Zlatý fond > Diela > Konec starých časů


E-mail (povinné):

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Susanne

Dokonalý člověk, na němž nenajdete chybičky a který si zaslouží úcty a lásky, bývá obyčejně pranezábavný. Počestnost, spravedlivá mysl a čistota vyhladí na svých soustruzích kdejaký vrub, kdejakou vyvýšeninu ducha a jejich dílo je nakonec hladké, pravidelné a souměrné, takže nad ním krčíte rameny.

Můžete je milovat?

Ne. Váš duch je v klidu. Za obecného souhlasu přisvědčujete těmto premiantům a nehne se ve vás ani žilka (leda že pociťujete živé přání napsat na kůži podobného mramoru nějaké zatrachtilé slovo).

A co vás naproti tomu rozehřeje?

Napětí, spor a blízkost pádu. Jediný znak krásy, jenž vyniká z hromady omylů a chyb. Ta chvíle, kdy můžete současně říkati ano i ne, kdy můžete věřit a popírat. Ta chvíle, kdy se až do základu své bytosti chvějete strachem, že budete přemoženi, říkajíce: A PŘECE! A přece vidím ušlechtilého člověka. A přece vidím, že je Alexej hoden lásky.

Slečna Susanne a Michaela měly věru příležitost octnouti se v přestřelce soudů a hlasů. Valná většina rozhodla, že kníže je podvodník, ale ty dvě mladé dámy nacházely právě za onoho tvrzení důvody k lásce. Michaela nebyla ještě rozhodnuta. Její myslí přecházely stíny. Stín plukovníkův a stín pana Jana. Neměly ani pravého jména, ani těl, ani drásavého hlasu. Byly to pouhé přeludy bez krve, bez objetí, které by je sevřelo, bez úst, jež by opakovala: Pojď! Pojď za mnou a v této chvíli a bez prodlení se vydej své lásce.

Naproti tomu viděla Susanne určitěji. Na rozdíl od Michaeliny zásadní ochoty k lásce milovala. Byla rozhodnuta, či lépe, neměla volby. Její srdce ji unášelo.

Po příhodě s plukovníkovými penězi, které zůstaly nepovšimnuty v zásuvce, změnil pan Stoklasa o Alexejovi opět mínění. „Podvodník,“ řekl si, „by shrábl svou výhru, hlupák, který pohodil peníze, aby nás nachytal na svou geniální roztržitost, by věc vysvětloval, zištník by toho tahu užil k vlastnímu prospěchu — jak si však počíná náš kníže? Přešel vše bez poznámky a jeho tvář vyjadřuje nezájem. Vidím, že drží v ruce nové tři stovky, vede si poctivě, prohrává a je mu všechno jedno. Jakže, toto chlapisko neznající cenu peněz že není pravý kníže? Jak by ne! Uhaduji, že mluvil s Charouskem spatra jen proto, že mu čpěl sedlačinou. Pokud jde o zálety, to je ovšem jiná. V té věci bych připustil, že má advokát pravdu a že plukovník vskutku chodí za holkami…

U této myšlenky se pan Stoklasa zastavil se zálibou. Možná že si představil uvolňující se pas Corneliin, možná že viděl ještě dál. — Podobné záliby se mu nezdály hodny odsouzení, usmíval se a současně byl zmaten, že tak živě pociťuje rozmarnost oněch výjevů. Jižjiž se chtěl knížete zeptat, co je pravdy na řečech, které se trousí o včerejší noci, ale pohlédnuv na Michaelu, udržel jazyk za zuby. Jeho příliš úzkostlivá duše ztrácela snadno směr. Ještě před chvílí byl hotov rozesmáti se nad šprýmovnými příhodami s klíčnicí, a teď se zardívá. „Můj bože,“ myslí si, „Michaela je příliš blízko tomuto nemravovi. Vystrnadím ho! Ať táhne ke všem čertům!“

Kdyby byla Stoklasova rozhodnost v přímém poměru k tomu, co pociťuje, letěl by již kníže (a možná že i já) stokrát ze dveří a stokrát by byl zavolán zpátky. Stokrát by se vrátil, neboť regent vzápětí lituje svých špatných myšlenek.

„Michaela není lecjaká holka!“ odpovídá Stoklasa své tísni. Ale zatímco uvažuje, vzrůstá jeho strach: Slyší, jak se slečna zastávala knížete, vzpomíná si, co učinila, když jsem našel Alexejovy peníze, jak vstala, jak vznesla ruku, jak vydechla, nemohouc zatajit pohnutí…

Zatímco byl můj pán pohřížen v myšlenky, zbývala mně chvilička, abych se vyptal advokáta, co je nového.

Musím dodávat, že jsem byl přitom rozechvěn? Musím se přiznat ke každé slabosti? Přejděme toto místo co nejrychleji.

Dozvěděl jsem se, že v souvislosti s Cornelií nikdo nevyslovil mé jméno a že Jan s advokátem chtějí zkoupat především knížete.

Jaké štěstí! Zdálo se mi, že nadchází nádherný večer. Seděl jsem s přáteli a po boku dívek, seděl jsem se znamenitými lidmi a poslouchal jsem ušlechtilý hovor. Ve chvílích, kdy vypravěč ztišil hlas, bylo slyšet za dveřmi zvonění talířů, neboť nastával čas večeře… Jářku, není to poklidný a dokonalý obraz domova?

Zakrátko potom jsme šli do jídelny. Za jiných okolností by byl advokát již dávno odjel, ale dnes se mu nechtělo. Hledal příležitost, aby řekl něco znamenitého, nějakou pronikavou pravdu, která by mu získala Michaelinu pozornost. Ach, jak byl náš právoznalec nevědomý ve věcech, pro něž bijí dívčí srdéčka! S jakým úsilím hledal poučku, která by slečnu oslnila. Vidím jeho rozpaky, když mu nic takového nepřicházelo na jazyk, a zdá se mi, že se podobal lišákovi z bajky, který skáče po hroznech. Poslouchal na půl ucha Alexejovy řeči a tvářil se tak, jako by znal jejich tajný smysl. Byl pln ohledů, byl pozorný a tak úslužný, že to padalo všem do oka. Slečna Susanne (již mějte na paměti, i když se o ní nemluví) se ho tázala, co se mu přihodilo příjemného.

„Nevážím si ničeho víc,“ odpověděl, „než místa, kde sedím. Potom přijdou na řadu plukovníkovy pravdivé příhody.“

„Škoda, že rozumím tak málo česky,“ pravila Francouzka, obracejíc se zamilovaně na knížete.

V jeho řeči padala známá jména velkoknížat a členů carské rodiny. Mluvil o jakémsi plese za časů, kdy on a já jsme měli chodit do latinských škol. Upozornil jsem ho na tuto skutečnost, řka, zdali se nebojí, že nás dámy a pánové budou považovati za starší, než je příjemno.

„Ach,“ odvětil kníže, „nemám valné naděje, že by se vyhladily vrásky na mé tváři, kdybych si ubral deset let. Ostatně se mi zdálo, že léta, která právě prožívám, jsou vždy nejkrásnější. V třiceti to byla třicítka, ve čtyřiceti čtyřicítka a tak dál až dodneška.“

„Tak,“ řekl jsem, „to je znamenitý způsob zůstati mlád a spokojen. Ale nechtěl byste nám, Milosti, říci (když už o tom mluvíme), jak jste doslova stár?“

„Je mi čtyřicet pět let,“ odpověděl kníže.

Slyše, že mě plukovník věkem o něco převyšuje, pocítil jsem radost, neboť může-li on kolem padesáti plašit děvčata, mám i já jakousi naději, že dojdu stejně sluchu. A kdybych i o měsíc kulhal za tímto starým lvem, několik dní mám jistých a to je víc než hrob, zapomnění a nicota.

Sotva jsem vyslovil pomyslným jazykem myšlenek tato strašná jména lidského konce, sám jsem se polekal a hned jsem se chopil láhve. Susanne s Michaelou zářily nejvíce životem a jejich vlasy se leskly jako zbroj nádherných ještěrek. Cítil jsem dvojí štěstí stoupati z těchto hlav. Jedno odhodlané a pyšné a druhé prostinké s nádechem zvědavosti a všudybylství. „Eh,“ řekl jsem si, „neohřeješ-li si své hnáty u těchto ohňů, nestojíš už zanic. Běda, kdo sází na budoucnost a propase vhodnou chvíli veseliti se s přáteli.“

Potom jsem vstal, a po převorsku si odkašlav, pronesl jsem přípitek. A za ním druhý! A třetí! Aby přišli všichni na svůj účet a aby se nikdo nekabonil.

Můj pán na mě shovívavě pošilhával a tu, znamenaje tento pohled, jsem si pomyslil: „Spero, jestliže tě neocení jako dobrého stolovníka, jsi ztracen, neboť v knihovně nestojíš zanic; čteš si tam staré povídačky.“

Za těchto úvah jsem nabýval královského rozmaru, a zatímco teklo crčkem víno do sklenic, hledal jsem příležitost, jak bych se přitřel k Susanne. Seděla na konci stolu. Avšak po jejím boku se zvedala Ellen.

Pravím zvedala, neboť tato dáma je velmi dlouhá. Vedle toho lze o ní říci, že má (v měřítku stejně obrovském) pihy a že sedává s přitaženými lokty a nehybnou tváří, jež ustavičně vypravuje o pravosti své vychovatelské rasy jako obraz nějakého smolařského malíře z patnáctého století, na němž nic není mimo letopočet; jako protivný obraz, který se uchoval na dně smetiště a po letech (slušně zaplacen) visí ve světnici špatného sběratele.

Vtlačil jsem se mezi tyto Popelky vyučování a za vzrůstajícího opojení jsem jim říkal střídavě lichotky. Provedl jsem to tak, abych k Ellen mluvil jako gentleman a k Susanne jako pošetilý mladík.

Kníže zatím rozpřádal řeč s Michaelou, přitom se však obracel na Stoklasu a opět na mě. Současně odpovídal panu Janovi a ještě mohl usazovat advokáta jako šermíř, jenž sleduje svůj cíl, a přece má dost pokdy, aby se ohnal levičkou po mouchách. Mluvil jsem do Susanne jako do dubu, ale jedním uchem jsem poslouchal, jak kníže říká: „Car, prapory, baronka“ a jak mele páté přes deváté.

Chtěl jsem s ním závodit (neboť jsem najednou zpozoroval, že mě Susanne neposlouchá).

Byla právě řeč o sibiřských nájezdech. Vstal jsem, a pochytiv tak smysl vypravování, povídám: „Což o to, mohli jste mít klisen a hřebců dvě stáda a tolikéž vojáků, ale jen mi na své svědomí odpovězte na otázku, kde se tito koně popásali a kde váš pluk spával a co bylo v té krajině k jídlu? Slyšeli jsme, že tam napořád vládl hladomor a že v tom kraji leželo na tři lokte sněhu.“

Sotva jsem to řekl, začal se doktor Pustina smát a vzápětí padaly na knížete všelijaké posměšky jako: „Víte, že ruské koně jedí sníh a že pohrdají ovsem?“

„A víte, že klisny mají v těch končinách krásná růžová vemena a že každé z těch ušlechtilých zvířat je s to vyživiti muže na svém hřbetě?“

„Nesmysl, to je nepřirozená poloha.“

„Vaše průpovídky mě připraví o rozum.“

„Vždyť by zašli hlady, právě jako zahynuly při tažení indickém voje Alexandrovy.“

„Dobrá,“ odtušil kníže, „— ale zapomínáte na Habakuka, který byl živen havranem.“

„Jakže, chcete nám namluvit, že jste nepostrádali ptačího mléka? Vy prášíte!“

Když jsme se namluvili dosyta podobných nesmyslů, byla řada na knížeti:

„Vy,“ řekl, „advokáti, knihovníci a mladí statkáři, kteří držíte v ruce vidličku a na vidličce chutné sousto, vy, kdo zvoníte lahví o láhev, vy věční kuchaři, nemůžete mysliti na nic jiného než na to, co se jí. Dobrá, rozumím vašemu vkusu a setkal jsem se s ním. Ti, kdo tak mluvili, opustili nás při tom tažení po desítkách a kradli potom na svou pěst.

Byl hlad, nu dobrá, byl! Vy říkáte, že bez spíže se války nevedou, že jedno patří k druhému jak ženich k nevěstě? A já vám na to pravím, že to je jenom maličká část pravdy. Šli jsme o hladu, jenž rozněcuje ducha, o hladu, který rozžhavuje tvář a vdmychne horečku, o hladu, který vichří a který cvaká zuby. Ten hlad nás vedl jako poutnice, jež bubnuje na prázdné pánvičky a tříská do kotlíku. Za této hry pak stále víc a více zvětšuje svůj spěch, má sukni za pasem a zkrvavené dásně. Se sněhem ve vlasech, víc mrtvá nežli živá, avšak s hlavou vztyčenou a hubou plnou válečného křiku jde dál a dál. Strhuje vojáky a břinká na pistole a střílí za běhu. Padá a opět vstane, již krvácí, a přece zvedá hůl a křičí z plných plic, a ženouc útokem, houká si písničku. Naposled uchvátí, když líbá svatý kříž a z návrší se vrhá do zákopů, jež kouří výstřely. Snad někdy po bitvě urve kus koniny, snad bude jíst, snad umře, kdož to ví.“

„Tak,“ vskočil jsem knížeti do řeči, „to je krásný jídelní lístek, to si dám líbit. Ale neřekl jste nám, Milosti, ani slova o tom, co rozplameňuje koně a co jim skýtá sílu, aby strádali o hladu a zimě.“

„A dejte pokoj,“ odtušil můj pán, jenž nabyl k plukovníkovi opět důvěry, „kníže má pravdu. Podle pravidel řádného vojenství je dávno prokázáno, že hlad, který bývá zhoubcem armád, může se stát i jejich pomocníkem. Vězte, že není strašnějšího nepřítele než ten, který žene útokem proto, aby se najedl a vyspal.“

„Ach,“ odvětil na to Alexej Nikolajevič, „dal bych zastřeliti člověka, který nemá nic jiného na mysli! Jestliže jsem mluvil tak špatně, jestliže jsem tak zatemnil smysl našich tažení, že si je vykládáte v ten rozum, jako bychom vedli válku pro jídlo a pití, zasluhuji, aby mě car zbavil hodnosti.“

Viděl jsem, že pohled knížete se stává urputným a že se příliš vmyslil do starodávných příhod. Jeho vousy se pohybovaly, oko jiskřilo, jeho tesáky se leskly a tvář vyjadřovala takové zaujetí pro svou bláznivou myšlenku, že se mi zdálo vhodnější obrátit stránku hovoru a nedrážditi ho. Můj pán asi věděl tak dobře jako já, že v této věci nejsou s knížetem žerty, a vzpomněv si, jak dopadl s Charouskem, vybídl společnost, aby šla spat.

To mě zamrzelo. Hleděl jsem tedy knížete tím rychleji uchlácholit a řekl jsem mu: „Co na tom, že jste se postili, jen když jste vyvázl z těch svízelů se zdravou kůží, jen když jste si zachoval zdraví a svěžest. Za tohoto stavu věcí můžete dohonit, co jste zameškal.“ Chtěl jsem naplnit jeho skleničku a sklonil jsem se, abych jí dosáhl, ale Michaela a slečna Susanne jako na povel se chopily láhve, která stála přede mnou. Jedna ji táhla tam a druhá sem. V tom počínání bylo něco nadmíru dětinského a prostoduchého, něco, co na prvý pohled prozrazovalo, že je se slečnami zle: kníže je oslnil.

Probůh, nedal bych za smysl Alexejovy řeči ani troníček a jeho rozum nestojí za čtyrák. Nicméně Michaela a Susanne byly okouzleny, neboť plukovníkovo bláznovství, jakkoliv bylo střiženo poněkud starosvětsky, mělo krev, mělo jiskru.

Díval jsem se z jedné dámy na druhou, ale Ellen si žádala pokračovat v řeči, kterou jsem k ní mluvil na počátku večera. Neměl jsem se k tomu a tu se jala vyprávět o půvabu skotských lučin, jež se zelenají za cinkání zvonců na hrdlech skotu. Po trapně dlouhé době dospěla k líčení soboty. „A to je čas, kdy všechna obec se chystá do chrámu,“ pravila, dokládajíc se, že tato potřeba se jí stala průběhem let nepostradatelnou…

Tehdy jsem měl oči jen pro Susanne a tak jsem se starého čerta staral, co vykládají anglikánští kněží. Ellen mi byla na obtíž, a zatímco mluvila, lovil jsem slovíčka z druhého konce stolu. V ten čas jsem neznal dobrotu Ellenina srdce, ani oddanost, která i u ošklivých ženských je k pohledání a která mnohdy platí víc než hezká tvářinka. (Podobná moudrost mi byla dopřána teprve později.) Tehdy jsem si hleděl Susanne: Poznával jsem, že se mi vzdaluje. Nicméně byly okamžiky, kdy se mi zdálo, že slečnina oživenost neplatí slátaninám knížete a že si Susanne přece jen potrpí na vážný hovor o literatuře. To jsem usoudil vždy, kdykoliv se na mě obrátila, abych citoval to nebo ono. Vyhověl jsem jí ze srdce rád (omluviv se napřed Ellen). A kdykoliv jsem pronášel nějaký znamenitý text, činil jsem to tak, aby jej slyšel také můj pán a naučil se vážit si knihovníků. Takovým lidem, jako je Stoklasa, se musí vpravovat do hlavy úcta ke vzdělání málem násilím. A tak jsem pozvedal hlas a mluvil s takovým citem, až kníže prohodil, že bych se mohl stát od hodiny ďáčkem, kdybych nebyl tak výtečným knihovníkem.

Zatím mi stoupalo víno do hlavy. Cítil jsem, že ztratím-li Susanne, nepozbudu aspoň dobrého bydla, i když prasknou prožluklé návštěvy u slečny Cornelie. Můj bože, co je mizerná noc proti živému člověku a jeho nesmrtelné duši? — Měl jsem sto chutí říci tuto myšlenku nahlas a jen taktak že jsem ji zadržel.

Zatím se advokát opět o něco tahal s Alexejem.

Mám jako většina přirozený sklon družiti se s lidmi, jimž přeje štěstí a kteří kráčejí k úspěchu. A protože jsem jasně rozeznával, do jaké míry kníže ovládl pole, měl jsem se k němu. Řekl jsem na jeho účet několik lichotek: Když se mluvilo o zbrani, prohodil jsem, že kníže sedmkrát za sebou zasáhl červenou sedmu, a sice vždy na místě, kde bylo na kartě namalované srdce. — Při hovoru o koních jsem se zase zmínil o tom, jaký je švarný jezdec — a tak jsem se zkrátka držel, jak se dalo.

Pan Jan a advokát si zachovali jasnou hlavu, avšak já s knížetem jsme byli trochu podroušeni. A přece jen ti dva kulhali hodně za námi. Slyšel jsem s libostí, jak se advokát snaží o pošklebek. Chtěl uplatnit vtip o obžerství, ale takovým šlehům se odzvánělo za výbuchu lahví.

Pan Jan (který je přece jen dobrosrdečný člověk) cítil spíše lítost než vztek a to mě s ním poněkud smiřovalo. Jdi, bloude, myslil jsem si, slečna Michaela se teď nedívá než na knížete, ale to nic není, neboť jednoho dne náš milý plukovník práskne do bot. Nalhal nám už toho až hrůza a nakonec se zaplete tak, že nebude moci z místa. Měl by ses radovat, že kníže vyhodil ze sedla advokáta, který drží v šachu regenta. O knížete v té při nejde. Ten zmizí, ten se rozplyne, ten uletí, anebo ho odvede (až uzraje čas) nějaký žandár s břízou a s dvěma opasky. To by v tom byl čert, abych se mýlil a aby ten chlap neměl na svědomí nějaký podvůdek.

Mé srdce při nějaké té sklenici bývá nadmíru něžné, a tak jsem dával výmluvnými pohledy panu Janovi najevo, že stačí, aby srovnal svou svěží pleť s vráskami a ošlehanou tváří knížete, svá vykroužená ústa a drobné zoubky s hubou plukovníkovou, jež byla snad krásná, ale plná zarputilosti, posměšku a vlčí povahy. Žel, pan Jan se díval mimo a neporozuměl, ani když jsem mu stiskl loket. Zato můj pán byl vesel a mluvil opět velmi laskavě s knížetem, ba i se mnou. Když jsme se rozcházeli, podal mi ruku, řka, že jsem povedený chlapík.

Již jsem byl na cestě a tu (jak má mysl překypovala) jsem se vrátil, chtěje vyměnit slovíčko s plukovníkem. Což kdyby mu teď přišla vhod studená ryba a sklenička rosolky? Zastavil jsem se tedy a čekal: viděl jsem Lojzíka (takřečeného Fairbanks), jak dopíjí sklenici po slečnách a jak odstrkuje mou, jakkoliv v ní bylo více vína. Za tohoto pohledu (jenž by se vám zdál poněkud nechutný) jsem cítil nádhernou dvojakost, jež směřuje k jednotě, ono vytrvalé hledání druhé poloviny ořechu, z něhož prvou vtiskl milý pánbůh do ruky každého chlapa.

A co se tak dívám pootevřenými dveřmi, zahlédnu kráčeti slečnu Michaelu a Susanne po bocích knížete. Zvedaly k němu hlavy, hlavu plavou a hlavu s černými vlasy jako eben. Zůstal jsem bez hnutí. Dámy se loučily. Plukovník se uklonil a Michaela odešla do ložnice, kde spávala s Kitty.

Kníže se rovněž vzdaloval a slečně Susanne zbývalo udělat několik kroků ke dveřím své světnice.

Zastavila se s rukou na klíči.

A tu jsem spatřil knížete, jenž běžel vlčími skoky k Susanne. Objal ji, aniž vydala hlásku.

Cítil jsem, jak mi bije srdce.

Kníže zvolna otevřel a vchází současně se Susanne do světnice.

Potom za nimi zapadl zámek.




Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.