ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I. Péče o mládež

Na Slovensku je stát podle zákona VIII. a XXI. z roku 1901 povinen pečovati o děti opuštěné. Péče o tyto děti je soustředěna ve státních dětských domovech v Košicích a Rimavské Sobotě, jež opatrují 4139 dětí. Za poslední čtyři léta bylo na ně vynaloženo celkem 23,867.610 Kč.

Pro děti hluchoněmé vydržuje stát na Slovensku 4 ústavy (v Kremnici, Komárně, Dubnici a Jelšavě), pro děti slepé zřízen byl roku 1922 státní ústav v Levoči.^[7] Ve Slovenské Lupči je státní sirotčinec. Komenského ústav v Košicích zřízen jest jako polepšovna mladistvých provinilců.^[8]

II. Bytová péče

Bytovou tíseň snažily se zmírniti jednak zákony o ochraně nájemníků o zabírání bytů obcemi a o omezení práva stěhovacího, především však zákony o stavebním ruchu. Na základě těchto zákonů bylo do konce roku 1925 postaveno na Slovensku 251 nájemních domů a 1976 rodinných domků o 5067 bytech nákladem 371,170.848 Kč. Vedle toho vystavělo ministerstvo veřejných prací pro státní zaměstnance 54 nájemní domy o 1024 bytech nákladem 112,990.000 Kč.

III. Ochrana dělnictva v nezaměstnanosti

Na podporách v nezaměstnanosti vyplaceno bylo na Slovensku státem od 15. prosince 1918 do 31. prosince 1924 celkem 80,620.826 Kč.

Od 1. dubna 1925 zaveden byl v Československu v péči o nezaměstnané t. zv. gentský systém, podle něhož nezaměstnaným vyplácejí podpory přímo jejich odborové organisace, kteréžto podpory jsou zvětšovány státním příspěvkem, rovnajícím se příspěvku odborových organisací, což však celkem nesmí přesahovati dvě třetiny mzdy nezaměstnaného.

Zprostředkovatelny práce jsou na Slovensku v těchto městech: v Bratislavě, Trnavě, Trenčíně, Spišské Nové Vsi, Košicích, ve Zvolenu, Baňské Bystrici, Lučenci a Levicích. Nadřízeným orgánem jejich je Zemský úřad práce pro Slovensko v Bratislavě. Úřady tyto pečovaly také o ochranu dělnictva, odcházejícího ze Slovenska na výdělek do ciziny, zejména do Francie, protože Spojené státy severoamerické, kam dříve směřoval proud vystěhovalců ze Slovenska, přistěhovalectví značně omezily (z Československa smí se přistěhovati ročně pouze 3000 vystěhovalců.)

IV. Sociální pojištění

Vládním nařízením č. 516/19 byla zřízena pro Slovensko a Podkarpatskou Rus Zemská úřadovna pro dělnické pojištění v Bratislavě, na kterou přešla působnost ve věcech nemocenského a úrazového pojištění vykonávaná bývalou krajinskou pokladnicí v Budapešti.

Pensijní pojištění zaměstnanců v bývalém Uhersku vůbec neexistovalo. Na Slovensku bylo zavedeno vládním nařízením č. 16/23 a k jeho provádění zřízena byla Zemská úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě.

Roku 1925 bylo pojištěnců 21.715, zaměstnavatelů 7031. Na prémiích bylo předepsáno 22,387.914 Kč, důchodů (počtem 149) a vrácených prémií bylo vyplaceno 2,053.450 Kč.

V. Živnostenská inspekce

Koncem dubna 1919 zřízeno bylo na Slovensku šest živnostenských inspektorátů: v Bratislavě, Trenčíně, Baňské Bystrici, Lučenci, Spišské Nové Vsi a v Košicích. Působnost živnostenských inspektorů byla rozšířena zákonem č. 47/21 na všecky podniky po živnostensku provozované bez ohledu na to, užívá-li se v nich strojů, hnaných živelní silou čili nic.

VI. Péče o válečné poškozence

Péče o válečné poškozence zdržena byla na Slovensku mimořádnými poměry (vpádem Maďarů na Slovensko), takže invalidní oddělení sociálního referátu při ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě mohlo započíti svoji činnost teprve v říjnu 1919. Přihlásilo se 27.000 válečných invalidů, 13.613 vdov a sirotků a 6223 rodiče.

Podle zákona č. 561/19 zřízen byl od 1. ledna 1920 Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Bratislavě. První činností tohoto úřadu bylo naučiti válečné invalidy práci a opatřiti jim zaměstnání a tak zabezpečiti jim existenci.

Podle zákona č. 140/20 ve druhé polovici roku 1920 započato bylo s vyměřováním důchodů válečných poškozenců a do konce roku 1921 rozhodnuto bylo o nárocích na důchod u všech, kteří se do té doby přihlásili.

V bývalém Rakousko-Uhersku vyplácena byla válečným invalidům roční pense 72 — 84 K s ročním příspěvkem za zranění v částce 192 K.

Na Slovensku byla péče o válečné invalidy stížená tím, že při převratu byly veškeré spisy vojenských doplňovacích velitelstev od Maďarů buď zničeny nebo zavlečeny do Maďarska. Musil býti proto nejprve proveden soupis všech válečných invalidů a lékařskou prohlídkou musilo býti zjištěno procento ztráty výdělečné způsobilosti, poněvadž zákon č. 142/20 odstupňuje výši invalidního důchodu podle výše procent této ztráty.

Celkem bylo prohlédnuto na Slovensku 48.719 válečných poškozenců, z nichž za invalidy nebylo uznáno 3356 osob. Z uznaných 45.363 invalidů téměř třetina, totiž 14.629 má sníženu výdělečnou schopnost o 25 — 34%. Při reservních prohlídkách bylo znovu prohlédnuto 19.377 invalidů. Kromě toho bylo prohlédnuto 6936 vdov a 6652 rodičů.

Zemská odvolací komise v Bratislavě rozhodla v 8367 případech.

Maďarská vláda o válečné invalidy po stránce zdravotní se nestarala a o vyléčení jejich chorob, zaviněných válkou, nedbala. Maďarští lékaři, poslušni pokynů maďarské vlády, invalidy šmahem odmítali. Chudý invalida Slovák byl prostě odstrčen, když nemohl lékaře dobře zaplatiti. Stížnostního práva vůbec neměl. Invalidé po převrate neměli proto důvěry ani vůči úřadům ani vůči lékařům. Vyžadovalo značné námahy, než se podařilo získati jejich důvěru a lékaře získati k součinnosti. Dnes není na Slovensku dědiny, kde by invalida neměl možnosti žádati o léčení na účet státu. Invalidé jsou léčeni v lázních Piešťanech, Trenčanských Teplicích, Karlových Varech, Jáchymově, v tatranských sanatoriích a jinde. I do ciziny, na př. do Davosu ve Švýcarsku a k moři na jihu, jsou posíláni k léčení. Poněvadž k léčení v těchto ústavech přihlásilo se jich velmi málo, byli lékařsky prohlédnuti všichni invalidé nemocní plicní chorobou a podle lékařské prohlídky bylo jejich léčení zařízeno.

Pro invalidy amputované zřídila bývalá vláda maďarská za války dvě léčebny s ortopedickými dílnami, přičleněnými ku státním průmyslovým školám v Bratislavě a Košicích. Avšak prothésy, které byly tu zhotovovány pro invalidy, byly příliš těžké a připevňovány byly k dolním končetinám pomocí šněrování, což zavinilo úplnou bezcitnost svalstva na zkomolených údech.

Československá vláda převzavši tyto dílny, odloučila je od státních průmyslových škol a vybavila je úplně novým strojním zařízením, takže mohly tu býti vyráběny ortopedické pomůcky lépe invalidům vyhovující. Roku 1923 byly pak odevzdány do provozu ortopedickým družstvům válečných invalidů, které zhotovují prothésy na náklad státní. Stát vykonává pouze dozor.

V evidenci ortopedické dílny v Bratislavě bylo do převratu 2315 invalidů ze Slovenska, v Košicích 700, celkem asi 3000 invalidů, potřebujících ortopedické pomůcky. Koncem roku 1925 jev péči obou těchto dílen 6700 invalidů, tedy počet více než dvojnásobný, rovnající se asi 15 % všech invalidů na Slovensku vůbec. Těmto invalidům dodáno bylo od počátku roku 1920 do konce roku 1925 celkem 30.568 kusů ortopedických pomůcek vedle 17.503 kusů opravených. Náklad, s tím spojený, činil 9,694.000Kč.

VII. Péče charitativní

Aby válečným poškozencům umožněna byla schopnost samostatného podnikání živnostenského, obchodního i zemědělského, bylo nutno jim pomáhati bezúročnými půjčkami, dary a kapitalisováním přiznaného důchodu.

Do konce roku 1925 bylo tak poskytnuto na zvelebení živností bezúročných půjček v 1711 případech 5,211.000 Kč, na zmírnění nezaviněné nouze půjček a darů ve 4164 případech 1,914.000 Kč, kapitalisací důchodů v 569 případech 4,502.000 Kč, 103 válečným slepcům půjčeno a darováno 1,463.000 Kč, na ošacení válečných sirotků věnováno 1,177.000 Kč. Úhrnem charitativní péče vyžádala si nákladu 14,599.000 Kč.

Nákladem státním byli váleční poškozenci také učeni hlavně řemeslu obuvnickému a krejčovskému, poněvadž učební doba těchto dvou řemesel není dlouhá, na zařízení dílen není třeba zvláštních místností a velkého nákladu a na venkově poskytují největší naděje na obživu.

Kromě toho pro válečné poškozence na Slovensku získáno bylo 5680 licencí trafik a 6184 licencí výčepních.

Československá vláda odstranila vůbec žebrotu válečných poškozenců, která za maďarské vlády byla jejich jedinou obživou a k jejíž provozování vydávány byly zvláštní úřední legitimace. Pro nejtěžší invalidy bez domova a příbuzných zřízeny, byly dva internáty: v Bojkové a Kochanovcích, kde jsou ošetřováni měsíčním nákladem 35.000 Kč.