslechl, jak někdo potají šeptá sousedovi do ucha: „Není to hejtman z Kopniku?“ — „Není to Eperney?“ — „Není to hrabě Koda?“ — „Není to Aulenburg, strážce božího hrobu a komandér bordeauxského kříže?“

Slečnu Michaelu věc bavila, ale Stoklasa byl na rozdíl od ní zneklidněn. Znamenaje však u svého hosta bezúhonný mrav a dobrý obyčej, záhy se uklidnil.

Můj nový přítel se choval vybraně, mnoho nemluvil, ochotně naslouchal a smál se vtipům, které padaly. Jeho smích byl velmi hezký. Ti ostatní krákali jako krkavci, avšak plukovník měl hlas, abys jej pohledal. Vedle něho obstál smích slečny Michaely; všichni ostatní musili do kouta.

Víno mi pomalu stoupalo do hlavy. Byl jsem málem prostořeký a chtěl jsem jít s pravdou ven. Chtěl jsem označit, kdo stojí za něco a kdo nestojí zanic. Tu dostanu znenadání kopanec a spatřím plukovníka, jak mi dává znamení, abych nezačínal. Jenže plukovníkův pohyb byl příliš patrný a můj nový přítel se tomu musel smát. Ten smích mě smiřoval. Po chvíli vpadla Michaela a vposled jsem rozeznal nový hlas. Zněl stejně nádherně. Obrátil jsem se po onom třetím hlase — a víte, kdo to byl? Víte, kdo se to směje jako hrdlička? Marcel!

Zdá se mi, že společnost valně nedbala mého okouzlení. Vypravovali si o mrzkých obchodech, či o mnišce, anebo o státním rozpočtu. Ďas ví, co všechno semleli.

Čas rychle ubíhal a prázdných lahví byl už vrchovatý koš. Moje opička se počínala ztrácet mezi brunátnými hlavami. Díval jsem se z jednoho na druhého a viděl jsem, že prvý má zardělé uši, druhému že se kouří z makovice, třetímu že se naježil vous a čtvrtému že nabíhají tepny na skráních. Tak to šlo po řadě až k dámám. Ty seděly pěkně zpříma a zvedaly lokty, upravujíce si účes, anebo měly ruce v puse, protože jsou vystaveny všelijakým svízelům s řemeny a se sukněmi, které jsou hned níže, hned výše, než se to nosí. Jejich štěbetání mi bylo příjemné, neboť se vyjadřovaly přiléhavě. Bylo mezi nimi několik sličných tvářiček: jedna rusovláska jménem Eleonora, o níž jsem se už zmínil, jeden typ maurský a jedna zvlášť znamenitá s účesem Anny Boleynové.

Mluvilo se páté přes deváté a ovšem nejvíc o honbě a o příhodách z lesa. A když jsme se už dostali jednou do řeči, toť se ví, že nebylo nouze o nějaký ten výmysl. Pánové začali vstávat z míst a vztahovali ruce, jako by drželi ručnice. Pustili se do toho levicí vpřed, prst na spoušti a hlavu pěkně skloněnou: Pif, paf, puf! A teď začalo to pravé. Zajíci padali a kličkovali a vřeštěli a metali kozelce a pouštěli chlupy a střečkovali a rejdili a scípali a oživovali a běhali do rány a běhali z rány, krátce, bylo to s nimi jako v knížkách.

Při těch řečech zvedl můj nový přítel hlavu. Začal pohybovat vousy a mnul si koleno. Viděl jsem, že se chystá vložit se do řeči. Napřed utrousil jen slovíčko, pak začal s poznámkami a nakonec přehodil nohu přes nohu, pěkně se opřel, složil ruce v bok a spustil:

„Vidím, že jste znamenití lidé a že jste stříleli, neztrácejíce času, buď v běhu, buď z bobku, buď rozkročeni anebo s ohnutým kolenem. Chraňbůh, abych nevěřil, že se vám to dařilo, až zaléhaly uši. Kdyby tomu bylo jinak, kdybyste byli nějaká neviňátka z předměstí, zapletli byste se do všelijakých pravd a čpěla by z toho sedlačina. Sláva bohu, že tomu tak není, neboť nic není hanebnějšího než pravdička vyslovená napůl, zajíkavě a s ruměncem řezníků. Jen si nedejte zajít, jen vesele, jen s chutí do toho! Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!“

Zatímco můj přítel pokračoval v řeči, společnost utichla. Chtěl jsem plukovníkovi oplatit službu, kterou mi prokázal, a dával jsem mu znamení, aby držel jazyk za zuby, ale kníže na nic nedbal a vedl svou. Někteří pánové, jak se mi zdálo, nebrali jeho vybídnutí za bernou minci a postrkovali se loktem, naznačujíce, že má plukovník o kolečko víc. Ale jiní se smáli a slečnám ta řeč byla vhod. Možná že obsahovala trochu posměchu, ale plukovník ji proplétal lichotkami, mluvě o Moskvankách, které se před nimi musí schovat. Zmínil se o znamenitém střihu zdejších kabátců, o pěkných loktech a nádherných brvách, a když to říkal, díval se vždy směrem, kde seděla některá z dívek, na kterou se věc hodila.

Byl jsem zvědav, co tomu říká Stoklasa. Šil sebou, kýval na Rychteru a šeptal něco svým sousedům. Věc mu nešla pod vousy. Ale můj plukovník se tvářil, že nic nevidí. Mluvil dál o zdejší mazanici bláta, o honech na Krymu, o slečnách, které mají důlek ve tváři, a o tažení proti rudým gardám.

A co tak povídá, vzrůstal víc a více hluk. Nikoli od cinkotu sklenic! Pánové vstávali, ale ne proto, aby plukovníkovi připili na zdraví. Měli ho málem po krk. Vysoký hodnostář z pozemkového úřadu vrhl naň krátký pohled, a mávnuv rukou, jal se přecházet po celé délce světnice. Někteří pánové ho chtěli následovat, nastala strkanice u stolu, tam zvrhli stoličku a tam někdo rozlil víno. Padlo krátce heslo: Jde se domů!

Starý Rychtera stál blízko plukovníka. Věděl jsem, co to znamená, neboť můj pán mu svěřil poslání, aby knížeti ukázal, kde nechal tesař díru.

Takové věci se lehce rozkazují a nesnadno se plní. Rychtera nemohl z místa. Chviličku troubil do šátku a pak se tahal v rozpacích za vousy. Konečně ho něco kloudného napadlo. „Pane plukovníku,“ řekl, nakláněje se blízko k uchu mého přítele, „chtěl bych vám. ukázat nejlepší ránu brokovnicí, jakou jsem kdy viděl.“ — „Kde?“ odpověděl kníže. — „Venku,“ řekl opět lesmistr. — „Dobrá,“ odvětil na to plukovník, „rozumím, ale poshovte mi maličkou chvíli.“

Řka to, obrátil se k přítomným pánům a pokračoval. „Obávám se, že jste přeslechli mé jméno. Prosím za prominutí, mluvívám někdy do vousů. Jsem kníže Alexandr Megalrogov, plukovník Mikoláše II. Bylo mi příjemné stráviti dnes s vámi několik hodin. Děkuji. Dobrý den.“ Tuto řeč pronesl kníže zvysoka a nosem, jako mluvívají herci při benefici, když jsou plné pokladny. Francouzská slovíčka, jež připletl mezi svou ruskou češtinu, působila dobře. Čekal jsem, že zamíří se vztyčenou hlavou ke dveřím, ale opět jsem neuhádl, rozběhl se líbat dámám ruce.

Nevím, jak pochodil, protože mě v tu chvíli zaujal plukovníkův sluha. Objevil se ve světnici s nožem v ruce. Jeho tvář byla zakaboněná, vlasy mu padaly až k očím, měl pirátský pohled a skrýval levici za záda. Vzbuzoval děs. Zůstal jsem jako opařen a z ostatních se rovněž nikdo neměl k slovu. Stoklasa stál, nos vzhůru a tváře v ohni. Advokát, chlapíci z ministerstev, naši sousedé a lidé z pozemkárny pobledli a srazili se do houfu. Jen dva nebo tři stateční lidé šli o krok blíž. Mezi nimi byl doktor Pustina. Řečený advokát si dodal odvahy, a ukazuje na Váňu, děl k plukovníkovi, aby ho vykázal.

Stalo se. Sluha knížete Alexeje odcházel, a jak se točil ve dveřích, bylo jasně vidět, že drží v levici kus kýty. Nůž patřil k pečeni! Slečna Michaela zahlédla věc současně se mnou. Dali jsme se do smíchu a od té chvíle jsme si vyměňovali pohledy, které znamenají: To je pěkná švanda! Anebo: Získali jsme za čtyrák pěkný kvásek do těsta!

Ale to ještě není konec těch směšných příhod. — Vedle sluhy stál maličký Marcel se zastřelenou srnou na rameni. Chuďas zaslechl Rychteru, když nutil plukovníka, aby se šel podívat na nejlepší ránu. Rozuměl této výzvě svým způsobem, a chtěje ušetřiti knížeti cestu, přinášel zvěřinu do světnice. Pokynul jsem mu; aby ji složil na zem.

Můj pán loupal po plukovníkovi očima, ale kníže si prohlížel úlovek, jako kdyby se nic nestalo. Žel, tato advokátova kořist, tato srna je kamenem úrazu. Odtud se všechno obrátí a místo veselého smíchu uslyšíte hádanici a zlobné výkřiky.

Marcel v ušlechtilé snaze přinésti nejlépe zasaženou zvěř přinesl kozu. Je to chlapec dočista neznalý myslivosti a nemohl jsem mu to zazlívat. Nicméně věc měla důsledky. Můj přítel plukovník zakroutil nad zvěřinou hlavou a spráskl ruce. „To je nevídáno,“ děl, pozvedna svůj hlas, „to bych chtěl vědět, kdo takhle střílí?“

Bůhví jestli se Pustina přihlásil či kde ho kníže popadl. Znenadání jej držel za rameno a činil mu pro kozu tak trpké výčitky, jako by šlo o prohranou bitvu. Pustina namítl, že se střílí podle plánu, neboť se zvěř příliš rozmnožila, a tak dochází i na srny. „Pah, pěkná výmluva!“ odpověděl na to kníže.

„Nechtě na hlavě, nechtě na hlavě!“ řekl na to můj pán. „Rád bych slyšel od vás něco jiného: Kde jste se tady vzal?“ „Vzal — nevzal,“ odsekl zase plukovník, „mluvím teď o koze. Když jsem byl na Litvě, složil tam jeden chlapík laň, která byla stelná. A víte, co se mu za to stalo? Hrabě Poražský ho pokropil kachními broky. Měl jich v zadnici nepočítaných.“

„Ven, ven, vy pastucho!“ křičel advokát, avšak kníže Alexandr na to nedbal a mluvil dál. „Ty ovšem, místo abys přijal zasloužený trest a litoval hanebného skutku, se budeš vymlouvat, že vysoká zvěř škodí. Prosím tě, čímpak jsi, jaké máš povolání a z jakých prostředků sis koupil ručnici?“

„Pane,“ pravil opět můj pán, „řekl jste, že jste šlechtic, a užíváte výrazů jako obchodník koňmi.“

„Prosím vás, abyste mi prominul, nemohu přestat, jsem-li jednou v ráži. To jest tak řečená taktika kutuzovská, kterou jsem si osvojil u gardového pluku,“ děl kníže Megalrogov, a přerušuje se rčením „nic ve zlém“, „pardon“, „s prominutím, pane“, pokračoval vesele dál. — „Teď budu hádat, co jsi zač, a jestliže se třikrát omýlím, prohrávám sázku. Oč tedy? O ručnici! Platí?“

Naplnil jsem si rychle sklenici a čekal jsem, uhodne-li to kníže či nic. Ale přítomní pánové spustili takový křik, že nebylo slyšet vlastního slova. Rozeznával jsem stěží několik výkřiků: „Dejte nám pokoj s příhodami hraběte Poražského!“ — „Jděte na kolo!“ — „Bodejž vás kozel!“ — „Byl na Litvě a potom u sultána! Jo, leda v arestě!“

Ale tak, jako znějí v orchestru vedle bubnů flétny, ozývaly se také v tomto sboru hlasy líbezné a pochvalné: „A mně se líbí!“ — „Chlapík! — Chlapík! Chlapík!“ Pan Jan byl rozhodně na straně knížete a velmi hlasitě křičel: „Znamenitě! Znamenitě, pane!“

Do té směsice vpadl zase hlas plukovníkův: „Střílel jsem tygry v turkestánské stepi a v Litevsku jsem uštval jelena, byl bílý jako sníh.“ — Když kníže dospěl k této větě, zvedla se ještě větší bouře nevole než předtím. Bál jsem se, že pánové nazvou knížete lhářem, neboť nikdo nechtěl o bílých jelenech ani slyšet. Ale kníže měl delší dech než ti ostatní. „Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod penzí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí. Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe? V tom je kus starých časů! Proč chodíš po lesích, ty, chlapík od péra, ty, chuďas advokát, který se všeho bojí? Čemupak věříš, na co ses vzmohl, člověče bez příhod a bez představivosti? Co chceš? Co povídáš? Že všecičko je lež, co neobsáhne váček na peníze? Všechno je nesmysl, co nelze rožniti a zhltnout s cibulí? Ba, ty máš pravdu! Jaký bílý jelen, když chutná právě tak jak kýta zvěřinářova. Copak je do barvy! Vyletí komínem. Ty jíš rád uzené.“

Sotva však padla zmínka o uzeném, nastal znovu zmatek. Teď se do věci vložil Stoklasa. „Vidím,“ řekl, „že jste velmi dobrý vypravěč, a váš rozmar věru přispěl k ukrácení chvíle, ale doktor, s nímž jste si tak prudce vyměňoval názory, je můj přítel. Zdá se, že snáší váš způsob vyjadřování s jistou netrpělivostí, a možná že i vám bude vhod věc ukončit.“

Plukovníkův sluha, který asi znal, kolik uhodilo, přinášel právě vaky svého pána. Byl stále stejně zamračen a silně žvýkal.

Kníže, zůstavuje řeč Stoklasovu bez poznámky, se uklonil, sluha mu přehodil plášť přes rameno a pootevřel dveře. Nemohl jsem se udržet a zavolal jsem za svým přítelem. Můj pozdrav ho přiměl, aby se na okamžik zastavil. V pootevřených dveřích bylo viděti hvězdnou oblohu. Stín knížete ji rozděloval vedví. Zdálo se mi, že věc má poněkud omšelé kouzlo, ale že se jeho platnost obnovuje. Marcel myslil na něco podobného jako já; počínal si, jako by nikdy předtím neviděl svítit hvězdy a odcházet poutníka. Byl málo ostřílen.

Kníže mi kynul na shledanou a tu ten maličký, jako by to platilo jemu, se dal do běhu a zachytil jeho plášť. Byl okouzlen tím starým lišákem. Jakž by ne! Kníže měl krásný vlnící se vous, který vynesl z tolikerých bitev. Mluvil o věrnosti k starým časům, měl vlajku světoběžníků tesknících po domově a hubu na pravém místě. Viděl jsem a se mnou všichni hosté mého pána, že se dotkl chlapcovy hlavy, jako by mu chtěl něco říci. Již se skláněl, ale vposled to slovo spolkl.

Michaela stála na Marcelově straně. Sotva plukovník odešel, činila otci výčitky, že knížete vyhnal. Jan sdílel její názor. Musím dodat, že Michaela a Jan neprosili za knížete Alexandra sami, zastánců přibývalo od chvíle k chvíli. Napřed se přidávaly slečny: První Eleonora, potom řečená Anna Boleynová a po nich všechny ostatní.

Věc rozhodl pan Jakub. „Je to,“ řekl, „nějaký Wrangelův důstojník, který si potřebuje trochu odpočinout a protáhnout údy. — Že je to mluvka? Eh, ta vlastnost byla odedávna vysloužilcům vyhrazena.“ Podivil jsem se shovívavosti pana Lhoty, ale po chviličce uvažování mě napadlo, že mluví pro knížete, aby popudil advokáta. Chtěl je na sebe poštvat. Chtěl plukovníka nasadit advokátovi do taláru.

Zatím se někteří probrali z leknutí a jiným se usadila zpěněná krev. Když pan Jakub domluvil, smýšleli o knížeti jinak než předtím. Slečna Michaela nepřestávala prosit Stoklasu, aby za plukovníkem poslal některého z revírníků. Byla sama ochotna rozběhnouti se za ním a nechybělo mnoho, aby to učinila. Kdopak může takovému půvabnému děvčeti něco odepřít? Připojil jsem se hned k jejím prosbám a slečinky škemraly, dosvědčujíce, že kníže neřekl nic neslušného. Byl prý to jen povedený žert.

Co měl doktor Pustina dělat? Když se věci tak změnily, nechtěl jako zarytec trvati na svém — nemohl však obrátit na čtyráku. „Dal jsem mu za vyučenou,“ řekl Michaele, „ale kdožpak by se dále staral o podobné mluvky. — Ostatně — právě uprostřed jsem se musil smát. — Ne, ne, ten chlapík měl ohebný jazýček! A možná že vskutku zažil lepší časy.“

„Pokud jde o to,“ pravil Rychtera, „jsem si jist, že je to kníže. To se pozná! To by nikdo jiný nedokázal!“ „Co?“ otázal se pan Jakub. „Spílat a dávat desateronásobné spropitné,“ odpověděl lesmistr. Řka to, zavolal jednoho ušatého lokaje, který měl v dlani dukát s dírkou. „Od koho jsi dostal ten dukát?“ zeptal se Rychtera, a když sluha odpověděl, že jej dostal od knížete Megalrogova, tvářil se jako advokát, který vyhrál při.

V tom se už nikdo nevyznal. Někteří pánové mluvili pro knížete, někteří proti němu, ale těch bylo míň a míň. Ve společnosti mého pána byl jakýsi hluchý patron a ten křičel jako na lesy. Myslím si, že nevěděl, oč běží, ale zaslechnuv jméno plukovníkovo, jal se je opakovati a vykřikoval, aby ho přivedli zpátky. Pan Jakub mu poklepal na rameno a připojil svůj bas k jeho. Můj pán tedy řekl: „Platí!“ A sotva kývl hlavou, vyběhl Marcel před stavení a volal z plných plic: „Kníže! Pane plukovníku!“

Slyšeli jsme, jak se jeho hlas vzdaluje. Lokajové, kteří podle sluhovských obyčejů sledují, co se před nimi mluví, byli rovněž ihned pohotově běžeti za knížetem (neboť se každý z nich domníval, že se mu dostane po dukátu), ale žádný Marcela nepředstihl. Utíkal ze všech sil podle modřínů a jeho volání se ozývalo z dálky větší a větší.

Rozhlédl jsem se po přítomných pánech a po slečnách a tehdy bych byl dal za pěkné pousmání málem tolik, co plukovník rozdával bez důvodu. Ale zdá se, že jsme zašli příliš daleko. Dámy mlčely a pánové stáli, jako by je zařezal. Stará selská veselost prchla. Vsadím sto proti jedné, že se mému pánu zželelo utrácet takhle pánubohu čas. Vždycky mu starého čerta sešlo po hostinách. Měl rád pokoj a jasné účtování, ale v tom, co se dnes vypilo a snědlo, se nevyzná ani sklepmistr, ani kuchař. (Myslím, že si sluhové přihýbali na plukovníkův účet a že se naprali jako o křtinách.)

Znáte ten zatrachtilý pach hostin, kdy lidé vstávají od stolu? Ještě vám bzučí v uchu nějaké přeřeknutí pana souseda, ještě máte zálusk na sklenici vína, ještě si připomínáte jednu pěknou písničku, ale ti ostatní by se už nejraději viděli nad umyvadlem s kartáčkem na zuby v ruce. Vy byste si chtěl zasadit ránu do stehna a spustil byste z plných plic: TŘI PŘEZKY, anebo KDO NEPIJE, TEN PROHLOUPÍ, ale ostatní lidé kolem vás mají obličeje delší o dvě brady a rozpačitý úsměv, který vám zkazí notu.

V podobných chvílích si opakuji, že jsem ztratil den. S takovými kumpány se nedostanete z místa. Hrome, ať si zůstanou doma u svých svršků a nepletou se do hry, která je vyhrazena lidem krve ušlechtilé a bouřné. Co má shořeti, shoří! Proto nebudu ani o láhev smutnější. Ale stýskal bych si, kdybych neviděl letěti poslední jiskřičku do výše. Chci jíti domů veselejší, než jsem přišel, a k tomu konci směřuje všechno kuchařství a všechny bečky ze sklepů. Kdo jí a pije ve společnosti z jiných důvodů, je obžerný hřbet anebo tichošlápek a to je dvakrát horší. Můj starý pán, VÉVODA PRŮKAZSKÝ, byl lakomec, ale řičel radostí, když se podařila večeře tak, jak tomu rozumím já. Jen žádné polovičatosti! Jestliže něco dělám, kéž bych to vždycky dělal tak do dna, tak beze zbytku a s takovou odvahou a prudkostí jako ten starý. Bůh ví, že pochyboval o všem na světě, jen ne sám o sobě, a že nikdy nelitoval svých skutků. Naučil jsem se vážiti si těchto stránek jeho povahy. Zračilo se v nich něco vévodství.

Mám rovněž v živé paměti přítelkyně své matky, která je nasbírala na letenském tržišti. To byly paní z téhož těsta jako vévoda: Plnokrevné, rozkřičené, durdivé, ale na každé jejich slovo jste mohli vzít jed. Mluvily tak, jak smýšlely. Nepřerušovaly se, nebyly na rozpacích, nestávaly na jedné noze, ale pěkně zpříma. Od těch dob jsem si zamiloval tento druh lidí. Pan Stoklasa se jim ovšem nepodobal. Hodnou chvíli ještě nevěděl, co má dělat. Jít domů? Čekat na knížete? Nebo zasednout ke stolu? Bylo mi z toho nanic.

Zatím se Marcel vrátil s nepořízenou. „Byl jsem až dole,“ řekl s vyčítavým pohledem, „ale plukovník snad šel druhou stranou. Už se nevrátí.“

Měli jste vidět ty zklamané tváře, když domluvil. Dobrý rozmar byl ten tam. Ať to přiznávali či nic, každého to pálilo a hnětlo, jako by převrhl sůl anebo roztrhl palcem peřinu.

„Můj milý příteli,“ řekl jsem sám k sobě, mysle na knížete, „kdybyste viděl, jak jste nás svým odchodem všechny zarmoutil, kdybyste viděl, jak jsou dámy proto smutné!“

Sotva jsem si to pomyslil, zjeví se znenadání ve dveřích plukovníkův sluha. Měl přes rameno anglický pléd a zdálo se, že je rozespalý. Pohled na nás ho zřejmě překvapil a my jsme rovněž stáli jako u vyjevení. Váňa se rozhlédl a potom se dal směrem k Rychterovi. Chtěl ho asi o něco poprosit. Sotva však učinil krok, začaly se na něho sypat otázky: „Kde je tvůj pán?“ — „Kde je?“ — „Kde je plukovník?“

Chuďas byl na roztrhání. A tu jsem si všiml, že ruští lidé mají před ostatními výhodu klidu a rozvahy. Plukovníkův Váňa vztyčil hlavu a odpověděl s prostotou, ba s lehkým podivem: „Kde by byl? V pokojíčku s modrými čalouny!“

To, co se událo potom, věru nestojí už za vypravování. Či trváte slyšeti, jak našli plukovníka a co mu řekli a co opět plukovník odpovídal? Jak měl napilno, aby nevešly slečny dříve, než dopne poslední knoflík u kabátu? Chcete slyšeti, jak se už chystal spát v cizím domě?

Někteří přítomní, a mezi nimi slečna Michaela, se domnívali, že kníže a já jsme napřed vymyslili zápletku s doktorem Pustinou a potom že jsme přidali konec s plukovníkovým odchodem. Já ovšem o tom nevím nic, ale protože to stavělo plukovníka do lepšího světla, nevyvracel jsem podobné domněnky. Nakonec snad věřil sám můj pán, že je hercem té povedené komedie, a omlouval se knížeti deseti kovanými frázemi a devaterou větou holou a jedním slovíčkem, které se stále opakuje. A to slovíčko je slovíčko PARDON!

Velebil jsem boha, že si můj přítel nezul dřív škorně, než jsme jej objevili. Za těchto úvah jsme scházeli dolů z vrchu VĚTRNÍKU.

Michaela se vedla s Janem. Plukovník sledován Marcelem šel po boku pana Jakuba a já s mizerou advokátem jsem se belhal za svým pánem. I při té strázni jsem si však všiml, že některé slečny mluvily cestou domů rusky a že Anna Boleynová se chtěla přiblížit ke knížeti. Můj přítel toho nedbal. Řekl jsem si tedy, že je to zkušený holkář. Vskutku, měl jsem pravdu.