ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Slováci vždy toužili po svém osvobození z jařma maďarského a pro své osvobození i pracovali.

Měli před očima z dějin dobu „Velké Moravy“, kdy v létech 822 — 907 sjednoceny byly Čechy, Morava i Slovensko (dnešní Československo) pod společnými panovníky Mojmírem, Rostislavem a Svatoplukem. Slovenský básník Jan Holý, katolický kněz, věnoval námětům z doby té nejcennější plody svého ducha. Po této době bylo Slovensko součástí říše České a polské až do roku 1025, kdy se ho zmocnil uherský král Štěpán.

V pozdějších dobách mají Slováci dvě episody samostatnosti a sice po vymření Arpádovců, kdy vládl Slovenskem Matouš Trenčanský, „pán Váhu a Tater“ (1301 — 1321) a dobu vlády husitského kapitána Jana Jiskry z Brandýsa, který vládl Slovenskem v létech 1440 — 1462. Za vlády Habsburků (od roku 1526) zbylo z Uher pouhé Slovensko, které až do vypuzení Turků z Uher, na konci sedmnáctého století, bylo tak osobou panovníků spojeno s Čechami a Moravou v jeden státoprávní celek (dnešní Československo).

Uvědoměle začali se Slováci domáhati samostatnosti teprve když nastalo „jaro národů“ — roku 1848. Tehdy 10. května v Liptovském Sv. Mikuláši přijaty byly na shromáždění lidu „žiadosti národa slovenského“ o 14 bodech, žádající zvláštní sněm slovenský a školy s vyučovací řečí slovenskou. Ovšem ačkoli se domáhali vyplnění těchto svých požadavků i povstáním proti Maďarům, nedomohli se ničeho.

Po znovuzavedení ústavnosti konali Slováci nové národní shromáždění 6. června 1861 v Turčanském Sv. Martině, kde bylo důrazně žádáno zřízení zvláštního „slovenského okolí“ v rámci státu uherského. Také tehdy nedostali Slováci ničeho, naopak vyrovnáním uherským roku 1867 vydáni byli úplně v moc Maďarů. Když se pak jednalo roku 1871 o vyrovnání s Čechy, Maďaři je překazili, poněvadž se obávali, že samostatní Čechové byli by Slovákům mocnou ochranou proti hrůzovládě Maďarů.

Na Slovensku, přestrašeném roku 1875 zavřením jediného slovenského kulturního spolku „Matice slovenské“ a zrušením tří slovenských gymnasií, které si Slováci z vlastních prostředků zřídili, nastalo mrtvo a ticho na dlouhých 25 let. Nový život přinesla na Slovensko teprve nová generace slovenská, vychovaná v Praze Masarykem. Tento nový život projevil se hlavně založením časopisu „Hlas“ roku 1898 ve Skalici (lékaři drem Blahem a drem Šrobárem) a slovenskou aktivitou ve volbách do uherského sněmu. Roku 1901 zvoleni byli čtyři slovenští poslanci, 1905 zvoleni byli dva slovenští poslanci (mezi nimi v Kulpíně v jižních Uhrách, Hodža, tehdy redaktor „Slovenského týždeníku“), 1906 zvoleno bylo sedm slovenských poslanců (mezi nimi Blaho, Hodža, Juriga) a 1910 zvoleni byli tři slovenští poslanci (mezi nimi Blaho a Juriga).

Politická aktivita vyvolala proti Slovákům strašnou persekuci se strany Maďarů. Hlinka odsouzen byl na 3 roky do vězení, Juriga na 2, Šrobár na 1 rok, celkem roku 1906 odsouzeno bylo do vězení 16 Slováků, roku 1907 230 Slováků!! Leč pronásledováním vzrostlo a upevnilo se národní uvědomění jejich a na situaci Slováků upozorněna byla i cizina: Björnsonem roku 1908 u příležitosti mnichovské konference mírové a Scotusem Viatorem roku 1909 knihou „Racial Problems of Hungary“ a roku 1910 knihou „Corruption and Reform in Hungary“. Tím stržena byla s Maďarů jednou pro vždy škraboška národa „rytířského“.^[1]

Za světové války účastnili se boje za osvobození československého národa na straně dohody vedle Čechů i Slováci. Byli to zejména: Milan Štefánik, Ivan Markovič, Štěpán Osuský, Bohdan Pavlů, Jan Janček, Janko Jesenský, Josef Gregor Tajovský a jiní. Na Slovensku samém bylo ve válce mrtvo a ticho. Proti krutovládě maďarské neopovážil se hlasu pozvednouti nikdo, poněvadž hrozila — šibenice. A jestliže mluvila deklarace generálního sněmu v Praze ze dne 6. ledna 1918: „Národ náš hlásí se o svou samostatnost… v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovenské“ byla tu otázka, zdali budou Slováci souhlasiti se svým osvobozením a připojením k zemím českým? Aspoň o katolících slovenských byly v této věci některé pochybnosti. Poslanec Juriga ve svém listě „Slovenských Ľudových Novinách“ psal hyperloyalní články o tom, aby Slováci s radostí prolévali svoji krev „za vznešeného starce“. To však nebylo nic zvláštního. Katolíci i v Čechách byli hyperloyální. Katolický básník Dostál-Lutinov, katecheta Hornof a jiní skládali nadšené hymny na Rakousko a císaře, odměňované cenami tisícikorunovými.

V mrtvém tichu na Slovensku prvým hlasem byla resoluce, přijatá po řeči Šrobárově při oslavě 1. máje 1918 v Liptovském Sv. Mikuláši, mluvící o uherské větvi kmene československého, který touží po svém osvobození ve svazku s Čechy. To byl jediný revoluční čin v době světové války na Slovensku a tlumočil vůli nejen lidu, ale i inteligence slovenské. Po převratě přijata byla 30. října 1918 v Turčanském Sv. Martině deklarace, osvědčující, že „Slovenský národ je čiastka jednotného národa československého“ a „pre tento československý národ žiadame neobmedzené samourčovacie právo na základe uplnej neodvislosti“.

Když o převratě dne 28. října 1918 Národní výbor československý vydal první zákon, počínající větou: „Samostatný stát československý, vstoupil v život…“ byl pod tímto zákonem podepsán jako zástupce Slováků dr. Vavro Šrobár, který tehdy přijel do Prahy přímo z vězení v Ceglédu, aby se mohl převratu zúčastniti. Stal se pak ministrem zdravotnictví v prvé vládě československé dne 14. listopadu 1918, která ho 10. prosince 1918 pověřila plnou mocí pro správu Slovenska. V této hodnosti odebral se ministr Šrobár se svými vládními referenty 15. prosince 1918 do Žiliny, odkud přesídlil 4. února 1919 do Bratislavy.

V revolučním Národním shromáždění, jehož první schůze konala se 14. listopadu 1918 v Praze, byli Slováci zastoupeni 40 poslanci, jejichž počet 11. března 1919 byl zvýšen na 54. Poslanci tito utvořili jednotný Slovenský klub. Jedním z jeho nejdůležitějších politických činů bylo usnesení, které učinil u příležitosti návštěvy pana Alberta Mamateje, předsedy Slovenské ligy v Americe 6. února 1920 a jež vyjadřuje stanovisko jeho k otázce autonomie Slovenska, jak ji obsahovala Pittsburská dohoda. V usnesení tom se praví: „Slovensko je bývalým maďarským režimom kultúrne a hmotne tak oslabené, že by svoju autonomiu bez českej podpory ani vybudovať ani obrániť nemohlo. Slovensko nemá dosť inteligentných pracovníkov, ktorí by zaplnili úrady a školské katedry. So strany bratov Čechov nielen že nám nehrozí nijaké nebezpečie vykoristenia a nebezpečie odnárodnenia, ale práve naopak: sme účastní všetkých práv čo rovnocenní občania Československej republiky a každej duševnej i hmotnej podpory. Preto Klub slovenských poslancov uisťuje bratov amerických, že v návrhu zákona o ústave, zabezpečené je v podstate všetko, čo pittsburská dohoda obsahuje, vynímajúc snem, ktorý by však za terajších pomerov bol rozhodne na ujmu Slovenska.“

Ve druhé vládě československé zastoupeni byli Slováci třemi ministry: od 8. července 1919 ministrem zdravotnictví a ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska drem Vavrem Šrobárem a ministrem pro zásobování lidu Fedorem Houdkem, od 6. prosince 1919 pak ještě ministrem pro sjednocení zákonů a organisace správy drem Milanem Hodžou.

Prvé volby do Národního shromáždění, provedené v březnu roku 1920 přinesly největší úspěch na Slovensku straně sociálně-demokratické, která mela tehdy 510.341 hlasů a ze 61 poslaneckých mandátů na Slovensku dobyla 25. Možno to vysvětliti tím, že program této strany nalezl vděčnou půdu v chudobě slovenského lidu, znásobené poválečnými nesnázemi zásobovacími, nezaměstnaností a jinými těžkostmi. Jako vůdci sociálně-demokratické strany na Slovensku vynikli: mladí advokáti bratislavští: dr.Ivan Dérer a dr. Ivan Markovič, z nichž tento zúčastnil se vynikajícím způsobem i našeho zahraničního odboje.

Vůdcové předválečného národního hnutí na Slovensku, dr. Blaho, dr. Hodža a dr. Šrobár, utvořili národní a rolnickou stranu slovenskou vzhledem k tomu, že jádrem Slovenska jsou zemědělci a dobyli při prvých volbách 242.045 hlasů a 12 mandátů. V parlamentě přidružili se k republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu. Strana tato získala si vedle sociální demokracie nejvíce zásluh o myšlenku jednoty československého národa. V březnu 1921 se od ní oddělila malá strana národní, vedená drem Emilem Stodolou a básníkem Martinem Rázusem. Ještě menší skupina, vedená advokátem drem Milanem Ivankou přešla do tábora národně-demokratické strany.

Třetí politickou stranou na Slovensku byla při volbách roku 1920 slovenská strana ľudová, získavší 235.389 hlasů a 12 mandátů. Strana ľudová vystupovala s počátku jednotně s Československou stranou lidovou, avšak v listopadu 1921, když nebylo vyhověno jejímu požadavku po zřízení tří katolických gymnasií na Slovensku, vystoupila z ní a od té doby je v oposici proti vládě. Odvolávajíc se na pittsburskou dohodu, žádá pro Slovensko autonomii, podezírá Čechy, působící na Slovensku z toho, že berou slovenskému lidu víru a stojí vůbec na stanovisku, že slovenský národ je národem zvláštním, od českého úplně odlišným. Toto stanovisko prozrazuje zřejmě maďarské a maďaronské vlivy, které ve straně ľudové působením katolického kněžstva na Slovensku dosud ovládají. Hlavní příčinou její protičeské nálady je strach před odlišnou náboženskou orientací většiny českého lidu, jenž po převrate houfně opouštěl příslušenství ke katolické církvi a mistra Jana Husa, upáleného církevním sněmem v Kostnici roku 1415 ctí jako svého největšího syna. Jednání slovenské strany ľudové velmi často charakterisuje politická nezralost a nedostatek politické rozvahy. Tak na př. žilinské memorandum ze dne 3. srpna 1922 mluví o „krajině, odsouzené na smrt“, o „národě v poslední agonii“ atd. Vůdcem ľudové strany na Slovensku je Andrej Hlinka, farář v Ružomberku a Ferdiš Juriga.

Vedle těchto tří stran získala československá strana socialistická roku 1920 na Slovensku 29.564 hlasy a jednoho poslance: Igora Hrušovského.

Z maďarské menšiny na Slovensku získali při volbách roku 1920 zastoupení tyto strany: maďarští křesťanští socialisté 4 poslance, maďarští malorolníci 2 poslance (vůdce Josef Szentiványi) a maďarští sociální demokraté 4 poslance.

Ve třetí vládě republiky Československé (od 26. května 1920) byli zastoupeni Slováci ministrem zdravotnictví a unifikací drem Vavrem Šrobárem, ministrem pro správu Slovenska drem Ivanem Dérerem a od 16. července 1920 ministrem Národní obrany drem Ivanem Markovičem.

Ve čtvrté vládě (úřednické) měli Slováci (od 15. září 1920) ministra unifikací dra Vladimíra Fajnora a ministra pro správu Slovenska dra Martina Mičuru.

V páté vládě (od 25. září 1921) byl ze Slováků ministrem školství dr. Vávro Šrobár, ministrem unifikací dr. Ivan Dérer a ministrem pro správu Slovenska dr. Martin Mičura.

V šesté vládě (od 7. října 1922) byli Slováci: ministr zemědělství dr. Milan Hodža, ministrem unifikací dr. Ivan Markovič (od 4. října 1924 i správce ministerstva školství) a ministrem pro správu Slovenska dr. Josef Kállay.

Volby 15. listopadu 1925 změnily politickou tvářnost Slovenska velmi podstatně.

Největšího poctu hlasů dosáhla Hlinková strana ľudová (489.027) a 23 mandátů. Po ní následuje strana republikánská s 247.741 hlasy a 12 mandáty. Strana sociálně demokratická má nyní na Slovensku pouze 60.602 hlasy a 2 mandáty, strana komunistická 198.010 hlasů a 10 mandátů. Kromě toho získali českoslovenští socialisté 37.163 hlasy a 1 mandát (Hrušovský), národní demokraté 24.957 hlasů a 1 mandát (dr. Rehák), českoslovenští lidovci 18.173 hlasy a 1 mandát (dr. Mičura). Z maďarských stran dostala strana malorolnická, jež kandidovala společně s německou stranou agrární, 109.468 hlasů a 5 mandátů (vůdce Josef Szentiványi) a strana křesťansko-sociální 98.383 hlasy a 4 mandáty (vůdce poslanec G. Szüllö). Maďarští sociální demokraté ztratili se v komunistech, kteří mají 3 maďarské poslance ze Slovenska.

V sedmé vládě (od 9. prosince 1925) měli Slováci tři ministry: zemědělství dra Hodžu, unifikace dra Dérera a pro správu Slovenska dra Kállaye.

V osmé vládě (od 18. března 1926) měli Slováci dva zástupce: ministra zemědělství a unifikací dra Jura Slávika a pro správu Slovenska dra Kállaye.

V deváté vládě (od 12. října 1926) mají Slováci opět dva zástupce: ministra školství a unifikací Milana Hodžu a pro správu Slovenska Kállaye.