Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Kníže Alexej

Zatímco plynul čas a úterky přicházely po pondělcích a každá sobota připadala na šestý den v týdnu, zařizoval se Alexej Nikolajevič na Kratochvíli podomácku. Ráno chodíval v županu, pak snídal. Když byl syt, oblékal krásné jezdecké spodky, natáhl škorně, do nichž bylo vetknuto pár ostruh, a chodil po domě. Tu prohodil slovíčko k Susanne, tu k Ellen, tu k Michaele. Držíval v ruce bičík a tímto bičíkem mával živěji než kordem, anebo jej přikládal k líci jako ručnici, říkaje přitom vždy něco vhodného ze života v táboře či ze života v poli.

O deváté vycházel na dvůr nalokati se čerstvého vzduchu a potom zamířil do koníren, aby se oddal cvičení či jezdeckým zábavám. Naše slečny jej často provázely. Plukovník ovšem nevěděl, kdy má přestat. Tu bylo viděti Ellen s Francouzkou Susanne, jak (v kožíšcích anebo jen tak v plášti, s rukou chránící krk) kývaly na žákyně, že udeřila desátá a že je čas začít s vyučováním jazyků. Slýchal jsem, jak táhle volaly a jak jim plukovník odpovídal v řeči toho národa, k němuž dívky patřily: „Vždyť nehoří.“ Řka to, vedl koně dvakrát po obvodu jízdní dráhy a dvakrát napříč.

Slečna Michaela se často s plukovníkem vracela celá uzardělá. Tu šli po boku slečny Susanne, žertujíce a řinčíce ostruhami, až ke dveřím Michaeliny světnice a dále přes práh ke krbu.

Místo knížete je u ohně. Slečna odběhne, aby se převlékla, a Alexej mluví se Susanne lahodnou francouzštinou, řka: „Mademoiselle, nezbývá mi mnoho času, dejte se přesvědčit.“ „O čem?“ odpovídá Susanne a plukovník spustí, co mu přijde na jazyk: jednou o jízdě koňmo, jednou o barvě šatů, jednou o Puškinovi.

Vnikl jsem v jeho způsob tvoření vět a je mi jasno, proč počíná: jen proto, že má krásný hlas. Starého čerta mu sejde po smyslu souvětí. Pokračuje a skončí podle azurné logiky beček či po způsobu, který se vžil za času kadeřavého krále, kdy sedláci snídali kuřata.

Z toho neplyne, že vedl kníže hovory hloupé a nicotné. Naopak, kdekdo v nich nacházel půvab a krásu, neboť se plukovník nikdy nezmínil, že slečna Susanne má obnošené střevíce a že slouží — právě tak jako já — za mzdu. Nikdy neřekl, že můj pán platí mezi lidmi za vyšinulce, že je vláčen po novinách a že vede spor o uznání koupě Kratochvíle. Jakživ od něho nikdo neslyšel slovíčka k věci, která nás trápí v zámlkách mezi hovory a za bezesné noci. Před tímto záhadným otrapou s knížecími mravy jsme byli všichni dámami a pány. Tvářil se, jako by nikomu z nás nesešlo na krejcaru ani na věcech tvrdého živobytí. Povýšil každého na šlechtice.

Měli jsme se tedy s knížetem jak náleží dobře. Michaela ho vyznamenávala, Marcel za ním lezl, Kitty se do něho zbláznila, Cornelie, nejhezčí klíčnice, si navlékla nový svetr jen proto, aby si jí všímal, a Susanne mě usazovala v jeho přítomnosti ještě víc, než když jsme byli sami. Smála se, když se smál kníže, a když se odmlčel, složila ruce do klína.

Ve chvíli ticha se Alexej podobal moudrým filosofům. — Pamatujete se, že prvý den mluvil trochu příliš mnoho o sobě? To záhy přestalo. Naznačiv, kdo je a odkud přichází, stal se zdrženlivým. Když jste čekali, že začne o své rodině, spustil něco dočista jiného. Vyjadřoval svůj vznešený původ jen mravem a zálibami.

Na Kratochvíli je věž a zvony, ale bůhví jak dávno nebyly ty zvony rozhoupány. Teď přišly zase staré časy a kluci našeho vrátného se den co den zavěšovali do jejich provazů. O poledni a za klekání zněla naše věž opět široko daleko. Kníže rád poslouchal její hlahol; byl mu znamením, že je čas zamířiti do jídelny.

Tu přicházel, pohrávaje si rukavicemi, a dotýkal se dvěma prsty pravice kníru. Sotva vstoupil, sotva odložil klobouk, již měl na jazyku nějaký směšný vtip a již žertoval buď se mnou, nebo s mým pánem či se slečnami. Ale dříve jim políbil ruku a uklonil se zlehýnka pánům, kteří s námi náhodou byli pozváni na oběd. Potom usedal na vyhrazené místo, jal se jísti a mluvil asi toto: „Vaše Kratochvíle, pane, je velkolepý statek a nic jí nechybí než krytá jízdárna a řádný psinec.“ „Má Kratochvíle?“ odpovídal můj pán, „což jsem vám, kníže, neřekl, že ten statek není můj?“ „Dobrá,“ ozval se opět plukovník, „ale míti je za těchto časů méně než držeti. Nemohu vás pozvat na statky, které mám, ale jsem vaším hostem. — Vraťme se však k předmětu svého rozhovoru; prosím, abyste se ho přidržel: Postavte na rovince mezi severním stromořadím a hřištěm prostornou jízdárnu podle plánů, které vám nazítří předám. Dole se bude opírat o stáje a její okna povedou k severu tak, že bude prosta much a jiné havěti, která znepokojuje zvířata.“

Podobných nápadů měl kníže sto a jeden a ještě to není dost. Nemohu (při vší své snaze) vyjmenovat ani dva další, protože by si každý zacpal uši. Dost na tom, co jsem řekl. Zkrátka kníže přišel každou chvíli s něčím novým. Leckdy jsme s plukovníkem zažili učiněný masopustní úterek a smáli jsme se, až se hory zelenaly. Často mi za toho smíchu zaskočil drobeček a často jsem — pije víno — musel odběhnout s dlaní před ústy. Já a můj pán jsme ovšem viděli, že hovory s knížetem jsou mlácení prázdné slámy a že z těch skvělých myšlenek nic nebude, ale pokud se člověku nenedostává jídla, rád vyčastuje třeba mluvku, jen když je zábavný. A zvláště jde-li o vznešeného pána. Každému dá přece rozum, že hostiti knížete něco znamená! To byla pěkná náplast na to, že hrabě Koda nepřišel na náš hon!

Ostatní statkáři z okolí nám Alexeje Nikolajeviče rovněž záviděli. Hrnula se mu pozvání ze všech stran. Kníže si mohl vybrati tři nebo čtyři statky, kde by se mu snad nedařilo o nic hůře než u nás. Ovšem ti chudinkové, kteří k nám tehdy vzkazovali, neměli leč pár světnic. O nějakém zámku (ať již svým barabiznám říkali jakkoli) není ani řeč. A knihovna, kde si kníže může hřát při otevřeném krbu svá kolena? Darmo mluvit! Kníže měl dobrý vkus a odpovídal na všechna pozvání zdráhavě. To pana Stoklasu ovšem v očích těch kobylkářů povyšovalo.

Vedle toho se můj pán záhy naučil míti z knížete prospěch. Chtěl jeho pomocí vytlačit advokáta Pustinu a přidržoval se rad, které mu kníže dával ve věci správy statků a lesa. Advokát ovšem cítil v plukovníkovi nepřítele a při každé příležitosti ho zlehčoval, opakuje, že je to podvodník. „Mohu vám říci,“ odpovídal můj pán, „že mi není nevhod slyšeti vypravování o vzdálených končinách.“ Advokát se bránil, řka: „Každé druhé slovo je lež! Dejte si sloužit, pane, ten chlapík je zběhlý poddůstojník, který někde posmejčil knížecí listiny. Fuj, když tak vidím, jak smáčí své ohavné vousy ve vaší sklenici, když se tak naparuje, anebo když spustí francouzsky!“ — „Co? mluví nesprávně?“

Při této otázce se zračilo na tváři mého pána vážné znepokojení. Uslyšev, že se advokát v této řeči valně nevyzná, zavolal mě, abych spočítal, kolik chyb jsem postřehl v Alexejových hovorech. Odpověděl jsem mu, po pravdě, že kníže mluví lépe než já, ale že nestudoval nikdy starofrancouzštinu a že mu dělá Villon obtíže. „Michaela,“ řekl na to regent, „mluví plynně francouzsky a nenalezla v jeho frázích ani chybičky.“ „Dobrá,“ odpověděl potom advokát, „čiňte, co vám libo. Jestliže nás to chlapisko zesměšní a jestliže budeme před zraky soudných lidí platit za nějaké stvůry bělogvardějců, přičtěte si sám následky této záliby v ničem, v nikom, v šaškovinách!“

Tohle šlo do tuhého, ale můj pán odolal. Jakže, měl se pro nějakou malou a nevinnou lež zříci pomocníka? Nepřál si nic toužebněji, než aby advokát táhl k ďasu, a poslouchal, co se doktorovi nelíbí, jen proto, aby to činil dvojnásob horlivě.

Pan Stoklasa se v té době chystal přesedlat na velkostatkářskou stranu pana Jakuba a měl domkáře i jejich advokáta v žaludku. Přál jim to nejhorší, přál si pomstít se jim za průtahy a za obtíže, které působili při prodeji Kratochvíle. K tomu se kníže hodil jako chrt na jeleny.

A nejenom to, plukovník uměl proháněti sluhy a zasedl si na lesníky. Vypravoval jsem, jak býval můj pán zakřiknutý a jak se mu valně nedařilo rozkazovati vlastním revírníkům. (Ti chlapi mají nos a ihned poznají, kdo jim podává ruku, protože se necítí dobře, a kdo s nimi umí točit.) Týrali mého pána asi tak, jak to činívají městské krejčové, když se setkají s venkovankou. Měli věčně na jazyku: „Promiňte, pane, to se tak nedělá. To nejde.“

Za přítomnosti knížete Alexeje to přestalo. Proč? Myslíte, že se změnil starý Rychtera, či že se změnil můj pán, nebo se snad domníváte, že kníže stál za Stoklasou a že svým bičem propůjčoval důrazu jeho rozkazům? Nic takového! Kníže bloumal po lesích, a kdykoliv přišel na ježka (což v lesnické hantýrce znamená dříví, které někdo ulil), křičíval na plné kolo. Vyspílal všem od plic darebů a krátkou cestou zjednal nápravu. Potom jim to odpustil. Když se to skončilo, říkával panu Stoklasovi na usmířenou: „Dokud se můžete, pane, vykřičet pro nějakého toho zajíčka, pokud vám budou pěnit krev pytláci a zloději dřeva, potud bude svět krásný, neboť to vše se přihází jen uprostřed hvozdů. Ty dvě věci spolu souvisí a není jedné bez druhé.“

Podobné hovory slyšel můj pán dosti často a tak pozvolna uvykl plukovníkovým mravům, osvojoval si je a nakonec přivřel víc oko a otevřel víc hubu. A to je právě ten krásný způsob obcování s lidmi. To jest vévodský obyčej, po němž se Rychterovi tak stýskalo. Jednou jsem slyšel na vlastní uši, jak kníže činil Rychterovi prudké výčitky, že vozí dříví rovnou od cesty. „Aby vás káně,“ pravil plukovník, „proč nekácíte někde na svahu, proč nedopravujete v zimě, když je plno sněhu, dříví po sanici? Dohodl jste se se správcem pily či se sedláky?“

Nikdy jsem si nemyslil, že si lesmistr dá tak foukat do kaše. Neřekl ani slovo a za chvíli byli s knížetem zase dobří. Pomyslil jsem si, že plukovník přece jen trochu rozumí věcem, do nichž se plete, a zdálo se mi, že přišel Rychterovi na nějaké tajné spády. Odtud asi ta shovívavost, odtud to přátelství! Kníže se vyzná ve zlodějnách, a proto je lépe být s ním zadobře.

S touto úvahou jsem však dlouho nevystačil. Čeledínové a ostatní, jimž poroučel, byli mu stejně oddáni; a ti přece neměli na svědomí žádný křížek, ani nemohli mého pána nějak šatit. Tato skutečnost mě velmi zajímala. Dával jsem na knížete pozor a sledoval jsem ho, kam se hnul. V jeho chování mimo rys jakéhosi bláznovství nebylo nic nápadného. Potloukal se po dvoře a po chodbách, tu s někým žertoval, tu mu vyspílal. A jak tak chodil a jak řinčely jeho ostruhy, jak otvíral zprudka dveře a jak si pošvihával nahajkou, bylo v tom něco opravdu knížecího. Koterovi kluci se před ním třásli, a kdyby jim to byl poručil, byli by skočili třeba do ohně. Dovedl se na ně podívat a dovedl vztáhnout ruku, když něco chtěl, jen napůl, jen trošíčku, ale s takovou netrpělivostí a tak důstojně jako maršál, který neoddaluje loket od boku a který zůstavil dlaň a prsty v nádherné poloze. Jeho tvář přitom vyjadřovala starý zvyk poroučeti. Když šel kníže k obědu, zdálo se, že se chodba před ním schyluje, a vždycky se našel někdo, kdo mu otevřel. Krátce, co přišel do Kratochvíle, zavládl u nás starý duch a sluhům se zdálo, že se vrátil vévoda Marcel Průkazský.

„Na ty lidi nic nedejte,“ říkával panu Stoklasovi advokát, „jsou šťastni, když mohou dělat to, čemu uvykli. Já pravím, že je to dobrodruh. Proč se s ním zahazujete? Proč ho krmíte? Co vás za to čeká? Jednoho dne se vám vysměje. Lidé jako on nemají nic jiného na práci než obcházeti, kde by se bez peněz najedli a napili. Kníže nekníže, poslal bych ho k čertu.“

Ale bylo to marné. Já, Kitty, Susanne, Michaela a Ellen jsme stáli na straně Alexeje Nikolajeviče. Rychtera s ním byl jedna ruka a v kuchyni (aspoň na počátku) na něho nedaly dopustit. Abych řekl pravdu, všechny knížete milovaly. Jedné se líbily jeho kníry, druhé oči, třetí nádherná, útlá, přímá a hrdá postava, čtvrté jeho způsob řeči, páté smích. Každá slečinka, co jich tam bylo, nacházela nějaký zvláštní rys v jeho tváři a nějaké znamení, podle něhož poznávala, že je to kníže. Zdálo se jim, že skrývá tajemství.

To, co v kuchyni platí za krásu, mívá podobu zhrzeného štěstí. Podobu pohádek. Podobu krále, podobu Popelčinu.

Za této shody názorů se kolem plotny zpívalo. Každá z těch děvčat očekávala nějakou významnou událost, neboť jednou se ten zlý osud musí obrátit. Všechny věřily, že po světě chodí náhoda, která hledá jednu z nich. Věřily na povětrný zámek štěstí. Kdo však má klíče k jeho bráně? Není to Alexej? Je chudý a bohatý, urozený a beze jména. Dnes je na tom jako ty a já, ale snad již zítra se jeho osud změní.

Ale i v kuchyních vládnou nesnášenliví duchové. Stará klíčnice Veronika pravila o knížeti, že je kurevník a že ho přistihla, jak zkouší, které zámky se otvírají klíčem a které dveře jsou na petlici. „Povídám, že je kurevník, protože to zkoušel u světnic, kde bydlí holky.“ My jsme se Veronice vysmáli, ale slečna Cornelie pohodila hlavou a odešla, kroutíc zadkem.

Věděl kníže, co si o něm myslí advokát, Stoklasa a kuchařky? Měl nějaký plán? Táhlo mu něco hlavou, když ve svém pokoji za sebou zavřel dveře? Domnívám se, že se jen chechtal. Jestliže se nemýlím, poklepal potom svému sluhovi na rameno a řekl mu: „Pij a jez, co srdce ráčí. Dopřej si všeho, vykrm se, měj se k světu, neboť toto období hojnosti bude jednou vystřídáno krušnou dobou. Jen tedy zakroj do bochanů sýra, naper se paštik a popadni hned celý pekáč, když ti podávají buchtu. Čiň se, co můžeš, příteli, a pij, jak jsi se nejlépe naučil. Předvídám, že tyto blažené chvíle uplynou, a protože nemůžeš (vezme-li se věc po rozumné stránce) počítat před nějakým desetiletím s žoldem, který ti car dluží, budeš zanedlouho pískat kudlu. — Pokud jde o ženské, nelez, Váňo, nikomu do zelí, ale očaruje-li tě nějaký kyprý loket, užij volnosti, kterou ti dávám. Ať se však sblížíš, se svou přítelkyní sebeúžeji, nemluv s ní o nicotných a darebných věcech, ale spíše jí stav před oči ušlechtilé a krásné příhody, které jsme zažili.“

Je mi hračkou vmysliti se do sluhových odpovědí: „Já, Milosti, budu dbát vašeho rozkazu, jak jsem dbával, pokud jsme bydleli ve stanech, ale ať do mne kule perou — nepamatuji se na nic z toho, co říkáte. Jaké znamenité příhody jsme zažili vy a já? Svrab a oznobeniny! Měli jsme hladu jako vlci. To ostatní se mi vytratilo z paměti.“ „Tak,“ řekl zase kníže a opřel si hlavu jako člověk, který si vzpomíná, „tak ty se nepamatuješ, ty oslí hlavo, jak jsme stáli za nádherné noci před Pemzou připraveni k útoku. Ty se nepamatuješ na hvězdnou oblohu, z jejíchž hvězd připadal dobrý milión na jediného vojáka! Ty se nepamatuješ, jak jsme, stojíce v třmenech, dojížděli k železnici! Ty se nepamatuješ na tu nádhernou krev, jež stékala, poznamenávajíc naše vojsko kříži a kokardami, v nichž je vždy část našeho cara!“

„Hrom do toho,“ odpovídal Váňa s rukou za uchem, „to vím! To mám v živé paměti, jenže se mi zdá, že jsme tam byli biti jako žito.“

Dal bych za to krk, že si Váňa se svým pánem za chvíli notoval. Kníže byl čaroděj a dovedl takové duchy (jako byl jeho sluha) vodit na nitce. — A totéž tropil s dětmi. Totiž s Kitty a s Marcelem. Ti ztratili rovnou hlavu. Bylo je viděti, jak se točí kolem stájí a jak za každým rohem čekají na knížete. A plukovník jim vykládal o Rusku, o jeho vesnicích, o Moskvě, o Kavkazu, o řekách plných ryb a o lidech, kteří čekají (tak jako čeká on) na návrat svého cara. V těch chvílích se stával vážným a bral obě děti za ruku, řka, že v den návratu budou zníti zvony uvnitř zlatých bání a že po vší Moskvě půjde hlas zajíkající se štěstím. „Věrnost, věrnost starým časům,“ opakoval a jeho tvář vyjadřovala pravost toho, co měl na jazyku.

Jestliže je na tom něco směšného, je to snad to, že podobné věci říkal dětem, a potom, že to mluvil takový vykutálený chlap, který se dobře vyzná v karbanu a v prášení. Ďas ví, jak se takové odlehlé věci (jako je víra a podvodnost) vejdou do jedné hlavy.

Já a slečna Ellen, kteří máme proti jalovému okouzlení uděláno, jsme neradi viděli Kittinu závislost na plukovníkovi.

Naše malá slečinka, jak víte, neměla matku a můj pán vězel až po krk v starostech o Kratochvíli. Uradili jsme se tedy se Skotkou, že upozorníme slečnu Michaelu, jakou měrou zanedbává Kitty své úkoly. Měl jsem učit Kitty české literatuře, ale byli jsme stále na prvých stránkách slovesnosti. Za čas, co k nám kníže přišel, jsme se nedostali z místa. Kitty měla vždy nějakou výmluvu a věčně měla v ústech knížete. Připadalo mi to, jako bych byl považován za hlupáka. Takové věci každý nerad vidí. Ellen smýšlela podobně, a tak jsme vyhledali Kittinu starší sestřičku. Řekli jsme jí, co máme na srdci. Slečna nás poprosila, abychom poodešli, a zavolala Kitty. Slyšel jsem, jak se její hlas rozléhal chodbou a jak ten diblík běží nahoru, skákaje po třech schodech. Co si asi řekly? Bojím se, že toho nebylo příliš mnoho, neboť když jsem se vrátil, nesa pod paží dějiny literatury, objímaly se jako blíženci, nad nimiž stojí jediná hvězda. Vešel jsem, kašlaje a vyrážeje učitelské: ehm, ehm. Dělal jsem to, abych zatajil úsměv, k němuž se má tvář stahovala. Cítil jsem, že víc než úspěchu v naukách si přece jen cením krásy, která se zračila na tvářičkách sester. Cenil jsem si mladosti, jež obě pudila ke knížeti, zůstavujíc mé svazky neotevřeny. A tehdy jsem si řekl: „Spero, učinili kozla zahradníkem. Ty jsi rovněž zaslechl, že mimo svět knih je cosi lepšího, ale tvůj stvořitel ti nevdmychl do srdce takovou žádostivost života, abys utkal vlastní příběh. Věčně budeš omílat životy básníků a s husí kůží budeš sledovat nádherná jara Rimbaudova a spalující lásky Manon Lescaut. Jaká škoda! A jaká zlomyslnost, že ač všechno dobře víš, přece jen trváš na tom, aby se Kitty oddala zálibám tvého zvráceného ducha a aby čtla o tom, jak přišel na svět romantism, když venku svítí slunce. Hle, kníže přikrčen k hlavě svého koně projíždí stromořadí a za ním letí Marcel. Slyšíš, jak se smějí? Vidíš, jak se ten maličký chlapec přidržuje vlající hřívy, vidíš pruh jeho kůže nad ubohými střevíci? Vidíš knížete, jak se nestydí smáti se z plna hrdla, a vidíš zvíře pod ním, jež sdílí jeho radost? Jakže, protože Kitty nedává přednost tvým plkanicím, proto jsi připravil oběma těmto slečnám tak pernou hodinku? Jdi, ty zlomyslníku, jdi se schovat se svými jery! Kníže je stokrát lepší učitel než ty. Slečny, které jsi znepokojil, ti dají snad naoko za pravdu, ale kdybys položil ruku na jejich srdce, kdybys tak mohl slyšet vlnobití krve, jež praví, že jsi osel a tvé učebnice že jsou oslovina.“

Nicméně (jak to žádá běh světa) já a moje žákyně jsme usedli ke knížce. Nestálo to zanic.

Podle pravidla, že si lidé váží důležitosti, kterou jim propůjčují jejich úřady, stěžoval si podkoní na Marcela jako já na Kitty. Řekl Stoklasovi, že je Marcel od nějaké doby nedbalý. „Věčně se plete v kuchyni,“ pravil, „věčně se drží toho cizího pána, a kde jen může, už je v prachu. Je samý nesmysl, samá povídačka, a když má něco udělat, kluk netečná, dívá se jako havran.“

„Co,“ odpověděl můj pán, „když se k ničemu nehodí, pošlete ho, ať pomáhá krmičům ve stáji.“

A tak se přiblížila na milého Marcela pohroma. Z poslíčka, který si tu a tam přece jen mohl pohovět a přišel k tučnějšímu kousku, stal se na obrátku skotáček. Co měl dělat? Když mu šafář řekl, co ho čeká, nemrkl ani okem a svázal si své věci (měl beztoho pár švestek) a šel jako by se nechumelilo. Díval jsem se za ním a nemohl jsem uvěřit, že se tak snadno loučí.

Druhý den jsem se šel zeptat, jak se mu vede. Nezastihl jsem ho ve stáji, ale našel jsem jeho uzlíček. Byl zabalen do voskovaného plátna. To bylo něco nového, neboť včera měl své věci v ranečku; to jest ve starém šátku. Potěžkal jsem jeho zbrusu nový vak a zdálo se mi, že v této nepatrné a celkem obyčejné věci se tají jakási záměrnost.

Od toho dne, kdy odešel Marcel do dvora, ztrácela se Kitty častěji než dříve. Každou chvíli jsme ji zastihli v končinách kravína. Marcel byl teď zavalen prací až nad hlavu (dospělý člověk měl s krmením co dělat celý den), ale přece jen mu zbýval čas. Byl jako předtím stále ve větru. Již o desáté přiběhl, hledaje knížete, a vyptával se, co dělá Kitty. Pásl jsem, jak to dělá, neboť jeho práce byla vskutku hotova a švýcar, který byl opravdu na své lidi metr, neměl příčiny si stěžovat. Řezanka byla nařezána, hnůj vyvezen, krávy podestlány. „Hrome,“ povídám, „který ďas v tom vězí?“ A víte, co jsem objevil? Marcelovi pomáhal Váňa! Možná že mu to rozkázal plukovník, možná že se ten obr rozhýbal sám, neboť jej velmi často pojímal stesk po zvířatech.

Viděl jsem ty dva, jak jim jde práce od ruky.

Ale pobyt v chlévech má jednu nevýhodu: Marcel čpěl kravínem. V kuchyni po něm zůstávala stopa a Františka si stěžovala, že ti kluci od dobytka lezou do světnice.

Knížeti podobná věc nevadila. Chodil s Marcelem stejně jako s Kitty či s Michaelou nebo Susanne. Učil je svým nesmyslům a vymýšlel se stejnou chutí příběhy pro skotáčka jako pro mého pána. Lhal, jako když tiskne. Ale nejpodivnější je, že Alexej Nikolajevič věřil tomu, co sám povídá. Byl to zmatený člověk. První se zakousl do vlastních lží a považoval je za čistou pravdu. Cítil se plukovníkem a trnul o svůj jmenovací dekret. Dekret? Je to čmáranice. Pravda, podepsal ji jakýsi generál a vodotisk toho papíru znázorňuje carskou orlici, ale cožpak vím, v čem se tento papír podobá skutečnému jmenovacímu archu a v čem se od něho liší? Možná že ho knížeti vyhotovil podobný blázen, jako je on sám.

Ptáte se, za jakých okolností mi kníže ukazoval tento papír? To bylo tak: Chtěl jsem se naučit několika obratným hmatům, které jsem zahlédl, když kníže hrál s mým pánem v karty, a vyhledal jsem svého přítele po ránu ve světnici. Pozdravil jsem ho a povídám: „Milosti, mohl byste mi ukázat, jak se hraje ta šelmovská hra s dvěma esy pod palcem?“ Ale plukovník se na mě podíval, jako by spadl právě z nebe, a pokračoval ve své práci. Psal něco do jakési nadmíru špinavé a umouněné knihy. Počínal si tak vážně a s takovou obřadností, že vzbudil mou zvědavost. Přistoupil jsem tedy blíže a podíval jsem se mu přes rameno. Viděl jsem, že pokrývá stránku krásným, velikým a úhledným písmem. Sem tam přičiňoval k počátečním písmenám kaligrafickou vlnku a chvílemi se zamyslil, hledaje vhodný výraz. Záleželo mu na každém slovíčku. „Co to děláte?“ povídám. Kníže mi neodpověděl. Zatímco dokončoval svou práci, četl jsem azbuku. Psal deník, plukovní deník!

„Plukovník kníže Alexej Nikolajevič Megalrogov a seržant Ivan Iljič Žoltarenko, vykonavše — jako každého dne — ranní modlitbu…“

„Matičko skákavá,“ povídám, „jestliže mě neklamou oči a neselhala-li má znalost ruštiny, vidím, Milosti, že máte sice v pořádku plukovní knihy, ale nechtěl bych to tvrdit o vaší hlavě. Copak to děláte?“ „Dělám,“ odvětil kníže, „to, co jsem povinen. Domníváš se, že toto kratičké období, jež trávím s jediným vojákem, mě odvrátí od vojenských povinností?“ Dal jsem si dlaň na čelo a smál jsem se, jako když člověk poslouchá špatnou truchlohru.

Když jsem se vzpamatoval, požádal jsem knížete, aby mi půjčil svou knihu. Nezdráhal se. Obracel jsem stránku za stránkou a pln údivu jsem četl vojenská hlášení, zprávy o pohybech zbytku pluku, o záměrech velitelových a kázni mužstva.

Domníval jsem se, že mám před sebou blázna. „Milosti,“ povídám, „vaše mužstvo se vejde do jednoho kabátu, ale zato vám nikdy nezkazí řadu.“ S knížetem však nebyly v té chvíli žerty. Vytrhl mi knihu z ruky a přitom z ní vypadl plukovnický dekret. Mohl jsem si jej přečíst, ale když jsem chtěl říci, co si o věci myslím, vyrazil mě plukovník ze dveří.

Z této příhody jsem usoudil, že kníže Alexej nemá všech pět pohromadě. Chtěl jsem ho vyléčit a byl bych toho dosáhl, kdyby se mé paže vyrovnaly silou jeho pažím a kdybych proti jednomu bláznovství mohl postavit druhé, větší a nádhernější. Ale já sám jsem zcela ovládán rozvahou a dopřávám ve své hlavě místa jen lahodnému rozumu. To je příliš mírný a zvolna účinkující protijed, neboť rozum a rozvaha měřena bláznovstvím je v nevýhodě a jeví se jako šeď proti nachu, jako vlahé počasí v našich krajinách proti třeskutým mrazům a žhnoucímu slunci.

Plukovník byl k politování, ale šílenství, které ho rozpalovalo, mělo takové barvy a žhnulo takovou silou, že mohlo pobláznit malé děti a kuchařky, Michaelu, Susanne a každého z lidí, o nichž kníže říkává, že jsou bez příhod. Každého z těch, kdo čekají, že jednoho rána bude pod jejich okny stát knížecí vůz a osedlaní koně z pohádky.

Zvážil jsem všechny jeho chyby i výhody. Lidská přízeň byla na jeho straně. Záviděl jsem mu. Ale když ke mně obrátil tvář s nádherným nosem, připomínajícím damascenku, a když ukázal pod vlnícími se vousy zuby, zapomněl jsem na hněv. Mezi námi byl přece jen velký rozdíl. Pravda, jsem o dvě léta mladší, ale má tvář? Jsem škaredý! Mám štětinaté vlasy a oči jako krtek. Hanba o tom mluvit! Naproti tomu byl kníže sličný, hbitý, vytáhlý, uhlazený, vycepovaný, drzý, úlisný — krátce měl tolik znamenitých vlastností, které se příkře odrážejí od mé neohrabanosti a zardělého obličeje, že mně nemohla býti dána přednost. Kníže byl věřící lhář. Kníže byl umělec života. Stojí zde v majestátu jakési slátané uniformy, v majestátu chudoby, v majestátu vzpomínek. Kdoví jaká zatrachtilá koule mu letěla dnes rok mimo ucho.

Zmínil jsem se o některých jeho směšných vlastnostech: o sklonu k lehkomyslnosti, k jídlu a pití. Mluvil jsem o něm tak trochu jako o holkáři a příživnickém pochlebníku, domnívaje se, že všichni, kdo poskytnou sluchu tomuto vypravování, v pravý čas uvěří, že byl současně vznešený a pyšný jako čert. Snad jste nevešli šmahem ve styk s pisálky, kteří znají jen ničemy, anebo znamenité chlapíky? Pusťte k vodě všechna selhávající pravidla a představte si knížete Alexeje tak, jak byl: vznešený drzý mluvka, a přece nikoho nezrazující, výsměšný a shovívavý, nestálý a věrný, lhář mluvící pravdu, řemeslný dlužník, vyděrač, kurvář, podvodník a současně vznešený pán, kníže, o němž se za našich dob nikomu nesní. Kníže z kadlubu svatého Jiří, kníže oslavující praporec, krev, rány mečem a zdvižená hledí. Byl to kníže věřící na císaře a věrný císaři. Věrný jako smrt.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.