ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Představte si krásnou kuchyni s pěkným krbem a s plotnou na dva lokty zšíři. Na stěnách visí háky na zvěřinu, police s rendlíky, měděné pánve a pekáče; jeden hezčí než druhý. V koutě stojí krb. Krb jako hora. Pěkně učouzený, pěkně táhnoucí, pěkně mastný, s pěknými průduchy a s pěkným pohrabáčem. Jsou tu dva stoly, dvě police, pánve na ryby, pánve na klobásy, pánvičky na vejce a vše, co srdce ráčí, až po můj nůž s vidličkou a talířem.

Blízko u krbu se uvelebil Váňa. Je o dvě hlavy větší než já, má vykasané rukávy a jedna z kuchtiček mu půjčila svou zástěru. Sedí na stoličce a vystrčil pravou nohu doprostřed kuchyně. A jak tak nízko sedí, sahá mu druhé koleno až ku bradě. Opře si loket o stehno a s hlavou ve dlani se dívá na ten shon, jenž vládne u plotny. Za zády mu praská ohniště a před ním slečinky chystají večeři.

Můžete si přát něco lepšího?

„Ta krůta,“ povídá Františka, „je měkká. Holky, netopte tak moc, ať se to nespálí!“ — „Co?“ odpovídá nejmladší pomocnice, „tak co mám teda dělat? Jedna mi říká, že mám přiložit, a druhá zas, že ne. To by se člověk zbláznil! Koho mám poslouchat?“ — „Prosím vás, člověče,“ ozve se zase jiná, „co jste se zrovna tady usadil? Že vás to nemrzí nám tady překážet! Kliďte se, jářku, táhněte zas dál! Ne, kdyby si aspoň svlékl ten svůj kožich!“ — „Že se mu chce v takovým vedru sedět v kabátě!“ — „Hej, povídám, tady vám chytnou šosy!“ — „Já jsem celá říčná, jen jak se na chlapisko podívám.“

A Váňa nic, jenom se usmívá a jen si tahá vousy. Pak vstane, protáhne se v kříži a stojí rozkročen, jak stává jeho pán. Slečny se smějí; Františka ho švihne utěrkou a křičí: „Hušky, huš, huš, huš! medvěde, do chlívka!“

A to je podívaná, když Váňa popadne jednu z těch slečinek a chce ji obejmout, když jí tak vlepí pěknou hubičku a když mu slečna jednu přišije! Ví bůh, že přitom musí zvedat ruku, jako by věšela svůj kabát na hřebík. Marcel jí povídá, že by si měla vzít na tohle stoličku.

Za takovýchto žertů je s boží pomocí hotova večeře a teď jde do tuhého. Chvilku je příměří a Váňa musí mlčet. Slečinky zvážněly. Běda, rozváže-li jim v té chvíli zástěru!

Naštěstí Marcel nemá právě napilno a přisedne si k Váňovi. Včera byl s knížetem u staré nádrže; lovili ryby. „Ty kluku,“ povídá Váňa, „ses brzy seznámil s knížetem. A který čert vás nosil na ryby?“ Potom je chvíli ticho. „Ba vidím, že můj pán se dočista už zbláznil,“ zlobí se zase Váňa a ukazuje na ohromné boty, v nichž vězí Marcelovy nožičky, „vždyť je to můj vlastní majetek!“

Toť se ví, že při tom pohledu ho chytne zlost a že chce milé boty stáhnout Marcelovi s nohy. A Marcel utíká, a ten druhý ho honí, a do toho ty slečny s pečení! No, to je zvěřinec!

Chudinka Marcel v těch hrozných škrpálech nemůže právě létat jako pták a je hned na zemi. „Vždyť mu to padá s nohy,“ povídá Františka a ze zlosti se dává do smíchu. Zatím už Váňa drží v prackách Marcela. Kluk lítá jako pírko a řičí radostí. A Váňa? Jakbysmet!

Když se ten pekelný křik utiší a holky zmizí do přípravny jídel, slídívá Váňa po nějakém soustu. Potom se opře o náš teplý krb a spustí písničku. K tomu se doprovází.

Ptáte se na hudební nástroj? Hádáte na dudy, na hudbu válečníků? Chyba! Hraje na starou a rozvrzanou harmoniku a zpívá jako psice, když ji vískají v pohodnici. Ale přece jen to je zpěv. A jaký! Jak zní, jak se rozléhá pod křížovou chodbou naší kuchyně!

Rád bych tak chtěl vědět, kolikrát já nebo Marcel jsme ho chytili za rukáv a kolikrát jsme ho prosili, aby nehulákal a aby nestlačoval měch svého nástroje s takovou silou, ale bylo to marné.

Pravil jsem, že můj pán měl dvě dcery: starší Michaelu a mladší Kitty. Tomuto děvčátku táhlo právě na čtrnáctý rok, ale byla drobná a útlá, takže byste jí hádali o dvě léta méně. Měl jsem Kitty ze všech nejraději, ale působila mi často zármutek. Neodrostla ještě dětským hrám a pranic nedbala na učení. Bylo jí nejmilejší seděti v kuchyni a vylizovat rendlíky. Starého čerta se starala, co jí radí slečna Susanne a slečna Ellen. Držela se Marcela a od těch dob, kdy se u nás zahnízdil kníže se svým sluhou, přijala na milost ještě ty dva.

Proč?

Protože byli odlišní od ostatních lidí. Protože jejich odřené pláště vlály, protože na nich lpěl prach a sněhy pohádek, protože je miloval Marcel, protože se okolo nich všechno točilo, protože se nebáli koní, protože měl kníže na prsou kříž a na čele jizvu, protože lezl po žebřících a protože obkročil zábradlí nad velkým schodištěm a za veselého křiku sjel jednou po zadnici dolů. — Mohl bych vypočítávat ještě dobrou hodinku podobné důvody, ale přestanu na tom, co jsem řekl. Neboť Kitty není Michaela a na jejích zálibách tak mnoho nesejde. Krátce, milovala ze srdce knížete a málokdo jí přišel tak do noty jako Váňa.

Sotva odložila po večeři lžíci, již hledala nějakou záminku, aby se vytratila z dohledu. A hajdy do kuchyně. Pokud jde o mé vlastní záliby, sdílel jsem s Kitty vkus. Dopil jsem kávu a omluvil jsem se Michaele, řka, že se poohlédnu, co Kitty tropí. Tak jsem se dostal ven.

Již na první podestě jsem slyšel dunění a pohřímávající hlas, který zpíval:

Škoda že nemám tak dlouhé paže, abych se mohl rozpřáhnout do šíře té písničky. Za tohoto prozpěvování jsem došel do kuchyně a shledal jsem se se svými miláčky.

Seděli pěkně pospolu, ohryzujíce kosti. Poslouchali a pobroukávali si do taktu. Byla na ně milá podívaná. Nejblíže u Váni seděla Kitty a vedle ní Marcel. Jenže se ten ušák posadil tak, aby viděl zpěvákovi do úst, a obracel po něm hlavu, jako by to byl nějaký svatý. „Nu,“ povídám svou povedenou ruštinou, „Ivane Iljiči, nechtěl bys spustit nějakou kratší, veselejší a méně hlasitou? A nechtěl bys raději pít rosolku?“ — „Děkuji,“ odpověděl Váňa, ukazuje zuby, „ale kníže mi zakázal pít před desátou.“ Slečna Františka chtěla něco poznamenat na účet toho zákazu, ale Váňa odložil harmoniku, a rozpřáhnuv ruce, přitáhl ji k sobě. Potom se jal zpívat o PLUKU POD PEVNOSTÍ. Připojili jsme se, a když jsme se dosyta nazpívali, začali jsme se všelijakými povídačkami: O BÁBĚ, KTERÁ CHYTALA LELKY, O ŘEMESLNÍCÍCH NA KŘTINÁCH, O BÍLÝCH NOCÍCH, O GARDISTOVI BEZ EPOLET a mnohé jiné.

Váňa mlel jednu povídku za druhou, ale protože (při vší dobrotě) byl přece jen šibal a protože si hleděl víc ženských než vypravování, pletl část příběhu o BÁBĚ s částí o GARDISTOVI a mluvil nakonec samé nesmysly.

Slečna Františka ho pleskla přes ruku a povídá, aby ji neštípal a dával raději pozor na jazyk. „Cožpak nevíte něco ze života? Něco, co se skutečně přihodilo? Pro pána Jána, co nám vypravujete, JAK TI CHUDÍ O TO JMĚNÍ PŘIŠLI. Spusťte nějakou od dvora.“ — „Já vím,“ povídá na to Váňa, „budu vypravovat o takových věcech a někdo to vyzvoní! Kdepak, Fedoro Nikolajevno, myslíte, že se mi chce na Sibiř?“

„I vy klacku,“ pravila slečna Františka, „vy si z nás budete dělat žerty? Kdybyste někde byl, vy byste rozhýbal svůj jazýček, jenže jste sloužil u kobyl, to je to!“

Zatímco se ti dva hádali, šilo to s Marcelem tak, že nemohl posedět. Naše Kitty si při té vádě kousala nehty a div si nezranila své malé prstíky. Byla nadmíru zvědava, jak věc dopadne. Váňa se bránil a vypočítával, kde všude byl. Přitom se řeč stočila na knížete.

Sypaly se všelijaké otázky, žerty a zlehčování. Polovina lidí byla pro knížete, polovina proti, ale nikdo se nechtěl spokojit nějakým slovem proneseným do větru. Slečna Kitty byla oddána svým přátelům takovou měrou, že nemohla ani slyšet, jak jim upírají každičkou zásluhu. Rvalo jí to uši.

Když řekl Váňa CAR, daly se holky do smíchu, když řekl SVATÁ RUS, vždycky se našel někdo, kdo se mu postavil a odsekl: „Dej pokoj, člověče, ta už je dávno rudá!“

Krátce, ať milý Váňa povídá co chce, nikdy to neplatí pro všechny. Jsou zde dva tábory. Jeden říká: válka, armáda, krev, prapory! a druhý říká: loupeže, vraždy, kořist, krveprolití a časy šibenic! — Nakonec ještě Váňovi vyčtou, že tady leží jako vepř a že by měl chodit v Rusku za pluhem.

Kitty cítila jen polovinu těch věcí, ale přece jen jí bylo jasno, že se vypravování potkává s řadou námitek a že ji za každým slovem ohrožuje lež. Poznávala, že celá kuchyně a každý zvlášť smýšlí o Váňovi jako o dobráckém hlupákovi, že ho podezřívají ze zrady a z bláznivosti.

Chudáček Váňa to nemohl vyvrátit. Byl opravdu velký prosťáček. Stál bezradný, hloupý, oklamaný a s vírou zvířete. Teď v tom okamžiku se všechny jeho kousky, které ztropil s děvčaty, podobaly hanebným žertům nějakého hampejzníka. Byl k smíchu a nevzbuzoval právě důvěru, když tak stál s husím stehnem v ruce, nevěda, má-li hryzat dál svou kost anebo se rozzuřit.

A protože se jeho duševní hnutí zračila na jeho tváři jako čas na terči hodin, viděli jsme všichni pot jeho úzkosti a jeho bezmocnost a strach. Otáčel se po dveřích, hledaje pomoci, jež nepřicházela. Zdá se, že by byl dal své dobré bydlo za to, kdyby byl znenadání vešel jeho pán.

Co mohl Váňa říci? Čím měl doložit svá slova? Nevěděl nic, než že nad všemi Rusy vládne car a že mu tento pán přikázal věrnost. Teď leží v strašném hrobě. Jeho rozpadávající se tvář, jeho malátné hnáty a strašná zbroj kostlivce vrhá ubohého Váňu na kolena. Chóry katedrál a hlas svatých zvonů, hlas tisícerých bání, hlas všech blažených, všech světců mu káže, aby z hloubi své duše křičel: Můj car žije! Věřím! Věřím! Věřím! Můj car vládne!

A toto slovo v ústech hlupáka, toto slovo v ústech žrouta, to slabé a zemdlené slovo v srdci tělesné sochy, jež si zamilovala tak příliš velikonoce, to slovo oslíka, jenž miluje tak mír, učinilo z něho gardistu, který střílí a žene útokem a s pěnou mezi zuby kráčí po bojišti a rudne od krve.

A když tak stál, vyrážeje své výkřiky, roznícen až po bláznovství, a když se dovolával bohorodičky, bylo v té jeho víře tolik něžné blbosti, že se některé staré panny (vedle nezletilých dětí) přidávaly na jeho stranu.

„No dobrá,“ pravila Veronika, „vždyť my se nehádáme, věř si, co chceš, ale tak se mi zdá, že s tím, co se tobě a tvému pánu přihodilo, je to přece jen trochu zamotané.“ — „Já,“ pravila Kitty, „si myslím, že se to všechno stalo doslova tak, jak to Váňa povídá.“ — „Co povídá,“ řekla na to Františka, „já jsem nic neslyšela, než že říká: kníže ten a ten, kněžna, velkokněžna a že hází jmény jako strýc Outrata. Slyšeli jste nějakou pořádnou příhodu? Ne! To je pořád řečí a pořád kolem nějakých pánů a kolem toho vašeho plukovníka a člověk z toho není moudrý. Tak k ďasu, co je zač ten váš pán? Kde jste se vy dva sešli?“

Ti ostatní se přidali k Františce, a když se utišili a snědli svou večeři, nedali jinak, než aby Váňa vypravoval.

„No, dobrá,“ odpověděl Váňa, „řeknu vám, jak jsem nalezl knížete a jak jsem přišel k bílým.“

Váňa si rovnal v hlavě svůj příběh a Marcel s Kitty si vyměnili pohled plný úlevy. Teprve teď rozpojili ruce. Ti dva chudáčkové celou tu dobu (co trvala hádka a co byl Váňa v nebezpečí) si je tiskli, hledajíce jeden u druhého pomoci pro svého přítele.

„Můj pán,“ pravil Váňa, zaujímaje staré místo u krbu, „můj pán sloužil u gardovýho pluku, který přišel do ohně u Jekatěrinoslavi. Tvořil s hrabětem Bolotovem divizi, ale po pravdě řečeno, měli vojáky divoký z hladu a vládl tam u nich zatrachtilý nepořádek, protože Bolotov pil a vyhazoval spoustu peněz na ženský. Můj pán se pohyboval na jih a Bolotov se měl dát na cestu podle řeky tak, aby vehnali oddíl, který se v tý krajině potloukal, na ostroh mezi Dněprem a jedním přítokem. Můj pán vyjel včas, ale ten druhý se zapomněl, protože to byl takovej ztracenej člověk, a zůstal o celý týden pozadu. Tak ten rudej oddíl neměl proč ustupovat a vrhl se na pluk mýho pána. Musím vám ale říci, že to nebylo jako za časů světový války. Ta divize vlastně nebyla divize. Neměli ani trén, ani zákopníky, nic než chlapy, a ti šli, jak stádo běží. Jeden plakal a druhý si zpíval, jako hromada bláznů. Pánbůh tehdy dopustil na Rus takové časy, že nikdo ani nevěděl, kterou rukou se dělá kříž a kterou se drží lžíce. Synové šli s rudými (a jak už byli posedlí ďáblem), stříleli třeba po těch, kdo je vychovali, a páchali hřích na hřích. Když se ten rudý oddíl srazil s plukem mého pána a když ho rozprášil, zůstalo kolem něho tak na padesát chlapů. Ti ostatní se rozběhli a každej se bránil na vlastní pěst. A to víte, co při tom padlo lidí a kolik se jich houpalo po lesích na oprátce. Člověku se chce přece jen jíst, a když mu začne hučet v hlavě a když se tak vleče — víc mrtvej než živej, tak je mu všechno jedno. Můj pán měl tehdá namále. V tej šarvátce dostal jednu do plic a kašlal živou krev. Měli všeho všudy pár koní a to se to špatně utíká. Já jsem se tehdá vrátil od kozáckýho pluku do svýho domova a povídám: Sláva Ježíši Kristu, teď je mír. Ale lidi mi na to odpovídali, že je v kraji plno vojáků, a že mi zabili sestřičku. Byla ještě moc malá a měla takový bílý vlasy. Hledal jsem svýho strejčka a druhýho bratra, kterej přišel při mlácení vo ruku a nebyl pro tu věc vojákem. Ale nikdo z těch mejch příbuznejch nebyl k nalezení. Lidi říkali, že teď jeden vo druhým neví. A sotva to řekli, hned stočili řeč na vojnu a každej se mě ptal, s kým budu a takový věci. Já povídám: Když mi zabili sestřičku a když nikoho nemám, tak s nikým taky nepůjdu. Zmocnil se mne takovej zármutek — a pořád jsem cejtil, jak mi tečou do prsou slzy. A tak jsem se už nikomu ani vo ničem nezmínil, ale sám jsem si řek, že budu střílet každýho, kdo má ručnici, a proklel jsem ten hroznej svět. Potom jsem přišel v jednom skladišti k manlicherovce a čekal jsem ještě s jinejma, co bude dál. A dlouho jsme nečekali. Prvního chlapa, kterýho jsem zabil, to si eště dobře vzpomínám. To byl nějakej Náthan, žid, a já jsem ho znal jménem. Vo tom židovi se povídalo, že má peníze, ale neměl dočista nic. Byl to takovej podvodník. Po Náthanovi jsem vzal do zad jednoho chlapce a to se mi moc nocí zdálo, jak ten mladej člověk dodělává a jak ještě škube nohama a jak rozhodil ruce. Ty dva vidím jako živé, ale co bylo potom, to už nevím, protože jsme moc zkusili a protože se v tom neštěstí člověk ani nemůže zastavit, aby se zeptal, co a jak. Ta naše parta se teda setkala zrovna u Kolhy s tím vojskem našeho knížete. Já a jeden seržán, kterej se taky nedal nachytat na všelijaký řeči vo bílejch nebo rudejch, jsme čekali v jedný rozstřílený chyši. Dívali jsme se na ty bílý, co je kníže vedl, a jak se tak díváme, hned jsme poznali, co a jak. Kdybysme byli jen tak práskli do větru, tak se to rozeběhlo jako zajíci. Náš seržán potřeboval kabát. Pane, zrovna jako by nám ho nějakej svatej patron podával. Můj pán, kterej, jak jsem už povídal, byl tehda raněnej, měl kožich jako vovci a sotva plet nohama. Ukazovali jsme si na něj a bylo nám to k smíchu. Tak co, povídám tomu svýmu kamarádovi, střelíme si nebo ne? Ale von mi ukazuje v dálce nějaký saně a říká: Počkej, člověče, někdo k nám jede na návštěvu. Ty saně, který jsme viděli, byly selský saně. Za chvilku jsme je měli zrovna před sebou. Moc daleko nedojely. Ti bílí začali vybíhat ze řad a chtěli pobít mužiky, kteří seděli v tý korbě. Já jsem si myslil, ať se děje vůle boží, co, vo jednoho víc nebo míň, to je už jedno. A seržán si to asi taky pomyslil. Ukazuje na ty saně a povídá: ,To jsou sedláci, kteří v těch nestálých časech jsou všude nejistí svým životem a utíkají z místa na místo.‘ Ti bílí měli asi hlad a větřili, že mužici mají v saních ždibec mouky. Docela na vršku saní seděla nějaká stará žena. Prosila ty vojáky a spínala ruce, ale jim to bylo jedno. Odpřáhli koně a srazili tu ženskou na zem. Viděl jsem, že leží ve sněhu tváří dolů. Jeli s ní ještě dva, ale z té dálky nebylo rozeznat, kdo to je. Kdyby to bylo za jinejch časů, byl bych se na ty chlapy rozběhl, ale když je válka, tak si každej chrání jen svou kůži a do ničeho neleze, když zrovna nemusí. Jo, takoví chlapíci jako já anebo seržán, ti koukají jen, kde se můžou ulejt, ale ten důstojník, co byl s bílýma, ten běžel k vozu a popad bič a zastavil ty vojáky. Jenže těch bylo víc a nedělali dlouhý okolky. Najednou to začalo práskat a za chvíli se všechno válelo po zemi. Bílí si vzali, co chtěli, a pobili ty lidi ze saní a toho svýho důstojníka taky. My jsme se na to dívali, tak jako se teď dívám na vás. Když to už bylo dokonáno, šli dál svou cestou. Seržán mě strčil do lokte a povídá, že je čas, že si dojde pro kožich. Když byl všude čistej vzduch, šli jsme k těm převrženejm saním. Já jsem měl kabát jaksepatří, ale kamarád mi povídá: ,Pojď se mnou.‘ Myslil jsem, že mi to nic neudělá, a tak jsem šel. Přijdeme k saním, koně jsou pryč a kolem dokola udupanej sníh. Ti zabití leželi všelijak. Dívám se, co mužici asi vezli, a vidím, že je tam rozsypaná kukuřice. Beru ty zrníčka do ruky a najednou mi houkne za hlavou rána. To bylo tak: Když jsem si prohlížel saně, chtěl seržán slíknout důstojníka z kabátu. Jenže ten člověk se ještě trochu hejbal. To víte, jak to ve válce chodí. Milej seržán ho chtěl voddělat a vytáhl nůž. Ale v tý chvíli měl důstojník ještě sílu zvednout revolver a střelil seržána do prsou. My jsme šli k těm raněnejm lidem jen tak nalehko. Flinty jsme si vopřeli vo takovou rozbitou truhlu, co spadla ze saní. To bylo seržánovo neštěstí. Jak za mnou praskla ta rána, zůstal jsem celej dřevěnej. Pomalu se vobrátím a vidím, že se seržán válí ve sněhu a že ten důstojník má namířeno na mou hlavu. Ležel vodě mne tak na tři kroky a kapala z něho krev. Co jsem měl dělat. Zvedl jsem vobě ruce. Co jsme tak chvíli stáli, spadla tomu důstojníkovi ruka. Vomdlel jako špalek. Byl jsem rád, že mi pánbůh pomoh z nouze. Vezmu tu svou pušku a chci mu pomoct. Vopřu teda hlaveň vo jeho prsa. V takový chvíli si člověk na nic nemyslí. Chtěl jsem to mít už z krku. Nekoukal jsem nikam. — Já nevím — možná že jsem neviděl nic, možná že se mi to jen zdálo, možná že mě pánbůh k tomu vedl a že mi třeba sám ukázal ten hadr. Najednou — jak tak mám prst na spoušti a jak jsem připravenej utratit člověka — vidím takovej kus divný látky. Takovej povědomej kus. Já nevím, jak jsem si to mohl pamatovat, pořád to mám na očích a nemůžu to říct. Koukám se na tu látku a pořád si nic nemyslím a pořád držím prst na spoušti. A najednou mi přijdou do očí slzy, ale ne z lítosti, ne z pláče, jen tak, jako když se mi něco zdá, jako by plakal někdo jiný, jako kdyby plakal ten důstojník. V tu chvíli někde začaly praskat pušky a já jsem se začal třást, ale ne ze strachu. Viděl jsem, že ten důstojník otvírá oči a že má třeba sílu, aby na mě ještě vystřelil, ale já jsem se nemohl bát. Jen jsem se díval. A co mně tak tekly slzy z očí, počítám: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, jako kdybych neměl dobrý rozum. A přece vím, že jsem to já, co tak počítám, a vidím svý ruce — takový vopuchlý a černý — a cejtím svý vnitřnosti a pořád slyším, jak někdo střílí. Teď jsem se začal třást na celým těle a nemohl jsem se ubránit ani tomu pláči, ani tomu třesení. Byl bych málem upadl na toho důstojníka. Zdálo se mi, jako by mě někdo trestal, ale ne přísně. Zdálo se mi, jako by mě někdo strašně litoval. Když jsem se probral z tý blažený mrákoty, naházel jsem sníh na všechny mrtvý. Toho důstojníka jsem odvlékl a dal jsem mu trošku kořalky. A ten důstojník je můj pán. Sláva Ježíši Kristu! stal jsem se zase vojákem. Pánbůh mě zbavil těžkých myšlenek a už jsem měl zase takovej mírnej cit jako jindavá; už to šlo všechno po starým, protože tu tíhu vzal za mě car a protože se vo mě a mou duši starali svatí a blahoslavení, kteří jsou po boku božím. Protože se o mě staral můj pán a vedl mě k službě se ctí. S praporem pravoslaví. S obrazem Matky boží a tý země, kde se má vorat jako za starých časů, když se lidi milovali a ctili pánaboha a cara nejmilostivějšího, který za nás odpovídá před trůnem božím.“

To bylo asi vše, co Váňa řekl. Chuďas byl pokryt krůpějemi potu a na jeho tváři se zračila přemíra víry. Stál, utíraje si čelo, na němž bloudil odlesk staré hrůzy a staré dobroty. Slečna Kitty sdílela s ním rozjítření, které ho uchvátilo, a snad by se byla rozplakala.

Ale ty časy, kdy se pláče, již minuly. To je stará nemoc, z níž jsme se vyléčili.

A pokud jde o vypravování? Stalo se — nestalo se, kdož ví? Ostatně na tom nesejde. Není to žádný zázrak, ale hysterie. Mně se to protiví! Váňa je chlap, že by mohl skály lámat, a takovéhle mouchy! Vidím toho klacka žvýkat kuří stehno a ohlížet se po holkách. Jak to jde k sobě? Otázal jsem se ho a Váňa mi odpověděl: „Rusko je jedna věc a Evropa je věc druhá. Já, kterej jsem se tam narodil, tomu taky nerozumím, ale přece jen v tom umím chodit. V Rusku je nad celou zemí boží mír. To, co jsem říkal, byla taková zkouška. Vzpamatoval jsem se, protože nad každým člověkem vládne milosrdenství.“

Mávl jsem nad tím rukou. S takovými lidmi se nedá mluvit. Aby se řeč obrátila, začal jsem žertovat s Františkou. Jenže slečnám se teď nechtělo do řečí a stále se některá z nich vracela k tomu vypravování. — „A co se stalo s knížetem?“ — „Co jste dělali potom?“

„To by trvalo,“ odpovídal Váňa, „až do příštích vánoc, kdybych vám měl všechno povídat. To byste se naposlouchali, až by vás brněly uši. Jak velkokníže Pavel objal mého pána u Sandoměře. Jak v Turkestánu získal málem kalifát, jak založil podkop pod magistrálou a odřízl nadobro Pemzu — a tisíc takových věcí.“

„To,“ dodal ještě na otázku jedné kuchtičky, „není dočista nic proti zatrachtilému štěstí, které měl můj pán se ženskými.“

Řekl jsem tomu žvanilovi, aby se tak příliš nevychloubal. „Já jsem tě přece slyšel tehdy v lesním zámečku, a velmi dobře si pamatuji, co jsi všechno házel knížeti na hlavu.“

„To,“ odpověděl Váňa, „jsem říkal proto, že jsem byl opilý, a proto, že někdy knížeti nestačím. Já jsem pouhý hlupák a moc často nevidím, kam mě vede. Nemůžu to pochopit.“ Víc jsem z toho chlapíka nedostal. Byl přesvědčen, že je jeho kníže nejdokonalejší pán, jaký kdy chodil po světě. Zůstalo tedy na tom. Kuchařka dala Váňovi ještě kus slaniny, aby si vytřel zuby, a tak se do kuchyně vrátila stará veselost.

Podobné hovory, kterým se dospělí lidé snad trochu pousmějí a jimž ani zdaleka nepřikládají víry, jsou přece jen toho druhu, že mohou pobláznit děti kolem patnácti let. Marcel a Kitty to zakusili na vlastní kůži. Prosím vás, vždyť se sotva poohlédli po světě. Nejsou ještě ani ryba, ani rak a nevědí, kde jim hlava stojí. Chodí jako očarovaní. Jestliže vane chviličku severák, mluví hned o strašných bouřích, a jestliže si někdo kradí utře slzičku, pláčou s ním jako děti. Ale přitom již také něco zaslechli o nočních schůzkách a nejsou tak zcela nevinní, jak byste soudili. Víte, jak si představují milenku? Jako královnu dlouhých brv, jež vytrubuje svou zamilovanost po všech koutech a jež se vrhá za přívalu lásky na prsa svému příteli se zvrácenou hlavou. Mocný hlas toho čepobití doléhá do dětských ložnic a způsobuje, že ti drobečkové nemohou spát a že se zmítají ve svých postýlkách sem a tam. To všechno je doslova pravda. Mohou si kousat nehty a s prstem v ústech a s tváří pokrytou škrábanci (z poslední rvačky, kterou svedli o nějakou pomazánku) myslí na věci lásky.

Když Váňa dokončil vypravování o hrdinských činech svého pána a když už opravdu Kitty musila jít spát, vytratily se obě děti z kuchyně. Kdo ví, co té chvíle viděly v obou Rusech, kdo ví, jaké nádherné hlavy jim nasadily, a kdo ví, jaká srdce zavěsily do jejich prsou. Kitty ze sebe nemohla vypravit ani slovíčko. Zato venku, když se zastavili s Marcelem v ohbí schodiště, si ulevila. Tu mluvili jeden přes druhého, nacházejíce tisíc podnětů k uvažování v těchto průpletech pravdy se lží. Marcel byl ještě větší hlupáček než Kitty, ale jak už bývá vlastností mužů či chlapců, byl o poznání věcnější než jeho přítelkyně. První řekl, že poprosí plukovníka, aby směl jíti s ním. Kam? Kamkoli se knížeti uzdá, kam ho povede!

Viděl nazlátlý vzduch Ruska, břízy v rovinách, jimiž postupuje vojsko za vyzvánění zvonů, a proudy černých lidí, kteří se klaní plukovníkovi a jimž tekou po skráních slzy radosti, neboť s knížetem se vracejí staré časy. Kitty šumělo v hlavě okouzlení, podobno vánici, jíž prochází hlas zvonku.

Zatím však se slečna Michaela dívala se Susanne na hodiny. Ukazovaly desátou a to byl čas, kdy se pro malé děti končí den. „Říkala jsem Kitty již dvakrát, aby šla do ložnice, ale příliš se jí líbí ruské příběhy,“ děla Ellen. „Už je tak pozdě,“ pravila na to opět slečna Michaela, „pojďme se na ni podívat.“ Řkouc to, vstala a chystala se vyjít. Susanne a plukovník se k ní připojili a tak zastihli naší dvojici, jež smáčela konečky prstů v okeáně noci a snění.

Podobali se dvěma oslíkům, již se ztišili a hlavu u nohy poslouchají, jak roste tráva.

Michaele nebyly Kittiny myšlenky tak docela cizí; snad pochopila, že její sestřička právě v té chvíli uzavírá jakýsi slib, a objala ji. Zatím Marcel se odlepil od zdi, kde stál (s rukama dopola rozpaženýma tak, že se jeho dlaně dotýkaly dřevěného pažení schodiště), a učiniv dva nebo tři váhavé kroky, přitřel se ke knížeti. Potom ho ujal za ruku právě tak, jako to učinil při prvém setkání s tímto pánem svého toužení.

„Marceli,“ řekl plukovník, dotýkaje se jeho skrání, „nemyslíš, že je čas?“

„Kam?“ odpověděl chlapec.

„Na cestu domů,“ odvětil kníže, znamenaje jako zpovědník, že nemůže odpověděti rozjítřené dušičce jinak.