ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ve státní správě Československé republiky jsou tyto doly a hutě, na Slovensku:

Doly na zlato v Kremnici;

doly na stříbro, zlato, olovo a měď v Štiavnici, Hodruši, Magurce a Zlaté Idě;

doly na sůl se solivarem v Solnohradě;

doly na opály v Dubníku u Prešova;

doly na naftu ve Gbelech;

doly na železnou rudu v Rožňavě, Štítníku a Železníku;

železárny v Podbrezové a Tisovci;

slévárny a smaltovna v Hronci;

elektrolytické závody v Baňské Bystrici.

Závody tyto byly převzaty ve stavu velmi smutném, takže na jejich udržení a zmodernisováňí od roku 1919 do konce roku 1924 musilo býti věnováno 94,883.717 Kč investičního nákladu hlavně na rekonstrukci strojního zařízeni.

Roku 1922 zastavena byla činnost v opálových dolech v Dubníku pro naprostou beznadějnost závodu, který v poslední době zaměstnával 24 dělníky.

Roku 1923 pro úplnou vyčerpanost zastaveny byly také práce v dolech Magurce a Zlaté Idě. Na obou místech ponecháno bylo pouze mužstvo ku provádění nových, výzkumných prací. Naproti tomu téhož roku 1923 zahájeno bylo dolování u Starých Hor.

Doly na stříbro ve Štiavnici

Doly na stříbro, olovo a měď ve Štiavnici, Hodruši a Vyhni, existující již od XI. století, jsou v úpadku již od roku 1865. Maďarská vláda v posledních desetiletích nikterak se nenamáhala, aby moderními zařízeními, otvíráním a hledáním nových rudných polí čelila úpadku a omezovala se pouze na nejlepší vykořistění zbývajících vydatnějších partií. Již v době světové války, kdy produkce všech kovů měla ohromný význam a ceny jejich značně stouply, byla Štiavnice pasivní. Proto maďarská vláda počet dělnictva rapidně snižovala. Roku 1914 byli tu zaměstnáni 1673 dělníci, roku 1918 již jen 796.

Československá vláda věnovala značné peněžní oběti na udržení štiavnických dolů, avšak marně. Štiavnica roku 1921 produkovala pouze 74 kg zlata, 1845 kg stříbra, 1280 q olova a 386 kg mědi, tedy množství celkem nepatrné. Technicko-montanistické prozkoumání dolů zjistilo nade vši pochybnost, že doly jsou vyčerpány. Bylo vypočteno, že kovnatost rud musila by býti osmkrát větší, aby závody mohly existovati aspoň bez deficitu.

Jedině závod v Hodruši vzhledem k větší kovnatosti rud poskytuje naději, že hy bylo možno při lepším strojním zařízení závod zrestaurovati tak, aby deficit byl anulován.

Roku 1923 byly veškeré práce dobývací v beznadějných a vyčerpaných polích zastaveny a další hornická činnost koncentrována výhradně na práce výzkumné a sledné v těch důlních partiích, které opravňovaly ještě k jakýmsi nadějím. Proto byl počet dělnictva redukován z 1214 dělníků roku 1922 na 645 dělníků roku 1923. Na práce výzkumné a sledné věnuje stát ročně 11,000.000 Kč. Velký význam má, že Štiavnica a Hodruša spojena byla elektrovodnou sítí s Kremnici, čímž bude velmi usnadněna cesta náhradnímu průmyslu do Štiavnice.

Státní doly na zlato v Kremnici

V Kremnici doly na zlato a stříbro jsou pasivní již od roku 1901. Bohatší partie byly vyrubány a práce výzkumné úplně zanedbány. Proto i zde byla veškera činnost soustředěna na práce výzkumné a dobývací práce pro naprostý nedostatek rud byly zastaveny. Počet dělnictva byl omezen ze 422 (1922) na 222 (1923). Na výzkumné práce věnuje stát ročne 4,000.000 Kč. Zřízení hydroelektrárny, která dodává potřebný proud dolům, městu i mincovně, má význam i pro případ zastavení dolů, neboť její pohonné síly bylo by možno užíti pro průmysl náhradní.

Doly na železnou rudu v Rožňavě, Štítníku a Železníku trpěly nedostatkem odbytu následkem valutové krise v zahraničí. Roku 1925 také pro rekonstrukci vysoké pece státních železáren v Tisovci musila býti činnost těchto dolů částečně omezena.

Státní naftové doly ve Gbelech

Státní naftové doly ve Gbelech rozkládají se poblíž městečka Gbely u Holíče na Slovensku.

Složením patří gbelská surovina mezi vzácné těžké oleje a je velmi příbuzná s naftou louisianskou, zvláště svým terpentinovým zápachem nejtěkavějších součástí i svojí specifickou váhou, jakož i složením chemickým.

Dle analysy prof. dra. F. Schulze má gbelská nafta specielní váhu 0,9349, viskositu při 100° C 1,45, bod zápalnosti při 150° C, bod tuhnutí při 18° C.

Nafta neobsahuje vůbec benzinu, petroleje a parafinu, kdežto asfaltu obsahuje nepatrné stopy.

Kromě nafty jest gbelský terén velmi bohatý zemními plyny, které se vyskytují nejen současně s naftou, ale jsou též v hojné míře obsaženy ve vodách fossilních, zvláště vytékajících na rozhraní obou mořských stupňů mediteránních.

Původně nebylo předpokládáno, že by ve Gbelech mohl se vyskytnouti zemní olej, poněvadž již dříve založené vrtby v okolí Gbel, a to u Hodonína v letech 1901 a 1902, nedaly výsledku. Když v roce 1914 první vrtba dosáhla hloubky 163,8 m a vyskytl se zemní olej, byl tento objev jak pro geology, tak i pro stát uherský velkým překvapením.

Celkem bylo za celou dobu trvání závodu až do konce roku 1922 provedeno 161 vrteb, z nichž bylo produktivních 103 a 58 negativních.

Poněvadž naftové pole těchto dolů jest vyčerpáno, jest nutno provoz omezovati, studují se nové methody, dle kterých by bylo lze naftu v píscích obsaženou, avšak sondováním dále netěžitelnou, vydobýti jiným způsobem.

Státní solivary v Solnohrade u Prešova

Státní solivary v Solnohrade jsou asi 2 km vzdáleny od nádraží prešovského. Vyrábění soli dálo se zde od nepaměti a již před rokem 896 byly známy zdejší solné prameny. V roce 1572 v dolu Leopoldově bylo započato s dobýváním kamenné soli, kterýžto důl v roce 1752 byl vniknuvší spodní vodou zatopen.

Poněvadž se zjistilo, že odpařováním solné vody ze zatopeného dolu se zlevní výroba soli, bylo od dolování upuštěno a započato s vařením soli, jak se děje v salinách alpských. Průměrně se vypaří asi 50.000 q soli ročně. Skutečná výroba byla:

v roce 1922 — 49.221 q

v roce 1923 — 74.875 q

v roce 1924 — 67.504 q

Ježto solivary v Solnohradě jsou zastaralé a pracují neekonomicky, byl v letech 1922 — 1924 postaven u nádraží v Prešově nový solivar, kde odpařování se bude díti ve vakuových kotlích.

*

Veškeré státní doly na Slovensku zaměstnávaly roku 1925 celkem 1989 dělníků.

Státní železárny a ocelárny

jsou na Slovensku v Podbrezové a v Tisovci. (V Tisovci je získal uherský stát koupí roku 1705.) Roku 1919 byly k nim přikoupeny slévárny a smaltovna v Hronci od firmy Bartelmus a spol. v Plzni.

Za maďarské vlády pracovaly závody v Podbrezové a v Tisovci výhradně pro státní dráhy. Po převratě roku 1918 následkem hospodářských poměrů ve střední Evropě v kovodělném průmyslu na Slovensku nastala krise, jež postihla i státní podniky. Soukromé společnosti železářské zastavily provoz (např. v Krompachách). Stát naproti tomu snažil se všemi možnými prostředky čeliti odprůmyslnění Slovenska a postupným zdokonalováním zařízení snažil se učiniti státní závody schopnými soutěže s průmyslem ostatních zemí. Zařízení byla zdokonalena zejména v Podbrezové a Hronci, v Tisovci vysoká pec úplně přestavěna. Do konce roku 1923 bylo vynaloženo 46,317.949 Kč, roku 1924 dokonce 22,682.064 Kč a roku 1925 pak 4,340.309 Kč na investice těchto tří závodů. Závody ty zaměstnávají celkem 3366 dělníků, což je o 45 více, než když byly závody převzaty roku 1918. Poněvadž odbyt litého, smaltovaného zboží se v poslední době zlepšil, byla koncem roku 1923 výroba slévárny a smaltovny v Hronci rozšířena a počet dělnictva zvýšen.

Státní elektrolytický závod v Baňské Bystrici

Elektrolytická huť postavená vedle starého měděného hamru, jenž sloužil dříve k výrobe měděných kotlů a který jest nyní mimo provoz, sestává ze 126 cel; každá z cel pojme 10 kusů měděných, 35 — 40 mm silných anodových ploten, asi 2 q těžkých, a 11 kusů katodových měděných plechů asi 1,5 mm silných. Elektrický proud asi o 2000 ampér a 40 voltů rozkládá anodu a usazuje na katodě čistou měď.

Proces chemický trvá asi 2,5 — 3 měsíce a čistá měď se usadí v tlouštce 20 — 30 mm.

Během elektrolysy usazují se cizí kovy, v anodové mědi obsažené, dílem na spodku v celách ve formě šedého kalu, t. zv. anodového bláta, které se suší a zhuťňuje, dílem přechází do roztoku elektrolytu.

Závod zpracuje polotovary z huti v Příbrami a odpadky z průmyslových podniků, muničních a železničních dílen. Elektrolytická měď spotřebuje se skoro výhradně k účelům elektrotechnickým.