ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jsou Čechové a Slováci národ jeden?

Před převratem nikdo o tom nepochyboval.

Literárně žili Čechové a Slováci jednotně po celá čtyři století: od Husa až po Štúra, až do vydání druhého ročníku Hurbanovy „Nitry“ roku 1844, nečítáme-li prvý Bernolákův pokus o spisovnou řeč západoslovenskou na konci XVIII. století.

Ľudevít Štúr, původce spisovné slovenštiny, zavítal roku 1848 na slovanský sjezd do Prahy a v Havlíčkových „Národních novinách“ vysvětloval zavedení spisovné slovenštiny hlavně příčinami politickými. Šlechta vyčítala Slovákům, že „my, jsouce v Uhersku, jeho se nedržíme, alebrž k jiné vlasti se přiznáváme, že my, jsouce doma, nejsme doma, stojíce literaturou naší k Čechům, politicky s námi nespojeným, a tak, že si ani s národností naší v Uhersku, zde nedomácí, žádného práva osobovati nesmíme.“

A tentýž Štúr, když v září téhož roku 1848 vedl české a slovenské dobrovolníky z Moravy na Myjavu, psal v provolání, podepsaném slovenskou národní radou: Štúrem, Hurbanem a Hodžou: „Jeden národ jsme my, vy tam synové České země, vy ze sousední Moravy, a vy slovenští synové od břehů Váhu, Hronu i Dunaje.“

Druhý člen tehdejší slovenské národní rady Josef Miloslav Hurban vynašel pro svaz Čech, Moravy, Slezska a Slovenska roku 1839 i společné jméno: Československo. Dopsalť do Květů dne 8. října 1839 o tom, že V. Paulíny přednášel v Bratislavě Rubešovu báseň a že její cinkání a klinkání nechtělo dobře jíti k slovenským uším. „Básník český nemá si všímati jen Čech, Moravy a Slezska, ale i Slovenska, být geniem Československu.“

Čechové nepřihlíželi netečně ke Štúrově spisovné slovenštině. Matice česká v Praze vydala roku 1846 knihu „Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“, z nichž zajímavy jsou hlasy zejména samých Slováků.

Pavel Josef Šafařík, universitní bibliotékář v Praze, píše: „Bylo a jest mé pevné přesvědčení, že v celém prostoru zemí, lidem slovenským obydlených od českého Rudohoří až k městu Bardiovu a Humennému nad řekou Laborcem na Slovensku, a od hor krkonošských až po Dunaj nad městem Komárnem, totiž v Čechách, na Moravě a na Slovensku panuje jedna a tatáž řeč slovanská, původně a na úsvitě naší historie dokonale jediná, nyní však, vlivem rozličných okolností v dlouhém prodlení času na dvě hlavní nářečí rozdělená, na české, s této strany Tater, v Čechách, na Moravě a v Slezsku a na slovenské s oné strany Tater, na Slovensku, s mnohými, téměř nepoznale do sebe přecházejícími podřečími.“

Jan Kollár, evangelický farář v Pešti a pěvec všeslovanské vzájemnosti, v básni „Slávy dcera“ píše: „My Slováci, Česi, Moravané, Slezáci a dílem i Lužičané, jsme odjakživa tělesnými a duchovními, národními a nářečovými svazky mnohonásobně spolu spojení. Česká řeč je dcera slovenčiny, neboť Češi a Slováci k jedné větvi přináleží na stromě národa našeho. My Slováci jsme Češi a Češi jsou Slováci.“

Z českých hlasů nejvíce vyniká hlas spisovatele „Dějin národa českého“ Františka Palackého: „Před vpádem Maďarů do uherské země, v devátém století, Čechové, Moravané a Slováci byli jeden a tentýž národ, jak z ohledu na jazyk svůj, tak i z ohledu na vládu zemskou, kteréž poddáni byli. Říše velikého Svatopluka byla je spojila všecky. Nejstarší paměti literatury české dokazují to zřetelně, že někdy čeština slovenčiny mnohem bližší byla, nežli nyní jest. Že Čechové od té doby se jinam uchýlili, řeč svou všelijak vzdělávajíce a brousíce, to ještě jich národem jiným nedělá.“

Přes to, že zavedením spisovné slovenštiny nastalo jakési ochlazení v poměru Čechů a Slováků nescházelo nikdy na obou stranách mužů, kteří pěstováním vzájemných styků a literaturou udržovali vědomí jednotnosti národa československého.

Se slovenské strany byli to zejména:

Janko Kalinčák, ředitel gymnasia v Těšíně, který napsal roku 1870 v časopise „Orol“: „My Slováci sme nejbližší príbuzní českého kmeňa. Čo je české, to je i slovenské a čo je slovenské, to je i české. Sme národ jedon, ktorému treba vzájomne sa doplňovať a v terajších okolnostiach len my Slováci z toho koristiť môžeme.“

Vilém Pavlíny Tóth, místopředseda Matice slovenské, promluvil na slavnosti kladení základního kamene k pomníku Jungmannovu v Praze dne 13. července 1873: „Jsou, kdož tvrdí, že přestali jsme my Slováci Vám Čechům býti nejbližšími, neboť prý odtrhli jsme se od Vás. Avšak co nás dělí? Několik liter. A tyto jistě jen z pouhého nedorozumění povstávající trpké výčitky jsou jedny z nejbolestnějších ran, jichž údělem dostává se nám od zlého osudu, nebo věřte, že co naši oslavenci vykonali před čtvrt stoletím, vykonali z pouhé nutnosti. My upřímně přejeme si literární svornosti a shody s Vámi, o tom Vás ujišťuji co místostarosta a zástupce našeho vědecko-literárního ústavu Matice slovenské; neboť příčinou našeho odloučení nebylo hledání neshody, nebylo bažení po svárech, než příčinou jeho byly — literárně ekonomické ohledy. Víme dobře, že lid náš velice zůstal pozadu za lidem Vaším a povznésti jej k vzdělanosti, aby časem jakž takž stačil za Vámi kráčeti na poli osvěty, možno bylo jedině jeho vlastním, mateřským jazykem, jeho všem srozumitelnou slovenčinou; proto hle naše slovenská literatura zabývá se většinou jen (dovolte mi plebejský výraz) pečováním o kuchyňské potřeby duševně hladové rodiny, k nimž náležejí jmenovitě spisy mravně poučné, zábavné, hospodářské a na minulost naší se vztahující — v potřebách vyššího umění a vědy odkázáni jsme na Vás, na poli vědy a umění budoucnost naše odkázána jest na společnou činnost s Vámi: zde a nikde jinde, kyne nám na témž poli skvělá budoucnost. Tak o tom smýšlím já a tak myslí o tom početní moji přátelé na Slovensku. A po takovém osvědčení věřím, že konečně vymizí ty černé stíny neblahého nedorozumění mezi námi, aby jako jedno jsme byli v minulosti, právě tak jedno zůstali v budoucnosti — jako jedno tělo a jeden duch.“

Když roku 1875 maďarská svrchovanost, získaná vyrovnáním z roku 1867, krutě dolehla na Slováky zavřením tří slovenských gymnasií a Matice slovenské a starý Koloman Tisza ve sněmu ospravedlňoval postup proti Slovákům pověstným svým výrokem, že „není slovenského národa“, Hurban vrátil se roku 1876 v VI. ročníku almanachu „Nitry“ k českému spisovnému jazyku. Píše v něm: „Slovenský národ, jako jestvoval před dvěma tisíci lety, tak jestvuje až dodnes. Jméno jeho je: Československý národ. Slovenský národ v bezpřerývném souvisu a v jednotě zeměpisné, v souzvuku povahy, charakteru, jazyka, písně a tradice národní jest národ Česko-moravsko-slezsko-slovenský. My ho krátce jmenujeme Československým. Popři literatuře československé, na které společnou účast od století brali Slováci, Češi, Moravané, Slezané, v oči bijící důvod jednoty původu, krve a dějin jest řeč naše Československá, která ani dálkami zeměpisnými, ani délkou času, ani konečně státními rozdíly nemohla býti v geniu svém pomýlena. Změny, které časem podstoupila řeč naše společná, tak jsou nepatrny, že nejprostší pastoušek z Krkonoš s nejprostším honělníkem tatranským a oba zase s nějakým bačou od Hostýna dokonale sobě v každé potřebě rozumějí.“

S české strany byla vzájemnost československá pěstována hlavně cestami českých spisovatelů a umělců po Slovensku, jejichž výsledkem byly často literární práce ceny trvalé. Byli to zejména: Božena Němcová (Slovenské pohádky a pověsti, Chýše pod horami), Vítězslav Hálek (Děvče z Tater), Adolf Hejduk (Cymbál a husle), Rudolf Pokorný (Mrtvá země, Potulky po Slovensku), Karel Kálal (Nevěsta z Tater), Julius Zeyer (Radúz a Mahulena), Karel Drož (Život na Tatrách), Fr. Pastrnek, Fr. Bílý (Slovenská čítanka), Alois Jirásek (Bratrstvo), Mahen (Janošík), Stanislav Klíma (Obrázky ze Slovenska) atd.

Z českých umělců vyvážili ze Slovenska díla vzácné hodnoty umělecké: Josef Mánes, Jaroslav Věšín, Joža a Franta Úprka, Jaroslav Augusta, Miloš Jiránek, Emil Pacovský, z hudebních skladatelů: Ludvík Kuba, Vítězslav Novák.

Zavřením slovenských gymnasií odkázáni byli Slováci jedině na školy české, což mělo (ovšem proti úmyslům Maďarů) veliký význam pro upevnění jednoty československé.

V Praze studovali mnozí přední mužové slovenští a spisovatelé, které sdružoval spolek „Dětvan“: Martin Kukučin, Vávro Šrobár, Gregor Tajovský, Fedor Houdek, Milan Štefánik, Ivan Krasko a j. V Praze založena byla roku 1896 Československá jednota na podporu slovenských studujících na českých školách a k zakládání československých knihoven na Slovensku. V posledních letech před válkou scházeli se čeští i slovenští národovci každoročně ke společným schůzkám a poradám, jež pořádala Československá jednota v lázních Luhačovicích na Moravě.

Z hlasů o československé jednotě před válkou třeba zaznamenati hlas největšího slovenského básníka, Hviezdoslava, který píše v básni, věnované „Bratom Čechom“, uveřejněné ve sborníku „Slovensko“, vydaném Uměleckou besedou v Praze roku 1901:

Sám dnešní zakladatel a vůdce slovenské ľudové strany Andrej Hlinka byl přesvědčen o jednotě československé, když jsa roku 1907 pronásledován od Maďarů a odsouzen do vězení, uspořádal řadu přednášek po českých městech, jsa oslavován jako národní mučedník. Tehdy osvědčil se Hlinka 4. května 1908 před porotou v Bratislavě: „Či sa to našim maďarským bratom páči alebo nepáči, predsa zostane večnou pravdou, že my Slováci sme s Čechami jedno plemä, jedna osveta, jeden národ. Až do najnovšej doby mali sme s Čechami spoločný jazyk a naši evanjelici dosiaľ užívajú v kostole českého jazyka.“

Fakt spisovné řeči slovenské Čechům nikterak nevadil v otázce jednotnosti československého národa. Zvítězilo tehdy přesvědčení, že i při dvou spisovných jazycích možno mluviti o jednotnosti národa československého.

Jaroslav Vlček, profesor pražské university, narozený na Slovensku z matky Slovenky a otce Čecha, napsal v Národních listech 28. března 1913 ve feuilletoně „Literární vzájemnost československá“: „Hesla Šafaříkova a Kollárova (uvedená na počátku naší stati) s jistou obměnou platí podnes, Dva bratrské literární jazyky, ale jedna literatura, jedna kultura, jeden národ.“

Ministr dr. V. Šrobár mluvil o československé jednotě o prázdninovém sjezdě mládeže roku 1912 v Hodoníně (Prúdy III.):

„Pre každého Slováka nadmieru dôležitá je otázka našej budúcnosti, našeho bytia či nebytia. Úspešne, dokonale a nás všetkých k práci povzbudzujúcim duchom naplňujúce dá sa riešiť táto otázka dľa mojej skromnej mienky len v rámci československej vzájomnosti.

Nepovažujme českú vysokú kultúru výlučne len za kultúru českú, ale žiadajme a berme si z nej aj svoj vlastný podiel. Lebo takzvaná „Česká kultúra“ nie je výlučne duševnou prácou ľudu v Čechách bydliaceho, ale je ona výsledkom práce tak českej ako slovenskej. A treba nám pracovať neustále i dnes v povedomí tejto jednoty kultúrnej i teraz i v budúcnosti.“

Revue „Prúdy“ uspořádala roku 1914 anketu o česko-slovenské vzájemnosti, která pro světovou válku ovšem vyšla až teprve v květnu roku 1919 a tvoří obsáhlou knihu.

Fedor Houdek, pozdější ministr a předseda slovenského odboru Československé Národní Rady v Bratislavě vyslovil se v ní takto:

„My sme v prítomnosti i v budúcnosti odkázaní práve tak na Čechov ako Češi na nás. Češi s poznaňskými Poliakami sú predstrážou Slovanov proti záplave germánskej, a my sme mostom, ktorý Čechov spojuje s ostatným Slovanstvom.

Češi, aby ich nepriateľské vlny neobjaly so všetkých strán, musia nás posilňovať kultúrne aj hospodársky, ale našou povinnosťou je zase podporovať Čechov v ich ťažkom boji, aby v ňom obstáli. Preto myšlienka československá nemá byť ani na jednej strane prázdnym heslom, ale pevným premysleným programom, ktorý dodá celému národu nebývalej sily.“

Samuel Zoch, dnešní biskup evangelický v Modre, napsal v této anketě:

„Češi a Slováci sú vlastne jedon národ, ktorých rečový a charakterový svojrázny vývin bol zapríčinený vonkajšími okolnosťami. Tento osobitný vývin nepovažujem za nešťastie, ale bolo by nešťastím pre oba národy, keby sa ztratil cit spolupatričnosti.“

Z doby světové války je důležitý hlas vůdce československé zahraniční revoluce, dnešního presidenta T. G. Masaryka, který napsal do slovenského listu, vycházejícího v Rusku, své „Slovenské vzpomínky“:

„Od druhej polovice 80-tych až do konce 90-tych rokov chodil som na Slovensko na prázdniny. Na Bystričku pri Turčianskom Sv. Martine. Vyhľadal som si toto miesto preto, aby som pracoval pre československé sblíženie a sjednotenie. Myslím, že som takto vykonal kus práce. Pravda, rozišiel som sa s priateľom Vajanským preto, lebo sa bál môjho kriticizmu. Mladšia generácia, „hlasisti“, sa ho nebáli a bezo strachu vystavili program dohody Slovákov s Čechami. Mali sme s dr. Šrobárom, dr. Makovickým a inými programové porady na Bystričke. Kládol som veľkú váhu na to, aby sa otázka jazyková nepozdvihovala: nech si Slováci píšu, ako chcú. Hlavná vec je v tom, že v skutočnosti sme jedno, lebo Slovák rozumie Čechovi a Čech Slovákovi. Slováci od IX. storočia boli od nás odtrhnutí, nemali svojho samostatného politického vývoja a preto udržali si staršiu formu jazyka a svoje nárečie. Akonáhle tento jazyk bol raz prijatý za literárny, nech aj zostane ním, pokiaľ to uznajú za potrebné. Viem, že Kollár a Šafárik boli proti odštiepeniu, veď istý čas aj Vajanský bol za spojenie. Toto spojenie sa môže a má uskutočniť politicky, jazykový vývoj nechajme budúcim generáciam. Rátajme so silami, aké sú a priveďme ich v organickú harmoniu, slovenčina jestvuje a preto nám nemusí a nesmie prekážať.“

Neméně zajímavý je hlas generála Milana Štefánika:

„Úzkostlivé rozdelovanie na Čechov a Slovákov nie je dobré. Pre mňa sú Češi Slováci, osídlení v Čechách a na Morave, Slováci sú Češi, osídlení na Slovensku. Chcem, aby sa Slovák tak cítil doma v Plzni ako sa má cítiť doma Čech v Nitre.“

O tom, jak působila myšlenka československé jednoty v boji za naše osvobození, praví ministr dr. Ed. Beneš v „Knize československé jednoty“:

„Čechové a Slováci, přes různost podmínek a poměrů, v nichž žili po několik století a které nemohly nezanechati určitých stop v jejich duchu a politické a kulturní vyspělosti, reagovali stejně na situaci, vytvořenou válkou a chopili se společné, osvobozovací práce s prostou samozřejmostí. Je to skvělý doklad, že v obou, vnějšně oddělených kmenech jednoho národa žila stejně touha po svobodě, ale také vědomí sounáležitosti a vnitřní jednoty, které v osudové chvíli našlo okamžitého výrazu a semklo v zahraničním, revolučním díle Slováky a Čechy v živý organism, jedno tělo a jednu duši.“

Jak radostně vítali Slováci myšlenku československé jednoty po svém osvobození, je patrno z řeči stařičkého Josefa Ľudevíta Holubyho, kterou proslovil při slavnosti svobody 28. října 1920 v Pezinku:

„Pýchy neznám, ani nemám, ale si nemálo na tom zakladám, že som potomkom Českých bratov, lebo moji predkovia po bitve na Bielej hore, aby vyhli prenasledovaniu pre vieru, odsťahovali sa na Slovensko do Senice, kde sa živili poctivou prácou ako súkeníci. Snáď že som potomkom českobratskej rodiny, tam je koreň mojej neohraničenej lásky a úcty k Čechom, ktorej dávam výraz vždy a všade. Vyslovil som to aj v Prahe na Slovenskom večierku roku 1896: že Češi a Slováci sú jedon národ, len nárečím rozdielny, sú to dvaja vlastní bratia jednej matky Slávie, lenže jeden býval pod strechou Austrie, druhý Hungarie, ale roku 1918 pod jednu strechu státu československého nerozlučne spojení sú, lebo sú jednej krve a jedným pôvodom od Boha samého spojení.“

Po převratu uvítali myšlenku jednoty československého národa všichni národně probuzení Slováci s nadšením.

I sám František Jehlička, který se stal potom vůdcem slovenské iredenty v Polsku, na schůzi v Košicích 19. ledna 1919 pravil: „Slováci a Češi patria spolu, lebo máme jednu reč, jednu myseľ, jedno srdce. Nadarmo šarapatili medzi námi Dvortsákovci a ich špatní druhovia, my sa viacej pomýliť a rozdvojiť nedáme…“ Ovšem sám stal se potom zrádcem svého vlastního národa.

Ministr Milan Hodža promluvil 14. května 1922 na zahajovací schůzi prvého říšského sjezdu československých profesorů v Praze o kulturní jednotě československé. V této řeči podal jakýsi program práce do budoucnosti: „Po zániku mocenských činitelů, rušivších naprostý soulad naší jednoty v minulosti, je úlohou našeho pokolení, tvořícího naši státní organisaci: poznati a potom odstraňovati zděděné psychologické poruchy, ať jsou jakéhokoliv dosahu a ať se zjevují kdekoli.“

Je nesporno, že podstata otázky jednoty československého národa je filologická. S tohoto hlediska dokázal již roku 1864 Alois Vojtěch Šembera ve svých „Základech dialektologie československé“ na ukázkách jednoho textu v různých nářečích, že podstata lidu československého je jednotná. V předmluvě tu praví: „Texty slovenské, zejména trnavský, trenčansko-nitranský a zvolenský o nic více se nevzdalují od textu, napsaného v obecném jazyce spisovném, nežli texty moravské jmenovitě brněnský, znojemský a opavský a že tedy Trnavan, Trenčanín a Zvolenčan tak dobře rozumí společnému jazyku spisovnému jako Brňan, Znojemčan a Opavan.“

František Pastrnek, profesor pražské university, napsal ve sborníku „Od Šumavy k Tatrám“ roku 1898: „Českomoravská nářečí tvoří se stanoviska vědeckého jazykozpytu jeden celek, který celou řadou společných vlastností se vyznačuje. Slovenská nářečí sahají hluboko do Moravy, ba nelze snad ani určiti, kde přestávají, postupujíce místo svým nejbližším příbuzným. Starodávná hranice politická měla ovšem své účinky, z nichž nejvíce snad do očí bije, že Slováci moravští nyní vesměs vyslovují ř, kdežto na uherské straně panuje výlučně r. Není pochybnosti, že tento rozdíl vznikl později. Podle mého přesvědčení proniklo ř vlivem spisovné češtiny, v kteréž ostatně teprve během třináctého století vrch obdrželo. Jiných rozdílů je poskrovně.“

Z novějších filologů František Trávníček, universitní profesor v Brně, napsal článek o slovenštině do sborníku „Slovenská zem“ roku 1921, ve kterém na příkladech ukazuje, že v minulosti nebylo rozdílu mezi češtinou a slovenštinou, ale i dnes, tytéž jazykové zjevy, které vidíme na Slovensku, má i čeština. Z takovýchto zjevů tvoří potom závěr, že „slovenština tvoří s češtinou jeden jazyk“.

Proti těmto hlasům ničeho nesvede ani Hlinkova ľudová strana, snažící se novinářskými články své čtenářstvo přesvědčiti, že Slováci jsou národem, od Čechů rozdílným. Hlavním motivem tohoto jejich snažení nejsou vůbec příčiny jazykové, nýbrž to, že tito dobří katolíci s „kacířskými“ a „nevěreckými“ Čechy nechtějí míti ničeho společného.

Jazykové rozdíly mezi Čechy a Slováky jsou nepatrné. A ustupují zcela do pozadí, je-li tu vůle, abychom tvořili národ jediný. Tato vůle, jak konstatuje uvedený projev ministra Beneše, je v našem společném boji za osvobození. A jestliže Čechové a Slováci dovedli jako jeden národ společně bojovati za své osvobození, proč by nedovedli ve svém vlastním státě jako jeden národ i společně žíti?