ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Maďarská menšina sídlí na jihu Slovenska při řece Dunaji, Iplu, Slané, Bodve, Bodrogu a Latorici. Podle sčítám roku 1921 čítala 637.183 duše čili 21,5%. Většinu mají Maďaři ve 13 okresích (ze všech 79), totiž v okresích (od západu na východ): Šamorýn, Středa Dunajská, Galanta, Šala nad Váhem, Komárno, Ďala Stará, Parkáň, Želiezovce, Veledín, Tornala, Moldava, Královský Chlumec a Kapušany. Z obcí větších než 5000 obyvatel, kterých je na Slovensku 48, mají Maďaři většinu v 9 a to v těchto místech: Dunajská Streda, Farkašd, Guta, Komárno, Tardošked, Nové Zámky, Levice, Rimavská Sobota a Rožňava (z nich Farkašd, Guta a Tardošked jsou velké zemědělské obce, Nové Zámky mají silnou 40% menšinu slovenskou).

Oblasti, obývané Maďary byly připojeny k Československé republice, protože při určování hranic bylo nutno bráti v úvahu i zřetele zeměpisné na př. Dunaj. Mimo to jde tu o obvody, prostoupené více méně živlem slovenským, které jediné pod tlakem maďarského režimu projevovaly se maďarsky, ačkoliv v minulosti byly převahou slovenské. To dokazuje sčítání, provedené roku 1921, kdy napočteno bylo na území Slovenska o 259.068 Maďarů méně, nežli nápočetla maďarská statistika roku 1910 (896.271).

Chceme-li zjistiti, jak postoupila národnostní hranice slovensko-maďarská tuhou maďarisací posledních let před válkou, třeba nám povšimnouti si obcí kalvínských čili reformovaných, které na západním Slovensku od času reformace XVI. století jsou jistě ryze maďarské. Spojíme-li tyto kalvínské obce, dává nám jejich spojnice nejzazší mez Maďarstva v XVI. století. Tato mez začíná u Farkašdu nad vtokem Váhu do Dunaje a ukazuje, jak slovenský živel sahal tehdy hluboko pod Nové Zámky až k Dunaji u Dunajské Radvaně.

Odtud postupuje řetěz maďarských kalvínských obcí k severu až k Levicům, jejichž okolí se od XVI. století v národnostním ohledu patrně nezměnilo, zato však v okolí Vrábel Maďarstvo postoupilo značně kupředu. Na východě Slovenska mohou nám podobně posloužiti obce řeckokatolické. Každá obec řeckokatolická byla jistě původně slovenská. Na národnostní hranici západně od Užhorodu je 18 řeckokatolických obcí, které maďarská statistika čítala za maďarské, ale jejichž obyvatelstvo, jak ani jinak býti nemohlo, při prvém nestranně prováděném sčítání přihlásilo se za slovenské.

Stejný důkaz o velkém postupu maďarisace za posledních 150 let provedl spisovatel této knihy ve článku „Hranice slovensko-maďarská roku 1773 a nyní“ (Slovanský přehled 1925, str. 177), ve kterém porovnávají se výsledky dvou úředních statistik, jak je zobrazují dvě mapy: Petrovova „Národopisná mapa Uher“, vydaná Českou akademií v Praze roku 1924 podle úředního lexikonu osad roku 1773, chovaného v maďarském státním archivě v Budapešti a Niederlova „Národopisná mapa uherských Slováků“, pracovaná na základě maďarského sčítání z roku 1900. Srovnáním těchto dvou map vysvítá, že národnostní hranice slovensko-maďarská v letech 1773 — 1900 změnila se ve značný neprospěch Slováků. Pomaďarštilo se totiž 179 obcí slovenských, kdežto naproti tomu poslovenštily se pouze 42 obce. Slováci ztratili tedy 137 obcí. Tato ztráta koriguje se obcemi, ve kterých je dnes škola slovenská, pouze na 11 místech. Nejvíce jest želeti ztráty slovenských osad, pomaďarštěných v bývalé župě komárenské (11) a ostřihomské (5), jimiž slovenský živel sahal až k Dunaji.

Jazykový zákon Československé republiky z roku 1920 (číslo 122) dává národním menšinám v Československu větší práva nežli požadovaly mírové smlouvy. Každá menšina, která tvoří více než 20% obyvatelstva soudního okresu, má zajištěno právo styku ve své mateřštině se všemi úřady státními i samosprávnými a to ústně i písemně.

Maďaři na Slovensku nemají nijaké příčiny k nářkům.

Nemusí boleti Maďary, že ve válečné době popřevratové byly na Slovensku zničeny některé pomníky, které připomínaly slovenskému lidu nadvládu maďarskou a i habsburský monarchismus jako mileniové pomníky na Zoboru u Nitry a na Děvíně u Bratislavy a socha Marie Terezie v Bratislavě. Je spíše podivením, že slovenský lid projevil takovou velkomyslnost k menšině maďarské, že celou řadu maďarských pomníků na Slovensku ponechal i v obcích ryze slovenských. Uvádíme na příklad pomník Lisztův v Bratislavě, Czuszorův v Nových Zámcích, Eszterházyho ve Velkých Vozokanech, Lahnerův v Necpalech, Klapkův v Komárně, honvédů ve Velkých Šarluhách a na vrchu Branisku atd.

Seton Watson uvádí ve své knize „Nové Slovensko“ dva případy jako typické příklady zpráv, v cizině rozšiřovaných, jak se zachází s Maďary na Slovensku (Robert Birkhill: Seeds of War). Jsou to tyto případy: Jeden legionář zastřelil prý jistého Augenhammera v Bratislavě a český detektiv zastřelil prý jednu Maďarku, která mluvila maďarsky na dělnické zábavě.

Pravda o těchto dvou případech jest tato:

Augenhammera nezastřelil legionář, nýbrž jakýsi Krejčiřík při pouliční rvačce v Bratislavě dne 5. června 1922 ve 3 hodiny ráno. Soudem byl osvobozen pro naprostou opilost.

Zatímní strážník v Bratislavě, Čech, zastřelil z neopatrnosti jistou paní Nedbalovou (Němkyni) na taneční zábavě v Bratislavě 9. února 1921 v 6 hodin ráno. Vůbec jí neznal a nikdy s ní nemluvil. Byl odsouzen 30. listopadu 1921 na 5 měsíců do vězení a propuštěn ze služeb policejních.

O tom, že Maďaři na Slovensku mají veškeru kulturní i politickou svobodu svědčí nejlépe kromě počtu jejich škol a počtu jejich poslanců i počet, jimi vydávaných časopisů. Z 58 politických časopisů (deníků a týdeníků), které roku 1926 vycházejí na Slovensku, jest 17 deníků a to 10 slovenských, 5 maďarských a 2 německé, ze 41 týdeníků je 28 slovenských, 9 maďarských a 4 německé. Počet ten daleko převyšuje příslušnou kvótu maďarského obyvatelstva (roku 1921 bylo na Slovensku 68% Slováků, 21% Maďarů a 4% Němců).

Nicméně výmluvným důkazem naprosté kulturní svobody Maďarů na Slovensku je oslava 100letých narozenin Morice Jókaie, která se konala 21. a 22. února 1925 v Komárně.

Slavnosti zúčastnil se jako zástupce československých úřadů župan bratislavský, dr. M. Bella a jako delegát Spolku slovenských spisovatelů dr. P. Bujnák.

Za maďarské vlády se na Slovensku nestalo nikdy nic podobného. Roku 1892 když měl býti na malém vesnickém hřbitůvku v Hlubokém odhalen pomník zesnulému slovenskému národovci Josefu Mil. Hurbanovi, maďarská vláda dala četníky vyhnati ze hřbitova i nejbližší příbuzné zesnulého a jeho syn, básník Svetozar Hurban Vajanský, byl potom odsouzen na rok do vězení.

Maďaři na Slovensku mají též dokonalou svobodu shromažďovací a spolčovací. Vedle Jókaiovy společnosti v Komárně mají ještě Madáchovu společnost v Lučenci a Kazinczyho společnost v Košicích vedle celé řady jiných kulturních a ostatních spolků. Jedině v Košicích jest 38 maďarských spolků.

Srovnávati dnešní poměry Maďarů na Slovensku s někdejšími poměry Slováků v bývalém Maďarsku, kde nebyl dovolen Slovákům ani jediný hasičský nebo zpěváčky spolek v nejzapadlejší dědině, naprosto nelze. Přirovnání takové nesnesly by však ani dnešní poměry slovenské menšiny v Maďarsku. Podle knihy „Čechové a Slováci za hranicemi“ od autora této knihy čítá 192.511 duší. Přes to však nemá ani jediné školy obecné. Kdyby maďarská vláda chovala se k ní se stejnou benevolencí jako československá vláda chová se k maďarské menšině na Slovensku, musila by jí dáti 169 obecných škol! Maďarů na Slovensku jest totiž 637.173 (podle sčítání roku 1921) a ve školním roce 1923/24 měli 741 škola obecnou.

Slováci v Maďarsku nemají také ani jediného časopisu. Maďarské předsednictvo ministerské rady nedovolilo roku 1923 Michalu Dorkovičovi z Bekešské Čaby vydávati slovenský list výnosem číslo 7375 ze dne 16. října 1923. Jak šťastni byli by Slováci v Maďarsku, kdyby se s nimi jednalo tak po lidsku, jako se jedná s Maďary na Slovensku!